ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
18. května 2009
Spojené věci F-138/06 a F-37/08
Herbert Meister
v.
Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM)
„Veřejná služba – Úředníci – Hodnocení – Hodnotící zpráva 2001/2002, 2003/2004 a 2004/2005 – Opožděné vyhotovení – Příslušnost – Dialog – Povýšení – Body pro povýšení– Psychické obtěžování – Žaloba na neplatnost – Žaloba na náhradu škody“
Předmět: Žaloby, podané na základě článků 236 ES a 152 AE, kterými se H. Meister v podstatě domáhá zaprvé zrušení svých hodnotících zpráv vyhotovených za období od 1. dubna 2001 do 31. prosince 2002, od 1. ledna 2003 do 30. září 2004 a od 1. října 2004 do 30. září 2005, zadruhé zrušení rozhodnutí týkajícího se udělení bodů pro povýšení za povyšovací období 2006 a 2007, zatřetí zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o pomoc na základě článku 24 služebního řádu úředníků Evropských společenství, ve znění vycházejícím z nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění tento služební řád (Úř. věst. L 124, s. 1), začtvrté zrušení rozhodnutí Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), kterým se zamítá jeho žádost směřující k umístění do programu individuálního osobního rozvoje pro zaměstnance, kteří již vykonávali profesní činnost předtím, než nastoupili do OHIM, zapáté uložení OHIM povinnosti nahradit škodu.
Rozhodnutí: Posudek o vývoji služebního postupu žalobce za období od 1. dubna 2001 do 31. prosince 2002 se zrušuje. Zpráva o hodnocení žalobce vyhotovená za období od 1. října 2004 do 30. září 2005 se zrušuje. Rozhodnutí o udělení bodů pro povýšení za rok 2006 se zrušuje. OHIM se ukládá povinnost uhradit žalobci částku 5000 eur. Zbývající část žaloby F‑138/06, jakož i žaloba F‑37/08 se zamítají. Ve věci F‑138/06 OHIM ponese vlastní náklady a kromě toho se mu ukládají dvě třetiny nákladů žalobce. Ve věci F‑37/08 se žalobci ukládají veškeré náklady, a sice ponese vlastní náklady a ukládají se mu též náklady OHIM.
Shrnutí
1. Úředníci – Povinnost správy poskytnout pomoc – Působnost – Dosah
(Služební řád úředníků, článek 24)
2. Úředníci – Individuální rozhodnutí – Oznámení rozhodnutí o zamítnutí – Vypracování v jazyce umožňujícím zúčastněné osobě užitečně se s ním seznámit
3. Úředníci – Psychické obtěžování – Pojem – Chování zamýšlející zdiskreditovat zúčastněnou osobu nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky
(Služební řád úředníků, čl. 12a odst. 3 a 4 ; směrnice Rady 2000/78, článek 1 a čl. 2 odst. 3)
4. Úředníci – Služební řád – Odchylky prostřednictvím obecných prováděcích ustanovení – Nepřípustnost
(Služební řád úředníků, čl. 43 první pododstavec a čl. 90 odst. 2)
5. Úředníci – Žaloba – Předcházející správní stížnost – Totožnost předmětu a důvodu – Žalobní důvody a argumenty nenacházející se ve stížnosti, ale úzce s ní související
(Služební řád úředníků, články 90 a 91)
6. Úředníci – Hodnocení – Posudek o vývoji služebního postupu – Zásah spolupodepisujícího úředníka v postupu hodnocení
(Služební řád úředníků, článek 43)
7. Úředníci – Hodnocení – Hodnotící zpráva – Vyhotovení
(Služební řád úředníků, článek 43)
8. Úředníci – Žaloba – Předchozí správní řízení – Nedodržení lhůt na odpověď ze strany správy
(Služební řád úředníků, čl. 90 odst. 2)
1. Na základě povinnosti poskytnout pomoc stanovené v článku 24 služebního řádu musí správa v případě incidentu neslučitelného s pořádkem a klidným chodem služby zasáhnout se vší potřebnou energií a odpovědět s rychlostí a pečlivostí vyžadovanými okolnostmi daného případu za účelem prokázání skutkového stavu a vyvodit z toho patřičné důsledky se znalostí věci.
Skutečnost, že orgán oprávněný ke jmenování v rozporu s povinností zohlednit zájmy úředníků nereagoval s nezbytnou rychlostí na žádost o poskytnutí pomoc, sice může zakládat odpovědnost dotčeného orgánu za škodu případně způsobenou zúčastněné osobě, avšak nemůže sama o sobě ovlivnit legalitu výslovného rozhodnutí o zamítnutí této žádosti. Kdyby totiž takové rozhodnutí muselo být zrušeno pouze z důvodu jeho opožděnosti, nové rozhodnutí, které by mělo nahradit zrušené rozhodnutí, by v žádném případě nemohlo být méně opožděné než to původní.
(viz body 73 a 76)
Odkazy:
Soudní dvůr: 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, Recueil, s. 99, body 15 a 16
Soud prvního stupně: 21. dubna 1993, Tallarico v. Parlament, T‑5/92, Recueil, s. II‑477, bod 31 ; 6. listopadu 1997, Liao v. Rada, T‑15/96, Recueil FP s. I‑A‑329 a II‑897, bod 34 ; 5. prosince 2000, Campogrande v. Komise, T‑136/98, Recueil FP s. I‑A‑267 a II‑1225, bod 42; 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise, T‑154/05, Sb. VS s. I‑A‑2‑0000 a II‑A‑2‑0000, bod 136
2. K tomu, aby bylo rozhodnutí řádně oznámeno, je třeba, aby bylo sděleno jeho adresátovi a aby se tento mohl užitečně seznámit s obsahem rozhodnutí. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o poskytnutí pomoci na základě článku 24 služebního řádu, vypracované v jazyce, který není ani mateřským jazykem úředníka, ani jazykem, ve kterém byla žádost o poskytnutí pomoci vypracována, je řádným rozhodnutím za podmínky, že se s ním zúčastněná osoba může užitečně seznámit.
(viz body 84 a 85)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 9. června 1994, X v. Komise, T‑94/92, Recueil FP s. I‑A‑149 a II‑481, bod 24; 23. března 2000, Rudolph v. Komise, T‑197/98, Recueil FP s. I‑A‑55 a II‑241, bod 44 ; 7. února 2001, Bonaiti Brighinav. Komise, T‑118/99, Recueil FP s. I‑A‑25 a II‑97, body 16 a 17
3. Článek 12a odst. 3 služebního řádu definuje psychické obtěžování jako „nepřístojné chování“, které k tomu, aby bylo prokázáno, vyžaduje, aby byly splněny souběžně dvě podmínky. První podmínka se týká existence jednání, mluvených či psaných projevů či gest, které „trvají po delší dobu, jsou opakované nebo systematické“ – což předpokládá, že psychické obtěžování musí být chápáno jako proces probíhající nutně v čase a předpokládá existenci opakovaného a pokračujícího jednání – a které jsou „učiněny úmyslně“. Druhá podmínka, oddělená od první podmínky spojkou „a“, vyžaduje, aby tato jednání, mluvené nebo psané projevy či gesta mohla těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka.
Skutečnost, že se spojení „učiněná úmyslně“ týká první podmínky, a nikoliv druhé, znamená, že mluvené či psané projevy či gesta uvedené v čl. 12a odst. 3 služebního řádu musí být učiněny úmyslně, což z působnosti tohoto ustanovení vylučuje jednání, ke kterému by došlo náhodně. Naopak se nevyžaduje, aby tato jednání, mluvené či psané projevy či gesta byly provedeny s úmyslem poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Jinými slovy, k psychickému obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu může dojít, aniž obtěžovatel svým jednáním zamýšlí zdiskreditovat oběť nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky. Stačí pouze to, aby jeho jednání, pokud k němu došlo úmyslně, takové následky objektivně způsobilo. Opačný výklad čl. 12a odst. 3 služebního řádu by měl za následek, že by toto ustanovení bylo zbaveno veškerého užitečného účinku z důvodu obtížnosti prokázat zlý úmysl pachatele psychického obtěžování.
Takový výklad nelze zpochybnit ustanoveními čl. 12a odst. 4 první věty služebního řádu, která stanoví, že „[s]exuálním obtěžováním se rozumí chování sexuální povahy, které osoba, jíž je určeno, považuje za nežádoucí a jehož účelem nebo následkem je uvedené osobě ublížit nebo vytvořit atmosféru zastrašování a prostředí, které je vůči uvedené osobě nepřátelské, útočné nebo rušivé“. Ačkoliv výraz „jehož účelem nebo následkem“ je uveden v ustanoveních čl. 12a odst. 4 první věty služebního řádu, zatímco v ustanoveních čl. 12a odst. 3 služebního řádu chybí, nelze tento nedostatek vykládat tak, že, pokud jde o psychické obtěžování, pouze jednání, jehož „účelem“ je zdiskreditovat nebo zhoršit pracovní podmínky člověka, lze považovat za psychické obtěžování.
Konečně, výklad čl. 12a odst. 3 služebního řádu, který by byl založen na zlém úmyslu domnělého obtěžovatele, by neodpovídal definici „obtěžování“ ve směrnici 2000/78, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Použití výrazu „má za účel nebo za následek“ ve směrnici 2000/78 prokazuje, že zákonodárce Společenství zamýšlel zajistit obětem psychického obtěžování „přiměřenou soudní ochranu“.
(viz body 102, 104 až 108 a 111 až 113)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 9. prosince 2008, Q v. Komise, F‑52/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, body 135 a 144, ještě probíhá řízení o kasačním opravném prostředku před Tribunálem, věc T‑80/09 P
4. Hodnotící zpráva představuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž může úředník podat buď žalobu přímo k Soudu, anebo stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Ačkoliv je obvykle vhodné využít vnitřních postupů zavedených v obecných prováděcích ustanoveních k článku 43 služebního řádu, tato ustanovení se nemohou odchylovat od výše uvedeného práva vyplývajícího ze služebního řádu, jež úředníkům umožňuje podat žalobu nebo stížnost k Soudu proti hodnotící zprávě, aniž předtím využijí těchto vnitřních postupů.
Orgány nemají pravomoc stanovovat odchylky z výslovných pravidel služebního řádu prostřednictvím prováděcích předpisů.
(viz body 138 až 140)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 1. prosince 1994, Schneider v. Komise, T‑54/92, Recueil FP s. I‑A‑281 a II‑887, bod 22 ; 4. května 2005, Castets v. Komise, T‑398/03, Sb. VS s. I‑A‑109 a II‑507, bod 32
5. Pravidlo souladu mezi předběžnou správní stížností a žalobou vyžaduje, pod sankcí nepřípustnosti, aby byl žalobní důvod vznesený u soudu Společenství vznesen již v rámci postupu před zahájením soudního řízení, aby se orgán oprávněný ke jmenování mohl dostatečně přesným způsobem seznámit s kritikou, kterou zúčastněná osoba vyjadřuje vůči napadenému rozhodnutí. I když návrhová žádání předložená Soudu mohou obsahovat pouze „zpochybňované body“ vycházející z téhož důvodu jako zpochybňované body uvedené ve stížnosti, tyto zpochybňované body mohou nicméně být před soudem Společenství rozvinuty předložením důvodů a argumentů, které nemusí být nutně obsaženy ve stížnosti, které ale se stížností úzce souvisejí.
(viz bod 145)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 8. června 1995, Allo v. Komise, T‑496/93, Recueil FP s. I‑A‑127 a II‑405, bod 26
6. Režim stanovící, že hodnotící zpráva je vyhotovena hodnotitelem a podepsána spolupodepisujícím úředníkem a že v případě neshody s hodnotitelem je to spolupodepisující úředník, který dospěje ke konečnému rozhodnutí, takže spolupodepisující úředník je hodnotitelem v plném slova smyslu, musí být posuzován jako záruka neutralizující případné nebezpečí zaujatosti osoby hodnotitele.
(viz bod 156)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 13. prosince 2007, Sequeira Wandschneider v. Komise, F‑28/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, bod 43
7. Až na výjimečné případy nemůže být hodnotící zpráva zrušena z pouhého důvodu, že byla vypracována opožděně. I když z prodlení ve vypracování hodnotící zprávy může dotčenému úředníkovi vzniknout nárok na náhradu škody, nemůže mít vliv na platnost hodnotící zprávy, a nemůže tedy být ani důvodem pro její zrušení.
(viz bod 171)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 20. listopadu 2007, Ianniello v. Komise, T‑205/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑0000 a II‑A‑2‑0000, bod 139
8. Nedodržení lhůt stanovených v článku 90 služebního řádu může zakládat odpovědnost dotčeného orgánu za škodu případně způsobenou zúčastněným osobám.
(viz bod 212)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 26. ledna 2005, Roccato v. Komise, T‑267/03, Sb. VS s. I‑A‑1 a II‑1, bod 84