USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(samosoudce)
27. června 2013
Věc F‑86/07 DEP
Luigi Marcuccio
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Řízení – Určení výše nákladů řízení“
Předmět: Návrh na určení výše přiznatelné náhrady nákladů řízení podle článku 92 jednacího řádu, kterým se Evropská komise domáhá, aby Soud určil náklady řízení ve věci F‑86/07, Marcuccio v. Komise, podle čl. 92 odst. 1 jednacího řádu.
Rozhodnutí: Celková výše nákladů řízení, které L. Marcuccio nahradí Evropské komisi z titulu přiznatelné náhrady nákladů řízení ve věci F‑86/07, Marcuccio v. Komise, činí 6 360 eur.
Shrnutí
1. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Podání návrhu – Povinnost předložit důkazy na podporu návrhu ve fázi navázání kontaktu před jeho podáním – Neexistence
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 92 odst. 1)
2. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Přiznatelná náhrada nákladů řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Pojem – Odměny zaplacené orgánem jeho advokátovi – Zahrnutí
[Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec a příloha I, čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 91 písm. b)]
3. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu – Výdaje na advokáty, které souvisejí s prací vykonanou před předložením věci unijnímu soudu – Zahrnutí
[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 91 písm. b)]
4. Soudní řízení – Náklady řízení – Přiznatelná náhrada nákladů řízení – Náklady vynaložené v řízení o určení výše náhrady nákladů řízení – Nevydání rozhodnutí ve věci samé
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, články 86, 91 a 92)
1. V případě sporu o přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu čl. 92 odst. 1 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu neukládá žádné ustanovení uvedeného jednacího řádu účastníku řízení povinnost doložit své nároky již ve fázi navázání kontaktu, která předchází podání návrhu na určení výše nákladů řízení.
(viz bod 21)
2. Z článku 91 písm. b) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu vyplývá, že přiznatelná náhrada nákladů řízení je omezena na náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s řízením před Soudem a které jsou k tomuto účelu nutné.
Jak vyplývá z čl. 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který se na Soud použije na základě čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu, mohou orgány využít pomoci advokáta. Odměna advokáta proto spadá pod pojem nutné výdaje vynaložené v souvislosti s řízením, aniž musí orgán prokazovat, že taková pomoc byla objektivně odůvodněná.
Okolnost, že orgán využil služeb externího advokáta, sice nemá důsledky pro potenciální přiznání náhrady nákladů řízení, jelikož tyto náklady ze zásady nelze vyloučit, avšak může mít dopad na určení výše nákladů řízení vynaložených v souvislosti s řízením, které je třeba nakonec nahradit.
(viz body 27 a 28)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 26. dubna 2010, Schönberger v. Parlament, F‑7/08 DEP, bod 23
Tribunál Evropské unie: 23. března 2012, Kerstens v. Komise, T‑498/09 P-DEP, bod 13; 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P-DEP, bod 14
3. Unijní soud není oprávněn určit výši odměn, které mají účastníci řízení zaplatit svým advokátům, ale je oprávněn stanovit, do jaké výše mají být tyto odměny nahrazeny účastníkem řízení, kterému byla uložena náhrada nákladů řízení. Při rozhodování o návrhu na určení výše nákladů řízení není unijní soud povinen vzít v úvahu vnitrostátní sazebník stanovující odměny advokátů, ani případnou dohodu uzavřenou v tomto ohledu mezi dotčeným účastníkem řízení a jeho zmocněnci nebo poradci.
Vzhledem k tomu, že neexistují unijní předpisy, které by měly povahu sazebníku, je soud povinen volně posoudit okolnosti věci s přihlédnutím k předmětu a povaze sporu, jeho významu z hlediska unijního práva, jakož i obtížnosti věci, rozsahu práce, kterou si soudní řízení vyžádalo od zúčastněných zmocněnců nebo poradců, a hospodářským zájmům, které spor pro účastníky řízení představoval.
Výše přiznatelné náhrady odměny advokáta dotčeného orgánu konečně nemůže být určena bez přihlédnutí k práci vykonané útvary tohoto orgánu ještě před samotným předložením věci Soudu. Jelikož je přípustnost žaloby podmíněna podáním stížnosti a jejím zamítnutím orgánem oprávněným ke jmenování, podílejí se totiž útvary orgánu na vyřizování sporů v zásadě ještě před tím, než jsou předloženy Soudu.
(viz body 29 až 31)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 10. listopadu 2009, X v. Parlament, F‑14/08 DEP, bod 22; výše uvedené usnesení Schönberger v. Parlament, bod 24; 27. září 2011, De Nicola v. EIB, F‑55/08 DEP, bod 41
4. Článek 92 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu upravující postup v případě sporu o přiznání náhrady nákladů řízení nestanoví, na rozdíl od článku 86 uvedeného jednacího řádu, že soud rozhoduje o nákladech řízení v rozsudku nebo usnesení, jímž se končí řízení. Kdyby Soud rozhodující o návrhu podaném na základě článku 92 jednacího řádu ve sporu o přiznání náhrady nákladů hlavního řízení rozhodl o nákladech řízení, které jsou předmětem tohoto sporu, a samostatně o nových nákladech řízení vynaložených v rámci sporu o přiznání náhrady nákladů řízení, mohlo by se totiž stát, že mu bude později předložen nový spor o přiznání náhrady nových nákladů řízení.
Je nicméně věcí Soudu, určuje-li přiznatelnou náhradu nákladů řízení, aby zohlednil všechny okolnosti věci až do okamžiku přijetí usnesení o určení výše nákladů řízení. Soud tak může určit výši výdajů, jež souvisejí s řízením o určení výše nákladů řízení a které byly nutné ve smyslu článku 91 jednacího řádu, aby zabránil případnému pozdějšímu předložení nového sporu o přiznání náhrady nových nákladů řízení.
(viz body 40 a 41)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: výše uvedené usnesení Schönberger v. Parlament, bod 45; 22. března 2012, Brune v. Komise, F‑5/08 DEP, bod 41