ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(třetího senátu)
30. září 2010 (*)
„Veřejná služba – Úředníci – Odměňování – Článek 64 služebního řádu – Článek 3 odst. 5 první pododstavec a článek 9 přílohy XI služebního řádu – Opravný koeficient – Rovné zacházení“
Ve věci F‑29/09,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,
Giorgio Lebedef a Trevor Jones, úředníci Evropské komise, z nichž první má bydliště v Senningerbergu (Lucembursko) a druhý v Ernzenu (Lucembursko), zastoupení F. Frabettim a J.-Y. Vergnaudem, advokáty,
žalobci,
proti
Evropské komisi, zastoupené J. Currallem a D. Martinem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Radou Evropské unie, zastoupenou K. Zieleśkiewicz a M. Bauerem, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetí senát),
ve složení P. Mahoney, předseda, H. Kreppel a S. Van Raepenbusch (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 10. března 2010,
vydává tento
Rozsudek
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 30. března 2009 se G. Lebedef a T. Jones domáhají zrušení údajného rozhodnutí Komise Evropských společenství, kterým bylo odmítnuto uvést kupní sílu úředníků zaměstnaných v Lucemburku (Lucembursko) na úroveň rovnocennou úrovni kupní síly úředníků zaměstnaných v Bruselu (Belgie), a podpůrně zrušení svých výplatních pásek počínaje červnem 2008.
Právní rámec
2 Článek 64 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) stanoví:
„Na úředníkovu odměnu vyjádřenou v eurech po povinných srážkách vymezených v tomto služebním řádu nebo v jiných prováděcích nařízeních se použije [opravný] koeficient nižší, vyšší nebo rovnající se 100 % v závislosti na životních podmínkách v různých místech zaměstnání.
[…] [Opravný k]oeficient použitelný na odměnu úředníků zaměstnaných v prozatímních sídlech Společenství činí 100 % k 1. lednu 1962.“
3 Článek 1 přílohy XI služebního řádu nadepsané „Prováděcí pravidla k článkům 64 a 65 služebního řádu“ stanoví:
„1. Zpráva Statistického úřadu Evropských společenství (Eurostat)
Pro účely přezkoumání ve smyslu čl. 65 odst. 1 služebního řádu sestavuje […] Eurostat každoročně do konce října zprávu o změnách životních nákladů v Bruselu, paritách kupní síly mezi Bruselem a některými místy v členských státech a o změnách kupní síly platů státních zaměstnanců v ústředních státních správách jednotlivých států.
[…]
3. Změny životních nákladů mimo Brusel (parity kupní síly a implicitní indexy)
[…]
d) Kromě území Belgie a Lucemburska se změny životních nákladů během referenčního období měří pomocí implicitních indexů. Tyto indexy získáme, násobíme-li bruselský mezinárodní index změnou v paritě kupní síly.
[…]“
4 Článek 3 odst. 5 první pododstavec přílohy XI služebního řádu stanoví:
„V Belgii a Lucembursku se nepoužijí žádné [opravné] koeficienty.“
5 Článek 5 odst. 3 přílohy XI služebního řádu stanoví:
„Pro každé místo, pro které byl stanoven [opravný] koeficient (kromě Belgie a Lucemburska) se vypočítá odhad parit kupní síly uvedených v čl. 1 odst. 3 za měsíc prosinec. Změna životních nákladů se vypočítá podle pravidel stanovených v čl. 1 odst. 3.“
6 Konečně čl. 9 odst. 1 přílohy XI služebního řádu stanoví:
„Příslušné úřady dotčených členských států, správa orgánu [Evropské unie] nebo zástupci úředníků [Evropské unie] v daném místě zaměstnání mohou požadovat stanovení [opravného] koeficientu pro toto místo.
Tato žádost by měla [musí] být podpořena objektivními faktory poukazujícími na významný rozdíl ve výši životních nákladů [v kupní síle], který vznikl v průběhu let mezi místem zaměstnání a hlavním městem dotčeného členského státu (s výjimkou Nizozemska, kde se namísto Amsterdamu používá Haag). Pokud Eurostat potvrdí, že rozdíl je skutečně významný (více než 5 %) a dlouhodobě udržitelný [trvalý], měla by Komise předložit [Komise předloží] návrh na stanovení [opravného] koeficientu pro toto místo.“
Skutečnosti předcházející sporu
7 Pan Ott, předseda odborové organizace Solidarité européenne, který měl za to, že kupní síla úředníků zaměstnaných v Lucemburku již několik let vykazuje známky trvalého poklesu ve srovnání s úředníky zaměstnanými v Bruselu, zaslal dne 28. října 2005 oznámení místopředsedovi Komise S. Kallasovi, ve kterém ho žádal o vypracování studie o možnosti přidělit Lucemburku opravný koeficient.
8 Dopisem ze dne 29. listopadu 2005 S. Kallas odpověděl, že zahajovat práce na zavedení opravného koeficientu pro Lucemburk není v zájmu zaměstnanců, a to zejména z toho důvodu, že takové opatření vyžaduje změnu služebního řádu, z čehož plyne riziko, že dojde k opětovnému vyjednávání o metodě každoroční úpravy odměn, které bylo dosaženo „po zdlouhavých a náročných jednáních v souvislosti s reformou“.
9 Interinstitucionální odborový svaz, který sdružuje několik odborových a profesních organizací Evropského parlamentu, Komise a Soudního dvora Evropské unie, zaslal dne 3. dubna 2007 generálnímu řediteli Eurostatu oznámení, ve kterém ho vyzval k provedení studie, která prokáže, že rozdíl v kupní síle úředníků zaměstnaných v Lucemburku je oproti úředníkům zaměstnaným v Bruselu významný, a k zahájení postupu podle článku 9 přílohy XI služebního řádu za účelem zavedení specifického opravného koeficientu pro Lucemburk.
10 Generální ředitel Eurostatu odpověděl sdělením ze dne 6. června 2007, že žádosti o stanovení opravného koeficientu nespadají do působnosti Eurostatu a musí být zasílány generálnímu ředitelství (GŘ) Komise pro „Personál a administrativu“.
11 Několik odborových a profesních organizací sdružených ve společné odborové frontě požádalo dokumentem ze dne 12. dubna 2008 generálního ředitele GŘ pro „Personál a administrativu“ o interinstitucionální vyjednávání ohledně poklesu kupní síly zaměstnanců orgánů.
12 Dopisem ze dne 12. září 2008, který byl úřadem zaregistrován dne 15. září 2008, podali žalobci stížnost proti svým výplatním páskám za červen 2008, které obsahovaly korekci úpravy odměn, k níž došlo na konci roku 2007, avšak neobsahovaly opravný koeficient pro jejich místo zaměstnání, jakož i proti výplatním páskám za následující měsíce.
13 Rozhodnutím ze dne 17. prosince 2008, oznámeným dopisem ze dne 18. prosince 2008, orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) uvedenou stížnost zamítl.
Návrhová žádání účastníků řízení a řízení
14 Žalobci navrhují, aby Soud:
„– [z]rušil implicitní rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto uvedení kupní síly odměn v Lucemburku na úroveň rovnocennou úrovni kupní síly odměn v Bruselu;
– [p]odpůrně zrušil výplatní pásky stěžovatelů vystavené za období počínaje 15. červnem 2008“;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
15 Komise navrhuje, aby Soud:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.
16 Dopisem došlým kanceláři Soudu faxem dne 25. června 2009 (originál podán dne 29. června 2009) požádala Rada Evropské unie o povolení vstupu do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise. Předseda třetího senátu Soudu této žádosti usnesením ze dne 7. září 2009 vyhověl.
17 Ve svém spise vedlejší účastnice došlém kanceláři Soudu faxem dne 16. října 2009 Rada navrhuje, aby Soud žalobu odmítl jako zjevně nepřípustnou a podpůrně aby ji zamítl jako neopodstatněnou, pokud jde o námitku protiprávnosti, kterou žalobci uplatnili na podporu své žaloby.
K přípustnosti žaloby
Argumenty účastníků řízení
18 Komise má za to, že žaloba je nepřípustná, ať již směřuje proti údajnému odmítnutí zavést opravný koeficient pro Lucemburk, nebo proti výplatním páskám žalobců počínaje červnem 2008.
19 Komise zaprvé poznamenává, že veškeré kroky předcházející podání stížnosti byly podniknuty prostřednictvím odborů a v politické linii, nikoli však podle služebního řádu. Žádný úředník nepodal individuálně žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu.
20 Podle Komise je žaloba každopádně opožděná v části, v níž je namířena proti údajnému odmítnutí zavést opravný koeficient pro Lucemburk, neboť nebyla podána žádná stížnost ve lhůtě tří měsíců od okamžiku, kdy S. Kallas odmítl žádost z října 2005, ani ve lhůtě tří měsíců od okamžiku, kdy generální ředitel Eurostatu odmítl provést požadované výpočty. Komise také podotýká, že žalobci nebyli autory předmětných žádostí.
21 Podle Komise se navíc žaloba a kroky, které jí předcházely, neshodují svým předmětem. Hlavním předmětem žaloby je podle ní poukázat na chybějící opravný koeficient pro Lucemburk, který by podle žalobců byl nutně vyšší než opravný koeficient pro Brusel, zatímco předchozí kroky se týkaly neprovedených výpočtů či neuskutečněného vyjednávání.
22 Zadruhé Komise uznává, že bylo rozhodnuto, že úředník je aktivně legitimován k napadení své výplatní pásky potud, pokud na této výplatní pásce nebyl uplatněn opravný koeficient, na který měl úředník dle svého názoru právo (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. října 1994, Chavane de Dalmassy a další v. Komise, T‑64/92, Recueil FP, s. I‑A‑227 a II‑723). Tato možnost však podle Komise stojí na předpokladu, že předmětná výplatní páska odráží změnu situace nebo nové rozhodnutí, což se v červnu 2008 nestalo.
23 Žalobci na jednání nejprve uvedli, že mají právo před Soudem přímo napadnout implicitní rozhodnutí, kterým se odmítá uvést kupní sílu úředníků zaměstnaných v Lucemburku na úroveň rovnocennou úrovni kupní síly úředníků zaměstnaných v Bruselu, a to zavedením zvláštního opravného koeficientu, dále že z výplatní pásky za červen 2008 vyplývala změna situace, neboť obsahovala korekci úpravy odměn, k níž došlo po každoročním přezkoumání na konci roku 2007, avšak neobsahovala opravný koeficient pro Lucemburk, a konečně že lhůty pro podání stížnosti a žaloby byly bezezbytku dodrženy.
Závěry Soudu
K žalobě v části, v níž směřuje proti údajnému implicitnímu rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto uvést kupní sílu úředníků zaměstnaných v Lucemburku na úroveň rovnocennou úrovni kupní síly úředníků zaměstnaných v Bruselu
24 Je třeba připomenout, že v systému právních prostředků upraveném v článcích 90 a 91 služebního řádu je v případě žaloby podané proti implicitnímu rozhodnutí nezbytné:
– buď aby dotyčný úředník nejprve podal na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu žádost, která se v případě, že OOJ neodpoví ve lhůtě čtyř měsíců, považuje za implicitně odmítnutou a v tomto případě může úředník v nové tříměsíční lhůtě podat OOJ stížnost v souladu s čl. 90 odst. 2 služebního řádu,
– anebo aby byla nejprve v souladu s čl. 90 odst. 2 služebního řádu podána stížnost proti aktu nepříznivě zasahujícímu do úředníkova právního postavení, nezodpovězení stížnosti ve lhůtě čtyř měsíců od jejího podání se přitom v souladu s druhým pododstavcem téhož odstavce považuje za implicitní zamítavé rozhodnutí, které může být napadeno žalobou podle článku 91 služebního řádu.
25 V projednávané věci je třeba konstatovat, že žalobci nedodrželi postup před zahájením soudního řízení. Žalobci totiž nepodali na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu předchozí žádost o uvedení kupní síly úředníků zaměstnaných v Lucemburku na úroveň rovnocennou úrovni kupní síly úředníků zaměstnaných v Bruselu, neboť i kdyby bylo možné dopisy z 28. října 2005, 3. dubna 2007 a 12. dubna 2008 kvalifikovat jako žádosti ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, jejich autory nebyli sami žalobci.
26 Dále je třeba uvést, že odpovědi S. Kallase ze dne 29. listopadu 2005 a generálního ředitele Eurostatu ze dne 6. června 2007 zůstaly ve lhůtách pro podání stížnosti nebo žaloby bez odezvy. Stejně tak ani odborové a profesní organizace nepodnikly žádné kroky poté, co generální ředitel GŘ pro „Personál a administrativu“ nepodal žádnou výslovnou odpověď na jejich žádost o interinstitucionální vyjednávání ze dne 12. dubna 2008.
27 Proto je třeba žalobu v části, v níž směřuje proti údajnému implicitnímu rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto uvést kupní sílu úředníků zaměstnaných v Lucemburku na úroveň rovnocennou úrovni kupní síly úředníků zaměstnaných v Bruselu, odmítnout jako nepřípustnou.
K žalobě v části, v níž směřuje proti výplatním páskám žalobců vystaveným počínaje červnem 2008
28 Z návrhu vyplývá, že na podporu žaloby namířené proti svým výplatním páskám počínaje červnem 2008 žalobci v podstatě uplatňují žalobní důvody namířené proti čl. 3 odst. 5 prvnímu pododstavci přílohy XI služebního řádu, jejichž prostřednictvím se před Soudem dovolávají nepoužitelnosti uvedeného čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce.
29 Úvodem je třeba připomenout, že článek 241 ES, který byl použitelný ke dni podání žaloby a který nyní po změně odpovídá článku 277 SFEU, stanoví, že dotýká-li se spor právního předpisu podle tohoto ustanovení, může každá strana uplatnit, a to zejména na podporu žaloby proti prováděcímu opatření, důvody stanovené v čl. 230 druhém pododstavci ES, nyní po změně čl. 263 druhého pododstavce SFEU, i když lhůta stanovená pro podání žaloby proti právnímu předpisu uplynula. Z ustálené judikatury vyplývá, že tento incidenční právní prostředek je výrazem obecné zásady, která má zaručit, aby každá osoba měla v minulosti nebo v přítomnosti možnost napadnout akt Unie, který sloužil jako základ pro rozhodnutí, které je vůči němu namítáno (rozsudky Soudního dvora ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, Recueil, s. 777; ze dne 19. ledna 1984, Andersen a další v. Parlament, 262/80, Recueil, s. 195, a ze dne 10. července 2003, Komise v. ECB, C‑11/00, Recueil, s. 7147, body 74 až 78). Pravidlo zakotvené v článku 241 ES zajisté platí i v rámci soudního řízení před Soudem na základě článku 236 ES, nyní po změně článku 270 SFEU.
30 Z judikatury však také vyplývá, že možnost – poskytnutá článkem 241 ES – dovolávat se nepoužitelnosti právního předpisu nezakládá samostatné právo podat žalobu a může být uplatněna pouze incidenčně, takže pokud neexistuje právo podat žalobu ve věci samé nebo pokud je žaloba ve věci samé nepřípustná, tyto skutečnosti mají za následek nepřípustnost námitky protiprávnosti (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. července 1981, Albini v. Rada a Komise, 33/80, Recueil, s. 2141, bod 17, a ze dne 7. července 1987, Étoile commerciale a CNTA v. Komise, 89/86 a 91/86, Recueil, s. 3005, bod 22).
31 Přitom podle článků 90 a 91 služebního řádu může stížnost, a tím pádem i žaloba směřovat pouze proti aktu OOJ nepříznivě zasahujícímu do něčího právního postavení. Rovněž je nesporné, že aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení ve smyslu čl. 90 odst. 2 a čl. 91 odst. 1 služebního řádu je akt, který vyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy žalobce, neboť podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek Soudu ze dne 28. června 2006, Grünheid v. Komise, F‑101/05, Sb. VS, s. I‑A‑1‑55 a II‑A‑1‑199, bod 33 a citovaná judikatura).
32 Je tedy třeba ověřit, zda žaloba v části, v níž směřuje proti výplatním páskám žalobců vystaveným počínaje červnem 2008, splňuje požadavky článků 90 a 91 služebního řádu.
33 V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že výplatní páska svou povahou a svým účelem nevykazuje znaky aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, protože jen odráží – v peněžním vyjádření – dopad předchozích administrativních rozhodnutí týkajících se osobního a právního postavení úředníka (rozsudky Soudu ze dne 23. dubna 2008, Pickering v. Komise, F‑103/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑101 a II‑A‑1‑527, bod 72, a Bain a další v. Komise, F‑112/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑111 a II‑A‑1‑579, bod 73). Avšak pokud z ní jasně vyplývá existence a obsah individuálního administrativního rozhodnutí, které dosud zůstávalo skryté, protože dotyčnému nebylo formálně oznámeno, pak lze výplatní pásku obsahující výpočet peněžních nároků považovat za akt nepříznivě zasahující do právního postavení, jenž může být předmětem stížnosti a případně žaloby (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 16. února 2005, Reggimenti v. Parlament, T‑354/03, Sb. VS, s. I‑A‑33 a II‑147, body 38 a 39, pokud jde o náhradu cestovních výdajů, nebo také usnesení Soudu prvního stupně ze dne 24. března 1998, Meyer a další v. Soudní dvůr, T‑181/97, Sb. VS, s. I‑A‑151 a II‑481, pokud jde o odpočet částky rodinných přídavků získaných z jiných zdrojů). Za těchto podmínek má předání výplatní pásky za následek počátek běhu lhůt pro podání stížnosti a žaloby proti administrativnímu rozhodnutí, které bylo vůči dotčenému úředníkovi přijato a které se ve výplatní pásce odrazilo (výše uvedené rozsudky Pickering v. Komise, bod 75, a Bain a další v. Komise, bod 76).
34 Totéž platí v případě, kdy výplatní páska vůbec poprvé odráží provedení nového aktu s obecnou působností týkajícího se stanovení peněžních nároků, jako je rozhodnutí o změně metody výpočtu cestovních výdajů (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 18. září 2003, Lebedef a další v. Komise, T‑221/02, Recueil FP, s. I‑A‑211 a II‑1037, body 24 a 25), rozhodnutí o změně tabulky rodičovských příspěvků na služby jeslí (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 29. ledna 1997, Vanderhaeghen v. Komise, T‑297/94, Recueil FP, s. I‑A‑7 a II‑13), nařízení, kterým se mění opravné koeficienty (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. listopadu 2000, Bareyt a další v. Komise, T‑175/97, Recueil FP, s. I‑A‑229 a II‑1053; výše uvedené rozsudky Pickering v. Komise a Bain a další v. Komise), nařízení, kterým se upravuje výše odměn (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 22. června 1994, Di Marzio a Lebedef v. Komise, T‑98/92 a T‑99/92, Recueil FP, s. I‑A‑167 a II‑541), nebo nařízení, kterým se zavádí mimořádný krizový příspěvek nebo dočasný příspěvek (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1985, Abrias a další v. Komise, 3/83, Recueil, s. 1995; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 22. června 1994, Rijnoudt a Hocken v. Komise, T‑97/92 a T‑111/92, Recueil FP, s. I‑A‑159 a II‑511).
35 V těchto posledně uvedených případech je první výplatní páska následující poté, co vstoupil v platnost akt s obecnou působností, kterým se mění peněžní nároky určité abstraktně definované kategorie úředníků, nutně odrazem – ve vztahu ke svému adresátovi – přijetí individuálního administrativního rozhodnutí s právně závaznými účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy dotyčného úředníka. I kdyby bylo možné se domnívat, že OOJ každý měsíc vydává nové individuální administrativní rozhodnutí o stanovení peněžních nároků úředníka a že se toto rozhodnutí odráží v příslušné výplatní pásce, tato po sobě jdoucí rozhodnutí by tak jen potvrzovala první rozhodnutí, kterým se podstatným způsobem změnilo právní postavení dotyčného na základě nového aktu s obecnou působností.
36 Úředník, který ve lhůtách pro podání stížnosti a žaloby nenapadl výplatní pásku, v níž se poprvé konkretizuje provedení aktu s obecnou působností o stanovení peněžních nároků, proto nemůže po uplynutí uvedených lhůt platně napadat pozdější výplatní pásky s tím, že vůči nim bude namítat tutéž protiprávnost, jakou byla stižena první výplatní páska (výše uvedené rozsudky Pickering v. Komise, body 75 až 89, a Bain a další v. Komise, body 76 až 89).
37 Situace, o niž jde v projednávané věci, však výše uvedeným případům neodpovídá. Z argumentů žalobců je totiž patrné, že žalobci vyjadřují výhrady hlavně vůči tomu, že Komise trvá na použití čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu, aniž provedla studii o případném rozdílu v kupní síle mezi Bruselem a Lucemburkem, ačkoli se žalobci dovolávají vzniku nových hospodářských okolností, které již podle nich neodůvodňují použití tohoto ustanovení zejména z hlediska zásady rovného zacházení.
38 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení platí i pro zákonodárce, což Komise uznává, a že zavedení opravných koeficientů upravených v článcích 64 a 65 služebního řádu má právě za cíl tuto zásadu provést tím, že zaručuje zachování rovnocenné kupní síly pro všechny úředníky bez ohledu na místo, kde jsou zaměstnáni (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1981, Benassi v. Komise, 194/80, Recueil, s. 2815, bod 5; ze dne 23. ledna 1992, Komise v. Rada, C‑301/90, Recueil, s. I‑221, bod 19, a usnesení Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Drouvis v. Komise, C‑187/03 P, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 25 a citovaná judikatura).
39 V případě, kdy se jednotlivec stejně jako v projednávané věci domnívá, že Evropské unii vzniká v důsledku nových skutečností povinnost přijmout nová normativní opatření, pak takovému jednotlivci v zásadě přísluší dodržet postupy, které jsou upraveny Smlouvou a akty Unie (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 2002, National Farmers’ Union, C‑241/01, Recueil, s. I‑9079, bod 38).
40 Je však třeba konstatovat, že čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníkům umožňuje pouze to, aby žádali administrativu jednající v postavení OOJ, aby vůči nim přijala rozhodnutí. To se v projednávané věci nestalo, protože žalobci Komisi v podstatě vytýkají, že nepřevzala potřebnou politickou iniciativu v zájmu budoucího zavedení zvláštního opravného koeficientu pro Lucemburk, což předpokládá zrušení čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu. Taková žádost nespadá do působnosti čl. 90 odst. 1 služebního řádu, protože politickou iniciativu nelze kvalifikovat jako „rozhodnutí vydané vůči úředníkovi“.
41 Pokud by za těchto podmínek a s ohledem na procesní potíže, s nimiž by se potýkal jednotlivec, který by zamýšlel podat proti orgánu na základě článku 265 SFEU žalobu pro nečinnost za účelem zrušení ustanovení právního předpisu přijatého zákonodárcem Unie (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 16. února 1993, ENU v. Komise, C‑107/91, Recueil, s. I‑599, body 16 a 17), byla vyloučena – na základě judikatury uvedené v bodech 33 až 36 výše – možnost úředníka napadnout svou výplatní pásku z důvodu takové změny skutkových okolností, jako je změna hospodářských podmínek, a to tak, že při této příležitosti uplatní námitku protiprávnosti vůči ustanovení služebního řádu, které se sice v okamžiku svého přijetí jevilo jako podložené, nicméně podle dotyčného úředníka se z důvodu této změny okolností stalo protiprávním, vedlo by to k tomu, že uplatnění žaloby k zajištění dodržování obecné zásady rovného zacházení uznané právem Unie by bylo takřka nemožné, což by nepřiměřeně zasahovalo do práva na účinnou soudní ochranu.
42 Za zcela zvláštních podmínek projednávané věci je proto v zájmu zachování práva úředníků na podání žaloby nutno připustit, že úředníci mohou napadnout svou výplatní pásku tak, že vůči ustanovení služebního řádu, kterým se stanoví jejich peněžní nároky, uplatní námitku protiprávnosti vycházející zejména z porušení zásady rovného zacházení, a to bez ohledu na omezení vyplývající z judikatury, která jsou připomenuta v bodech 33 až 36 výše.
43 S ohledem na výše uvedené musí být námitka nepřípustnosti žaloby v části, v níž směřuje proti výplatním páskám žalobců počínaje červnem 2008, zamítnuta.
K věci samé
44 Na podporu své žaloby uplatňují žalobci čtyři žalobní důvody, přičemž první tři žalobní důvody, které jsou v žalobě rozebírány společně, vycházejí z porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace, z porušení zásady řádné správy, jakož i z porušení zásady ochrany legitimního očekávání; čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení článku 64 služebního řádu.
K prvním třem žalobním důvodům
Argumenty účastníků řízení
45 Žalobci tvrdí, že životní náklady v Lucemburku jsou vyšší než v Bruselu. Na podporu tohoto tvrzení poukazují na vnitrostátní minimální mzdu a na náklady na bydlení, jakož i na údaje zveřejněné bankovní společností UBS, na neoficiální výpočty získané od statistiků Eurostatu a na hodnocení kolegů, kteří se v rámci mobility přesunuli z Lucemburku do Bruselu nebo naopak.
46 Vzhledem k tomu, že Lucemburk je jediným místem zaměstnání, jemuž není přiřazen opravný koeficient, mají žalobci za to, že porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace je zjevné.
47 Podle žalobců je nesnadné, či dokonce nemožné vypočíst opravný koeficient pro Lucemburk bez mezinárodního indexu životních nákladů v tomto městě, který by měl být stanoven prostřednictvím průzkumu provedeného Eurostatem, což nikdy učiněno nebylo.
48 Tím, že Komise ponechala žádosti, které v tomto směru učinili zástupci zaměstnanců, bez odezvy, což podle žalobců vyplývá z výplatních pásek za měsíce červen 2008 a následující, nedodržela podle nich článek 9 přílohy XI služebního řádu a porušila zásadu řádné správy. Žalobci jsou toho názoru, že uvedený článek, který poukazuje na „významný rozdíl v kupní síle […] mezi místem zaměstnání a hlavním městem dotčeného členského státu“, má ve skutečnosti na mysli „významný rozdíl v kupní síle mezi určitým místem zaměstnání a místem, které určuje odměny i v tomto místě zaměstnání“.
49 Žalobci konečně tvrdí, že podle ustálené judikatury platí, že se právo domáhat se ochrany legitimního očekávání vztahuje na každého jednotlivce, u nějž úřad vzbudil podložené naděje. V projednávané věci byli žalobci podle svých slov uvedeni do situace, kdy doufali, že neexistuje-li opravný koeficient pro Lucemburk, znamená to, že Komise provedla nezbytná ověření, na jejichž základě dospěla k názoru, že je důvodné takový koeficient nezavádět.
50 Komise na to odpovídá, že žalobci nijak neobjasňují, jak mohl být článek 9 přílohy XI služebního řádu v případě Lucemburku porušen, když čl. 3 odst. 5 první pododstavec uvedené přílohy, který má stejnou váhu, vylučuje možnost zavedení opravného koeficientu pro Lucemburk.
51 Komise nepopírá, že zákonodárce je obecně vázán zásadou rovného zacházení. Pokud však jde o čl. 3 odst. 5 první pododstavec přílohy XI služebního řádu, uplatnění takové výtky podle ní vyžaduje zvlášť důkladné prokázání existence skutečného a trvalého rozdílu mezi Bruselem a Lucemburkem. To podle Komise vyplývá z judikatury v případě zavedení koeficientu stanoveného Radou konkrétně pro určité místo zaměstnání. Tento důkazní požadavek platí tím spíše v případě, kdy má být prokázáno, že zákonodárce v samotném služebním řádu porušil zásadu rovného zacházení, když měl za to, že obě místa zaměstnání vyžadují stejné zacházení.
52 Komise také připomíná, že orgány mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu pro účely stanovení opravných koeficientů, přičemž soud jí může vytknout jen zjevně nesprávné posouzení nebo zneužití pravomoci (viz zejména rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 25. září 2002, Ajour a další v. Komise, T‑201/00 a T‑384/00, Recueil FP, s. I‑A‑167 a II‑885, body 47 až 49, a Bareyt a další v. Komise, uvedený výše, body 57 a 64).
53 Žalobci přitom podle Komise nepředkládají sebemenší důkaz, z nějž by bylo možné dovodit, že v případě chybějícího koeficientu pro Lucemburk došlo ke zjevně nesprávnému posouzení.
54 Předseda odborové organizace Solidarité européenne, který vycházel z předpokladu, že život v Lucemburku je zjevně dražší než v Bruselu, nejprve požádal Komisi v roce 2005 o vypracování studie proveditelnosti ohledně zvláštního koeficientu. Eurostat přitom podle Komise nemůže pro účely stanovení takového koeficientu provést průzkum rodinných rozpočtů úředníků zaměstnaných v Lucemburku, protože z právního hlediska tento koeficient nemůže podle čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu existovat.
55 Komise je navíc toho názoru, že žalobci předkládají pouze obecné a nejasné úvahy bez sebemenšího důkazu v oblasti cen, na jehož základě by bylo možné zjistit, zda jsou životní náklady v Lucemburku skutečně podstatně a trvale vyšší než v Bruselu.
56 Komise krom toho považuje za chybné dovolávat se v projednávané věci článku 9 přílohy XI služebního řádu, protože se tento článek týká zavedení koeficientu pro jiné místo, než je hlavní město určitého státu, a nikoli pro samotné hlavní město, pro které existuje – pokud jde o Lucemburk – zvláštní ustanovení obsažené v čl. 3 odst. 5 prvním pododstavci uvedené přílohy.
57 Komise dodává, že zdaleka ne všechny dostupné informace o životních nákladech v Lucemburku potvrzují to, co tvrdí žalobci. Komise cituje příklad z Mercer’s Cost of Living Survey, z nějž podle ní vyplývá, že přinejmenším v březnu 2008 byly životní náklady v Lucemburku (91,3) nižší než v Bruselu (92,9), přičemž index New Yorku činil 100.
58 Pokud jde o údajné porušení zásady řádné správy, Komise poznamenává, že podle judikatury nelze na základě tohoto důvodu napadat ustanovení služebního řádu (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise, T‑135/05, Sb. VS, s. I‑A‑2‑297 a II‑A‑2‑1527, bod 149).
59 Pokud jde o údajné porušení zásady ochrany legitimního očekávání, Komise se domnívá, že postoj žalobců je nekonzistentní. Komise by jejich postoj chápala spíše tehdy, kdyby žalobci uvedli, že jim administrativa skutečně přislíbila zavedení zvláštního koeficientu pro Lucemburk, ale nikdy jej nezavedla. Z právního hlediska je podle Komise každopádně vyloučeno, aby žalobci chovali sebemenší naději na to, že se domohou zavedení koeficientu pro Lucemburk, protože to čl. 3 odst. 5 první pododstavec přílohy XI služebního řádu výslovně zakazuje. Jakýkoli příslib, který by byl v tomto směru učiněn, by byl v rozporu s použitelnými ustanoveními, a nemohl by tedy vzbuzovat legitimní očekávání (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. března 1990, Chomel v. Komise, T‑123/89, Recueil, s. II‑131, body 26 až 30).
Závěry Soudu
60 Žalobci Komisi v podstatě vytýkají, že bez ohledu na čl. 3 odst. 5 první pododstavec přílohy XI služebního řádu nepověřila Eurostat provedením statistických průzkumů, na jejichž základě by bylo možné zjistit, zda existuje významný rozdíl v kupní síle na úkor úředníků a zaměstnanců zaměstnaných v Lucemburku oproti kupní síle zjištěné v Bruselu. Domnívají se, že svou nečinností a navzdory údajům předloženým žalobci, z nichž vyplývá významný nárůst životních nákladů v Lucemburku za poslední roky, Komise porušila zásady rovného zacházení, řádné správy a ochrany legitimního očekávání.
61 Argumentaci žalobců je tedy třeba chápat tak, že směřuje především ke zpochybnění legality čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu v rozsahu, v němž toto ustanovení brání nejen možnosti stanovit opravný koeficient pro Lucemburk, ale také tomu, aby Komise pověřila Eurostat provedením statistických průzkumů potřebných k prokázání existence případného rozdílu v životních nákladech mezi Bruselem a Lucemburkem, zatímco údaje, které žalobci poskytli, podle nich zahájení takovýchto průzkumů odůvodňují.
62 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že účelem opravných koeficientů, které mají vliv na odměny úředníků a které jsou upraveny v článcích 64 a 65 služebního řádu, je zaručit zachování rovnocenné kupní síly pro všechny úředníky bez ohledu na jejich místo zaměstnání v souladu se zásadou rovného zacházení (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Benassi v. Komise, bod 5; Komise v. Rada, bod 19, a výše uvedené usnesení Drouvis v. Komise, bod 25 a citovaná judikatura). V souladu s čl. 65 odst. 2 služebního řádu je na Radě, aby v případě, že zjistí podstatnou změnu životních nákladů, z toho vyvodila důsledky přijetím opravných koeficientů (výše uvedený rozsudek Komise v. Rada, bod 24). Soudní dvůr dodal, že v případě prokázané podstatné změny životních nákladů mezi jiným místem zaměstnání, než je hlavní město uvažovaného členského státu, a tímto hlavním městem Rada nemá žádný prostor pro uvážení, pokud jde o nutnost zavést zvláštní opravný koeficient pro určité místo zaměstnání (výše uvedený rozsudek Komise v. Rada, bod 25).
63 Je také třeba připomenout, že zásada rovného zacházení, která má být zaručena stanovením opravných koeficientů upravených v článcích 64 a 65 služebního řádu, platí i pro zákonodárce, což Komise uznala.
64 V projednávané věci je zřejmé, že žalobci, kteří poukazují na znevýhodňující zacházení s úředníky zaměstnanými v Lucemburku z toho důvodu, že na základě čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu chybí příslušný opravný koeficient pro tento členský stát, se před Soudem nacházejí v obzvláště obtížné situaci, pokud jde o provedení důkazu, a to z důvodu technických obtíží spojených se sběrem a zpracováním dostatečně věrohodných statistických údajů.
65 Za těchto podmínek Komise nemůže jen tvrdit, že žalobci na podporu svého žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady rovného zacházení neprokázali existenci významného a trvalého rozdílu mezi Lucemburkem a Bruselem, a přitom argumentovat, že nemůže žádat Eurostat, aby v tomto ohledu provedl statistické průzkumy, protože čl. 3 odst. 5 první pododstavec přílohy XI služebního řádu zakazuje stanovení zvláštního opravného koeficientu pro Lucemburk. Kdyby se Soud ztotožnil s takovouto argumentací, která se pohybuje v uzavřeném kruhu, nebylo by možné zaručit dodržování rovného zacházení s úředníky v oblasti odměňování, konkrétně požadavku na zachování rovnocenné kupní síly pro všechny úředníky.
66 S ohledem na technické obtíže spojené s vymezením a výběrem statistických databází a metod nelze za těchto podmínek požadovat, aby žalobci před Soudem právně dostačujícím způsobem prokázali existenci významného a trvalého růstu životních nákladů v Lucemburku oproti Bruselu, na základě čehož by pak bylo možné dokázat existenci nerovného zacházení s úředníky podle jejich místa zaměstnání. Žalobcům pouze přísluší, jak připustila Rada na jednání, předložit dostatečně významný soubor nepřímých důkazů, z nějž vyplyne možný rozdíl v kupní síle a díky tomu bude možné přenést důkazní břemeno na Komisi a případně odůvodnit zahájení správního šetření ze strany Eurostatu.
67 Z článku 65 odst. 2 služebního řádu a z čl. 9 odst. 1 jeho přílohy XI vyplývá, že přijetí úprav k zajištění rovnocenné kupní síly úředníků zaměstnaných v Lucemburku a jejich kolegů pracujících v Bruselu by mohl odůvodnit jen významný růst životních nákladů v Lucemburku oproti Bruselu. Zásada rovného zacházení totiž nemůže požadovat naprosto totožnou kupní sílu úředníků bez ohledu na jejich místo zaměstnání, nýbrž to, že se životní náklady v obou uvažovaných místech zaměstnání budou v podstatné míře shodovat. Vzhledem ke složitosti dané oblasti má zákonodárce v tomto ohledu široký prostor pro uvážení a soud smí zkoumat pouze to, zda orgány nepřekročily rozumné meze ve vztahu k úvahám, z nichž vycházely, a neužily své pravomoci zjevně nesprávným způsobem (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 7. prosince 1995, Abello a další v. Komise, T‑544/93 a T‑566/93, Recueil FP, s. I‑A‑271 a II‑815, bod 76).
68 I když písemnosti žalobců nejsou v tomto ohledu zcela jasné, je patrné, že hlavní výtkou uplatněnou na podporu této žaloby je to, že Komise trvá na použití čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu, aniž provedla studii o případném rozdílu v kupní síle mezi Bruselem a Lucemburkem. V takovém kontextu se přezkum soudu neomezuje na ověření zjevně nesprávného posouzení, ale týká se i toho, zda dotyční předložili dostatečné indicie, jako například dostatečně podložené číselné či jiné studie z autorizovaného zdroje odůvodňující zahájení průzkumu.
69 V projednávané věci je přitom třeba konstatovat, že žalobci uvádějí pouze několik spíše abstraktních úvah, aniž podali byť neúplný důkaz, který by dokládal přinejmenším náznaky významného rozdílu odůvodňujícího zahájení statistických průzkumů Eurostatem. Ve své žalobě se totiž žalobci zmiňují:
– o „údajích, které poskytla UBS“, aniž tyto údaje byly vysvětleny, či dokonce předloženy;
– o ničím nepodložených tvrzeních o vnitrostátní minimální mzdě, nákladech na bydlení, výši nájmu kanceláří v Lucemburku;
– o „informacích od kolegů, kteří se v rámci mobility přesunuli z Lucemburku do Bruselu a zjistili, že jejich kupní síla v Lucemburku je nižší než v Bruselu“, aniž tvrzení dále rozvinuli;
– o „neoficiálních výpočtech získaných od statistiků Eurostatu“, rovněž aniž tvrzení dále rozvinuli;
– o dopisu ze dne 6. března 2006 od ředitele pro lidské zdroje Agentury NATO pro údržbu a zásobování, v níž tento pouze vyjadřuje obavu ze „zvětšujícího se rozdílu mezi životními náklady v Bruselu a Lucemburku“,
– a o dalších tvrzeních obsažených v korespondenci a brožurách odborů, které byly přiloženy k žalobě.
70 Takové indicie nestačí k prokázání náznaků významného a trvalého rozdílu v životních nákladech mezi oběma posuzovanými místy zaměstnání, v jehož důsledku by – bez zvláštního opravného koeficientu pro Lucemburk – kupní síla úředníků zaměstnaných v Lucemburku podstatně klesla oproti kupní síle jejich kolegů pracujících v Bruselu, a to tím spíše, že Komise předložila údaje, které naopak naznačují, že v Lucemburku jsou životní náklady nižší než v Bruselu (viz bod 57 výše).
71 Krom toho pokud jde o údajné porušení zásady řádné správy, stačí připomenout, že ustanovení služebního řádu, které bylo řádně přijato Radou, nelze s úspěchem napadnout z důvodu údajného porušení takovéto zásady (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 15. února 2005, Pyres v. Komise, T‑256/01, Sb. VS, s. I‑A‑23 a II‑99, bod 66, a Campoli v. Komise, uvedený výše, bod 149).
72 Pokud jde konečně o údajné porušení zásady ochrany legitimního očekávání, rovněž stačí konstatovat, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že by od úřadu obdrželi konkrétní ujištění o existenci významného rozdílu v kupní síle úředníků mezi Bruselem a Lucemburkem, či dokonce o budoucím přijetí opravného koeficientu pro Lucemburk. Úředník se každopádně nemůže dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání, aby tak zpochybnil legalitu ustanovení služebního řádu, v daném případě ustanovení čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu, a bránil jeho použití, neboť přísliby úřadu, které neberou ohled na ustanovení služebního řádu, nemohou u osoby, které jsou určeny, vzbuzovat legitimní očekávání (viz v tomto smyslu rozsudek Chomel v. Komise, uvedený výše, body 26 až 30, a rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 7. července 2004, Schmidt v. EAO, T‑175/03, Sb. VS, s. I‑A‑211 a II‑939, body 46 a 47).
73 V tomto ohledu je také třeba zdůraznit, že žaloba není namířena proti tomu, že nebylo vyhověno žádosti o provedení statistického průzkumu, ale zejména proti výplatním páskám na základě námitky protiprávnosti směřující proti ustanovení služebního řádu.
74 S ohledem na výše uvedené je třeba první tři žalobní důvody zamítnout.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu
Argumenty účastníků řízení
75 Žalobci podotýkají, že podle čl. 64 druhého pododstavce služebního řádu činí opravný „koeficient použitelný na odměnu úředníků zaměstnaných v prozatímních sídlech Společenství […] 100 % k 1. lednu 1962“. To podle nich znamená, že se koeficient Lucemburku může s postupem let měnit. Žalobci se domnívají, že příloha XI nemůže omezovat rozsah článku 64, a na základě toho napadají legalitu čl. 1 odst. 3 písm. d), čl. 3 odst. 5 a čl. 5 odst. 3 přílohy XI služebního řádu, které se týkají Lucemburku.
76 Žalobci se domnívají, že mezi napadeným individuálním rozhodnutím, tj. rozhodnutím, kterým Komise odmítla uvést kupní sílu odměny v Lucemburku na úroveň rovnocennou úrovni kupní síly odměny v Bruselu, a zpochybněným obecným aktem existuje právní vztah a že uplatněná námitka protiprávnosti se omezuje na to, co je nezbytně nutné pro vyřešení sporu.
77 Komise a Rada na to odpovídají, že žalobci na podporu svého čtvrtého žalobního důvodu nepředkládají žádnou argumentaci, což by mělo vést k odmítnutí tohoto žalobního důvodu pro nepřípustnost z hlediska čl. 35 odst. 1 písm. d) a e) jednacího řádu.
78 K věci samé Komise uvádí – na rozdíl od toho, co naznačují žalobci – že článek 64 služebního řádu nemá přednost před ustanoveními přílohy XI. Podle ní tedy nelze tvrdit, že by ustanovení této přílohy mohla porušovat článek 64.
79 Všechna uplatňovaná ustanovení mají podle Komise ve skutečnosti stejnou váhu, a mají být proto vykládána společně, aby se zaručil jejich jednotný výklad. Článek 64 služebního řádu přitom nemůže podle Komise znamenat, že by mohl být přijat zvláštní koeficient pro Lucemburk, neboť takto by byl tento článek vykládán odchylně od jasného znění čl. 3 odst. 3 nebo 5 přílohy XI. Článku 64 je naopak třeba rozumět tak, že se týká jiných případů, než které jsou předmětem zvláštních ustanovení, jako jsou ustanovení týkající se Lucemburku.
80 Rada sdílí názor, který v tomto ohledu zastává Komise. Rada dodává, že pokud se žalobci snaží předmětná ustanovení napadnout z hlediska zásady rovného zacházení, z přílohy XI, a zejména z jejího čl. 9 odst. 1 vyplývá, že cílem zákonodárce není zaručit vždy naprosto stejnou kupní sílu úředníků zaměstnaných na různých místech. Výše uvedené ustanovení totiž stanoví, že žádost o zavedení nového opravného koeficientu „musí být podpořena objektivními faktory poukazujícími na významný rozdíl v kupní síle, který vznikl v průběhu let mezi místem zaměstnání a hlavním městem dotčeného členského státu“. Krom toho generální advokát Capotorti ve svém stanovisku ze dne 30. září 1982 předcházejícím rozsudku Soudního dvora ze dne 15. prosince 1982, Roumengous Carpentier v. Komise (158/79, Recueil, s. 4379), již poznamenal, že „změna opravných koeficientů je povinná pouze v případě významného růstu životních nákladů, [z čehož lze dovodit], že cílem zákonodárce není naprosto totožné zacházení (totožná kupní síla bez ohledu na místo zaměstnání), nýbrž v podstatné a rozumné míře se shodující zacházení, [s] případnými málo významnými rozdíly“. I kdyby bylo možné čl. 9 odst. 1 přílohy XI služebního řádu použít obdobně na projednávanou věc, vyplývalo by z toho, že legalita předmětných ustanovení týkajících se Lucemburku z hlediska zásady rovného zacházení může být zpochybněna pouze v případě objektivních faktorů poukazujících na významný a trvalý rozdíl v životních nákladech mezi Bruselem a Lucemburkem.
81 Žalobci přitom podle Komise neuvedli žádný objektivní faktor poukazující na takový rozdíl mezi oběma hlavními městy, a tím spíše ani na významnou a trvalou povahu takového rozdílu.
Závěry Soudu
82 Žalobci v podstatě tvrdí, že se ustanovení přílohy XI služebního řádu, a zejména její čl. 3 odst. 5 první pododstavec, nemohou odchylovat od článku 64 služebního řádu, z jehož litery a ducha podle nich nutně vyplývá možnost změnit opravné koeficienty ovlivňující odměny úředníků, a to v závislosti na životních podmínkách v různých místech zaměstnání.
83 V tomto ohledu je pravda, že „[č]lánek 65a služebního řádu stanoví, že prováděcí pravidla k článkům 64 a 65 jsou stanovena v příloze XI“. Z toho je možné dovodit, že se uvedená prováděcí pravidla nemohou odchylovat od základních pravidel zakotvených v článcích 64 a 65 služebního řádu. Obecně lze navíc říci, že mezi organizačními pravidly služebního řádu a jeho přílohami sice neexistuje formální hierarchie v pravém slova smyslu, neboť obě kategorie norem byly přijaty Radou, nicméně by mezi nimi mohla případně existovat věcná hierarchie s tím, že přílohy by musely být vykládány s ohledem na základy a systém veřejné služby Evropské unie stanovené služebním řádem jako takovým.
84 V projednávané věci však žalobci neprokázali, že by ustanovení přílohy XI, konkrétně její čl. 3 odst. 5 první pododstavec, porušovala některé ze základních pravidel obsažených v článku 64 služebního řádu, neboť žalobci nedoložili, že zákonodárce měl protiprávně za to, že životní podmínky v Bruselu a Lucemburku neodůvodňují stanovení odlišných opravných koeficientů. Otázka, zda takové posouzení porušuje zásadu rovného zacházení nebo zda se v jeho případě jedná o zjevně nesprávné posouzení, byla zkoumána v rámci prvních tří žalobních důvodů uplatněných na podporu žaloby.
85 Vzhledem k výše uvedenému je třeba čtvrtý žalobní důvod, a tudíž i celou žalobu zamítnout.
K nákladům řízení
86 Článek 87 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení hlavy II kapitoly 8 uvedeného jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle odstavce 2 téhož článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
87 Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že žalobci neměli ve věci úspěch. Komise krom toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadovala, aby byla žalobcům uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, je tedy důvodné uložit žalobcům náhradu nákladů řízení.
88 Článek 89 odst. 4 jednacího řádu krom toho stanoví, že vedlejší účastník nese vlastní náklady.
Z těchto důvodů
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetí senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Giorgio Lebedef a Trevor Jones ponesou veškeré náklady řízení kromě těch, které vynaložila Rada Evropské unie.
3) Rada Evropské unie, vedlejší účastnice, ponese vlastní náklady řízení.
Mahoney | Kreppel | Van Raepenbusch |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. září 2010.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
Text tohoto rozhodnutí, jakož i text rozhodnutí soudů Evropské unie v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora www.curia.europa.eu.