Language of document : ECLI:EU:T:2019:238

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

10. dubna 2019(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Zvláštní omezující opatření namířená proti osobám, skupinám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu – Zmrazení finančních prostředků – Možnost kvalifikace orgánu třetího státu jako příslušného orgánu ve smyslu společného postoje 2001/931/SZBP – Skutkový základ rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků – Povinnost odůvodnění – Ověřování aktů Rady“

Ve věci T‑643/16,

Al-Gama’a al-Islamiyya Egypt, zastoupená L. Glock, advokátkou,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, původně zastoupené G. Étiennem a H. Marcos Fraile, poté H. Marcos Fraile, B. Driessenem a V. Piessevauxem a nakonec H. Marcos Fraile, B. Driessenem a A. Sikora-Kalėda, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, původně zastoupenou J. Norris-Usher, L. Havasem, R. Tricotem a L. Baumgartem, poté R. Tricotem, C. Zadrou a A. Tizzano, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě na článku 263 SFEU a znějící na zrušení zaprvé rozhodnutí Rady (SZBP) 2016/1136 ze dne 12. července 2016, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí (SZBP) 2015/2430 (Úř. věst. 2016, L 188, s. 21), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2016/1127 ze dne 12. července 2016, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2015/2425 (Úř. věst. 2016, L 188, s. 1), zadruhé rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/154 ze dne 27. ledna 2017, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2016/1136 (Úř. věst. 2017, L 23, s. 21), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2017/150 ze dne 27. ledna 2017, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2016/1127 (Úř. věst. 2017, L 23, s. 3), zatřetí rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/1426 ze dne 4. srpna 2017, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2017/154 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 95), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2017/1420 ze dne 4. srpna 2017, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2017/150 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 3), začtvrté rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/475 ze dne 21. března 2018, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí (SZBP) 2017/1426 (Úř. věst. 2018, L 79, s. 26), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2018/468 ze dne 21. března 2018, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2017/1420 (Úř. věst. 2018, L 79, s. 7), zapáté rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/1084 ze dne 30. července 2018, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2018/475 (Úř. věst. 2018, L 194, s. 144), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2018/1071 ze dne 30. července 2018, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2018/468 (Úř. věst. 2018, L 194, s. 23), a to v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobkyně,

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, P. Nihoul (zpravodaj) a J. Svenningsen, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: L. Ramette, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. listopadu 2018,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu a skutkové okolnosti po podání projednávané žaloby

 Rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373 (2001)

1        Dne 28. září 2001 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci 1373 (2001), ve které stanovila rozsáhlé strategie pro boj proti terorismu, a zejména pro boj proti financování terorismu. Odstavec 1 písm. c) této rezoluce mimo jiné stanoví, že všechny státy bezodkladně zmrazí finanční prostředky a jiný finanční majetek nebo hospodářské zdroje osob, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat nebo se zúčastní takových činů nebo napomáhají jejich spáchání, subjektů vlastněných nebo kontrolovaných těmito osobami a osob a subjektů jednajících jménem takových osob a subjektů nebo podle jejich pokynů.

2        Uvedená rezoluce neobsahuje seznam osob, subjektů či skupin, vůči kterým je třeba tato omezující opatření použít.

 Právo Evropské unie

3        Vzhledem k tomu, že Rada Evropské unie považovala za nutné, aby Evropská unie přijala opatření k provedení rezoluce 1373 (2001), dne 27. prosince 2001 přijala společný postoj 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/01, s. 217). Zvláště článek 2 společného postoje 2001/931 stanoví, že dojde ke zmrazení finančních prostředků a jiného finančního majetku nebo hospodářských zdrojů osob, skupin a subjektů zapojených do teroristických činů a uvedených na seznamu v příloze zmíněného společného postoje.

4        Téhož dne přijala Rada za účelem provedení opatření, která jsou popsána ve společném postoji 2001/931, na unijní úrovni nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 70; Zvl. vyd. 18/01, s. 207), jakož i rozhodnutí 2001/927/ES, kterým se stanoví seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2001, L 344, s. 83).

5        Dne 2. května 2002 byl název „Gama’a al-Islamiyya“ (také známa jako „Al-Gama’a al-Islamiyya“) („Islámská skupina“; „IG“) zařazen Radou na seznam připojený ke společnému postoji 2002/340/SZBP, kterým se aktualizuje společný postoj 2001/931/SZBP (Úř. věst. 2002, L 116, s. 75), a na seznam zahrnutý v rozhodnutí 2002/334/ES, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje rozhodnutí 2001/927 (Úř. věst. 2002, L 116, s. 33).

6        Tyto seznamy byly aktualizovány na základě čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001.

7        Dne 21. prosince 2015 Rada ponechala název žalobkyně na uvedených seznamech rozhodnutím (SZBP) 2015/2430, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí (SZBP) 2015/1334 (Úř. věst. 2015, L 334, s. 18), a prováděcím nařízením Rady (EU) 2015/2425, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2015/1325 (Úř. věst. 2015, L 334, s. 1).

8        Dne 22. prosince 2015 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení určené osobám, skupinám a subjektům zařazeným na seznam uvedený v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2015, C 430, s. 5). Tímto oznámením byly tyto osoby, skupiny a subjekty informovány o tom, že jejich název byl ponechán na seznamech těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, a o možnosti požádat Radu o vydání odůvodnění pro jejich ponechání na seznamech.

9        Dne 20. května 2016 požádal advokát žalobkyně Radu, aby mu sdělila důvody, ze kterých byl název jeho klienta původně zařazen na seznamy těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, a následně na těchto seznamech prováděcím nařízením 2015/2425 ponechán, přičemž zpochybnil, že se zmíněné seznamy skutečně týkají jeho klienta.

10      Dne 26. května 2016 mu Rada poskytla jedenáct odůvodnění a uvedla:

„V příloze jsou obsažena odůvodnění pro zařazení a ponechání Vašeho klienta na seznamech uvedených v [prováděcím] nařízení 2015/2425 […], kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení […] č. 2580/2001.“

 Napadené akty

 Akty z července 2016

11      Dne 12. července 2016 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2016/1136, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2015/2430 (Úř. věst. 2016, L 188, s. 21), a prováděcí nařízení (EU) 2016/1127, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2015/2425 (Úř. věst. 2016, L 188, s. 1) (dále jen společně „akty z července 2016“). Název žalobkyně byl na seznamech připojených k těmto aktům ponechán (dále jen „sporné seznamy z července 2016“).

12      Dopisem ze dne 13. července 2016 zaslala Rada advokátovi žalobkyně důvodovou zprávu týkající se ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech z července 2016 a sdělila mu, že na základě čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 je možné požádat o přezkum těchto seznamů. Rada v tomto dopise dále uvedla:

„Rada dospěla k závěru, že spis neobsahuje nové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu jejího postoje. Má tudíž za to, že důvody, již dříve Vám sdělené v dopise ze dne 26. května 2016, stále platí.“

13      Z důvodové zprávy aktů z července 2016 vyplývá, že se zařazení názvu žalobkyně na sporné seznamy zakládalo na čtyřech vnitrostátních rozhodnutích.

14      Prvním vnitrostátním rozhodnutím bylo usnesení Secretary of State for the Home Department (ministerstvo vnitra, Spojené království, dále jen „Home Secretary“) č. 1261 ze dne 29. března 2001, kterým se mění UK Terrorism Act 2000 (zákon Spojeného království o terorismu z roku 2000) a kterým se zakazuje činnost žalobkyně považované za organizaci zapojenou do teroristických činů (dále jen „rozhodnutí Home Secretary“).

15      Druhým vnitrostátním rozhodnutím bylo rozhodnutí United States Secretary of State (americká ministryně zahraničních věcí, Spojené státy) ze dne 8. října 1997, kterým byla žalobkyně pro účely Immigration and Nationality Act (zákon Spojených států o přistěhovalectví a státní příslušnosti) kvalifikována jako „zahraniční teroristická organizace“ (dále jen „americké rozhodnutí z roku 1997“).

16      Třetím vnitrostátním rozhodnutím bylo rozhodnutí amerického ministra zahraničních věcí ze dne 31. října 2001 přijaté na základě Executive Order č. 13224 (výnos prezidenta č. 13224) (dále jen „americké rozhodnutí z roku 2001“).

17      Čtvrté vnitrostátní rozhodnutí, ze dne 23. ledna 1995, bylo přijato na základě Executive Order č. 12947 (výnos prezidenta č. 12947) (dále jen „americké rozhodnutí z roku 1995“).

18      V hlavní části důvodové zprávy k aktům z července 2016 Rada předně konstatovala, že tato vnitrostátní rozhodnutí jsou rozhodnutími příslušných orgánů ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, která jsou stále platná. Dále uvedla, že se zabývala tím, zda má k dispozici informace, které by svědčily ve prospěch vynětí názvu žalobkyně ze sporných seznamů z července 2016, a že žádné takové informace nenalezla. Nakonec uvedla, že má za to, že důvody pro zařazení názvu žalobkyně na seznamy těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, přetrvávají, a dospěla k závěru, že název žalobkyně má být na sporných seznamech z července 2016 ponechán.

19      Důvodová zpráva k aktům z července 2016 obsahovala kromě toho přílohu A týkající se „rozhodnutí příslušného orgánu Spojeného království“ a přílohu B týkající se „rozhodnutí příslušných orgánů Spojených států“. Obě přílohy obsahovaly popis vnitrostátních právních předpisů, na jejichž základě byla rozhodnutí vnitrostátních orgánů přijata, definice pojmů z oblasti terorismu, které byly obsaženy v těchto právních předpisech, popis postupů týkajících se přezkumu uvedených rozhodnutí, popis skutků, z nichž uvedené orgány vycházely, a závěr, že tyto skutky představují „teroristické činy“ ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

20      V bodě 16 přílohy A důvodové zprávy k aktům z července 2016 Rada uvedla, že v roce 2013 Home Secretary dospěl na základě dostupných důkazů k závěru, že „skupina je zapojena jiným způsobem do terorismu, a zákaz tedy musí nadále platit“.

21      V bodě 10 přílohy B důvodové zprávy k aktům z července 2016 Rada uvedla, že ve Spojených státech byl nejnovější přezkum označení žalobkyně za zahraniční teroristickou organizaci ukončen dne 15. prosince 2010 a že americká vláda na tomto označení setrvala. V bodě 18 přílohy B odkázala Rada dále na „správní spisy (‚administrative records‘) ministerstva zahraničních věcí z let 2010 a 2003 týkající se Gama’a al-Islamiyya“.

 Akty z ledna 2017

22      Dne 27. ledna 2017 Rada přijala rozhodnutí (SZBP) 2017/154, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2016/1136 (Úř. věst. 2017, L 23, s. 21), a prováděcí nařízení (EU) 2017/150, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2016/1127 (Úř. věst. 2017, L 23, s. 3) (dále jen společně „akty z ledna 2017“). Název žalobkyně byl na seznamech připojených k těmto aktům (dále jen „sporné seznamy z ledna 2017“) ponechán.

23      Dopisem ze dne 30. ledna 2017 zaslala Rada advokátovi žalobkyně důvodovou zprávu týkající se ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech z ledna 2017 a sdělila mu, že na základě čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 je možné požádat o přezkum těchto seznamů.

24      Tato důvodová zpráva se shodovala s důvodovou zprávou, která se týkala aktů z července 2016.

25      Žalobkyně na tento dopis nereagovala.

 Akty ze srpna 2017

26      Dne 4. srpna 2017 Rada přijala rozhodnutí (SZBP) 2017/1426, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2017/154 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 95), a prováděcí nařízení (EU) 2017/1420, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2017/150 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 3) (dále jen společně „akty ze srpna 2017“). Název žalobkyně byl na seznamech připojených k těmto aktům (dále jen „sporné seznamy ze srpna 2017“) ponechán.

27      Dopisem ze dne 7. srpna 2017 zaslala Rada advokátovi žalobkyně důvodovou zprávu týkající se ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech ze srpna 2017 a sdělila mu, že na základě čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 je možné požádat o přezkum těchto seznamů.

28      Tato důvodová zpráva se shodovala s důvodovou zprávou, která se týkala aktů z července 2016 a z ledna 2017.

29      Žalobkyně na tento dopis nereagovala.

 Akty z března 2018

30      Dne 21. března 2018 přijala Rada rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/475, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2017/1426 (Úř. věst. 2018, L 79, s. 26), a prováděcí nařízení (EU) 2018/468, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2017/1420 (Úř. věst. 2018, L 79, s. 7) (dále jen společně „akty z března 2018“). Název žalobkyně byl na seznamech připojených k těmto aktům (dále jen „sporné seznamy z března 2018“) ponechán.

31      Dopisem ze dne 22. března 2018 zaslala Rada advokátovi žalobkyně důvodovou zprávu týkající se ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech z března 2018 a sdělila mu, že na základě čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 je možné požádat o přezkum těchto seznamů.

32      Tato důvodová zpráva se shodovala s důvodovou zprávou, která se týkala aktů z července 2016, jakož i aktů z ledna a srpna 2017.

33      Žalobkyně na tento dopis nereagovala.

 Akty z července 2018

34      Dne 30. července 2018 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2018/1084, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2018/475 (Úř. věst. 2018, L 194, s. 144), a prováděcí nařízení (EU) 2018/1071, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2018/468 (Úř. věst. 2018, L 194, s. 23) (dále jen společně „akty z července 2018“). Název žalobkyně byl na seznamech připojených k těmto aktům (dále jen „sporné seznamy z července 2018“) ponechán.

35      Dopisem ze dne 31. července 2018 zaslala Rada advokátovi žalobkyně důvodovou zprávu týkající se ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech z července 2018 a sdělila mu, že na základě čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 je možné požádat o přezkum těchto seznamů.

36      Tato důvodová zpráva se shodovala s důvodovou zprávou, která se týkala aktů z července 2016, aktů z ledna a srpna 2017, jakož i aktů z března 2018, s výjimkou několika formálních odlišností a odkazu na „právo na účinnou soudní ochranu“, a nikoliv již na „právo na soudní ochranu“, uvedeného v bodě 16 přílohy B.

37      Žalobkyně na tento dopis nereagovala.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

38      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 11. září 2016 podala žalobkyně projednávanou žalobu znějící na zrušení aktů z července 2016 v rozsahu, v němž se jí týkají.

39      Dne 18. října 2016 byla věc přidělena pátému senátu Tribunálu.

40      Dne 2. prosince 2016 předseda pátého senátu Tribunálu podle čl. 69 písm. d) jednacího řádu Tribunálu rozhodl, že se řízení přerušuje do doby, než Soudní dvůr ukončí řízení ve věcech C‑599/14 P, Rada v. LTTE, a C‑79/15 P, Rada v. Hamas.

41      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2016 požádala Evropská komise o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady.

42      Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 27. března 2017 upravila žalobkyně na základě článku 86 jednacího řádu žalobu tak, aby se vztahovala na akty z ledna 2017 v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají.

43      Dopisem ze dne 16. srpna 2017 byli účastníci řízení vyzváni, aby se vyjádřili k důsledkům, které je třeba dovodit pro posuzovanou věc z rozsudků ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamas (C‑79/15 P, EU:C:2017:584).

44      Žalobkyně odpověděla na tuto žádost dne 3. září 2017.

45      Dne 18. září 2017 předložila Rada žalobní odpověď, která obsahovala mimo jiné vyjádření k návrhu na úpravu žaloby ze dne 27. března 2017 a vyjádření uvedené v bodě 43 výše.

46      Rozhodnutím ze dne 26. září 2017 povolil předseda pátého senátu vedlejší účastenství Komise.

47      Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. října 2017 upravila žalobkyně na základě článku 86 jednacího řádu žalobu tak, aby se vztahovala na akty ze srpna 2017.

48      Dne 12. října 2017 se Rada na výzvu Tribunálu vyjádřila k návrhu na úpravu žaloby ze dne 3. října 2017.

49      Dne 8. listopadu 2017 předložila žalobkyně repliku.

50      Dne 9. listopadu 2017 předložila Komise spis vedlejšího účastníka řízení.

51      Dne 28. listopadu 2017 předložila Rada na výzvu Tribunálu vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka Komise.

52      Dne 15. ledna 2018 předložila Rada dupliku.

53      Dne 13. dubna 2018 předseda Tribunálu z důvodu souvislosti věcí přidělil projednávanou věc, v souladu s čl. 27 odst. 2 jednacího řádu, novému soudci zpravodaji, přidělenému k prvnímu senátu.

54      Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 13. května 2018 upravila žalobkyně na základě článku 86 jednacího řádu žalobu tak, aby se vztahovala na akty z března 2018.

55      Podáními ze dne 4. a 19. června 2018 se Rada a Komise, na výzvu Tribunálu, vyjádřily k návrhu na úpravu žaloby ze dne 13. května 2018.

56      Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 14. září 2018 upravila žalobkyně na základě článku 86 jednacího řádu žalobu tak, aby se vztahovala na akty z července 2018.

57      Podáními ze dne 27. září a 17. října 2018 se Rada a Komise, na výzvu Tribunálu, vyjádřily k návrhu na úpravu žaloby ze dne 14. září 2018.

58      Na základě návrhu soudce zpravodaje rozhodl první senát Tribunálu o zahájení ústní části řízení.

59      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 6. listopadu 2018.

60      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil akty z července 2016, z ledna a srpna 2017, jakož i z března a července 2018 v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají (dále jen společně „napadené akty“);

–        uložil Radě náhradu veškerých nákladů řízení.

61      Rada, podporovaná Komisí, navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

62      Žalobkyně uplatňuje osm žalobních důvodů, které vycházejí:

–        z porušení čl. 1 odst. 5 společného postoje 2001/931;

–        z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931;

–        z pochybení ve vztahu k věcné správnosti skutkových zjištění;

–        z nesprávného posouzení povahy žalobkyně jako „teroristické skupiny“;

–        z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931;

–        z porušení povinnosti uvést odůvodnění;

–        z porušení práva na obhajobu a práva na soudní ochranu;

–        z toho, že důvodové zprávy nebyly ověřeny.

63      Tribunál považuje za vhodné přezkoumat první, druhý, třetí a šestý žalobní důvod v rozsahu, v němž v rámci šestého žalobního důvodu žalobkyně Radě vytýká, že v napadených aktech neuvedla závažné důkazy či stopy ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, jakož i osmý žalobní důvod.

64      Šestý žalobní důvod bude přezkoumán po druhém žalobním důvodu.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 5 společného postoje 2001/931

65      Žalobkyně má za to, že Rada porušila čl. 1 odst. 5 společného postoje 2001/931 tím, že v označení žalobkyně, které je uvedeno ve sporných seznamech z července 2016, ledna a srpna 2017, jakož i z března a července 2018 (dále jen „sporné seznamy“), nezmínila místo, kde je žalobkyně usazena, tedy Egypt. V tomto ohledu žalobkyně podotýká, že postupem času se její označení v aktech Rady měnilo a že existuje řada skupin, jejichž označení je podobné jejímu. Podle žalobkyně se tato označení odlišují pouze některými písmeny a ve všech případech znamenají „islámská skupina“. Tvrdí, že se z důvodu této nepřesnosti ocitla v nejistotě, zda se na ni sporné seznamy vztahují.

66      Rada podporovaná Komisí popírá opodstatněnost tohoto žalobního důvodu.

67      Úvodem je třeba poukázat na to, že předmět žaloby je omezen na napadené akty, a lze ho tedy přezkoumat pouze v rozsahu, v němž se týká těchto aktů.

68      V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 1 odst. 5 společného postoje 2001/931 stanoví:

„Rada zajistí, aby jména fyzických nebo právnických osob, skupin nebo subjektů uvedených v příloze byla doprovázena dostatečnými údaji umožňujícími účinnou identifikaci určitých fyzických nebo právnických osob, subjektů nebo organizací, a umožnila tak vyvinění těch, kteří mají stejné nebo podobné jméno.“

69      V projednávané věci Rada ve všech napadených aktech označila žalobkyni následujícím způsobem: „ ‚Gama’a al-Islamiyya‘ (také známa jako ‚Al-Gama’a al-Islamiyya‘) (Islámská skupina‘ – ‚IG‘)“.

70      Jak uvádí žalobkyně, toto označení neobsahuje údaj o místě, kde je tato organizace usazena.

71      Uvedení tohoto údaje nicméně není ustanovením, které je citováno v bodě 68 výše, požadováno, vyžaduje se toliko, aby Radou použité označení bylo dostatečně přesné, aby vylučovalo záměnu s organizacemi majícími stejný nebo podobný název.

72      V projednávané věci je označení žalobkyně uvedené v napadených aktech a v bodě 69 výše dostatečně konkrétní, jelikož se odlišuje, a to přinejmenším částečně, od názvu skupin a subjektů, jejichž označení by podle žalobkyně mohlo být zaměnitelné s jejím, a sice od názvů „Al-Jamâ’h al-Islâmiyah“, „Jemaah Islamiyah“, „Al-Jama’ah Al-Islamiyah“, „Jamaat al-Islamiya“ a „Jamaa Islamiya“.

73      I pokud by nebezpečí takové záměny existovalo, nemohlo by být, jak podotýká Rada, na újmu žalobkyně, jelikož se mohla s napadenými akty seznámit a věděla, že se jí týkají, jak o tom svědčí dopisy Rady ze dne 13. července 2016, 30. ledna a 7. srpna 2017, jakož i ze dne 22. března a 31. července 2018 (viz body 12, 23, 27, 31 a 35 výše) a podání, kterými žalobkyně navrhla jejich zrušení.

74      Za těchto podmínek je třeba první žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

 Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931

75      Žalobkyně Radě vytýká, že porušila čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 tím, že rozhodnutí Home Secretary a americká rozhodnutí z let 1995, 1997 a 2001 (dále jen společně „americká rozhodnutí“) označila za rozhodnutí přijatá příslušnými orgány ve smyslu tohoto ustanovení.

76      Ponechání jména osoby či názvu subjektu na seznamu těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, je v podstatě prodloužením prvotního zařazení na seznam, a předpokládá tedy trvání nebezpečí, že dotyčná osoba nebo subjekt jsou zapojeny do teroristických činností, tak jak bylo toto nebezpečí původně konstatováno Radou na základě vnitrostátního rozhodnutí, které bylo podkladem pro toto prvotní zařazení (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 61, a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamas, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, bod 39).

77      Tento žalobní důvod je tedy relevantní.

78      Nejprve je třeba posoudit námitky směřující proti rozhodnutím amerických orgánů a teprve následně námitky, které se týkají rozhodnutí amerických orgánů i rozhodnutí orgánů Spojeného království.

 K námitkám týkajícím se rozhodnutí amerických orgánů

79      Žalobce se primárně domnívá, že Rada nemohla založit napadené akty na rozhodnutích amerických orgánů, jelikož Spojené státy jsou třetí stát a jeho orgány zásadně nejsou „příslušnými orgány“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

80      Žalobkyně v této souvislosti namítá, že systém zavedený čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 je založen na důvěře ve vnitrostátní orgány, která vychází ze zásady loajální spolupráce mezi Radou a členskými státy Unie, na sdílení společných hodnot, které jsou zakotveny ve Smlouvách, a na vázanosti jednotnými právními normami, včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 a Listiny základních práv Evropské unie. V orgány třetích států podle žalobkyně mít tuto důvěru nelze.

81      V tomto ohledu je třeba uvést, že podle Soudního dvora se pojem „příslušný orgán“ použitý v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 neomezuje jen na orgány členských států, ale může v zásadě zahrnovat také orgány třetích států (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 22).

82      Výklad, který zvolil Soudní dvůr, lze odůvodnit zaprvé zněním čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, který neomezuje pojem „příslušné orgány“ pouze na orgány členských států, a zadruhé cílem tohoto společného postoje, který byl přijat k provedení rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373 (2001), jež se zaměřuje na zintenzivnění boje proti terorismu v celosvětovém měřítku prostřednictvím systematické a těsné spolupráce všech států (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 23).

83      Podpůrně, pro případ, že bude připuštěno, že orgán třetího státu může představovat příslušný orgán ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, žalobkyně tvrdí, že platnost aktů přijatých Radou závisí také na tom, zda Rada splnila povinnost prověřit zejména to, jestli je americká právní úprava v souladu se zásadou dodržování práva na obhajobu a s právem na účinnou soudní ochranu.

84      V projednávaném případě přitom Rada podle žalobkyně v odůvodnění napadených aktů v podstatě pouze popsala řízení o přezkumu a poznamenala, že lze podat opravný prostředek, a nezabývala se otázkou, zda je zaručeno právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu.

85      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že podle Soudního dvora, vychází-li Rada z rozhodnutí třetího státu, musí nejprve ověřit, zda bylo toto rozhodnutí přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 31).

86      V důvodových zprávách ke svým aktům musí Rada poskytnout údaje, na jejichž základě je možné učinit závěr, že toto ověření provedla (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 31).

87      Rada musí za tímto účelem v těchto důvodových zprávách uvést důvody, pro které má za to, že rozhodnutí třetího státu, o něž se opírá, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 33).

88      Z judikatury vyplývá, že informace, které mají být v důvodových zprávách v souvislosti s tímto posouzením uvedeny, mohou být dle okolností stručné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 33).

89      Argumenty, které žalobkyně předložila zaprvé v souvislosti s právem na účinnou soudní ochranu a zadruhé se zásadou dodržování práva na obhajobu, je třeba posoudit právě s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 85 až 88 výše.

90      Tribunál považuje za vhodné zabývat se nejprve druhou z těchto otázek.

91      V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že Rada v důvodové zprávě k napadeným aktům neuvedla, z jakých důvodů po příslušném ověření dospěla k závěru, že ve Spojených státech je ve správních řízeních, jejichž předmětem je označení určité organizace za teroristickou, zásada dodržování práva na obhajobu zaručena.

92      Americká právní úprava ostatně podle žalobkyně nevyžaduje, aby byla rozhodnutí přijatá v této oblasti oznámena, ani aby byla odůvodněna. Žalobkyně uvádí, že ačkoliv článek 219 zákona Spojených států o přistěhovalectví a státní příslušnosti, na němž je založeno americké rozhodnutí z roku 1997, stanoví povinnost zveřejnit rozhodnutí o zařazení na seznam ve Federálním rejstříku, v případě výnosu prezidenta č. 13224, na němž se zakládá americké rozhodnutí z roku 2001 a který žádné takové opatření podle žalobkyně neupravuje, tomu tak není.

93      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že zásada dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby osoby, jichž se týkají rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy, mohly užitečně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem použitým v jejich neprospěch jako základ předmětných rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2013, Texdata Software, C‑418/11, EU:C:2013:588, bod 83 a citovaná judikatura).

94      V případě opatření, na jejichž základě se na seznam těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, zařazují jména osob nebo názvy subjektů, z této zásady vyplývá, že důvody přijetí těchto opatření musí být těmto osobám nebo subjektům sděleny současně s jejich přijetím nebo okamžitě po něm (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 61).

95      V bodě 16 přílohy B důvodové zprávy k napadeným aktům Rada uvádí:

„Pokud jde o řízení o přezkumu a popis dostupných procesních prostředků, Rada má za to, že právní úprava Spojených států zajišťuje ochranu práva na obhajobu […]“

96      Informace, které Rada uvedla v důvodové zprávě k napadeným aktům, se pak liší v závislosti na zkoumaných amerických rozhodnutích.

97      Předně co se týče výnosů prezidenta č. 12947 a č. 13224, na nichž jsou založena americká rozhodnutí z let 1995 a 2001, Rada v rámci obecného popisu, který poskytla, neuvedla, že by americké orgány měly povinnost dotčeným osobám zaslat odůvodnění, nebo tato rozhodnutí zveřejnit.

98      Z toho vyplývá, že ve vztahu k těmto dvěma rozhodnutím není dodržení práva na obhajobu zaručeno, a napadené akty tudíž z těchto rozhodnutí na základě judikatury připomenuté v bodech 85 až 88 výše nemohou vycházet.

99      Co se dále týče amerického rozhodnutí z roku 1997, je pravda, že z bodů 10 a 11 přílohy B napadených aktů vyplývá, že na základě zákona Spojených států o přistěhovalectví a státní příslušnosti jsou označení určitého subjektu za zahraniční teroristickou organizaci nebo rozhodnutí o žádosti o zrušení takového označení zveřejňována ve Federálním rejstříku. Rada nicméně neuvádí žádnou informaci o tom, zda v projednávaném případě zveřejněné americké rozhodnutí z roku 1997 obsahovalo nějaké odůvodnění. Z důvodové zprávy k napadeným aktům kromě toho nevyplývá ani to, že by žalobkyni bylo vedle výroku rozhodnutí jakýmkoliv způsobem zpřístupněno i odůvodnění.

100    Za těchto podmínek je třeba posoudit, zda informace, že je rozhodnutí zveřejněno v úředním věstníku třetího státu, postačuje k závěru, že Rada v souladu s judikaturou citovanou v bodech 85 až 88 výše splnila svoji povinnost ověřit, zda bylo ve třetích státech, v nichž byla přijata rozhodnutí, která slouží jako podklad napadených aktů, dodrženo právo na obhajobu.

101    Za tímto účelem je třeba poukázat na věc, v níž byly vydány rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), a ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885). V této věci Rada v důvodové zprávě k jednomu z předmětných aktů uvedla, že rozhodnutí orgánů dotčeného třetího státu byla zveřejněna v úředním věstníku tohoto státu, a žádné další informace neposkytla (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 145).

102    V rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 36 a 37), Soudní dvůr posoudil souhrnně všechny zmínky o rozhodnutích orgánů třetího státu uvedené v důvodové zprávě k nařízení Rady a rozhodl, že nepostačují k tomu, aby mohlo být konstatováno, že tento orgán náležitě ověřil dodržování práva na obhajobu v tomto třetím státě.

103    Stejný závěr je třeba učinit z totožných důvodů i v případě prosté informace uvedené v důvodové zprávě k napadeným aktům, podle které bylo americké rozhodnutí z roku 1997 v tomto státě zveřejněno ve Federálním rejstříku.

104    Z těchto důvodů, a aniž by bylo nutné zabývat se otázkou dodržování práva na účinnou soudní ochranu, je třeba mít za to, že odůvodnění týkající se amerických rozhodnutí je v projednávané věci nedostatečné, takže tato rozhodnutí nemohou sloužit jako základ napadených aktů.

105    Vzhledem k tomu, že čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 nevyžaduje, aby se akty Rady opíraly o více rozhodnutí příslušných orgánů, napadené akty nicméně mohly, co se týče zařazení názvu žalobkyně na sporné seznamy, vycházet pouze z rozhodnutí Home Secretary, takže v přezkumu žaloby je třeba pokračovat, a to v rozsahu, v němž se napadené akty o tyto rozhodnutí opírají.

 K námitkám, které se týkají rozhodnutí Spojeného království i rozhodnutí amerických orgánů

106    Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí amerických orgánů a Spojeného království, o která se napadené akty opírají, nejsou „rozhodnutí příslušných orgánů“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, a to ze tří důvodů.

107    V souladu s bodem 105 výše budou tyto důvody dále posouzeny v rozsahu, v němž se týkají rozhodnutí Home Secretary.

–       K přednosti, která má být dána justiční orgánům

108    Žalobkyně tvrdí, že Rada může podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 vycházet ze správních rozhodnutí pouze tehdy, pokud v oblasti boje proti terorismu nemají justiční orgány žádnou pravomoc. V projednávaném případě se přitom podle ní o takovou situaci nejedná, jelikož justiční orgány ve Spojeném království pravomoc v této oblasti mají. Podle žalobkyně tudíž Rada v napadených aktech nemohla vzít rozhodnutí Home Secretary do úvahy.

109    Rada podporovaná Komisí opodstatněnost této argumentace zpochybňuje.

110    V tomto ohledu je třeba uvést, že okolnost, že rozhodnutí je správním, nikoli soudním rozhodnutím, není podle judikatury pro uplatnění čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 rozhodující, jelikož samotné znění tohoto ustanovení výslovně uvádí, že za příslušný orgán ve smyslu tohoto ustanovení může být považován i orgán jiné než soudní povahy (rozsudky ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, body 144 a 145, a ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 105).

111    I když čl. 1 odst. 4 druhý pododstavec společného postoje 2001/931 upřednostňuje rozhodnutí justičních orgánů, v žádném případě nevylučuje možnost zohlednění rozhodnutí správních orgánů, pokud mají tyto orgány na základě vnitrostátního práva skutečně pravomoc k přijetí omezujících opatření namířených proti skupinám zapojeným do terorismu, a dále pokud tyto orgány, byť pouze správní povahy, mohou být přesto považovány za „rovnocenné“ justičním orgánům (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 107).

112    Podle judikatury musí být správní orgány považovány za rovnocenné justičním orgánům, pokud jejich rozhodnutí lze napadnout opravným prostředkem k soudu (rozsudek ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 145).

113    Skutečnost, že soudy dotčeného státu mají pravomoc v oblasti potlačování terorismu, tedy nebrání tomu, aby Rada vzala v úvahu rozhodnutí vnitrostátního správního orgánu pověřeného přijímáním omezujících opatření v oblasti terorismu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 108).

114    Z informací poskytnutých Radou v projednávaném případě vyplývá, že rozhodnutí Home Secretary lze napadnout opravným prostředkem u Proscribed Organisations Appeal Commission (odvolací komise pro zakázané organizace, Spojené království), která rozhoduje v souladu se zásadami soudního přezkumu, a že každý účastník řízení může proti rozhodnutí odvolací komise pro zakázané organizace podat u odvolacího soudu odvolání týkající se právních otázek, a to se souhlasem této komise nebo – pokud komise tento souhlas neudělí – se souhlasem odvolacího soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, EU:T:2006:384, bod 2)

115    Za těchto podmínek vše nasvědčuje tomu, že rozhodnutí Home Secretary lze soudně přezkoumat, takže tento správní orgán je podle judikatury uvedené v bodech 111 a 112 výše nutno považovat za rovnocenný justičnímu orgánu, a tudíž, jak tvrdí Rada, za příslušný orgán ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, a to v souladu s judikaturou, která se již v tomto smyslu opakovaně vyjádřila (rozsudky ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 144, a ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, body 120 až 123).

116    Z výše uvedených úvah vyplývá, že napadené akty nelze zrušit z toho důvodu, že Rada v důvodové zprávě k nim odkázala na rozhodnutí Home Secretary, který je správním orgánem.

–       Ke skutečnosti, že rozhodnutí Home Secretary spočívá v sestavení seznamu teroristických organizací

117    Žalobkyně tvrdí, že činnost příslušných orgánů, kterých se týkají napadené akty, a to včetně Home Secretary, v praxi spočívá v tom, že sestavují seznamy teroristických organizací, na které se uplatňuje režim omezujících opatření. Tato činnost nepředstavuje represivní pravomoc srovnatelnou se „zahájením vyšetřování nebo trestního stíhání“ nebo s „odsouzením“, což jsou pravomoci, které má mít podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 „příslušný orgán“.

118    Rada podporovaná Komisí zpochybňuje opodstatněnost této argumentace.

119    V tomto ohledu je třeba uvést, že společný postoj 2001/931 podle judikatury nevyžaduje, aby bylo rozhodnutí příslušného orgánu přijato v rámci trestního řízení stricto sensu, pokud je s ohledem na cíle sledované uvedeným společným postojem v rámci provádění rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373(2001) předmětem dotčeného vnitrostátního řízení boj proti terorismu v širokém smyslu (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 113).

120    Soudní dvůr v tomto smyslu konstatoval, že ochrana dotčených osob není ohrožena, jestliže rozhodnutí vnitrostátního orgánu není přijato v rámci řízení, jímž mají být uloženy trestní sankce, ale v rámci řízení, jehož cílem je uložit opatření preventivní povahy (rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 70).

121    V projednávaném případě rozhodnutí Home Secretary ukládá organizacím považovaným za teroristické zákazy, a spadá tedy, jak to vyžaduje judikatura, do rámce vnitrostátního řízení, jehož primárním cílem je uložit žalobkyni v souvislosti s bojem proti terorismu preventivní nebo represivní opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 115).

122    Pokud jde o okolnost, že výsledkem činnosti dotčeného orgánu je sestavení seznamu osob či subjektů zapojených do terorismu, je třeba zdůraznit, že tato okolnost sama o sobě neznamená, že tento orgán před zařazením těchto osob nebo subjektů na tyto seznamy neprovedl v případě každé z těchto osob nebo subjektů individuální posouzení, ani to, že toto posouzení musí být nutně svévolné nebo neopodstatněné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 118).

123    Nejedná se tudíž ani tak o okolnost, že výsledkem činnosti dotčeného orgánu je sestavení seznamu osob či subjektů zapojených do terorismu, jako spíše o to, zda je tato činnost vykonávána s dostatečnými zárukami, které umožňují Radě opřít o ni své vlastní rozhodnutí o zařazení na seznam (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 118).

124    Žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že připustit, že k tomu, aby orgán byl příslušným orgánem, postačuje pravomoc sestavovat seznam, by z povahy věci odporovalo společnému postoji 2001/931.

125    Tento závěr nevyvrací ani ostatní argumenty žalobkyně.

126    Žalobkyně zaprvé tvrdí, že Rada může podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 zohlednit pouze seznamy sestavené Radou bezpečnosti Organizace spojených národů.

127    Tento argument nelze připustit, jelikož účelem poslední věty čl. 1 odst. 4 prvního pododstavce společného postoje 2001/931 je pouze to, aby Rada mohla provést zařazení na seznam i na základě jiných podkladů, než jsou rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů.

128    Žalobkyně zadruhé zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že unijní seznam přejímá obsah seznamů navržených příslušnými orgány, je v podstatě seznamem seznamů, a rozšiřuje tak na tento seznam působnost vnitrostátních správních opatření, která přijaly případně i orgány třetích států, aniž o tom byly dotčené osoby informovány a mohly se účinně bránit.

129    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Rada, jak uvádí žalobkyně, vychází při určování osob či subjektů, na které se budou vztahovat opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků, ze zjištění příslušných orgánů.

130    V rámci společného postoje 2001/931 byla mezi orgány členských států a unijními orgány zavedena specifická forma spolupráce, v jejímž rámci má Rada povinnost spolehnout se v největší možné míře na posouzení příslušných vnitrostátních orgánů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 133, a ze dne 4. prosince 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑284/08, EU:T:2008:550, bod 53).

131    Rada se v zásadě nemá vyjadřovat k tomu, zda orgány členských států dodržují základní práva dotčené osoby, jelikož tuto pravomoc mají příslušné vnitrostátní orgány (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, nezveřejněný, EU:T:2007:207, bod 168).

132    Toliko ve výjimečných případech, kdy žalobce na základě konkrétních informací zpochybňuje, že orgány členských států dodržely základní práva, musí skutečnost, že tato práva byla skutečně dodržena, ověřit Tribunál [obdobně viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 36].

133    Pokud jde naproti tomu o orgány třetích států, jak bylo uvedeno v bodech 85 a 86 výše, Rada je povinna i bez návrhu ověřit, že tyto záruky byly skutečně dodrženy, a své rozhodnutí v tomto směru odůvodnit.

–       K nedostatku závažných a věrohodných důkazů nebo stop, na nichž je založeno rozhodnutí přijaté Home Secretary

134    Žalobkyně se domnívá, že pokud Rada vycházela ze správního, a nikoliv soudního rozhodnutí, měla doložit, že toto rozhodnutí bylo přijato „na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop“, jak vyžaduje čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

135    Vzhledem k tomu, že se tato argumentace netýká naplnění definice „rozhodnutí přijatého příslušnými orgány“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, která je předmětem tohoto žalobního důvodu, bude posouzena v rámci druhého a šestého žalobního důvodu v rozsahu, v němž se týkají závažných a věrohodných důkazů nebo stop ve smyslu tohoto ustanovení.

136    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy a s výhradou posouzení argumentace zmíněné v bodě 134 výše je třeba zamítnout druhý žalobní důvod jako neopodstatněný.

 K druhému a šestému žalobnímu důvodu v rozsahu, v němž se týkají závažných a věrohodných důkazů nebo stop ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931

137    V rámci druhého a šestého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Rada měla v důvodových zprávách k napadeným aktům uvést, o které „závažné a věrohodné důkazy a stopy“ se opírala rozhodnutí příslušných orgánů. Je podle ní pravda, že skutkové okolnosti jsou v důvodových zprávách zmíněny. Jsou však zmíněny vágním a abstraktním způsobem.

138    Jak vyplývá z bodu 134 výše, žalobkyně má v rámci druhého žalobního důvodu dále za to, že Rada nepředkládá žádný důkaz ohledně skutkových okolností uvedených v napadených aktech.

139    S ohledem na to, co bylo uvedeno v bodě 105 výše, musí být tento žalobní důvod posouzen pouze v tom rozsahu, v němž se týká rozhodnutí Home Secretary.

140    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 1 odst. 4 prvního pododstavce společného postoje 2001/931 se seznamy těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, vypracovávají na základě přesných informací nebo materiálů v příslušném spisu, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal „na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop“ ve vztahu k dotyčným osobám a subjektům rozhodnutí, které se týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání nebo odsouzení za takové činy.

141    Z obecné systematiky tohoto ustanovení vyplývá, že požadavek kladený na Radu, aby předtím, než na základě rozhodnutí příslušných orgánů zařadí osoby nebo subjekty na seznamy těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, ověřila, že tato rozhodnutí byla přijata „na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop“, se vztahuje pouze na rozhodnutí, která se týkají zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání, ale neuplatní se na rozhodnutí o odsouzení.

142    Takto provedené rozlišení mezi oběma druhy rozhodnutí vyplývá z použití zásady loajální spolupráce mezi orgány a členskými státy, kterou se řídí přijímání omezujících opatření v oblasti boje proti terorismu a podle níž musí Rada zařazení teroristických osob nebo subjektů na seznamy těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, založit na rozhodnutích přijatých vnitrostátními orgány, aniž by měla, respektive vůbec mohla tato rozhodnutí zpochybnit.

143    Takto pojatá zásada loajální spolupráce se použije na vnitrostátní rozhodnutí o odsouzení s tím důsledkem, že Rada nesmí před zařazením osob nebo subjektů na seznamy těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, ověřovat, zda jsou tato rozhodnutí založena na závažných a věrohodných důkazech nebo stopách, a musí se v tomto ohledu spolehnout na posouzení učiněné vnitrostátním orgánem.

144    Co se týče vnitrostátních rozhodnutí, která se týkají zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání, ta se vztahují z povahy věci k počátku nebo průběhu řízení, které ještě nedospělo ke konci. Aby byla zajištěna efektivita tohoto boje, bylo považováno za účelné, aby se Rada mohla za účelem přijetí omezujících opatření o taková rozhodnutí opřít, i když mají pouze přípravnou povahu, přičemž je k ochraně osob, vůči nimž jsou tato řízení vedena, současně stanoveno, že toto použití bude podléhat tomu, že Rada ověří, že daná rozhodnutí spočívají na závažných a věrohodných důkazech nebo stopách.

145    V projednávaném případě je rozhodnutí Home Secretary konečné v tom smyslu, že po jeho přijetí již není nutné žádné další vyšetřování. Předmětem tohoto rozhodnutí je navíc zákaz činnosti žalobkyně ve Spojeném království spojený s trestněprávními důsledky pro osoby, které by s žalobkyní ve větší či menší míře udržovaly nějaké vztahy.

146    Za těchto podmínek nepředstavuje rozhodnutí Home Secretary rozhodnutí o zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání a je nutné jej považovat za rozhodnutí o odsouzení, takže Rada na základě čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 nemusela v důvodové zprávě k napadeným aktům uvést, na kterých závažných důkazech a stopách se rozhodnutí tohoto orgánu zakládalo.

147    Skutečnost, že Home Secretary je správní orgán, je v tomto ohledu irelevantní, jelikož jak vyplývá z bodů 114 a 115 výše, jeho rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu, a je tedy nutné jej považovat za orgán rovnocenný justičnímu orgánu.

148    Radě proto nelze vytýkat, že v důvodových zprávách k napadeným aktům neuvedla „závažné důkazy a stopy“, na nichž se zakládalo rozhodnutí Home Secretary.

149    Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti není třeba uvádět, tím spíše není třeba je dokazovat.

150    Druhý a šestý žalobní důvod v rozsahu, v němž se týkají závažných a věrohodných důkazů nebo stop ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 je tudíž třeba zamítnout.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z pochybení ve vztahu k věcné správnosti skutkových zjištění

151    Žalobkyně napadá skutková zjištění, která Rada uvádí v důvodových zprávách týkajících se napadených aktů, a to s tím, že jsou popsána značně neurčitě, nejsou prokázána a jsou příliš vzdáleného data na to, aby byla důvodem pro ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech.

152    Tento třetí žalobní důvod je třeba posoudit pouze v rozsahu, ve kterém se týká skutkových zjištění, ze kterých Rada vycházela při ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech. Jak totiž vyplývá z posouzení předcházejícího žalobního důvodu, skutková zjištění, na kterých se zakládá rozhodnutí Home Secretary, nemusí být v napadených aktech uvedena.

153    Co se týče ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech, Rada v bodě 7 důvodové zprávy k napadeným aktům uvedla, že v projednávané věci jsou rozhodnutí příslušných orgánů, z nichž vycházela při prvotním zařazení na seznam, stále platná.

154    Z judikatury vyplývá, že pokud mezi vnitrostátním rozhodnutím, jež sloužilo za základ pro prvotní zařazení na seznam, a přijetím aktů týkajících se ponechání na seznamu uplynula značná doba, nemůže Rada usuzovat na to, že nebezpečí zapojení dotyčné osoby či subjektu do teroristických činností trvá, pouze na základě zjištění, že uvedené rozhodnutí zůstalo v platnosti, nýbrž musí provést aktualizované posouzení situace s přihlédnutím k novějším skutkovým okolnostem dokládajícím, že toto nebezpečí stále trvá (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 54 a 55, a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamas, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, body 32 a 33).

155    Z judikatury uvedené v bodě 154 výše dále vyplývá, že novější skutkové okolnosti, na nichž se zakládá ponechání jména osoby nebo názvu subjektu na seznamech těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, mohou pocházet z jiných zdrojů než z vnitrostátních rozhodnutí přijatých příslušnými orgány (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 72, a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamas, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, bod 50).

156    V projednávané věci je rozhodnutí Home Secretary z roku 2001, zatímco napadené akty byly přijaty v období od července 2016 do července 2018.

157    Vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí Home Secretary a napadené akty od sebe dělí značná doba, a to patnáct až sedmnáct let, nemohla Rada podle judikatury uvedené v bodě 154 výše pouze konstatovat, že rozhodnutí Home Secretary bylo ponecháno v platnosti, aniž by uvedla novější skutečnosti dokládající, že nebezpečí zapojení žalobkyně do teroristických činností, trvá.

158    Pokud jde o tyto novější skutečnosti, Rada zaprvé v bodě 16 přílohy A důvodové zprávy k napadeným rozhodnutím v souvislosti s přezkumem, které ve Spojeném království proběhlo v roce 2013, uvedla:

„V listopadu 2013 dospěl Home Secretary na základě dostupných důkazů k závěru, že skupina je zapojena jiným způsobem do terorismu, jelikož vlastní zbraně a je nadále připravena k dosažení cíle islámského státu použít násilí […]“

159    Podle žalobkyně je toto skutkové zjištění příliš vágní na to, aby odůvodnilo ponechání jejího názvu na sporných seznamech.

160    V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud jde o následná rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, Soudní dvůr konstatoval, že unijní soud je povinen ověřit, zda byla zaprvé dodržena povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 296 SFEU a zadruhé zda jsou tyto důvody podložené (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 70, a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamas, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, bod 48).

161    Co se týče povinnosti uvést odůvodnění, je třeba připomenout, že z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musí podle ustálené judikatury jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, který akt vydal, aby se dotčená osoba mohla seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby příslušný soud mohl vykonat přezkum (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 50 a citovaná judikatura).

162    Odůvodnění nemusí upřesňovat všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 53, a ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 82).

163    Akt nepříznivě zasahující do právního postavení osoby je zejména dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotčené osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 54, a ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 82).

164    V projednávané věci je třeba konstatovat, že uvádí-li Rada v bodě 16 přílohy A důvodové zprávy napadených aktů, že „[žalobkyně] vlastní zbraně a je nadále připravena k dosažení cíle islámského státu použít násilí“, nesplňuje povinnost uvést odůvodnění tak, jak byla právě definována.

165    Rada se totiž v takovém prohlášení omezuje na obecné konstatování o vlastnictví zbraní, aniž ho časově či místně vymezuje. Dále přičítá žalobkyni úmysl, který není podložen žádnou určitou, nebo alespoň určitelnou skutečností.

166    Za těchto podmínek se žalobkyně v tomto ohledu nachází v situaci, kdy není s to určit, co je jí vytýkáno, a to ani ze souvislostí, a Tribunál se ocitá v situaci, kdy z téhož důvodu nemůže vykonat přezkum požadovaný Soudním dvorem.

167    Odůvodnění tohoto skutkového zjištění tedy nesplňuje podmínky stanovené judikaturou, která byla připomenuta v bodech 160 až 163 výše.

168    Zadruhé Rada v bodě 18 přílohy B důvodové zprávy k napadeným aktům uvedla skutkové okolnosti, původem ze „správních spisů (‚administrative records‘) Gama’a al-Islamiyya ministerstva zahraničních věcí z let 2010 a 2003“, a v bodě 10 téže přílohy poukázala na to, že nejnovější přezkum označení žalobkyně za zahraniční teroristickou organizaci byl ukončen dne 15. prosince 2010.

169    Jedná se o následující skutkové okolnosti:

–        „[žalobkyně] se přihlásila k pokusu o vraždu egyptského prezidenta Husního Mubáraka z června 1995“;

–        „[žalobkyně] v roce 1997 zaútočila na turisty v Luxoru (Egypt) a usmrtila 58 lidí“;

–        „ve zprávě z roku 2006 [Federal Bureau of Investigation (FBI, Federální úřad pro vyšetřování, Spojené státy americké)] úřady varoval, že Rahman, představitel [žalobkyně], vyzval k odvetným atentátům v případě, že by zemřel ve vězení. Zpráva citovala Rahmanovu poslední vůli a závěť, které byly zveřejněny na konferenci Al-Káidy v roce 1998“.

170    Jak vyplývá z judikatury zmíněné v bodech 154 a 155 výše, takové skutkové okolnosti mohou odůvodnit ponechání názvu žalobkyně na seznamu za účelem zmražení finančních prostředků, přičemž zdroj jejich získání není podstatný, důležité je, aby Rada měla dostatečně aktuální informace k podložení svého postoje.

171    Pokud jde o tyto skutkové okolnosti, tak k prvním dvěma došlo před přijetím rozhodnutí Home Secretary, na němž je založeno prvotní zařazení žalobkyně na seznam. Nelze je tudíž zohlednit pro účely závěru, že trvají důvody pro toto zařazení na seznam.

172    Ke třetí skutkové okolnosti žalobkyně uvádí, že je formulována příliš neurčitě a zejména, že jmenovaný Rahman není jasným způsobem identifikován. Dále žalobkyně poukazuje na to, že výroky této osoby nelze přičítat její organizaci a že tato skutečnost je stejně jako ostatní skutečnosti uvedené v napadených aktech příliš vzdáleného data.

173    V tomto ohledu je třeba připomenout, že míru odůvodnění, která je na Radě požadována, je třeba posoudit s ohledem na souvislosti, za nichž došlo k přijetí napadeného aktu, a s ohledem na to, zda tyto souvislosti mohly být žalobkyni známy. V projednávané věci je všeobecně známo, že Omar Abdel Rahman byl představitelem žalobkyně, že byl v roce 1993 v návaznosti na atentáty spáchané na americkém území uvězněn ve Spojených státech a že byl vězněn až do své smrti v roce 2017.

174    Za těchto známých souvislostí je třeba mít za to, že tato skutková okolnost byla popsána dostatečně přesně na to, aby byla splněna povinnost uvést odůvodnění.

175    Zejména zmíněného Rahmana bylo možné snadno identifikovat a s ohledem na jeho postavení nebylo nerozumné přičítat jeho výroky žalobkyni.

176    Uvedená skutečnost ovšem sama o sobě není dostatečným důvodem pro ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech.

177    Tisková konference, na které měla být zveřejněna poslední vůle O. A. Rahmana, se totiž konala v roce 1998, tedy před tím, než bylo v roce 2001 přijato rozhodnutí Home Secretary. Zpráva FBI pak byla zveřejněna v roce 2006, to znamená deset let před přijetím napadených aktů.

178    Výše uvedenou analýzu Rada zpochybňuje, přičemž tvrdí, že Tribunál nemůže vykonat přezkum popsaný v bodě 160 výše ve vztahu ke skutečnostem uvedeným v důvodové zprávě k napadeným aktům, neboť tyto skutečnosti pocházejí z rozhodnutí, která byla přijata příslušnými vnitrostátními orgány v rámci přezkumu rozhodnutí původně přijatých těmito orgány za účelem prvotního zařazení žalobkyně na seznamy.

179    Podle Rady by měla být tato rozhodnutí vydaná v rámci přezkumu považována za rozhodnutí podle v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, takže skutečnosti, na nichž byla tato rozhodnutí založena, by neměly být, co se týče jejich odůvodnění a věcné správnosti, Tribunálem přezkoumávány, a to i v případě, že jsou zpochybňovány.

180    Toto tvrzení není skutkově ani právně opodstatněné.

181    Zaprvé, co se týče skutkových okolností uvedených v bodě 16 přílohy A důvodové zprávy k napadeným aktům, je třeba předně konstatovat, že v odpovědi na otázky Tribunálu Rada uvedla, že v listopadu 2013 bylo rozhodnutí Home Secretary přezkoumáno mezirezortní skupinou, která byla pověřena přezkumem zákazů osob a subjektů. Na jednání však Rada formálně uznala, že na základě tohoto přezkumu nepřijaly orgány Spojeného království konkrétní akt, který by bylo možné předložit Tribunálu. Neexistuje tedy rozhodnutí, které by bylo možné postavit na roveň rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

182    Ke skutkovým okolnostem zmíněným v bodě 18 přílohy B důvodové zprávy k napadeným aktům je kromě toho třeba uvést, že nebyla jasným způsobem prokázána souvislost s rozhodnutím, které bylo v rámci přezkumu přijato ve Spojených státech. V předmětném bodě 18 jsou toliko zmíněny skutečnosti, které byly uvedeny v „administrativních záznamech“, aniž je upřesněn charakter těchto záznamů z hlediska přezkumu podle bodu 10 téže přílohy, přičemž datum připisované jednomu z těchto „záznamů“ neodpovídá datu uvedeného přezkumu.

183    Dále nutno připomenout, že americká rozhodnutí citovaná Radou v napadených aktech nemohou sloužit jako základ těchto aktů, jelikož tento orgán v důvodové zprávě neověřil, zda byly v souladu s judikaturou Soudního dvora splněny požadavky spojené s dodržováním práva na obhajobu.

184    Z těchto jednotlivých okolností vyplývá, že se Rada nemůže dovolávat vnitrostátních rozhodnutí vydaných v rámci přezkumu, která by splňovala podmínky čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

185    Zadruhé i v případě, že by v rámci přezkumu rozhodnutí příslušných orgánů, z nichž vycházelo prvotní zařazení na seznam, byla přijata rozhodnutí splňující podmínky čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, bylo by třeba konstatovat, že se na nich každopádně nezakládá prvotní zařazení na seznam ve smyslu tohoto ustanovení, ale rozhodnutí o tom, že trvají důvody pro zařazení na seznamu ve smyslu čl. 1 odst. 6 tohoto společného postoje.

186    Soudní dvůr přitom rozhodl, že dotyčná osoba nebo subjekt mohou v rámci žaloby podané proti rozhodnutí o ponechání svého jména nebo názvu na sporných seznamech zpochybnit všechny informace, o které se Rada opírá při prokazování, že nebezpečí jejich zapojení do teroristických činností trvá bez ohledu na to, zda tyto informace vycházejí z vnitrostátního rozhodnutí přijatého příslušným orgánem nebo z jiných zdrojů (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 71, a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamás, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, bod 49).

187    Okolnost, že ze skutečností uvedených v bodě 16 přílohy A a v bodě 18 přílohy B důvodových zpráv napadených aktů případně vycházejí novější rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která splňují podmínky čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, tedy neodnímá žalobkyni právo na to, aby zpochybnila jejich odůvodnění a věcnou správnost, a nezbavuje Tribunál povinnosti tato rozhodnutí přezkoumat v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 160 výše.

188    Co se týče bodů 161 až 177 výše, je tak třeba posoudit odůvodnění a věcnou správnost skutečností, jichž se Rada pro účely ponechání názvu žalobkyně na seznamech těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, dovolává, a to přesto, že vycházejí z vnitrostátního rozhodnutí přijatého v rámci přezkumu.

189    Na základě tohoto zkoumání je třeba v projednávané věci dospět k závěru, že skutečnosti uvedené Radou v důvodových zprávách k napadeným aktům neumožňují odůvodnit ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech.

190    Je tedy třeba mít za to, že třetí žalobní důvod je opodstatněný.

191    Tribunál považuje přesto za vhodné posoudit taktéž osmý žalobní důvod.

 K osmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z toho, že důvodové zprávy napadených aktů nebyly ověřeny

192    V žalobě poukazuje žalobkyně na to, že důvodové zprávy týkající se napadených aktů, které byly předány jejímu advokátovi dopisy Rady ze dne 26. května a 13. července 2016, ze dne 30. ledna a 7. srpna 2017, jakož i ze dne 22. března a 31. července 2018, nebyly podepsány předsedou tohoto orgánu, a tudíž nebyly ověřeny tak, jak požaduje článek 15 jednacího řádu tohoto orgánu, který byl přijat rozhodnutím 2009/937/EU ze dne 1. prosince 2009 (Úř. věst. 2009, L 325, s. 35).

193    Žalobkyně tvrdí, že pokud k takovému ověření nedošlo, nemůže si být jista tím, že jí předané důvodové zprávy se přesně shodují s důvodovými zprávami, které Rada přijala, a že tyto důvodové zprávy byly zachyceny v plném rozsahu a po přijetí nebyly změněny.

194    K tomu žalobkyně uvádí, že důvodové zprávy, které jí byly oznámeny dopisem ze dne 26. května 2016, byly ve všech případech datovány dnem 24. května 2016, což nasvědčuje tomu, že byly pozměněny, a to přinejmenším, co se týče jejich data, jelikož nebyly přijaty ve stejný okamžik, přičemž nelze určit, zda se jedná o jedinou změnu, která v nich byla provedena.

195    Úvodem je třeba konstatovat, že tento žalobní důvod je zcela relevantní pouze v rozsahu, v němž se týká důvodových zpráv k napadeným aktům. Z toho důvodu není možné užitečně zohlednit důvodové zprávy, které byly žalobkyni oznámeny dopisem ze dne 26. května 2016 a vztahují se k aktům, které napadených aktům předcházejí.

196    K věci samé je nutné připomenout, že čl. 297 odst. 2 první pododstavec SFEU stanoví:

„Nelegislativní akty přijaté v podobě nařízení, směrnic a rozhodnutí, ve kterých není uvedeno, komu jsou určena, podepisuje předseda orgánu, který je přijal.“

197    Dále článek 15 jednacího řádu Rady stanoví:

„Znění […] aktů přijatých Radou podepisuje předseda úřadující při jejich přijetí a generální tajemník. Generální tajemník může své podpisové právo přenést na generální ředitele generálního sekretariátu.“

198    V rozsudku ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další (C‑137/92 P, EU:C:1994:247, bod 75), který cituje žalobkyně, Soudní dvůr v souvislosti s rozhodnutím Komise rozhodl, že ověření podle jednacího řádu tohoto orgánu nelze chápat jak pouhou formalitu pro účely archivace, ale sleduje zajištění právní jistoty tím, že text přijatý kolegiem bude v jazycích, v nichž je jeho znění závazné, zakonzervován.

199    Podle Soudního dvora umožňuje ověření podle jednacího řádu Komise v případě sporu přezkoumat, zda se oznámená nebo zveřejněná znění přesně shodují se zněním přijatým orgánem, a tedy s vůlí jejich autora (rozsudek ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C‑137/92 P, EU:C:1994:247, bod 75).

200    Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že ověření požadované jednacím řádem Komise je podstatnou formální náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU, jejíž porušení může být důvodem pro podání žaloby na neplatnost (rozsudek ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C‑137/92 P, EU:C:1994:247, bod 76).

201    Tato pravidla uvedená ve vztahu k aktům Komise v rozsudku ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další (C‑137/92 P, EU:C:1994:247, bod 75 a 76), je třeba použít i na akty Rady.

202    Obdobně jako v případě aktů Komise totiž zásada právní jistoty vyžaduje, aby třetí osoby měly možnost ověřit, že se akty Rady, které jsou zveřejněny nebo oznámeny, shodují s těmi, které byly přijaty.

203    Je tomu tak i přesto, že Rada, na rozdíl od Komise, není kolegiem. V rozsudku ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další (C‑137/92 P, EU:C:1994:247) vyšel Soudní dvůr pro účely odůvodnění povinnosti ověřit akty zejména z nutnosti zabezpečit právní jistotu tím, že se v případě sporu umožní přezkoumat, zda se oznámená nebo zveřejněná znění přesně shodují se zněním přijatým orgánem. Zásada právní jistoty je přitom obecnou právní zásadou, která se použije na všechny orgány bez ohledu na jejich povahu, a to zejména tehdy, jako je tomu v projednávané věci, kdy orgány přijímají akty, které mají právní účinky na právní situaci právnických nebo fyzických osob.

204    Nadto stejně jako v případě Komise, se na akty Rady vztahují na základě článku 215 SFEU pravidla většinového hlasování, jejichž dodržení musí být možné ověřit.

205    V projednávané věci je nesporné, že důvodové zprávy k napadeným aktům, které byly předány žalobkyni, podpis neobsahují, nýbrž mají podobu dokumentů psaných na stroji, neobsahují záhlaví a žádný údaj, dokonce ani datum, na jejichž základě by bylo možné označit je za akty Rady a určit datum, ke kterému byly přijaty.

206    V žalobní odpovědi Rada vysvětlila, že důvodové zprávy, které byly žalobkyni sděleny, byly vyjmuty z podkladů pro Výbor stálých zástupců (Coreper) před tím, než byly napadené akty v souladu s použitelným postupem schváleny Radou. Rada mimo jiné předložila přílohu B 25, která obsahovala:

–        dokument 10272/16 předložený Coreperu dne 17. června 2016, jehož přílohu tvořila důvodová zpráva k napadeným aktům z července 2016;

–        předběžný pořad jednání 2591. zasedání Coreperu konaného ve dnech 21. a 22. června 2016; v bodě 25 předběžného pořadu jednání Coreperu konaného dne 21. června 2016 byly, mezi body I, uvedeny návrhy aktů z července 2016 s odkazem na dokument 10272/16, jakož i na další dokumenty;

–        pořad jednání 3480. zasedání Rady ze dne 12. července 2016 týkající se bodů A; v bodě 21 tohoto pořadu jednání byly zmíněny návrhy aktů z července 2016 s odkazem na dokument 10272/16 a dokumenty uvedené v pořadu jednání Coreperu, jakož i na další dokumenty.

207    Organizačním procesním opatřením Tribunál dne 29. června 2018 Radu požádal, aby mu poskytla napadené akty, podepsané v souladu s čl. 297 odst. 2 prvním pododstavcem SFEU a článkem 15 jejího jednacího řádu.

208    Dne 20. července 2018 předala Rada Tribunálu napadené akty, opatřené datem a podpisem svého předsedy a generálního tajemníka, tyto akty nicméně neobsahovaly důvodové zprávy odůvodňující jejich přijetí.

209    Na jednání Rada v konečném důsledku uznala, že důvodové zprávy k napadeným aktům nebyly jejím předsedou a generálním tajemníkem podepsány.

210    Zjevně tedy byla při přijetí napadených aktů porušena podstatná formální náležitost, a v důsledku toho musí být napadené akty zrušeny.

211    Tuto analýzu Rada zpochybňuje.

212    Zaprvé Rada poukazuje na to, že akty byly podepsány, jak stanoví jednací řád, a že podpis chybí pouze na důvodových zprávách. Jelikož tato formalita byla u aktů dodržena, neměly by být zrušeny.

213    V tomto ohledu je třeba uvést, že argument uplatněný Radou od sebe odděluje akty a jejich odůvodnění, což nelze přijmout.

214    Podle článku 296 SFEU musí akty přijaté Radou obsahovat odůvodnění, přičemž v souladu s ustálenou judikaturou toto ustanovení vyžaduje, aby dotyčný orgán uvedl důvody, na jejichž základě tyto akty přijal, aby se dotčená osoba mohla seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby příslušný soud mohl vykonat přezkum (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 50 a citovaná judikatura).

215    Výrok aktu lze vykládat a jeho rozsah lze posuzovat pouze ve světle důvodů aktu. Vzhledem k tomu, že výrok a odůvodnění tvoří nedílný celek (rozsudky ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C‑137/92 P, EU:C:1994:247, bod 67, a ze dne 18. ledna 2005, Confédération Nationale du Crédit Mutuel v. Komise, T‑93/02, EU:T:2005:11, bod 124), musí orgán přijmout výrok i odůvodnění současně.

216    Se zřetelem k těmto úvahám nelze pro účely ustanovení vyžadujících ověření aktu rozlišovat mezi odůvodněním aktu a jeho výrokem. Pokud jsou akt a důvodová zpráva obsaženy, jako v projednávané věci, v rozdílných dokumentech, musí být akt i důvodová zpráva ověřeny, jak tato ustanovení vyžadují, aniž by podpis na jednom zakládal domněnku, vyvratitelnou či nevyvratitelnou, že i druhý byl ověřen.

217    Zadruhé Rada tvrdí, že v projednávané věci se skutkový rámec odlišuje od skutkových okolností ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další (C‑137/92 P, EU:C:1994:247), neboť v projednávané věci byly napadené akty a důvodové zprávy k nim přijaty jako celek dotyčným orgánem.

218    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle judikatury postačuje k tomu, aby se jednalo o porušení podstatné formální náležitosti, že akt nebyl ověřen, aniž by nad rámec toho bylo nutné prokázat, že je akt stižen jinou vadou nebo že v důsledku neověření vznikla újma tomu, kdo se nedostatku ověření dovolává (rozsudky ze dne 6. dubna 2000, Komise v. ICI, C‑286/95 P, EU:C:2000:188, bod 42, a ze dne 6. dubna 2000, Komise v. Solvay, C‑287/95 P a C‑288/95 P, EU:C:2000:189, bod 46).

219    Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebyla důvodová zpráva ověřena, nebyla dodržena podstatná formální náležitost, což musí vést ke zrušení napadených aktů, aniž by bylo nutné zkoumat, zda se akty, které byly oznámeny žalobkyni, přesně shodují s akty přijatými Radou.

220    Zatřetí Rada tvrdí, že jí judikatura ukládá povinnost, aby v rámci společného postoje 2001/931 oddělila důvodové zprávy od aktů samotných. Co se týče omezujících opatření přijatých Radou, vyplývá tedy podle Rady stávající situace, kdy se podepisují akty, a nikoliv důvodové zprávy, ze samotné judikatury, takže jí nelze tuto skutečnost nijak vytýkat, a akty proto nemohou být zrušeny.

221    V tomto ohledu je nutné uvést, že podle čl. 296 druhého pododstavce SFEU musí všechny akty obsahovat odůvodnění a že výrok a odůvodnění, jak bylo uvedeno v bodě 215 výše, tvoří nedílný celek.

222    Je pravda, že s ohledem na to, že podrobné zveřejnění skutečností vytýkaných dotyčným osobám a subjektům by mohlo být v rozporu s naléhavými důvody obecného zájmu a zasahovat do jejich oprávněných zájmů, bylo připuštěno, že postačuje, pokud je v Úředním věstníku zveřejněn výrok a všeobecné odůvodnění opatření týkajících se zmrazení finančních prostředků, s tím, že musí být vypracováno specifické a konkrétní odůvodnění tohoto rozhodnutí, se kterým musí být dotyčné osoby obeznámeny jakýmkoliv jiným přiměřeným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, EU:T:2006:384, bod 147).

223    Tato odchylka se nicméně týká pouze zveřejnění aktů, a nikoliv těchto aktů samotných, a tedy povinnosti podle článku 15 jednacího řádu Rady je podepsat.

224    Začtvrté Rada poukazuje na to, že postup, který se se používá při její činnosti, umožňoval v projednávané věci ověřit, jinak než na základě podpisu, že důvodové zprávy zaslané advokátovi žalobkyně se shodovaly s těmi, které Rada přijala.

225    Rada má za to, že toto prokázala, když dne 5. října 2018 v odpovědi na otázky, které jí položil Tribunál, popsala, jakým postupem došlo v rámci Rady k přijetí aktů z července 2016, a poskytla řadu dokumentů vztahujících se k těmto aktům, z nichž dovodila, že důvodové zprávy předané žalobkyni se shodovaly s těmi, které schválila.

226    Z této argumentace vyplývá, že podle Rady mohou orgány podpis nahradit alternativou v případě, že to považují za vhodné nebo nezbytné.

227    Takový argument nelze přijmout.

228    Pokud Smlouva a jednací řád orgánu na tomto orgánu požadují, aby za určitých okolností splnil stanovenou formální náležitost, nemůže tento orgán takový požadavek nahradit postupy, které nejsou v pravidlech na tento orgán se vztahujících stanoveny. Vzhledem k tomu, že všechny orgány slouží unii práva, nemohou se vyvázat z pravidel, která se na ně vztahují.

229    Rada v každém případě neprokázala, že je možné, aby si třetí osoba ověřila, že se jí zaslané důvodové zprávy shodují s těmi, které Rada přijala.

230    S ohledem na výše uvedené skutečnosti je třeba vyhovět třetímu a osmému žalobnímu důvodu a zrušit napadené akty v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, aniž by bylo nutné přezkoumat čtvrtý, pátý a sedmý žalobní důvod a části šestého žalobního důvodu, které se netýkají závažných a věrohodných důkazů nebo stop ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

 K nákladům řízení

231    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

232    Vzhledem k tomu, že Rada neměla ve věci úspěch a žalobkyně požadovala náhradu nákladů, je důvodné Radě uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.

233    Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

234    Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Rady (SZBP) 2016/1136 ze dne 12. července 2016, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí (SZBP) 2015/2430, prováděcí nařízení Rady (EU) 2016/1127 ze dne 12. července 2016, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2015/2425, rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/154 ze dne 27. ledna 2017, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2016/1136, prováděcí nařízení Rady (EU) 2017/150 ze dne 27. ledna 2017, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2016/1127, rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/1426 ze dne 4. srpna 2017, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2017/154, prováděcí nařízení Rady (EU) 2017/1420 ze dne 4. srpna 2017, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2017/150, rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/475 ze dne 21. března 2018, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2017/1426, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2018/468 ze dne 21. března 2018, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2017/1420, rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/1084 ze dne 30. července 2018, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2018/475, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2018/1071 ze dne 30. července 2018, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2018/468, se zrušují, a to v rozsahu, v němž se tyto akty týkají „ ‚Gama’a al-Islamiyya‘ (také známé jako ‚Al-Gama’a al-Islamiyya‘) (‚Islámská skupina‘ – ‚IG‘)“.

2)      Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Al-Gama’a al-Islamiyya Egypt.

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Pelikánová

Nihoul

Svenningsen

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. dubna 2019.

Podpisy.


*      Jednací jazyk: francouzština.