ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)
16. října 2014(*)
„Státní podpory – Elektrická energie – Preferenční sazby – Rozhodnutí o zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU – Žaloba na neplatnost – Akt, který nelze napadnout žalobou – Podpora zcela provedená částečně ke dni rozhodnutí a částečně ke dni podání žaloby – Nepřípustnost“
Ve věci T‑517/12,
Alro SA, se sídlem ve Slatině (Rumunsko), zastoupená C. Quigleym, QC, O. Bretzem, solicitor, a S. Verschuurem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené É. Gippini Fournierem a T. Maxian Ruschem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C(2012) 2517 final ze dne 25. dubna 2012 o zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU týkajícího se státní podpory SA 33624 (2012/C) (ex 2011 / NN) – Rumunsko – Zvýhodněné sazby za elektřinu pro Alro Slatina SA, a podpůrně návrh na zrušení rozhodnutí C(2012) 2517 final v rozsahu, v jakém se uplatňuje na období od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2009,
TRIBUNÁL (pátý senát),
ve složení A. Dittrich, předseda, J. Schwarcz (zpravodaj) a V. Tomljenović, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. dubna 2014,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Alro SA, je rumunský výrobce hliníku, který uzavřel dne 8. září 2005 s veřejnoprávním podnikem Hidroelectrica SA (dále jen „dodavatel“) dlouhodobou smlouvu o nepřetržité dodávce eklektické energie na období od 1. října 2005 do 31. ledna 2013. Od 1. ledna 2006 žalobkyně na základě této smlouvy kupovala elektrickou energii pro celou skupinu, jejíž součástí je v Rumunsku.
2 Do 10. srpna 2012 byla dlouhodobá smlouva o nepřetržité dodávce elektrické energie doplněna o 17 dodatků (dále jen „předpokládané opatření podpory“), z nichž čtvrtý, podepsaný dne 6. června 2006, stanovil nový vzorec pro výpočet kupní ceny elektrické energie, který se uplatňoval od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2009 (dále jen „změněná smlouva z roku 2005“). Sedmnáctý dodatek byl podepsán dne 11. března 2010 a upravil nový vzorec pro výpočet použitelný od 1. ledna 2010 (dále jen „smlouva z roku 2010“).
3 Vzorec pro výpočet uvedený ve změněné smlouvě z roku 2005 stanovil, že cena za megawatthodinu (MWh) elektrické energie byla indexována na náklady dodavatele, jejichž hlavními složkami byly náklady na pracovní sílu, náklady na provoz a náklady amortizace a zohledňovala inflaci. Vzorec pro výpočet zavedl minimální cenu, povinnost platby v rumunských leu (RON) a platbu kupní ceny šest měsíců předem.
4 Vzorec pro výpočet uvedený ve smlouvě z roku 2010, který nahradil předchozí vzorec, už nebyl založen na výrobních nákladech dodavatele, ale na kursu hliníku na London Metal Exchange (Londýnská burza kovů), zrušil minimální cenu, jako měnu platby stanovil americký dolar (USD) a určil povinnost platit za dodání elektrické energie jeden měsíc předem.
5 S ohledem na informace zveřejněné v rumunském tisku zahájila Evropská komise z úřední moci v lednu 2011 šetření týkající dlouhodobých smluv o dodávkách elektrické energie sjednaných přímo mezi dodavatelem a žalobkyní.
6 Komise požádala Rumunsko o informace o výše uvedených dlouhodobých smlouvách o dodávkách elektrické energie dopisy ze dne 16. února, 4. března a 14. dubna 2011, na které Rumunsko odpovědělo dopisy ze dne 24. března, 16. května a 6. června 2011. Komise rovněž obdržela připomínky žalobkyně dopisy ze dne 30. září a 9. listopadu 2011 a ze dne 29. února a 8. března 2012. Proběhly rovněž schůzky se zástupci Rumunska a žalobkyně.
7 Rozhodnutím C(2012) 2517 final ze dne 25. dubna 2012 Komise zahájila formální vyšetřovací řízení podle článku 108 odst. 2 SFEU stran nové podpory poskytnuté žalobkyni a ostatním členům skupiny, jejíž součástí byla v Rumunsku, zaprvé v období od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2009 a zadruhé od 1. ledna 2010 v rámci předpokládaného opatření podpory (dále jen „napadené rozhodnutí“).
8 V bodech 61 a 152 napadeného rozhodnutí Komise na jedné straně vydala předběžné stanovisko, že předpokládané opatření podpory představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU poskytnutou ve formě preferenčních sazeb za dodávku elektrické energie, které mohly být poskytnuty žalobkyni a ostatním členům skupiny, jejíž součástí byla v Rumunsku, a na druhé straně, že pochybuje o tom, že kdyby snížila náklady na provoz, které měly být v celém rozsahu neseny příjemci, aniž tím byl sledován alespoň nějaký obecný zájem, mohla by taková podpora být považována za slučitelnou se Smlouvou.
9 V bodech 74 až 78 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise měla za to, že předpokládané opatření podpory představovalo novou podporu ode dne přistoupení Rumunska k Evropské unii, tedy od 1. ledna 2007. Komise odlišila dvě období, a to zaprvé období od 1. ledna 2007 do 1. ledna 2010, během kterého se uplatňovala změněná smlouva z roku 2005, a zadruhé následné období od 1. ledna 2010, když vstoupila v platnost smlouva z roku 2010.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
10 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. listopadu 2012 žalobkyně podala projednávanou žalobu.
11 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– podpůrně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká období od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2009;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
12 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
13 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. března 2013 požádala žalobkyně Tribunál, aby si jakožto organizační procesní opatření od Komise vyžádal předložení dokumentů, o které se opírala v žalobní odpovědi.
14 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. dubna 2013 Komise předložila svá vyjádření k žádosti o vydání organizačního procesního opatření podané žalobkyní.
Právní otázky
Úvodní úvahy
15 Žalobkyně vznáší tři žalobní důvody, kterými kritizuje hodnocení podmínky přičitatelnosti předpokládaného opatření podpory rumunskému státu ze strany Komise. Zaprvé žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí obsahuje nesprávné právní posouzení, které porušuje čl. 107 odst. 1 SFEU, a to zvláště nesprávným výkladem podmínek stanovených judikaturou Soudního dvora. Zadruhé žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí obsahuje zjevně nesprávné posouzení týkající se uplatnění kritérií judikatury Soudního dvora. Zatřetí napadené rozhodnutí údajně není řádně odůvodněno.
16 Komise se domnívá, že žaloba je nepřípustná, a podpůrně že je neopodstatněná.
17 Pokud jde o přípustnost žaloby, Komise tvrdí, že žaloba je nepřípustná z důvodu, že žalobkyně neměla vzniklý a trvající zájem na zrušení napadeného rozhodnutí, neboť ke dni podání žaloby již předpokládaná podpora nebyla prováděna. Komise rovněž uvádí, že žalobkyně nepředložila důkaz o svém osobním vzniklém a trvajícím zájmu na zrušení uvedeného rozhodnutí.
18 Zvláště je třeba odpovědět na první důvod nepřípustnosti, který v podstatě spočívá v tom, že upírá napadenému rozhodnutí povahu napadnutelného aktu ve smyslu článku 263 SFEU vzhledem k povaze a rozsahu právních otázek, které tento důvod nepřípustnosti zahrnuje.
K povaze napadeného rozhodnutí jako napadnutelného aktu
19 Podle Komise je žaloba nepřípustná, jelikož žalobkyně nemá vzniklý a trvající zájem na zrušení napadeného rozhodnutí, neboť smlouva z roku 2010 již nebyla prováděna ke dni podání žaloby vzhledem k jejímu vypovězení a nahrazení v návaznosti na prohlášení platební neschopnosti dodavatele osmnáctým dodatkem podepsaným dne 10. srpna 2012, který obsahuje nové smluvní podmínky mající za následek změnu podpory ve smyslu článku 4 nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. L 140, s. 1). Takový závěr platí také pro změněnou smlouvu z roku 2005, která přestala být účinná ke dni vstupu v platnost smlouvy z roku 2010, přičemž podpora, která z ní vyplývala, byla poskytnuta a vyplacena.
20 Žalobkyně se domnívá, že žaloba je přípustná, protože rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení může být stále napadeno, pokud Komise a členský stát nebo příjemce předpokládané podpory nesouhlasí s její přesnou povahou – nová podpora, existující podpora nebo opatření, které nepředstavuje podporu – ať už je nebo není prováděna.
21 Kromě toho se žalobkyně domnívá, že z čl. 4 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339) vyplývá, že proti napadenému rozhodnutí lze podat opravný prostředek, jelikož navíc jde o formální rozhodnutí, které představuje podle článku 263 SFEU napadnutelný akt. Takové rozhodnutí může vyvolat právní účinky vzhledem k možnosti řízení u vnitrostátního soudu s cílem pozastavit nebo vrátit předpokládanou protiprávní podporu, přičemž soud může být veden k vyvození všech důsledků vyplývajících z porušení článku 108 odst. 3 SFEU.
22 Na jedné straně z ustálené judikatury rozvinuté v rámci žalob na neplatnost podaných členskými státy či orgány vyplývá, že za napadnutelné akty ve smyslu článku 263 SFEU se považují všechna opatření přijímaná orgány v jakékoliv formě, jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky (viz zejména rozsudek ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, zvaný „AETR“, 22/70, Recueil, s. 263, bod 42; ze dne 2. března 1994, Parlament v. Rada, C‑316/91, Recueil, s. I‑625, bod 8, a ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, Sb. rozh. s. I‑9639, bod 36). Z ustálené judikatury mimoto vyplývá, že členský stát může podat žalobu na neplatnost aktu vyvolávajícího závazné právní účinky, aniž musí prokázat právní zájem na podání žaloby (viz výše uvedený rozsudek Deutsche Post a Německo v. Komise, bod 36 a citovaná judikatura).
23 Kromě toho je třeba připomenout, že mezitímní opatření, která slouží k přípravě konečného rozhodnutí, v zásadě nejsou akty, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, s. 2639, bod 10; ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, Sb. rozh. s. I‑5829, bod 42, a Deutsche Post a Německo v. Komise, bod 22 výše, bod 50). Takto určené mezitímními akty, jsou především akty, které vyjadřují mezitímní stanovisko orgánu (rozsudek Deutsche Post a Německo v. Komise, bod 22 výše, bod 50; v tomto smyslu viz rovněž výše uvedený rozsudek IBM v. Komise, bod 20).
24 Soudní dvůr v případech, kdy žalobu na neplatnost proti aktu přijatému orgánem podává fyzická či právnická osoba, opakovaně rozhodl, že tuto žalobu lze podat pouze tehdy, pokud se závazné právní účinky uvedeného aktu mohou dotknout zájmů žalobce tak, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudky IBM v. Komise, nod 23 výše, bod 9, a Deutsche Post a Německo v. Komise, bod 22 výše, bod 37).
25 Je však třeba zdůraznit, že judikatura citovaná v bodě 24 výše se vyvinula v rámci žalob, které k soudu Unie podaly fyzické a právnické osoby proti aktům, které jim byly určeny. Podá-li neprivilegovaný žalobce žalobu na neplatnost proti aktu, jenž mu není určen, pak se požadavek, že se závazné právní účinky napadeného opatření musí dotýkat zájmů žalobce tak, že podstatným způsobem změní jeho právní postavení, překrývá s podmínkami stanovenými v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU (rozsudek Deutsche Post a Německo v. Komise, bod 22 výše, bod 38).
26 Proto je pro posouzení, zda napadené rozhodnutí může být předmětem žaloby, třeba s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 22 výše tohoto rozsudku přezkoumat, zda je aktem, jehož účelem je vyvolat závazné právní účinky (v tomto smyslu viz rozsudek Deutsche Post a Německo v. Komise, bod 22 výše, bod 40).
27 Na jedné straně ohledně rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení o státní podpoře z judikatury vyplývá, že kvalifikuje-li Komise prováděné opatření jako novou podporu, vyvolává takové rozhodnutí samostatné právní účinky, zejména pokud jde o pozastavení provádění zkoumaného opatření (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. října 2001, Itálie v. Komise, C‑400/99, Recueil, s. I‑7303, bod 62; rozsudky Tribunálu ze dne 23. října 2002, Disputación Foral de Álava a další v. Komise, T‑346/99 až T‑348/99, Recueil, s. II‑4259, bod 33, a ze dne 25. března 2009, Alcoa Transformazioni v. Komise, T‑332/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 35). Tento závěr platí, nejen když je prováděné opatření považováno orgány dotčeného členského státu za existující podporu, ale i když podle těchto orgánů opatření, na něž se vztahuje rozhodnutí o zahájení, nespadá do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU (výše uvedené rozsudky Diputación Foral de Álava a další v. Komise, bod 33, a Alcoa Transformazioni v. Komise, bod 35).
28 Rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ve vztahu k prováděnému opatření, které bylo Komisí kvalifikováno jako nová podpora, totiž nutně mění právní dopad dotčeného opatření, jakož i právní situaci podniků, které jsou příjemci opatření, zejména pokud jde o pokračování provádění tohoto opatření. Až do přijetí tohoto rozhodnutí si členský stát, podniky, které jsou příjemci dotčeného opatření, a ostatní hospodářské subjekty mohou myslet, že opatření je prováděno v souladu s právem jakožto obecné opatření, které nespadá do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU nebo jakožto existující podpora. Naopak po přijetí tohoto rozhodnutí již existuje přinejmenším významná pochybnost o legalitě tohoto opatření, což musí vést členský stát k tomu, aby pozastavil provádění daného opatření, aniž je dotčena možnosti podat k příslušnému soudci návrh na předběžná opatření, protože zahájení formálního vyšetřovacího řízení vylučuje možnost bezprostředně rozhodnout o slučitelnosti s vnitřním trhem, a umožnit tak legálně pokračovat v provádění daného opatření. Takového rozhodnutí se lze rovněž dovolávat před vnitrostátním soudem, který má vyvodit důsledky z porušení čl. 108 odst. 3 poslední věty SFEU. Konečně toto rozhodnutí může vést podniky, které jsou příjemci daného opatření, k tomu, aby každopádně odmítly přijetí dalších plateb nebo nové výhody nebo aby si opatřily částku potřebnou pro případné pozdější finanční náhrady. Obchodní kruhy si rovněž uvědomí v rámci svých vztahů s dotčenými příjemci oslabenou právní a finanční situaci posledně uvedených (rozsudky Itálie v. Komise, bod 27 výše, bod 59; Diputación Foral de Álava a další v. Komise, bod 27 výše, bod 34, a Alcoa Trasformazioni v. Komise, bod 27 výše, bod 36).
29 Konečně samostatné právní účinky uvedené v bodech 27 a 28 výše musejí být chápány jako závazné právní účinky způsobené přípravnými nebo mezitímními opatřeními, jako je v projednávané věci napadené rozhodnutí, vůči kterým nemůže být prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí, kterým se končí řízení o předpokládané státní podpoře zajištěna příjemcům předpokládané podpory dostatečná soudní ochrana (v tomto smyslu viz rozsudek Deutsche Post a Německo v. Komise, bod 22 výše, body 54 až 56).
30 Právě ve světle těchto úvah je třeba určit, zda napadené rozhodnutí představuje akt, jehož účelem je vyvolat závazné právní účinky, a tedy akt, proti němuž lze podat žalobu, ve smyslu článku 263 SFEU.
31 Argumentace Komise spočívá na postulátu, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení zpravidla představuje pouhý přípravný akt, který nezpůsobuje závazné právní účinky a nemůže ovlivnit zájmy příjemce předpokládané podpory tím, že podstatným způsobem změní jeho právní postavení. Komise však uznává, že takové rozhodnutí výjimečně představuje napadnutelný akt, pokud opatření, kterého se týká, je již prováděno. Zastává názor, že v takovém případě rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení vyvolává samostatné právní účinky z důvodu svého odkladného účinku, neboť členský stát, kterému je určeno rozhodnutí, je povinen podporu pozastavit.
32 Zaprvé je třeba konstatovat, že se Komise v bodech 74 až 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívala, že předpokládaná podpora představuje novou podporu v rozsahu, v němž vychází jak ze změněné smlouvy z roku 2005, tak ze smlouvy z roku 2010 (viz bod 9 výše), a v bodě 145 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, že toto opatření bylo přiznáno v rozporu s povinnostmi oznámení a zákazu provádění stanovenými článkem 108 odst. 3 SFEU, použitelnými na podpory, které jsou kvalifikovány jako nové. Ve výroku napadeného rozhodnutí Komise Rumunsku připomněla, že toto posledně uvedené ustanovení má odkladný účinek a že článek 14 nařízení č. 659/1999 stanoví, že každou protiprávní podpora lze od příjemce vymoci zpět.
33 Je třeba poznamenat, že žalobkyně prohlašuje, že před Tribunálem nezpochybnila posouzení Komise v napadeném rozhodnutí, pokud jde o existenci dvou rozdílných smluv, a to změněné smlouvy z roku 2005 a smlouvy z roku 2010.
34 Zadruhé je třeba zdůraznit, že se dosud ani Soudní dvůr ani Tribunál neměly možnost vyjádřit k přípustnosti žaloby na neplatnost rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ve vztahu k opatření, které se již neprovádělo ke dni dotčeného rozhodnutí nebo ke dni podání uvedené žaloby. I když se žalobkyně domnívá, že před unijním soudem lze napadnout každé rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, možnost podat žalobu na neplatnost ve skutečnosti závisí na tom, zda takové rozhodnutí přináší samostatné právní účinky ve smyslu bodu 29 výše (rozsudky Itálie v. Komise, bod 27 výše, bod 62; Diputación Foral de Álava a další v. Komise, bodě 27 výše, bod 33, a Alcoa Trasformazioni v. Komise, bod 27 výše, bod 35).
35 V tomto ohledu je třeba uvést, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího přináší samostatné právní účinky, pokud s ohledem na závěry, které obsahuje, vytváří okamžitý, jistý a dostatečně donucující účinek vůči členskému státu, kterému je rozhodnutí určeno, a vůči příjemci zkoumané podpory. Jde tedy o rozhodnutí, které svým vlastním účinkem, aniž je zapotřebí dalších opatření Komise nebo jiného orgánu, nutí členský stát, kterému je určeno, přijmout jedno nebo několik opatření k dosažení souladu s tímto rozhodnutím.
36 O takový případ jde, pokud Komise rozhodne o zahájení formálního vyšetřovacího ve vztahu k opatření podpory, s jejímž prováděním bylo započato bez oznámení, a která je stále prováděna ke dni přijetí rozhodnutí. V takovém případě je dosah zkoumaného opatření nutně změněn vzhledem k předběžnému závěru Komise o jeho povaze jakožto protiprávní státní podpory, protože bylo provedeno bez oznámení. Vzhledem k takovému posouzení, které vyvolává významnou pochybnost o legalitě zkoumaného opatření, musí členský stát, kterému je rozhodnutí určeno, pozastavit uplatňování tohoto opatření (v tomto smyslu viz rozsudky Itálie v. Komise, bod 27 výše, bod 59; Diputación Foral de Álava a další v. Komise, bod 27 výše, bod 34, a Alcoa Trasformazioni v. Komise, bod 27 výše, bod 36). Jde o okamžitý, jistý a dostatečně donucující účinek rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, neboť členský stát je povinen pozastavit uplatňování zkoumaného opatření jen na základě samotného rozhodnutí a s cílem vyvodit důsledky z jeho předběžných závěrů, pokud jde o protiprávnost uvedeného opatření.
37 Ostatně má unijní soud za to, že, pokud Komise zahájila formální vyšetřovací řízení ohledně opatření, které je prováděno, jsou vnitrostátní soudy povinny, přijmout všechna nezbytná opatření za účelem vyvození důsledků z případného porušení povinnosti pozastavit provádění uvedeného opatření (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C‑284/12, bod 42).
38 Za tímto účelem mohou vnitrostátní soudy rozhodnout o pozastavení provádění zkoumaného opatření a nařídit navrácení již vyplacených částek. Mohou rovněž rozhodnout o nařízení předběžného opatření za účelem jak ochrany zájmů dotyčných stran, tak zachování užitečného účinku rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení (rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 37 výše, bod 43).
39 Na rozdíl od rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ve vztahu k prováděnému opatření nepřináší rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, které se týká opatření, která se již neprovádí, samostatné právní účinky, neboť nemá okamžitý, jistý a dostatečně donucující účinek vůči členskému státu, kterému je rozhodnutí určeno, a příjemci zkoumaného opatření.
40 Členský stát tak není povinen vymáhat podpory vyplacené příjemci z důvodu přijetí takového rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že samotné nařízení č. 659/1999 ukládá Komisi velmi přísné podmínky, pokud má v úmyslu uložit dotyčnému členskému státu zajistit prozatímní navrácení podpory. Článek 11 odst. 2 nařízení č. 659/1999 vyžaduje, aby neexistovaly pochybnosti o povaze podpory dotyčného opatření, aby bylo nutné naléhavě jednat a aby existovalo závažné riziko podstatné a nenapravitelné újmy pro soutěžitele. Takové podmínky, jistě stanovené pro přijetí odlišného rozhodnutí a s rozdílným dosahem od dosahu rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, představují indicie neexistence obecné povinnosti členského státu, jemuž je rozhodnutí určeno, zajistit navrácení protiprávně poskytnutých podpor, vyplývající pouze z tohoto posledně uvedeného rozhodnutí. Kromě toho čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999 výslovně stanoví, že po přijetí konečného rozhodnutí konstatujícího neslučitelnost podpory s vnitřním trhem Komise nebude vyžadovat navrácení podpory, pokud by to bylo v rozporu s některou z obecných zásad unijního práva.
41 Kromě toho bylo rozhodnuto zaprvé, že vnitrostátní soud není povinen nařídit navrácení podpory poskytnuté v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, pokud Komise přijala konečné rozhodnutí, kterým prohlásila uvedenou podporu za slučitelnou s vnitřním trhem ve smyslu článku 107 SFEU, ale je povinen nařídit, aby příjemce podpory zaplatil z této podpory úroky za dobu trvání protiprávního stavu (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF a Ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, Sb. rozh. s. I‑469, point 55). Zadruhé má vnitrostátní soudce během trvání sporu před vnitrostátním soudem, jehož předmětem je vrácení podpory, povinnost nařídit zajišťovací opatření pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky odůvodňující taková opatření, a sice není pochyb o kvalifikaci státní podpory, podpora je téměř provedena nebo již byla provedena a není zjištěna existence mimořádných okolností vylučujících její navrácení. Nejsou-li tyto podmínky splněny, musí vnitrostátní soud návrh na nařízení zajišťovacího opatření zamítnout (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2010, CELF a Ministre de la Culture et de la Communication, C‑1/09, Sb. rozh. s. I‑2099, bod 36).
42 Vzhledem k předcházejícím úvahám se nelze domnívat, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ohledně opatření, které již není prováděno, způsobuje okamžitý, jistý a dostatečně donucující účinek na členský stát, aby mu uložil povinnost získat zpět protiprávně vyplacenou podporu.
43 Pokud jde o jistou povahu samostatných právních účinků způsobených rozhodnutím o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, je třeba konstatovat, že na rozdíl od povinnosti pozastavit zkoumané opatření vyplývající z takového rozhodnutí učiněného s ohledem na prováděné opatření, může k navrácení protiprávní podpory zpravidla dojít pouze v případě sporu před vnitrostátním soudem, jehož výsledek je ze své povahy nejistý, vzhledem k různým parametrům, které tento soud musí vzít v úvahu, aby příjemci protiprávní státní podpory uložil její vrácení (bod 41 výše).
44 V důsledku toho ze všech těchto úvah vyplývá, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení vůči opatření, které již není prováděno, jakým je v projednávané věci změněná smlouva z roku 2005, nepřináší samostatné právní účinky, a tudíž nevyvolává závazné právní účinky. Není tedy napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU.
45 Zatřetí je třeba konstatovat, že závěr, k němuž Tribunál dospěl v bodě 44 výše, nemůže platit pro smlouvu z roku 2010, která byla prováděna v době přijetí napadeného rozhodnutí. Je však nesporné, že smlouva z roku 2010 byla vypovězena a nahrazena osmnáctým dodatkem, podepsaným dne 10. srpna 2012, který vstoupil se zpětnou účinností v platnost dne 1. ledna 2012. Jelikož projednávaná žaloba došla do kanceláře Tribunálu dne 23. listopadu 2012, je třeba konstatovat, že předpokládaná podpora již ke dni podání uvedené žaloby nebyla prováděna.
46 V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že přípustnost žaloby se posuzuje vzhledem ke stavu existujícímu v okamžiku podání žaloby (rozsudky Soudního dvora ze dne 27. listopadu 1984, Bensider a další v. Komise, 50/84, Recueil, s. 3991, bod 8, a ze dne 18. dubna 2002, Španělsko v. Rada, C‑61/96, C‑132/97, C‑45/98, C‑27/99, C‑81/00 a C‑22/01, Recueil, s. I‑3439, bod 23).
47 Proto napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká smlouvy z roku 2010, již nepřináší samostatné právní účinky, a tudíž nevyvolává závazné právní účinky. V tomto rozsahu již napadené rozhodnutí ke dni podání žaloby nepředstavuje napadnutelný akt.
48 Začtvrté je třeba konstatovat, že různé argumenty předložené žalobkyní neumožňují zpochybnit závěry plynoucí z bodů 44 a 47 výše.
49 V první řadě žalobkyně uplatňuje znění čl. 4 odst. 4 nařízení č. 659/1999 a tvrdí, že napadené rozhodnutí může být jako takové předmětem žaloby, jelikož se navíc jedná o formální rozhodnutí, které podle znění článku 263 SFEU představuje napadnutelný akt, což potvrzuje judikatura Soudního dvora.
50 I když je pravda, že nařízení č. 659/1999 používá výraz rozhodnutí pro označení několika opatření, která Komise může přijmout v průběhu vyšetřovacího řízení týkajícího se státních podpor, z judikatury vyplývá, že k tomu, aby mohlo být určeno, zda může být opatření, jehož zrušení je navrhováno, předmětem žaloby ve smyslu článku 263 SFEU, zejména pro rozlišení přípravného opatření od konečného rozhodnutí, je třeba se zaměřit na obsah opatření, jehož zrušení je požadováno, přičemž forma, v jaké bylo přijato, je v tomto ohledu v zásadě nerozhodná (v tomto smyslu viz rozsudky AETR, bod 22 výše, bod 42; IBM v. Komise, bod 23 výše, bod 9; rozsudky Tribunálu ze dne 24. března 1994, Air France v. Komise, T‑3/93, Recueil, s. II‑121, body 43 a 57, a ze dne 17. dubna 2008, Cestas v. Komise, T‑260/04, Sb. rozh. s. II‑701, bod 68).
51 V projednávané věci z bodů 39 až 44 dostatečně vyplývá, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení vůči opatření, které ke dni přijetí tohoto rozhodnutí není prováděno, nepřináší samostatné právní účinky, čímž nevyvolává závazné právní účinky, ze kterých vyplývá existence napadnutelného aktu. Jinak řečeno takový akt, který formálně představuje rozhodnutí, nemá z důvodu svého obsahu rozhodovací dosah.
52 Na jednání žalobkyně vycházela z rozsudku Deutsche Post a Německo v. Komise, bod 22 výše (body 43 až 45), aby podepřela svou argumentaci, pokud jde o rozhodující formu, ve které bylo přijato napadené rozhodnutí, pro určení toho, zda mohlo být předmětem žaloby na neplatnost. Je pravda, že Soudní dvůr v tomto rozsudku rozhodl, že unijní zákonodárce tím, že stanovil, že příkaz k poskytnutí informací, uvedený v čl. 10 odst. 3 nařízení č. 659/1999, má být ve formě rozhodnutí, zamýšlel přiznat takovému aktu závaznou povahu, a že tedy takový příkaz měl za cíl vyvolat závazné právní účinky a tudíž představuje napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU. Je však třeba konstatovat, že se Soudní dvůr neomezil na tuto analýzu k tomu, aby rozhodl, že akt napadený v projednávané věci mohl být předmětem žaloby na neplatnost. V souladu s rozsudkem Deutsche Post a Německo v. Komise, bod 22 výše, Soudní dvůr zkoumal, zda, jak Tribunál rozhodl v usnesení, které bylo předmětem kasačního opravného prostředku, který mu byl předložen, napadený akt představuje mezitímní opatření přípravné povahy a zda s sebou nese samostatné právní účinky, vůči nimž mohla být žalobkyním v dané věci zajištěna prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí, kterým se končí řízení o předpokládané státní podpoře, dostatečná soudní ochrana (body 48 až 63). Soudní dvůr konstatoval, že tomu tak není, protože i když napadený akt vskutku představoval mezitímní akt, účinky jeho případné protiprávnosti by nemohly být odstraněny žalobou podanou proti rozhodnutí, kterým se končí řízení o předpokládané státní podpoře (rozsudek Deutsche Post a Německo, bod 22 výše, body 56 až 60). I když tedy Soudní dvůr zohlednil podobu, ve které byl napadený akt přijat, totiž rozhodnutí ve smyslu článku 288 SFEU, aby bylo možno se domnívat, že se jedná o akt, který může být předmětem žaloby na neplatnost, toto posouzení bylo pouze jedním prvkem jeho úvah k dosažení takového závěru.
53 V druhé řadě žalobkyně na jednání trvala na důležitosti rozsudku Deutsche Lufthansa, bod 37 výše, pro určení toho, zda napadené rozhodnutí představuje napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU. Podle žalobkyně Soudní dvůr rozhodl, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení vyvolává samostatné právní účinky z důvodu, že vytvořilo donucující vazbu pro vnitrostátní soudy, zejména v tom, že vnitrostátní soudy mohly rozhodnout o pozastavení dotčeného opatření, nařídit navrácení částek již vyplacených příjemci tohoto opatření nebo rozhodnout o prozatímních opatřeních k ochraně zájmů zúčastněných stran. Žalobkyně je názoru, že jí hrozí, že v průběhu formálního vyšetřovacího řízení bude muset čelit soudním řízením i v případě, že předpokládaná podpora již není prováděna, protože vnitrostátní soudy musejí použít závěry napadeného rozhodnutí.
54 Nejprve je třeba připomenout, že spor v původním řízení, který byl předložen německému soudu a vedl k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, na kterou Soudní dvůr odpověděl, se týkal podpory prováděné ke dni rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení (viz bod 37 výše).
55 Dále, i když je nesporné, že vnitrostátní soud, jemuž byl podán příslušný návrh, může nařídit vrácení vyplacené podpory, ať již podpora je či není prováděna ke dni rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, nemůže být taková možnost považována za okamžitý, jistý a dostatečně donucující účinek uvedeného rozhodnutí. V tomto ohledu rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení nepřináší takový účinek vůči členskému státu jako v případě, kdy je dotyčné opatření prováděno, protože v tomto posledně uvedeném případě má členský stát ze samého rozhodnutí povinnost pozastavit poskytování podpory, aniž je nutné se obrátit na vnitrostátní soud (viz body 36 až 38 výše). Mimoto ze zásad uvedených výše vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, vnitrostátní soud nemá povinnost nařídit vrácení vyplacené podpory (viz body 40 a 41 výše), k čemuž může zpravidla dojít pouze v případě soudního sporu, jehož výsledek je ze své povahy nejistý (viz bod 43 výše).
56 V tomto ohledu je třeba, podobně jako Komise, připomenout, že při použití zásady loajální spolupráce mezi vnitrostátními soudy na straně jedné a Komisí a unijními soudy na straně druhé, je od vnitrostátních soudů pouze vyžadováno, aby přijímaly veškerá obecná i zvláštní opatření k zajištění plnění povinností, které vyplývají z unijního práva, a zdržely se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy, zvláště přijímání rozhodnutí, jež by byla v rozporu s rozhodnutím Komise, byť prozatímním (rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 37 výše, bod 41).
57 V důsledku toho výklad rozsudku Deutsche Lufthansa, bod 37 výše, neumožňuje se domnívat, že by rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení proti opatření, které již není prováděno, mělo okamžitý, jistý a dostatečně omezující dosah na členský stát, jemuž je rozhodnutí určeno.
58 Ve třetí řadě žalobkyně na jednání tvrdila, že pouhá možnost podat žalobu na neplatnost proti rozhodnutí o ukončení formálního vyšetřovacího řízení nebo možnost tvrdit protiprávnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím námitky jí nezajišťují dostatečnou ochranu.
59 Na argumentaci žalobkyně může být nahlíženo tak, že znamená, že možnost napadnout protiprávnost konečného rozhodnutí nebo možnost tvrdit, prostřednictvím námitky, protiprávnost napadeného rozhodnutí nestačí k tomu, aby jí zajistily účinnou soudní ochranu, protože by mohla čelit případným žalobám na navrácení podpor poskytnutých před přijetím takového konečného rozhodnutí. V situaci, jakou je situace v projednávané věci, je soudní ochrana žalované ve světle Smlouvy zajištěna možností, aby vnitrostátní soud, rozhodující ve sporu o vrácení protiprávně vyplacené podpory, předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, podle článku 267 SFEU, jelikož jediné osoby, které jsou vyloučeny z uvedeného procesního prostředku, jsou ty, které proti tomuto rozhodnutí mohly podat žalobu na neplatnost na základě článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1994, TWD Textilwerke Deggendorf, C‑188/92 , Recueil, s. I‑833, bod 26).
60 Ve čtvrté řadě žalobkyně tvrdí, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise došla k závěru, že uzavření změněné smlouvy z roku 2005 a smlouvy z roku 2010 představují protiprávní státní podporu, a že zejména ve výroku tohoto rozhodnutí neuvedla pochybnosti, pokud jde o skutečnost, že se jedná o státní podporu, jelikož předpokládaná podpora nebyla označena za „případnou“ nebo „podezřelou“ státní podporu.
61 Je třeba konstatovat, že z napadeného rozhodnutí dostatečně vyplývá, že závěry, ke kterým došla Komise, pokud jde o protiprávnost předpokládané podpory, byly učiněny provizorně, na konci předběžného hodnocení v souladu s ustanoveními čl. 6 odst. 1 nařízení č. 659/1999. V bodě 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise tvrdila, že „po přezkoumání informací a tvrzení dosud předložených [Rumunskem] a [žalobkyní] [vydala] předběžné stanovisko, že [předpokládaná podpora] představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU“ a že měla pochybnosti o její slučitelnosti se Smlouvou. V bodě 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise zmínila o indiciích týkajících se existence státní podpory a pochybnostech o slučitelnosti takové předpokládané podpory s vnitřním trhem. Po přečtení těchto pasáží napadeného rozhodnutí nelze tvrdit, že Komise definitivně považovala předpokládanou podporu za státní podporu. Pokud jde o bod 152 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise v něm předběžně dospěla k závěru, že změněná smlouva z roku 2005 a smlouva z roku 2010 představují protiprávní státní podporu, která se nezdá splňovat žádnou z podmínek slučitelnosti s vnitřním trhem.
62 V páté řadě se žalobkyně domnívá, že napadené rozhodnutí tím, že se týkalo smluv uzavřených s dodavatelem, vytvořilo stav značné nejistoty v obchodní sféře i v jejích vztazích s bankami, jejími klienty a konkurenty, zejména pokud jde o případnou žádost dodavatele zaplatit mu dodatečné částky za již poskytnuté dodávky.
63 Podobně jako Komise je třeba konstatovat, že obchodní nejistota a vnímání ostatních subjektů, pokud jde o situaci příjemce podpory, jako je žalobkyně v projednávané věci, nemohou být považovány za závazné právní účinky, jelikož se jedná pouze o jednoduché skutkové důsledky, a nikoli právní účinky, které má rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení vyvolávat (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky Soudního dvora IBM v. Komise, bod 23 výše, bod 19; ze dne 1. prosince 2005, Itálie v. Komise, C‑301/03, Sb. rozh. s. I‑10217, bod 30, a rozsudek Tribunálu ze dne 20. května 2010, Německo v. Komise, T‑258/06, Sb. rozh. s. II‑2027, bod 151). Je pravda, že unijní soud zohlednil okolnost, že obchodní sféra přihlédne v jejích vztazích s příjemcem protiprávní podpory k jeho oslabené právní a finanční situaci (rozsudky Itálie v. Komise, bod 27 výše, bod 59; Diputación Foral de Álava a další v. Komise, bod 27 výše, bod 34, a Alcoa Trasformazioni v. Komise, bod 27 výše, bod 36). Je však zřejmé, že takovými úvahami soud Unie pouze objasnil faktické důsledky závazných právních účinků, vzhledem ke kterým se v těchto rozsudcích domníval, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ve vztahu k prováděnému opatření představovala napadnutelné akty.
64 V důsledku toho argument žalobkyně nemůže mít vliv na to, zda je napadené rozhodnutí kvalifikováno jako akt, který může být předmětem žaloby na neplatnost.
65 V šesté řadě žalobkyně zmiňuje okolnost, jejíž vznik připisuje napadenému rozhodnutí, spočívající v tom, že společnost V., se kterou je propojena, přerušila svůj projekt výstavby kogenerační elektrárny na zemní plyn v Rumunsku z důvodu zdrženlivosti bank stran jeho financování.
66 Takovou okolnost nelze považovat za závazný právní účinek napadeného rozhodnutí, jelikož se nanejvýš jedná o případný skutkový důsledek tohoto rozhodnutí (viz bod 63 výše). Každopádně je nutno konstatovat, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz na podporu svých tvrzení, který by prokazoval původní úmysl společnosti V. vstoupit do dotčeného projektu, přičemž její rozhodnutí přerušit tento projekt a vztah mezi tímto údajným rozhodnutím a zamítnutím financování ze strany bank z důvodu napadeného rozhodnutí se ve spise nenachází.
67 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že napadené rozhodnutí nepředstavuje napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU, a v důsledku toho je žaloba nepřípustná, aniž je třeba vyhovět návrhu žalobkyně na nařízení organizačního procesního opatření.
K nákladům řízení
68 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě žalobkyně neměla ve věci úspěch, je třeba rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2) Společnosti Alro SA se ukládá náhrada nákladů řízení.
Dittrich | Schwarcz | Tomljenović |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. října 2014.
Podpisy.