USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhý senát)

14. března 2013

Věc F‑63/08

Eugen Christoph

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Zaměstnanci, kteří nejsou úředníky – Články 2, 3a et 3b pracovního řádu ostatních zaměstnanců – Dočasní zaměstnanci – Smluvní zaměstnanci – Pomocní smluvní zaměstnanci – Doba platnosti smlouvy – Články 8 a 88 pracovního řádu ostatních zaměstnanců – Rozhodnutí Komise ze dne 28. dubna 2004 o maximální délce zaměstnávání dočasných zaměstnanců ve službách Komise – Směrnice 1999/70/ES – Použitelnost na orgány“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 236 ES a 152 AE, kterou se E. Christoph a dalších devět žalobců domáhá zrušení rozhodnutí Evropské komise, jimiž byly stanoveny podmínky přijímání žalobců, v rozsahu, v němž se platnost jejich smlouvy nebo prodloužení této smlouvy omezuje na dobu určitou.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá jako zjevně postrádající jakýkoli právní základ. Žalobci ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené Komisí. Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Soudní řízení – Rozhodnutí přijaté usnesením obsahujícím odůvodnění – Podmínky – Žaloba zjevně nepřípustná nebo zjevně postrádající jakýkoliv právní základ – Rozsah

(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, článek 76)

2.      Akty orgánů – Směrnice – Směrnice 1999/70, kterou se provádí rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Přímé uložení povinnosti unijním orgánům ve vztazích s jejich zaměstnanci – Vyloučení – Dovolatelnost – Rozsah

(Článek 288 SFEU; pracovní řád ostatních zaměstnanců, články 8 a 88; směrnice Rady 1999/70, příloha, ustanovení 5 bod 1)

3.      Sociální politika – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Směrnice 1999/70 – Stálost zaměstnání – Rozsah – Nárok na opětné uzavření smlouvy – Absence

(Listina základních práv Evropské unie, článek 30; směrnice Rady 1999/70)

4.      Úředníci – Pracovní řád ostatních zaměstnanců – Pomocný smluvní zaměstnanec – Možnost opětného uzavření v závislosti na potřebách dotčeného orgánu

(Pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 88)

1.      Podle článku 76 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu platí, že Soud může rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění, aniž pokračuje v řízení, je-li určitý návrh zcela nebo zčásti zjevně nepřípustný nebo zjevně postrádá jakýkoli právní základ.

Druhý případ uvedený v tomto ustanovení zahrnuje každou žalobu, kterou je nutné zjevně zamítnout nebo odmítnout z důvodů, které se týkají věci samé. Zamítnutí takové žaloby usnesením obsahujícím odůvodnění na základě článku 76 jednacího řádu nejen přispívá ke zkrácení délky řízení, zejména pokud takové řízení probíhá neobvykle dlouho, ale i ušetří účastníkům řízení náklady, které nutně vznikají, proběhne-li jednání. Takové řešení je odůvodněno tím spíše v případě, kdy se faktická situace žalobce ani žalobní důvody a vznesené argumenty neliší od jiné věci, v níž již unijní soud žalobu zamítl.

(viz body 30 a 31)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 27. září 2011, Lübking a další v. Komise, F‑105/06, bod 41

2.      Směrnice jsou určeny členským státům a nikoli unijním orgánům. Ustanovení směrnice 1999/70 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS a ustanovení uvedené rámcové dohody proto nelze považovat za normy, které jako takové ukládají povinnosti orgánům v jejich vztazích s jejich zaměstnanci. Ustanovení směrnice 1999/70 proto nemohou být sama o sobě základem pro námitku protiprávnosti vznesenou proti článku 8 a 88 pracovního řádu ostatních zaměstnanců.

Tato okolnost však nevylučuje možnost dovolávat se ustanovení směrnice 1999/70 a rámcové dohody vůči orgánu ve vztazích s jeho úředníky a jinými zaměstnanci, vyjadřují-li tato ustanovení obecnou právní zásadu.

To však neplatí v případě minimálních požadavků, jimiž se má předcházet zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, stanovených v ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody. Tyto požadavky sice jsou zvláště významnými pravidly sociálního práva Unie, avšak nevyjadřují obecné právní zásady.

Ustanovení směrnice 1999/70 a rámcové dohody se však nelze vůči orgánu dovolávat pro účely výkladu ustanovení pracovního řádu ostatních zaměstnanců způsobem, který by byl co nejvíce v souladu s cíli a minimálními požadavky rámcové dohody.

(viz body 44, 46, 49 a 75)

Odkazy:

Tribunál Evropské unie: 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P (dále jen „rozsudek Adjemian II“ ), body 52 a 56

Soud pro veřejnou službu: 4. června 2009, Adjemian a další v. Komise, F‑134/07 (dále jen „rozsudek Adjemian I“), body 87, 96, 97 a 117; 11. července 2012, AI v. Soudní dvůr, F‑85/10, bod 133

3.      I když je stálost zaměstnání pojímána jako prvořadý prvek ochrany pracovníků, není obecnou právní zásadou, na jejímž základě by mohla být posuzována legalita aktu orgánu. Ze směrnice 1999/70 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS ani z uvedené rámcové dohody konkrétně nikterak nevyplývá, že by stálost zaměstnání byla povýšena na obecnou právní zásadu. Body 6 a 7 odůvodnění směrnice, stejně jako první pododstavec preambule a bod 5 odůvodnění rámcové dohody ostatně kladou důraz na nezbytnost dosáhnout rovnováhy mezi pružností a bezpečností. Rámcová dohoda navíc nestanoví zaměstnavateli obecnou povinnost takové úpravy, podle níž by po určitém počtu obnovení pracovních smluv uzavřených na dobu určitou nebo po odpracování určité doby v zaměstnání byly uvedené pracovní smlouvy přeměněny na pracovní smlouvy na dobu neurčitou.

Stálost zaměstnání naproti tomu představuje cíl sledovaný smluvními stranami rámcové dohody, jejíž ustanovení 1 písm. b) stanoví, že předmětem rámcové dohody je vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou.

Krom toho, přestože článek 30 Listiny základních práv Evropské unie stanoví, že každý pracovník má právo na ochranu před neoprávněným propuštěním, nepostihuje tento článek řetězení pracovních smluv uzavřených na dobu určitou. Ukončení pracovní smlouvy uzavřené na dobu určitou z prostého důvodu, že uplynula její platnost, navíc nepředstavuje propuštění, které by muselo být zvláště odůvodněno z hlediska způsobilosti, chování či provozních požadavků orgánu.

(viz body 51, 52 a 55)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 30. dubna 2009, Aayhan a další v. Parlament, F‑65/07, bod 115; výše uvedený rozsudek Adjemian I, body 98 a 99

4.      Každý zaměstnanecký poměr pomocného smluvního zaměstnance musí odpovídat přechodným či občasným potřebám. Hlavním charakteristickým znakem pracovních smluv pomocného smluvního zaměstnance je nejistota jejich trvání, která odpovídá samotnému účelu těchto smluv, jímž je umožnit, aby úkoly, které jsou dočasné svou povahou nebo z důvodu nepřítomnosti osoby plnící tyto úkoly, plnili příležitostní zaměstnanci. V rámci administrativního útvaru se značným počtem zaměstnanců je nevyhnutelné, že k takovým potřebám dochází opakovaně zejména z důvodu nedostatku úředníků, nárůstu práce v důsledku okolností, nebo z důvodu, že se každé generální ředitelství musí příležitostně obrátit na osoby se zvláštní kvalifikací nebo zvláštními znalostmi. Tyto okolnosti představují objektivní důvody, které ospravedlňují jak dobu určitou, na kterou byly uzavřeny pracovní smlouvy pomocných zaměstnanců, tak jejich obnovení v závislosti na tom, kdy tyto potřeby vyvstanou.

(viz bod 69)

Odkazy:

Tribunál Evropské unie: výše uvedený rozsudek Adjemian II, bod 86

Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek Adjemian I, bod 132