STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
VERICI TRSTENJAK
přednesené dne 28. listopadu 2012(1)
Věc C‑645/11
Land Berlin
proti
Ellen Mirjam Sapir,
Michaeli J. Bussemu,
Mirjam M Birgansky,
Gideonu Rumneyi,
Benjaminu Ben‑Zadokovi,
Heddě Brown a dalším
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof (Německo)]
„Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 1 odst. 1 – Článek 6 bod 1 – Pojem ‚občanské a obchodní věci‘ – Platba státního orgánu uskutečněná bez právního důvodu – Vymáhání platby v soudním řízení – Příslušnost soudu založená na věcných souvislostech – Úzké spojení právních nároků – Žalovaný, který má bydliště ve třetím státě“
Obsah
I – Úvod
II – Právní rámec
A – Unijní právo
B – Vnitrostátní právo
1. Zákon o úpravě nevyřešených majetkových otázek (Gesetz zur Regelung offener Vermögensfragen - Vermögensgesetz, dále jen „zákon o majetku“)
2. Zákon o přednosti investic v případě nároků na zpětný převod podle zákona o majetku (Gesetz über den Vorrang für Investitionen bei Rückübertragungsansprüchen nach dem Vermögensgesetz – Investitionsvorranggesetz, dále jen „zákon o přednosti investic“)
III – Původní řízení
IV – Předběžné otázky
V – Řízení před Soudním dvorem
VI – Argumentace zúčastněných
A – K první předběžné otázce
B – K druhé předběžné otázce
C – K třetí předběžné otázce
VII – Právní posouzení
A – K první předběžné otázce
1. K otázce nezbytnosti autonomního výkladu pojmu „občanské a obchodní věci“
2. K otázce relevantnosti judikatury týkající se článku 1 Bruselské úmluvy pro výklad článku 1 nařízení č. 44/2001
3. Judikatura týkající se článku 1 Bruselské úmluvy z hlediska výkladu článku 1 nařízení č. 44/2001
a) Rozsudek LTU
b) Rozsudek Rüffer
c) Rozsudek Sonntag
d) Rozsudek Baten
e) Rozsudek Préservatrice foncière TIARD
f) Celkové posouzení judikatury týkající se článku 1 Bruselské úmluvy
4. Pokračování judikatury rozvinuté v souvislosti s článkem 1 Bruselské úmluvy po vstoupení nařízení č. 44/2001 v platnost
a) Rozsudek Apostolides
b) Rozsudek Realchemie Nederland
5. Použití kritérií rozvinutých v judikatuře na skutkové okolnosti případu projednávaného v původním řízení
a) Povaha právních vztahů existujících mezi stranami
b) Předmět právního sporu
6. Dílčí závěr
B – K druhé předběžné otázce
1. Judikatura Soudního dvora týkající se pojmu „úzké spojení“ ve smyslu čl. 6 bodu 1 Bruselské úmluvy, resp. čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
a) Autonomní a restriktivní výklad pojmového znaku „úzkého spojení“
b) Dostatečně úzké spojení a riziko protichůdných rozhodnutí
c) Kritérium předvídatelnosti soudu, jehož příslušnost je založená na věcných souvislostech, z pohledu žalovaných
2. Použití kritérií rozvinutých v judikatuře na skutkové okolnosti případu projednávaného v původním řízení
a) Dostatečně úzké spojení a riziko protichůdných rozhodnutí
b) Kritérium předvídatelnosti soudu, jehož příslušnost je založená na věcných souvislostech, z pohledu žalovaných
3. Dílčí závěr
C – K třetí předběžné otázce
1. Výklad čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
a) Znění čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
b) Systematické postavení čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
c) Smysl a účel čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
2. Analogické použití čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 na případy týkající se třetích států?
3. Dílčí závěr
VIII – Závěry
I – Úvod
1. Historické souvislosti projednávané žádosti Bundesgerichtshof o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 18. listopadu 2011 sahají až do dob takzvané Třetí říše. V této době byli mnozí Němci pronásledováni a před svou emigrací do zahraničí byli často nuceni k prodeji majetku za mnohem nižší cenu, než byla jeho hodnota. Tento majetek získaly zčásti soukromé osoby(2) a zčásti se nakonec ocitl ve vlastnictví státních orgánů.
2. V německém původním řízení, z něhož vzešla projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, proti sobě stojí na straně žalované právní nástupci oběti takového pronásledování (převážně žijící v zahraničí) a spolková země Berlín jako žalobkyně. Z hmotněprávního hlediska tento spor vyvolává zejména otázky týkající se výše odškodnění příslušejícího těmto právním nástupcům.
3. Vnitrostátní právní předpisy Spolkové republiky Německo stanoví složité řízení, jehož cílem je napravení takového bezpráví způsobeného pronásledováním. Zčásti musí být toto řízení prováděno před správním orgánem a zčásti před příslušným řádným soudem a podle okolností jednotlivého případu směřuje ke zpětnému převedení majetku, zaplacení výtěžku z prodeje tohoto majetku poškozeným nebo k ještě rozsáhlejšímu odškodnění.
4. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se však netýká hmotněprávních problémů, nýbrž základních otázek týkajících se příslušnosti soudu, jemuž byl předložen spor k rozhodnutí, a věcné působnosti nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(3).
5. Konkrétně jde o otázku, jaké právní věci je třeba kvalifikovat jako občanské a obchodní věci ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se kromě toho dotýká otázky oblasti působnosti čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Je‑li žalováno více osob společně, má podle tohoto ustanovení existovat možnost podání žaloby „u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných“, za předpokladu, že právní nároky jsou „spojeny tak úzce“, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně. Předkládající soud se táže na význam tohoto ustanovení a na jeho použitelnost v případech, ve kterých nemají všichni žalovaní bydliště v některém z členských států Evropské unie.
II – Právní rámec
A – Unijní právo
6. Devátý, jedenáctý, dvanáctý, patnáctý a devatenáctý bod odůvodnění nařízení č. 44/2001 zní:
„(9) Žalovaný, který nemá bydliště v některém z členských států, je především subjektem vnitrostátních pravidel pro určení příslušnosti použitelných na území členského státu, kde se koná řízení, a žalovaný, který má bydliště v některém ze členských států, pro který toto nařízení není závazné, by měl nadále podléhat Bruselské úmluvě.
(11) Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná [příslušnost na tomto základě musí být dána vždy], kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska [hraničního určovatele]. […]
(12) Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti.
(15) V zájmu harmonického výkonu spravedlnosti je nezbytné minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby ve dvou členských státech nebyla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí. […]
(19) Musí být zajištěna návaznost mezi Bruselskou úmluvou a tímto nařízením a musí být za tímto účelem stanovena přechodná ustanovení. Stejná potřeba návaznosti platí, pokud jde o výklad Bruselské úmluvy Soudním dvorem Evropských společenství […]“
7. Článek 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní či správní.“
8. Článek 4 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„Nemá-li žalovaný bydliště na území některého členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou článků 22 a 23.“
9. Článek 6 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být též žalována,
1. je‑li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště [nebo sídlo] některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních [možnosti dojít v oddělených řízeních k protichůdným soudním rozhodnutím];
2. […]
3. jedná-li se o vzájemnou žalobu, která se týká stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní žaloba, u soudu, u něhož byla podána původní žaloba;
4. […]“
10. Článek 22 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„Bez ohledu na bydliště [nebo sídlo] mají výlučnou příslušnost:
1. pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází;
[…]
2. pro řízení, jejichž předmětem je platnost založení, nulita nebo zrušení společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení právnických nebo fyzických osob nebo platnost usnesení jejich orgánů, soudy členského státu, na jehož území má společnost, právnická osoba nebo sdružení sídlo. […];
3. pro řízení, jejichž předmětem je platnost zápisů do veřejných rejstříků, soudy členského státu, na jehož území jsou tyto rejstříky vedeny;
4. pro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů, ochranných známek a průmyslových vzorů nebo jiných podobných práv, která vyžadují udělení nebo zápis, soudy členského státu, na jehož území bylo požádáno o udělení nebo zápis nebo kde byly uděleny nebo zapsány nebo platí za udělené nebo zapsané na základě právního aktu Společenství nebo mezinárodní smlouvy.
[…]
5. pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí, soudy členského státu, na jehož území výkon rozhodnutí byl nebo má být proveden. […]“
11. Článek 23 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„Dohodnou‑li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. […]“
B – Vnitrostátní právo
1. Zákon o úpravě nevyřešených majetkových otázek (Gesetz zur Regelung offener Vermögensfragen - Vermögensgesetz, dále jen „zákon o majetku“)(4)
12. Ustanovení § 1 odst. 1 zákona o majetku stanoví oblast působnosti tohoto zákona následovně:
„Tento zákon upravuje majetkoprávní nároky týkající se majetku, který […] byl vyvlastněn bez náhrady a byl převeden do národního vlastnictví […]“
13. Ustanovení § 1 odst. 6 zákona o majetku stanoví:
„Tento zákon se použije přiměřeně na majetkoprávní nároky občanů a sdružení, která byla v období od 30. ledna 1993 do 8. května 1945 pronásledována z rasových, politických, náboženských nebo ideologických důvodů, a z toho důvodu přišla o majetek v důsledku nuceného prodeje, vyvlastnění nebo jiným způsobem […]“
14. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o majetku stanoví v souvislosti se zpětným převodem majetku následující:
„Majetek, který podléhal opatřením ve smyslu § 1 a byl převeden do národního vlastnictví nebo prodán třetím osobám, musí být na žádost oprávněné osoby převeden zpět, ledaže je to […] vyloučeno. […]“
2. Zákon o přednosti investic v případě nároků na zpětný převod podle zákona o majetku (Gesetz über den Vorrang für Investitionen bei Rückübertragungsansprüchen nach dem Vermögensgesetz – Investitionsvorranggesetz, dále jen „zákon o přednosti investic“)(5)
15. Ustanovení § 1 zákona o přednosti investic zní takto:
„Pozemky […], které jsou nebo mohou být předmětem nároků na zpětný převod podle zákona o majetku, mohou být zcela nebo zčásti použity pro zvláštní investiční účely v souladu s následujícími ustanoveními. Oprávněná osoba v těchto případech obdrží vyrovnání podle tohoto zákona.“
16. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o přednosti investic stanoví:
„Pokud […] nelze majetek převést zpět, může každá oprávněná osoba po zjištění nebo prokázání svého oprávnění […] požadovat zaplacení peněžité částky odpovídající všem peněžitým plněním ze smlouvy, které připadají na majetek, kterého se domáhá. O tomto nároku bude rozhodnuto […] rozhodnutím úřadu nebo zemského úřadu příslušného pro úpravu nevyřešených majetkových otázek. Pokud nebylo dosaženo výtěžku […] [nebo] je tento výtěžek nižší než tržní hodnota, jakou má majetek v době, kdy se stane rozhodnutí o přednosti investice vykonatelným, […] oprávněná osoba se může ve lhůtě jednoho roku […] soudně domáhat zaplacení tržní ceny […]“
III – Původní řízení
17. Juliu Bussemu patřil pozemek v Berlíně. V období Třetí říše byl pronásledován národně socialistickým režimem a pozemek musel prodat třetí osobě. Tento pozemek byl později vyvlastněn Německou demokratickou republikou a sloučen s jinými státními pozemky. Takto vzniklý pozemkový celek přešel po znovusjednocení Německa zčásti do majetku spolkové země Berlín a zčásti do majetku Spolkové republiky Německo. Tyto subjekty pozemek prodaly dne 19. prosince 1997 investorovi.
18. Žalovaní v původním řízení č. 1 až 10 jsou právními nástupci Julia Busseho. Žalovaní č. 3, 6, 7 a 9 mají bydliště v Izraeli, žalovaný uvedený č. 5 ve Spojeném království a žalovaný č. 10 ve Španělsku.
19. Žalovaným č. 1 až 10 neměl být podle vnitrostátních právních předpisů sice převeden zpět pozemek, nýbrž jim měl být poměrným dílem rozdělen výtěžek z prodeje pozemkového celku, ale přinejmenším jim měla být vyplacena odpovídající tržní hodnota v penězích. V souvislosti s touto platební povinností byl vydán správní akt příslušného orgánu.
20. Tento orgán spolkové zemi Berlín jakožto žalobkyni v původním řízení nařídil, aby žalovaným v původním řízení č. 1 až 10 vydala část výtěžku z prodeje, který odpovídal podílu pozemku Julia Busseho na daném pozemkovém celku. Při realizaci této výplaty se žalobkyně v původním řízení dopustila chyby. Omylem totiž poukázala advokátovi jakožto žalovanému v původním řízení č. 11, který byl pověřen zastupováním žalovaných v původním řízení č. 1 až 10, nejen tento podíl částky kupní ceny, nýbrž celkovou částku kupní ceny, kterou tento advokát následně rozdělil mezi žalované uvedené v bodech 1 až 10.
21. Spolková země Berlín v původním řízení od žalovaných č. 1 až 10 požaduje vrácení přeplatku, který vyčíslila na 2,5 milionu eur. Na všechny tyto osoby, a dodatečně též na žalovaného č. 11, jemuž v souvislosti s dalším převodem částky vytýká nedovolené jednání, podala žalobu k Landgericht Berlin. Žalovaní v původním řízení namítali, že Landgericht Berlin není pro některé z nich, a sice pro žalované č. 3, 5 až 7, 9 a 10, mezinárodně příslušný. Mohli by ostatně požadovat platbu převyšující podíl z výtěžku z prodeje, neboť výtěžek z prodeje je nižší, než činí tržní hodnota pozemku (dále jen „další nároky na odškodnění“).
22. Landgericht dílčím rozsudkem odmítl žalobu proti žalovaným č. 3, 5 až 7, 9 a 10 jakožto nepřípustnou. Odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Opravným prostředkem „Revision“ zamýšlela žalobkyně dosáhnout toho, aby Landgericht rozhodl o jejích nárocích také proti uvedeným žalovaným v této věci.
23. Odvolací soud zastává názor, že není dána mezinárodní příslušnost německých soudů pro žalobu proti žalovaným v původním řízení č. 3, 5 až 7, 9 a 10, neboť nařízení č. 44/2001 není použitelné. V případě projednávaného sporu se totiž nejedná o občanskoprávní spor, nýbrž o spor veřejnoprávní, pro který toto nařízení podle svého čl. 1 odst. 1 neplatí. Na platbu totiž nelze nahlížet izolovaně. Naopak je třeba vzít na zřetel, že proběhla na základě rozhodnutí o zjištění nároku žalovaných na vrácení.
IV – Předběžné otázky
24. Za těchto okolností se Soudnímu dvoru předkládají k rozhodnutí následující předběžné otázky:
„1) Je požadavek na vrácení platby uskutečněné bez právního důvodu občanskou věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 i tehdy, je‑li spolkové zemi určitým orgánem nařízeno vyplatit za účelem odškodnění část výtěžku z prodeje pozemků na základě kupní smlouvy poškozenému, ale ta mu místo toho omylem poukáže celou částku kupní ceny?
2) Existuje potřebné úzké spojení několika právních nároků podle čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 i tehdy, odvolávají-li se žalovaní na další nároky na odškodnění, o nichž lze rozhodnout pouze společně?
3) Je čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 použitelný i na žalované, kteří nemají bydliště v Evropské unii? Pokud ano, platí to i tehdy, jestliže by mohlo být ve státě bydliště žalovaného na základě dvoustranné úmluvy uzavřené se státem, v němž bylo vydáno rozhodnutí, odepřeno uznání rozsudku z důvodu nepříslušnosti?“
V – Řízení před Soudním dvorem
25. Předkládací rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2011 bylo kanceláři Soudního dvora doručeno dne 16. prosince 2011.
26. Písemná vyjádření předložily německá a portugalská vláda, jakož i Evropská komise, a to ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora.
27. Vzhledem k tomu, že žádný ze zúčastněných nenavrhl zahájení ústní části řízení, bylo možné po všeobecné schůzi Soudního dvora konané dne 25. září 2012 vypracovat v této věci stanovisko.
VI – Argumentace zúčastněných
28. Zúčastněné strany odpovídají na předběžné otázky v zásadě shodně.
29. Všichni se domnívají, že požadavek na vrácení platby, která byla poskytnuta bez právního důvodu, uplatněný v původním řízení představuje „občanskou věc“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001. Několik právních nároků je podle nich spojeno úzce, jak vyžaduje článek 6 nařízení č. 44/2001, i tehdy, dovolávají‑li se žalovaní dalších nároků na odškodnění, o nichž lze rozhodnout pouze společně. Všichni kromě toho zastávají názor, že čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 se nevztahuje na žalované, kteří nemají své bydliště v Evropské unii.
A – K první předběžné otázce
30. Zúčastněné strany poukazují na to, že obsah pojmu „občanská a obchodní věc“ musí být určen autonomně za použití výkladových metod rozvinutých v judikatuře Soudního dvora. Rozhodující otázkou je to, zda přichází v úvahu výkon veřejné moci, či nikoli.
31. Německá vláda se domnívá, že požadavek na vrácení platby spadá pod pojem „občanská věc“, pokud spolková země měla na základě úředně zjištěného nároku vyplatit pouze část výtěžku z prodeje pozemku, ale namísto toho omylem převedla celou kupní cenu, pokud se nárok, v souvislosti s nímž byla uskutečněna platba, váže k soukromoprávnímu postavení spolkové země jako vlastníka.
32. Portugalská vláda v souvislosti s povahou a předmětem právního sporu tvrdí, že se zaměřuje pouze na požadavek na vrácení platby, která byla poskytnuta bez právního důvodu. Žalobkyně se v tomto ohledu neliší od právního subjektu občanského práva.
33. Komise zdůrazňuje, že požadavek na vrácení údajného přeplatku je třeba uplatňovat před občanskoprávními soudy a žalobkyni v tomto ohledu nepřísluší žádná zvláštní práva. Žalobkyně naopak jedná jako soukromá osoba ve srovnatelné pozici.
B – K druhé předběžné otázce
34. Pokud jde o existenci uplatněného žalobního nároku vzniklého na základě bezdůvodného obohacení, záleží podle názoru německé vlády rozhodující měrou na tom, zda na straně žalovaného existuje právní důvod dané platby. Takový právní důvod by mohl v podobě dalších nároků na odškodnění vyplývat pouze ze zákona o majetku a ze zákona o přednosti investic, což je pro všechny žalované posuzováno podle téhož právního stavu a lze o tom rozhodnout pouze jednotně pro všechny žalované. Jak žaloba, tak obrana proti ní, tedy údajná existence dalších nároků na odškodnění, vycházely z téhož právního základu. Existuje tedy nezbytné „úzké spojení“ ve smyslu čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001.
35. I portugalská vláda se domnívá, že požadavek na vrácení platby a další nároky na odškodnění, které jsou proti němu namítány, vykazují natolik úzké spojení, že aby se zabránilo protichůdným soudním rozhodnutím, je účelné rozhodnout o nich společně. Skutečnost, že se právní nároky opíraly o různé právní základy, by neměla bránit použití čl. 6 odst. 1 nařízení č. 44/2001.
36. Komise nejprve konstatuje, že v původním řízení nebyl ohledně dalších nároků na odškodnění podán žádný protinávrh, a čl. 6 bod 3 nařízení č. 44/2001 tudíž není předmětem diskuse. Pokud byly další nároky na odškodnění namítány pouze jako obrana proti žalobnímu nároku vzniklému na základě bezdůvodného obohacení, nevede tato skutečnost k zániku úzkého spojení právních nároků vyžadovaného podle čl. 6 odst. 1 nařízení č. 44/2001, které existuje bez ohledu na rozdílné právní základy, a to právní základy vycházející z bezdůvodného obohacení a deliktního práva, jelikož se týkají téhož skutkového a právního stavu.
C – K třetí předběžné otázce
37. Podle názoru německé vlády ze znění čl. 6 odst. 1 nařízení č. 44/2001 vyplývá, že se toto ustanovení vztahuje pouze na žalované, kteří mají bydliště na území některého členského státu. Výklad jdoucí nad rámec znění uvedeného ustanovení by podle ní byl v rozporu se systematikou právní úpravy. Výjimečná povaha této právní úpravy vyžaduje naopak úzký výklad. Článek 4 odst. 1 nařízení č. 44/2001 ostatně podle jejího názoru obsahuje zvláštní právní úpravu pro žalované, kteří bydliště nemají v některém z členských států.
38. Portugalská vláda se domnívá, že čl. 6 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se nevztahuje na jiného žalovaného, jehož bydliště se nachází mimo Unii, a v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Réunion européenne a další(6), podle kterého „nelze podle čl. 6 bodu 1 [Bruselské] úmluvy osobu s bydlištěm či sídlem na území smluvního státu žalovat v jiném smluvním státě před soudem, ke kterému byla podána žaloba proti jinému žalovanému, který nemá bydliště či sídlo na území některého smluvního státu nejen z toho důvodu, že předmětem sporu jsou související žaloby, ale rovněž proto, že spor nelze rozdělit“.
39. Komise uvádí, že z ustanovení obsažených v čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 44/2001 vyplývá, že osoby, které nemají bydliště v některém členském státě, nelze žalovat na základě čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení.
VII – Právní posouzení
A – K první předběžné otázce
40. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je požadavek na vrácení platby poskytnuté spolkovou zemí bez právního důvodu za okolností původního řízení občanskou věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 i tehdy, je‑li spolkové zemi určitým orgánem nařízeno vyplatit za účelem odškodnění část výtěžku z prodeje pozemků na základě kupní smlouvy poškozenému, ale ta mu místo toho omylem poukáže celou částku kupní ceny, a následně se soudní cestou domáhá vrácení tohoto přeplatku.
41. Za účelem zodpovězení této otázky je nejprve třeba objasnit, co je nutné chápat pod pojmem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu nařízení č. 44/2001. V této souvislosti je třeba projít judikaturu Soudního dvora týkající se tohoto pojmu a takto získané informace přenést na skutkové okolnosti případu projednávaného v původním řízení.
1. K otázce nezbytnosti autonomního výkladu pojmu „občanské a obchodní věci“
42. Zejména na rozdíl od „správních věcí“, které jsou rovněž zmíněny v článku 1 nařízení č. 44/2001, je pojem „občanské a obchodní věci“ třeba vykládat autonomně v rámci unijních právních předpisů. Rozhodující není právo konkrétně zúčastněného státu, nýbrž cíle a systematika daného legislativního díla, jakož i obecné právní zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů(7).
43. Přitom je třeba vzít v úvahu skutečnost, že pokud jde o vymezení soukromého a veřejného práva, vypracování obecných právních zásad veškerých členských států se vzhledem k rozdílným koncepcím a velkému množství právních řádů členských států jeví čím dál obtížnějším(8).
44. Použitelný návod pro nalezení významu pojmu „občanské a obchodní věci“ však poskytuje již existující judikatura Soudního dvora týkající se článku 1 Bruselské úmluvy.
2. K otázce relevantnosti judikatury týkající se článku 1 Bruselské úmluvy pro výklad článku 1 nařízení č. 44/2001
45. Podle devatenáctého bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001 vychází unijní zákonodárce z „návaznosti mezi Bruselskou úmluvou[(9)] a nařízením [č. 44/2001]“. To znamená, že pokud se shoduje pojmosloví, lze zapojit příslušnou judikaturu týkající se Bruselské úmluvy do úvah týkajících se výkladu nařízení č. 44/2001(10).
46. Jelikož pojem „občanské a obchodní věci“ vychází z článku 1 Bruselské úmluvy, je třeba posoudit existující judikaturu Soudního dvora týkající se tohoto ustanovení, analyzovat její další trvání ve světle nařízení č. 44/2001 a přenést ji na projednávanou věc.
3. Judikatura týkající se článku 1 Bruselské úmluvy z hlediska výkladu článku 1 nařízení č. 44/2001
a) Rozsudek LTU(11)
47. Základní myšlenka týkající se pojmu „občanská a obchodní věc“ se nachází v bodě 5 rozsudku LTU, ve kterém šlo o poplatky za traťovou navigaci v souvislosti s využíváním letových navigačních služeb, které mohla mezinárodní organizace leteckého dohledu vybírat od leteckých společností. Tato organizace se o takové poplatky soudila před belgickým obchodním soudem a následně chtěla daný rozsudek nechat prohlásit vykonatelným v Německu.
48. Soudní dvůr v této souvislosti uvedl: „[R]ozhodnutí, které bylo vydáno v rámci právního sporu mezi orgánem a soukromou osobou, který tento orgán vedl v souvislosti s výkonem veřejné moci, je vyloučen z oblasti působnosti úmluvy.“
49. Největší pozornost zde tedy byla věnována existenci „souvislosti s výkonem veřejné moci“ jednou ze stran, jako takřka negativnímu kritériu pro popření existence občanské a obchodní věci, a tudíž k vyloučení použitelnosti Bruselské úmluvy.
50. Rozsudek LTU sice neobsahuje abstraktně obecnou definici pojmu „souvislosti“, avšak Soudní dvůr konkrétně uvádí, že z takové souvislosti s výkonem veřejné moci je v původním řízení třeba vycházet proto, že „právní spor [...] se týká vymáhání poplatků, které dluží soukromá osoba veřejné – státní nebo mezinárodní – instituci v souvislosti s využíváním jejích služeb a zařízení [...] To platí tím spíše, když jsou sazby poplatků, způsob jejich výpočtu a postup jejich výběru stanoveny vůči uživatelům jednostranně [...].“(12)
51. Soudní dvůr tak in casu vyplnil obsah pojmu „souvislost“, který byl nejprve velmi široký(13) a mohl mít řadu významů, a dal ho do souvislosti s činnostmi, které představují prvotně výkon veřejné moci(14).
b) Rozsudek Rüffer(15)
52. Rozsudek Rüffer v tomto ohledu navazuje na závěry obsažené v rozsudku LTU. Původní řízení se zakládalo na regresní žalobě Nizozemska vůči německému vlastníkovi lodi potopené v nizozemských vnitřních vodách, která směřovala na vrácení nákladů vynaložených na záchranu(16).
53. Soudní dvůr tuto žalobu nezahrnul pod pojem „občanské a obchodní věci“, neboť šlo o následky opatření provedeného říční policií, které je obecně kvalifikováno jako činnost představující výkon veřejné moci(17). Žaloba na úhradu nákladů nakonec vychází z nároku, který vznikl na základě aktu veřejné moci; tato okolnost postačí k tomu, aby bylo uplatnění tohoto nároku pokládáno za vyloučené z oblasti působnosti Bruselské úmluvy(18).
c) Rozsudek Sonntag(19)
54. Rozsudek Sonntag vycházel z nároku na náhradu škody uplatněného v rámci adhezního řízení probíhajícího v Itálii proti učiteli německé veřejné školy z důvodu porušení jeho povinnosti dozoru, což mělo při školním výletě za následek, že jeden z žáků přišel o život.
55. I v tomto případě Soudní dvůr navazuje na závěry výše uvedených rozsudků LTU a Rüffer, v daném případě se však nedomnívá, že existovala dostatečná souvislost s výkonem veřejné moci.
56. Podle názoru Soudního dvora je totiž oblast působnosti úmluvy vyloučena pouze tehdy, když je třeba původce škody, vůči němuž směřuje žaloba, pokládat za veřejného činitele, který jednal v rámci výkonu veřejné moci. Úředník vždy nevykonává veřejnou moc, i když jedná z pověření státu. V právních řádech většiny členských států právě jednání učitele veřejné školy v rámci péče o žáky na školním výletě, jímž byl pověřen, nepředstavuje výkon veřejné moci, neboť učitel v tomto ohledu nevykonává žádné pravomoci, které by se odlišovaly od pravidel platných ve vztahu mezi soukromými osobami. I kdyby vnitrostátní právo smluvního státu, ze kterého dotčený učitel pochází, kvalifikovalo dozor tohoto učitele nad jeho žáky jako činnost představující výkon veřejné moci, tato skutečnost není relevantní z hlediska kvalifikace původního právního sporu s ohledem na Bruselskou úmluvu(20).
57. Rozsudek Sonntag tak konkretizuje pojem „občanské věci“ v tom smyslu, že se zaměřuje na otázku, zda jsou vykonávány zvláštní veřejné pravomoci, anebo zda se předmětné povinnosti a pravomoci ve výsledku neliší od povinností a pravomocí soukromých osob. V naposled uvedeném případě má být Bruselská úmluva nadále použitelná, přestože lze vypozorovat mlhavou souvislost s jednáním státu, která však není charakterizována výkonem zvláštních veřejných pravomocí.
d) Rozsudek Baten(21)
58. Týmž směrem se v judikatuře ubírá i rozsudek Baten: na žalobu na regresní náhradu, kterou se veřejnoprávní organizace domáhá, aby jí soukromoprávní subjekt vrátil částky vyplacené v rámci sociální podpory rozvedenému manželovi a dítěti této osoby, se vztahuje Bruselská úmluva, jsou‑li základ a podmínky podání uvedené žaloby upraveny pravidly obecného práva týkajícími se vyživovacích povinností. Pokud se však žaloba na regresní náhradu zakládá na ustanoveních, jejichž prostřednictvím zákonodárce svěřil veřejnoprávnímu orgánu vlastní zvláštní pravomoc, nelze ji pokládat za „občanskou věc“(22).
59. Přezkum pojmového znaku „občanská a obchodní věc“ tedy musí být proveden se zřetelem k povaze právních vztahů existujících mezi účastníky řízení nebo se zřetelem k předmětu tohoto řízení(23), přičemž jako definiční kritérium je rozhodující otázka, zda jde o vlastní zvláštní pravomoci veřejnoprávního orgánu, či nikoli.
e) Rozsudek Préservatrice foncière TIARD(24)
60. Tento přístup potvrzuje i rozsudek Préservatrice foncière TIARD: žaloba, kterou smluvní stát od soukromé osoby vyžaduje splnění soukromoprávní smlouvy o ručení, která byla uzavřena s cílem umožnit třetí osobě poskytnutí záruky požadované a stanovené tímto státem, spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“, jestliže právní vztah mezi věřitelem a ručitelem, tak jak vyplývá ze smlouvy o ručení, nepředstavuje výkon státní moci, který se liší od pravidel platných ve vztahu mezi soukromými osobami(25).
f) Souhrnné posouzení judikatury týkající se článku 1 Bruselské úmluvy
61. Sledujeme‑li vývoj judikatury týkající se pojmu „občanské a obchodní věci“ ve smyslu článku 1 Bruselské úmluvy, zjišťujeme, že Soudní dvůr určuje rozsah působnosti Bruselské úmluvy v první řadě podle prvků, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky řízení nebo předmět tohoto řízení(26). „Souvislost s výkonem veřejné moci“ ve smyslu judikatury ve věci LTU(27), která vede k popření existence „občanské a obchodní věci“, a tudíž k vyloučení použitelnosti Bruselské úmluvy, Soudní dvůr přitom uznává pouze za úzce vymezených podmínek, přičemž nepřipouští, aby stačila již pouze mlhavá souvislost s jednáním státu, které nemá zvláštní povahu výkonu veřejné moci(28).
62. Stěžejní otázkou je přitom to, zda jsou povinnosti a pravomoci, o které jde v konkrétním případě, vykonávané státním orgánem, z funkčního hlediska odlišné od povinností a pravomocí soukromých osob, tedy zda stát využívá zvláštních oprávnění(29). Je‑li tomu tak – jako například v případě opatření říční policie, o která šlo v rozsudku Rüffer – Bruselská úmluva se nepoužije. Není-li tomu tak –jako například v rozsudku Sonntag v případě údajného porušení dozorových povinností učitele na veřejné škole, což je posuzováno podle týchž kritérií jako právní vztahy na čistě soukromoprávní úrovni – Bruselská úmluva je nadále použitelná a danou věc je třeba kvalifikovat jako „občanskou a obchodní věc“.
4. Pokračování judikatury rozvinuté v souvislosti s článkem 1 Bruselské úmluvy po vstupu nařízení č. 44/2001 v platnost
63. Po vstupu nařízení č. 44/2001 v platnost byla výše uvedená judikatura rozvinutá v souvislosti s článkem 1 Bruselské úmluvy automaticky přenesena na článek 1 předmětného nařízení.
a) Rozsudek Apostolides(30)
64. Soudní dvůr v rozsudku Apostolides(31) při společném uplatnění kritérií dříve rozvinutých v souvislosti s Bruselskou úmluvou uvádí například toto: „Autonomní výklad pojmu ‚věci občanské a obchodní‘ vede k vyloučení určitých soudních rozhodnutí z působnosti nařízení č. 44/2001 z důvodu prvků, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo předmět tohoto sporu [...] Soudní dvůr tak rozhodl, že ačkoliv určité spory mezi veřejným orgánem a jednotlivcem mohou spadat pod uvedený pojem, je tomu jinak, jestliže veřejný orgán jedná v rámci výkonu veřejné moci [...] Uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu jejích výjimečných pravomocí, které jdou nad rámec pravidel obecného práva použitelných na vztahy mezi jednotlivci, totiž takový spor vylučuje z oblasti občanské a obchodní ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 [...]“
b) Rozsudek Realchemie Nederland(32)
65. V rozsudku Realchemie Nederland(33) Soudní dvůr konkretizoval pojem „občanské a obchodní věci“ pro v praxi významný případ uložení pořádkové pokuty německým soudem s cílem vykonat soudní rozhodnutí v občanské a obchodní věci. V konkrétním případě šlo o soudní příkaz na zdržení se určitých činností v oblasti patentového práva, který obsahoval hrozbu a dodatečné stanovení pořádkové pokuty, jakož i její vykonatelnost v Nizozemsku.
66. Přestože se tato pořádková pokuta ukládá z moci úřední a v konečném důsledku nepřipadne věřiteli, nýbrž státu, nařízení č. 44/2001 se použije i na uznávání a výkon soudního rozhodnutí, jež zahrnuje uložení platby pořádkové pokuty, jelikož spor v původním řízení, s nímž je spojeno, náleží mezi věci občanské a obchodní, jak jsou definovány tímto nařízením(34). Soudní dvůr v tomto ohledu objasňuje, že tyto „zvláštní aspekty německého exekučního řízení [...] nemohou být považovány za určující, pokud jde o povahu práva na výkon rozhodnutí. Povaha tohoto práva totiž závisí na povaze subjektivního práva, na základě jehož porušení byl nařízen výkon rozhodnutí, tedy jako v projednávaném případě práva společnosti Bayer na výlučné užívání vynálezu chráněného jejím patentem, které jednoznačně spadá pod věci občanské a obchodní ve smyslu článku 1 nařízení č. 44/2001“(35).
67. Soudní dvůr tak objasnil, že rozhodující měrou záleží na daném právním vztahu, resp. předmětu řízení, a čistě procesně právní zvláštnosti, které se nedotýkají jejich povahy, nejsou z hlediska článku 1 nařízení č. 44/2001 relevantní. Je‑li cílem „[...] žaloby ochrana soukromých práv a nepředpokládá-li uplatnění výsad veřejné moci některou ze stran sporu[,] je právní vztah existující mezi [stranami] třeba kvalifikovat jako ‚právní vztah soukromého práva‘, a spadá tedy pod pojem věci občanské a obchodní ve smyslu nařízení č. 44/2001“(36).
68. Takto shrnutá kritéria je nyní třeba použít na skutkové okolnosti případu projednávaného v původním řízení a přezkoumat, zda je třeba jej kvalifikovat jako „občanskou a obchodní věc“ ve světle ustálené judikatury Soudního dvora.
5. Použití kritérií rozvinutých v judikatuře na skutkové okolnosti případu projednávaného v původním řízení
69. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je za účelem zodpovězení první předběžné otázky třeba přezkoumat povahu právních vztahů existujících mezi stranami, předmět řízení a zejména otázku, zda spolková země Berlín jakožto žalobkyně v původním řízení vede svůj právní spor v souvislosti s výkonem veřejné moci.
a) Povaha právních vztahů existujících mezi stranami
70. Nejprve je třeba zabývat se právním vztahem mezi žalovanými a žalobcem, v souvislosti s nímž byl bez právního důvodu poskytnut předmětný přeplatek, jehož vrácení je nyní požadováno.
71. Jak uvádí předkládající soud(37), právní úprava týkající se odškodnění obsažená v německém zákoně o majetku a zákoně o přednosti investic, která byla vylíčena výše v bodech 12 a 13 tohoto stanoviska, platí pro každého vlastníka pozemků zatížených restitučními nároky bez ohledu na to, zda přitom jde o veřejnoprávního či soukromoprávního vlastníka.
72. Dotčení vlastníci jsou sice v mnoha případech státními orgány, jako žalobkyně v projednávané věci, ale občas i soukromí vlastníci, například ti, kteří těžili z nucených prodejů pozemků nebo podniků v takzvané Třetí říši. Pro všechny platí tatáž pravidla. Státní orgány při tom nemají žádná přednostní práva, ani zvláštní postavení. To platí právě i pro nápravu chyb při plnění nároků poškozených na výplatu, například tehdy, bylo‑li stejně jako v projednávané věci, vyplaceno příliš mnoho. Poškozený musí být z důvodu vrácení přeplatku žalován u občanskoprávních soudů. Ani pro státní vlastníky, jako je spolková země Berlín, neexistuje žádná výjimka. Nemají při tom žádná zvláštní práva, nýbrž se s nimi zachází stejně jako s každým soukromým vlastníkem ve stejném postavení.
73. Jak v podstatě podotýkají jak německá(38) a portugalská vláda(39), tak Komise(40), je vzhledem k těmto skutečnostem třeba vycházet z předpokladu, že diskutovaný právní vztah mezi stranami, z něhož se vychází, svou povahou nevykazuje žádné prvky, které by státním orgánům přiznávaly přednostní práva, která by je odlišovala od případně dotčených soukromých osob ve srovnatelném postavení.
74. Právní vztahy dotčené v původním řízení tedy podle své povahy nasvědčují, že by věc měla být kvalifikována jako „občanská a obchodní věc“. Jak správně konstatuje německá vláda,(41) nic na tom nemění ani skutečnost, že počáteční povinnost výplaty, která byla podnětem pro mylné poskytnutí přeplatku, byla v minulosti předmětem správního řízení. V tomto ohledu se totiž jedná o čistě procesní otázku, která rozhodujícím způsobem neurčuje povahu povinnosti výplaty podílu z výtěžku právním nástupcům, z níž se vychází, a tudíž právní vztah mezi takovými účastníky řízení, zvláště když v takovém řízení proti sobě stojí i soukromé osoby, na což předkládající soud výslovně poukazuje.
b) Předmět právního sporu
75. Ani konkrétné uplatněný nárok žalobkyně, ani podmínky jeho podání podle mého názoru nevykazují žádné zvláštnosti, ve kterých by se projevovaly zvláštní znaky jednání v rámci výkonu veřejné moci.
76. Právě naopak: jak správně poznamenává portugalská vláda(42), v projednávané věci nejde o nic jiného než o přeplatek, který byl mylně poskytnut bez právního důvodu a jehož vydání je požadováno podle zásad uplatňovaných v oblasti bezdůvodného obohacení.
77. V žádném případě tedy nejde o pochybení, k němuž dochází typicky při výkonu veřejné moci, nýbrž o omyl při výplatě, k němuž může kdykoli dojít také v právních vztazích mezi soukromými osobami. Okolnost, že poskytnutí přeplatku in casu předcházelo správní řízení, není podstatná a nároku vzniklému na základě bezdůvodného obohacení zejména nepropůjčuje zvláštní charakter výkonu veřejné moci.
78. Z předpokladu neoddělitelné souvislosti s předcházejícím správním řízením také nelze vycházet již proto, že se toto řízení týkalo pouze výplaty částky, která byla skutečně dlužena, ale nikoli přeplatku, který je předmětem sporu v projednávané věci.
6. Dílčí závěr
79. Vzhledem k povaze právních vztahů a předmětu právního sporu projednávaného v původním řízení, jakož i se zřetelem ke skutečnosti, že tento právní spor nesouvisí s výkonem zvláštní veřejné moci, nýbrž že žalující spolková země podléhá týmž právním normám jako soukromá osoba ve srovnatelném postavení, je v projednávané věci třeba vycházet z toho, že jde o „občanskou a obchodní věc“ ve smyslu článku 1 nařízení č. 44/2001.
80. Na první předběžnou otázku je proto třeba odpovědět tak, že požadavek na vrácení platby poskytnuté spolkovou zemí bez právního důvodu je za okolností původního řízení občanskou věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 i tehdy, je‑li spolkové zemi určitým orgánem nařízeno vyplatit za účelem odškodnění část výtěžku z prodeje pozemků na základě kupní smlouvy poškozenému, ale ta mu místo toho omylem poukáže celou částku kupní ceny, a následně se soudní cestou domáhá vrácení tohoto přeplatku.
B – K druhé předběžné otázce
81. Druhá otázka položená předkládajícím soudem se v prvé řadě týká žalovaných v původním řízení č. 5 a 10, kteří mají bydliště ve Spojeném království a ve Španělsku, ale žalobkyně v původním řízení je žaluje v Berlíně.
82. Předkládající soud vychází z toho, že pokud jde o tyto žalované, mezinárodní příslušnost německých soudů může vyplynout pouze z čl. 6 bodu 1 nařízení (ES) č. 44/2001(43). Za těchto okolností se táže na význam tohoto ustanovení, které upravuje příslušnost soudů na základě věcných souvislostí(44).
83. Toto ustanovení umožňuje žalovat „u soudu místa, kde má bydliště nebo sídlo některý z žalovaných“(45), i další „osobu, která má bydliště na území některého členského státu“, „za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo možnosti dojít v oddělených řízeních k protichůdným soudním rozhodnutím“.
84. V rámci své druhé předběžné otázky nastoluje předkládající soud otázku pojmového znaku „úzkého spojení“.
85. Táže se, zda úzké spojení požadované čl. 6 bodem 1 nařízení č. 44/2001 existuje i tehdy, odvolávají-li se žalovaní na další nároky na odškodnění, o nichž lze rozhodnout pouze společně.
86. V rámci těchto nároků jde konkrétně o tvrzení žalovaných, že by každopádně mohli požadovat výplatu částky přesahující daný podíl výtěžku z prodeje, jelikož tento výtěžek z prodeje je nižší než tržní hodnota pozemku, a tyto další nároky na odškodnění brání podání žalobního nároku vzniklého na základě bezdůvodného obohacení.
87. V tomto ohledu je třeba předeslat dvě skutečnosti: zaprvé v původním řízení nebyly další nároky na odškodnění uplatněny vzájemnou žalobou, a čl. 6 bod 3 nařízení č. 44/2001, který se týká konkrétně případu vzájemné žaloby, se tudíž nepoužije. Jak správně poukázala Komise(46), se zadruhé zdá, že předkládající soud obecně nepochybuje o existenci úzkého spojení právních nároků ve smyslu čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001, nýbrž se konkrétně táže, zda by uplatněné nároky na odškodnění mohly vést k zániku a priori existujícího úzkého spojení právních nároků ve smyslu uvedeného ustanovení.
88. Oba aspekty – žaloby a obranné prostředky, které proti nim byly uplatněny – však musí být zkoumány jako celek, aby bylo možné rozhodnout o tom, zda procesní situace v původním řízení splňuje podmínky stanovené čl. 6 bodem 1 nařízení č. 44/2001.
89. Nejprve je tak třeba zkoumat, za jakých podmínek je nutné vycházet z předpokladu, že mezi právními nároky existuje tak úzké spojení, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně ve smyslu uvedeného ustanovení. Za tímto účelem je nutno zanalyzovat judikaturu Soudního dvora týkající se čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 a předcházejícího ustanovení v Bruselské úmluvě. Poté musejí být v druhé fázi takto získané poznatky přeneseny na původní řízení se zvláštním zřetelem k relevantnosti nároků na odškodnění, které byly v jeho rámci uplatněny.
1. Judikatura Soudního dvora týkající se pojmu „úzké spojení“ ve smyslu čl. 6 bodu 1 Bruselské úmluvy nebo čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
90. Základní rysy judikatury Soudního dvora týkající se této problematiky jsem podrobně popsala ve svém stanovisku k věci Painer(47) a v projednávané věci bych se chtěla zaměřit pouze na nejdůležitější aspekty a samotný rozsudek Painer(48).
a) Autonomní a restriktivní výklad pojmového znaku „úzkého spojení“
91. Soudní dvůr v zásadě požaduje, aby byl pojem „úzké spojení“ vykládán jednak autonomně(49) a jednak restriktivně, neboť jde o zvláštní pravidlo stanovení soudní příslušnosti, které se odchyluje od základního pravidla, podle kterého je příslušnost soudu založena na místě bydliště žalovaného, zakotveného v článku 2 nařízení č. 44/2001; výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané v uvedeném nařízení, je nepřípustný(50).
92. Podle rozsudku ve věci Painer v případě čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 přísluší vnitrostátnímu soudu, aby s ohledem na všechny poznatky obsažené ve spisu posoudil existenci vztahu souvislosti mezi jednotlivými žalobami, které mu byly předloženy, a tedy rizika, že v oddělených řízeních budou vydána protichůdná rozhodnutí(51).
b) Dostatečně úzké spojení a riziko protichůdných rozhodnutí
93. Soudní dvůr zdůrazňuje, že pravidlo stanovení soudní příslušnosti obsažené v čl. 6 bodě 1 nařízení č. 44/2001 v souladu s dvanáctým a patnáctým bodem jejího odůvodnění na jednu stranu vychází z úsilí usnadnit řádný výkon spravedlnosti, minimalizovat možnost souběžných řízení, a tedy zajistit, aby nebyla v oddělených řízeních přijata řešení, která by si mohla vzájemně odporovat. Na druhou stranu však toto pravidlo nelze vykládat takovým způsobem, aby umožnilo žalobci podat žalobu směřující proti více žalovaným s jediným cílem odejmout některého z nich soudům státu, ve kterém má bydliště(52).
94. Ohledně kritéria spojení Soudní dvůr dále uvedl, že aby byla rozhodnutí považována za protichůdná ve smyslu čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001, nestačí, že existuje rozdíl v řešení sporu, ale je rovněž třeba, aby tento rozdíl spadal do rámce téže skutkové a právní situace(53).
c) Kritérium předvídatelnosti soudu, jehož příslušnost je založená na věcných souvislostech, z pohledu žalovaných
95. V rozsudku Painer Soudní dvůr dále poukázal na jedenáctý bod odůvodnění nařízení č. 44/2001. Podle něj musí být pravidla pro určení příslušnosti vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, kromě několika přesně určených případů, kdy je oprávněné použít odlišný hraniční určovatel(54).
96. Rozdíl v právních základech žalob podaných proti jednotlivým žalovaným sám o sobě nebrání použití čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001, avšak jen potud, pokud mohli žalovaní předvídat, že mohou být žalováni u soudu členského státu, v němž má alespoň jeden z nich místo svého bydliště(55). Tak je tomu a fortiori v případě, že se ukáže, že vnitrostátní právní úpravy, na nichž jsou založeny žaloby podané proti jednotlivým žalovaným, jsou v podstatě totožné(56).
2. Použití kritérií rozvinutých v judikatuře na skutkové okolnosti případu projednávaného v původním řízení
a) Dostatečně úzké spojení a riziko protichůdných rozhodnutí
97. V projednávané věci vycházejí jak diskutované žaloby, které se opírají o nárok vzniklý na základě bezdůvodného obohacení, resp. pokud jde o žalovaného č. 11, na základě protiprávního jednání, tak námitka dalších nároků na odškodnění, která proti nim byla uplatněna, z téhož skutkového a právního stavu.
98. Tento stav se vyznačuje nárokem uplatněným proti státním orgánům podle zákona o majetku a převodem sporné částky ve prospěch žalovaných č. 1 až 10, při jejímž výběru vystupoval žalovaný č. 11 jako jejich právní zástupce a jejíž vrácení je nyní předmětem sporu projednávaného před občanskoprávním soudem.
99. Skutečnost, že se přitom žalobkyně vůči žalovanému č. 11 neodvolává na bezdůvodné obohacení, nýbrž na deliktní právo, na tomto hodnocení nic nemění. Soudní dvůr totiž objasnil, že pro existenci spojení právních nároků ve smyslu čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 nejsou vyžadovány identické právní základy(57). Nároky obsažené v různých žalobách sledují in casu nakonec tentýž zájem, a sice vrácení chybně poukázaného přeplatku.
100. Do tohoto totožného skutkového a právního stavu daných žalob plynule zapadají namítané další nároky na odškodnění. Pro všechny žalované jsou stejně významné, pokud jde o nároky, které vůči nim byly uplatněny. Jak správně uvádí německá vláda(58), jako právní důvod platby, který mohou uplatnit žalovaní, totiž přichází v úvahu pouze nárok vyplývající ze zákona o majetku a zákona o přednosti investic, což je pro všechny žalované posuzováno podle téhož skutkového a právního stavu.
101. Jak zdůrazňuje předkládající soud(59), o tom lze „logicky rozhodnout pro všechny žalované pouze společně“. S tím je třeba souhlasit nezávisle na tom, zda se v případě žalovaných jedná o solidární dlužníky, anebo o samostatné dlužníky, z čehož, jak se zdá, vychází předkládající soud(60). Z hlediska úspěšnosti daných žalob je totiž existence nebo neexistence dalších nároků na odškodnění společnou předběžnou otázkou. Pokud o ní nebude rozhodnuto jednotně, hrozí protichůdná rozhodnutí. V důsledku protichůdných rozhodnutí by ale byl výše popsaný jednotný skutkový a právní stav nepřijatelným způsobem rozpolcený.
b) Kritérium předvídatelnosti soudu, jehož příslušnost je založena na věcných souvislostech, z pohledu žalovaných
102. Jak správně uvádí německá vláda(61), pro žalované bylo na základě jednotného skutkového stavu také předvídatelné, že by mohli být žalováni ve Spolkové republice Německo.
103. I žalovaní s bydlištěm v jiných členských státech než v Německu totiž museli – jako subjekty, které jsou společně právně zastoupeny a společně vedou řízení o uplatnění nároků na odškodnění – vědět, že k okruhu právních nástupců patří také osoby s bydlištěm v Německu a žaloby proti nim podané jako tzv. „záchytné žaloby“ mohly vůči ostatním eventuálně založit soudní příslušnost podle čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001. V tomto ohledu se projednávaná věc zásadně liší od „nesouladných paralelních jednání“, která by byla pro žalované nepředvídatelná v důsledku toho, že vycházejí z různých skutkových stavů(62).
3. Dílčí závěr
104. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je na druhou předběžnou otázku třeba odpovědět tak, že úzké spojení několika právních nároků požadované čl. 6 bodem 1 nařízení č. 44/2001 existuje i tehdy, odvolávají-li se žalovaní za okolností, o jaké jde v původním řízení, vůči žalobci na další nároky na odškodnění, o nichž lze rozhodnout pouze společně.
C – K třetí předběžné otázce
105. Třetí předběžná otázka se týká žalovaných s bydlištěm v Izraeli. Předkládající soud se nejprve táže, zda je čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 použitelný i na žalované, kteří nemají bydliště v Evropské unii.
1. Výklad čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
106. Toto ustanovení je třeba vykládat v souladu s výkladovými metodami rozvinutými Soudním dvorem(63) podle jeho znění s přihlédnutím k právnímu kontextu tohoto ustanovení a ke smyslu a účelu, které sleduje.
a) Znění čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
107. Podle žádoucího restriktivního výkladu(64) čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 vyplývá již z jeho znění, že soudní příslušnost založená na věcných souvislostech se může uplatnit pouze na „osobu, která má bydliště na území některého členského státu“.
108. Z toho a contrario vyplývá, že žalovaní s bydlištěm v Izraeli, tedy mimo území členských států, v tomto ohledu nespadají do oblasti působnosti čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001.
b) Systematické postavení čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
109. Jak správně uvádí německá vláda(65), není vzhledem k právnímu kontextu nařízení č. 44/2001 přípustné vykládat čl. 6 bod 1 nad rámec jeho znění.
110. Zaprvé je třeba mít na paměti, že se v případě čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 jedná o výjimku ze zásady soudní příslušnosti založené na místě bydliště žalovaného a že – jak bylo znovu výslovně zdůrazněno v rozsudku Painer(66) – výklad, který přesahuje případy výslovně upravené v uvedeném nařízení, je nepřípustný.
111. Zadruhé je třeba upozornit na skutečnost, že čl. 4 odst. 1 nařízení č. 44/2001 obsahuje výslovnou právní úpravu použitelnou právě na takové žalované, jejichž bydliště se nenachází na území některého členského státu. Nemá-li žalovaný bydliště na území některého členského státu, určuje se totiž příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou článků 22 a 23 nařízení č. 44/2001. V projednávané věci však není relevantní ani článek 22, který upravuje určité výlučné příslušnosti bez ohledu na místo bydliště žalovaného, ani článek 23 nařízení č. 44/2001, který se týká dohod o soudní příslušnosti, v důsledku čehož podle výslovné dikce nařízení č. 44/2001 nadále platí, že příslušnost německých soudů může vyplývat pouze z vlastních právních předpisů tohoto členského státu, ale nikoli z nařízení č. 44/2001, které v tomto ohledu obsahuje taxativní právní úpravu.
112. To je v souladu také s devátým bodem odůvodnění uvedeného nařízení, podle něhož je žalovaný, který nemá bydliště v některém z členských států, především subjektem vnitrostátních pravidel pro určení příslušnosti použitelných na území členského státu, kde se koná řízení. To a contrario znamená, že nařízení č. 44/2001 by se na ně až na výjimky nemělo použít.
c) Smysl a účel čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001
113. Ani teleologické úvahy nevedou k jinému výsledku.
114. De lege lata totiž spočívá základní smysl a účel čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 podle bodů odůvodnění tohoto nařízení v tom, aby byla v zájmu harmonického výkonu spravedlnosti minimalizována možnost souběžných řízení a zajištěno, aby ve dvou členských státech nebyla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí.
115. Z toho vyplývá, že toto ustanovení není ve své současné podobě určeno pro řešení případů, které se týkají třetích států.
116. De lege ferenda se to může jednoho dne změnit, když již návrh Komise ze dne 14. prosince 2010, kterým se přepracovává nařízení č. 44/2001(67), obecně usiloval o rozšíření „působnosti pravidel obsažených v nařízení na žalované z třetích zemí“. Avšak to, jak bude čl. 6 bod 1 předmětného nařízení konkrétně vypadat po svém přepracování, ještě není jasné, zejména poněvadž se uvedený návrh nařízení Komise v tomto ohledu omezil v podstatě pouze na redakční změny(68).
2. Analogické použití čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 na případy týkající se třetích států?
117. V německé literatuře je ovšem zvažováno analogické použití čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001, jestliže je jeden nebo více žalovaných usazeno v jiném než členském státě, pokud má alespoň jeden další žalovaný bydliště na území některého členského státu(69). Tento přístup je odůvodňován tím, že jinak by docházelo k nepřijatelnému zvýhodňování osob s bydlištěm v třetím státě, což není účelem nařízení č. 44/2001.
118. Tento argument však nepřesvědčí již proto(70), že v uvedeném nařízení není žádná mezera v právní úpravě, a analogické použití tudíž nepřichází v úvahu.
119. Nařízení č. 44/2001 totiž vyčerpávajícím způsobem upravilo problematiku osob s bydlištěm ve třetích státech ve svých článcích 4, 22 a 23 tak, že pokud jde o případy, na které se uvedené nařízení nevztahuje, odkazuje na příslušné vnitrostátní právní předpisy. Členské státy tak nadále mohou v této oblasti, která není předmětným nařízením upravena, používat vlastní právní předpisy týkající se určení soudní příslušnosti pro osoby s bydlištěm ve třetím státě. Rozšíření nařízení nad rámec jeho vlastní oblasti působnosti však zůstává nepřípustné.
3. Dílčí závěr
120. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je na třetí předběžnou otázku třeba odpovědět tak, že čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 není použitelný na žalované, kteří nemají bydliště nebo sídlo v Evropské unii.
121. Po záporné odpovědi na tuto otázku není třeba odpovídat na další podotázku, která byla položena pouze pro případ kladné odpovědi, a sice jak by vypadal právní stav, kdyby mohlo být ve státě bydliště žalovaného na základě dvoustranné úmluvy uzavřené se státem, v němž bylo vydáno rozhodnutí, odepřeno uznání rozsudku z důvodu nepříslušnosti.
122. Preventivně je však pro případ, že by Soudní dvůr odpověděl na první část třetí předběžné otázky kladně, třeba upozornit na to, že problémy s uznáváním rozhodnutí ve třetích státech by mohly mít jen stěží dopad na výklad nařízení č. 44/2001 a v každém případě spadají do oblasti rizik, které nese žalobce(71).
VIII – Závěry
123. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Bundesgerichtshof následovně:
„1) Požadavek na vrácení platby poskytnuté spolkovou zemí bez právního důvodu je za okolností původního řízení občanskou věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech i tehdy, je‑li spolkové zemi určitým orgánem nařízeno vyplatit za účelem odškodnění část výtěžku z prodeje pozemků na základě kupní smlouvy poškozenému, ale ta mu místo toho omylem poukáže celou částku kupní ceny, a následně se soudní cestou domáhá vrácení tohoto přeplatku.
2) Úzké spojení několika právních nároků požadované čl. 6 bodem 1 nařízení č. 44/2001 existuje i tehdy, odvolávají-li se žalovaní za okolností, o jaké jde v původním řízení, vůči žalobci na další nároky na odškodnění, o nichž lze rozhodnout pouze společně.
3) Článek 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 není použitelný na žalované, kteří nemají bydliště nebo sídlo v Evropské unii.“