STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 7. srpna 2018(1)

Spojené věci C‑325/18 PPU a C‑375/18 PPU

Hampshire County Council

proti

C. E.,

N. E.

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Court of Appeal (odvolací soud, Irsko)]

„Naléhavé řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Vztah k Haagské úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí – Návrh na prohlášení vykonatelnosti – Opravný prostředek – Lhůta k podání opravného prostředku – Přípustnost prodloužení lhůty – Právo na účinnou soudní ochranu – Oblast působnosti – Výkon rozhodnutí před doručením prohlášení vykonatelnosti dotčeným rodičům – Zajištění užitečného účinku opravného prostředku proti prohlášení vykonatelnosti – Soudní příkaz znějící na zdržení se jednání“

Obsah

I. Úvod

II. Právní rámec

A. Mezinárodní právo a unijní právo

1. Haagská úmluva

2. Nařízení č. 2201/2003

B. Irské právo

III. Skutečnosti předcházející sporu

IV. Řízení u Soudního dvora a předběžné otázky

V. Posouzení

A. K přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce

B. K první předběžné otázce položené ve věci C325/18 PPU

1. Možnost podat návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti na základě nařízení č. 2201/2003 nehledě na postup podle Haagské úmluvy

2. Nepřípustnost návrhu podle nařízení č. 2201/2003 na výkon rozhodnutí o navrácení dítěte, které nesouvisí s rodičovskou zodpovědností

3. Dílčí závěr

C. Ke druhé a třetí předběžné otázce položené ve věci C325/18 PPU a k předběžné otázce položené ve věci C375/18 PPU

1. K dotčené lhůtě (druhá a třetí předběžná otázka položená ve věci C325/18 PPU)

a) Úvodní poznámky

b) K přípustnosti prodloužení lhůty stanovené v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003

c) K požadavku na vyvážení zájmů při prodloužení lhůty stanovené v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003

1) Doba, o kterou byla zmeškána stanovená lhůta

2) Cíle sledované nařízením č. 2201/2003

3) Porušení práva na účinnou právní ochranu

4) Příčinná souvislost mezi nedodržením stanovené lhůty a postupem orgánu

5) Postup účastníků řízení

d) Dílčí závěr

2. K soudnímu příkazu znějícímu na zdržení se jednání (věc C375/18 PPU)

a) Úvodní poznámky

b) K zákazu „anti-suit injunctions“

c) K podloženosti soudního příkazu znějícího na zdržení se jednání za okolností sporu v původním řízení

d) Dílčí závěr

VI. Závěry

I.      Úvod

1.        Nařízení (ES) č. 2201/2003, označované jako „nařízení Brusel IIa“(2), představuje unijní nástroj použitelný zejména v případech, kdy je požadováno uznání a výkon rozhodnutí týkajícího se rodičovské zodpovědnosti v jiném členském státě. Pokud jde o protiprávní přemístění dítěte v rozporu s právem péče o dítě, zmíněné nařízení konsoliduje a doplňuje ustanovení Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí uzavřené v Haagu dne 25. října 1980 (dále jen „Haagská úmluva“).

2.        V projednávané věci je třeba vyřešit otázku vztahu mezi oběma zmíněnými nástroji v případě anglické rodiny, která kvůli hrozbě odebrání dětí místním orgánem pro ochranu dětí uprchla do Irska s novorozencem starým 2 až 3 dny a dvěma dětmi ve věku 3 a 5 let.

3.        Místní orgán v nepřítomnosti rodičů získal nejprve usnesení anglického soudu, který rozhodl o ustanovení poručníka dětí a nařídil jejich navrácení do Anglie, a poté rozhodnutí irského soudu o prohlášení vykonatelnosti na základě nařízení č. 2201/2003. Nakonec, ještě před tím, než bylo rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti doručeno rodičům, zajistil dotčený anglický orgán ve spolupráci se svým irským protějškem jeho výkon tím, že odvezl děti do Anglie bez vědomí rodičů. Rodiče proto podali v Irsku opravný prostředek proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, a to dva dny po uplynutí lhůty stanovené v nařízení č. 2201/2003. Mezitím zahájil zmíněný anglický orgán v Anglii řízení o osvojení nejmladšího dítěte.

4.        Za těchto okolností položil předkládající soud Soudnímu dvoru zaprvé otázku, zda anglický orgán tím, že požádal o výkon rozhodnutí anglického soudu v Irsku na základě obecných ustanovení o výkonu rozhodnutí vydaných v jiném členském státě obsažených v nařízení č. 2201/2003 neobešel zvláštní postupy stanovené Haagskou úmluvou ve spojení s nařízením č. 2201/2003 pro případy mezinárodních únosů dětí.

5.        Zadruhé pokládá předkládající soud otázku, zda je možné prodloužit lhůtu k podání opravného prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti stanovenou v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003, a to zejména za okolností, kdy byl výkon rozhodnutí proveden ještě před doručením prohlášení vykonatelnosti osobě, proti které směřoval návrh na výkon.

6.        Konečně předkládající soud, ke kterému byl rovněž podán návrh na nařízení předběžného opatření ve formě příkazu zdržet se jednání, adresovaného dotčenému anglickému orgánu, kterým by mu bylo zakázáno pokračovat v řízení o osvojení nejmladšího dítěte a zahájit řízení o osvojení dvou starších dětí, pokládá Soudnímu dvoru otázku, zda unijní právo brání tomu, aby bylo vydáno takové opatření proti orgánu veřejné moci jiného členského státu.

II.    Právní rámec

A.      Mezinárodní právo a unijní právo

1.      Haagská úmluva

7.        Cílem Haagské úmluvy je podle jejího článku 1 „zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě“.

8.        Podle článku 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže:

„a)      bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením,

[…]

Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.“

9.        Článek 12 první pododstavec Haagské úmluvy stanoví:

„Jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte.“

10.      Článek 13 Haagské úmluvy zní takto:

„Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán státu, v němž se o uznání žádá, povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:

[…]

b)      je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.

Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům. […]“

2.      Nařízení č. 2201/2003

11.      Článek 1 nařízení č. 2201/2003 stanoví:

„1.      Toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se

[…]

b)      přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti.

2.      Věci uvedené v odst. 1 písm. b) se mohou zejména týkat

a)      práva péče o dítě a práva na styk s dítětem;

b)      poručnictví, opatrovnictví a podobných institutů;

c)      určení osoby, orgánu nebo jiného subjektu odpovědných za dítě či jeho jmění nebo pověřených zastupováním dítěte či napomáháním dítěti a stanovení jejich úkolů;

d)      umístění dítěte do pěstounské rodiny nebo ústavní péče;

[…]

3.      Toto nařízení se nevztahuje na:

[…]

b)      rozhodnutí o osvojení, předadopční opatření nebo na neplatnost či zrušení osvojení;

[…]“

12.      V souladu s článkem 2 nařízení č. 2201/2003:

„4)      ‚rozhodnutím‘ se rozumí […] rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti, vydané soudem členského státu […];

[…]

7)      ‚rodičovskou zodpovědností‘ se rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena [soudním] rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem;

[…]

9)      ‚právem péče o dítě‘ se rozumějí práva a povinnosti týkající se péče osoby o dítě, a zejména právo určit místo bydliště dítěte;

[…]

11)      ,neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením‘ se rozumí odebrání [přemístění] nebo zadržení dítěte,

a)      kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním [přemístění] nebo zadržením […]“

13.      Kapitola II nařízení č. 2201/2003, nadepsaná „Příslušnost“, obsahuje zejména článek 11, nadepsaný „Navrácení dítěte“, který stanoví:

„1.      V případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen ‚Haagská úmluva z roku 1980‘), aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno do jiného členského státu] nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8.

[…]

4.      Soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě článku 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení.

[…]

6.      Pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980, musí ihned, přímo či prostřednictvím svého ústředního orgánu, zaslat opis soudního rozhodnutí o nenavrácení a příslušných písemností, zejména přepisu výslechů učiněných před soudem [zejména protokolu o jednání], příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, a to v souladu s vnitrostátním právem. Soud musí obdržet všechny uvedené písemnosti do jednoho měsíce ode dne rozhodnutí o nenavrácení.

7.      Pokud již před soudy v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, nebylo zahájeno řízení jednou ze stran, musí soud nebo ústřední orgán, který obdrží hlášení podle odstavce 6, informace takto získané oznámit stranám a vyzvat je, aby v souladu s vnitrostátním právem do tří měsíců od tohoto oznámení doručily svá podání soudu, aby soud mohl prošetřit otázku práva péče o dítě.

Aniž jsou dotčena pravidla pro soudní příslušnost uvedená v tomto nařízení, soud věc uzavře, pokud v dané lhůtě neobdrží žádné podání.

8.      Bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné v souladu s oddílem 4 kapitoly III každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení.“

14.      Článek 20, který je rovněž obsažen v kapitole II, stanoví:

„1.      V naléhavých případech nebrání toto nařízení soudům členského státu, pokud jde o osoby a majetek v tomto státě, přijmout předběžná a zajišťovací opatření přípustná podle práva tohoto členského státu, a to i když je podle tohoto nařízení k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu.

[…]“

15.      Kapitola III nařízení č. 2201/2003 obsahuje ustanovení upravující „Uznávání a výkon“. V tomto směru oddíl 1 obsahuje zejména článek 21, nadepsaný „Uznávání rozhodnutí“, který v odstavci 1 stanoví:

„Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž je vyžadováno zvláštní řízení.“

16.      Článek 23 nařízení č. 2201/2003 obsahuje výčet „Důvod[ů] pro neuznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti“, a to:

„Rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti se neuzná,

a)      je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, přičemž jsou vzaty v úvahu zájmy dítěte;

b)      jestliže bylo rozhodnutí, s výjimkou naléhavých případů, vydáno, aniž mohlo dítě využít práva být vyslechnuto, a tím byly porušeny základní procesní zásady platné v členském státě, v němž se o uznání žádá;

c)      bylo-li rozhodnutí vydáno v nepřítomnosti strany, která nebyla písemně vyrozuměna o zahájení řízení v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který by jí umožnil přípravu na jednání před soudem, pokud není zjištěno, že tato strana rozhodnutí jednoznačným způsobem přijala;

d)      na žádost jakékoli osoby, která prohlašuje, že rozhodnutí zasahuje do její rodičovské zodpovědnosti, pokud bylo vydáno, aniž mohla tato osoba využít práva být vyslechnuta;

[…]“

17.      Oddíl 2 kapitoly III nařízení č. 2201/2003 je nadepsán „Návrh na prohlášení vykonatelnosti“ a obsahuje zejména článek 28 („Vykonatelná rozhodnutí“), který v odstavci 1 stanoví:

„Výkon rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti vydaných v členském státě, v němž jsou vykonatelná a která byla doručena, je nařízen v jiném členském státě, byla-li tam tato rozhodnutí na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášena za vykonatelná.“

18.      Článek 31 nařízení č. 2201/2003 v této souvislosti stanoví:

„1.      Soud, u kterého byl návrh podán, neprodleně rozhodne, přičemž ani osoba, vůči níž je výkon navrhován, ani dítě, nejsou v tomto stadiu řízení oprávněny podat k návrhu jakékoli připomínky.

2.      Návrh může být zamítnut pouze na základě některého z důvodů uvedených v článcích 22, 23 a 24.

3.      Cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.“

19.      Článek 33 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Opravné prostředky proti rozhodnutí“, stanoví:

„1.      Proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek.

[…]

3.      Opravný prostředek se projednává v souladu s předpisy upravujícími sporná řízení.

4.      Jestliže opravný prostředek podala osoba, která prohlášení vykonatelnosti navrhla, bude strana, vůči níž se výkon požaduje, předvolána před odvolací soud. […]

5.      Opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti musí být podán ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto prohlášení. Má-li strana, vůči níž je výkon navrhován, bydliště v jiném členském státě než ve kterém bylo prohlášení vykonatelnosti vydáno, činí lhůta pro podání opravného prostředku dva měsíce a počíná běžet dnem jeho doručení straně, vůči níž je výkon navrhován, osobně nebo do místa jejího bydliště. Prodloužení této lhůty z důvodu vzdálenosti je vyloučeno.“

20.      Článek 35 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 zní takto:

„Soud, u něhož byl podán opravný prostředek podle článku 33 nebo 34, může na návrh strany, vůči níž je výkon navrhován, řízení přerušit, jestliže byl proti rozhodnutí v členském státě, v němž bylo vydáno, podán řádný opravný prostředek nebo jestliže lhůta pro podání takového řádného opravného prostředku ještě neuplynula; Pokud tato lhůta ještě neuplynula, může soud určit lhůtu, v níž se má opravný prostředek podat.“

21.      Článek 40 nařízení č. 2201/2003 vymezuje oblast působnosti kapitoly III oddílu 4 zmíněného nařízení a stanoví:

„1.      Tento oddíl se použije:

a)      na právo na styk s dítětem

a

b)      na navrácení dítěte nařízeného rozhodnutím vydaným na základě čl. 11 odst. 8.

2.      Tento oddíl nebrání nositeli rodičovské zodpovědnosti v dovolávání se uznání a výkonu rozhodnutí v souladu s oddíly 1 a 2 této kapitoly.“

22.      Článek 42, obsažený v oddíle 4, stanoví:

„1.      Vykonatelné rozhodnutí stanovící navrácení dítěte, uvedené v čl. 40 odst. 1 písm. b), vydané v jednom členském státě se uznává a je vykonatelné v jiném členském státě bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí, pokud bylo rozhodnutí osvědčeno v členském státě původu v souladu s odstavcem 2.

I v případě, že vnitrostátní právo nestanoví vykonatelnost rozhodnutí požadujícího navrácení dítěte podle čl. 11 odst. 8 ze zákona, může původní soud prohlásit rozhodnutí za vykonatelné bez ohledu na případný opravný prostředek.

2.      Původní soudce, který vydal rozhodnutí uvedené v čl. 40 odst. 1 písm. b), vystaví osvědčení uvedené v odstavci 1, pouze pokud:

a)      dítě dostalo příležitost být vyslechnuto, pokud nebyl výslech považován za nevhodný s přihlédnutím k jeho věku nebo stupni vyspělosti,

b)      strany dostaly příležitost být vyslechnuty a

c)      soud při vydání svého rozhodnutí přihlédl k důvodům a důkazům, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí podle článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980.

[…]“

B.      Irské právo

23.      Článek 122 Rules of the Superior Courts (jednací řád vyšších soudů), nadepsaný „Lhůty“, v odstavci 7 stanoví:

„Vrchní soud má pravomoc prodloužit či zkrátit lhůtu k učinění jakéhokoli úkonu nebo k podání jakékoli procesní písemnosti stanovenou tímto jednacím řádem nebo určenou usnesením o prodloužení lhůty, a to za podmínek, které soud případně určí. Takové prodloužení lze povolit i v případě, že žádost o prodloužení byla podána až po uplynutí stanovené či určené lhůty.“

III. Skutečnosti předcházející sporu

24.      Projednávaná věc se týká rodiny, jejímiž členy jsou matka(3), v současnosti ve věku 24 let, její tři děti, v současnosti ve věku 6 let(4), 4 roky(5) a přibližně 11 měsíců(6), a její manžel(7), v současnosti ve věku 26 let, který je otcem nejmladšího dítěte a nevlastním otcem dvou starších dětí.

25.      Ze spisu k věci v původním řízení vyplývá, že v době svého pobytu v Anglii byly matka a dvě starší děti několik let sledovány místním orgánem pro ochranu dětí, kterým je Hampshire County Council (rada hrabství Hampshire, Spojené království)(8). HCC v této souvislosti spatřovala problém zejména v nedostatečné hygieně a čistotě v domácnosti, obezitě druhého dítěte, domácím násilí, kterého se vůči matce dopouštěl otec druhého dítěte v době, kdy s ní žil ve společné domácnosti, držení rostlin marihuany otcem druhého dítěte a obecně zanedbávání dohledu nad dětmi.

26.      V letech 2015 a 2016 se matka účastnila programu určeného pro oběti domácího násilí(9), rozešla se s otcem druhého dítěte a učinila kroky směřující k zajištění své ochrany a ochrany svých dětí. Navíc se zlepšily i hygienické podmínky v domácnosti.

27.      V první polovině roku 2017 však byly dvě starší děti opět zařazeny do programu dohledu vedeného HCC, a to především z důvodu zanedbávání životních podmínek dětí a hygienických podmínek v domácnosti. HCC považovala mimo jiné za znepokojující, že matka žila od konce roku 2016 ve vztahu s otcem [dětí dotčených v projednávané věci], kterému však byly odebrány děti ze vztahu s předchozí partnerkou z důvodu, že utrpěly úraz, který byl způsoben úmyslně, a nebylo vyloučeno, že agresorem byl otec, i když policie nebyla schopna jeho vinu prokázat. HCC vyjádřila rovněž znepokojení nad tím, že první dítě podle svých slov dostalo od otce výprask, a nebylo přitom jasné, zda se tak stalo v zápalu hry, nebo zda šlo o nevhodný trest.

28.      HCC zvažovala různé možnosti umístění dvou starších dětí, zejména do pěstounské rodiny, k prarodičům z matčiny strany nebo k jejich otcům, nikdy však nezmínila možnost jejich osvojení. V této souvislosti měla HCC za to, že děti jsou příliš malé na to, aby mohl být brán v potaz jejich názor. HCC rovněž zmínila, že pokud by bylo rozhodnuto, že děti nemohou zůstat s matkou, jejím přáním je, aby byly děti umístěny k její vlastní matce, tedy k jejich babičce z matčiny strany.

29.      Ze zpráv HCC a ze zpráv zaslaných školou, kam docházelo první dítě, a jeslemi, které navštěvovalo druhé dítě, mimo jiné vyplývá, že dvě starší děti měly se svou babičkou dobré vztahy a že se jejich podmínky zlepšily, když babička začala jejich matce pomáhat a vodila je ráno do školy a do jeslí. Ze zpráv zaslaných školou, kam docházelo první dítě, a jeslemi, které navštěvovalo druhé dítě, v létě 2017 rovněž vyplývá, že děti byly socializované a měly se svou matkou vřelý vztah. Uvedené zprávy konečně potvrzují, že rodiče spolupracovali a vyhledávali poradenství s cílem zlepšit špatné životní a hygienické podmínky, které jim vytýkaly sociální služby, a že díky této jejich snaze skutečně došlo ke zlepšení zmíněných podmínek.

30.      Dne 30. června 2017 vydal Family Court v Portsmouth (soud pro rodinné věci v Portsmouth, Spojené království) na návrh HCC usnesení o svěření dvou starších dětí do jeho přechodné péče (interim care order). Zmíněným usnesením byla rodičovská práva přiznána HCC, a zejména jím byl uložen zákaz odvézt děti ze Spojeného království. Nehledě na zmíněné plány HCC na umístění dětí zůstaly děti zpočátku u svých rodičů. Na jednání konaném ve výše uvedeném řízení vyjádřila osoba pověřená zastupováním zájmů dětí(10) nesouhlas s plánem HCC na jejich umístění.

31.      HCC tvrdí, že v srpnu 2017 zmíněný opatrovnický úřad upozornil rodiče, že HCC má v úmyslu podat ihned po narození nejmladšího dítěte návrh k soudu na rozhodnutí o jeho svěření do péče. HCC kromě toho rodiče varovala, že bude bránit jakémukoli kontaktu otce s nejmladším dítětem bez dohledu třetí osoby.

32.      Nejmladší dítě se narodilo v nemocnici v měsíci září 2017 a matka se s dítětem vrátila domů ještě týž den nebo druhý den po jeho narození(11).

33.      Jeden den či dva dny po narození nejmladšího dítěte(12) se k rodičům domů dostavili pracovníci sociálních služeb HCC a sdělili jim, že HCC změnila své plány ohledně péče o děti a hodlá je rodičům odebrat. Jeden ze sociálních pracovníků a rodiče rovněž podepsali dohodu, podle které byl otec povinen ještě týž den večer opustit rodinnou domácnost a nesměl se nadále s dětmi stýkat, pokud předtím neinformuje HCC, a to až do vydání rozhodnutí v probíhajících soudních řízeních.

34.      Matka, které v té době bylo 23 let, tedy měla zůstat doma sama s nejmladším dítětem, které bylo 1 den nebo 2 dny staré, a dvěma staršími dětmi ve věku 3 roky a 5 let, a to s vyhlídkou na blížící se soudní řízení, ve kterých jí mohly být děti odebrány. Ve svém přísežném prohlášení matka později vypověděla, že si v té chvíli vzpomněla na rozhovor s jedním sociálním pracovníkem z HCC, který jí sdělil, že dvě starší děti jsou v každém případě příliš staré na osvojení, ale u nejmladšího dítěte nebude osvojení žádný problém.

35.      Za těchto okolností odjeli rodiče spolu s dětmi dne 5. nebo 6. září 2017(13), tedy dva nebo tři dny po narození nejmladšího dítěte, trajektem do Irska.

36.      Po příjezdu do Irska si rodiče pronajali dům, nechali prohlédnout nejmladší dítě zdravotní sestrou, přihlásili děti k dětskému lékaři a dvě starší děti zapsali do školy. Rodina byla navíc sledována irskou policií a irským orgánem pro ochranu dětí [Child and Family Agency (Úřad pro děti a rodinu, Irsko), dále jen „CFA“], jejichž pracovníci při několika návštěvách v rodinné domácnosti neshledali žádné znepokojující skutečnosti.

37.      Dne 6. září 2017 vydal soud pro rodinné věci v Portsmouth na návrh HCC usnesení o svěření nejmladšího dítěte do přechodné péče (interim care order).

38.      Dne 8. září 2017 podala HCC k High Court of Justice (England & Wales), Family Division, Family Court at Portsmouth [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení rodinných věcí, soud pro rodinné věci v Portsmouth, Spojené království, dále jen „anglický High Court“] návrh na ustanovení poručníka pro všechny tři děti. Uvedený návrh byl téhož dne doručen zástupcům rodičů. Zástupce otce v této souvislosti uvedl, že nedostal žádné pokyny ohledně ustanovení poručníka a nebude žádat o právní pomoc pro účely zastupování v rámci dotčeného řízení. Zástupce matky potvrdil, že si od ní chtěl vyžádat pokyny, ale nepodařilo se mu se s ní telefonicky spojit.

39.      Později téhož dne vydal anglický High Court v nepřítomnosti zástupců rodičů usnesení, kterým ustanovil poručníka dětí a nařídil jejich navrácení do Anglie (dále jen „usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017“).

40.      Podle tvrzení HCC bylo usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017 doručeno rodičům dne 11. září 2017.

41.      Dne 13. září 2017 vydal District Court v Gorey (okresní soud v Gorey, Irsko) na návrh CFA usnesení o svěření všech tří dětí do přechodné péče (interim care orders), která měla zůstat v platnosti do dne 26. září 2017. Děti byly přechodně umístěny do pěstounské rodiny v Irsku.

42.      Dne 21. září 2017 vydal High Court [of Ireland] (vrchní soud, Irsko) (dále jen „irský High Court“) usnesení o uznání a výkonu usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017 (dále jen „usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017“).

43.      Ve stejný den, kdy bylo vydáno usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017, vyzvedli pracovníci CFA děti z pěstounské rodiny, do které byly přechodně umístěny, a předali je sociálním pracovníkům HCC v trajektovém přístavu Rosslare (Irsko). Děti byly poté převezeny do Anglie, kde byly dvě starší děti umístěny k otci druhého dítěte a nejmladší dítě umístěno do pěstounské rodiny.

44.      Po odjezdu dětí byli rodiče o této skutečnosti telefonicky vyrozuměni anglickým sociálním pracovníkem. Až poté, dne 22. září 2017, bylo rodičům doručeno usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017.

45.      Dne 26. září 2017 podali rodiče opravný prostředek proti usnesení anglického High Court of England ze dne 8. září 2017 ke Court of Appeal of England and Wales (Odvolací soud, Anglie a Wales). Dne 9. října 2017 jim zmíněný soud odmítl udělit povolení k podání odvolání.

46.      Dne 24. listopadu 2017 podali zástupci rodičů k irskému High Court opravný prostředek proti usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017, které bylo rodičům doručeno dne 22. září 2017. Na soudním jednání ve zmíněném řízení zástupci rodičů uvedli, že zmeškání lhůty k podání opravného prostředku v délce 48 hodin nebylo způsobeno rodiči.

47.      Dne 21. prosince 2017 vydal anglický High Court usnesení o umístění dítěte (placement order), kterým povolil, aby HCC vyhledala vhodné osvojitele pro nejmladší dítě a umístila je k nim.

48.      Dne 18. ledna 2018 odmítl irský High Court opravný prostředek podaný rodiči proti usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017 s odůvodněním, že nemá pravomoc prodloužit lhůtu k podání opravného prostředku.

49.      Rodiče se proti uvedenému odmítnutí odvolali k předkládajícímu soudu, kterým je Court of Appeal (odvolací soud, Irsko).

50.      V rámci dotčeného řízení informovala HCC předkládající soud, že se z důvodu rozpočtových omezení nebude řízení účastnit. Kromě toho předkládajícímu soudu sdělila, že v každém případě nemá v úmyslu děti vydat, a to bez ohledu na výsledek řízení před předkládajícím soudem.

51.      Dne 17. května 2018 předložil předkládající soud žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑325/18 PPU.

52.      Dne 23. května 2018 podali rodiče k předkládajícímu soudu návrh na vydání soudního příkazu, kterým se domáhali, aby předkládající soud zakázal HCC zahájit řízení o osvojení nejmladšího dítěte a pokračovat v řízení o osvojení dvou starších dětí.

53.      Ráno v den, kdy se konalo jednání před soudem rozhodujícím o předběžném opatření, tedy dne 29. května 2018, předložila HCC své vyjádření, ačkoli již nebyla účastnicí dotčeného řízení. V tomto vyjádření zdůraznila, že požaduje osvojení pouze nejmladšího dítěte. Uvedla, že s ohledem na věk dvou starších dětí, jejich umístění – k otci druhého dítěte – a jejich silné bratrské pouto není žádný důvod vést řízení o jejich osvojení. Pokud by bylo umístění u otce druhého dítěte zrušeno, byl plán, jak zajistit péči o děti, takový, že by děti byly umístěny do dlouhodobé pěstounské péče.

54.      Dne 7. června 2018 předložil předkládající soud žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑375/18 PPU.

IV.    Řízení u Soudního dvora a předběžné otázky

55.      Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 17. května 2018 se Court of Appeal (odvolací soud) v rámci odvolacího řízení, které před ním bylo vedeno, rozhodl požádat o provedení naléhavého řízení o předběžné otázce a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky (věc C‑325/18 PPU):

„1)      Tvrdí-li se, že děti byly svými rodiči nebo jinými rodinnými příslušníky protiprávně přemístěny ze státu svého obvyklého bydliště [do] jiného státu v rozporu se soudním rozhodnutím vydaným na návrh orgánu veřejné moci státu [jejich bydliště], je uvedený orgán veřejné moci oprávněn požádat o výkon soudního rozhodnutí nařizujícího navrácení dětí do jurisdikce tohoto soudu u soudů jiného členského státu v souladu s ustanoveními kapitoly III nařízení Rady č. 2201/2003, nebo vede takový postup k neoprávněnému obcházení článku 11 zmíněného nařízení a Haagské úmluvy z roku 1980 nebo představuje zneužití práva dotčeným orgánem?

2)      Má soud, u kterého bylo zahájeno řízení ve věci týkající se ustanovení o výkonu obsažených v nařízení Rady č. 2201/2003, pravomoc prodloužit lhůtu stanovenou v čl. 33 odst. 5 s ohledem na [skutečnost], že zmeškání je minimální a podle vnitrostátního práva by jinak bylo prodloužení lhůty povoleno?

3)      Aniž je dotčena druhá otázka, v případě, že cizí orgán veřejné moci přemístí děti z území členského státu, jak tomu bylo ve sporu v původním řízení, na základě rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti vydaného ex parte podle článku 31 nařízení č. 2201/2003 […], jež však bylo vykonáno ještě předtím, než bylo prohlášení vykonatelnosti doručeno rodičům, kteří tak byli zbaveni práva požádat v rámci opravného prostředku o odklad výkonu, dokud nebude rozhodnuto o daném opravném prostředku, je takovým jednáním dotčena podstata práva rodičů vyplývajícího z článku 6 [Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] (EÚLP) a článku 47 Listiny [základních práv Evropské unie (dále jen ‚Listina‘)], a mělo by tedy být povoleno prodloužení lhůty k podání opravného prostředku proti výkonu (stanovené v čl. 33 odst. 5 zmíněného nařízení)?“

56.      Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 7. června 2018 položil Court of Appeal (odvolací soud) v rámci řízení o vydání předběžného opatření, které u něj bylo mezitím zahájeno, Soudnímu dvoru níže uvedenou otázku a zároveň rovněž požádal, aby o ní bylo rozhodnuto v naléhavém řízení o předběžné otázce (věc C‑375/18 PPU):

„Brání unijní právo, zejména nařízení č. 2201/2003, tomu, aby soud jednoho členského státu nařídil předběžné opatření (znějící na zdržení se jednání) směřující in personam proti orgánu veřejné moci jiného členského státu, kterým se tomuto orgánu zakazuje, aby zahájil řízení o osvojení dětí před soudy dotčeného druhého členského státu, pokud se takové předběžné opatření in personam ukáže být nezbytné k ochraně práv stran vykonávacího řízení podle kapitoly III zmíněného nařízení?“

57.      Po organizační schůzce konané dne 11. června 2018 se první senát Soudního dvora rozhodl projednávané věci spojit ke společnému řízení a rozhodnout o nich v naléhavém řízení o předběžné otázce upraveném v článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

58.      V řízení před Soudním dvorem předložili svá vyjádření rodiče, HCC, Evropská komise a irská vláda a vláda Spojeného království, která rovněž odpověděla na otázky Soudního dvora. Jednání konaného dne 13. července 2018 se zúčastnily výše uvedené strany a rovněž česká a polská vláda.

V.      Posouzení

A.      K přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce

59.      Z časové posloupnosti věci v původním řízení vyplývá, že děti byly navráceny do Anglie ještě před tím, než bylo rodičům doručeno usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti. Rodiče tudíž nemohli proti dotčenému usnesení podat opravný prostředek, předtím než byl proveden jeho výkon.

60.      Za takových okolností by mohla vyvstat otázka, zda spor v původním řízení trvá, a zda jsou tudíž žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci přípustné.

61.      Ze systematiky nařízení č. 2201/2003 nicméně nepochybně vyplývá, že rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti musí být za normálních okolností doručeno straně, proti níž je výkon požadován, ještě před jeho výkonem, aby proti němu mohla dotčená strana včas podat opravný prostředek, a výkonu tak zabránit(14).

62.      Na druhou stranu to neznamená, že pokud byl výkon proveden ještě před doručením rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti [dotčené straně], je opravný prostředek proti takovému rozhodnutí bezpředmětný(15).

63.      V tomto směru Komise na jednání vskutku podotkla, že nařízení č. 2201/2003 neupravuje zvláštní postup, podle kterého by byly anglické soudy povinny přihlédnout k případnému zrušení rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti předkládajícím soudem.

64.      Nicméně, jak potvrdila vláda Spojeného království, v takové situaci by mohli rodiče podat opravný prostředek proti výkonu v Anglii, přičemž anglické soudy by v souladu se zásadou mezinárodní zdvořilosti (international comity) vzaly rozhodnutí irského soudu v potaz a jeho odůvodnění by naopak přiřadily prvořadý význam. Mimoto, jak rovněž připomněla vláda Spojeného království a zástupce HCC, není navrácení dětí do Anglie v žádném případě nezvratným krokem a děti mohou být případně znovu převezeny do Irska, pokud to bude v souladu s jejich převažujícím zájmem. Vláda Spojeného království a zástupce HCC dále uvedli, že taková přemístění do jedné země a zpět jsou běžná, zejména poté, co nabyla Haagská úmluva účinnosti ve vztahu mezi Spojeným královstvím a Spojenými státy americkými.

65.      S ohledem na výše uvedené není pochyb o tom, že spor v původním řízení trvá a žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené v souvislosti s ním jsou přípustné.

B.      K první předběžné otázce položené ve věci C‑325/18 PPU

66.      Předmětem první otázky položené předkládajícím soudem ve věci C‑325/18 PPU je, zda v případě tvrzeného protiprávního přemístění dětí může být rozhodnutí vydané soudem členského státu jejich obvyklého pobytu, kterým bylo nařízeno navrácení dotčených dětí, prohlášeno vykonatelným v členském státě, kam byly přemístěny, v souladu s obecnými ustanoveními kapitoly III nařízení č. 2201/2003, nebo zda takový postup vede k obcházení zvláštního řízení stanoveného pro případy přemístění dětí Haagskou úmluvou ve spojení s článkem 11 nařízení č. 2201/2003 (dále jen „postup podle Haagské úmluvy“).

67.      Rodiče a předkládající soud se zřejmě domnívají, že v případě přemístění dětí z jednoho členského státu do jiného platí zásada subsidiarity mezi postupem podle Haagské úmluvy a řádným řízením o uznání a výkonu rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti upraveným nařízením č. 2201/2003.

68.      Článek 11 nařízení č. 2201/2003 ve spojení s Haagskou úmluvou umožňuje osobě, která tvrdí, že došlo k protiprávnímu přemístění do jiného členského státu, požádat příslušný soudní nebo správní orgán takového členského státu, aby nařídil navrácení dítěte. Pokud soud členského státu, ve kterém se dítě nachází, odmítne na základě článku 13 Haagské úmluvy nařídit jeho navrácení(16), umožňuje čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003, aby soud příslušný podle zmíněného nařízení následně vydal rozhodnutí o navrácení bez nutnosti vést vykonávací řízení s tím, že takové následné rozhodnutí je vykonatelné ve státě, kde se dítě nachází, pokud bylo přijato a osvědčeno v souladu se stanoveným postupem(17).

69.      V projednávané věci je nesporné, že HCC takový postup nepoužila, a tedy nebylo vydáno rozhodnutí nařizující navrácení dětí ve smyslu čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003. Na jednání HCC potvrdila, že zmíněný postup nepoužila zejména proto, že je použitelný pouze v případě protiprávního přemístění dítěte, kterým bylo porušeno právo péče o dítě(18). V okamžiku přemístění rodiny do Irska si však byla HCC jista svým právem péče, pouze pokud šlo o dvě starší děti. Nebylo tudíž nepochybné, že lze přemístění nejmladšího dítěte považovat za protiprávní ve smyslu příslušných ustanovení(19).

70.      Proto HCC požádala přímo anglický High Court, aby rozhodl o ustanovení poručníka dětí a nařídil jejich navrácení do Anglie, a až poté podala k irskému High Court žádost o prohlášení vykonatelnosti usnesení vydaného anglickým High Court v souladu s článkem 28 nařízení č. 2201/2003.

1.      Možnost podat návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti na základě nařízení č. 2201/2003 nehledě na postup podle Haagské úmluvy

71.      Nařízení č. 2201/2003 upravuje dvě různé možnosti výkonu rozhodnutí vydaných v jiných členských státech: zaprvé obecný postup, spočívající v podání návrhu na prohlášení vykonatelnosti podle kapitoly III oddílu 2 (článek 28 a násl.), a zadruhé zvláštní postup pro rozhodnutí, která jsou přímo vykonatelná v jiném členském státě, aniž je nutné řízení o vykonatelnosti (exequatur) podle kapitoly III oddílu 4 (článek 40 a násl.). Druhá z uvedených možností je použitelná pouze na rozhodnutí vydaná podle čl. 11 odst. 8(20) nařízení č. 2201/2003, tedy rozhodnutí o navrácení vydaná příslušným soudem po skončení postupu podle Haagské úmluvy, v němž soud členského státu, kde se dítě nachází, vydal rozhodnutí o nenavrácení.

72.      Podle čl. 40 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 však ustanovení kapitoly III oddílu 4 (o vykonatelnosti rozhodnutí o navrácení vydaných po skončení postupu podle Haagské úmluvy) nebrání nositeli rodičovské zodpovědnosti, aby se dovolával uznání a výkonu rozhodnutí týkajícího se rodičovské zodpovědnosti v souladu s oddíly 1 a 2 uvedené kapitoly.

73.      Z okolností věci v původním řízení kromě toho vyplývá, že mohou nastat situace, kdy je rozhodnutí o přiznání rodičovské zodpovědnosti určité osobě, která zůstala v daném členském státě, vydáno až po převezení dotčeného dítěte do jiného členského státu, takže se nejedná o protiprávní přemístění ve smyslu postupu podle Haagské úmluvy. Nelze připustit, aby bylo za takových okolností dotčené osobě odepřeno právo podat návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, kterým jí byla přiznána rodičovská zodpovědnost, v členském státě, kam bylo dítě převezeno, v souladu s nařízením č. 2201/2003.

74.      Nezdá se tedy, že by taková osoba byla povinna se nejprve pokusit o to, aby bylo nařízeno navrácení dítěte přemístěného do jiného členského státu postupem podle Haagské úmluvy a až poté by jí vzniklo právo podat návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, kterým jí byla stanovena jeho rodičovská zodpovědnost, podle článku 28 nařízení č. 2201/2003(21).

75.      Pochybnosti o takovém výkladu vznesené rodiči a předkládajícím soudem neobstojí.

76.      Zaprvé nelze souhlasit s názorem předkládajícího soudu, že článek 13 stanoví více důvodů pro odmítnutí vydat příkaz k navrácení dětí než článek 23 nařízení č. 2201/2003, [který] podle něj nestanoví důvody umožňující odmítnout uznání a výkon rozhodnutí týkajícího se rodičovské zodpovědnosti. Ve skutečnosti se důvody pro odmítnutí [nařídit navrácení] a neuznání stanovené ve zmíněných ustanoveních do značné míry překrývají.

77.      To platí tím spíše, že nařízení č. 2201/2003 omezuje důvody pro odmítnutí vydat příkaz k navrácení stanovené Haagskou úmluvou, pokud je použita ve vztahu mezi dvěma členskými státy Unie ve spojení se zmíněným nařízením: zaprvé čl. 11 odst. 4 nařízení č. 2201/2003 omezuje důvod pro odmítnutí stanovený v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy; zadruhé, jak již bylo uvedeno výše(22), může na základě článku 11 nařízení č. 2201/2003 příslušný soud rozhodující ve věci samé zvrátit rozhodnutí o nenavrácení vydané soudem státu, kam bylo dítě převezeno, byť je podle čl. 42 odst. 2 písm. c) téhož nařízení povinen přihlédnout k důvodům, na jejichž základě bylo rozhodnutí o nenavrácení vydáno.

78.      Je pravda, že podle čl. 11 odst. 7 a z čl. 42 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2201/2003 lze vydat rozhodnutí o navrácení podle čl. 11 odst. 8 téhož nařízení, pouze pokud byla účastníkům řízení poskytnuta příležitost být vyslechnuti. Nicméně z čl. 31 odst. 2 ve spojení s články 23 a 33 nařízení č. 2201/2003 vyplývá, že ani rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti nelze prohlásit vykonatelným v jiném členském státě, aniž byla osobě, proti níž je výkon požadován, poskytnuta příležitost být vyslechnuta(23). Ze skutečnosti, že posledně uvedená ustanovení nebyla v projednávané věci dodržena(24), nelze dovozovat, že by řádný postup k prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí týkajícího se rodičovské zodpovědnosti, upravený v článku 28 a násl. nařízení č. 2201/2003, poskytoval obecně nižší úroveň ochrany práv odpůrce ve vykonávacím řízení než postup upravený v článcích 11, 40 a 42 téhož nařízení.

79.      Konečně nelze argumentovat tím, že v některých jazykových verzích nařízení č. 2201/2003(25) je v článcích 21 a 28 použito různé znění ohledně předmětu návrhu na prohlášení vykonatelnosti. Článek 21 tak stanoví, že „[r]ozhodnutí vydaná v některém členském státě“ (tedy, podle definice obsažené v čl. 2 odst. 4, [jakékoli] rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti) jsou uznávána v jiných členských státech, zatímco článek 28 v dotčených jazykových zněních upravuje návrh na prohlášení vykonatelnosti pouze u „rozhodnutí o výkonu(26) rodičovské zodpovědnosti“. Tento rozdíl se však vyskytuje pouze v některých jazykových zněních nařízení č. 2201/2003, a navíc pouze odráží skutečnost, že jsou to především rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti, která vyžadují přijetí opatření směřujících k výkonu a je tedy nutné, aby byla prohlášena vykonatelnými. Naopak u rozhodnutí týkajících se přiznání, převedení nebo odnětí rodičovské zodpovědnosti postačuje jejich uznání. Neznamená to však, že by byl návrh na prohlášení vykonatelnosti takových rozhodnutí nepřípustný, protože musí být možné nařídit nucený výkon i takových rozhodnutí.

80.      Pokud jde o přemístění dítěte z členského státu jeho obvyklého bydliště do jiného členského státu, může být předmětem nuceného výkonu zejména rozhodnutí soudu členského státu původu, kterým byla přiznána rodičovská zodpovědnost a právo péče o dítě rodiči, který zůstal v daném státě, v tom smyslu, že pokud rodič, který dítě odvedl, je „nevydá“, je nutné požádat o pomoc příslušný orgán veřejné moci, aby zajistil vyzvednutí a navrácení dítěte. To platí tím spíše, že podle čl. 2 odst. 9 nařízení č. 2201/2003 zahrnuje „právo péče o dítě“ ve smyslu zmíněného nařízení zejména právo určit místo bydliště dítěte(27).

81.      Takový výklad potvrzuje i institut osvědčení upravený v článku 39 nařízení č. 2201/2003, jehož jednotný formulář je obsahem přílohy II téhož nařízení. Podle čl. 37 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 musí takové osvědčení, které v projednávané věci vydal anglický High Court, předložit strana, která žádá o uznání rozhodnutí týkajícího se rodičovské zodpovědnosti. V bodě 11 zmíněného formuláře je přímo obsažena možnost uvést, zda „[r]ozhodnutí ukládá navrácení dítěte“, a dále jméno a údaje osoby, které má být dítě navráceno. Navíc je v bodě 11 výslovně zmíněno, že „[t]uto možnost stanoví čl. 40 odst. 2“.

82.      Výše uvedené dokládá, že normotvůrce měl skutečně na mysli i rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti nařizující navrácení dítěte do jiného členského státu, o jejichž výkon lze požádat nezávisle na uplatnění postupu podle Haagské úmluvy, na nějž odkazují články 11, 40 a 42 zmíněného nařízení.

2.      Nepřípustnost návrhu podle nařízení č. 2201/2003 na výkon rozhodnutí o navrácení dítěte, které nesouvisí s rodičovskou zodpovědností

83.      Je třeba rozlišovat mezi rozhodnutími, která vyžadují nebo nařizují navrácení dítěte do členského státu původu v důsledku rozhodnutí týkajícího se rodičovské zodpovědnosti, na straně jedné, a rozhodnutími ukládajícími navrácení určité osoby, v projednávané věci dítěte, do určitého členského státu nezávisle na rozhodnutí týkajícím se rodičovské zodpovědnosti, na straně druhé: oba druhy rozhodnutí mohou vyžadovat navrácení dítěte do členského státu původu, avšak pouze rozhodnutí prvního druhu mohou být prohlášena vykonatelnými v členském státě, v němž se o uznání žádá, na základě kapitoly III oddílu 2 nařízení č. 2201/2003.

84.      Tím není samozřejmě vyloučeno, aby soudy členských států vydaly na základě vnitrostátního práva příkaz k navrácení dítěte na území daného státu nezávisle na vydání rozhodnutí o určení rodičovské zodpovědnosti(28).

85.      Takový příkaz k navrácení však nespadá do věcné působnosti nařízení č. 2201/2003, nejde-li o rozhodnutí o navrácení vydané podle čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003 (tedy rozhodnutí vydané po skončení postupu podle Haagské úmluvy).

86.      Podle svého čl. 1 odst. 1 písm. b) se totiž zmíněné nařízení bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci(29) týkající se zejména přiznání, výkonu, převedení a odnětí rodičovské zodpovědnosti. V tomto směru je pravda, že podle Soudního dvora nemá být v této souvislosti pojem „občanskoprávní věci“ vykládán restriktivně(30) a zahrnuje zejména státní opatření na ochranu dítěte, například jejich umístění do pěstounské rodiny(31) nebo do ústavu(32).

87.      Takové státní opatření na ochranu dítěte je však vždy spojeno s výkonem rodičovské zodpovědnosti, a je tudíž nutné je odlišit od opatření, kterým bylo nařízeno navrácení určité osoby, v projednávané věci dítěte, na území dotčeného státu bez souvislosti s jakýmkoli rozhodnutím týkajícím se rodičovské zodpovědnosti. Účelem(33) takového opatření je totiž výkon policejní pravomoci dotčeným členským státem, který nespadá do působnosti nařízení č. 2201/2003(34).

88.      Z výše uvedeného vyplývá, že vyjma případů upravených v článku 11 nařízení č. 2201/2003, nespadá soudní rozhodnutí, kterým bylo nařízeno navrácení dítěte na území dotčeného státu nezávisle na rozhodnutí týkajícím se rodičovské zodpovědnosti, do působnosti zmíněného nařízení. Takové rozhodnutí tudíž nemůže být prohlášeno vykonatelným v souladu s ustanoveními kapitoly III oddílu 2 téhož nařízení.

3.      Dílčí závěr

89.      Podle předkládajícího soudu obsahuje výrok usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017 několik samostatných bodů, kterými byl zejména ustanoven poručník dětí, bylo nařízeno jejich navrácení na území Anglie a bylo povoleno, aby děti převzaly do péče irské orgány péče o děti po dobu nutnou k zajištění jejich návratu a následně, po jejich návratu, aby je převzala do péče HCC.

90.      Je úkolem předkládajícího soudu, aby na základě znění dotčeného usnesení a s ohledem na ostatní okolnosti věci určil, zda příkaz k navrácení dětí obsažený ve zmíněném usnesení může být předmětem vykonávacího řízení upraveného v kapitole III oddíle 2 nařízení č. 2201/2003.

91.      Z výše uvedených úvah vyplývá, že na první otázku položenou ve věci C‑325/18 PPU je třeba odpovědět v tom smyslu, že je-li tvrzeno, že došlo k protiprávnímu přemístění dětí z členského státu jejich obvyklého bydliště do jiného členského státu, nemůže být příkaz k navrácení dotčených dětí vydaný soudem členského státu původu v jiném řízení než v řízení upraveném článkem 11 nařízení č. 2201/2003 a nezávisle na rozhodnutí týkajícím se rodičovské zodpovědnosti předmětem výkonu v souladu s ustanoveními kapitoly III téhož nařízení. Za takových okolností nicméně může být předmětem výkonu podle zmíněných ustanovení rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti, jehož součástí je navrácení dětí do dotčeného členského státu.

C.      Ke druhé a třetí předběžné otázce položené ve věci C‑325/18 PPU a k předběžné otázce položené ve věci C‑375/18 PPU

92.      Druhá a třetí otázka položená ve věci C‑325/18 PPU a otázka položená C‑375/18 PPU jsou relevantní, pouze pokud se řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení o vykonatelnosti vedené u předkládajícího soudu řídí nařízením č. 2201/2003. V opačném případě by spor v původním řízení nespadal do působnosti unijního práva a Soudní dvůr by nebyl příslušný k rozhodnutí o otázkách položených předkládajícím soudem(35).

93.      S ohledem na výše uvedené jsou odpovědi na druhou a třetí otázku položenou ve věci C‑325/18 PPU a na otázku položenou ve věci C‑375/18 PPU uváděny pouze pro případ, že předkládající soud dospěje k závěru, že usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017 mohlo být uznáno vykonatelným v Irsku v souladu s nařízením č. 2201/2003 prostřednictvím usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017 a že se řízení o opravném prostředku, které je před ním vedeno, řídí ustanoveními zmíněného nařízení.

1.      K dotčené lhůtě (druhá a třetí předběžná otázka položená ve věci C‑325/18 PPU)

94.      Podstatou druhé a třetí otázky položené předkládajícím soudem ve věci C‑325/18 PPU, které je na místě posuzovat společně, je, zda v případě, kdy došlo k naplnění rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti ještě před jeho doručením [dotčené osobě], brání unijní právo tomu, aby předkládající soud prodloužil lhůtu k podání opravného prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti stanovenou v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003.

a)      Úvodní poznámky

95.      Podle čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003 činí lhůta k podání opravného prostředku proti prohlášení vykonatelnosti jeden měsíc, případně dva měsíce, pokud má strana, vůči níž se výkon požaduje, obvyklé bydliště v jiném členském státě, než ve kterém bylo prohlášení vykonatelnosti vydáno.

96.      V projednávané věci je nesporné, že lhůta k podání opravného prostředku činila dva měsíce od doručení usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017(36), že dotčené usnesení bylo rodičům doručeno dne 22. září 2017(37) a že rodiče proti němu podali opravný prostředek dne 24. listopadu 2017(38). Předkládající soud tudíž vychází z předpokladu, že zmeškání lhůty k podání opravného prostředku činilo 48 hodin.

97.      Soudnímu dvoru samozřejmě nepřísluší zpochybňovat tento předpoklad a posouzení skutkového stavu ze strany předkládajícího soudu, ze kterého vychází. Kromě toho žádná ze stran zřejmě nezpochybnila skutečnost, že dotčená lhůta začala běžet dnem doručení usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017 rodičům, tedy dne 22. září 2017(39).

98.      Předkládající soud nicméně rovněž uvádí, že ve spisu vedeném ve vnitrostátním řízení je založeno memorandum of appearance podanézástupcem rodičů dne 27. září 2017 v souladu s čl. 12 odst. 9 Rules of the Superior Courts (jednacího řádu vyšších soudů) a s formulářem č. 1 obsaženým v příloze A části II, na který zmíněné ustanovení odkazuje. V dotčené listině zástupce rodičů uvádí, že obdržel originating summons a výzvu k podání statement of claim, které se zřejmě týkají návrhu na prohlášení vykonatelnosti usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017, který podala HCC k irskému High Court.

99.      Je na předkládajícím soudu, aby vyhodnotil tento důkaz a určil, zda je skutečnost, že rodiče neměli v době, kdy jim bylo doručeno usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017, k dispozici návrh na prohlášení vykonatelnosti podaný HCC ani jinou příslušnou listinu, relevantní pro určení začátku běhu lhůty k podání opravného prostředku.

100. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora vyžaduje účinná ochrana základních práv jednotlivců přiznaných unijním právem, aby bylo dotčeným osobám doručeno úplné odůvodnění, které jim umožní vést svou obranu za nejlepších možných podmínek(40). Soudní dvůr rovněž poznamenal, že v rámci opravných prostředků proti aktům unijních orgánů může lhůta k podání takového opravného prostředku začít běžet až v okamžiku, kdy se dotčená osoba seznámila s přesným obsahem a odůvodněním daného aktu takovým způsobem, aby mohla uplatnit své právo na podání opravného prostředku(41). Konečně je namístě připomenout i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které může lhůta k podání opravného prostředku začít běžet až v okamžiku, kdy se osoby podávající opravný prostředek skutečně mohly seznámit s dotčeným soudním rozhodnutím v jeho úplném znění(42).

101. Pouze pokud předkládající soud na základě výše uvedeného přezkumu dospěje k závěru, že opravný prostředek rodičů byl skutečně podán až po uplynutí dotčené lhůty, je na místě zabývat se otázkou, zda může být lhůta stanovená v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003 prodloužena v případě, kdy bylo rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti naplněno ještě před jeho doručením straně, která je odpůrcem ve vykonávacím řízení.

b)      K přípustnosti prodloužení lhůty stanovené v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003

102. Podle čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003 musí být opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti podán ve lhůtě jednoho měsíce, případně dvou měsíců, pokud má strana, vůči níž se výkon požaduje, obvyklé bydliště v jiném členském státě, než ve kterém bylo prohlášení vykonatelnosti vydáno. Prodloužení této lhůty z důvodu vzdálenosti je vyloučeno.

103. Vzhledem k tomu, že podle znění čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003 je vyloučeno pouze prodloužení zmíněné lhůty z důvodu vzdálenosti(43), není vyloučena možnost prodloužit tuto lhůtu z jiných důvodů než z důvodu vzdálenosti(44).

104. Jak tedy správně tvrdí rodiče, takový doslovný výklad je potvrzen i skutečností, že nařízení č. 2201/2003 obsahuje na jiných místech velmi konkrétní ustanovení o případných výjimkách, zákazech či omezeních pravomocí dotčených soudů(45). Vzhledem k tomu, že výslovně vyloučeno je pouze prodloužení z důvodu vzdálenosti, lze z této skutečnosti dovodit, že unijní normotvůrce nezamýšlel vyloučit prodloužení lhůty stanovené v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003 z jiných důvodů.

105. Ani z kontextuálního výkladu lhůty k podání opravného prostředku stanovené v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003 nelze dovodit nic jiného. Ze systematiky článku 33 je tudíž zřejmé, že účelem lhůty k podání opravného prostředku stanovené v odstavci 5 zmíněného ustanovení je předejít prodlení s výkonem rozhodnutí vydaných v jiném členském státě, která byla prohlášena vykonatelnými v souladu s článkem 31. Takový účel lze dovodit ze skutečnosti, že lhůta k podání odvolání podle čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003 se vztahuje pouze na opravný prostředek podaný odpůrcem ve vykonávacím řízení, a je tudíž použitelná jen v případě, kdy bylo vydáno rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti. Naopak podle čl. 33 odst. 4 zmíněného nařízení není stanovena žádná lhůta k podání opravného prostředku navrhovatelem ve vykonávacím řízení proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného v jiném členském státě podaný podle článku 28.

106. Z uvedeného vyplývá, že prodloužení lhůty není vyloučeno, nehrozí-li riziko neodůvodněného prodlení s výkonem rozhodnutí, které bylo prohlášeno vykonatelným.

107. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy bylo rozhodnutí, jehož výkon byl požadován, vykonáno ještě před podáním opravného prostředku, takže v případě prodloužení lhůty k podání opravného prostředku již nehrozí, že by došlo k prodlení s výkonem. Lze dokonce dospět k závěru, že v takovém případě by pro podání opravného prostředku odpůrcem ve vykonávacím řízení podle čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003 nemělo platit žádné omezení ve smyslu lhůty, obdobně jako je tomu u opravného prostředku podaného navrhovatelem ve vykonávacím řízení, upraveného v odstavci 4. Není přitom nutné zacházet tak daleko, postačí konstatovat, že za takových okolností nesmí být dotčená lhůta v žádném případě uplatněna restriktivně.

108. Z výše uvedeného vyplývá, že nařízení č. 2201/2003 nevylučuje, aby příslušný soud prodloužil lhůtu k podání odvolání stanovenou v čl. 33 odst. 5 zmíněného nařízení(46). V souladu se zásadou procesní autonomie členských států musí být o takovém prodloužení rozhodnuto v souladu s procesními pravidly platnými ve vnitrostátním právním řádu jednotlivých členských států.

c)      K požadavku na vyvážení zájmů při prodloužení lhůty stanovené v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003

109. Ačkoli nařízení č. 2201/2003 nevylučuje možnost prodloužení, či případně nového běhu(47) lhůty stanovené v čl. 33 odst. 5 zmíněného nařízení, musí být při uplatnění zmíněné lhůty dodržena zásada, že výjimky lze přiznat pouze v řádně odůvodněných případech.

110. Pravomoc vnitrostátního soudu prodloužit uvedenou lhůtu, či případně stanovit novou lhůtu, je navíc omezena zásadami rovnocennosti a efektivity(48).

111. V projednávané věci zřejmě na jedné straně nečiní žádný problém dodržení zásady rovnocennosti, podle které nesmí být procesní pravidla pro podání opravného prostředku, která mají chránit práva jednotlivců podle unijního práva, méně příznivá než procesní pravidla platná pro obdobné situace ve vnitrostátním právu(49). Z rozhodnutí předkládajícího soudu totiž vyplývá, že podle irského práva má soud pravomoc prodloužit v řádně odůvodněných případech lhůty k podání opravného prostředku, pokud je ve věci použitelné vnitrostátní právo(50).

112. Na druhé straně podle zásady efektivity nesmějí vnitrostátní podmínky řízení v praxi znemožnit nebo nadměrně ztížit výkon práv přiznaných unijním právním řádem(51).

113. V tomto směru nařízení č. 2201/2003, či přesněji jeho kapitola III oddíl 2, zajištuje rovnováhu mezi právem navrhovatele na rychlé uspokojení jeho nároku ve vykonávacím řízení a právem odpůrce na účinnou obranu ve vykonávacím řízení v členském státě, v němž se o uznání žádá, proti výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě(52). Mimoto je primárním cílem zajistit, aby bylo v co nejvyšší míře přihlédnuto k převažujícím zájmům dítěte a zajištěno dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 Listiny základních práv Evropské unie a na tomto základě i veškerých ustanovení nařízení č. 2201/2003(53).

114. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud takový vnitrostátní soud, jakým je v projednávané věci předkládající soud, uplatňuje při rozhodování o prodloužení lhůty stanovené v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003 procesní ustanovení svého vnitrostátního práva, musí zajistit, aby byla zachována účinnost práv a naplňování cílů zmíněných v předchozích bodech. Tato podmínka může znamenat, že v konkrétním případě bude nutné lhůtu prodloužit, a zároveň z ní může vyplývat i časové omezení takového prodloužení. V rámci požadovaného vyvážení zájmů musí dotčený soud přihlédnout k systematice nařízení jako celku a také ke všem okolnostem dané věci.

115. V projednávané věci bude předkládající soud muset přihlédnout zejména k následujícím okolnostem.

1)      Doba, o kterou byla zmeškána stanovená lhůta

116. Cílem nařízení č. 2201/2003 je nejen umožnit rychlé provedení rozhodnutí, jejichž výkon je požadován, ale také zaručit právní jistotu v souvislosti s uznáním a výkonem takových rozhodnutí. Tato právní jistota by však mohla být ohrožena, pokud by bylo možné bez jakéhokoli časového omezení zpochybnit legalitu rozhodnutí, které již bylo vykonáno. To platí tím spíše, že zrušení rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti může zvrátit skutkový stav, který nastal v důsledku předčasného výkonu, a v projednávané věci tedy vést k vrácení dětí do členského státu, v němž se o uznání žádá(54). Vnitrostátní soud tudíž musí přihlédnout k době, která uplynula od skončení původně stanovené lhůty. V projednávané věci je zmeškání lhůty k podání opravného prostředku rodičů v délce 48 hodin minimální, a připuštění dotčeného opravného prostředku tedy neznamená žádnou podstatnou změnu oproti původní lhůtě stanovené v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003.

2)      Cíle sledované nařízením č. 2201/2003

117. Cílem nařízení č. 2201/2003 je nejen usnadnit uznání a výkon rozhodnutí týkajících se rodičovské zodpovědnosti vydaných v jiných členských státech, ale rovněž předejít tomu, aby byla taková rozhodnutí prohlášena vykonatelnými, pokud tomu brání důvody pro odmítnutí uznání vymezené v článku 23 zmíněného nařízení. Zachování skutkového stavu vzniklého v důsledku rozhodnutí, na něž se zjevně vztahuje některý z důvodů pro odmítnutí uznání a které bylo přesto prohlášeno vykonatelným a vykonáno, aniž měl odpůrce možnost proti němu podat opravný prostředek, se tudíž jeví natolik problematické s ohledem na užitečný účinek nařízení č. 2201/2003 ve spojení s Listinou, že odůvodňuje připuštění opravného prostředku, jenž byl podán 48 hodin po uplynutí původně stanovené lhůty. To platí tím spíše, že narušení účinnosti nařízení č. 2201/2003 v důsledku protiprávního výkonu rozhodnutí trvá tak dlouho, jak dlouho trvá faktický stav vzniklý v důsledku takového výkonu(55).

3)      Porušení práva na účinnou právní ochranu

118. Na rozdíl od rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, na která se vztahuje nařízení č. 1215/2012, označované „nařízení Brusel Ia“(56), a rozhodnutí týkajících se práva na styk s dítětem zmíněných v článku 40 nařízení č. 2201/2003(57), unijní zákonodárce výslovně nestanovil, že předmětem vykonávacího řízení nemohou být rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti ve smyslu nařízení č. 2201/2003. Polská vláda na jednání správně podotkla, že nařízení Brusel Ia a Brusel IIa nejsou v tomto ohledu totožná, jelikož účelem posledně uvedeného nařízení je chránit převažující zájem dítěte. S ohledem na citlivou povahu a důležitost práv dětí a rodičů, o která jde, nemohou být rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti předmětem výkonu za všech okolností a bez kontroly ze strany členského státu, v němž se o uznání žádá. Nezbytnou podmínkou výkonu jakéhokoli rozhodnutí týkajícího se rodičovské zodpovědnosti vydaného v jiném členském státě je tudíž provedení řízení o prohlášení vykonatelnosti upraveného v kapitole III oddíle 2 nařízení č. 2201/2003(58).

119. Zmíněné ustanovení je však pojato tak, že zahrnuje povinně dvě fáze: podle čl. 31 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 tak soud, u kterého byl podán návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, nejprve neprodleně rozhodne, přičemž ani osoba, vůči níž je výkon navrhován, ani dítě nejsou v tomto stadiu řízení oprávněny podat k návrhu jakékoli připomínky. Nicméně ve druhé fázi, před vlastním naplněním takto získaného rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, musí být osobě, proti níž je výkon navrhován, dána možnost podat opravný prostředek, zejména aby mohla namítnout některý z důvodů pro neuznání stanovených v článku 23 zmíněného nařízení(59) a včas napadnout výkon rozhodnutí.

120. Podle čl. 52 odst. 1 Listiny je omezení výkonu základních práv odůvodněné pouze tehdy, je-li respektována podstata dotčeného práva, je-li takové omezení nezbytné a představuje-li účinný prostředek pro zajištění nezbytné ochrany základních práv a svobod jednotlivců.

121. V tomto ohledu dospěl Soudní dvůr k závěru, že za zcela mimořádných okolností, kdy jde o vysoce naléhavý případ, je to nezbytně nutné v převažujícím zájmu dítěte a předběžná opatření vydaná podle článku 20 nařízení č. 2201/2003 nemohou být dostačující, je přípustné, aby bylo výjimečně, a odchylně od obecné zásady, rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti vydané v souladu se zmíněným nařízením vykonatelné okamžitě po jeho vydání a naplněno ještě před zahájením řízení o opravném prostředku. Soudní dvůr uznal, že uvedené okolnosti nastaly v případě, kdy šlo o výkon rozhodnutí o nuceném umístění dětí do uzavřeného ústavu v jiném členském státě, přičemž dotčené dítě již předtím uteklo z domova a několikrát se pokusilo o sebevraždu a jediný, kdo s umístěním do ústavu nesouhlasil, bylo dotčené dítě (a nikoli jeho rodiče)(60).

122. Ze skutkového stavu v původním řízení zcela jasně vyplývá, že v projednávané věci takové okolnosti v žádném případě nenastaly. V okamžiku, kdy sociální pracovníci CFA a HCC postupovali podle usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017 a odvezli děti do Anglie bez vědomí rodičů, se totiž dotčené děti nacházely v bezpečí u pěstounské rodiny v Irsku. Nehrozilo tudíž ani nebezpečí, že rodiče s dětmi znovu uprchnou, ani nebezpečí, že budou ohroženy jejich dobré životní podmínky, což by odvodňovalo okamžité naplnění rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti.

123. Není navíc jasné, jak mohlo být navrácení dětí do Anglie natolik naléhavé, aby bylo nutné je provést ještě před doručením usnesení o prohlášení vykonatelnosti rodičům, když HCC nechala uplynout téměř dva měsíce od vydání usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017, než podala dne 21. září 2017 návrh na prohlášení jeho vykonatelnosti.

124. Konečně v projednávané věci způsobilo okamžité naplnění rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, tedy navrácení dětí, nenapravitelnou škodu v důsledku odloučení, přinejmenším dočasného, rodičů a dětí. Soudní dvůr rozhodl, že pokud jde o děti nízkého věku, nelze biologický věk poměřovat podle obecných kritérií vzhledem k jejich rozumové a volní vyspělosti a rychlosti jejího vývoje(61). Soud poznamenal, že za takových podmínek hrozí v případě odloučení, že se vztah mezi dotčenými dětmi a jejich rodiči nezvratně zhorší a bude tím způsobena nenapravitelná psychická újma(62). Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci bylo procesní právo rodičů na účinnou soudní ochranu zároveň podmínkou účinné ochrany jejich hmotného práva na respektování jejich rodinného života zaručeného článkem 7 Listiny.

125. Za těchto podmínek není nutné odpovídat na otázku, zda byla takovým omezením práva rodičů na účinnou soudní ochranu zaručeného v článku 47 Listiny dotčena podstata zmíněného práva ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny. Postačí konstatovat, že postup irských a anglických orgánů představoval zvlášť závažný zásah do základního práva rodičů na účinnou soudní ochranu, který nebyl v žádném případě nezbytný k zajištění bezpečnosti a převažujícího zájmu dětí, a byl tudíž neodůvodněný.

4)      Příčinná souvislost mezi nedodržením stanovené lhůty a postupem orgánu

126. Je pravda, že v projednávané věci nebyla výslovně konstatována příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem do práva rodičů na účinnou soudní ochranu na straně jedné a skutečností, že rodiče při podání opravného prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti zmeškali lhůtu stanovenou v čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003, na straně druhé. Zástupci rodičů ostatně uvedli, že za toto zmeškání nesou odpovědnost, oni a nikoli rodiče(63).

127. Jak však správně podotýká předkládající soud, není vyloučeno, že postup HCC a okolnosti sporu v původním řízení, jsou-li posuzovány společně, byly takové povahy, že mohly rodiče odradit a vyvolat v nich pocit, že je zbytečné podávat opravný prostředek proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti v Irsku, když podle něj bylo postupováno ještě předtím, než jim bylo vůbec doručeno. Za uvedených okolností nelze vyloučit, že taková nedůvěra ve smysl [opravného prostředku] může představovat nepřímou příčinnou souvislost se zmeškáním lhůty k podání jejich opravného prostředku.

128. S ohledem na skutkové okolnosti sporu v původním řízení není zaprvé vyloučeno, že existuje příčinná souvislost mezi způsobem, jakým HCC postupovala v záležitosti dotčené rodiny a skutečností, že rodina uprchla do Irska(64).

129. Zadruhé usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017, kterým byl dětem ustanoven poručník a nařízeno jejich navrácení, bylo vydáno v nepřítomnosti rodičů a za podmínek, kdy je přinejmenším sporné, zda byla rodičům poskytnuta účinná možnost být vyslechnuti, jak potvrdilo na jednání několik zúčastněných stran(65).

130. Zatřetí zmíněné usnesení bylo následně v Irsku prohlášeno vykonatelným a neoprávněně(66) okamžitě naplněno, aniž měli rodiče možnost se proti němu bránit, přestože mohli zcela zjevně namítat některé z důvodů pro odmítnutí uznání stanovených v článku 23 nařízení č. 2201/2003(67), zejména skutečnost, že jim nebyl včas doručen návrh HCC na zahájení řízení a usnesení anglického High Court bylo vydáno, aniž měli příležitost být vyslechnuti.

131. Začtvrté je zcela logické, že po navrácení svých dětí do Anglie se rodiče nejprve snažili napadnout usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017 v Anglii.

132. Court of Appeal of England and Wales (odvolací soud, Anglie a Wales) jim však neudělil povolení podat odvolání s velmi stručným odůvodněním, které podle mého názoru nebere v potaz zjevně problematickou povahu usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017, pokud jde o právo rodičů být vyslechnuti(68).

133. Výše popsané okolnosti mohly ve svém souhrnu představovat překážku pro podání opravného prostředku rodičů v Irsku a v konečném důsledku i způsobit zmeškání stanovené lhůty(69), ačkoli předkládající soud uvádí, že z jednotlivých skutkových okolností lze dovodit jejich úmysl podat opravný prostředek ve stanovené lhůtě. Na jednání tak zástupce rodičů správně zdůraznil, že v této souvislosti je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že rodiče jsou sociálně a ekonomicky znevýhodněné osoby, které mají nepochybně méně prostředků k zajištění své obrany než orgán veřejné moci, proti kterému jejich opravný prostředek směřuje.

5)      Postup účastníků řízení

134. Ze žádné skutkové okolnosti sporu v původním řízení nelze dovodit, že by podání opravného prostředku rodičů až po uplynutí stanovené lhůty bylo vedeno úmyslem způsobit průtahy nebo překážky v řízení či snahou obejít stanovené lhůty, a to na rozdíl od skutkového stavu, který patrně existoval ve věci Hoffmann(70). Naopak je ze skutkových okolností projednávané věci zřejmé, že rodiče jednali v dobré víře a vynaložili veškeré úsilí, aby byl jejich opravný prostředek podán v řádné lhůtě.

135. Naopak, jak již bylo uvedeno výše, HCC a její irský protějšek neprokázali, že v projednávané věci jednali s požadovanou péčí(71). Zejména překotné naplnění rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti bylo neoprávněné(72). Postup dotčených orgánů veřejné moci je tím spíše neospravedlnitelný, že jde o orgány, které nemají mít vlastní zájem na navrácení dětí, ale musí jednat výhradně ve snaze co nejlépe ochránit jejich převažující zájem, na rozdíl od rodiče, kterému bylo dítě odňato v rámci „klasického“ případu přeshraničního únosu. Způsob, jakým postupovaly CFA a HCC v projednávané věci, však nebyl v souladu s výše uvedeným účelem.

d)      Dílčí závěr

136. Z výše uvedeného vyplývá, že na druhou a třetí otázku položenou ve věci C‑325/18 PPU je třeba odpovědět v tom smyslu, že ve věci týkající se ustanovení o výkonu obsažených v nařízení č. 2201/2003 má soud, u kterého bylo zahájeno řízení, pravomoc prodloužit lhůtu stanovenou v čl. 33 odst. 5 v souladu se zásadou procesní autonomie členských států. Je úkolem dotčeného soudu, aby na základě všech okolností dotčené věci a s ohledem na zásadu rovnocennosti a efektivity posoudil, zda je na místě takové prodloužení přiznat. Při takovém posouzení může soud přihlédnout zejména ke skutečnosti, že naplnění rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti před jeho doručením odpůrci ve vykonávacím řízení představoval neoprávněný zásah do práva dotčeného odpůrce na účinnou soudní ochranu, které je zaručeno článkem 47 Listiny.

2.      K soudnímu příkazu znějícímu na zdržení se jednání (věc C‑375/18 PPU)

137. Jak je uvedeno výše(73), když předkládající soud předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑325/18 PPU, podali rodiče k předkládajícímu soudu návrh na vydání soudního příkazu, kterým by předkládající soud zakázal HCC zahájit řízení o osvojení nejmladšího dítěte a pokračovat v řízení o osvojení dvou starších dětí, dokud nebude vydáno rozhodnutí v řízení ve věci samé.

138. Za těchto okolností je předmětem otázky položené předkládajícím soudem Soudnímu dvoru ve věci C‑375/18 PPU, zda unijní právo a zejména nařízení č. 2201/2003 brání tomu, aby předkládající soud vydal soudní příkaz směřující proti orgánu veřejné moci jiného členského státu, kterým zmíněnému orgánu zakáže zahájit řízení o osvojení dětí před soudy dotčeného druhého členského státu, třebaže se takový příkaz jeví jako nezbytný k ochraně práv účastníků řízení o opravném prostředku proti prohlášení vykonatelnosti, který byl podán podle čl. 33 odst. 5 zmíněného nařízení.

a)      Úvodní poznámky

139. Ve své otázce se předkládající soud konkrétně pozastavuje nad tím, že soudní příkaz, který má podle návrhu vydat, směřuje proti orgánu veřejné moci jiného členského státu.

140. V tomto směru je třeba poznamenat, že není samozřejmě vyloučeno, že vydání takového soudního příkazu proti cizímu orgánu veřejné moci může být za určitých okolností problematické z hlediska ústavního práva či mezinárodního práva veřejného.

141. Předkládající soud nicméně správně podotkl, že v projednávané věci nejde o zásah do vnitrostátní svrchovanosti soudní, výkonné nebo správní moci Spojeného království, jelikož soudní příkaz, jejž má vydat, má směřovat proti HCC jako účastnici řízení o opravném prostředku, které je u něj vedeno. Právě HCC totiž zahájila řízení o prohlášení vykonatelnosti v Irsku, přičemž stávající řízení vedené u předkládajícího soudu je pouze jeho pokračováním. Lze tedy pochybovat o tom, že by se HCC mohla vyhnout důsledkům řízení vedeného u předkládajícího soudu. Ostatně myšlenka, že stát, který se účastní řízení před soudem jiného státu, se u takto zahájeného řízení podřizuje příslušnosti dotčeného státu, a nemůže tudíž namítat svou jurisdikční imunitu, je obsažena i v Evropské úmluvě o státní imunitě(74).

142. V každém případě Soudnímu dvoru nepřísluší rozhodovat o tom, zda v projednávané věci může skutečnost, že je HCC orgánem veřejné moci jiného členského státu, bránit tomu, aby proti ní předkládající soud vydal soudní příkaz znějící na zdržení se jednání v rámci řízení, které u něj bylo zahájeno. Předmětem otázky položené předkládajícím soudem je totiž pouze to, zda vydání takového příkazu nebrání unijní právo, přesněji nařízení č. 2201/2003.

b)      K zákazu „anti-suit injunctions“

143. Předkládající soud vychází z předpokladu, že řízení o osvojení probíhající ve Spojeném království je soudním řízením, nebo přinejmenším vyžaduje vydání soudních rozhodnutí, a na tomto základě se táže, zda návrh na vydání soudního příkazu, kterým by bylo HCC zakázáno pokračovat v takovém řízení nebo takové řízení zahájit, ve skutečnosti neznamená, že by bylo HCC zakázáno zahájit řízení u příslušných anglických soudů, a zda tedy nejde o druh „anti-suit injunction“, které je podle rozsudků Soudního dvora ve věcech Turner(75) a Allianz et Generali Assicurazioni Generali(76) zakázáno.

144. Úvodem je třeba podotknout, že podle dopisu HCC zaslaného předkládajícímu soudu dne 27. března 2018 bylo rozhodnutí o umístění (placement order), kterým bylo HCC povoleno najít potenciální osvojitele pro nejmladší dítě a přechodně je k nim umístit, vydáno již dne 21. prosince 2017(77). HCC mimo jiné uvádí, že návrh na vydání rozhodnutí o osvojení (adoption order) nejmladšího dítěte budou muset podat potenciální osvojitelé. Není tudíž v žádném případě jisté, že pokud předkládající soud zakáže HCC vést řízení o osvojení nejmladšího dítěte, bude tím ve skutečnosti HCC zakázáno zahájit řízení u anglického soudu. Mimoto HCC na jednání v projednávané věci zopakovala, že nemá v úmyslu podat návrh na zahájení řízení o osvojení dvou starších dětí.

145. Za takových okolností je úkolem předkládajícího soudu určit, zda soudní příkaz, jehož vydání se u něj rodiče domáhají, obsahuje skutečně „prvek anti-suit“ v tom smyslu, že by jím bylo HCC zakázáno zahájit řízení u anglického soudu. Pokud tomu tak není, není jasné, v čem by mohlo být vydání takového příkazu problematické z hlediska judikatury Soudního dvora týkající se „anti-suit injunctions“.

146. V každém případě je nutno konstatovat, že i kdyby v důsledku soudního příkazu znějícího na zdržení se jednání nařízeného předkládajícím soudem bylo HCC dočasně, do vydání rozhodnutí v řízení ve věci samé, zakázáno zahájit řízení u anglických soudů ve věci osvojení nejmladšího dítěte nebo dvou starších dětí, nebyl by takový příkaz nepřípustný podle nařízení č. 2201/2003 či jiných ustanovení unijního práva.

147. Zaprvé soudní příkaz směřující proti HCC, jehož vydání se rodiče domáhají u předkládajícího soudu, nepředstavuje „anti-suit injunction“, ale „freezing“, neboli „Mareva injunction“. Účelem takového příkazu není bránit straně, proti které směřuje, aby zahájila řízení u jiného soudu, ale zabránit jí, aby před pravomocným rozhodnutím sporu vytvořila fait accompli, který by byl nezvratný a v jehož důsledku by konečné rozhodnutí v dané věci pozbylo jakéhokoli užitečného účinku. Jeho účelem je tedy zachovat stávající skutkový stav, dokud nebude rozhodnuto ve věci samé(78).

148. Zadruhé, i kdybychom měli za to, že za okolností sporu v původním řízení takový příkaz ve formě „freezing injunction“ zahrnuje „prvek anti-suit“ v tom smyslu, že by jím bylo HCC zakázáno zahájit řízení u anglického soudu, nespadalal by do oblasti působnosti judikatury týkající se zákazu „anti-suit injunctions“.

149. V tomto ohledu ve věcech Turner a Allianz a Generali Assicurazioni Generali Soudní dvůr rozhodl, že „anti-suit injunction“, tedy v projednávané věci soudní příkaz zakazující určité osobě zahájit nebo pokračovat v řízení před soudy jiného členského státu, je neslučitelný s Bruselskou úmluvou a nařízením č. 44/2001, označovaným jako „Brusel I“, protože takový příkaz nerespektuje zásadu, že každý soud, u kterého bylo zahájeno řízení, sám rozhodne na základě použitelných předpisů, zda je příslušný k rozhodnutí takového sporu(79). Takový zásah do příslušnosti soudu jiného členského státu je kromě toho neslučitelný se zásadou vzájemné důvěry, na které spočívá systém kogentních pravidel příslušnosti, jež musí všechny soudy spadající do oblasti působnosti zmíněných právních nástrojů dodržovat(80).

150. Logiku, ze které vychází takový zákaz „anti-suit injunctions“, však nelze uplatnit na okolnosti projednávané věci.

151. Ve věcech, ve kterých Soudní dvůr konstatoval neslučitelnost „anti-suit injunctions“ s právními nástroji systému tvořeného Bruselskou a Luganskou úmluvou, bylo účelem zabránit straně sporu vedeného před soudem jednoho členského státu, aby zahájila či pokračovala v soudním řízení proti jiné straně téhož sporu ohledně téhož předmětu před soudem jiného členského státu(81). Za takových okolností „anti-suit injunction“ vydané prvním soudem skutečně obchází pravidla příslušnosti stanovená Bruselskou a Luganskou úmluvou a představuje zásah do pravomoci druhého soudu k tomu, aby sám rozhodl o použití zmíněných pravidel.

152. V projednávané věci je však situace naprosto odlišná, jak ostatně poznamenala na jednání vláda Spojeného království.

153. Účelem totiž není zabránit HCC, aby zahájila řízení u soudu jiného členského státu ohledně stejného předmětu, jaký má řízení vedené u předkládajícího soudu, protože předmět řízení o osvojení zahájeného či vedeného v Anglii je zcela odlišný. Neexistuje tedy ani překážka litispendence, ani konflikt příslušnosti dvou dotčených soudů.

154. To platí tím spíše, že nařízení č. 2201/2003 řeší konflikt příslušnosti soudů členských států pouze ve vztahu k věcem spadajícím do oblasti jeho příslušnosti. Rozhodnutí o osvojení a opatření sloužící k přípravě jeho vydání přitom nespadají do působnosti nařízení č. 2201/2003, takže ve věci v původním řízení nemůže dojít k takovému konfliktu ve smyslu uvedeného nařízení(82).

155. Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nebrání zásady založené judikaturou týkající se „anti-suit injunction“ tomu, aby předkládající soud vydal soudní příkaz znějící na zdržení se jednání proti HCC, kterým posledně uvedené zakáže pokračovat v řízení v Anglii, případně zahájit řízení o osvojení v Anglii.

c)      K podloženosti soudního příkazu znějícího na zdržení se jednání za okolností sporu v původním řízení

156. Za okolností projednávané věci nebrání vydání soudního příkazu předkládajícím soudem proti HCC ani systematika nařízení č. 2201/2003 jako celku, ani zásada vzájemné důvěry, na níž je založeno.

157. Je pravda, že článek 20 nařízení č. 2201/2003 upravuje některá předběžná opatření pouze pro případ, že soud členského státu potřebuje vydat taková opatření v naléhavých případech týkajících se osob nebo majetku nacházejících se v dotčeném členském státě. Nicméně tato pravomoc je výslovně upravena pouze proto, že představuje odchylku a lze ji uplatnit, i když je podle k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu(83).

158. Skutečnost, že jsou výslovně upravena pouze takováto předběžná opatření, tudíž v žádném případě nevylučuje pravomoc soudů členských států vydávat v oblasti své příslušnosti, kterou jim svěřuje nařízení č. 2201/2003, předběžná opatření za účelem zajištění účinku řízení, která jsou u nich vedena.

159. Taková opatření se mohou ukázat nezbytnými zejména v případě, jaký nastal v projednávané věci, kdy jedna ze stran, zde HCC, neposkytla dotčenému soudu žádné záruky, že vyhoví rozsudku vydanému v řízení, které u něj bylo zahájeno v souladu s nařízením č. 2201/2003.

160. V této souvislosti předkládající soud správně podotýká, že za normálních okolností by samozřejmě nebylo nutné vydat takový příkaz znějící na zdržení se jednání směřující proti orgánu veřejné moci jiného členského státu, který je stranou dotčeného řízení, protože takový orgán je povinen se řízení účastnit a zavázat se, že splní rozhodnutí, které bude vydáno.

161. Z okolností sporu v původním řízení však vyplývá, že HCC se účastnila pouze řízení o opravném prostředku vedeného u irského High Court proti usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017, které skočilo dne 18. ledna 2018. HCC se naproti tomu rozhodla neúčastnit se dále řízení o odvolání podaném rodiči proti usnesení irského High Court ze dne 18. ledna 2018, které je vedeno před předkládajícím soudem. HCC navíc sdělila předkládajícímu soudu, že v žádném případě nemá v úmyslu vrátit děti zpět, a že bylo zahájeno řízení o osvojení nejmladšího dítěte. V tomto směru HCC tvrdí, že k řízení ve věci jsou příslušné anglické soudy a že děti nikdy nespadaly do příslušnosti irských soudů. Tento její názor však vyplývá z nesprávného výkladu nařízení č. 2201/2003, aniž je dotčena příslušnost k rozhodnutí ve věci samé v projednávaném sporu. Komise totiž na jednání zejména potvrdila, že zmíněné nařízení výslovně stanoví, že k řízení o opravném prostředku podaném proti rozhodnutím o prohlášení vykonatelnosti jsou příslušné soudy členského státu, v němž se o uznání žádá.

162. HCC tak nejprve uplatnila nařízení č. 2201/2003 ve svůj prospěch, aby dosáhla prohlášení vykonatelnosti usnesení anglického High Court ze dne 8. září 2017, a zahájila za tímto účelem vykonávací řízení podle článku 28 zmíněného nařízení. Následně pak ve spolupráci se svým irským protějškem obešla procesní povinnosti stanovené zmíněným nařízením a postupovala podle rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti ještě před tím, než bylo dotčené rozhodnutí doručeno rodičům. Konečně se domnívá, že není povinna účastnit se řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti až do konce, a nemá v úmyslu podřídit se rozhodnutí, které vydá příslušný soud na konci zmíněného řízení.

163. Za takových okolností HCC neposkytla záruky nezbytné k dodržení zásady vzájemného uznávání [soudních rozhodnutí] a vzájemné důvěry, které přitom tvoří základ fungování mechanismů založených nařízením č. 2201/2003. Soudní dvůr nedávno připomněl, že systém vzájemné pomoci a důvěry znamená, že je na zúčastněných vnitrostátních orgánech, aby vytvořily podmínky, za kterých mohou jejich protějšky v jiných členských státech účinně a v souladu se základními zásadami unijního práva poskytnout svou pomoc(84).

d)      Dílčí závěr

164. Na předběžnou otázku položenou ve věci C‑375/18 PPU je třeba odpovědět v tom smyslu, že unijní právo, zejména nařízení č. 2201/2003, nebrání tomu, aby soud členského státu vydal proti orgánu veřejné moci jiného členského státu, který je stranou řízení vedeného u téhož soudu, soudní příkaz znějící na zdržení se jednání, zakazující takovému orgánu zahájit nebo pokračovat v řízení o osvojení dětí před soudy dotčeného jiného členského státu.

VI.    Závěry

165. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko) ve věci C‑325/18 PPU takto:

„1)      Tvrdí-li se, že došlo k protiprávnímu přemístění dětí z členského státu jejich obvyklého bydliště do jiného členského státu, nemůže být příkaz k navrácení dotčených dětí vydaný soudem členského státu původu v jiném řízení než v řízení upraveném článkem 11 nařízení č. 2201/2003 a nezávisle na rozhodnutí týkajícím se rodičovské zodpovědnosti předmětem výkonu v souladu s ustanoveními kapitoly III téhož nařízení. Za takových okolností nicméně může být předmětem výkonu podle zmíněných ustanovení rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti, jehož součástí je navrácení dětí do dotčeného členského státu.

2)      Ve věci týkající se ustanovení o výkonu obsažených v nařízení č. 2201/2003 má soud, u kterého bylo zahájeno řízení, pravomoc prodloužit lhůtu stanovenou v čl. 33 odst. 5 v souladu se zásadou procesní autonomie členských států. Je úkolem dotčeného soudu, aby na základě všech okolností dotčené věci a s ohledem na zásadu rovnocennosti a efektivity posoudil, zda je na místě takové prodloužení přiznat. Při takovém posouzení může soud přihlédnout zejména ke skutečnosti, že naplnění rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti před jeho doručením odpůrci ve vykonávacím řízení představoval neoprávněný zásah do práva dotčeného odpůrce na účinnou soudní ochranu, které je zaručeno článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie.“

166. Dále navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko) ve věci C‑375/18 PPU takto:

„Unijní právo, zejména nařízení č. 2201/2003, nebrání tomu, aby soud členského státu vydal soudní příkaz znějící na zdržení se jednání směřující proti orgánu veřejné moci jiného členského státu, který je stranou řízení vedeného u téhož soudu, zakazující takovému orgánu zahájit nebo pokračovat v řízení o osvojení dětí před soudy dotčeného jiného členského státu.“

1      Původní jazyk: francouzština.

2      Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243), pozměněné nařízením Rady (ES) č. 2116/2004 ze dne 2. prosince 2004 (Úř. věst. 2004, L 367, s. 1).

3      Dále jen „matka“.

4      Dále jen „první dítě“.

5      Dále jen „druhé dítě“; společně s prvním dítětem dále jen „dvě starší děti“.

6      Dále jen „nejmladší dítě“.

7      Dále jen „otec“; společně s matkou dále jen „rodiče“.

8      Dále jen „HCC“.

9      Le Freedom Programme; viz www.freedomprogramme.co.uk/.

10      Opatrovnický úřad CAFCASS, jehož úkolem je přezkoumávat opatření plánovaná místním orgánem a zajistit, aby byla přijatá rozhodnutí v nejlepším zájmu dotčených dětí; viz https://www.cafcass.gov.uk/grown-ups/parents-and-carers/care-proceedings/cafcass-role-care-proceedings/

11      Není zřejmé, zda se vrátili domů v den narození nejmladšího dítěte, nebo den poté.

12      Není zřejmé, zda k této návštěvě došlo den či dva dny po narození nejmladšího dítěte.

13      Není zřejmé, zda rodiče přijeli do Irska 5. nebo 6. září 2017.

14      Viz bod 118 a násl. tohoto stanoviska.

15      V tomto smyslu viz můj názor ve věci Health Service Executive (C‑92/12 PPU, EU:C:2012:177, body 56 a 57).

16      Nezbytným předpokladem pro uplatnění zvláštního postupu stanoveného v kapitole III oddíle 4 nařízení č. 2201/2003 je, že bylo nejprve vydáno rozhodnutí o nenavrácení; viz rozsudek ze dne 11. července 2008, Rinau (C‑195/08 PPU, EU:C:2008:406, bod 74).

17      Viz body 17, 18 a 23 odůvodnění nařízení č. 2201/2003. Pokud jde o vysvětlení v tomto směru, viz rovněž rozsudky ze dne 11. července 2008, Rinau (C‑195/08 PPU, EU:C:2008:406, bod 61 a násl.), a ze dne 26. dubna 2012, Health Service Executive (C‑92/12 PPU, EU:C:2012:255, bod 116 a násl.). Viz rovněž můj názor ve věci Health Service Executive (C‑92/12 PPU, EU:C:2012:177, body 58, 72 a násl.).

18      Viz čl. 1 písm. a) a články 3 a 12 Haagské úmluvy a čl. 2 odst. 11 písm. a) a čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 (body 7, 8, 9, 12 a 13 tohoto stanoviska).

19      V okamžiku přemístění do Irska již byla na návrh HCC vydána usnesení o svěření dvou starších dětí do přechodné péče (viz bod 30 tohoto stanoviska); naproti tomu, jak potvrdil na jednání zástupce HCC, nelze určit, zda usnesení o svěření nejmladšího dítěte do přechodné péče bylo vydáno před odjezdem (rodiny), nebo až poté (viz body 35 a 37 tohoto stanoviska).

20      Stejně jako na některá rozhodnutí týkající se práva na styk s dítětem, která nejsou v souvislosti s projednávanou věcí relevantní.

21      Ve věcech, ve kterých byly vydány rozsudky ze dne 22. prosince 2010, Mercredi (C‑497/10 PPU, EU:C:2010:829, bod 62 a násl.), a ze dne 9. října 2014, C (C‑376/14 PPU, EU:C:2014:2268, bod 62 a násl.) kromě toho strany podaly opravný prostředek ve dvou souběžně vedených řízeních, přičemž Soudní dvůr jim takový postup nijak nevytkl.

22      Viz bod 68 tohoto stanoviska.

23      Viz bod 118 a násl. tohoto stanoviska.

24      Viz bod 121 a násl. tohoto stanoviska.

25      Jde zejména o znění v anglickém jazyce („[a] judgment on the exercise of parental responsibility in respect of a child given in a Member State“); ve francouzském jazyce („[l]es décisions rendues dans un État membre sur l’exercice de la responsabilité parentale à l’égard d’un enfant“); ve španělském jazyce („[l]as resoluciones dictadas en un Estado miembro sobre el ejercicio de la responsabilidad parental con respecto a un menor“); v italském jazyce („[l]e decisioni relative all’esercizio della responsabilità genitoriale su un minore“); v portugalském jazyce („[a]s decisões proferidas num Estado-Membro sobre o exercício da responsabilidade parental relativa a uma criança“) či v nizozemském jazyce („[b]eslissingen betreffende de uitoefening van de ouderlijke verantwoordelijkheid voor een kind“). Naopak v jiných jazykových zněních nařízení č. 2201/2003 se v článku 28 takový rozdíl nečiní, viz zejména znění v německém jazyce („[d]ie in einem Mitgliedstaat ergangenen Entscheidungen über die elterliche Verantwortung für ein Kind“); v dánském jazyce („[e]n i en medlemsstat truffet retsafgørelse om forældreansvar over for et barn“); v českém jazyce („[v]ýkon rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti vydaných v členském státě“) či v estonském jazyce („[l]apse suhtes vanemlikku vastutust käsitlevat kohtuotsust, mis on tehtud liikmesriigis ja on selles liikmesriigis täitmisele pööratav ning kätte antud“).

26      Kurzivou zvýraznila autorka stanoviska.

27      K tomuto bodu viz názor generální advokátky Sharpston ve věci Rinau (C‑195/08 PPU, EU:C:2008:377, bod 52 a násl.).

28      Články 18, 29 a 34 Haagské úmluvy dokládají, že tomu zmíněná úmluva nebrání.

29      Kurziva doplněna autorkou tohoto stanoviska.

30      Viz rozsudky ze dne 27. listopadu 2007, C (C‑435/06, EU:C:2007:714, bod 46 a násl.), a ze dne 21. října 2015, Gogova (C‑215/15, EU:C:2015:710, bod 26). Viz rovněž mé stanovisko ve věci C (C‑435/06, EU:C:2007:543, bod 33 a násl.) a můj názor ve věci Health Service Executive (C‑92/12 PPU, EU:C:2012:177, bod 10 a násl.).

31      Viz rozsudky ze dne 27. listopadu 2007, C (C‑435/06, EU:C:2007:714, bod 24 a násl.), a ze dne 2. dubna 2009, A (C‑523/07, EU:C:2009:225, bod 21 a násl.).

32      Viz rozsudek ze dne 26. dubna 2012, Health Service Executive (C‑92/12 PPU, EU:C:2012:255, bod 56 a násl.).

33      Podle vysvětlení Soudního dvora je pro určení, zda určitý návrh spadá do působnosti nařízení č. 2201/2003, třeba vycházet z jeho předmětu: viz rozsudek ze dne 21. října 2015, Gogova (C‑215/15, EU:C:2015:710, bod 28); pokud jde o nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1), ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/281 ze dne 26. listopadu 2014 (Úř. věst. 2015, L 54, s. 1) (označované jako „nařízení Brusel Ia“), viz mimo jiné rozsudek ze dne 9. března 2017, Pula Parking (C‑551/15, EU:C:2017:193, bod 34).

34      K tomuto bodu viz názor generálního advokáta Mengozziho ve věci Gogova (C‑215/15, EU:C:2015:725, bod 39 a násl.).

35      Nezdá se, že by v projednávané věci vnitrostátní právo odkazovalo na obsah nařízení č. 2201/2003 za účelem určení pravidel použitelných na situaci, která je čistě vnitřní záležitostí dotčeného státu; v tomto smyslu viz usnesení Soudního dvora ze dne 12. května 2016, Sahyouni (C‑281/15, EU:C:2016:343, bod 24 a násl. a citovaná judikatura).

36      V usnesení irského High Court o prohlášení vykonatelnosti ze dne 21. září 2017 se výslovně upřesňuje, že lhůta k podání opravného prostředku činí dva měsíce od jeho doručení.

37      Viz bod 44 tohoto stanoviska.

38      Viz bod 46 tohoto stanoviska.

39      Nejasnost týkající se nikoli data počátku běhu dotčené lhůty, ale data podání opravného prostředku, na niž upozorňuje HCC ve svém písemném a ústním vyjádření, byla vysvětlena na jednání: HCC nesprávně uvedla, že notice of motion bylo podáno dne 19. listopadu 2017, což by bylo ještě ve stanovené lhůtě dvou měsíců, pokud začala běžet dne 22. září 2017; rodiče však na jednání potvrdili, že tato informace není správná a že jejich opravný prostředek byl skutečně podán až dne 24. listopadu 2017.

40      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 1987, Heylens a další (222/86, EU:C:1987:442, bod 15).

41      Viz zejména rozsudky ze dne 5. března 1980, Könecke Fleischwarenfabrik v. Komise (76/79, EU:C:1980:68, bod 7); ze dne 6. července 1988, Dillinger Hüttenwerke v. Komise (236/86, EU:C:1988:367, body 13 a 14); ze dne 6. prosince 1990, Wirtschaftsvereinigung Eisen- und Stahlindustrie v. Komise (C‑180/88, EU:C:1990:441, bod 22); ze dne 19. února 1998, Komise v. Rada (C‑309/95, EU:C:1998:66, bod 18 a násl.), nebo ze dne 23. října 2007, Parlament v. Komise (C‑403/05, EU:C:2007:624, bod 29 a násl.).

42      V tomto směru viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. ledna 2017, Ivanova a Ivašova v. Rusko (CE:ECHR:2017:0126JUD000079714, bod 57 a citovaná judikatura).

43      Ačkoli francouzské znění dotčeného nařízení („[c]e délai ne comporte pas de prorogation à raison de la distance“ [tato lhůta nezahrnuje prodloužení z důvodu vzdálenosti]) není tak jednoznačné, znění v jiných jazycích jasně dokládají, že toto ustanovení skutečně znamená, že dotčenou lhůtu nelze prodloužit z důvodu vzdálenosti (viz znění v anglickém jazyce: „No extension of time may be granted on account of distance“; znění v německém jazyce: „Eine Verlängerung dieser Frist wegen weiter Entfernung ist ausgeschlossen“; znění ve španělském jazyce: „Dicho plazo no admitirá prórroga en razón de la distancia“; znění v italském jazyce: „Detto termine non è prorogabile per ragioni inerenti alla distanza“; znění v portugalském jazyce: „Este prazo não é susceptível de prorrogação em razão da distância“; znění v nizozemském jazyce: „De termijn kan niet op grond van de afstand worden verlengd“).

44      Stejný názor zastávají i uznávaní autoři v oblasti mezinárodního práva soukromého: viz zejména Schlosser, P. F., EU-Zivilprozessrecht, 2. vydání, Beck, Mnichov, 2003, s. 276, bod 9; Oberhammer, P., „Art. 43“, Kommentar zur Zivilprozessordnung, svazek 10, 22. vydání, Mohr Siebeck, Tübingen, 2011, s. 686, bod 11 (oba k článku 43 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 012, s. 1; Zvl. vyd. 19/04 s. 42) (označovaného jako „nařízení Brusel I“), který odpovídá článku 33 nařízení č. 2201/2003); Mankowski, P., „Art 33“, Brussels IIbis Regulation, Sellier, Mnichov, 2012, s. 312, bod 38; Paraschas, K., „VO (EG) 2201/2003 Art. 33“, Internationaler Rechtsverkehr in Zivil- und Handelssachen, 54. vydání, Beck, Mnichov, 2018, bod 8. Mimoto v rozsudku ze dne 11. srpna 1995, SISRO (C‑432/93, EU:C:1995:262, bod 15) Soudní dvůr zřejmě implicitně uznal, že opravný prostředek podaný po uplynutí lhůty dvou měsíců stanovené v čl. 36 druhém pododstavci Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“), který odpovídá čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003, může být prohlášen za přípustný v souladu s vnitrostátními procesními předpisy.

45      Zejména viz čl. 1 odst. 3 nařízení č. 2201/2003: „Toto nařízení se nevztahuje na […]“; čl. 11 odst. 4 a 5: „Soud nemůže“; články 22 a 23 „Rozhodnutí […] se neuzná“; článek 24: „Příslušnost soudu členského státu původu nesmí být přezkoumávána.“; článek 25: „Uznání rozhodnutí nesmí být zamítnuto z toho důvodu, že právo členského státu […] nepřipouští […]“; článek 26 a čl. 31 odst. 3: „Cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.“; čl. 31 odst. 1: „[…] ani osoba […], ani dítě, nejsou […] oprávněn[i] podat k návrhu jakékoli připomínky.“; či konečně článek 34: „Rozhodnutí vydané o opravném prostředku může být napadeno pouze opravným prostředkem […]“.

46      Pro úplnost je třeba podotknout, že takový výklad není dotčen ani rozsudky ze dne 4. února 1988, Hoffmann (145/86, EU:C:1988:61), a ze dne 16. února 2006, Verdoliva (C‑3/05, EU:C:2006:113), jež cituje předkládající soud a na něž odkazuje HCC. Je pravda, že ve zmíněných rozsudcích Soudní dvůr vychází z pevné povahy lhůty stanovené v článku 36 Bruselské úmluvy, který odpovídal čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003. V rozsudku Hoffmann však Soudní dvůr pouze uvedl, že dotčené ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že strana, která nepodala opravný prostředek proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti upravený ve zmíněném ustanovení, nemůže ve fázi výkonu platně uplatnit důvod, který mohla vznést již v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti (rozsudek ze dne 4. února 1988, Hoffmann, 145/86, EU:C:1988:61, bod 34). Obdobně v rozsudku Verdoliva se Soudní dvůr omezil na konstatování, že pouhá skutečnost, že se strana, proti níž je výkon požadován, o dotčeném rozhodnutí dozvěděla, nemůže nahradit doručení dotčeného rozhodnutí, které je podle zmíněného ustanovení podmínkou pro to, aby mohla začít běžet lhůta k podání opravného prostředku upraveného v témže ustanovení (rozsudek ze dne 16. února 2006, Verdoliva, C‑3/05, EU:C:2006:113, bod 38).

47      Podle německého práva není možné lhůtu prodloužit a může pouze začít běžet nanovo.

48      Viz mé stanovisko ve věci Puškár (C‑73/16, EU:C:2017:253, body 46 a 47).

49      Zejména viz rozsudky ze dne 16. prosince 1976, Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral (33/76, EU:C:1976:188, bod 5); ze dne 7. ledna 2004, Wells (C‑201/02, EU:C:2004:12, bod 67), a ze dne 21. prosince 2016, TDC (C‑327/15, EU:C:2016:974, bod 90).

50      V tomto ohledu viz rovněž ustanovení irského práva citované v bodě23 tohoto stanoviska.

51      Viz judikatura uvedená v poznámce pod čarou č. 49 tohoto stanoviska.

52      Pokud jde o článek 36 Bruselské úmluvy, který odpovídal článku 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003, viz rozsudek ze dne 16. února 2006, Verdoliva (C‑3/05, EU:C:2006:113, bod 26 a násl.), a rovněž mé stanovisko ve věci Verdoliva (C‑3/05, EU:C:2005:722, bod 38 a násl. a citovaná judikatura); ve stejném smyslu, pokud jde o nařízení č. 2201/2003, viz rozsudek ze dne 11. července 2008, Rinau (C‑195/08 PPU, EU:C:2008:406, bod 101).

53      Viz zejména bod 33 odůvodnění nařízení č. 2201/2003.

54      Viz bod 64 tohoto stanoviska.

55      V tomto smyslu obdobně rozsudek ze dne 10. dubna 2003, Komise v. Německo (spojené věci C‑20/01 a C‑28/01, EU:C:2003:220, bod 36).

56      Viz článek 39 nařízení č. 1215/2012, označovaného „Brusel Ia“.

57      Viz body 66 a 71 tohoto stanoviska.

58      Viz rozsudek ze dne 26. dubna 2012, Health Service Executive (C‑92/12 PPU, EU:C:2012:255, bod 118), a rovněž můj názor ve věci Health Service Executive (C‑92/12 PPU, EU:C:2012:177, bod 71 násl.).

59      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2008, Rinau (C‑195/08 PPU, EU:C:2008:406, bod 101). V této souvislosti, pokud jde o článek 36 Bruselské úmluvy, který odpovídal čl. 33 odst. 5 nařízení č. 2201/2003, viz rovněž mé stanovisko ve věci Verdoliva (C‑3/05, EU:C:2005:722, body 41 a 42): „Článek 36 […] představuje procesní doplnění věcných důvodů pro zamítnutí uznání uvedených v článcích 27 a 28 Bruselské úmluvy“ Také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že odpůrce v řízení o výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě Evropské unie, na něž se vztahuje režim vzájemného uznávání, musí mít možnost namítnout zjevně nedostatečnou ochranu práva zaručeného Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Pouze pokud je zajištěna dostatečná ochrana, může být uplatněna domněnka rovnocenné ochrany práv zaručených zmíněnou úmluvou unijním právem a soudy členských států mohou aplikovat zmíněný režim vzájemného uznávání v plném rozsahu; viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. května 2016, Avotiņš v. Lotyšsko (CE:ECHR:2016:0523JUD001750207, bod 116).

60      Viz rozsudek ze dne 26. dubna 2012, Health Service Executive (C‑92/12 PPU, EU:C:2012:255, bod 121 a násl.).

61      Rozsudek ze dne 11. července 2008, Rinau (C‑195/08 PPU, EU:C:2008:406, bod 81).

62      Viz mimo jiné rozsudky ze dne 1. července 2010, Povse (C‑211/10 PPU, EU:C:2010:400, body 35 a 36); ze dne 5. října 2010, McB. (C‑400/10 PPU, EU:C:2010:582, bod 28), a ze dne 22. prosince 2010, Aguirre Zarraga (C‑491/10 PPU, EU:C:2010:828, body 39 a 40).

63      Viz bod 46 tohoto stanoviska.

64      Viz zejména bod 33 a násl. tohoto stanoviska.

65      Viz body 38 a 39 tohoto stanoviska.

66      Viz bod 125 tohoto stanoviska.

67      Viz bod 16 tohoto stanoviska.

68      Viz bod 45 tohoto stanoviska. Zmíněné rozhodnutí zní: „Námitky vznesené navrhovateli v listinách podaných k soudu jsou bezpředmětné.[Navrhovatelé] měli možnost zúčastnit se jednání konaného dne 8. září, místo toho však uprchli. Argumenty formální povahy, které jsou nyní vznášeny ohledně práva na spravedlivý proces, práva cestovat a práva na podání opravného prostředku proti ustanovení poručníka, nemohou obstát, a to tím spíše že děti se nyní opět nacházejí v jurisdikci tohoto soudu.“ (K překladu do češtiny byl použit vlastní překlad do francouzštiny autorky stanoviska.)

69      V tomto směru Soudní dvůr uznal, že v rámci řízení o opravném prostředku proti aktům unijních orgánů může být zmeškání lhůty k podání opravného prostředku způsobeno omluvitelným omylem, pokud dotčený orgán zvolil takový postup, který sám o sobě vyvolal nebo podstatnou měrou přispěl k omluvitelnému nesprávnému pochopení věci ze strany dotčeného jednotlivce, jednajícího v dobré víře (rozsudek ze dne 15. května 2003, Pitsiorlas v. Rada a ECB, C‑193/01 P, EU:C:2003:281, bod 24). V této souvislosti viz rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. prosince 2001, Tsironis v. Řecko (CE:ECHR:2001:1206JUD004458498, bod 27 a násl.).

70      Viz poznámku pod čarou 46 tohoto stanoviska.

71      Viz zejména bod 122 a násl. a bod 128 a násl. tohoto stanoviska.

72      Viz bod 122 a násl. tohoto stanoviska.

73      Viz body 51 a 52 tohoto stanoviska.

74      Rada Evropy, Sbírka evropských úmluv, č. 74.

75      Rozsudek ze dne 27. dubna 2004, Turner (C‑159/02, EU:C:2004:228).

76      Rozsudek ze dne 10. února 2009, Allianz et Generali Assicurazioni Generali (C‑185/07, EU:C:2009:69).

77      Viz bod 47 tohoto stanoviska.

78      Ve finančních věcech se právním institutem „freezing injunction“ rozumí soudní zákaz nakládání s majetkem ve formě předběžného opatření, kterým má být zabráněno tomu, aby byl věřitel v důsledku zcizování majetku dlužníka později zbaven možnosti uspokojit svou pohledávku (viz mé stanovisko ve věci Meroni, C‑559/14, EU:C:2016:120, bod 2). Soudní dvůr dospěl k závěru, že takové předběžné opatření není problematické, i když bylo nařízeno bez předchozího vyslechnutí třetí osoby, jejíž práva mohou být tímto usnesením dotčena, má-li tato osoba možnost svá práva uplatnit u soudu, který předběžné opatření nařídil (viz rozsudek ze dne 25. května 2016, Meroni, C‑559/14, EU:C:2016:349, bod 54).

79      Rozsudky ze dne 27. dubna 2004, Turner (C‑159/02, EU:C:2004:228, bod 25); ze dne 10. února 2009, Allianz a Generali Assicurazioni Generali (C‑185/07, EU:C:2009:69, bod 29), a ze dne 13. května 2015, Gazprom (C‑536/13, EU:C:2015:316, bod 33).

80      Rozsudky ze dne 27. dubna 2004, Turner (C‑159/02, EU:C:2004:228, bod 24); ze dne 10. února 2009, Allianz a Generali Assicurazioni Generali (C‑185/07, EU:C:2009:69, bod 30), a ze dne 13. května 2015, Gazprom (C‑536/13, EU:C:2015:316, bod 34).

81      Rozsudky ze dne 27. dubna 2004, Turner (C‑159/02, EU:C:2004:228, bod 9 a násl.), a ze dne 10. února 2009, Allianz et Generali Assicurazioni Generali (C‑185/07, EU:C:2009:69, bod 11 a násl.).

82      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. května 2015, Gazprom (C‑536/13, EU:C:2015:316, bod 36).

83      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. prosince 2009, Detiček (C‑403/09 PPU, EU:C:2009:810, bod 38).

84      Viz rozsudek ze dne 26. dubna 2018, Donnellan (C‑34/17, EU:C:2018:282, bod 61).