Prozatímní vydání
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 14. listopadu 2019(1)
Věc C‑616/18
Cofidis SA
proti
YU,
ZT
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal d’instance Épinal (Okresní soud v Épinal, Francie)]
Věc C‑679/18
OPR-Finance s.r.o.
proti
GK
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Okresním soudem v Ostravě (Česká republika)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Směrnice 2008/48 – Smlouvy o spotřebitelském úvěru – Předsmluvní posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem – Informační povinnosti věřitele při uzavření smlouvy – Sankce při nedodržení – Uplatnění z úřední povinnosti – Vnitrostátní právní norma, která vnitrostátním soudům po uplynutí promlčecí, respektive prekluzivní lhůty brání, aby z úřední povinnosti nebo na námitku spotřebitele konstatovaly a postihovaly případná porušení povinností“
I. Úvod
1. Věci Cofidis (C‑616/18) a OPR-Finance (C‑679/18) se zakládají na francouzské a české žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které se obě týkají výkladu směrnice o spotřebitelském úvěru(2). V zásadě se jedná o otázku, do jaké míry brání vnitrostátní prekluzivní a promlčecí lhůty přezkumu porušení článků 8 a 10 směrnice o spotřebitelském úvěru vnitrostátním soudem z úřední povinnosti a do jaké míry musí soudy takto zjištěná porušení z úřední povinnosti postihovat.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
2. Článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru stanoví:
„Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“
3. Článek 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru stanoví výčet informací, které úvěrová smlouva „jasně a výstižně“ uvádí, mezi nimi zejména roční procentní sazbu nákladů a celkovou částku splatnou spotřebitelem (písm. g), jakož i informace o některých právech spotřebitele.
4. Článek 23 směrnice o spotřebitelském úvěru ukládá členským státům, aby stanovily „pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice“ a přijaly „veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a dostatečně odrazující“.
B. Vnitrostátní právo
1. Francouzské právo (věc Cofidis)
5. Francie provedla ustanovení směrnice o spotřebitelském úvěru do francouzského práva změnou ustanovení spotřebitelského zákoníku na základě Loi n° 2010-737 du 1er juillet 2010 portant réforme du crédit à la consommation“ (zákon č. 2010-737 ze dne 1. července 2010 o reformě spotřebitelského úvěru)(3).
6. Pro rozhodnutí v řízení o předběžné otázce jsou relevantní ustanovení Code de la consommation (spotřebitelský zákoník) ve znění rozhodujícím pro skutkové okolnosti, a to článek L. 311-9(4), který stanoví, že věřitel posoudí před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečného množství informací, včetně informací, které věřiteli poskytne na jeho vyžádání dlužník. Článek L 311-18 odst. 2(5) navíc umožňuje stanovit informace, které musí být uvedeny ve smlouvě, formou nařízení. Na základě tohoto zmocnění byl přijat Décret n° 2011-136 du 1er février 2011 (nařízení č. 2011/-136 ze dne 1. února 2011), který byl kodifikován v článku R. 311-5 spotřebitelského zákoníku(6). Jeho první odstavec stanoví: „Úvěrová smlouva podle článku L. 311-18 je sepsána velikostí písma, jehož velikost nesmí být menší než 8. V jasné a čitelné podobě obsahuje“ řadu důležitých informací.
7. Článek L. 311-48 spotřebitelského zákoníku upravuje právní důsledky, které se uplatní, pokud věřitel nedodrží své povinnosti. Porušení informační povinnosti podle článku L. 311-18 je podle čl. L. 311-48 odst. 1 postihováno propadnutím nároku na úrok. Tato sankce se podle čl. L. 311-48 odst. 2 použije také v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost podle článku L. 311-9, přičemž soud může v tomto případě omezit sankci na část nároku na úrok.
8. Spory vyplývající z uplatňování ustanovení spotřebitelského zákoníku upravujících spotřebitelské úvěry podléhají nejrůznějším prekluzivním a promlčecím lhůtám. Žaloby na zaplacení v důsledku prodlení platby musí být podle článku L. 311-52 spotřebitelského zákoníku podány během dvouleté prekluzivní lhůty od události, která spor vyvolala. Pro žaloby spotřebitele platí čl. L. 110-4 odst. 1 Code du commerce (obchodní zákoník), který stanoví, že povinnosti vyplývající z obchodů mezi dvěma či více podnikateli nebo mezi podnikateli a nepodnikateli se promlčují uplynutím lhůty pěti let, nevztahují-li se na ně zvláštní, kratší promlčecí lhůty. Článek 2224 Code civil (občanský zákoník) mimoto obecně stanoví, že právo podat žalobu, jíž jsou uplatňovány nároky osobní povahy nebo nároky týkající se movitého majetku, se promlčuje ve lhůtě pěti let ode dne, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo měla dozvědět o skutečnostech zakládajících její právo podat žalobu.
2. Právo České republiky (věc OPR-Finance)
9. Česká republika provedla směrnici o spotřebitelském úvěru do českého práva zákonem č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) s účinností od 1. prosince 2016.
10. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje posouzení úvěruschopnosti spotřebitele takto:
„(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. […]“.
11. Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost upravuje ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru:
„(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
12. Ustanovení § 586 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, obecně upravuje takzvanou relativní neplatnost, kterou mimo jiné stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, takto:
„(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.
(2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.“
III. Skutkový stav, původní řízení a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci Cofidis
A. Skutkový stav a původní řízení
13. Společnost Cofidis, která je žalobkyní v původním řízení, uzavřela se žalovanými v původním řízení jako spotřebiteli dne 5. května 2013 smlouvu o restrukturalizaci dluhu na částku 20 600 eur(7). Dne 20. prosince 2017 společnost Cofidis smlouvu zrušila a dne 29. března 2018 vyzvala žalované k úhradě zbývajících splátek.
14. V žalobě doručené dne 9. května 2018 společnost Cofidis navrhuje, aby žalovaným byla společně uložena úhrada a rozhodnuto o předběžné vykonatelnosti rozsudku. Během jednání konaného dne 21. června 2018 se předseda z úřední povinnosti věnoval jak případnému porušení povinnosti předložit nabídku smlouvy s jasnými a čitelnými údaji, tak případnému porušení povinnosti posoudit úvěruhodnost dlužníka a sankcím s tím spojeným (neplatnost, úplné nebo částečné propadnutí nároku na úroky) a vyzval účastníky, aby se k tomuto vyjádřili. Společnost Cofidis oponovala, že prostředky obhajoby uplatněné z úřední povinnosti jsou promlčeny, protože je soud uvedl až po uplynutí doby pěti let po uzavření smlouvy.
B. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
15. Rozhodnutím ze dne 20. září 2018, došlým dne 1. října 2018, předložil Tribunal d’instance Épinal (Okresní soud v Épinal, Francie) Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU následující předběžnou otázku:
„Brání ochrana spotřebitele zaručená směrnicí o spotřebitelském úvěru takovému vnitrostátnímu ustanovení, které v soudním řízení zahájeném na návrh podnikatele proti spotřebiteli na základě úvěrové smlouvy, již spolu uzavřeli, zakazuje vnitrostátnímu soudu po uplynutí pětileté promlčecí lhůty počínající dnem uzavření smlouvy uplatnit bez návrhu nebo na základě námitky vznesené spotřebitelem nedodržení povinnosti ověřit úvěruschopnost spotřebitele, která je stanovena v článku 8 směrnice, nedodržení ustanovení o informacích, jež musí být jasně a výstižně uvedeny v úvěrových smlouvách, která jsou obsažena v článku 10 a následujících směrnice, a obecně nedodržení veškerých ustanovení zmíněné směrnice, která mají chránit spotřebitele, a uložit odpovídající sankce z důvodu takového porušení?“
16. V řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem předložily písemná stanoviska společnost Cofidis jako žalobkyně v původním řízení, Francouzská republika, Česká republika a Evropská komise. Titíž zúčastnění byli zastoupeni i na jednání konaném dne 4. září 2019.
IV. Skutkový stav, původní řízení a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci OPR-Finance
A. Skutkový stav a původní řízení
17. Společnost OPR-Finance, která je žalobkyní v původním řízení, poskytla žalované v původním řízení jako spotřebitelce dne 21. dubna 2017 revolvingový úvěr v celkové výši 4 900 českých korun (Kč)(8). Poté, co spotřebitelka neplatila splatné splátky úvěru, podala společnost OPR Finance žalobu došlou k soudu dne 7. června 2018, v níž požadovala platbu částky ve výši 7 839 Kč(9) s připočtením zákonných úroků z prodlení od 1. října 2017.
18. V průběhu řízení společnost OPR Finance netvrdila ani nedokazovala, že před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalované. Žalovaná zase nenamítala neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu chybějícího posouzení její úvěruschopnosti žalobkyní.
B. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
19. Rozhodnutím ze dne 25. října 2018, došlým dne 5. listopadu 2018, předložil Okresní soud v Ostravě (Česká republika) Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU následující předběžné otázky:
„1) Brání článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru vnitrostátní právní úpravě, která za porušení povinnosti věřitele před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy spojenou s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, přičemž se však tato sankce (neplatnost úvěrové smlouvy) uplatní jen v případě, že se jí spotřebitel v tříleté promlčecí době dovolá (tj. namítne neplatnost smlouvy)?
2) V případě kladné odpovědi Soudního dvora na první otázku:
Zakládá článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru povinnost vnitrostátního soudu aplikovat sankci stanovenou ve vnitrostátní právní úpravě za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti (tj. i v případě, že se jí spotřebitel aktivně nedovolá)?“
20. V řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem předložily písemné vyjádření Česká republika, Portugalská republika a Evropská komise. Titíž zúčastnění byli zastoupeni i na jednání konaném dne 4. září 2019.
V. Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci Cofidis
21. Francouzská vláda namítá nepřípustnost otázky položené v řízení o předběžné otázce ve věci Cofidis. Má za to, že se jedná o hypotetickou právní otázku, neboť citovaná ustanovení francouzského práva upravující promlčení se ve sporu v původním řízení vůbec nepoužijí.
22. Tuto námitku podle mého názoru nelze přijmout.
23. K tomu je nutno podotknout, že – jak francouzská vláda sama uvádí – podle ustálené judikatury Soudního dvora pro žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které se týkají výkladu unijního práva, platí domněnka nezbytnosti rozhodnutí(10). Soudní dvůr sice může odmítnout rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(11). Tomu v projednávané věci tak není. Jak totiž uvádí sama francouzská vláda, je použitelnost francouzské právní úpravy promlčení podle článku L. 110-4 obchodního zákoníku a článku 2224 Code civil (občanský zákoník) v případech, jako těch dotčených v původním řízení, vnitrostátními soudy posuzována různě. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z názoru předkládajícího soudu o použitelných ustanoveních vnitrostátního práva a zásadně z relevantnosti předložené otázky pro rozhodnutí.
24. V rozsahu, v němž se však předložená otázka týká konstelace, že porušení povinností je postihováno na námitku vznesenou spotřebitelem, je nutno podotknout, že takováto námitka nebyla v původním řízení vznesena. Tento aspekt otázky proto není relevantní pro konkrétní rozhodnutí sporu, a je tedy hypotetické povahy.
25. Kromě toho je podle mého názoru oprávněná námitka společnosti Cofidis, že předložení předběžné otázky je nepřípustné v rozsahu, v němž je žádáno o rozhodnutí o tom, zda jsou vnitrostátní soudy oprávněny obecně uplatnit z úřední povinnosti nedodržení veškerých ustanovení směrnice o spotřebitelském úvěru, která mají chránit spotřebitele, a uložit odpovídající sankce z důvodu takového porušení. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž jasně nevyplývá, jaká další ustanovení chtěl vnitrostátní soud ve sporu v původním řízení konkrétně z úřední povinnosti uplatnit. Soudní dvůr tedy nedisponuje skutkovými ani právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na tento aspekt otázky.
26. O přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci Cofidis proto nepanují žádné pochybnosti v rozsahu, v němž požaduje vyjasnit pravomoc vnitrostátního soudu zkoumat porušení povinností věřitele podle článku 8 a článku 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru bez ohledu na vnitrostátní právní úpravu promlčení, jež tomu brání, a tato porušení případně postihovat.
VI. Věcné posouzení předběžných otázek
27. Ve věci Cofidis se francouzský soud táže, zda musí z úřední povinnosti konstatovat porušení ustanovení směrnice o spotřebitelském úvěru – konkrétně povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle článku 8 a jasně a výstižně uvést ve smlouvě údaje uvedené v článku 10 – a uložit sankce, ačkoliv tomu brání vnitrostátní ustanovení o promlčení.
28. Ve věci OPR-Finance se český soud svými dvěma předběžnými otázkami v zásadě táže, zda směrnice o spotřebitelském úvěru přikazuje aplikovat sankci za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti, ačkoliv vnitrostátní sankční ustanovení vyhrazuje spotřebiteli, aby se takovéhoto porušení povinnosti dovolával (druhá předběžná otázka), a za tímto účelem stanoví tříletou promlčecí lhůtu (první předběžná otázka).
29. V obou věcech tedy vyvstává otázka, do jaké míry musí vnitrostátní soud z úřední povinnosti bez ohledu na vnitrostátní ustanovení o prekluzivních nebo promlčecích lhůtách konstatovat nedodržování povinností věřitele vyplývajících ze směrnice o spotřebitelském úvěru a případně z důvodu takovéhoto porušení uložit odpovídající sankce. Je tedy účelné zabývat se oběma věcmi společně.
30. Nejprve vyložím, že vnitrostátní soudy musí tato porušení zkoumat z moci úřední, poté posoudím účinnost příslušných lhůt a závěrem se budu věnovat sankcím za porušení.
A. K povinnosti vnitrostátních soudů zkoumat dodržování povinností věřitele vyplývajících ze směrnice o spotřebitelském úvěru z moci úřední (druhá předběžná otázka ve věci OPR-Finance)
31. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je pro zajištění praktické účinnosti nejrůznějších nástrojů unijního práva na ochranu spotřebitelů nezbytné, aby vnitrostátní soudy měly možnost, resp. byly povinny, posoudit z úřední povinnosti jejich dodržování(12). V této souvislosti je nutno nejprve vyložit, že důvody pro domněnku takovéto povinnosti přezkumu (viz dále bod 1) platí i u zde dotčených povinností vyplývajících ze směrnice o spotřebitelském úvěru (viz dále bod 2).
1. Odůvodnění přezkumu z úřední povinnosti v ochraně spotřebitele
32. Výchozím bodem je judikatura ke směrnici o zneužívajících ujednáních(13), která nejprve uváděla pravomoc(14) a nyní již povinnost(15) vnitrostátních soudů zkoumat zneužívající charakter ujednání z úřední povinnosti, jestliže k tomu disponují právními a skutkovými poznatky, které jsou k tomu nezbytné.
33. Soudní dvůr rozhodl také v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, že vnitrostátní soud může uplatnit i bez návrhu porušení povinnosti poučit spotřebitele o jejich právu odstoupit od smlouvy podle článku 4 směrnice 85/577/EHS(16) (17).
34. Kromě toho byla prostřednictvím věci Faber uplatněna tato doktrína také v právu upravujícím prodej spotřebního zboží. Zde Soudní dvůr vycházel z povinnosti vnitrostátních soudů ověřit postavení spotřebitele v oblasti působnosti směrnice 1999/44/ES(18) z úřední povinnosti(19).
35. V oblasti práva upravujícího spotřebitelský úvěr uznal Soudní dvůr již ve věci Rampion a Godard(20) pravomoc vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti dodržování ochrany v rámci smluv o vázaném úvěru poskytované ustanovením čl. 11 odst. 2 směrnice 87/102/EHS(21). Ve věci Radlinger a Radlingerová týkající se mimo jiné informační povinnosti stanovené v čl. 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda je tato informační povinnost dodržována, a případně uložit sankce(22).
36. Povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů je v ustálené judikatuře označována za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele zamýšlené příslušnými směrnicemi(23). Tato skutečnost vychází z předpokladu, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti(24). Existuje tedy nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně(25). Povinnost vnitrostátních soudů posuzovat z úřední povinnosti porušení předpisů na ochranu spotřebitele je tedy nezbytná, aby bylo narovnáno nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem zásahem, který je nezávislý na smluvních stranách, ze strany vnitrostátního soudu(26).
37. Domněnka takovéto povinnosti vnitrostátního soudu však předpokládá podrobnou analýzu systematického postavení a cíle ustanovení, jehož dodržování má být z úřední povinnosti přezkoumáno. Na rozdíl od názoru Komise k tomu nepostačuje paušálně odkazovat na důvody „soudržnosti“ v oblasti ochrany spotřebitele(27).
38. Soudní dvůr v souladu s tím v nedávné době též jasně stanovil, že ne každá povinnost dotýkající se právního postavení spotřebitelů a vyplývající ze směrnic je způsobilá k přezkumu z úřední povinnosti. Ve věci Bankia(28) odůvodnil Soudní dvůr nepřenositelnost zásad povinnosti přezkumu na oblast nekalých obchodních praktik například rozdílnou koncepcí směrnice o nekalých obchodních praktikách(29) a směrnice o zneužívajících ujednáních. Posledně uvedená směrnice zakazuje používání zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách a stanoví také právní důsledek jejich použití – totiž zrušení jejich závazné povahy. Naopak směrnice o nekalých obchodních praktikách sice zakazuje určité praktiky, konkrétní podobu opatření, která takovýmto praktikám zabrání, však přenechává členským státům.
39. Také ve věci Salvoni(30) Soudní dvůr konstatoval, že judikaturu týkající se povinnosti přezkumu zneužívajících ujednání nelze použít obdobně na posouzení dodržování pravidel příslušnosti ve spotřebitelských věcech podle nařízení č. 1215/2012(31) s odkazem na rozdílný předmět úpravy obou norem.
40. Vzhledem k tomu je zapotřebí věnovat se otázce, zda povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti dodržení informační povinnosti věřitele podle čl. 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelských úvěrech, kterou Soudní dvůr již potvrdil, platí také pro povinnost transparentnosti stanovenou též ustanovením čl. 10 odst. 2 a pro předsmluvní povinnost posoudit úvěruhodnost spotřebitele podle článku 8.
2. K požadavku přezkumu z úřední povinnosti, zda věřitel dodržel povinnosti podle článků 8 a 10 směrnice o spotřebitelském úvěru
41. Předkládající soud nemá ve věci Cofidis žádné pochybnosti o tom, že otázka, zda věřitel dodržel povinnosti stanovené právními úpravami provádějícími směrnici o spotřebitelském úvěru, musí být posouzena z úřední povinnosti. Naopak předkládající soud ve věci OPR-Finance se druhou otázkou zejména táže, zda takovýto požadavek existuje i tehdy, je-li podle vnitrostátního sankčního ustanovení přenecháno výlučně spotřebiteli, aby se dovolával případného porušení povinnosti věřitelem.
42. Česká vláda se v zásadě vyslovuje proti domněnce povinnosti vnitrostátního soudu zkoumat dodržování dotčených povinností věřitele z úřední povinnosti(32). Podobně jako Soudní dvůr ve věci Bankia(33) přitom argumentuje rozdílnou koncepcí, tentokrát však mezi směrnicí o spotřebitelském úvěru a směrnicí o zneužívajících ujednáních: Zatímco nezávaznost zneužívajícího ujednání je v unijním právu stanovena článkem 6 směrnice o zneužívajících ujednání, článek 23 směrnice o spotřebitelském úvěru přenechává členským státům, aby samy stanovily právní důsledky porušení povinností ze směrnice o spotřebitelském úvěru. Tato normativní autonomie členských států jim umožňuje vzdát se soukromoprávních sankcí a rozhodnout se pro regulační sankce, jsou-li takovéto sankce účinné, odrazující a přiměřené.
43. Tato argumentace však není přesvědčivá.
44. Je sice pravda, že článek 23 směrnice o spotřebitelském úvěru přenechává členským státům stanovení sankcí pro případ porušení příslušných prováděcích předpisů, kdežto směrnice o zneužívajících ujednáních stanoví, že zneužívající ujednání jsou neúčinná. V tomto smyslu existuje paralela s článkem 13 směrnice o nekalých obchodních praktikách, který je stejného znění a byl předmětem rozsudku ve věci Bankia. Tato normativní autonomie skutečně dává členským státům možnost postihovat takováto porušení prostředky soukromého nebo veřejného práva, zejména v rámci správního dohledu, je-li příslušná úprava takové sankce účinná, odrazující a přiměřená.
45. To však nevylučuje povinnost zkoumat porušení směrnice o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti.
46. Zaprvé české i francouzské právo spojují tato porušení s právními důsledky ve prospěch příslušného spotřebitele, které soud může prosadit na základě přezkumu z úřední povinnosti.
47. Zadruhé rozsudek ve věci Bankia odmítl pravomoc vnitrostátních soudů, která by vyplývala z unijního práva, zkoumat z úřední povinnosti existenci zakázaných obchodních praktik v rámci posouzení platnosti vykonávacího titulu, a to na základě systematiky a cíle směrnice o nekalých obchodních praktikách dotčené v této věci. Touto směrnicí není podle jejího bodu 9 odůvodnění dotčeno uplatňování individuálních nároků, které vznášejí osoby poškozené nekalými obchodními praktikami, ani jí nejsou dotčena unijní a vnitrostátní pravidla smluvního práva, včetně pravidla týkajícího se platnosti, vzniku nebo účinků smluv, jak vyplývá výslovně z čl. 3 odst. 2 této směrnice(34). Smluvní ujednání tedy nelze prohlásit za neplatné pouze na základě ustanovení uvedené směrnice, a to i přesto, že bylo sjednáno mezi stranami smlouvy na základě nekalé obchodní praktiky(35). Z toho vyplývá, že užitečný účinek této směrnice nevyžaduje, aby vnitrostátní soudy v řízení o účinnosti takovýchto smluv z úřední povinnosti zkoumaly, zda se takové smlouvy zakládají na nekalých obchodních praktikách(36).
48. Naopak Soudní dvůr již ve věci Radlinger a Radlingerová rozhodl, že dodržování informační povinnosti podle čl. 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být případně posouzeno z úřední povinnosti(37). Opíral se přitom o slabší vyjednávací sílu a nižší úroveň informovanosti spotřebitele, jakož i nebezpečí, že se z důvodu nevědomosti nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně(38).
49. Tyto úvahy platí stejnou měrou pro předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyplývající z čl. 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru dotčenou v obou věcech, i pro povinnost transparentnosti v rámci informační povinnosti podle čl. 10 odst. 2.
50. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.
51. Tato povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele má za cíl, aby poskytovatel úvěru jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní(39). Jejím účelem je ochránit spotřebitele před nebezpečím předlužení a platební neschopnosti. Tím přispívá k naplnění cíle zamýšleného směrnicí o spotřebitelském úvěru, kterým je zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů spotřebitelů a usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů(40).
52. Vzhledem k tomuto významu povinnosti posouzení úvěruschopnosti a nerovnováze mezi věřitelem a spotřebitelem uvedené v bodě 36 výše je žádoucí, aby vnitrostátní soud dodržování této povinnosti zkoumal z úřední povinnosti. Systematický soudní přezkum dodržování této povinnosti navíc přispívá k zajištění rovnocenných konkurenčních podmínek („level playing-field“) pro věřitele. Naopak spotřebitel se sotva může ujistit, že tato povinnost byla dodržena.
53. Také dodržování povinnosti transparentnosti podle čl. 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru je nutno kontrolovat z úřední povinnosti. Podle tohoto ustanovení musí věřitel v úvěrové smlouvě jasně a výstižně uvést údaje uvedené v tomto ustanovení.
54. V rozsudku Radlinger a Radlingerová(41) Soudní dvůr zdůraznil zásadní význam informační povinnosti pro spotřebitele, neboť „na základě těchto informací se spotřebitel rozhoduje, zda chce být vázán podmínkami, které prodávající nebo poskytovatel vyhotovil předem“. Jak stanoví také bod 31 odůvodnění směrnice o spotřebitelském úvěru, takovéto informované rozhodnutí však předpokládá nejen poskytnutí veškerých údajů stanovených v čl. 10 odst. 2. Spíše je nutno zajistit dodržování povinnosti transparentnosti, která je zde též obsažena, aby bylo zaručeno, že se spotřebitel s příslušnými informacemi skutečně seznámí. Povinnost transparentnosti se přitom neomezuje na formální požadavky čitelnosti informací, nýbrž obsahuje také materiální požadavky na jejich srozumitelnost.
3. Dílčí závěry
55. Vnitrostátní soud je tudíž zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá, že článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti.
B. K vnitrostátním promlčecím a prekluzivním lhůtám (první dílčí otázka ve věci Cofidis a první předběžná otázka ve věci OPR-Finance)
56. V původních řízeních jsou však vnitrostátní soudy toho názoru, že dodržování článku 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru nemohou zkoumat a případně postihovat, neboť příslušné nároky podléhají podle vnitrostátních způsobů prosazení tříleté resp. pětileté prekluzivní resp. promlčecí lhůtě. Z toho vyplývá otázka přípustnosti takové úpravy z hlediska unijního práva.
57. Směrnice o spotřebitelském úvěru neupravuje promlčení nebo prekluzi nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Tyto právní úpravy proto zásadně spadají do normativní autonomie členských států, která je však omezena zásadami rovnocennosti a efektivity.
58. Vzhledem k tomu, že česká prekluzivní i francouzská promlčecí lhůta platí pro nároky podle vnitrostátního i podle unijního práva stejnou měrou, nepanují o zásadě rovnocennosti žádné pochybnosti.
59. Naopak otázka, zda jsou dotčené úpravy prekluze a promlčení v souladu se zásadou efektivity, si zaslouží podrobnějšího posouzení.
60. Podle mého názoru s ní v souladu nejsou.
61. Požadavek efektivity brání vnitrostátním právním předpisům v tom, aby výkon práv přiznaných unijním právem v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly. To je nutno posoudit s přihlédnutím k systematickému postavení dotčeného ustanovení a k jeho cíli(42).
62. Stanovení přiměřených lhůt pro opravné prostředky v podobě prekluzivních lhůt je v souladu se základní zásadou právní jistoty(43). Vnitrostátní prekluzivní lhůta proto může být slučitelná se zásadou efektivity, zejména je-li zajištěno, že lhůta nezačne běžet, či dokonce neuplyne, aniž by se spotřebitel dozvěděl o svých právech(44).
63. Něco jiného však musí platit, je-li důsledkem vnitrostátních prekluzivních nebo promlčecích lhůt asymetrie v právních prostředcích, tedy jestliže věřitel může své nároky na platbu uplatňovat déle než spotřebitel neplatnost smlouvy. Soud pak musí zkoumat zneužívající charakter ujednání i po uplynutí lhůty, neboť prodávající nebo poskytovatel může v opačném případě obejít ochranu spotřebitele zamýšlenou směrnicí o zneužívajících ujednáních jednoduše tím, že vyčká uplynutí lhůty, aby následně cestou žaloby prosazoval svá zneužívající ujednání(45).
64. V projednávaných věcech sice okolnost, že vnitrostátní právní úpravy stanoví tříleté prekluzivní respektive pětileté promlčecí lhůty, sama o sobě nepředstavuje porušení zásady efektivity. Tři roky nebo pět let totiž mohou pro spotřebitele představovat dostatečně dlouho dobu k tomu, aby mohli v případě porušení smluvního vztahu uplatnit své nároky podáním žaloby u vnitrostátního občanskoprávního soudu. Jinak tomu však musí být v případě, kdy se spotřebitel z důvodu nerovnováhy popsané v bodě 36 výše nedovolává, respektive nemůže dovolávat, neplnění povinností věřitelem, byť pouze v podobě prostředku obhajoby v rámci žaloby na platbu podané proti němu.
65. V takovémto kontextu je nutno přihlédnout k tomu, že smlouvy o spotřebitelském úvěru typicky zakládají dlouholeté závazky. Promlčecí a prekluzivní lhůty, které začínají plynout od uzavření smlouvy, mohou mít za následek, že brání přezkumu – na návrh spotřebitele nebo z úřední povinnosti –, zda věřitel dodržel povinnosti vyplývající z právních předpisů provádějících směrnici o spotřebitelském úvěru. To je tím znepokojivější, že důvod k takovému přezkumu zpravidla nastává až v případě problémů s plněním, a tedy možná až po uplynutí promlčecí respektive prekluzivní lhůty (relevantní pro spotřebitele). Existuje tedy nebezpečí, že spotřebitel ztratí odpovídající práva, aniž by o nich měl kdy povědomí.
66. Naopak věřitel bude moci nároky na platbu zpravidla uplatnit po uplynutí takovýchto lhůt, neboť ty vznikají až s datem splatnosti splátky hrazené dlužníkem, a jejich promlčecí lhůta tedy začíná plynout až od tohoto okamžiku. Spotřebiteli tak hrozí, že mu bude uložena úhrada smluvně sjednaných částek, aniž by mohlo být ještě posouzeno dodržování povinností věřitele a případně uložena sankce. Tato asymetrie je – podobně jako v situaci v jednom z dřívějších rozsudků týkajících se společnosti Cofidis(46) – způsobilá ohrozit efektivitu ochrany zamýšlené směrnicí o spotřebitelském úvěru. Skutkový stav projednávané věci Cofidis toto riziko ilustruje: Věřitel podal žalobu na spotřebitele pár dní po uplynutí pětileté promlčecí lhůty.
67. Vzhledem k takovéto nevyváženosti by občanskoprávní sankce, které jsou omezeny prekluzivními nebo promlčecími lhůtami, ani nebyly ve smyslu článku 23 směrnice o spotřebitelském úvěru účinné, odrazující a přiměřené.
68. Koneckonců ani právní jistota a zejména ani riziko, že by spotřebitelé mohli po relativně dlouhou dobu požadovat vrácení plnění nebo úpravu smluv, nevyžaduje stanovení promlčecí a prekluzivní lhůty běžící od okamžiku uzavření smlouvy. Toto riziko totiž způsobil věřitel sám tím, že porušil své povinnosti podle unijního práva(47).
69. Ochrana spotřebitele proti prekluzivním a promlčecím lhůtám však končí, jakmile věřitel již nemůže uplatnit žádné nároky z úvěrové smlouvy. Není totiž zjevný žádný důvod dál chránit spotřebitele po úplném vyřízení smlouvy. Pokud by takovéto lhůty nebylo možno uplatnit ani poté, pak by se spíš jednalo o nerovnováhu ve prospěch spotřebitele, která by mohla svádět ke zneužívání.
70. Dokud tedy může věřitel uplatňovat vůči spotřebiteli nároky z úvěrové smlouvy, nemohou vnitrostátní prekluzivní a promlčecí lhůty bránit přezkumu a postihování porušení článku 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru.
C. K právním důsledkům porušení článku 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru (druhá dílčí otázka ve věci Cofidis a druhá předběžná otázka ve věci OPR-Finance v rozsahu, v němž se vztahuje na hmotněprávní úpravu sankce).
71. Od otázky zjištění porušení je nutno odlišit otázku právních důsledků takovéhoto zjištění(48).
72. Možným důsledkem zjištění porušení čl. 10 odst. 2 směrnice o spotřebitelském úvěru je právo na odstoupení od smlouvy. Podle čl. 14 odst. 1 písm. b) totiž začíná lhůta pro odstoupení od smlouvy běžet až dnem, kdy spotřebitel obdrží smluvní podmínky a informace v souladu s článkem 10. Tomu se však dotčená řízení dále nebudou věnovat, neboť právo na odstoupení od smlouvy není předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zřejmě proto, že v původních řízeních nebylo od smlouvy odstoupeno.
73. V ostatním určuje právo členských zemí právní důsledky porušení povinnosti transparentnosti při sdělování povinných údajů o smlouvě nebo povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle článku 23 směrnice o spotřebitelském úvěru totiž takové sankce stanoví samy členské státy. V souladu s jeho ustanovením, ale také již z důvodu loajality k Unii(49), musí být zvolené sankce účinné, přiměřené a odrazující. Sankce tedy musí být přiměřené závažnosti porušení, které postihují, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musí zároveň respektovat obecnou zásadu proporcionality(50).
1. K posouzení účinné, odrazující a přiměřené povahy projednávaných sankčních ustanovení
a) K věci Cofidis
74. Podstatou předběžné otázky ve věci Cofidis je, zda vnitrostátní úprava promlčení brání předkládajícímu soudu zkoumat případná porušení povinností věřitele z úřední povinnost a případně je postihovat. Soudní dvůr nemá odpovídat na otázku, zda je dotčené vnitrostátní sankční ustanovení, tedy úplné nebo částečné propadnutí nároku na úrok(51), v ostatním účinné, přiměřené a odrazující. V zájmu užitečného zodpovězení předběžné otázky je však potřeba se jí také věnovat.
75. Sankční ustanovení dotčená ve věci Cofidis přenechávají vnitrostátnímu soudci při stanovení sankce prostor pro uvážení, neboť v případě chybějícího posouzení úvěruschopnosti rozhoduje, zda je nárok na úvěr zcela nebo částečně neplatný. V tomto smyslu je nutno zdůraznit, že při tomto uvážení má soud přihlédnout k zásadě proporcionality, jež je vyjádřena v článku 23 směrnice o spotřebitelském úvěru. Vnitrostátní soud by měl při výběru sankce konkrétně dbát na to, aby tato sankce byla s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu v přiměřeném poměru k závažnosti jednoho či více porušení a k osobní situaci liknavého spotřebitele. Mezi okolnosti konkrétního případu, jež je nutno zohlednit, patří bezpochyby také doba, která uplynula mezi porušením povinnosti věřitelem a výpadkem platby.
76. Stejná měřítka musí vnitrostátní soud uplatnit u úplného propadnutí nároku na úrok při porušení povinnosti transparentnosti, které stanoví francouzského právo.
b) K věci OPR-Finance
77. Tyto úvahy platí také pro sankční ustanovení podle českého práva dotčené ve věci OPR-Finance. Neplatnost v případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti, kterou stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, lze uplatnit z úřední povinnosti také pouze s výhradou dodržení požadavků článku 23 směrnice o spotřebitelských úvěrech.
78. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy ztrácí věřitel nároky na platbu sjednaných úroků a nákladů, zatímco spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přitom umožňuje stanovit dobu pro vrácení přiměřenou skutečným možnostem spotřebitele(52). Komise správně poukazuje na to, že Soudní dvůr ve věcech Home Credit Slovakia(53) a LCL Le Crédit Lyonnais(54) již provedl výklad článku 23 směrnice o spotřebitelském úvěru s ohledem na vnitrostátní sankční úpravy, jejichž důsledkem je také ztráta nároku věřitele na úrok. Lze proto odkázat na úvahy Soudního dvora v těchto rozsudcích.
79. Česká vláda usiluje o to, aby dodržování těchto požadavků bylo posuzováno na základě veškerých sankčních ustanovení vnitrostátního práva, a tím tedy také s přihlédnutím ke správním sankcím, které vnitrostátní právní předpisy stanoví prostřednictvím dohledu nad úvěrovými institucemi pro případ přidělení úvěru při nedodržení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tato argumentace však nepřesvědčí.
80. K dalším úpravám vnitrostátního práva je zaprvé potřeba přihlížet pouze tehdy, panují-li pochybnosti o účinnosti nebo o odrazující povaze dotčeného soukromoprávního sankčního ustanovení. Ve světle uvedených rozsudků a vzhledem k tomu, že povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru může být rozložena na určitou dobu, však v hmotněprávním ohledu žádné takové pochybnosti nepanují.
81. Dokonce i v případě, že by další sankční ustanovení vnitrostátního práva byla relevantní, by jejich posouzení koneckonců záviselo na jejich skutečném prosazení v praxi. To však zůstává navzdory otázce položené na jednání nejasné. Komise tvrdila, a toto tvrzení nebylo zpochybněno, že příslušný dozorový úřad, totiž Česká národní banka, neoznámila žádná rozhodnutí o uložení peněžitých sankcí z důvodu porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti. Paušální odkaz české vlády na probíhající kontroly a dostupná metodika hodnocení podle mého názoru nepostačují.
82. Stejně tak je sporné, zda pouhá možnost uložit v případě porušení povinnosti věřitelem regulační sankce, vůbec může postačovat k naplnění požadavků článku 23 směrnice o spotřebitelském úvěru. Takovéto sankce totiž s ohledem na povahu posouzení úvěruschopnosti, jež má chránit jednotlivce, nenabízí žádnou dostatečně efektivní možnost prosazení ochrany zamýšlené článkem 8 směrnice o spotřebitelském úvěru. Obecná regulační opatření by dotčenému spotřebiteli nijak konkrétně nepomohla.
2. K mezím uplatnění vnitrostátní sankčních ustanovení z úřední povinnosti
83. V rámci vnitrostátního občanského řízení má však zpravidla mimořádný význam dispoziční zásada, tedy právo účastníků řízení disponovat předmětem řízení. Přezkum možných porušení povinností věřitelem z úřední povinnosti tedy nemá mít za následek rozšíření předmětu řízení. Vzhledem k rozmanitosti sankčních ustanovení, která mohou členské státy z důvodu své normativní volnosti přijmout, je nutno dbát na to, aby vnitrostátní soud nepoužil z úřední povinnosti sankci, která by se rovnala vzájemné žalobě. Bylo by tomu například v případě, kdy by soud spotřebiteli přiznal náhradu škody bez odpovídajícího žalobního návrhu.
84. Za možné naopak považuji uložení sankce z úřední povinnosti v zájmu poškozeného, jestliže tak bude pouze odvrácen žalobní návrh. S takovýmto postupem nejsou spojeny žádné pochybnosti vyplývající z nauky o předmětu sporu.
85. Avšak i v této souvislosti je nutno dodržovat zásadu kontradiktornosti a zejména práva na slyšení(55). To je součástí práva na obhajobu zaručeného článkem 47 Listiny základních práv. Vnitrostátní soud musí tedy před rozhodnutím o právním sporu na základě aspektu, k němuž přihlédl z úřední povinnosti, vyslechnout účastníky řízení.
86. Mimoto musí být nezbytně zohledněna případná opačná vůle spotřebitele(56). Spotřebitel má tedy možnost – i ve věci OPR-Finance s ohledem na takzvanou relativní neplatnost úvěrové smlouvy – nesouhlasit s prohlášením neplatnosti, jestliže chce smlouvu zachovat.
VII. Závěry
87. Ve věci Cofidis (C‑616/18) proto navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku odpověděl takto:
„Ochrana spotřebitele zaručená směrnicí 2008/48/ES o spotřebitelském úvěru brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, které v soudním řízení zahájeném na návrh podnikatele proti spotřebiteli na základě úvěrové smlouvy, kterou spolu uzavřeli, zakazuje vnitrostátnímu soudu po uplynutí pětileté promlčecí lhůty počínající dnem uzavření smlouvy uplatnit bez návrhu nedodržení povinnosti ověřit úvěruschopnost spotřebitele, která je stanovena v článku 8 směrnice, nebo nedodržení ustanovení o informacích, jež musí být jasně a výstižně uvedeny v úvěrových smlouvách, která jsou obsažena v čl. 10 odst. 2 směrnice, a vyvodit důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají z porušení těchto povinností. Při uložení sankce za takovéto porušení musí vnitrostátní soud s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu posoudit, jsou-li příslušné sankce účinné, odrazující a přiměřené.“
88. A ve věci OPR-Finance (C‑679/18) navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky odpověděl takto:
„1) Článek 8 směrnice 2008/48/ES o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě, která vnitrostátnímu soudu neumožňuje, aby v rámci žaloby podané věřitelem proti spotřebiteli, jež se opírá o smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi nimi, z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jestliže se toho spotřebitel nedovolával během tříleté prekluzivní lhůty nebo jestliže tato lhůta uplynula.
2) V případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008/48, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.“