ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(první senát)

25. září 2012

Věc F‑41/10

Moises Bermejo Garde

v.

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV)

„Veřejná služba – Úředníci – Psychické obtěžování – Žádost o pomoc – Právo poskytovat informace – Nové přidělení – Služební zájem“

Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se M. Bermejo Garde domáhá zrušení rozhodnutí, kterými předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) zaprvé zamítl žádost o pomoc podanou z důvodu utrpěného psychického obtěžování a odmítl předložit věc Evropskému úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) a zadruhé jej odvolal z původní pozice a nařídil jeho nové přidělení, a dále se domáhá, aby EHSV byla uložena povinnost zaplatit mu náhradu škody

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Žaloby úředníků – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Oznámení administrativy, kterým informuje dotčenou osobu o svém záměru přistoupit v budoucnu k jejímu novému přidělení – Vyloučení

(Služební řád, čl. 90 odst. 2)

2.      Žaloby úředníků – Právní zájem na podání žaloby – Žaloba podaná proti odmítnutí administrativy obrátit se na Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) – Neexistence žalobních důvodů, které se ho osobně týkají – Nepřípustnost

(Služební řád, články 90 a 91)

3.      Úředníci – Zásady – Právo na obhajobu – Povinnost vyslechnout dotčenou osobu před přijetím aktu nepříznivě zasahující do jejího právního postavení – Dosah – Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc – Vyloučení

(Služební řád, článek 24)

4.      Úředníci – Psychické obtěžování – Pojem – Jednání směřující k diskreditaci dotčené osoby nebo ke zhoršení jejích pracovních podmínek – Požadavek na opakující se povahu jednání – Požadavek úmyslné povahy jednání – Dosah – Chybějící zlý úmysl původce obtěžování

(Služební řád, čl. 12a odst. 3)

5.      Úředníci – Práva a povinnosti – Svoboda projevu – Sdělení skutečností, které mohou vyvolat domněnku o existenci protiprávní činnosti nebo závažného nesplnění povinnosti – Ochrana před disciplinárními řízeními – Podmínka – Dobrá víra úředníka – Činitelé, které je třeba zohlednit

(Služební řád, články 12a a 22a)

6.      Úředníci – Organizační struktura – Přidělení zaměstnanců – Nové přidělení – Posuzovací pravomoc administrativy – Meze – Zájem služby – Dodržení rovnosti pracovních míst – Soudní přezkum – Meze

(Služební řád, článek 7)

1.      Do právního postavení nepříznivě zasahují pouze takové akty a opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení, přičemž takovéto akty či opatření musejí být přijaty příslušným orgánem a obsahovat konečné stanovisko administrativy. Pouhý projev záměru příslušného orgánu, že v budoucnu přijme konkrétní rozhodnutí, jako je nové přidělení úředníka, nemůže dotyčnému úředníkovi zakládat odpovídající práva ani povinnosti.

(viz body 49 a 50)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 16. března 1993, Blackman v. Parlament, T‑33/89 a T‑74/89, bod 27; 17. května 2006, Lavagnoli v. Komise, T‑95/04, bod 35

Soud pro veřejnou službu: 14. září 2010, Da Silva Pinto Branco v. Soudní dvůr, F‑52/09, bod 32

2.      Úředník není oprávněn jednat v zájmu zákona nebo orgánů a na podporu žaloby může uplatňovat pouze žalobní důvody, které se ho osobně týkají. Souhlasit s tím, že úředník, který důrazně upozornil svého nadřízeného na porušování předpisů, které se jej přímo netýkalo, může napadnout rozhodnutí nadřízeného, kterým odmítá sdělit tyto informace Evropskému úřadu pro boj proti podvodům, by totiž znamenalo připustit, že je tento úředník oprávněn jednat v zájmu zákona. Tento úředník má však možnost podat žalobu proti rozhodnutí, o kterém se domnívá, že poškozuje jeho zájmy v důsledku informací, které poskytl svým nadřízeným.

(viz bod 62)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 7. července 1998, Moncada v. Komise, T‑178/97, bod 39

3.      Dodržování práva na obhajobu v každém řízení, které je vedeno proti určité osobě a které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, je základní zásadou unijního práva a musí být zajištěno, i když neexistuje žádná právní úprava týkající se daného řízení. Řízení zahájené na základě žádosti o pomoc předložené na základě článku 24 služebního řádu však nelze považovat za řízení zahájené proti dotčené osobě. Rozhodnutí administrativy zamítající žádost o pomoc nepatří mezi rozhodnutí, u nichž je třeba dodržovat právo na obhajobu.

(viz bod 78)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 10. července 1997, Gaspari v. Parlament, T‑36/96, bod 32; 27. června 2000, K v. Komise, T‑67/99, bod 72

4.      Článek 12a odst. 3 služebního řádu definuje psychické obtěžování jako „nepřístojné chování“, které musí kumulativně splňovat dvě podmínky. První podmínkou je, že jde o mluvené nebo psané projevy, jednání nebo gesta, „které trvají po delší dobu, jsou opakované nebo systematické“, což znamená, že psychické obtěžování musí být chápáno jako proces, který nutně trvá určitou dobu a předpokládá opakované nebo pokračující jednání, které je „úmyslné“. Druhou kumulativně stanovenou podmínkou, která je s první podmínkou spojena souřadicí spojkou „a“, je, že tyto mluvené nebo psané projevy, jednání nebo gesta mohou těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Z toho, že se příslovce „úmyslně“ týká pouze první podmínky, a nikoli té druhé, lze vyvodit dvojí závěr. Zaprvé mluvené nebo psané projevy, jednání nebo gesta uvedené v čl. 12a odst. 3 služebního řádu musí být volní povahy, což z působnosti tohoto ustanovení vylučuje jednání, k nimž by došlo nahodile. Zadruhé se však nepožaduje, aby tyto mluvené nebo psané projevy, jednání nebo gesta byly uskutečněny s úmyslem těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Jinými slovy, k psychickému obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu může dojít, i když původce obtěžování nezamýšlel svým jednáním diskreditovat oběť nebo záměrně zhoršovat její pracovní podmínky. Postačuje tedy, aby takové jednání, bylo-li spácháno úmyslně, objektivně takové následky způsobilo.

(viz body 82 a 83)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 9. prosince 2008, Q v. Komise, F‑52/05, bod 135, který nebyl v daném ohledu zrušen rozsudkem Tribunálu Evropské unie ze dne 12. července 2011, Komise v. Q, T‑80/09 P; 16. května 2012, Skareby v. Komise, F‑42/10, bod 65

5.      Při určení, zda úředník využil v dobré víře práva poskytovat informace podle článků 12a a 22a služebního řádu, musí být zohledněno několik faktorů.

Nejprve je třeba ověřit, zda se informace, které se úředník rozhodl poskytnout svému nadřízenému nebo případně přímo Evropskému úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), týkají – za předpokladu, že k němu skutečně došlo – zjevně závažného porušení předpisů. Druhým faktorem, který je třeba zohlednit, je, zda jsou poskytnuté informace pravdivé, nebo přinejmenším pravděpodobné. Výkon svobody projevu, na jejímž základě může úředník oznámit psychické obtěžování, protiprávní skutky či závažné porušení služebních povinností úředníků, v sobě totiž zahrnuje povinnosti a odpovědnost, a kdokoli se rozhodne, že takové informace poskytne, musí pečlivě ověřit v rozsahu, v jakém to okolnosti dovolují, zda jde o informace pravdivé a důvěryhodné. Úředník, který oznámí porušení předpisů, na které se dle jeho názoru vztahují články 12a a 22a služebního řádu, je tedy povinen se ujistit, že obvinění, která vznáší, jsou podložena pravdivými skutečnostmi, nebo přinejmenším spočívají na dostatečném skutkovém základě. V tomto ohledu se článek 22a služebního řádu vztahuje pouze na sdělení konkrétních skutečností, jejichž prvotní posouzení mohlo v úředníkovi, který je sděluje, vyvolat důvodně domněnku existence protiprávní činnosti nebo závažného porušení, a toto ustanovení musí být mimoto v souladu s povinností objektivity a nestrannosti, které jsou úředníkům uloženy spolu s povinností dbát na důstojnost své funkce a s povinností loajality, jakož i s povinností respektovat čest a dodržovat zásadu presumpce neviny dotčených osob. Dále je třeba také zohlednit, jaké prostředky použil úředník k poskytnutí informací, a konkrétně u porušení předpisů spadajících pod čl. 22a odst. 1 služebního řádu musí ověřit, zda se úředník obrátil na příslušný orgán či instanci, tedy na „svého přímého nadřízeného nebo generálního ředitele, nebo považuje-li to za důležité, generálního tajemníka nebo osoby v obdobném postavení nebo přímo OLAF“. Dalším faktorem pro posouzení, zda úředník, který podal oznámení o protiprávním jednání, jednal v dobré víře, je konečně jeho pohnutka. Oznámení motivované osobními výčitkami či zlobou nebo také vidinou osobního prospěchu, zejména peněžitého, nemůže být považováno za oznámení učiněné v dobré víře. Kromě toho má úředník povinnost být co nejopatrnější a nejzdrženlivější při zveřejňování tvrzení spadajících do pravomoci OLAF.

(viz body 134 až 138 a 150)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 13. ledna 2011, Nijs v. Účetní dvůr, F‑77/09, body 66 až 70 a 80

6.      I když služební řád konkrétně v článku 7 neupravuje výslovně možnost „nově přidělit“ úředníka, orgány mají širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o uspořádání svých útvarů podle úkolů, které jsou jim svěřeny, a pokud jde o přidělování zaměstnanců, které má k dispozici, k plnění těchto úkolů, avšak za podmínky, že zaprvé k přidělování dochází ve služebním zájmu a zadruhé že je přitom dodržena rovnocennost pracovních míst.

Pokud jde o první podmínku, přezkum unijního soudu týkající se dodržení podmínky služebního zájmu se musí omezovat pouze na to, zda se orgán oprávněný ke jmenování držel v přiměřených mezích a neužil své posuzovací pravomoci zjevně nesprávným způsobem. V tomto ohledu mohou vnitřní problémy ve vztazích, pokud jsou příčinou napětí, které poškozuje řádné fungování útvaru, odůvodňovat převedení úředníka na jiné pracovní místo v zájmu služby, aby tak byla ukončena neudržitelná situace v administrativě. Při takovémto novém přidělení, o kterém bylo rozhodnuto ve služebním zájmu, se souhlas dotyčného úředníka nepožaduje. Navíc při zkoumání, zda napětí ve vztazích může být důvodem pro převedení úředníka ve služebním zájmu, není třeba zjišťovat totožnost osoby odpovědné za dané spory, a dokonce ani to, zda jsou uplatněné výtky opodstatněné.

Pokud jde o druhou podmínku, je podle pravidla vztahu mezi platovou třídou a pracovním místem, které je konkrétně uvedeno v článku 7 služebního řádu, v případě změny pracovních úkolů přidělených úředníkovi třeba činit srovnání mezi platovou třídou a stávajícími služebními povinnostmi úředníka, a nikoli mezi jeho stávajícími služebními povinnostmi a dřívějšími služebními povinnosti. Uvedené pravidlo tedy nebrání tomu, aby rozhodnutím byly přiděleny nové pracovní úkoly, které se sice odlišují od dříve vykonávaných úkolů a jsou dotyčnou osobou vnímány jako snížení jeho pravomocí, avšak jsou v souladu s pracovním místem odpovídajícím jeho platové třídě. Při skutečném snížení úrovně pravomocí úředníka tak dochází k porušení pravidla vztahu mezi platovou třídou a pracovním místem pouze tehdy, je-li úroveň jeho nových pravomocí souhrnně – z hlediska jejich povahy, důležitosti a rozsahu – výrazně nižší než úroveň, která odpovídá jeho platové třídě a pracovnímu místu. Konečně služební řád úředníkům nezakládá právo na konkrétní pracovní místo, ale nechává naopak v pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování, aby přiděloval úředníky ve služebním zájmu na různá pracovní místa odpovídající jejich platové třídě. Mimoto je sice pravda, že je v zájmu administrativy, aby úředníky přidělovala podle jejich specifických schopností a osobních preferencí, to jim však nepřiznává právo vykonávat nebo udržet si konkrétní funkci nebo odmítnout jakoukoli jinou funkci v rámci typu pracovního místa, které zastávají.

(viz body 156, 158, 159 a 162 až 164)

Odkazy:

Soudní dvůr: 12. července 1979, List v. Komise, 124/78, bod 13; 22. října 1981, Kruse v. Komise, 218/80, bod 7; 1. června 1983, Seton v. Komise, 36/81, 37/81 a 218/81, body 41 až 44; 23. března 1988, Hecq v. Komise, 19/87, body 6 a 7; 7. března 1990, Hecq v. Komise, C‑116/88 a C‑149/88, bod 22; 12. listopadu 1996, Ojha v. Komise, C‑294/95 P, bod 41

Soud prvního stupně: 23. října 1990, Pitrone v. Komise, T‑46/89, bod 35; 28. května 1998, W v. Komise, T‑78/96 a T‑170/96, body 88 a 105; 15. září 1998, De Persio v. Komise, T‑23/96, bod 138; 12. prosince 2000, Dejaiffe v. OHIM, T‑223/99, bod 53

Soud pro veřejnou službu: 25. ledna 2007, de Albuquerque v. Komise, F‑55/06, bod 55; 8. května 2008, Kerstens v. Komise, F‑119/06, bod 96