ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
13. dubna 2011
Věc F‑38/10
Ioannis Vakalis
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Důchod – Převod nároků na důchod nabytých v Řecku do důchodového systému úředníků Unie – Výpočet počtu odpracovaných let – Námitka protiprávnosti obecných prováděcích ustanovení k článkům 11 a 12 přílohy VIII služebního řádu – Zásada rovného zacházení – Zásada neutrality eura“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, použitelného na Smlouvu o ESAE podle jejího článku 106a, kterou se I. Vakalis domáhá zrušení rozhodnutí Komise ze dne 19. srpna 2009 stanovujícího počet odpracovaných let započitatelných pro účely důchodu Společenství v důsledku převodu nároku na důchod, který žalobce získal před vstupem do služeb Komise, a rozhodnutí ze dne 22. února 2010, kterým byla zamítnuta jeho předchozí stížnost.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá zčásti jako nepřípustná a zčásti jako neopodstatněná. Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení žalobce. Žalobce ponese polovinu vlastních nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Žalobní důvod vycházející z nedodržení rozsahu působnosti právní normy – Určení bez návrhu
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, článek 77)
2. Úředníci – Důchody – Nárok na důchod nabytý před vstupem do služby u Unie – Převod do systému Unie – Přechodná opatření nařízení č. 723/2004
(Služební řád, příloha XIII, čl. 26 odst. 1)
3. Úředníci – Důchody – Nárok na důchod nabytý před vstupem do služby u Unie – Převod do systému Unie – Uznání odpracovaných let
(Služební řád, příloha VIII, čl. 11 odst. 2)
4. Úředníci – Důchody – Nárok na důchod nabytý před vstupem do služby u Unie – Převod do systému Unie – Uznání odpracovaných let
(Služební řád, příloha VIII, čl. 11 odst. 2; nařízení Rady č. 1103/97, článek 3)
5. Úředníci – Důchody – Nárok na důchod nabytý před vstupem do služby u Unie – Převod do systému Unie – Uznání odpracovaných let
(Služební řád, příloha VIII, čl. 11 odst. 2)
6. Řízení – Náklady řízení – Odpovědnost – Zohlednění požadavků ekvity – Rozhodnutí, že účastník řízení, který měl ve věci úspěch, ponese část nákladů řízení
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 87 odst. 2 a článek 88)
1. Unijní soud je oprávněn, případně povinen, zkoumat z úřední povinnosti některé nepominutelné důvody materiální legality. Tak je tomu i u nepominutelného důvodu vycházejícího ze skutečnosti, že rozhodnutím nebyl dodržen rozsah působnosti právní normy. Soud pro veřejnou službu by totiž porušil svoji povinnost posoudit otázky legality, pokud by se nezabýval tím, že rozhodnutí, které před ním bylo napadeno, bylo přijato na základě normy, která se na projednávanou věc nemůže použít, a to i přesto že mezi účastníky řízení v tomto ohledu není sporu, a pokud by následně sám ve sporu, který mu byl předložen, při svém rozhodování takovouto normu použil.
Přezkum z úřední povinnosti nepominutelného důvodu týkajícího se materiální legality neporušuje kontradiktorní charakter soudního řízení ani zásadu dodržování práva na obhajobu. Článek 77 jednacího řádu totiž stanoví, že Soud může bez návrhu po vyslechnutí účastníků řízení posoudit, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení. Je-li tato podmínka dostatečnou zárukou zásad kontradiktornosti a dodržování práva na obhajobu v případě, že je z úřední povinnosti posuzována nepominutelná podmínka řízení, není důvod se domnívat, že tomu bude jinak v případě, že bude z úřední povinnosti zkoumán nepominutelný důvod, ať již se týká materiální nebo formální legality.
(viz body 28, 29, 38 a 39)
Odkazy:
Tribunál: 15. července 1994, Browet a další v. Komise, T‑576/93 až T‑582/93, bod 35
Soud pro veřejnou službu: 21. února 2008, Putterie-De-Beukelaer v. Komise, F‑31/07, jemuž Tribunál Evropské unie v rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Putterie-De-Beukelaer, T‑160/08 P, v tomto ohledu neodporuje
2. Přechodná ustanovení článku 26 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu, ve znění nařízení č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství, a ustanovení článku 11 obecných prováděcích ustanovení k článkům 11 a 12 přílohy VIII služebního řádu přijatých Komisí je třeba vykládat tak, že se vztahují jen na žádosti o převod práv na důchod, které podali úředníci v trvalém služebním poměru.
Účelem těchto ustanovení je v souladu se zásadou právní jistoty chránit nabytá práva. Úředník ve zkušební době ovšem nedisponuje žádným nabytým právem na převod svých práv na důchod. Dotčený orgán sice může přijmout žádost úředníka ve zkušební době, aby jej nemusel nutit k podání další žádosti po jeho jmenování, taková žádost je ovšem předčasná.
(viz body 42, 44 a 46)
3. Povinnost přepočítat převáděná aktiva na počet služebních let započitatelných pro důchod Unie mají správní orgány Unie. Ze skutečnosti, že při stanovení počtu služebních let započitatelných pro důchod musí zohlednit případné měnové fluktuace dotčený orgán, a nikoli vnitrostátní orgány, ovšem nutně neplyne, že by zrušení mechanismu průměrného směnného kurzu obecnými prováděcími ustanoveními k článkům 11 a 12 přílohy VIII služebního řádu přijatými Komisí bylo protiprávní.
Ačkoli musí orgán při stanovování počtu odpracovaných let započitatelných v důchodovém systému Unie zohledňovat směnné kurzy, je mu totiž ponechán jistý prostor pro uvážení, zda je v případě potřeby vhodné provést korekci účinků měnových fluktuací. Přezkum možnosti dotčeného orgánu opustit mechanismus průměrného směnného kurzu unijními soudy je jen důsledkem pravomoci tohoto orgánu v dané oblasti.
(viz body 53 a 55 až 57)
Odkazy:
Tribunál: 15. prosince 1998, Bang-Hansen v. Komise, T‑233/97, bod 38; 18. března 2004, Radauer v. Rada, T‑67/02, body 28 až 31
4. Zrušení mechanismu průměrného směnného kurzu pro účely stanovování počtu odpracovaných let započitatelných pro důchod v případě převodu nároků na důchod obecnými prováděcími ustanoveními k článkům 11 a 12 přílohy VIII služebního řádu přijatými Komisí není v rozporu se zásadou neutrality eura ani s článkem 3 nařízení č. 1103/97 o některých ustanoveních týkajících se zavedení eura. Zásada neutrality eura stanovená tímto nařízením nebrání sama o sobě orgánu, aby změnil příslušné právní předpisy. Rozhodnutí zrušit mechanismus průměrného směnného kurzu vyplynulo ovšem z rozpočtových důvodů a z politického rozhodnutí nepoužívat nadále tento mechanismus, který byl výhodný pro ty úředníky, kterým vznikl nárok v některých členských státech, ale není důsledkem zavedení eura. Tento mechanismus byl ostatně zrušen i pro uznávání nároků na důchod nabytých v členských státech, které nepřijaly euro.
(viz body 64 a 65)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 11. prosince 2007, Kolountzios v. Komise, F‑117/07, body 32 až 35
5. Ve věcech převodů nároků na důchod může unijní zákonodárce kdykoli provést v pravidlech služebního řádu změny, které považuje za změny v zájmu služby, a přijmout do budoucna ustanovení služebního řádu méně výhodná pro dotčené úředníky či zaměstnance, avšak za podmínky, že bude stanoveno přechodné období dostatečné délky tak, aby se zabránilo neočekávaným změnám ve způsobu vyplácení nabytých důchodů, že budou zachována práva řádně nabytá úředníky či zaměstnanci a že s osobami konkrétně dotčenými novou právní úpravou bude zacházeno stejně. Jinak tomu není ani u obecných prováděcích ustanovení přijatých orgány, pokud se tato ustanovení neodchylují od ustanovení, která jsou jim hierarchicky nadřazena.
Pokud jde o zásadu rovnosti i zásadu nediskriminace, musí se unijní soud omezit v oblasti personální politiky na ověření toho, zda se dotčený orgán neuchýlil ke svévolnému rozlišování nebo k rozlišování, které je zjevně nevhodné ve vztahu ke sledovanému cíli. V oblasti používání vzorců pro přepočet nároků na důchod disponuje totiž Unie při stanovování podrobností systému přepočtu převáděných aktiv na počet odpracovaných let započitatelných pro důchod Unie rozsáhlou posuzovací pravomocí.
(viz body 70 a 71)
Odkazy:
Soudní dvůr: 19. března 1975, Gillet v. Komise, 28/74, body 5 a 6; 11. září 2007, Lindorfer v. Rada, C‑227/04 P, bod 78
Tribunál: 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise, T‑135/05, bod 85; 20. listopadu 2007, Ianniello v. Komise, T‑308/04, bod 38
Soud pro veřejnou službu: 11. prosince 2007, Martin Bermejo v. Komise, F‑60/07, body 55 a 56; 24. dubna 2008, Dalmasso v. Komise, F-61/05, bod 78; 30. listopadu 2009, Ridolfi v. Komise, F-3/09, body 53 a 54
6. V případě, kdy jsou dva důvody pro zamítnutí stížnosti úředníka stiženy nesprávným právním posouzením, takže se tento úředník mohl domnívat, že je oprávněn podat žalobu proti spornému rozhodnutí, je na základě okolností daného případu důvodné, aby podle čl. 87 odst. 2 a článku 88 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu nahradil žalovaný orgán polovinu nákladů řízení vynaložených žalobcem.
(viz bod 81)