STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MELCHIORA WATHELETA
přednesené dne 7. dubna 2016(1)
Věc C‑160/15
GS Media BV
proti
Sanoma Media Netherlands BV,
Playboy Enterprises International Inc.,
Britt Geertruida Dekker
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska)]
„Řízení o předběžné otázce – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29/ES – Informační společnost – Článek 3 odst. 1 – Sdělení veřejnosti – Internetová stránka – Zpřístupnění hypertextových odkazů na díla volně dostupná na jiné internetové stránce veřejnosti – Nedostatek svolení majitele“
I – Úvod
1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 3. dubna 2015 podaná kanceláři Soudního dvora dne 7. dubna 2015 Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) se týká výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(2).
2. Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností GS Media BV (dále jen „GS Media“) a společností Sanoma Media Netherlands BV (dále jen „Sanoma“), společností Playboy Enterprises International Inc. (dále jen „Playboy“) a paní Dekker (dále jen společně „Sanoma a další“) zejména ohledně zveřejnění hypertextových odkazů (nebo „odkazů ke kliknutí“) na jiné internetové stránky umožňující zobrazit pirátské kopie fotografií paní Dekker pro časopis Playboy na internetové stránce GeenStijl.nl (dále jen „GeenStijl“), provozované společností GS Media.
II – Právní rámec
3. Body 2 až 5, 9, 23 a 31 odůvodnění směrnice 2001/29 stanoví následující:
„(2) Evropská rada […] zdůraznila potřebu vytvořit přehledný a ustálený právní rámec na úrovni Společenství za účelem podpory rozvoje informační společnosti. […].
(3) Navrhovaná harmonizace napomůže uplatňování čtyř svobod vnitřního trhu a je v souladu se základními zásadami právních předpisů, a zejména vlastnictví, včetně duševního vlastnictví, a svobody projevu a veřejného zájmu.
(4) Větší právní jistota a vysoká úroveň ochrany duševního vlastnictví poskytovaná harmonizovaným právním rámcem týkajícím se autorského práva a práv s ním souvisejících podpoří podstatné investice do tvůrčí a inovační činnosti včetně síťové infrastruktury a povede tím k růstu a vyšší konkurenceschopnosti evropského průmyslu, a to jak v oblasti obsahu a informačních technologií, tak obecněji v široké škále průmyslových a kulturních odvětví. [...]
(5) Technologický rozvoj znásobil a zpestřil možnosti tvorby, výroby a využívání. I když není třeba nových způsobů pojetí ochrany duševního vlastnictví, je třeba přizpůsobit a doplnit současné právní předpisy týkající se autorského práva a práv s ním souvisejících tak, aby vhodně reagovaly na hospodářské skutečnosti, například na nové způsoby využívání.
[...]
(9) Jakákoliv harmonizace autorského práva a práv s ním souvisejících musí vycházet z vysoké úrovně ochrany, jelikož taková práva jsou pro duševní výtvory zásadní. Jejich ochrana napomáhá zajistit udržení a rozvoj tvořivosti v zájmu autorů, výkonných umělců, výrobců, spotřebitelů, kultury, průmyslu a široké veřejnosti. […]
[...]
(23) Tato směrnice by měla pokračovat v harmonizaci práva autora na sdělování veřejnosti. Tímto právem by se v širokém smyslu mělo rozumět veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází. Toto právo by mělo zahrnovat jakékoli sdělování nebo přenos [jakýkoli přenos nebo další přenos] díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání.
[…]
(31) Mezi různými skupinami nositelů [majitelů] práv stejně jako mezi různými kategoriemi nositelů [majitelů] práv a uživatelů chráněných předmětů ochrany musí být zajištěna přiměřená rovnováha práv a zájmů. Stávající výjimky a omezení práv stanovené členskými státy je třeba s ohledem na nové elektronické prostředí přehodnotit. […]“
4. Článek 3 této směrnice stanoví:
„1. Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
[...]
3. Práva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku.“
5. Článek 6 uvedené směrnice stanoví:
„1. Členské státy stanoví odpovídající právní ochranu před obcházením jakýchkoliv účinných technologických prostředků, které dotyčná osoba provádí s vědomím, že takový cíl sleduje, nebo existují-li o této skutečnosti opodstatněné důkazy.
[…]
3. Pro účely této směrnice se ‚technologickými prostředky‘ rozumí jakákoliv technologie, zařízení nebo součástka, které jsou při své obvyklé funkci určeny k tomu, aby zabraňovaly úkolům [úkonům] nebo omezovaly úkony ve vztahu k dílům nebo jiným předmětům ochrany, ke kterým nebylo uděleno svolení nositele [majitele] jakýchkoliv autorských práv nebo práv s ním souvisejících stanovených právními předpisy, nebo práv[a] sui generis stanoven[ého] v kapitole III směrnice 96/9/ES [Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází (Úř. věst. L 77, s. 20; Zvl. vyd. 13/15, s. 459)]. Technologické prostředky se považují za ‚účinné‘, pokud je použití chráněného díla nebo jiného předmětu ochrany kontrolováno držiteli práv uplatněním kontroly přístupu nebo ochranného procesu, jako je šifrování, kódování nebo jiná úprava díla nebo jiného předmětu ochrany nebo mechanismu kontroly rozmnožování, který dosahuje cíle ochrany.
[…]“
6. Článek 8 téže směrnice stanoví:
„1. Členské státy stanoví přiměřené sankce a ochranné prostředky [vhodné prostředky právní ochrany] proti porušování práv a povinností stanovených v této směrnici a přijmou veškerá nezbytná opatření, aby tyto sankce a ochranné prostředky [prostředky právní ochrany] byly používány. Sankce takto stanovené musí být účinné, přiměřené a odrazující.
[…]
3. Členské státy zajistí, aby nositelé [majitelé] práv měli možnost žádat o soudní zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování autorského práva nebo práv s ním souvisejících.“
7. Článek 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu(3), nadepsaný „Shromažďování informací“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud:
a) poskytovatel nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací a ani s ohledem na nárok na náhradu škody si není vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace,
nebo
b) poskytovatel, jakmile se o tomto dozvěděl, jednal s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup.
2. Odstavec 1 se nepoužije, pokud je příjemce závislý na poskytovateli nebo podléhá jeho dohledu.
3. Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil protiprávní jednání nebo mu předešel, ani možnost členských států zavést postupy, které umožní odstranění nebo znemožní přístup k informaci.“
8. Článek 11 třetí věta směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví(4) stanoví:
„Aniž je dotčen čl. 8 odst. 3 směrnice [2001/29], zajistí členské státy, aby nositelé práv mohli požádat o vydání soudního zákazu vůči prostředníkům, jejichž služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví.“
III – Spor v původním řízení a předběžné otázky
9. Společnost Sanoma, vydavatelka měsíčníku Playboy, si objednala u fotografa C. Hermèse vytvoření fotoreportáže o B. Dekker. Paní Dekker vystupuje pravidelně v nizozemských televizních pořadech. Fotograf udělil společnosti Sanoma plnou moc k jeho zastupování za účelem ochrany a respektování jeho práv duševního vlastnictví vyplývajících z dotčené zakázky.
10. Dne 27. října 2011 společnost GS Media, která provozuje internetovou stránku GeenStijl zveřejnila zprávu s nadpisem „[oplzlé slovo]! Fotografie […] nahé Dekker“. Na okraji této zprávy byla v levém horním rohu internetové stránky vyobrazena část jedné z fotografií. Zpráva končila tímto textem: „A teď odkaz s obrázky, na které jste čekali. Kdo dřív [oplzlé slovo], ten dřív [oplzlé slovo]. TUDY. […]“. Čtenář byl kliknutím na hypertextový odkaz označený „TUDY“ přesměrován na australské úložiště dat nazvané Filefactory.com. Kliknutím na další hypertextový odkaz mohl otevřít nové okno, které obsahovalo výzvu „stáhnout nyní“ („Download now“). Kliknutím na toto tlačítko si čtenář otevřel datový soubor ve formátu .zip s jedenácti soubory .pdf, z nichž každý obsahoval jednu z fotografií.
11. I přes výzvy společnosti Sanoma společnost GS Media odmítla odstranit daný hypertextový odkaz. Naopak fotografie byly odstraněny z internetové stránky Filefactory.com.
12. Na stránce GeenStijl byla dne 7. listopadu 2011 zpráva s nadpisem „Blote [Dekker] gaat GeenStijl aanklaguh“ [„Nahá B. Dekker zažaluje GeenStijl“] v souvislosti s mezitím vzniklým sporem mezi společnostmi GS Media a Sanoma a dalšími o fotografie zveřejněné GeenStilj. Tato zpráva končila slovy: „Aktualizováno: Ještě jste neviděli nahé fotky [Dekker]? TUDY.“ Rovněž tato zpráva obsahovala hypertextový odkaz, který vedl na internetovou stránku Imageshack.us, na které bylo možno nalézt jednu nebo více dotčených fotografií. Rovněž stránka Imageshack.us vyhověla výzvě společnosti Sanoma k odstranění těchto fotografií. Třetí zpráva s hypertextovým odkazem, který vedl k fotografiím, se objevila na GeenStijl dne 17. listopadu 2011. Byla nadepsaná slovy: „Bye bye a pápá Playboy“. Na diskusním fóru GeenStijl přidali uživatelé internetu nové odkazy na další internetové stránky, na kterých bylo možno fotografie vidět.
13. Fotografie B. Dekker byly zveřejněny v prosincovém čísle časopisu Playboy v roce 2011.
14. Sanoma a další podaly žalobu k Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu), když zejména tvrdily, že společnost GS Media použitím hypertextových odkazů a uvedením výřezu jedné z dotčených fotografií na GeenStijl porušila autorské právo C. Hermèse a dopustila se protiprávního jednání vůči společnosti Sanoma a dalším. Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu) této žalobě v širokém rozsahu vyhověl.
15. Gerechtshof Amsterdam (Odvolací soud v Amsterodamu) zrušil rozsudek Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu), když rozhodl, že společnost GS Media použitím hypertextových odkazů neporušila autorské právo C. Hermèse, protože fotografie byly již dříve zveřejněny uvedením na stránce Filefactory.com. Gerechtshof Amsterdam (Odvolací soud v Amsterodamu) se nevyslovil k otázce, zda uvedení fotografií na Filefactory.com představovalo porušení autorského práva C. Hermèse či nikoli. Naopak rozhodl, že uvedením těchto hypertextových odkazů se GS Media dopustila protiprávního jednání vůči společnosti Sanoma a dalším, když podněcovala návštěvníky GeenStijl, aby si prohlédli fotografie uvedené protiprávně na Filefactory.com, které nebylo bez takovýchto odkazů snadné nalézt. Naopak Gerechtshof Amsterdam (Odvolací soud v Amsterodamu) rozhodl, že GS Media uvedením výřezu jedné z fotografií na internetové stránce GeenStijl porušila autorské právo C. Hermèse.
16. GS Media a Sanoma a další podaly kasační opravný prostředek a vedlejší kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska).
17. GS Media vytýká Gerechtshof Amsterdam (Odvolací soud v Amsterodamu), že rozhodl, že GS Media uvedením výřezu jedné z fotografií na své internetové stránce ve své zprávě týkající se fotografií porušila autorské právo C. Hermèse.
18. Sanoma a další vytýkají Gerechtshof Amsterdam (Odvolací soud v Amsterodamu), že rozhodl, že uvedením hypertextových odkazů na své stránce GS Media nezpřístupnila fotografie veřejnosti. Sanoma a další s odkazem zejména na rozsudek Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) před Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) tvrdily, že poskytnutí odkazu na internetovou stránku, na kterou bylo umístěno dílo bez souhlasu majitele autorského práva, představuje sdělení veřejnosti, a to bez ohledu na to, zda bylo toto dílo předtím zveřejněno s jeho souhlasem nebo bez něj. Sanoma a další mimoto tvrdí, že stránka Filefactory.com přijala omezující opatření ve smyslu bodu 31 rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76), „které by mohli uživatelé GeenStijl obejít v důsledku zásahu společnosti GS Media. Tímto způsobem byly zpřístupněny pirátské kopie fotografií širší veřejnosti, než byla veřejnost, pro kterou byly fotografie umístěny do ‚digitální bezpečnostní schránky‘; v každém případě byly tyto fotografie zpřístupněny veřejnosti, která je nemohla jednoduchým způsobem najít bez zmíněného zásahu a pro kterou by tedy zůstaly nedosažitelné“.
19. V rámci svého přezkumu vedlejšího kasačního opravného prostředku se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) domnívá, že nelze s dostatečnou jistotou odvodit z rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76), jakož i z usnesení BestWater International (C‑348/13, EU:C:2014:2315), zda se jedná „o sdělení veřejnosti“, pokud bylo skutečně dílo předtím zveřejněno, ale bez souhlasu majitele práv. Tento soud kromě toho podotýká, že vedlejší opravný prostředek vznáší rovněž otázky obcházení omezujících opatření ve smyslu rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76). V tomto ohledu uvádí, že fotografie bylo možno nalézt před tím, než GS Media použila hypertextový odkaz na stránce GeenStijl, ale že současně nebylo snadné je nalézt, takže uvedení hypertextového odkazu jejich nalezení zjevně usnadnilo.
20. Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1. a) Jedná se o ‚sdělení veřejnosti‘ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, pokud jiná osoba než majitel autorského práva pomocí hypertextového odkazu na internetové stránce, kterou provozuje, odkáže na internetovou stránku provozovanou třetí osobou, obecně přístupnou uživatelům internetu, na které bylo dílo zpřístupněno bez svolení majitele autorského práva?
b) Má na odpověď na předchozí otázku vliv otázka, zda bylo dílo dříve sdělováno veřejnosti jiným způsobem bez souhlasu majitele autorského práva?
c) Je v této souvislosti relevantní, zda osoba používající hypertextový odkaz věděla nebo musela vědět o nedostatku svolení majitele autorského práva s uvedením díla na internetovou stránku třetí osoby uvedenou v první otázce písm. a) a popřípadě o okolnosti, že dílo nebylo ani předtím sděleno veřejnosti se souhlasem majitele autorského práva jiným způsobem?
2. a) Pokud je třeba na první otázku písm. a) odpovědět záporně, jedná se v tomto případě přesto o sdělení veřejnosti nebo může se jednat o takové sdělení, pokud internetová stránka, na kterou hypertextový odkaz odkazuje, a tudíž i dílo, může obecně dohledat veřejnost, kterou představují uživatelé internetu, byť nesnadno, takže použití hypertextového odkazu značnou měrou usnadňuje dohledání díla?
b) Má pro odpověď na druhou otázku písm. a) význam, zda osoba používající hypertextový odkaz věděla nebo musela vědět o skutečnosti, že internetovou stránku, na kterou hypertextový odkaz odkazuje, nemůže veřejnost, kterou představují uživatelé internetu, snadno nalézt?
3) Existují jiné skutečnosti, které je třeba zohlednit při odpovědi na otázku, zda se jedná o sdělování veřejnosti, je-li pomocí hypertextového odkazu opatřen přístup k dílu, které předtím bylo sděleno veřejnosti bez svolení majitele autorského práva?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
21. GS Media, Sanoma a další, Spolková republika Německo, Francouzská republika, Portugalská republika, Slovenská republika a Evropská komise předložily písemná vyjádření. Společnosti GS Media, Sanoma a další, Spolková republika Německo, Francouzská republika a Komise přednesly vyjádření na jednání, které se konalo dne 3. února 2016.
V – Vyjádření účastníků řízení
22. Portugalská republika se domnívá, že aniž by byla dotčena opodstatněnost konečného posouzení Soudním dvorem, rozsudek Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) může mít vliv na zpřístupňování informací a vědomostí na internetu. Domnívá se, že kvalifikace poskytování hypertextových odkazů jako „sdělování“ se zdá problematická, a to ze dvou důvodů.
23. Zaprvé podle Portugalské republiky v digitální společnosti je hypertextový odkaz srovnatelný s poznámkou pod čarou v obdobném kulturním prostředí(5) a nesmí být kvalifikován jako „sdělování“. Zadruhé podle Portugalské republiky je ten, kdo zpřístupní dílo přímo veřejnosti, a který tedy provádí „sdělení“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, osobou, která umísťuje dílo na server, ze kterého k němu bude mít uživatel internetu přístup. Domnívá se, že poskytovatel hypertextového odkazu – poskytovatel, který provádí pouze „sdělení“ druhotné nebo nepřímé – nejedná tak, aby „každý mohl […] mít přístup [k dílům] z místa a v okamžiku, který si individuálně zvolí“. Úkon, který vede skutečně k tomuto účinku, je úkon osoby, která provedla prvotní sdělení.
24. Portugalská republika se domnívá, že skutečnost, že jiná osoba než majitel autorského práva odkáže uvedením hypertextového odkazu na internetové stránce, kterou provozuje, na jinou internetovou stránku provozovanou třetí osobou, která je dostupná všem uživatelům internetu a na které je zpřístupněno dílo veřejnosti se svolením majitele autorského práva nebo bez něj, není „sdělením veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
25. Komise připomíná, že ve svém vyjádření ve věci, ve které byl vydán rozsudek Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76), tvrdila, že v situaci, kdy odkaz ke kliknutí (nebo „hypertextový odkaz“) na určitou internetovou stránku odkazuje na dílo chráněné autorským právem převzaté na jiné internetové stránce a kdy uživatelé prvně uvedené internetové stránky tak mají přístup k tomuto dílu, se nemůže jednat o „sdělování“, jelikož nedochází k přenosu ani dalšímu přenosu ve smyslu uvedeném ve směrnici 2001/29.
26. Společnost GS Media, Spolková republika Německo, Portugalská republika(6) a Slovenská republika, jakož i Komise navrhují zápornou odpověď na první otázku písm. a) a b) položenou předkládajícím soudem. Domnívají se, že nedochází ke „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, pokud hypertextový odkaz odkazuje na internetovou stránku třetí osoby volně dostupnou všem uživatelům internetu, na které bylo zpřístupněno dotčené dílo bez svolení majitele práv, a to rovněž v případě, kdy toto dílo nebylo dosud nikdy zveřejněno jiným způsobem se svolením majitele.
27. Pokud jde o první otázku písm. c), společnost GS Media, Spolková republika Německo a Portugalská republika, jakož i Komise se domnívají, že subjektivní skutečnosti nejsou relevantní pro posouzení „sdělování veřejnosti“, jelikož toto posouzení musí být provedeno na objektivním základě. Portugalská republika však tvrdí podpůrně v případě, že by Soudní dvůr odpověděl kladně na první a druhou předběžnou otázku, že takové sdělení předpokládá, že poskytovatel hypertextového odkazu jednoznačně věděl o skutečnosti, že k prvotnímu sdělení nebylo uděleno svolení. Naopak Slovenská republika se domnívá, že je relevantní, zda osoba, která uvede hypertextový odkaz na chráněné dílo, nemohla nevědět, že k předchozímu zpřístupnění tohoto díla veřejnosti došlo bez svolení majitele práv. Za účelem zajištění cíle směrnice 2001/29 tak, jestliže je tato osoba informována o této okolnosti majitelem práv nebo pokud z jakéhokoliv jiného důvodu toto nemůže nevědět, musí zabránit dalšímu porušení autorského práva tím, že zabrání novému sdělení chráněného díla veřejnosti.
28. Pokud jde o druhou otázku písm. a) a b), společnost GS Media, Spolková republika Německo, Portugalská republika a Slovenská republika, jakož i Komise se domnívají, že je třeba na ni odpovědět záporně. Z rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) totiž vyplývá, že jedinou rozhodující skutečností je, zda hypertextový odkaz umožňuje obejít omezující opatření přijatá stránkou, na které se nachází chráněné dílo proto, aby k němu byl omezen přístup veřejnosti. Pokud tomu tak není a tato stránka, a tedy dílo, které je na ní umístěno, je potenciálně dostupná všem uživatelům internetu, není relevantní, že tento hypertextový odkaz usnadňuje jeho objevení. Kromě toho by opačné řešení bylo nepraktické a vytvářelo by značnou právní nejistotu na úkor svobody projevu a práva na informace.
29. Společnost Sanoma a další navrhují odpovědět na první až třetí otázku v tom smyslu, že ten, kdo za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, úmyslně uvede s plnou znalostí věci hypertextový odkaz, který umožňuje přístup k dílu chráněnému autorským právem, které nebylo nikdy předtím zveřejněno se souhlasem majitele práv, provádí úkon, který představuje „sdělování veřejnosti“. Sanoma a další se domnívají, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že je třeba přihlédnout k několika kritériím, mezi kterými figurují zaprvé skutečnost, že uživatel s plnou znalostí a úmyslně poskytne třetí osobě přímý přístup k chráněným dílům; zadruhé skutečnost, že uživatel svým zásahem hraje zásadní úlohu při zpřístupnění těchto děl; zatřetí skutečnost, že veřejnost, která tak má přístup ke chráněným dílům, tvoří blíže neurčený počet potenciálních uživatelů nebo relativně vysoký počet osob; začtvrté skutečnost, že uživatel svým zásahem rozšíří okruh osob, které mají přístup k chráněným dílům, o skupinu, kterou majitel autorských práv k chráněným dílům neměl na mysli, když udělil souhlas s prvotním použitím; a zapáté, skutečnost, že svým sdělením uživatel sleduje výdělečný cíl. Podle společnosti Sanoma a dalších jsou všechna tato kritéria ve věci v původním řízení splněna.
30. Podle Francouzské republiky vede za okolností věci v původním řízení zpřístupnění dotčených děl prostřednictvím odkazu ke kliknutí ke sdělení dotčených děl nové veřejnosti, neboť jestliže sporné fotografie bylo možné nalézt před tím, než GS Media uvedla odkaz ke kliknutí na internetovou stránku GeenStijl, mohly mít snadný přístup ke sporným fotografiím před uvedením odkazu ke kliknutí pouze osoby, které měly digitální klíč. Připomíná, že žádná skutečnost neumožnila prokázat, že veřejnost stránky GeenStijl mohla snadno nalézt sporné fotografie bez přispění společnosti GS Media. V tomto ohledu Francouzská republika připomíná, že předkládající soud dospěl k závěru, že použití odkazu ke kliknutí zjevně usnadnilo nalezení. Za těchto podmínek se Francouzská republika domnívá, že je třeba konstatovat, že existence odkazu ke kliknutí, který umožňuje značně usnadnit přístup k úložišti, které obsahuje nezveřejněné fotografie chráněné autorským právem, představuje sdělení nové veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
31. Francouzská republika se domnívá, že souhlas nebo nedostatek souhlasu majitele autorského práva se zpřístupněním díla na internetové stránce, na kterou odkazuje odkaz ke kliknutí, jakož i případná znalost osoby poskytující odkaz ke kliknutí o tom, že majitel práv neudělil svůj souhlas s takovým zpřístupněním díla, nejsou relevantní pro kvalifikaci jako „sdělení veřejnosti“.
VI – Analýza
A – Úvodní poznámky
32. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, s výhradou přezkumu předkládajícím soudem, že chráněná díla, a sice fotografie, byla zpřístupněna uživatelům takových internetových stránek, jako jsou Filefactory.com a Imageshack.us bez svolení majitelů autorského práva, avšak o toto porušení autorského práva ve věci v původním řízení nejde.
33. Mimoto umístění výřezu jedné z dotčených fotografií na stránce GeenStijl není předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce(7), která se týká pouze hypertextových odkazů na této stránce.
34. Podstatou otázek předkládajícího soudu totiž je, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 vykládán v tom smyslu, že poskytnutí hypertextového odkazu na internetové stránce na jinou internetovou stránku provozovanou třetí osobou, dostupnou všem uživatelům internetu, na které jsou veřejnosti zpřístupněna díla chráněná autorským právem bez svolení majitele autorského práva, představuje sdělení veřejnosti.
35. Mimoto si předkládající soud klade otázku, zda je skutečnost, že osoba, která uvede hypertextový odkaz na stránku, ví nebo by měla vědět o tom, že majitel autorského práva nesouhlasil s prvotním zpřístupněním děl na uvedené internetové stránce, relevantní na základě čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/19. Konečně se předkládající soud táže, zda a případně za jakých okolností je na základě použití tohoto ustanovení relevantní skutečnost, že hypertextový odkaz usnadnil přístup k dotčeným dílům.
36. Spor v původním řízení navazuje na rozsudek Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) a usnesení BestWater International (C‑348/13, EU:C:2014:2315), kde Soudní dvůr rozhodl, že uvedení hypertextových odkazů na internetové stránce na chráněné dílo, volně dostupné na jiné internetové stránce, je sice „sdělováním“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(8), není však „sdělením veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení. V bodě 24 rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) totiž Soudní dvůr rozhodl, že „aby se však na sdělování, které se týká stejných děl jako prvotní sdělení a bylo uskutečněno […] stejně jako prvotní sdělení, tedy podle stejné technologie, vztahoval pojem ‚sdělování veřejnosti‘ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je rovněž nezbytné, aby bylo určeno nové veřejnosti, to znamená veřejnosti, kterou majitelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení veřejnosti“(9).
37. Předkládající soud uvádí, že Soudní dvůr v těchto věcech neupřesnil, zda svolení majitele autorského práva se zpřístupněním chráněného díla na internetové stránce, na kterou hypertextový odkaz odkazuje, má vliv na to, že se nejedná o sdělení veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
38. Je třeba uvést, že v prvním bodě výroku rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) Soudní dvůr rozhodl, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná(10) na jiné internetové stránce(11), nepředstavuje sdělování veřejnosti podle tohoto ustanovení.
39. Je sice pravda, že Soudní dvůr několikrát uvedl v odůvodnění rozsudku, že „majitelé autorského práva […] udělili svolení k prvotnímu sdělení“(12), žádný odkaz však není uveden ve výroku na otázku existence svolení majitele autorského práva s prvotním zpřístupněním chráněného díla.
40. Mimoto je třeba uvést, že z bodu 4 usnesení BestWater International (C‑348/13, EU:C:2014:2315) vyplývá, že ke zpřístupnění chráněného díla, a tedy k jeho prvotnímu sdělení veřejnosti nedošlo se svolením majitele autorského práva. Soudní dvůr přitom na základě své judikatury Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) rozhodl, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 nebyl porušen.
41. V důsledku toho se zdá, že z usnesení BestWater International (C‑348/13, EU:C:2014:2315) vyplývá, že nedostatek svolení majitele autorského práva s prvotním sdělením veřejnosti nebyl ve vztahu k čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 relevantní.
42. V tomto ohledu je třeba nicméně uvést, že předběžná otázka položená Soudnímu dvoru ve věci, ve které bylo vydáno usnesení BestWater International (C‑348/13, EU:C:2014:2315)(13), se netýkala specificky nedostatku svolení a že uvažování Soudního dvora v dotčeném usnesení na něj nijak neodkazuje(14).
43. Projednávaná věc tedy poskytuje Soudnímu dvoru příležitost určit, zda je pro konstatování nedostatku sdělení veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 nezbytné svolení majitele autorského práva se zpřístupněním chráněného díla na jiné internetové stránce („prvotní“ sdělení).
44. Před zodpovězením otázek položených předkládajícím soudem je třeba přezkoumat vyjádření Portugalské republiky(15) a Komise(16) ohledně příhodnosti odchýlit se od judikatury vyplývající z rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) týkající se pojmu „sdělování“ jako nezbytného prvku pro zjištění „sdělení veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 a jejího použití na hypertextové odkazy.
45. Pokud by totiž Soudní dvůr musel rozhodnout, že uvedení hypertextových odkazů na internetové stránce na chráněná díla, volně dostupná na jiné stránce, nelze kvalifikovat jako „sdělování“, otázka nedostatku svolení majitele autorského práva s uvedením jeho díla na jiných stránkách provozovaných třetími osobami by byla irelevantní.
B – Dva prvky čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29
46. Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 stanoví, že autoři mají výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení svých děl veřejnosti. Z toho vyplývá, že k jakémukoliv sdělování(17) díla veřejnosti musí udělit svolení majitel autorského práva.
47. Směrnice 2001/29 sice neobsahuje žádnou definici toho, co je „sdělením veřejnosti“(18), ustálená judikatura Soudního dvora však upřesňuje, že tento pojem zahrnuje dva kumulativní prvky, a sice „sdělování“ díla a sdělování tohoto díla „veřejnosti“(19).
1. K prvnímu prvku
48. Pokud jde o pojem „sdělování“, je třeba uvést, že bod 23 odůvodnění směrnice 2001/29 zejména uvádí, že sdělování veřejnosti „by mělo zahrnovat jakékoli sdělování nebo přenos [jakýkoli přenos nebo další přenos] […] díla pro veřejnost [nepřítomnou v místě původu sdělení] po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání“(20).
49. Mimoto v bodě 40 rozsudku Circul Globus Bucureşti (C‑283/10, EU:C:2011:772)(21) Soudní dvůr rozhodl, že právo na sdělování veřejnosti „se nevztahuje na úkony, které nesouvisí s ‚přenosem‘ nebo ‚dalším přenosem‘ díla“(22).
50. Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 nijak neodkazuje na přenos nebo další přenos, ale stanoví v širokém smyslu, že sdělení veřejnosti zahrnuje „zpřístupnění veřejnosti“(23). Toto široké chápání(24) pojmu „sdělování“ podle mého názoru odpovídá vůli evropského normotvůrce zajistit „vysokou úroveň ochrany duševního vlastnictví“(25) a zajišťuje rovněž, že je pojem „sdělování“ flexibilní a nestane se rychle překonaným z důvodu neustáleného technologického vývoje(26).
51. Znění bodu 23 odůvodnění směrnice 2001/29 přivedlo Komisi k tomu, že hájila ve věci, ve které byl vydán rozsudek Svensson (C‑466/12, EU:C:2014:76), stanovisko, že pojem „sdělování“ musí být omezen na „přenos“ nebo „další přenos“, což není případ hypertextového odkazu na určitou internetovou stránku, která odkazuje na dílo chráněné autorským právem, které je převzato na jiné internetové stránce, na ní tak návštěvníci první stránky mají přístup k tomuto dílu(27).
52. Toto stanovisko nebylo přijato, neboť v bodě 19 rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) Soudní dvůr rozhodl, že „aby se jednalo o ‚sdělování‘, postačuje zejména, aby bylo dílo zpřístupněno veřejnosti takovým způsobem, aby osoby, které ji tvoří, mohly mít k tomuto dílu přístup, a není rozhodující, zda této možnosti využijí, či nikoliv“.
53. Vzhledem k tomu jedná se o „sdělování“ tehdy, pokud hypertextový odkaz na internetovou stránku odkazuje na jinou internetovou stránku, čímž tak umožňuje svým návštěvníkům přístup ke chráněnému dílu, volně dostupnému na této jiné stránce?
54. Je-li skutečností, že hypertextové odkazy uvedené na internetové stránce značně usnadňují objevování jiných stránek, jakož i chráněných děl dostupných na těchto stránkách(28) ,a v důsledku toho poskytují uživatelům první stránky rychlejší a přímější přístup(29) k těmto dílům, domnívám se, že hypertextové odkazy, které vedou i přímo ke chráněným dílům, je „nezpřístupňují“ veřejnosti, pokud jsou již volně dostupná na jiné stránce, ale slouží pouze k usnadnění jejich objevení. Jak uvádí Portugalská republika ve svém vyjádření, úkon, kterým dochází ke skutečnému „zpřístupnění“, byl skutkem osoby, která provedla prvotní sdělení(30).
55. Uvádím rovněž, že v rozsudku Football Association Premier League a další (C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631), ve kterém bylo konstatováno „sdělování [díla] veřejnosti“, Soudní dvůr zdůraznil skutečnost, že bez zprostředkování například hotelového zařízení, které poskytuje ve svých pokojích televizní signál prostřednictvím televizních přístrojů, by nebylo pro zákazníky hotelu dílo dostupné(31).
56. V tomto ohledu v bodech 195 a 196 rozsudku Football Association Premier League a další (C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631) Soudní dvůr rozhodl, že vlastník restauračního zařízení provádí „sdělování veřejnosti“, pokud vědomě umožňuje zákazníkům přítomným v tomto zařízení přístup k pořadu vysílanému televizí a obsahujícímu chráněná díla, a to prostřednictvím televizní obrazovky a reproduktorů „s tím, že bez zprostředkování ze strany tohoto vlastníka by zákazníci nemohli mít vysílaná díla k dispozici, přestože by se nacházeli uvnitř oblasti pokrytí uvedeným vysíláním“(32).
57. Z toho vyplývá, že k tomu, aby bylo konstatováno sdělování, musí být zprostředkování osoby, která uvádí hypertextové odkazy, nezbytné a nevyhnutelné(33) pro využití díla nebo jeho sledování.
58. Je však třeba zdůraznit, že v jiných rozsudcích, zejména v rozsudcích SGAE (C‑306/05, EU:C:2006:764, bod 42) a Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76, body 27 a 31), Soudní dvůr zanalyzoval toto kritérium nezbytnosti zprostředkování pro konstatování, že nedošlo ke sdělování nové veřejnosti(34).
59. Domnívám se, že kritérium nezbytnosti zprostředkování musí být posouzeno pouze v rámci přezkumu existence sdělování(35). V tomto okamžiku se totiž jedná případně o „zpřístupnění“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
60. V důsledku toho se domnívám, že hypertextové odkazy uvedené na internetové stránce, které odkazují na díla chráněná autorským právem, volně dostupná na jiné stránce, nelze kvalifikovat jako „sdělování“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, neboť zprostředkování provozovatele stránky, která uvádí hypertextový odkaz, v projednávané věci společnost GS Media, není nezbytné pro zpřístupnění dotčených fotografií uživatelům internetu, včetně těch, kteří navštíví stránku GeenStijl.
61. Vzhledem k tomu, že jeden z kumulativních prvků nutných pro konstatování „sdělení veřejnosti“ na základě čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 není splněn, je otázka nedostatku svolení majitele autorského práva s uvedením jeho díla na jiných stránkách provozovaných třetími osobami(36) podle mého názoru irelevantní.
62. V důsledku toho se domnívám, že na první otázku písm. a) a b) položenou předkládajícím soudem je třeba odpovědět záporně.
63. Mimoto, i když ze spisu předloženého Soudnímu dvoru jasně vyplývá, že GS Media věděla, že dotčené fotografie dostupné na stránkách jako Filefactory.com a Imageshack.us byly pirátskými kopiemi a že poskytla hypertextové odkazy na stránce GeenStijl na jiné stránky při zjevném porušení autorského práva k těmto dílům, domnívám se, že vzhledem k neexistenci sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 jsou na základě použití tohoto ustanovení odůvodnění společnosti GS Media a skutečnost, že věděla nebo musela vědět o tom, že k prvotnímu sdělení dotčených fotografií na těchto jiných stránkách společnost Sanoma neposkytla svolení nebo že tyto fotografie nebyly předtím ani zpřístupněny veřejnosti se souhlasem této společnosti, irelevantní.
64. Z toho vyplývá, že na první otázku písm. c) položenou předkládajícím soudem je třeba odpovědět záporně.
2. K druhému prvku
65. Jelikož se domnívám, že jeden z kumulativních prvků nutných pro konstatování „sdělení veřejnosti“ na základě čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 není splněn, přezkoumám podpůrně druhý prvek vyžadovaný směrnicí 2001/29, a sice sdělování díla „veřejnosti“(37).
66. Je nesporné, že vzhledem k tomu, že hypertextové odkazy na stránce GeenStijl míří na všechny potenciální uživatele této stránky, tedy na blíže neurčený a dosti vysoký počet uživatelů, míří tyto hypertextové odkazy na veřejnost(38). Naopak se domnívám, že kritérium „nové veřejnosti“ vyžadované v bodech 24 a 31 rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) není použitelné a není v žádném případě v projednávané věci splněno.
67. Zejména z rozsudků Football Association Premier League a další (C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 197) a Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76, body 24 a 31) vyplývá, že kritérium nové veřejnosti se použije pouze tehdy, pokud majitel autorského práva poskytl svolení s prvotním sdělením veřejnosti. Vzhledem k tomu, že ve věci v původním řízení takové svolení nebylo poskytnuto, kritérium „nové veřejnosti“ se neuplatní.
68. Mimoto Soudní dvůr rozhodl v bodech 28 a 30 rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76), že pokud „neexistuje nová veřejnost, svolení majitelů autorského práva není každopádně nutné“ k dotčenému sdělování veřejnosti, a sice v projednávané věci s uvedením hypertextových odkazů na jiné internetové stránky, na kterých jsou díla chráněná autorským právem volně dostupná veřejnosti.
69. Navíc, i kdyby musel Soudní dvůr rozhodnout, že se toto kritérium použije tehdy, pokud majitel autorského práva neposkytl svolení s prvním sdělováním veřejnosti, z rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76, bod 27) vyplývá, že je splněno pouze tehdy, pokud zprostředkování uvedením hypertextových odkazů provozovatele internetové stránky bylo nezbytné proto, aby byla díla zpřístupněna nové veřejnosti(39), tedy veřejnosti, která nebyla zohledněna majitelem autorského práva, pokud poskytl svolení s prvotním sdělením dotčených děl veřejnosti.
70. V případě, že přitom fotografie byly volně dostupné pro všechny uživatele internetu na jiných stránkách(40), takové zprostředkování společností GS Media nebylo nezbytné pro takové zpřístupnění. Nejednalo se tedy o „novou veřejnost“ a otázka svolení majitele autorského práva s prvotním sdělením je irelevantní.
71. Bez dalšího dodávám, že tyto závěry vycházejí z předpokladu, že dotčená díla byla „volně dostupná“ na stránkách třetích osob pro všechny uživatele internetu(41), což jasně nevyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Bylo zprostředkování GS Media nezbytné pro jejich zpřístupnění návštěvníkům stránky GeenStijl? Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru jednoznačně nevyplývá, že stránky třetích osob přijaly opatření omezující přístup týkající se dotčených fotografií a že hypertextové odkazy pouze usnadnily v určitém rozsahu tento přístup(42).
72. O této skutkové otázce předkládající soud podle všeho dosud nerozhodl, což přísluší ověřit tomuto soudu.
73. V každém případě z rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76, bod 31) vyplývá, že pokud hypertextový odkaz umožňuje uživatelům stránky, na které se nachází, „obejít omezující opatření“(43) provedená na stránkách třetích osob za účelem omezení přístupu ke chráněným dílům(44), představuje tedy dotčený hypertextový odkaz nezbytné zprostředkování, bez kterého by nemohli mít uvedení uživatelé z děl požitek. Z toho vyplývá, že toto zprostředkování zpřístupňuje příslušná díla návštěvníkům dotčené stránky, a sice v projednávané věci návštěvníkům stránky GeenStijl, a v důsledku toho představuje sdělování veřejnosti, ke kterému je nutné svolení majitele autorského práva na základě čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
74. Naopak z bodu 31 rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) jasně vyplývá, že nestačí, aby hypertextový odkaz ulehčoval nebo činil snadnějším přístup uživatelů internetu k dotčenému dílu(45). V důsledku toho se připojuji k vyjádřením společnosti GS Media, Spolkové republiky Německo, Portugalské republiky a Slovenské republiky, jakož i Komise, převzatým v bodě 28 tohoto stanoviska, za účelem záporné odpovědi na druhou otázku písm. a) a b) položenou předkládajícím soudem.
C – Třetí otázka předkládajícího soudu a existence jiných okolností
75. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba přihlédnout k jiným okolnostem za účelem odpovědi na otázku, zda se jedná o „sdělení veřejnosti“, pokud hypertextový odkaz poskytuje přístup k dílu, k jehož zpřístupnění veřejnosti na internetové stránce nebylo dosud poskytnuto svolení majitelem autorského práva.
76. Uvádím, že Soudní dvůr rozhodl v bodě 41 rozsudku Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76), že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát mohl poskytnout větší ochranu majitelům autorského práva tím, že stanoví, že pojem „sdělování veřejnosti“ zahrnuje více úkonů, než uvádí toto ustanovení.
77. Navíc mimo skutečnost, že uvedení hypertextových odkazů ve věci v původním řízení v zásadě nepředstavuje podle mého názoru „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, se domnívám, že jakýkoliv jiný výklad tohoto ustanovení by značně narušil fungování internetu a porušil by jeden z hlavních cílů směrnice 2001/29, a sice rozvoj informační společnosti v Evropě(46). Mimoto by takový výklad mohl ohrozit zavedení „přiměřené rovnováhy práv a zájmů mezi různými skupinami nositelů práv stejně jako mezi různými kategoriemi nositelů práv a uživatelů chráněných předmětů ochrany“(47).
78. Je všeobecně známo, že uvedení hypertextových odkazů uživateli internetu je systematické a zároveň nutné pro stávající strukturu internetu(48). Jestliže jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení obzvláště zjevné(49), domnívám se, že uživatelé internetu zpravidla nevědí a nemají dostatečné prostředky pro ověření, zda k prvotnímu sdělování veřejnosti chráněného díla volně dostupného na internetu došlo se souhlasem majitele autorského práva nebo bez něj. Pokud by uživatelé internetu byli vystaveni rizikům žalob pro porušení autorských práv na základě čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 pokaždé, když uvedou hypertextový odkaz na díla volně dostupná na jiné internetové stránce, byli by při jejich uvádění zdrženlivější, a to na úkor řádného fungování a samotné struktury, jakož i rozvoje informační společnosti.
79. Domnívám se, že takovému zásahu do fungování internetu je třeba zabránit. V každém případě se domnívám, že rozšíření pojmu „sdělování veřejnosti“, které by zahrnulo uvedení hypertextových odkazů na chráněná díla volně dostupná na jiné internetové stránce, by vyžadovalo zásah evropského normotvůrce.
D – Dostupné prostředky právní ochrany pro majitele autorského práva
80. Ačkoli se domnívám, že takový provozovatel stránky, jako je společnost GS Media, v zásadě neporušil(50) čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 tím, že uvedl dotčené hypertextové odkazy ve věci v původním řízení, neznamená to však, že by majitel autorského práva neměl prostředky právní ochrany k zajištění ochrany a dodržování svých práv duševního vlastnictví.
81. Je samo sebou, že majitel autorského práva má k dispozici žalobu pro porušení svých práv duševního vlastnictví proti osobě, která provedla prvotní sdělení veřejnosti bez jeho svolení(51). Pravdou je, že vzhledem k tomu, že v projednávané věci zůstává tato osoba neznámá, nebude taková žaloba pro majitele autorského práva vůbec zajímavá.
82. Nicméně podle čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 a čl. 11 třetí věty směrnice 2004/48 mohou majitelé práv duševního vlastnictví žádat o vydání soudního zákazu ve vztahu k takovým provozovatelům stránek, jako je Filefactory.com a Imageshack.us, kteří jednají jako zprostředkovatelé(52) ve smyslu těchto ustanovení, vzhledem k tomu, že jejich služby mohou být uživateli takových stránek využívány k porušování práv duševního vlastnictví(53).
83. V tomto ohledu je znění bodu 59 odůvodnění směrnice 2001/29, který se týká „zprostředkovatelů“, obzvláště objasňující. Podle tohoto bodu odůvodnění „[p]ro činnost porušující právo mohou být zejména v digitálním prostředí v rostoucí míře třetími stranami využívány služby. V mnoha případech mají takoví zprostředkovatelé nejlepší možnost ukončit takovou činnost porušující právo. V důsledku toho, aniž jsou dotčeny jakékoliv jiné dostupné sankce a vhodné prostředky právní ochrany, majitelé práv by z toho důvodu měli mít možnost žádat o soudní zákaz činnosti proti zprostředkovateli, který v rámci sítě pro třetí stranu porušuje práva týkající se chráněného díla nebo jiného předmětu ochrany(54)“.
84. Z toho vyplývá, že soudní zákaz na základě čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 a čl. 11 třetí věty směrnice 2004/48 míří na prvotní sdělení veřejnosti v rozporu s autorským právem a podle mého názoru představuje přímý a vhodný prostředek k nápravě tohoto porušení.
85. Mimoto provozovatelé stránek jako Filefactory.com a Imageshack.us mohou být odpovědní za určitých okolností na základě vnitrostátního práva za ukládání informací poskytnutých uživateli těchto stránek na svých serverech.
86. Třebaže článek 14 směrnice 2000/31 směřuje k omezení nebo vyloučení případů, za kterých může být založena odpovědnost zprostředkovatelů služeb informační společnosti v souladu s vnitrostátním právem, dotčená vyloučení podléhají striktním podmínkám. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl v bodě 119 rozsudku L'Oréal a další (C‑324/09, EU:C:2011:474), že poskytovatel služeb shromažďování informací(55) nemůže v situaci, kdy se omezil na čistě technické a automatické zpracování dat, být na základě čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31 zproštěn veškeré odpovědnosti za jím uložená data protiprávní povahy „pouze za podmínky, že nebyl ‚účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací‘ a ani s ohledem na nárok na náhradu škody si nebyl ‚vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace‘, nebo jakmile se o nich dozvěděl, jednal neprodleně s cílem odstranit dotčené informace nebo k nim znemožnit přístup“.
87. Je třeba uvést, že provozovatelé stránek Filefactory.com, jakož i Imageshack.us vyhověli žádosti Sanoma, aby odstranili dotčené fotografie ze svých internetových stránek(56). Z toho vyplývá, že hypertextové odkazy na stránce GeenStijl na tyto jiné stránky se staly neúčinnými.
VII – Závěry
88. Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) odpověděl následovně:
„1) Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že uvedení hypertextového odkazu na internetové stránce na jinou internetovou stránku, na které jsou díla chráněná autorským právem volně dostupná veřejnosti bez svolení majitele autorského práva, nepředstavuje sdělování veřejnosti uvedené v tomto ustanovení.
2) Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že osoba, která uvede na internetové stránce hypertextový odkaz na jinou internetovou stránku, na které jsou díla chráněná autorským právem volně dostupná veřejnosti, ví nebo by měla vědět o tom, že majitel autorského práva neposkytl svolení s uvedením dotčených děl na této jiné internetové stránce nebo že tato díla nebyla kromě toho předtím zpřístupněna veřejnosti se souhlasem majitele autorského práva, není relevantní.
3) Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tomto smyslu, že hypertextový odkaz na jinou internetovou stránku, na které jsou díla chráněná autorským právem volně dostupná veřejnosti, který ulehčuje nebo činí snadnějším přístup uživatelů internetu k dotčeným dílům, nepředstavuje ‚sdělování veřejnosti‘ ve smyslu tohoto ustanovení.“