ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)
6. prosince 2018(*)
„Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb zboží – Cla – Poplatky s rovnocenným účinkem – Poplatek za přenos elektřiny vyrobené v tuzemsku a určené na vývoz – Slučitelnost takovéto právní úpravy se zásadou volného pohybu zboží“
Ve věci C‑305/17,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresného súdu Bratislava II (Okresní soud pro Bratislavu II, Slovensko) ze dne 28. února 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 26. května 2017, v řízení
FENS spol. s r. o.
proti
Slovenské republice – Úradu pre reguláciu sieťových odvetví,
SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),
ve složení T. von Danwitz, předseda sedmého senátu vykonávající funkci předsedy čtvrtého senátu, K. Jürimäe, C. Lycourgos, E. Juhász (zpravodaj) a C. Vajda, soudci,
generální advokátka: E. Sharpston,
vedoucí soudní kanceláře: M. Aleksejev, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 19. dubna 2018,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za FENS spol. s r. o. A. Čižmárikovou, advokátkou,
– za slovenskou vládu B. Ricziovou, jako zmocněnkyní,
– za nizozemskou vládu M. Bulterman a J. Langerem, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi M. Wasmeierem a A. Tokárem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 5. července 2018,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 28 a 30 SFEU.
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností s ručením omezeným FENS spol. s r.o. usazenou na Slovensku a Slovenskou republikou, zastupovanou Úradem pre reguláciu sieťových odvetví (Úřad pro regulaci síťových odvětví, dále jen „ÚRSO“), jehož předmětem je poplatek za poskytování služeb přenosu elektřiny, jehož zaplacení požadoval ÚRSO od právní předchůdkyně společnosti FENS.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 28 odst. 1 SFEU stanoví:
„Unie zahrnuje celní unii, která pokrývá veškerý obchod zbožím a která zahrnuje jak zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy, tak i přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím.“
4 Podle článku 30 SFEU:
„Dovozní nebo vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány. Tento zákaz se vztahuje také na cla fiskální povahy.“
5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/54/ES ze dne 26. června 2003 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 96/92/ES (Úř. věst. 2003, L 176, s. 37; Zvl. vyd. 12/02, s. 211) obsahuje článek 11, nadepsaný „Dispečink a vyrovnávání“, který v odstavci 7 stanoví:
„Pravidla přijatá provozovateli přenosové soustavy pro vyrovnávání elektrizační soustavy musí být objektivní, průhledná a nediskriminační, včetně pravidel pro účtování poplatků uživatelům, kteří využívají jejich soustavu, za energetickou nerovnováhu. Podmínky poskytování těchto služeb provozovateli přenosové soustavy, včetně pravidel a sazeb, se stanoví pomocí metod slučitelných s čl. 23 odst. 2, nediskriminačním a náklady odrážejícím způsobem, a zveřejňují se.“
6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/89/ES ze dne 18. ledna 2006 o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury (Úř. věst. 2006, L 33, s. 22) v článku 1, nadepsaném „Oblast působnosti“, stanoví:
„Tato směrnice stanoví opatření, která se zaměřují na zajištění zabezpečení dodávek elektřiny pro řádné fungování vnitřního trhu s elektřinou a zajištění:
a) dostatečné úrovně výrobní kapacity;
b) dostatečné rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou
a
c) vhodné úrovně propojení mezi členskými státy pro rozvoj vnitřního trhu.
2. Tato směrnice vytváří rámec, uvnitř něhož mají členské státy definovat průhledné, stabilní a nediskriminační politiky zabezpečení dodávek elektřiny, které by byly slučitelné s požadavky konkurenčního vnitřního trhu s elektřinou.“
7 Článek 5 této směrnice, nadepsaný „Udržování rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou“, uvádí:
„1. Členské státy přijmou vhodná opatření k udržení rovnováhy mezi poptávkou po elektřině a dostupností výrobní kapacity.
Členské státy zejména:
a) aniž jsou dotčeny konkrétní požadavky malých izolovaných systémů, podporují vytvoření velkoobchodního tržního rámce, který by poskytoval vhodné cenové signály pro výrobu a spotřebu;
b) požadují po provozovatelích přenosových soustav, aby zajistili dostupnou přiměřenou úroveň výrobní rezervní kapacity pro účely udržování rovnováhy nebo přijali rovnocenná opatření vyplývající z trhu.
2. Aniž jsou dotčeny články 87 a 88 Smlouvy, mohou členské státy přijmout dodatečná opatření, včetně:
a) předpisů umožňujících novou výrobní kapacitu a vstup nových výrobních podniků na trh;
b) odstranění překážek, které brání využívání smluv na netrvalý odběr elektřiny;
c) odstranění překážek, které brání uzavírání smluv na různé doby trvání jak výrobcům, tak zákazníkům;
d) podpory zavedení technologií pro řízení odběru v reálném čase, například moderních měřicích systémů;
e) podpory opatření pro úspory energie;
f) výběrových řízení nebo jakýchkoli obdobných postupů rovnocenných z hlediska průhlednosti a nediskriminace v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/54/ES.
3. Členské státy zveřejní opatření přijatá na základě tohoto článku a zajistí jejich co největší rozšíření.“
Slovenské právo
8 Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 317/2007 Z. z., ktorým sa ustanovujú pravidlá pre fungovanie trhu s elektrinou (nařízení vlády Slovenské republiky č. 317/2007, kterým se stanoví pravidla pro fungování trhu s elektřinou), ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutkových okolností (dále jen „nařízení vlády č. 317/2007“), v § 12, nadepsaném „Podmínky poskytování systémových služeb“, stanoví:
„1. Systémové služby poskytuje provozovatel přenosové soustavy podle technických podmínek a pokynů elektroenergetického dispečinku využitím nakoupených podporných služeb.
2. Pokud je koncový odběratel elektřiny připojen k přenosové soustavě, tarif za systémové služby a tarif za provozování systému uhradí provozovateli přenosové soustavy na základě smlouvy o přenosu a přístupu do přenosové soustavy.
3. Pokud není koncový odběratel elektřiny připojen k přenosové soustavě, platbu za systémové služby a platbu za provozování systému uhradí prostřednictvím provozovatele distribuční soustavy, do které je jeho odběrové místo připojeno na základě smlouvy o distribuci a přístupu do distribuční soustavy.
[…]
9. Platbu za systémové služby v případě vývozu elektřiny uhradí vývozce elektřiny, pokud neprokáže, že vyvážená elektřina byla na vymezené území dovezena.
10. Platba za provozování systému se neúčtuje za elektřinu pro účely vývozu elektřiny.“
9 Podle § 2 písm. a) bodu 2 zákona č. 251/2012 Z. z. o energetike a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon č. 251/2012 o energetice a o změně a doplnění některých zákonů) je vymezeným územím území Slovenské republiky, na kterém je provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy povinen zajistit přenos elektřiny nebo distribuci elektřiny nebo na kterém je provozovatel přepravní sítě nebo provozovatel distribuční sítě povinen zajistit přepravu plynu nebo distribuci plynu.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
10 Společnost FENS je právní nástupkyní společnosti Korlea Invest a.s. (dále jen „Korlea“), v jejímž případě byl prohlášen konkurz v průběhu soudního řízení, v jehož rámci byla podána projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
11 Společnost Korlea získala povolení podnikat jako dodavatel na slovenském trhu s elektřinou. Mezi její činnosti patřil nákup, prodej a vývoz elektřiny. V tomto kontextu uzavřela společnost Korlea rámcovou smlouvu o nákupu a prodeji elektrické energie se společností Slovenské elektrárne a. s., slovenskou společností působící v odvětví výroby elektrické energie, s účinností od 15. srpna 2006, jakož i několik konkrétních smluv o dodávkách elektrické energie. Dne 16. ledna 2008 uzavřela společnost Korlea se společností Slovenská elektrizačná prenosová sústava a.s. (dále jen „SEPS“), která je slovenskou společností spravující vnitrostátní přenosovou soustavu elektrické energie, smlouvu o přenosu elektřiny, podle níž se tato posledně uvedená společnost zavázala zajistit pro společnost Korlea přenos elektřiny prostřednictvím spojovacích vedení, jakož i řízení a poskytování přenosových služeb. Smlouva o přenosu stanovila, že za poskytování systémových služeb v případě vývozu elektřiny musí společnost Korlea zaplatit poplatek, který se vypočítá podle § 12 odst. 9 nařízení vlády č. 317/2007, pokud neprokáže, že vyvážená elektřina byla předtím dovezena na Slovensko.
12 Společnost Korlea zaplatila z titulu tohoto poplatku společnosti SEPS částku ve výši 6 815 853,415 eura za období od 1. ledna do 31. prosince 2008. Tato částka byla vypočítána podle rozhodnutí ÚRSO ze dne 4. prosince 2007.
13 Dopisem ze dne 13. října 2008 společnost Korlea požádala společnost SEPS o zastavení účtování uvedeného poplatku a o vrácení částek, které z tohoto titulu již zaplatila. Dopisem ze dne 30. října 2008 SEPS tuto žádost zamítla.
14 V roce 2010 podala společnost Korlea u Okresného súdu Bratislava II (Okresní soud pro Bratislavu II, Slovensko) žalobu na náhradu škody proti ÚRSO, přičemž zejména tvrdila, že dotčený poplatek představuje poplatek s účinkem rovnocenným clu. ÚRSO tvrdil, že tento poplatek není s to ovlivnit obchod mezi členskými státy, ale že má za cíl zajistit provozní bezpečnost, spolehlivost a stabilitu elektrické soustavy Slovenské republiky, a to zejména v období před rokem 2009, během něhož byla stabilita soustavy narušena odstavením dvou bloků jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice (Slovensko). ÚRSO rovněž uvedl, že poté, co od 1. dubna 2009 opět došlo ke stabilizaci slovenského trhu, už uvedený poplatek neuplatňuje.
15 Rozsudkem ze dne 4. února 2011 uvedený soud tuto žalobu zamítl. Společnost Korlea podala proti tomuto rozhodnutí odvolání ke Krajskému súdu Bratislava (Krajský soud v Bratislavě, Slovensko), který usnesením ze dne 15. srpna 2012 uvedený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně.
16 Za těchto podmínek se Okresný súd Bratislava II (Okresní soud pro Bratislavu II, Slovensko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být článek 30 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní úpravě, jako je právní úprava uvedená v § 12 odst. 9 [nařízení vlády č. 317/2007], která zavádí zvláštní platbu pro vývozce elektřiny z území Slovenské republiky – přičemž nerozlišuje, zda se jedná o vývoz elektřiny z území Slovenské republiky do členských států Evropské unie, nebo do třetích zemí – pokud výrobce elektřiny neprokáže, že vyvážená elektřina byla na území Slovenské republiky dovezena, tedy platbu, která se uplatňuje výlučně na elektřinu vyrobenou ve Slovenské republice, jež byla z území Slovenské republiky vyvezena?
2) Musí se za poplatek s účinkem rovnocenným clu ve smyslu čl. 28 odst. 1 SFEU považovat i taková peněžitá platba, jako je platba zavedená ustanovením § 12 odst. 9 [nařízení vlády č. 317/2007], a sice poplatek uplatňovaný výlučně na elektřinu, která byla ve Slovenské republice vyrobena a zároveň se z území Slovenské republiky vyvážela bez ohledu na skutečnost, zda šlo o vývoz do třetích zemí, nebo o vývoz do členských států Evropské unie?
3) Je taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava uvedená v § 12 odst. 9 [nařízení vlády č. 317/2007], slučitelná se zásadou volného pohybu zboží ve smyslu článku 28 SFEU?“
K předběžným otázkám
17 Podstatou otázek předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda musí být články 28 a 30 SFEU vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví takový peněžitý poplatek, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, kterým je zatížena elektřina vyvážená do jiného členského státu nebo do třetí země pouze tehdy, pokud tato elektřina byla vyrobena v tuzemsku.
18 Podle § 12 odst. 9 nařízení vlády č. 317/2007 uhradí platbu za systémové služby v případě vývozu elektřiny vývozce elektřiny, pokud neprokáže, že vyvážená elektřina byla na slovenské území dovezena. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru rovněž vyplývá, že peněžitý poplatek, který takováto platba představuje, byl ukládán jen dočasně a že se od 1. dubna 2009 již neuplatňuje.
K použitelnosti článků 28 a 30 SFEU
19 Nizozemská a slovenská vláda tvrdí, že situace dotčená ve věci v původním řízení se řídí sekundárním právem. Nizozemská vláda odkazuje na některá ustanovení směrnice 2003/54 a slovenská vláda na některá ustanovení směrnice 2005/89.
20 Podle nizozemské vlády spadá dotčený peněžitý poplatek do působnosti čl. 11 odst. 7 směrnice 2003/54, který provozovatelům soustavy umožňuje zavést poplatky účtované uživatelům za přenos energie v případě energetické nerovnováhy. Slučitelnost takovéhoto poplatku s unijním právem proto musí být posuzována s ohledem na tuto směrnici, a nikoli s ohledem na primární právo.
21 Slovenská vláda zase tvrdí, že článek 5 směrnice 2005/89 výslovně stanoví, že členské státy musí přijmout vhodná opatření k udržení rovnováhy mezi dostupností výrobní kapacity a poptávkou po elektřině. Dočasné zavedení peněžitého poplatku, o který se jedná ve věci v původním řízení, jenž musí zaplatit vývozci elektřiny vyrobené v tuzemsku, přesně odpovídá cílům uvedeným v tomto článku.
22 V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že každé vnitrostátní opatření v oblasti, jež byla předmětem úplné harmonizace na unijní úrovni, musí být posuzováno vzhledem k ustanovením tohoto harmonizačního předpisu, a nikoliv vzhledem k ustanovením primárního práva (viz zejména rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C‑573/12, EU:C:2014:2037, bod 57 a citovaná judikatura).
23 V projednávaném případě je tedy třeba určit, zda čl. 11 odst. 7 směrnice 2003/54 nebo článek 5 směrnice 2005/89 provedl úplnou harmonizaci, která by vylučovala přezkum slučitelnosti takové právní úpravy, jako je ta, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, s články 28 a 30 SFEU.
24 V tomto ohledu je třeba uvést, že směrnice 2003/54, použitelná v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení, představovala jednu z etap postupného utváření vnitřního trhu s elektřinou v celé Unii. Přestože k vytvoření takovéhoto trhu přispěla, v žádném případě realizaci vnitřního trhu s elektřinou nedokončila. Okolnost, že směrnice 2003/54 byla zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (Úř. věst. 2009, L 211, s. 55), tento závěr potvrzuje.
25 Pokud jde zejména o čl. 11 odst. 7 směrnice 2003/54, ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že pravidla pro účtování poplatků uživatelům elektrické soustavy v případě energetické nerovnováhy musí být objektivní, průhledná a nediskriminační. Toto ustanovení se tedy omezuje na stanovení rámce, v němž provozovatelé přenosové soustavy stanoví tyto poplatky, jejichž ukládání proto nepodléhá úplné harmonizaci. Články 28 a 30 SFEU tedy musí být zohledněny při určování slučitelnosti s unijním právem takových vnitrostátních opatření, jako jsou ta, o která se jedná ve věci v původním řízení.
26 Pokud jde o směrnici 2005/89, tato směrnice, jak vyplývá z jejího čl. 1 odst. 2, má za cíl vytvořit rámec, uvnitř něhož mají členské státy definovat průhledné, stabilní a nediskriminační politiky zabezpečení dodávek elektřiny, které by byly slučitelné s požadavky konkurenčního vnitřního trhu s elektřinou. Článek 5 této směrnice, na který se odvolává slovenská vláda, hovoří o přijetí „vhodných opatření“ členskými státy. Z těchto ustanovení vyplývá, že členské státy si v této souvislosti zachovávají široký prostor pro uvážení a že harmonizace provedená uvedenou směrnicí není úplná.
27 Z toho vyplývá, že čl. 11 odst. 7 směrnice 2003/54 a článek 5 směrnice 2005/89 neprovedly úplnou harmonizaci oblasti, kterou upravují.
28 S ohledem na předcházející úvahy je třeba provést výklad článků 28 a 30 SFEU.
K existenci poplatku s účinkem rovnocenným clu
29 Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že každá jednostranně uložená finanční zátěž, byť minimální, bez ohledu na svůj název nebo způsob výběru, vztahující se na zboží z důvodu skutečnosti, že překračuje hranici, pokud není clem ve vlastním smyslu, představuje poplatek s účinkem rovnocenným clu. Naproti tomu na finanční zátěž vyplývající z obecného režimu vnitrostátního zdanění postihujícího systematicky, podle stejných objektivních kritérií, kategorie produktů nezávisle na jejich původu nebo jejich určení, se vztahuje článek 110 SFEU, který zakazuje diskriminační vnitrostátní zdanění (rozsudek ze dne 14. června 2018, Lubrizol France, C‑39/17, EU:C:2018:438, bod 24 a citovaná judikatura).
30 V této souvislosti je třeba připomenout, že na straně jedné ustanovení Smlouvy o FEU týkající se poplatků s rovnocenným účinkem a její ustanovení týkající se diskriminačního vnitrostátního zdanění, se nepoužijí kumulativně, takže opatření, které spadá pod článek 110 SFEU, nelze v systému této Smlouvy považovat za „poplatek s rovnocenným účinkem“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2014, Orgacom, C‑254/13, EU:C:2014:2251, bod 20 a citovaná judikatura) a na straně druhé, že se článek 110 SFEU vztahuje nejen na dovážené zboží, ale i na zboží vyvážené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. května 2003, Freskot, C‑355/00, EU:C:2003:298, bod 45 a citovaná judikatura).
31 Finanční poplatek rovněž nespadá pod kvalifikaci „poplatek s rovnocenným účinkem“, je-li za určitých podmínek vybírán z důvodu kontrol uskutečněných za účelem splnění povinností uložených unijním právem nebo představuje-li odměnu za službu skutečně poskytnutou hospodářskému subjektu, který je povinen ji zaplatit ve výši přiměřené k uvedené službě (rozsudek ze dne 14. června 2018, Lubrizol France, C‑39/17, EU:C:2018:438, bod 26 a citovaná judikatura).
32 Je proto třeba určit, zda peněžitý poplatek, o který se jedná ve věci v původním řízení, splňuje definici poplatku s účinkem rovnocenným clu, která vyplývá z upřesnění uvedených v bodech 29 až 31 tohoto rozsudku.
33 V této souvislosti je třeba zaprvé uvést, že poplatek, o který se jedná ve věci v původním řízení, představuje finanční zátěž, kterou jednostranně uložil členský stát. Vzhledem k tomu, že účel, za jakým byl takovýto poplatek uložen, je irelevantní, je bezvýznamné, že se jedná o poplatek za určité systémové služby při přenosu elektřiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2000, Michaïlidis, C‑441/98 a C‑442/98, EU:C:2000:479, bod 14 a citovaná judikatura).
34 Zadruhé je třeba poukázat na to, že elektřina je zboží ve smyslu unijního práva a že poplatek, který se sice nevybírá za zboží jako takové, ale za určitou činnost, která je v souvislosti s tímto zbožím nezbytná, kterou ve věci v původním řízení představují systémové služby, může spadat do působnosti ustanovení týkajících se volného pohybu zboží. Pokud se tedy poplatek vypočítává na základě počtu přenesených kilowatthodin, a nikoli na základě vzdálenosti přenosu nebo jakéhokoli jiného kritéria přímo spojeného s přenosem, musí být považován za poplatek zatěžující samotné zboží (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další,C‑206/06, EU:C:2008:413, body 43 a 44, jakož i citovaná judikatura).
35 Vzhledem k tomu, že ve věci v původním řízení se dotčený poplatek vypočítával na základě počtu přenesených kilowatthodin, musí být považován za poplatek zatěžující zboží.
36 Zatřetí je třeba ověřit, zda tento poplatek zatěžuje toto zboží z důvodu překročení hranice, nebo zda naopak vyplývá z obecného režimu vnitrostátního zdanění postihujícího systematicky, podle stejných objektivních kritérií, kategorie produktů nezávisle na jejich původu nebo jejich určení.
37 V této souvislosti již Soudní dvůr rozhodl, že podstatný rys poplatku s rovnocenným účinkem, který jej odlišuje od vnitrostátní daně obecné povahy, spočívá v okolnosti, že poplatek se týká výlučně produktu, který jako takový překračuje hranice, kdežto vnitrostátní daň se vztahuje na dovážené, vyvážené i tuzemské produkty (rozsudek ze dne 2. října 2014, Orgacom, C‑254/13, EU:C:2014:2251, bod 28).
38 V projednávaném případě z formulace položených otázek vyplývá, že poplatek, o který se jedná ve věci v původním řízení, zatěžuje pouze elektřinu, která byla vyrobena na Slovensku a následně vyvezena. Z toho vyplývá, že je vybírán proto, že elektřina překročila hranici.
39 Slovenská vláda nicméně tvrdí, že nařízení vlády č. 317/2007 stanoví stejný poplatek, který zatěžuje elektřinu spotřebovanou na Slovensku, koncovým spotřebitelem nebo zákazníkem, a to bez ohledu na původ elektřiny. Z tohoto důvodu se s elektřinou, která byla vyrobena na Slovensku a následně vyvezena, zachází ve skutečnosti stejně jako s elektřinou, která byla na Slovensku vyrobena a spotřebována.
40 Nicméně i za předpokladu, že by obě kategorie elektřiny podléhaly stejnému režimu, je nutné dále uvést, že předmětný daňový poplatek musí k tomu, aby spadal do obecného systému „vnitrostátního zdanění“ ve smyslu článku 110 SFEU, zatěžovat stejně tuzemský a totožný vyvážený produkt na stejném obchodním stupni, a že skutečnost, která zakládá povinnost k dani, musí být rovněž shodná (rozsudek ze dne 2. října 2014, Orgacom, C‑254/13, EU:C:2014:2251, bod 29 a citovaná judikatura).
41 Ačkoli podle vyjádření slovenské vlády je to zejména koncový zákazník, kdo platí dotčený peněžitý poplatek za elektřinu spotřebovanou na Slovensku, je nesporné, že v případě vyvážené elektřiny tento poplatek platí vývozce elektřiny. Poplatek, o který se jedná ve věci v původním řízení, tedy zatěžuje elektřinu vyrobenou na Slovensku z důvodu její spotřeby v této zemi, ale v případě, že se vyváží za účelem následné spotřeby v jiné zemi, z důvodu jejího vývozu. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že tento peněžitý poplatek nezatěžuje vyváženou elektřinu a elektřinu spotřebovanou v rámci tohoto členského státu na stejném obchodním stupni.
42 Začtvrté je třeba uvést, že ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že se peněžitý poplatek, o který se jedná ve věci v původním řízení, vybírá z důvodu kontrol prováděných za účelem splnění povinností uložených unijním právem, nebo že představuje protiplnění za službu skutečně poskytnutou hospodářskému subjektu ve výši, která je přiměřená uvedené službě.
43 V této souvislosti je třeba upřesnit, že ačkoli Soudní dvůr připustil, že poplatek, který představuje odměnu za službu skutečně poskytnutou hospodářskému subjektu, který je zavázán k placení tohoto poplatku ve výši přiměřené ke službě, nepředstavuje poplatek s účinkem rovnocenným clu (rozsudek ze dne 9. září 2004, Carbonati Apuani, C‑72/03, EU:C:2004:506, bod 31), nic to nemění na skutečnosti, jak připomněla generální advokátka v bodě 66 svého stanoviska, že aby poplatek nespadal do rozsahu působnosti článku 28 SFEU, musí poskytnutá služba konkrétnímu vývozci poskytovat zvláštní a určitý prospěch, protože prospěch pro veřejný zájem je příliš obecný a neurčitý, aby mohl být považován za odměnu představující protiplnění za skutečně poskytnutý konkrétní prospěch (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. července 1969, Komise v. Itálie, 24/68, EU:C:1969:29, bod 16 a ze dne 27. září 1988, Komise v. Německo, 18/87, EU:C:1988:453, bod 7).
44 Přestože slovenská vláda v písemném vyjádření uvádí, že tento peněžitý poplatek byl vybírán za systémové služby, které byly vývozcům skutečně poskytnuty, nepodložila tuto část své argumentace dalšími důkazy, které by mohly prokázat, že sporný poplatek představoval odměnu za tento konkrétní a určitý prospěch.
45 Ani z dalších skutečností uvedených ve spisu nevyplývá, že by peněžitý poplatek uložený za účelem udržení rovnováhy mezi dostupností výrobní kapacity a poptávkou po elektřině mohl být odměnou představující protiplnění za služby poskytující konkrétní a určitý prospěch.
46 Za těchto podmínek představuje takový peněžitý poplatek, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, který zatěžuje elektřinu vyváženou do jiného členského státu, než je Slovenská republika, nebo do třetích zemí, poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 28 SFEU.
47 Toto konstatování platí jak pro elektřinu vyváženou do jiného členského státu, tak pro elektřinu vyváženou do třetích zemí.
48 V rozsahu, v němž takovýto peněžitý poplatek zatěžuje vývoz do jiných členských států, totiž spadá pod články 28 a 30 SFEU, a v rozsahu, v němž zatěžuje vývoz do třetích zemí, spadá pod článek 28 SFEU.
49 Pokud jde konkrétně o vývoz do třetích zemí, je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 písm. a) a e) SFEU má Unie výlučnou pravomoc v oblastech celní unie a společné obchodní politiky a že podle čl. 207 odst. 1 SFEU se společná obchodní politika zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, jakož i uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami.
50 Jednotnost společné obchodní politiky by přitom byla vážně narušena, kdyby členské státy byly oprávněny jednostranně ukládat poplatky s účinkem rovnocenným clu na vývoz do třetích zemí.
51 Z toho vyplývá, jak uvedla Evropská komise, že členské státy nemají pravomoc, která by jim umožňovala jednostranně zavádět poplatky s účinkem rovnocenným clu na vývoz do třetích zemí (obdobně viz rozsudek ze dne 26. října 1995, Siesse, C‑36/94, EU:C:1995:351, bod 17).
K případnému odůvodnění tohoto vývozního poplatku
52 Nizozemská vláda tvrdí, že cíl spočívající v zajištění bezpečnosti dodávek představuje, jak již Soudní dvůr uznal v rozsudku ze dne 22. října 2013, Essent a další (C‑105/12 až C‑107/12, EU:C:2013:677, bod 59 a citovaná judikatura), naléhavý důvod obecného zájmu.
53 V této souvislosti z ustálené judikatury vyplývá, že zákaz zakotvený v článku 28 SFEU má obecnou a absolutní povahu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2000, Michaïlidis, C‑441/98 a C‑442/98, EU:C:2000:479, bod 14 a citovaná judikatura). Smlouva o FEU nestanoví žádnou výjimku a Soudní dvůr rozhodl, že z jednoznačnosti, závazné povahy a neomezené působnosti použitelných ustanovení primárního práva vyplývá, že zákaz cel představuje základní pravidlo, a jakákoliv výjimka proto musí být jasně stanovena. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že pojem „poplatek s účinkem rovnocenným clu“ je nezbytným doplňkem obecného pravidla zákazu cel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 1962, Komise v. Lucembursko a Belgie, 2/62 a 3/62, EU:C:1962:45, s. 827).
54 Soudní dvůr rovněž rozhodl, že výjimky z článků 34 a 35 SFEU uvedené v článku 36 SFEU se nemohou použít analogicky v rámci cel a poplatků s rovnocenným účinkem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 1968, Komise v. Itálie, 7/68, EU:C:1968:51, s. 628).
55 Tyto úvahy platí jak pro zákaz poplatků s účinkem rovnocenným clu v případě vývozu do jiných členských států, tak pro zákaz těchto poplatků v případě vývozu do třetích zemí.
56 Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že dotčený peněžitý poplatek musí být kvalifikován jako poplatek s účinkem rovnocenným clu, není možné jej odůvodnit.
57 Z výše uvedených úvah vyplývá, že články 28 a 30 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví takový peněžitý poplatek, jako je poplatek, o který se jedná ve věci v původním řízení, kterým je zatížena elektřina vyvážená do jiného členského státu nebo do třetí země pouze tehdy, pokud tato elektřina byla vyrobena v tuzemsku.
K nákladům řízení
58 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:
Články 28 a 30 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví takový peněžitý poplatek, jako je poplatek, o který se jedná ve věci v původním řízení, kterým je zatížena elektřina vyvážená do jiného členského státu nebo do třetí země pouze tehdy, pokud tato elektřina byla vyrobena v tuzemsku.
Podpisy.