STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERA

přednesené dne 10. května 2005 (1)

Spojené věci C‑465/02 a C‑466/02

Spolková republika Německo

a

Dánské království

proti

Komisi Evropských společenství

„Zemědělství – Zeměpisná označení a označení původu zemědělských produktů a potravin – Název ‚feta‘ – Druhové názvy – Tradiční označení – Platnost nařízení (ES) č. 1829/2002“

Obsah

I –   Úvod

II – Právní rámec: ochrana Společenství zeměpisných označení a označení původu

A –   Předcházející skutečnosti

B –   První kroky právních předpisů Společenství

C –   Současná právní úprava Společenství

1.     Vinařské výrobky

2.     Zemědělské a potravinářské výrobky

D –   Nařízení č. 2081/92

1.     Pojmy „označení původu“ a „zeměpisné označení“

a)     Základní vymezení

i)     Zeměpisné spojení

ii)   Kvalitativní spojení

b)     Podobné pojmy

i)     Tradiční označení

ii)   Ostatní místní označení

2.     Označení, která nemohou být zapsána

a)     Druhové názvy

b)     Názvy, které uvádějí v omyl

3.     Postup zápisu

a)     Běžný postup

b)     Zjednodušený postup

c)     Vědecký výbor

E –   Nařízení (ES) č. 1107/96

III – Zkoumání judikatury Soudního dvora

A –   Kvalifikace jako práva průmyslového a obchodního vlastnictví

B –   Účel ochrany

C –   Základní nařízení

1.     Působnost

2.     Rozsah ochrany

3.     Zápis a jeho účinky

4.     Shrnutí

IV – Skutečnosti předcházející sporům

A –   První začlenění sýru „feta“ do nařízení č. 1107/96

B –   Rozsudek „Feta“

C –   Druhé začlenění sýru „feta“ do nařízení č. 1107/96 na základě nařízení č. 1829/2002

D –   Věc „Canadane Cheese Trading a Kouri“

V –   Žaloby na neplatnost

A –   K přípustnosti žalob na neplatnost

B –   Formální žalobní důvody

1.     Porušení lhůt a užívání jazyků

2.     Nedostatečné odůvodnění

C –   Meritorní žalobní důvody

1.     „Feta“ jako druhový název

a)     K pojmu „druhové“

b)     Kritéria vymezení

i)     Stávající situace v členském státě, ve kterém má název svůj původ a v oblastech spotřeby

–       Situace ve státě původu

–       Situace v oblastech spotřeby

ii)   Stávající situace v ostatních členských státech

–       Obecná situace v dalších státech

–       Situace ve státech, které sýr vyrábí

iii) Relevantní vnitrostátní právní předpisy a předpisy Společenství

–       Vnitrostátní právní předpisy

–       Právní předpisy Společenství

iv)   Ostatní činitelé

–       Situace ve třetích státech

–       Časové hledisko

c)     Posouzení kritérií a následků

2.     Název „feta“ jako tradiční označení

a)     Tradiční charakter názvu

b)     Název potraviny pocházející z určitých zeměpisných oblastí

c)     Důvod jakosti a vlastností názvu „feta“ a územní vymezení jeho produkce, zpracování a přípravy

i)     Kvalita daná zeměpisným prostředím

ii)   Produkce, zpracování a příprava ve vymezené oblasti

d)     Důsledky

VI – K nákladům řízení

VII – Závěry

I –    Úvod

1.        V této žalobě na neplatnost je před Soudním dvorem znovu projednávána otázka, zda byl zápis názvu „feta“ do Rejstříku zeměpisných označení a označení původu Evropského společenství v souladu s právem.

2.        Tato diskuse byla zahájena již dříve při příležitosti předběžné otázky, kterou podala a později vzala zpět Symvoulio tis Epikrateias [státní rada (Řecko)], ke které jsem přednesl stanovisko dne 24. června 1997(2), a v žalobě na neplatnost, kdy byl z formálních důvodů vydán rozsudek(3), který prohlásil zápis za neplatný, tudíž nedošlo k prozkoumání toho, zda je tato nomenklatura „druhová“, nebo zda může být považována pro účely použitelného pravidla za „tradiční“.

3.        Komise Evropských společenství poté přijala opatření, která mají odstranit nečinnost, na kterou bylo poukázáno v uvedeném rozsudku, a znovu zařadila pojem „feta“ na seznam označení chráněných nařízením Komise (ES) č. 1829/2002(4); proti tomuto rozhodnutí podala Spolková republika Německo a Dánské království žalobu na neplatnost.

4.        V tomto stanovisku prozkoumám nejdříve právní rámec a judikaturu Soudního dvora v dané oblasti a poté uvedu skutkové okolnosti sporu a přezkoumám žalobní důvody na neplatnost.

II – Právní rámec: ochrana Společenství zeměpisných označení a označení původu

A –    Předcházející skutečnosti

5.        První odkaz na označení původu se nachází v Bibli v příběhu o stavění Jeruzalemského chrámu, který slíbil Bohu král David a pro který Chíram, král Týrský a Sidonský, pokácel libanonské cedry na žádost Šalamouna, jehož palác byl poté postaven následně z takového množství uvedených cedrů, že byl znám pod názvem „dům lesu Libanonského“. Byl totiž postaven na čtyřech sloupových řadách tohoto vzácného dřeva, kterým byl také pokryt trůnní sál, „kde vykonával spravedlnost, tedy soudní síň“(5). Kromě názvů a symbolů bylo uvedení místa původu pravděpodobně jednou z prvních metod vymezení osob a věcí, aby je bylo možno odlišit od těch, kteří jsou jim podobné(6). Různá svědectví od antiky potvrzují uznávání dobrého jména a prestiže výrobků pocházejících z určitých oblastí. Klasičtí autoři jako Hérodot, Aristoteles a Platon poukazují na to, že Řekové oceňují korintský bronz, mramor z Frýgie a Parosu, aténské hrnčířství, terakotové sochy z Thisbe, arabské parfémy nebo vína z Naxosu, Rhodosu a Korintu(7). Vergilius v Aeneidě vypráví, že Helénos daroval Aeneovi „těžké zlaté předměty a vyřezávanou slonovinu, kupu stříbra a vázy z Dodony“(8) a také dary od Andromache pro Ascia, „oblečení vyšívané zlatem a plášť z Frýgie“(9). Horatius okořenil své dílo skutečným přehledem římských zeměpisných označení, čímž varoval před padělky(10).

6.        Spojení mezi předměty a jejich původem nerozlišovalo mezi předměty, které vznikly přírodní cestou, a těmi, které byly výtvorem lidské činnosti, a neodpovídaly přesnému pojmu. Spojení také nepodléhalo právnímu předpisu(11).

7.        Stejně tomu bylo i ve středověku, kdy v úryvku od Alcea najdeme meče z Cálcide s krátkou čepelí a dlouhou rukojetí, které jsou tak nazvány podle místa své výroby(12). V této době lze upozornit na určitou záměnu mezi označením řemeslníků a značkami uvádějícími původ zboží, které vznikly na základě povinnosti členů cechů označit své výrobky pod trestem vyloučení. Tudíž se objevují dva typy značení: cechu (signum collegii) a každého autora (signum privati)(13). Zaručovalo se tím dodržování určitých podmínek během výroby, což nepřímo chránilo také místo, kde výroba probíhala.

8.        Francouzská revoluce zrušila cechy a obnovila úplnou svobodu obchodu, čímž ukončila většinu těchto ochranářských praktik, ale ne zcela, protože v první polovině XIX. století ještě existují pravidla, která podporují zvláštní povahu určitých míst, jako mýdlo z Marseille, ocel z Porýní‑Vestfálska či rakouské hutě(14).

9.        Od tohoto okamžiku přijímají některé národy opatření k zamezení podvodů ohledně původu přírodních a zpracovaných výrobků, zejména v oblasti vinařství(15). Tím, že se zajistí autentičnost zboží, dochází k ochraně spotřebitele a podnikatele proti nekalé soutěži(16). Poté vznikl ochranný systém pro označení původu, podobný jako systém zřízený pro označení zboží.

10.      Mezitím se v evropské literatuře a kultuře dále objevovaly mnohé odkazy na původ určitých výrobků, které zdůrazňovaly jejich osvědčenou kvalitu nebo zvláštní povahu. V Donu Quijotovi Cervantès odkazuje na vřetena z Guadarrama(17) a na některé potravinářské výrobky jako hrách z Martos(18), milánské frankolíny, římské bažanty, sorrentské telecí, koroptve z Morón nebo husy z Lavajos(19), na neapolské mýdlo(20) a některé látky, jako sukno z Cuenca a „kepr“ ze Ségovie(21); Lope de Vega pěje chválu na francouzský plášť(22) a zmiňuje se o látce z Cuenca(23) a talířích z Talavera(24); Shakespeare v Hamletovi, kralevici dánském, mluví o plných pohárech rýnského vína, se kterými král pronáší přípitek(25), a o sázce mezi Klaudiem a Laertesem o šest berberských koní proti šesti rapírům a šesti francouzským dýkám(26); Proust chválí jeden moučník a zdůrazňuje, že by si to zasloužilo otevřít láhev portského(27), a odvolává se na setkání v hotelu v Balbeku vypravěče a vévodkyně de Guermantes, která byla zahalena do husté mlhy šedého krepdešínu(28); a Carpentier, věrný výraz evropské kultury na americkém kontinentě, píše o vínu z Bordeaux(29), italských slamácích(30), francouzských a italských panenkách nebo skotské „whisky“(31).

11.      V současné době dochází k vymezení předmětů tím, že se výrobek uvádí na trh pod značkou každého výrobce, ale velmi často také tím, že se uvede místo výroby. Ve světě, kde převládají symboly a kde rozvoj obchodních vztahů nabízí spotřebiteli mnohé možnosti, se tak rozlišovací znak stává rozhodující skutečností při výběru; z toho vyplývá i jeho hospodářský význam.

B –    První kroky právních předpisů Společenství

12.      Žádné ustanovení Smlouvy o ES se netýká zeměpisných označení. Jakmile byla po uvedeném vývoji vnitrostátní práva schválena, chránila tato označení různým způsobem. Zatímco některé země nabízely obecné záruky prostřednictvím právní úpravy, která brání nekalé hospodářské soutěži – zejména použitím zásady pravdivosti – jiné, jako Francie nebo Španělsko, zřídily speciální režim, paralelní k režimu stanovenému pro určité rozlišovací skutečnosti, který je charakteristický tím, že rozlišuje mezi „údajem o původu“ a „označením původu“(32).

13.      Existence těchto různých způsobů ochrany v Evropské unii vytváří napětí se základními svobodami, protože uznání výlučného užívacího práva na jméno má vliv na pohyb zboží(33). Tento vliv je přesto výslovně stanoven v zakládajícím textu: ačkoliv články 28 ES a 29 ES zakazují množstevní omezení dovozu a vývozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, článek 30 ES upozorňuje na to, že tato ustanovení nevylučují omezení odůvodněné mimo jiné i „ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví“(34); přesto členské státy nejsou příslušné pro stanovení těchto omezení, pokud Společenství přistoupí k harmonizaci za účelem zajištění ochrany. V každém případě, jak uvedu později, Soudní dvůr se pověřil úkolem určit, v jakém rozsahu má toto právo přednost před volným pohybem.

14.      Možnost zmírnit vliv článku 28 ES v dané oblasti byla stanovena ve směrnici Komise 70/50/EHS ze dne 22. prosince 1969 o zrušení opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, na která se nevztahují jiné předpisy přijaté na základě Smlouvy o EHS(35), jež stanoví opatření, která jedině pro vnitrostátní produkty vyhrazují názvy, které nejsou zeměpisnými označeními ani označeními původu [čl. 2 odst. 3 písm. s)]. To a sensu contrario znamená, že nejsou vyloučena opatření, která spadají do jedné z těchto dvou kategorií.

15.      Dále směrnice Rady 79/112/EHS ze dne 18. prosince 1978 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin určených k prodeji konečnému spotřebiteli, jejich obchodní úpravy a související reklamy (neoficiální překlad)(36) stanovila, že úřady každé země mohou zakazovat obchod s těmito výrobky z důvodu ochrany práv průmyslového a obchodního vlastnictví, uvádění původu, chráněného uvádění původu a ochrany před nekalou soutěží (čl. 15 odst. 2).

C –    Současná právní úprava Společenství

16.      Nejdříve se zájem Společenství vztahoval jen na oblast vinařství, později se rozšířil na zemědělské a potravinářské oblasti a v budoucnosti by se mohl týkat i jiných oblastí(37), jak upozorňuje devátý bod odůvodnění nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 ze dne 14. července 1992 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin(38) (dále jen „základní nařízení“), když omezuje oblast působnosti tohoto nařízení na produkty a potraviny, „u kterých existuje souvislost mezi vlastnostmi produktu nebo potraviny a zeměpisným původem; […] ovšem tato oblast působnosti by mohla být rozšířena i na další […]“(39).

1.      Vinařské výrobky

17.      Vína, mošty a hroznová šťáva byly obsaženy v příloze II Smlouvy ve výčtu zboží, pro které měla být koncipována společná zemědělská politika. To vysvětluje, proč velmi brzy v nařízení Rady č. 24 ze dne 4. dubna 1962 o postupném zřízení společné organizace trhu s vínem(40) byly položeny základní zásady a bylo stanoveno vypracovat pravidla pro kvalitní vína vyrobená v určitých oblastech.

18.      V současné době se nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 ze dne 17. května 1999 o společné organizaci trhu s vínem(41) stalo pilířem právní úpravy v této oblasti, aniž tím byla dotčena speciální pravidla rozšířená v různých oblastech(42).

19.      Na základě skutečnosti, že „popis, označování a obchodní úprava produktů, na něž se vztahuje toto nařízení, mohou mít velký vliv na jejich prosazení se na trhu“, věnuje nařízení č. 1493/1999 část svého obsahu „povinné[mu] používání určitých údajů, na jejichž základě může být“ produkt identifikován a které mohou „poskytnout spotřebiteli určité důležité informace, tak dobrovolné používání jiných údajů podle předpisů Společenství a s výhradou ustanovení proti podvodným praktikám“ (padesátý bod odůvodnění). Podle čl. 47 odst. 1 tohoto nařízení se pak mezi jeho cíle řadí ochrana oprávněných zájmů spotřebitele [písm. a)] a ochrana oprávněných zájmů producenta [písm. b)], řádné fungování vnitřního trhu [písm. c)] a podpora kvalitní produkce [písm. d)].

20.      Navíc je stanovený režim doplněn speciálními zákony, které byly přijaty různými členskými státy.

2.      Zemědělské a potravinářské výrobky

21.      Teprve až na začátku 90. let získalo Společenství statut, který stanoví používání územních označení na ostatní zboží, zejména na zemědělské a potravinářské výrobky. Ve skutečnosti, i když se směrnice 79/112 o označování potravin jevila jako dostatečný a vhodný nástroj na ochranu kupujícího před nebezpečím podvodu(43), ukázalo se, že tomu tak nebylo, protože ve hře byly další zájmy. Směrnice byla dobrým doplňkem, ale nechránila účinně ani zeměpisné označení, ani kupujícího(44).

22.      Nutnost vyhnout se novým překážkám obchodu a vytvořit nástroje, které by poskytly vhodnou ochranu spotřebitelům a producentům, vedla k zavedení politiky Společenství ohledně kvality(45), která byla určena k doplnění nedostatků, které zjistil a na které upozornil Soudní dvůr(46).

23.      Při úvaze, která následovala, byly učiněny mnohé podněty, jako i podnět zajistit širokou ochranu názvům, které označují místa původu potravin(47). Komise byla v tomto smyslu činná(48) a Evropský parlament také přispěl několika vklady(49).

24.      Rada převzala návrh z února 1991, a přijala tak dne 14. července 1992 základní nařízení(50), hlavní právní úpravu v oblasti. Na rozdíl od vinařské oblasti je systém založený na tradičním pojetí označení původu, ochrana zajištěná povinným zápisem je přiznána jen po zapsání do rejstříku(51).

D –    Nařízení č. 2081/92

25.      Odůvodnění základního nařízení uvádí několik podnětů, které zdůvodňují jeho přijetí: podpora rozmanitosti zemědělské produkce, podpora produktů, které mají charakterické vlastnosti a poskytnutí jasné a stručné informace spotřebitelům o původu jejich nákupů. Protože nařízení uznává uspokojivé výsledky, jež obdržely státy, jejichž právní řády chránily označení původu (šestý bod odůvodnění), a je si vědomo rozdílů v oblasti, uvádí, že „[…] rámec předpisů Společenství o ochraně umožní rozvoj zeměpisných označení a označení původu, neboť zavedení jednotnějších postupů zajistí poctivou soutěž mezi producenty produktů nesoucích tato označení a zvýší v očích spotřebitele důvěryhodnost těchto produktů“ (sedmý bod odůvodnění).

26.      Poskytovaná ochrana je široká, protože v souladu s článkem 13 zapsané označení je chráněno proti: a) přímému či nepřímému obchodnímu užití zapsaného označení pro produkty, na které se zápis nevztahuje; b) zneužití, napodobení nebo vyvolání domněnky, i když je skutečný původ produktu uveden; c) jakémukoliv jinému lživému nebo klamavému údaji o jeho původu, povaze nebo základních vlastnostech a d) ostatním praktikám způsobilým uvést veřejnost v omyl o skutečném původu produktu.

27.      Tedy jak jsem uvedl ve stanovisku Canadane Cheese Trading a Kouri, „právní ochrana přiznává kolektivní monopol obchodního užívání těchto zeměpisných označení určité skupině výrobců, kterým přísluší toto právo z důvodu místa, kde jsou usazeni. Tato ochrana je tak odlišná od ochrany, která je přiznána ochranným známkám, které mohou být používány pouze svými majiteli“(52). Ochrana předpokládá náhradu za úsilí vlastníka označení, který tím, že zpracovává předměty do určité formy, jim dává dobrou pověst, která si zasluhuje být chráněna touto formou průmyslového vlastnictví. Ochrana brání tomu, aby majitel označení utrpěl hospodářskou škodu, a mimo jiné zamezuje neoprávněnému obohacování dalších osob.

28.      Přesto na základě pokroku dosaženého na mezinárodní úrovni a touhy najít řešení přizpůsobené směrům existujícím ve vnitrostátních právních úpravách, se ochrana neomezuje jen na typická označení původu, ale v menší míře zahrnuje i zeměpisná označení. Vzhledem k dané žalobě na neplatnost dotčené v projednávaném případě je zajímavé se u těchto dvou pojmů zastavit. Je také na místě se zabývat označeními, která nemohou být zapsána, a postupy pro zápis.

1.      Pojmy „označení původu“ a „zeměpisné označení“

29.      Článek 2 základního nařízení stanoví, co je třeba pro účely tohoto nařízení pod jedním a druhým z těchto pojmů chápat. Odstavec 2 uvedeného článku obsahuje první vymezení, které je dále rozšířeno v odstavcích 3 a 4 tohoto článku.

a)      Základní vymezení

30.      Podle čl. 2 odst. 2 základního nařízení:

a)      Označením původu se rozumí „název regionu, určitého místa nebo ve výjimečných případech země, který se používá k označení zemědělského produktu nebo potraviny:

–        které pocházejí z tohoto regionu, určitého místa nebo země, a

–        jejichž jakost nebo vlastnosti jsou převážně nebo výlučně dány zvláštním zeměpisným prostředím zahrnujícím přírodní a lidské činitele a jejichž produkce, zpracování a příprava probíhá ve vymezené zeměpisné oblasti“(53).

b)      Zeměpisné označení určuje „název regionu, určitého místa nebo ve výjimečných případech země, kterého se používá k označení zemědělského produktu nebo potraviny:

–        které pocházejí z tohoto regionu, určitého místa nebo země, a

–        které mají určitou jakost, pověst nebo jiné vlastnosti, které lze přičíst tomuto zeměpisnému původu, a jejichž produkce a/nebo zpracování a/nebo příprava probíhá ve vymezené zeměpisné oblasti“.

31.      Všechna označení tedy nejsou chráněna. Jsou chráněna pouze ta, u nichž spojení mezi zbožím a označením je dvojí, prostorové a kvalitativní. Kvalitativní spojení mimo jiné slouží k rozlišení označení původu od zeměpisného označení, spojení s prostředím je méně intenzivnější v případě posledně uvedeného(54).

i)      Zeměpisné spojení

32.      Oba způsoby vyžadují přímé spojení s místem. Toto spojení nemá minimální hranice, protože pojem „určité místo“ zahrnuje jak nejmenší místo, tak část údolí, svah hory nebo břeh řeky.

33.      Naproti tomu existuje maximální hranice stanovená pojmem „země“, územní jednotka, která je chráněna pouze „ve výjimečných případech“. V zásadě si můžeme představit, že tato možnost je stanovena pro státy s menší velikostí(55). Přesto kdyby tomu tak bylo, nařízení by to uvedlo(56). Při dodržení stanovených podmínek je tedy možné chránit označení velkého rozsahu, včetně označení, která zahrnují celý národ(57).

34.      Protože některá ustanovení jak vnitrostátní, tak i mezinárodní nestanoví žádnou maximální hranici, je třeba trvat na možnosti, že označení původu jsou chráněna na celém území(58). Naproti tomu některá pravidla Společenství jako uvedená pravidla týkající se vinařské oblasti, považují tak široké odkazy za mimořádné(59).

35.      Označení, které zahrnuje stát jako celek, může jistě být hodnoceno jako ochranářské, jelikož tyto výrobky získají výhodu pouze na základě toho, že byly vyrobeny v této zemi. I když nařízení označuje tyto případy za „výjimečné“, přesto uvádí několik málo případů, kdy jsou vlastnosti zboží spojeny s přírodními nebo lidskými danostmi země jako celku(60), tedy jedná se především o situaci v zemích s malou velikostí, ale může se vztahovat i na jiné situace. Do této kategorie se například řadí zápis „svecia“(61) nebo „salamini italiani alla cacciatora“(62).

ii)    Kvalitativní spojení

36.      Cílem tohoto požadavku je, aby zboží mělo kvalitu nebo vlastnosti, které ho odlišují od jiných podobných výrobků na základě zvláštních podmínek místa původu, jako je podnebí nebo vegetace.

37.      Přesto je většinou zvláštní povaha způsobená více důvody, někdy kombinací více důvodů mezi sebou navzájem. Ustanovení uvádí „přírodní a lidské“ činitele(63). Ačkoliv použití spojky „a“ vyžaduje obě dvě skutečnosti, nic nebrání tomu, aby jedna z nich obvykle převládala, a to tak, že ve většině případů jsou zvláštní povahy chráněny označením původu, jestliže jsou ovlivněny přírodními okolnostmi a zeměpisným označením, jestliže jsou vlastnosti výsledkem speciální lidské činnosti(64).

b)      Podobné pojmy

38.      Odstavce 3 a 4 článku 2 rozšiřují pojem označení původu tím, že k němu přidávají tradiční označení a další označení, která mají fyzické konotace.

i)      Tradiční označení

39.      Obecně nesou územní označení jméno města, místa, oblasti nebo regionu více či méně rozlehlého. Další významnější znaky přesto existují v obchodních vztazích, které regionální původ neuvádí přímo a jasně, ale naznačují ho nepřímo. Stejně je tomu také s tradičními pojmy, které neodkazují přímo na nějaké místo, ale které přesto uvádí původ zboží, protože v mysli spotřebitelů vytváří spojitost s určitým místem(65).

40.      Podle čl. 2 odst. 3 jsou také za označení původu považována určitá tradiční zeměpisná nebo nezeměpisná označení pro zemědělský produkt nebo potravinu pocházející z regionu nebo z určitého místa, které splňují podmínky uvedené v odst. 2 písm. a) druhé odrážce(66).

41.      U těchto označení, která jsou dovolená v ostatních oblastech, jako v oblasti vinařství(67), zeměpisné spojení mizí, ačkoli spojení s konkrétní oblastí, z nichž vyplývají určité vlastnosti, je zachováno jako základní prvek. Jedná se o neobvyklé případy – ustanovení mluví o „určitých označeních“ – které splňují důležité podmínky tohoto pojmu, kterému jsou tyto případy podobné.

42.      Na rozdíl od ostatních oblastí, kde je ochrana přiznána jen označením výslovně uvedeným, je obecná ochrana poskytována zemědělskému nebo potravinářskému zboží, které pochází „z regionu nebo určitého místa“, za podmínky, že jakost nebo vlastnosti jsou převážně nebo výlučně dány zvláštním zeměpisným prostředím zahrnujícím přírodní a lidské činitele, a jehož produkce, zpracování a příprava probíhá ve vymezené zeměpisné oblasti.

ii)    Ostatní místní označení

43.      Článek 2 odst. 4 ochranu rozšiřuje, jestliže suroviny příslušných výrobků pocházejí ze zeměpisné oblasti širší nebo jiné, než je oblast zpracování, za podmínky, že je oblast produkce surovin omezena, že existují zvláštní podmínky produkce surovin a že existuje kontrolní mechanismus zajišťující zachovávání těchto podmínek.

44.      To zahrnuje i případy, kdy zboží určené označením původu přesto nepochází z uvedeného místa(68).

2.      Označení, která nemohou být zapsána

45.      Článek 3 stanoví negativní vymezení tím, že zakazuje zápis určitých jmen, jako jsou druhové názvy, a názvů, které mohou uvést v omyl, pokud jde o skutečný původ zboží.

a)      Druhové názvy

46.      Odstavec 1 výše uvedeného ustanovení stanoví klasický zákaz používaný vnitrostátními správními orgány a uznávaný Soudním dvorem(69), a zakazuje tak zápis „názvů, které zdruhověly“. Toto ustanovení bylo doplněno čl. 17 odst. 2, který také vylučuje „názvy, které zdruhověly“, i když požívají stejné ochrany v členských státech nebo pokud jsou vžité v jiných členských státech, kde neexistuje systém ochrany.

47.      Zákaz je odůvodněný, jelikož tyto názvy již neplní svou hlavní funkci, protože ztratily spojení s původní oblastí a již neoznačují zboží jako takové, jež pochází z určité oblasti, ale spíše popisují druh nebo typ předmětů(70).

48.      Samotné základní nařízení, jehož autoři si byli vědomi problémů způsobených zákazem, stanoví pravidla pro své omezení. Jednak uvádí, že „pro účely tohoto nařízení se ‚názvem, který zdruhověl‘ rozumí název zemědělského produktu nebo potraviny, který, přestože se váže k místu nebo regionu, kde byl tento produkt […] původně vyprodukován nebo uveden na trh, se stal pro zemědělský produkt nebo potravinu běžným názvem“. Jednak dodává, že „pro určení, zda název zdruhověl nebo ne, se přihlíží ke všem činitelům, zejména:

–        ke stávající situaci v členském státě, odkud název pochází, a v oblastech spotřeby,

–        ke stávající situaci v ostatních členských státech,

–        k příslušným vnitrostátním předpisům a předpisům Společenství.“

49.      Preventivní opatření zde nekončí, protože článek 3 ukládá Radě vypracovat a schválit před vstupem pravidel v platnost nevyčerpávající seznam názvů zemědělských produktů nebo potravin, na které se vztahuje toto nařízení a které jsou ve smyslu odstavce 1 považovány za zdruhovělé, a nemohou být tedy zapsány do rejstříku podle tohoto nařízení. Přesto v době přednesení tohoto stanoviska nebyl tento seznam ještě vypracován.

b)      Názvy, které uvádějí v omyl

50.      Článek 3 odst. 2 zamítá zápis názvu, pokud je v rozporu s názvem „rostlinné odrůdy nebo zvířecího plemene, a v důsledku toho by mohl uvést veřejnost v omyl ohledně skutečného původu produktu“.

3.      Postup zápisu

51.      Stejně tak jako u jiných průmyslových práv závisí zajištění rozdílného znaku zemědělského výrobku nebo potraviny na zapsání do rejstříku, tedy opatření s konstitutivním charakterem, které na rozdíl od toho, co se děje v oblasti vinařství, odpovídá cílům podobným u ochranné známky Společenství(71).

52.      Protože je tento požadavek jediným prostředkem ochrany takovýchto označení ve Společenství, musí být dodržován podle toho, co vyplývá z čl. 17 odst. 3, tedy včetně názvů, které již byly chráněny vnitrostátním právem před vstupem v platnost základního nařízení nebo vžity ve státech, které přijaly jiný systém. Zápis se může provést buď běžným postupem, nebo zjednodušeným postupem.

a)      Běžný postup

53.      Běžný postup se skládá ze dvou fází, první fáze probíhá před národní vládou a druhá před Komisí. Posledně uvedená fáze zahrnuje ověřování, popřípadě námitky a rozhodnutí o zápisu.

54.      Pro účely této žaloby na neplatnost je třeba zdůraznit, že článek 15 základního nařízení(72) zavádí výbor (dále jen „regulativní výbor“), jemuž je předložen návrh, ke kterému má zaujmout stanovisko. Existují tak dvě možnosti: v případě souhlasu je návrh schválen; pokud ne, je návrh předložen neprodleně Radě. Stejně je tomu i v případě, pokud tento výbor stanovisko nepřijme, což je často způsobené nedostatečným počtem hlasů. Pokud se Rada z jakéhokoliv důvodu nevyjádří do tří měsíců, „přijme navrhovaná opatření Komise“.

b)      Zjednodušený postup

55.      Kromě těchto opatření článek 17 obsahoval další jednodušší postupy – ustanovení bylo zrušeno nařízením č. 692/2003 – aby se zabránilo tomu, že označení již chráněná vnitrostátními právními řády podstoupí stejné překážky a prodlení jako nová označení.

56.      Článek stanovil následující opatření: a) do šesti měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost sdělí členské státy Komisi, která u nich právně chráněná označení nebo, v případě členských států, kde není systém ochrany, která ze vžitých označení chtějí zapsat podle tohoto nařízení; a b) v souladu s postupem stanoveným v článku 15 zapíše Komise označení, která odpovídají článkům 2 a 4; článek 7 se nepoužije a zápis „názvů, které zdruhověly“ je zakázán(73).

c)      Vědecký výbor

57.      Tento režim bez ohledu na postup, který se použije, obsahuje často posouzení velmi technických problémů. Komise proto zřídila rozhodnutím ze dne 21. prosince 1992(74) vědecký výbor, který je složen z vysoce kvalifikovaných odborníků, jejichž úkolem je přezkoumávat faktory, které se mají vzít v úvahu při definování zeměpisných označení a označení původu, a jejich výjimky, jakož i druhovou povahu, posoudit tradiční povahu zboží a kritéria, která se týkají nebezpečí uvádění spotřebitele v omyl v případech rozporu.

E –    Nařízení (ES) č. 1107/96

58.      Na základě sdělení stanoveného v článku 17 základního nařízení Komise dne 12. června 1996 schválila nařízení (ES) č. 1107/96(75), aby mohla zveřejnit zápisy na úrovni Společenství. Článek 1 tohoto nařízení stanoví, že „názvy uvedené v příloze […] se zapisují jakožto chráněná zeměpisná označení (CHZO) nebo chráněná označení původu (CHOP)“.

59.      Tato příloha byla několikrát změněna a doplněna, většinou proto, aby se doplnil nový název(76). Právě jedno z těchto doplnění vedlo k této žalobě.

III – Zkoumání judikatury Soudního dvora

60.      Prostudování rozsudků Soudního dvora má zvláštní význam pro pochopení pojmů, které musí být zkoumány, účelu poskytované ochrany a smyslu základního nařízení.

A –    Kvalifikace jako práva průmyslového a obchodního vlastnictví

61.      Rozsudek Dassonville(77) se poprvé zabýval údaji o původu, i když jen náhodou při příležitosti předběžné otázky o výkladu bývalých článků 30, 31, 32, 33, 36 a 85 Smlouvy o EHS, týkajících se povinnosti mít v Belgii úřední osvědčení vydané vládou země vývozce na zboží s označením původu. Kromě definice opatření s rovnocenným účinkem (bod 5 uvedeného rozsudku) prohlásil, že dokud ještě chybí právní úprava Společenství, která spotřebitelům zaručuje pravost označení původu výrobku, mohou státy zavést důvodná opatření, která nejsou ani diskriminační, ani restriktivní, aby zabránily praktikám nekalé soutěže (body 6 a 7 tohoto rozsudku).

62.      Výše uvedený rozsudek Sekt-Weinbrand se věnoval této otázce podrobněji z pohledu volného pohybu zboží. Komise se domnívala, že Spolková republika Německo porušila tuto svobodu, když vyhradila název „Sekt“ a „Weinbrand“ tuzemským vínům a brandy a označení „Prädikatssekt“ sektům vyrobeným v uvedené zemi, které obsahovaly minimální podíl německých hroznů. Soudní dvůr sdílel tento názor a tvrdí, že i když Smlouva nebrání pravomoci každého státu vydávat zákony k dané oblasti, nicméně zakazuje stanovit nové svévolné a neodůvodněné podmínky, které způsobují rovnocenné účinky jako množstevní omezení, což je i případ toho, když je ochrana stanovená pro údaje o původu přiznána označením, která mají v době, kdy je tato ochrana přiznána, pouze podobu druhových názvů.

63.      Uvedený rozsudek uznal, že omezení volného pohybu bylo odůvodněné na základě nezbytnosti zajistit označení původu, jestliže tato označení chrání zájmy výrobců proti nekalé soutěži a zájmy spotřebitelů proti označení, která mohou uvést v omyl (bod 7). Výše uvedený rozsudek Cassis de Dijon(78) znovu uvedl, že omezení lze zdůvodnit „poctivostí obchodních transakcí“ a „ochranou spotřebitelů“.

64.      Tyto důvody se přesto nevyskytují mezi těmi, které jsou uvedeny v článku 30 ES, které „nemůžou být rozšířeny na jiné případy než na ty, které jsou taxativně stanoveny“(79) a musí být vykládány striktně(80). Vyvstaly tak pochybnosti ohledně použití tohoto ustanovení z pohledu určení původu předmětu.

65.      Většina právní teorie se vyjádřila ve prospěch jejich začlenění do pojmu „průmyslové a obchodní vlastnictví“, které je uvedeno v ustanovení(81). V tomto ohledu bylo poukázáno i na Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883(82), která se v článku 1 pododst. 2 zmiňuje mimo jiné o patentech a ochranných známkách, „údajích o původu nebo označení původu“.

66.      Rozsudek Delhaize a Le Lion(83) podepírá tuto tezi, když zkoumá možnost naplnit lahve vínem v místě odlišném od místa přípravy, a domnívá se, že zamítnout tuto možnost by bylo zakázaným opatřením, které může být odůvodněno „na základě důvodů ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví ve smyslu článku 36 Smlouvy [nyní článek 30 ES], pouze pokud [je to nezbytné] k zajištění toho, že označení původu splní svou zvláštní funkci“ (bod 16). Stejný názor byl podpořen v rozsudcích Exportur(84) a Belgie v. Španělsko(85), podle něhož „označení původu spadají pod právo průmyslového a obchodního vlastnictví. Použitelná právní úprava chrání jejich oprávněné osoby proti zneužití uvedených označení třetími osobami, které chtějí mít užitek z dobré pověsti, již tato označení získala. Označení zaručují, že jimi opatřený výrobek pochází z určité zeměpisné oblasti a má určité zvláštní vlastnosti“ (bod 54). Tyto myšlenky byly převzaty v rozsudcích Ravil(86), jakož i Consorzio del Prosciutto di Parma a Salumificio S. Rita(87).

B –    Účel ochrany

67.      Výše uvedený rozsudek Sekt-Weinbrand upřesnil, že funkcí označení původu a zeměpisných označení je informovat a zaručit, že označený výrobek „má skutečně jakost a vlastnosti dané zeměpisnou polohou svého původu“ (bod 7). Tato judikatura předpokládala existenci dvojího spojení, prostorového a kvalitativního(88), které bylo upřesněno v základním nařízení, které výše uvedený rozsudek Delhaize a Le Lion také zdůrazňoval.

68.      Výše uvedený rozsudek Belgie v. Španělsko kladl důraz na dobrou pověst u spotřebitelů, která může být používána výrobci, aby přilákali zákazníky. Uvedl, že „dobrá pověst označení původu závisí na obrazu, který si spotřebitelé o nich udělali. Tento obraz závisí sám o sobě hlavně na zvláštních vlastnostech a obecněji na kvalitě výrobku. Právě tato kvalita je rozhodující pro dobrou pověst výrobku“ (bod 56).

69.      Začlenění do průmyslového a obchodního vlastnictví nabízí nový rozměr pro vlastnictví majitelů, který je založený na zjevném nebo konkludentním dobrém jménu jejich výrobků(89) a chrání je proti neoprávněnému užívání těch, kteří používají označení bez právního základu. Jinými slovy to znamená udělení monopolu užívání. Jak to prohlásil rozsudek Keurkoop(90), zajištění těchto vlastnictví pro účely článku 30 ES má za cíl „určit výlučná charakteristická práva tohoto vlastnictví“ (bod 14).

70.      Přesto podle toho, co vyplývá z rozsudku Warsteiner Brauerei(91) a výslovněji z výše uvedeného rozsudku CMA, ochrana takzvaně jednoduchých údajů o původu nevyplývá z průmyslové a obchodní ochrany, ale popřípadě z ochrany spotřebitelů. Bod 26 posledně uvedeného rozsudku odmítá argument, podle kterého „by byl sporný režim odůvodněný na základě článku 36 Smlouvy o ES (nyní, po změně, článek 30 ES) jako požívající výjimky týkající se ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví, jestliže by bylo označení CMA jen označením zeměpisného původu“.

C –    Základní nařízení

71.      Soudní dvůr zkoumal základní nařízení již několikrát. Pokud chceme v tomto ohledu uspořádat judikaturu za účelem zobecnění tohoto hlediska, rozlišujeme rozhodnutí o působnosti, o rozsahu ochrany Společenství a o zápisu a jeho účincích.

1.      Působnost

72.      Rozsudek Itálie v. Komise(92) uvedl v žalobě, která napadá nařízení o obchodních pravidlech pro olivový olej(93)(neoficiální překlad), že kritéria uvedená v základním nařízení „odkazují na určité homogenní zeměpisné oblasti a nebudou změněna na obecná pravidla, která jsou použitelná bez ohledu na rozlohu a různorodost příslušných oblastí“. Neexistuje tedy „obecná zásada, podle které musí být původ různých výrobků stanoven závazně a jednotně podle zeměpisné oblasti, kde byly pěstovány“ (bod 24).

73.      Kromě toho, jak vyplývá z rozsudku Budějovický Budvar(94), použití základního nařízení „závisí hlavně na povaze označení v tom smyslu, že se omezuje na označení související s výrobkem, u kterého existuje zvláštní spojení mezi jeho vlastnostmi a zeměpisným původem, jakož i dosah přiznané ochrany ve Společenství“.

74.      Konkrétněji výše uvedený rozsudek Pistre a další, který jsem již zkoumal a který odpovídá na předběžnou otázku podanou Cour de cassation (Francie) o používání pojmu „hora“ na zemědělské a potravinářské výrobky, zdůraznil nezbytnost spojení jednak mezi kvalitou a vlastnostmi výrobků, a jednak zeměpisným prostředím. Toto spojení neexistuje v uvedeném pojmu, který mimo jiné u kupujícího evokuje vlastnosti abstraktně spojené s horskou oblastí, a ne s místem, regionem nebo zemí.

75.      V každém případě, jak vyplývá z tohoto posledně uvedeného rozsudku, mimo působnost základního nařízení si státy zachovávají oprávnění upravit používání územních označení na svém území. Výše uvedený rozsudek Warsteiner Brauerei potvrdil toto kritérium ohledně jednoduchých označení, když prohlásil, že právo Společenství „není v rozporu s používáním vnitrostátní právní úpravy, jež zakazuje používání označení zeměpisného původu, které zahrnuje nebezpečí podvodu a u kterého neexistuje žádné spojení mezi vlastnostmi výrobku a jeho zeměpisným původem“ (bod 54). Také výše uvedený rozsudek Budějovický Budvar znovu zdůraznil tuto myšlenku.

2.      Rozsah ochrany

76.      Rozsudek Consorzio per la tutela del formaggio Gorgonzola(95) uvedl, že za současného stavu práva Společenství nebrání zásada volného pohybu zboží tomu, aby členský stát přijal opatření na ochranu zapsaných označení. Dále pak dodal, že ochrana základního nařízení se vztahuje na všechny zmiňované případy [čl. 13 odst. 1 písm. b)], i když je skutečný původ uveden, což zahrnuje i případy, kdy užívané označení zahrnuje část chráněného označení, přičemž není určující, zda existuje, nebo neexistuje nebezpečí záměny (body 25 a 26).

77.      To znamená, že většinou existuje několik fází mezi výrobou a uvedením na trh. Výše uvedené rozsudky Ravil, jakož i Consorzio del Prosciutto di Parma a Salumificio S. Rita se tedy vyjádřily k možnosti, že strouhání a balení sýru, jakož i krájení šunky na plátky je prováděno v jiných místech, než je místo výroby. Obě dvě rozhodnutí potvrdila, že ani povinnost informovat spotřebitele, že tyto činnosti se uskutečnily na jiném místě, ani kontroly prováděné mimo oblast výroby nestačí k zajištění cíle sledovaného označením původu(96).

3.      Zápis a jeho účinky

78.      Rozsudek Chiciak a Fol(97), jakož i výše uvedený rozsudek Consorzio per la tutela del formaggio Gorgonzola se zabývaly povinností zápisu, přičemž druhý rozsudek se opíral o první, aby popřel, že ochrana přiznaná vnitrostátními správními orgány se dále používá po zápisu Komisí, i když je tato ochrana vyšší než evropská ochrana (bod 18).

79.      Co se týče výše uvedeného rozsudku Chiciak a Fol, ten stanovil účinky zápisu, když zkoumal možnost jednostranně změnit název zapsaný podle zjednodušeného postupu uvedeného v článku 17 základního nařízení. Zamítl takovou možnost, když vyložil ustanovení „v tom smyslu, že po jeho nabytí účinnosti nemůže členský stát, jestliže přijal vnitrostátní ustanovení, změnit označení původu, jehož zápis požadoval v souladu s článkem 17, a chránit ho na vnitrostátní úrovni“ (bod 33).

80.      Co se týče následků zápisu, je třeba se také zmínit o rozsudku Bigi(98). Spor se týkal otázky, zda strouhaný sýr může být prodáván jako „parmesan“ mimo Itálii – tedy zemi, kde se vyrábí a kde je užívání takového označení zakázáno – i když nedodržuje specifikace výrobku „Parmigiano Reggiano“. Odpověď byla velmi jasná: od okamžiku, kdy členský stát požádá o zápis podle zjednodušeného postupu, výrobky, které nevyhovují odpovídající položce, nemohou být legálně uvedeny na trh na jeho území; kromě toho, jestliže jsou označení na seznamu, režim odchylek uvedený ve čl. 13 odst. 2 základního nařízení se použije pouze na výrobky, které nepocházejí z jeho území.

81.      Na druhou stranu zpochybnění jedné změny nařízení č. 1107/96, které obsahovalo „Spreewälder Gurken“ jako chráněné zeměpisné označení(99), umožnilo Soudnímu dvoru v rozsudku Carl Kühne a další(100) zabývat se rozdělením pravomocí při postupu pro zápis mezi státy a Komisí, čímž se objasnil pojem „vžité označení“ používaný v článku 17 základního nařízení. K prvnímu bodu uvedl, že rozdělení pravomocí se vysvětluje tím, že zápis předpokládá ověření toho, „že je splněno určité množství podmínek, což v širším ohledu vyžaduje důkladné znalosti o zvláštních skutečnostech příslušného členského státu, tedy skutečnostech, pro jejichž ověření mají příslušné orgány tohoto státu lepší postavení“ (bod 53), kdežto Komisi přísluší ujistit se, že „specifikace výrobku, která žádost doprovází, je v souladu s článkem 4 nařízení“, to znamená, že obsahuje požadované údaje a že tyto skutečnosti nejsou zjevně nesprávné a že „označení splňuje požadavky čl. 2 odst. 2 písm. a) nebo b)“ nařízení (bod 54). Co se týče druhého bodu, měl Soudní dvůr za to, že posouzení toho, zda je označení vžité, musí podléhat ověření příslušných vnitrostátních orgánů, popřípadě pod kontrolou vnitrostátních soudů dříve, než je žádost o zápis předána Komisi (bod 60).

4.      Shrnutí

82.      Všechny tyto rozsudky odrážejí snahu evropské právní úpravy, která spočívá ve zdůraznění kvality výrobků v rámci společné zemědělské politiky, za účelem podpory dobré pověsti, jak to výslovně uznávají výše uvedené rozsudky Ravil, jakož i Consorzio del Prosciutto di Parma a Salumificio S. Rita(101), které přiznávají označením původu dvojí účel: zajistit původ označeného předmětu a zabránit podvodnému používání názvu a přitom chránit průmyslové a obchodní vlastnictví, které nabývá čím dál tím víc na významu ve vztahu k zásadě volného pohybu zboží.

IV – Skutečnosti předcházející sporům

A –    První začlenění sýru „feta“ do nařízení č. 1107/96(102)

83.      Dne 21. ledna 1994 řecké orgány požádaly Komisi v souladu s čl. 17 odst. 1 základního nařízení o zápis názvu „feta“, který odpovídá druhu sýru, jako chráněného označení původu. Připojený spis obsahoval informace o zeměpisném původu suroviny používané při výrobě, o přírodních podmínkách regionu, kde se tento výrobek vyrábí, o druzích a plemenech zvířat, z nichž používané mléko pochází, o jakosti mléka, o postupech výroby sýru a jeho zvláštnostech.

84.      Ke spisu byla připojena řecká ministerská vyhláška č. 313025/1994 ministerstva zemědělství ze dne 11. ledna 1994(103), která chrání uvedený název na vnitrostátní úrovni:

–        Podle jejího čl. 1 odst. 1 „označení ‚feta‘ je uznáno jako chráněné označení původu (CHOP) pro bílý sýr v solném láku, který je tradičně vyráběn v Řecku, konkrétně v regionech uvedených v odstavci 2 tohoto článku, z ovčího mléka nebo ze směsi tohoto mléka s kozím mlékem“.

–        Podle čl. 1 odst. 2 této vyhlášky musí mléko užívané na jeho výrobu pocházet „výlučně z regionů Makedonie, Thrákie, Épiru, Thesálie, středního Řecka, Peloponésu a z oblasti (‚nomomu‘) Lesbos“.

–        Ostatní ustanovení uvedené vyhlášky definují podmínky, které musí být splněny ohledně mléka, postupu výroby, kvalitativních, organoleptických a chuťových vlastností sýra, jakož i údaje o obalu.

–        Článek 6 odst. 2 stejné vyhlášky zakazuje vyrábět, dovážet, vyvážet, nechávat v oběhu nebo uvádět na trh pod označením „feta“ sýr, který nesplňuje předešlé podmínky.

85.      Kvůli nutnosti jednat s největší opatrností si Komise v roce 1994 nechala provést průzkum Eurobarometru u 12 800 osob, jehož závěry, které se nacházejí v konečné zprávě ze dne 24. října 1994, jsou následující:

–        Průměrně jeden z pěti občanů Evropské unie již o názvu „feta“ slyšel nebo viděl jeho grafickou podobu. Ve dvou státech, tedy v Řecké republice a Dánském království, ho zná téměř každý.

–        Mezi osobami, které rozlišují tento název, ho většina spojuje se sýrem, a z toho větší část ví, že se jedná o řecký sýr.

–        Tři osoby ze čtyř, které znají sýr „feta“, upřesňují, že v nich evokuje zemi nebo region, se kterou nebo se kterým má výrobek něco do činění.

–        Mezi osobami, které již viděly nebo slyšely tento název, se 37,2 % domnívá, že se jedná o běžný název – z toho 63 % v Dánsku – kdežto 35,2 % ho považuje za původní výrobek – v Řecku tento názor sdílí 52 % osob. Ostatní se nevyjádřili.

–        Konečně lze konstatovat velmi odlišné názory ohledně toho, zda se jedná o druhový výrobek nebo o původní výrobek. Mezi osobami, které na název reagovaly spontánně a které uvedly, že se jedná o sýr, mu 50 % připisuje konkrétní původ a 47 % má za to, že se jedná o běžný název.

86.      Vědecký výbor vydal dne 15. listopadu 1994 stanovisko, ve kterém se čtyřmi hlasy proti třem hlasům domnívá, že na základě poskytnutých údajů byly podmínky pro zápis splněny, zejména podmínky čl. 2 odst. 3 základního nařízení. Také prohlásil, tentokrát jednomyslně, že uvedený pojem není druhovým.

87.      Komise dne 19. ledna 1996 schválila seznam názvů, mezi nimi i název „feta“, které mohou být zapsány v souladu s článkem 17 základního nařízení. Regulativní výbor se nevyjádřil ve lhůtě k tomuto účelu určené; proto byl návrh předán Radě dne 6. března 1996, přičemž tento orgán se také nevyjádřil do tří měsíců, které měl dispozici.

88.      Komise dne 12. června přijala nařízení č. 1107/96, které začlenilo sýr „feta“ do své přílohy části A „Produkty určené pro lidskou spotřebu uvedené v příloze II Smlouvy“, položky „Sýry“, země „Řecko“, jakožto chráněné označení původu („CHOP“).

89.      Dánská, německá a francouzská vláda napadly tento zápis a podaly příslušné žaloby na neplatnost u Soudního dvora.

B –    Rozsudek „Feta“

90.      Tento rozsudek ukončil tři spory tím, že zrušil nařízení (ES) č. 1107/96 v rozsahu, v němž provedlo zápis názvu „feta“ jako chráněného označení původu.

91.      Žalobkyně uvedly hlavně dva žalobní důvody vycházející z porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 1 základního nařízení. V prvním žalobním důvodu vytýkají nedodržení podmínek nutných pro zápis, jelikož označená potravina nepocházela z určitého regionu nebo určitého místa a neměla jakost a vlastnosti dané hlavně nebo výlučně zeměpisným prostředím, zahrnujícím přírodní a lidské činitele, odkud pochází. V druhém žalobním důvodu tvrdily, že výraz zdruhověl, a nemůže být tedy zapsán.

92.      Soudní dvůr nejdříve zkoumal posledně uvedený bod, protože zákaz se týká všech označení, včetně těch, které splňují podmínky požadované pro získání ochrany (bod 52).

93.      Poté, co byla poskytnuta jednak tvrzení žalujících států (body 53 až 64), a jednak tvrzení Komise a Řecka – které jako v projednávaném případě vystoupilo na podporu legality napadeného rozhodnutí – (body 65 až 77), Soudní dvůr učinil své posouzení, ze kterého vyplývají následující body:

–        Zákaz zápisu stanovený v článku 3 základního nařízení je použitelný „na názvy, které vždy byly druhové“ (bod 80).

–        Některé vlády přednesly své argumenty v této oblasti „buď v rámci vypracovávání návrhu seznamu druhových názvů […] nebo v rámci postupu příjímání sporného nařízení“; „úvahy“, které Komise uplatnila před a během přezkumu návrhu, mají velký význam (body 82 až 86).

–        Jejich zkoumání ukazuje, že Komise „minimalizovala význam situace, která existuje v jiných členských státech, než je stát původu, a odmítla přiznat jakoukoli relevanci jejich vnitrostátním právním předpisům“ (bod 87), tedy činitelům, které jsou v čl. 3 odst. 1 výslovně uvedeny vedle stávající situace v členském státě, odkud název pochází, a v oblastech spotřeby (bod 88).

–        V souladu s tím na základě čl. 7 odst. 4 druhé odrážky „skutečnost, že zápis označení […] může ohrožovat existenci výrobků, které se nacházejí na trhu v souladu s právem, je důvodem přípustnosti námitky ze strany členského státu“, což, ačkoli bylo výslovně stanoveno pro běžný postup zápisu, vyvolalo také účinky ve zjednodušeném postupu, protože je třeba zohlednit „tradičně a poctivě uplatňované zvyklosti a skutečné nebezpečí záměny“ (body 91 až 94).

–        Je třeba také zohlednit existenci výrobků na trhu, které jsou také uvedeny na trh pod tímto názvem v jiných členských státech, než je stát původu, který o zápis žádal (bod 96).

–        Ve sporném případě nebyla zohledněna skutečnost, že daný název „byl již delší dobu užíván v některých jiných členských státech, než je Řecká republika“ (bod 101).

94.      Předešlé body přiměly Soudní dvůr domnívat se, že Komise nepřihlédla „ke všem činitelům, které měla podle třetího pododstavce čl. 3 odst. 1 základního nařízení vzít v úvahu“ (neoficiální překlad), a vedly k uvedenému rozsudku o zrušení.

95.      Uvedený rozsudek nezkoumal požadované hmotněprávní podmínky pro zápis, zejména údajný druhový charakter pojmu. Pouze posuzoval analýzu Komise a shledal ji neúplnou. Také neověřil existenci náležitostí požadovaných pro tradiční označení.

C –    Druhé začlenění sýru „feta“ do nařízení č. 1107/96 na základě nařízení č. 1829/2002

96.      Po projednávaném rozsudku nařízení č. 1070/1999 vymazalo název „feta“ z rejstříku.

97.      Přesto vzhledem k důvodům zrušení chtěla Komise vyčerpávajícím způsobem a podle aktuálního stavu posoudit situaci ve Společenství ohledně výroby, spotřeby a znalosti názvu „feta“, a proto zaslala všem státům dne 15. října 1999 dotazník, u kterého je třeba se zastavit, přestože má čistě informační hodnotu(104).

a)      Co se týče výroby sýru, má zvláštní právní předpis pouze Řecko – od roku 1935 – a Dánsko – od roku 1963(105), i když Francie a Německo sýr také vyrábí:

–        Řecko vyrobilo 115 000 tun, z největší části určených pro vnitrostátní trh.

–        V roce 1998 výroba v Dánsku, určená hlavně na vývoz, dosáhla 27 640 tun.

–        Německo začalo vyrábět v roce 1972, výsledek se pohyboval mezi 19 757 a 39 201 tunami, zpočátku byla výroba spotřebována přistěhovalci, ale později byla orientována na vnější obchod.

–        Francie začala vyrábět tento sýr v roce 1931, výroba dosahuje 19 964 tun, z toho tři čtvrtiny jsou prodávány do ostatních zemí(106).

Je třeba zdůraznit, že pokud Řekové používají pouze ovčí a kozí mléko, Dánové a Němci používají téměř výlučně kravské mléko, kdežto Francouzi ovčí mléko a v menší míře i kravské mléko.

b)      Ze spotřeby vyplývá, aniž jsou tím dotčeny výhrady uvedené v tomto ohledu(107), že v době přijetí Řecka do Evropské unie v roce 1981 bylo v Řecku spotřebováno 92 % sýru feta na území Společenství; z důvodu zvýšení spotřeby v ostatních zemích pak toto procento kleslo na 73 %. Pokud převedeme objem spotřeby na osobu a rok, dojdeme k následujícím výsledkům:

–        Ve Španělsku, Lucembursku, Portugalsku, Itálii a Nizozemsku je spotřeba nejvýše 0,010 kg (zhruba 0,08 % z celkové spotřeby Společenství).

–        V Irsku, Spojeném království, Rakousku, Francii, Švédsku, Belgii a Finsku se pohybuje mezi 0,040 a 0,150 kg (tedy od 0,32 do 1,22 %).

–        V Německu představuje 0,290 kg (2,36 %).

–        V Dánsku se pohybuje kolem 0,700 kg (5 %).

–        V Řecku dosahuje 10,500 kg (85,64 %).

c)      Z pohledu spotřebitelů se zdá, že je název „feta“ spojován s Řeckem, což vyplývá i z obalu sýru(108), z obsahu zveřejnění a z reklamy.

98.      Tyto údaje byly předány vědeckému výboru, který dne 24. dubna 2001 vydal jednomyslně stanovisko(109), že se nejedná o druhový název pojmu na základě následujících důvodů:

a)      Výroba a spotřeba sýru se převážně soustředí v Řecku, kde jsou suroviny a postupy výroby odlišné od jiných členských států, což mu nabízí dominantní postavení na jednotném trhu. V mnohých státech, které nejsou ani výrobci, ani spotřebitelé, není název používán; nemůže tedy být považován za běžný.

b)      Ve vnímání spotřebitelů název „feta“ vyvolává konkrétní původ: řecký původ.

c)      V zemích, které mají zvláštní právní předpisy pro tuto potravinu, existují významné technické rozdíly. Skutečnost, že výraz je používán ve společné celní nomenklatuře nebo právní úpravě Společenství o vývozních náhradách, nemá v projednávaném případě význam.

99.      Komise, přezkoumala údaje, kterými disponovala, a navrhla, aby název „feta“ znovu požíval ochrany(110). Regulativní výbor se nevyjádřil ve lhůtě stanovené předsedou výboru. Návrh byl předán Radě, ale ani ta se po uplynutí tří měsíců nevyjádřila.

100. Za těchto okolností nařízení č. 1829/2002 připouští zápis do rejstříku uvedený v čl. 6 odst. 3 základního nařízení jako chráněné označení původu vzhledem k tomu, že „název ‚Feta‘ nebyl shledán zdruhovělým“ (třicátý čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 1829/2002) a „je tradičním nezeměpisným označením“ (třicátý pátý bod odůvodnění tohoto nařízení).

D –    Věc „Canadane Cheese Trading a Kouri“

101. V tomto řízení o předběžné otázce se Soudní dvůr chystal vyjádřit ve prospěch dříve uvedených opatření, která přijala řecká vláda, aby chránila sýr „feta“. Ale neučinil tak, protože otázky podané předkládajícím soudem byly vzaty zpět, neměl tak jinou možnost než provést vyškrtnutí věci výše uvedeným usnesením ze dne 8. srpna 1997.

102. Je třeba ve stručnosti připomenout tuto věc a mé úvahy v předneseném stanovisku.

103. Aniž jsou tím dotčeny některé dřívější praktiky a první restriktivní právní úprava(111), řecká vláda začala postupnou právní úpravu podmínek výroby a uvedení na trh sýru „feta“ tím, že přijala ministerskou vyhlášku č. 2109/1988(112) ministerstev zemědělství a financí, poté přijala další dvě ministerské vyhlášky těchto ministerstev, č. 688/1989(113) a č. 565/1991(114), které změnily článek 83 zákona o potravinách, což také učinila i ministerská vyhláška č. 313025/1994.

104. Na základě této právní úpravy řecké orgány zakázaly prodávat pod názvem „feta“ část sýrů dovážených z Dánska. Dánský podnik Canadane Cheese Trading amba a řecký podnik Afoi G. Kouri AEVE napadly zákaz, jakož i podmínku, která byla uložena pro vstup na trh, používat výraz „bílé sýry v solném láku z Dánska z pasterizovaného kravského mléka“ (body 1 až 6 mého stanoviska k této věci). V pozdějším řízení Symvoulio tis Epikrateias (Státní rada) položila Soudnímu dvoru tři otázky ohledně toho (bod 7), zda právní předpisy, které zakazují na trh v členském státě uvést pod názvem „feta“ sýr legálně vyráběný a uvedený na trh v jiném členském státě pod tímtéž názvem, je opatřením s rovnocenným účinkem v rozporu s právem Společenství, a popřípadě pokud ano, aby odůvodnil tento názor (bod 46).

105. Ve stanovisku jsem odkazoval na výrobu a obchod tohoto sýru ve Společenství (body 9 až 19), podrobně popsal jeho výrobní postup v Řecku a jeho hlavní vlastnosti: přírodní bílou barvu, charakteristickou vůni a chuť (lehce nakyslou, slanou a tučnou), jakož i zhuštěné navrstvení (body 15 a 16). Stejně tak jsem podrobně zkoumal vnitrostátní právní úpravu týkající se této potraviny (body 20 až 25). Protože základní nařízení ještě v rozhodné době nevstoupilo v platnost, zastavil jsem se u judikatury Soudního dvora, jakož i pravidel Společenství týkajících se obchodních názvů výrobků; k posledně uvedenému bodu jsem navrhl následující typologii:

a)      názvy Společenství (bod 27), které zahrnují „europotraviny“ – jako med nebo čokoládu – a jsou uváděny na trh bez omezení;

b)      druhové názvy (body 28 až 34), jež zahrnují běžné názvy používané pro označení zemědělských výrobků nebo potravin, které jsou součástí obecného kulturního a gastronomického dědictví a které v zásadě mohou být používány kýmkoli, kdo je vyrábí. Uvedl jsem například názvy „ocet“, „jalovec“, „pivo“, „těstoviny“, „jogurt“, sýr „Eidam“, „sýry“, „uzeniny“ a „chléb“;

c)      zeměpisná označení (body 35 až 44), která označují potraviny s odkazem na to, že pocházejí z určité zeměpisné oblasti. Tyto odkazy mohou být přímé, jestliže označení obsahuje přesný odkaz („queso manchego“, „prosciutto di Parma“, „faba asturiana“ nebo „camembert de Normandie“), nebo nepřímé, jestliže neobsahuje žádné místní jméno („queso de tetilla“, „reblochon“, „grappa“, „ouzo“ nebo „cava“).

106. Pokud jde o meritum předběžných otázek, bylo třeba nejdříve ověřit, zda sporná pravidla byla opatřením s rovnocenným účinkem v rozporu s článkem 30 Smlouvy, dále pokud ano, prozkoumat, zda bylo toto opatření odůvodněné.

a)      Z přezkoumání vnitrostátních pravidel ve světle judikatury jsem vyvodil, že pravidla představují jedno z opatření s rovnocenným účinkem jako množstevní omezení uvedená Smlouvou (body 47 až 49).

b)      Tudíž bylo třeba určit, zda omezení bylo zahrnuto pod článek 30 Smlouvy, nebo popřípadě pod článek 36 Smlouvy:

–        V rámci přezkoumání ochrany spotřebitelů a ochrany poctivosti obchodních transakcí jsem zkoumal podobnosti a rozdílnosti mezi řeckými a dánskými sýry na základě složení a výrobního postupu (body 61 a 62), mezinárodních norem (bod 63), právní úpravy a očekávání spotřebitelů dovozní země (bod 64) a dalších členských států (bod 65), jakož i akty Společenství (bod 66). Závěr byl, že neexistuje podstatný rozdíl mezi oběma výrobky a že vhodné etiketování umožnilo zaručit ochranu spotřebitelů a spolehlivost obchodu (body 67 a 68).

–        Přesto, pokud zohledníme skutečnost, že se zkoumání provádí na základě řeckého právního řádu, práva průmyslového a obchodního vlastnictví dovolují omezení, protože název „feta“ v Řecku splňuje podmínky, na které upozornil výše uvedený rozsudek Exportur: (a) nepřímo označuje zeměpisný původ sýru, který je uveden na trh pod tímto názvem (bod 73); (b) zaručuje, že potravina má zvláštní vlastnosti a kvalitu, které vděčí u spotřebitelů této země za dobrou pověst (body 74 a 75); (c) je chráněn vnitrostátním právem (bod 76), a (d) v Řecku nedošlo k žádnému nevratnému vymílání, které by z něho učinilo druhový název (bod 77).

107. Tyto důvody mě vedly k tomu, abych Soudnímu dvoru navrhl odpovědět na předběžné otázky následovně:

„1)      Právní úprava členského státu, která zakazuje, aby sýr legálně vyráběný a uvedený na trh v jiném členském státě, který se prodává pod obchodním názvem ‚feta‘, byl uveden na trh na jeho území pod tímto názvem, je opatřením s rovnocenným účinkem jako množstevní omezení, které je neslučitelné s článkem 30 Smlouvy.

2)      Právní úprava členského státu, který vyhrazuje označení ‚feta‘ tuzemským výrobkům, nemůže být odůvodněna ochranou spotřebitelů nebo ochranou poctivosti obchodních transakcí.

3)      Právní úprava členského státu, která chrání práva, jež jsou zvláštním předmětem zeměpisného označení, jako je označení ‚feta‘, je odůvodněná při ochraně průmyslového a obchodního vlastnictví stanovené článkem 36 Smlouvy.“

V –    Žaloby na neplatnost

108. Spolková republika Německo a Dánské království žádají zrušení nařízení č. 1829/2002(115); Francouzská republika a Spojené království jsou vedlejšími účastníky na podporu jejich návrhů. Komise obhajuje, že uvedené nařízení je v souladu s právem, a je podporována Řeckou republikou, která mimo jiné ve svých vyjádřeních tvrdí, že žaloby musí být prohlášeny za nepřípustné, protože byly podány po uplynutí lhůty.

109. V německé žalobě je uvedeno několik formálních žalobních důvodů pro zrušení, jejichž zkoumání musí předcházet zkoumání meritorních žalobních důvodů, které se jak v tomto případě, tak v dánské žalobě v zásadě shodují s těmi, které jsem uvedl ve věcech, jež vedly k rozsudku ze dne 16. března 1999, který jsem komentoval dříve, tedy že název „feta“ je druhový a že nesplňuje podmínky nutné pro to, aby byl považován za tradiční a získal tak ochranu přiznanou základním nařízením.

110. Zástupci Spolkové republiky Německo, Dánského království, Francouzské republiky, Řecké republiky a Komise ústně přednesli svá vyjádření na jednání, které se konalo 15. února 2005.

A –    K přípustnosti žalob na neplatnost

111. Řecká vláda tvrdí, že když byly dne 30. prosince 2002 podány žaloby, uplynuly dva měsíce stanovené v čl. 230 pátém pododstavci ES, protože nařízení bylo uveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 15. října 2002.

112. Tato procesní námitka nemůže obstát, protože lhůta pro napadení ustanovení stanovená Smlouvou se musí počítat podle režimu stanoveného v článku 81 jednacího řádu(116), jehož odstavec 1 stanoví, že „jestliže lhůta pro podání žaloby proti aktu některého orgánu počíná běžet od zveřejnění tohoto aktu, počítá se tato lhůta ve smyslu čl. 80 odst. 1 písm. a) od konce čtrnáctého dne po zveřejnění aktu v Úředním věstníku Evropské unie“; odst. 2 tohoto čl. 81 dodává, že „procesní lhůty se prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti“.

113. Na základě těchto dvou ustanovení v obou dvou projednávaných případech nezačíná dvouměsíční lhůta dne 15. října, ale 30. října 2002, takže pokud žaloby došly kanceláři Soudního dvora dne 30. prosince 2002, byly podány ve lhůtách.

114. Tudíž je třeba zamítnout námitku nepřípustnosti založenou na pozdním podáním žalob.

B –    Formální žalobní důvody

115. Spolková republika Německo podpůrně uplatňuje žalobní důvody pro zrušení vyplývající z porušení jednacího řádu regulativního výboru a nařízení o užívání jazyků ve Společenství(117), jakož i z nedostatečného odůvodnění.

1.      Porušení lhůt a užívání jazyků

116. Německá vláda uvádí, že svolání zasedání regulativního výboru dne 20. listopadu 2001 bylo zasláno e‑mailem dne 9. listopadu 2001 a že přílohy, které zde byly přiloženy, byly pouze ve francouzštině a angličtině a jejich překlad nebyl poskytnut, přestože o to bylo požádáno.

117. Německá vláda vytýká skutečnost, že svolání se uskutečnilo později než čtrnáct dní před zasedáním(118), aniž by byl poskytnut jeden výtisk příloh ve všech jazycích. Komise nepopírá tyto skutečnosti, ale nesouhlasí s jejich právními důsledky.

118. Pro zkoumání této otázky je třeba připomenout, že forma není sama o sobě účelem, a fortiori pokud by byl konečný výsledek bez chyb obdobný(119).

119. Nelze přehlížet, že podle protokolu spočívalo zasedání ze dne 20. listopadu 2001 pouze ve výměně názorů o spisu „feta“ a ve shrnutí odpovědí na dotazník zaslaný Komisí. Návrh nařízení byl projednáván a odhlasován dne 16. května 2002(120).

120. Tyto údaje umožňují odlišit projednávaný případ od rozsudku Německo v. Komise(121) uvedeného žalobkyní, ve kterém formální nedostatky zjištěné Soudním dvorem, které nakonec vedly ke zrušení napadeného aktu, vznikly během zasedání, kdy byl návrh projednáván. Bod 32 uvedeného rozsudku shrnuje posouzení Soudního dvora a uvádí „[…] že přijetí stanoviska stálého výboru pro výstavbu tím, že porušilo povinnost tohoto dvojího zaslání ve stanovené lhůtě a opomnělo odložit hlasování i přes žádost podanou v tomto smyslu členským státem, představuje porušení podstatných formálních náležitostí, které vedou ke zrušení napadeného rozhodnutí“.

121. Ve stanovisku předneseném v této věci jsem s přihlédnutím k jednacímu řádu dotčeného výboru rozlišoval případy, kdy jsou oznámeny obecné pracovní dokumenty nebo dokumenty k přípravě zasedání, od těch, kdy je projednáváno přijetí zvláštní právní úpravy. V obou případech jsou formy důležité, ale zásadní význam mají pouze ve druhém případě, kdy ustanovení článku 3 nařízení č. 1 vyvolává svůj plný účinek, tedy že předpisy orgánů musí být sepsány v jazyce státu, kterému jsou zaslány.

122. Na základě takové úvahy nejsou vady, které ovlivnily zasedání ze dne 20. listopadu 2001, zásadní, a nemohou tedy vést ke zrušení napadeného nařízení, jehož návrh byl projednáván během jiného zasedání, u něhož nebylo prokázáno, že by měly jakýkoli vliv. Je také málo pravděpodobné, že zkrácení počtu dní uplynulých mezi svoláním a konáním zasedání nebo nepřeložení stanoviska vědeckého výboru a údajů z průzkumu mohlo vést k porušení práv na obhajobu.

123. Kromě toho, i kdyby k těmto chybám nedošlo, regulativní výbor by s vysokou pravděpodobností nedospěl v pozdějším rozhodnutí k jinému stanovisku ohledně návrhu předneseného Komisí. Naopak je logické si myslet, že výsledek by byl stejný – nebyla by většina hlasů. Zrušení napadeného nařízení by vedlo k tomu, že by se řízení vrátilo do bodu, kdy k chybám došlo, a jeho další průběh by byl po jejich napravení pravděpodobně stejný.

124. V tomto smyslu je tedy namístě chápat desátý bod odůvodnění sporného nařízení, když tvrdí, že Komise shrnula obdržené informace celkově a po jednotlivých členských státech a členské státy poté provedly řadu oprav a změn. Neplatnost nemůže být vyvozována ze skutečnosti, že toto posledně uvedené tvrzení je z části nesprávné.

2.      Nedostatečné odůvodnění

125. Ve stanovisku, které jsem přednesl ve věci Portugalsko v. Komise(122), jsem uvedl, že odůvodnění aktu „představuje jeho základní prvek“(123) a že povinnost uvést odůvodnění neslouží pouze k ochraně procesních subjektů, nýbrž má rovněž umožnit Soudnímu dvoru plně vykonávat příslušný soudní přezkum(124). Judikatura rovněž prohlásila, že tento požadavek vyžaduje, že z odůvodnění musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum; nicméně nevyžaduje, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož musí být vzato v úvahu nejen znění rozhodnutí, ale také jeho celková souvislost, jakož i všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast(125) (bod 83).

126. Ve sporném nařízení Komise vysvětluje, jak na žádost řeckých úřadů souhlasila se zápisem označení „feta“, ačkoli nařídila jeho výmaz v důsledku rozsudku ze dne 16. března 1999 (první až pátý bod odůvodnění). Dále odkazuje na dotazník, který zaslala členským státům, aby zhodnotila výrobu, spotřebu a obecně známost tohoto názvu u spotřebitelů Společenství, a uvádí nebo komentuje obsah uvedeného dotazníku (šestý až dvacátý první bod odůvodnění). Vzápětí uvádí stanovisko vědeckého výboru, jehož závěrečnou část zopakovala (dvacátý druhý až třicátý druhý bod odůvodnění). Dále má za to, že „vyčerpávající celková analýza právních, historických, kulturních, politických, sociálních, hospodářských vědeckých a technických informací oznámených členskými státy nebo vyplývajících ze šetření provedených nebo zaručených Komisí vede k závěru, že zejména nebyly splněny žádné podmínky požadované podle článku 3 nařízení (EHS) č. 2081/92 k tomu, aby název zdruhověl“ (třicátý třetí bod odůvodnění), a že naopak pojem „feta“ je tradičním nezeměpisným označením, načež podrobně zkoumá přírodní a lidské činitele, které přispívají ke tvorbě sýru, který označuje (třicátý čtvrtý až třicátý šestý bod odůvodnění). Konečně uvádí existenci požadovaných skutečností ve specifikaci výrobku (třicátý sedmý bod odůvodnění), nutnost změny nařízení č. 1107/96 (třicátý osmý bod odůvodnění) a uplatněný postup (třicátý devátý bod odůvodnění).

127. Z výše uvedeného vyplývá, že odůvodnění je dostačující. Můžeme nesouhlasit s rozsahem a obsahem nabízených úvah, ale tato kritika nebrání řádnosti daného odůvodnění.

C –    Meritorní žalobní důvody

128. Při zkoumání dvou uvedených meritorních žalobních důvodů pro zrušení je třeba následovat pořadí navrhované Soudním dvorem v rozsudku ze dne 16. března 1999, tedy nejdříve posoudit, zda pojem „feta“ může být kvalifikován jako druhový, a poté zkoumat, zda se jedná o tradiční výraz(126).

1.      „Feta“ jako druhový název

129. Předtím, než budu zkoumat činitele stanovené právní úpravou pro určení pojmu a než je použiji na projednávaný případ, je třeba se nejdříve věnovat tomu, „co je druhové“.

a)      K pojmu „druhové“

130. Druhové je to, co je společné více druhům, včetně vlastností, jež se vyznačují stejnou třídou nebo skupinou, která určuje jejich povahu nebo kvality. Tak tomu je například s pojmem „pomeranč“, který se používá pro každé ovoce, jež má určité vlastnosti, jako je tvar, barva, vůně nebo chuť, které je odlišují od ostatních(127).

131. Druhový charakter může záviset na samotném názvu – protože byl vždy druhový – nebo na postupném zevšeobecnění. Jedná se o názvy, které nikdy neměly nebo které ztratily informační funkci, a proto je nelze rozlišit na základě místa původu.

132. Ačkoli judikatura nedefinuje, co je třeba chápat pod „druhovým názvem“(128), použití tohoto pojmu na potraviny znamená, jak jsem již uvedl ve výše uvedenému stanovisku k věci Canadane Cheese Trading a Kouri, zahrnout zde i názvy „které jsou součástí obecného kulturního a gastronomického dědictví a které v zásadě mohou být používány jakýmkoli výrobcem“ (bod 28). V tomto smyslu zahrnuje druhový název také názvy, které nejsou spojené s výrobou na určitém místě, a tedy se zeměpisným původem výrobku, ale pouze s jeho vlastnostmi, které spočívají v používání velmi podobných výrobních výstupů(129).

133. Stejně tak uvedené označení zahrnuje ostatní výrazy, které měly nejdříve územní význam a které ho ztratily po procesu popularizace, což znamená, že posledně uvedené výrazy už neslouží k označení zboží určitého původu, tedy že jejich používání není vyhrazeno podnikům, které se nacházejí v příslušném regionu.

134. Důvod popularizace názvů vychází(130) obecně ze skutečnosti, že někteří výrobci, kteří nemají sídlo tam, kde se tento název objevil, ho začínají používat samostatně nebo s „delokalizujícím“ pojmem – v tomto případě je proces zpomalen. Používání začalo několikrát v oblastech, kde docházelo k velkým migračním pohybům, někteří živnostníci navázali na činnosti, které vykonávali v zemi původu, a vykonávali je i v hostitelské zemi nebo odpovídali na poptávku nově příchozích, kteří chtěli jíst své tradiční jídlo; v obou případech se jedná o záměrný úmysl využít dobré pověsti, kterou výrobek již získal. Podle toho, jak zeměpisné spojení sláblo, dále toto jméno v dobré víře používali, přesvědčeni, že označuje druh výrobku s určitými vlastnostmi. Přeměna je dovršena, jestliže pojem označuje druh a je volně používán.

135. Další důležitou skutečností je pasivita zúčastněných osob. Název se v případě nečinnosti jednotlivců a orgánů vůči jeho zneužití oslabuje, kdežto na významu získává, pokud je vhodná reakce. Přesto je třeba nezapomenout, že možnosti obhajoby jsou omezené, jak z nedostatku právních norem, které do nedávné doby ještě neexistovaly, tak z důvodu nečinnosti vnitrostátních soudů(131).

b)      Kritéria vymezení

136. Systém stanovený základním nařízením svěřuje pravomoc k posouzení toho, zda je název zdruhovělý, Komisi, což činí v souladu s uvedeným postupem po slyšení vědeckého výboru. Svěřuje takovou pravomoc také v menší míře i Radě, vzhledem k tomu, jak jsem již uvedl dříve, že čl. 3 odst. 3 tohoto nařízení ukládá vypracovat seznam názvů zemědělských výrobků a potravin, které zdruhověly.

137. Toto uspořádání nebrání pozdějšímu soudnímu přezkumu v plné jurisdikci, zda je rozhodnutí v souladu s právem. Účelem není, aby Soudní dvůr nahradil uvedený orgán a zkoumal případné mimoprávní důvody, které vedly k zápisu názvu, ale aby ověřil, zda je zápis v souladu s právem(132).

138. Problém vzniká tehdy, když se jedná o neurčitý právní pojem, jenž se upřesňuje případ od případu, a když zápis označení původu, pokud zobrazuje „historickou, kulturní, právní a hospodářskou skutečnost“, která odpovídá zboží(133), je o to složitější, čím je název rozšířenější a častěji používaný.

139. Základní nařízení uznává, že ve většině případů se vymezení stává náročným a složitým úkolem. Pro jeho zjednodušení stanoví dvě metody: vypracování seznamu běžných názvů (čl. 3 odst. 3) a stanovení skutečností k posouzení (čl. 3 odst. 1)(134).

140. Jak jsem již dal najevo, ještě nebyl schválen seznam názvů, které nemohou být zapsány z toho důvodu, že jsou obecné(135), což poukazuje na složitost úkolu a přisuzuje význam jinému rozlišovacímu mechanismu, jehož pouhá existence prokazuje, že „druhové“ nemůže být definováno jako protipól k „výlučnému“(136).

141. Kromě toho je při kvalifikaci třeba zohledňovat „všechny činitele“, přičemž tři z nich byly uvedeny „zejména“: situace v členském státě, odkud název pochází, a v oblastech spotřeby, situace v ostatních členských státech, jakož i v příslušných vnitrostátních předpisech a předpisech Společenství. Posouzení jiných kritérií tak není vyloučeno.

i)      Stávající situace v členském státě, ve kterém má název svůj původ a v oblastech spotřeby

142. Tato položka zahrnuje dvě různé skutečnosti: situaci potraviny v místě, kde vznikla, a v místě, kde je spotřebována, přičemž tyto dvě oblasti se nemusí nutně shodovat.

–       Situace ve státě původu

143. Výše uvedený rozsudek Exportur zdůraznil význam tohoto kritéria, když upřesnil, že ochrana názvu se rozšiřuje na území jiného členského státu pouze v případě, že zůstává v zemi původu oprávněná. K posouzení situace je přesto potřeba zohlednit kromě ochranných opatření i další skutečnosti, jako je význam výroby a spotřeby, názor obyvatelů a projevený zájem.

144. Ze spisu vyplývá, že Řekové mají jednoznačně za to, že pojem „feta“ označuje vlastní tradiční pokrm, který je vyráběný z určitého mléka podle zvláštního postupu. Pokud zkoumáme údaje Komise, dojdeme ke stejnému závěru.

145. Žalobci nepopírají tyto skutečnosti, ale zdůrazňují jiné činitele, které mají bezpochyby zvláštní význam, protože se nejedná o šíření ochrany určitých názvů z jednoho národa na druhý, ale o poskytnutí společné právní ochrany ve všech členských státech.

–       Situace v oblastech spotřeby

146. Je tedy zřejmé, že pokud na začátku bydlela klientela výrobku tam, kde se vyráběl, rozšířila se i na jiná místa, a ztratila tak původní identifikaci. Často může být předmět koupen na různých místech, které se neshodují s těmi, kde byl vyroben nebo odkud pochází. Vnímání symbolu v těchto místech je tedy pro posouzení jeho celkového charakteru důležité.

147. Výraz „oblast spotřeby“ odkazuje na spotřebitele. Právní nauka zdůraznila důležitost jejich názoru při právní kvalifikaci názvu(137), protože oni jsou posledními vykladateli významu, který tento název na trhu má. Přesto v projednávaném případě není projednávána ochrana spotřebitelů, ale ochrana průmyslových a obchodních práv, která jsou uznána ve Smlouvě.

148. Nejdříve se jevilo, že je třeba zohlednit pouze regiony Společenství. Pokud jde o sýr „feta“, bylo potvrzeno, že je také vyráběn a uváděn na trh i na Balkáně. Článek 3 základního nařízení stanoví zohlednit „všechny“ činitele, které ovlivňují kvalifikaci; zde se mohu omezit na zjištění situace na území Společenství a vrátit se později k situaci v ostatních zemích.

149. Je tedy třeba zahrnout do regionů, ve kterých byl výrobek kupován, regiony původu, jestliže se jako v projednávaném případě shodují. Tudíž názor řeckých občanů, u kterých má sýr „feta“ dobrou pověst, jež umožňuje výrobcům udržet si významnou klientelu, nemůže být přehlížen.

150. Na základě těchto hledisek řečtí spotřebitelé označují název „feta“ za národní výrobek a většina spotřebitelů ostatních států spojuje tento sýr s Řeckem, jelikož na balení jsou výslovné nebo implicitní odkazy na řeckou kulturu, ačkoli existují výjimečně etikety, knihy, časopisy nebo další neutrální dokumenty, které tuto spojitost nezachycují.

ii)    Stávající situace v ostatních členských státech

151. Není požadováno, aby byl výrobek spotřebováván na všech místech, proto se tento činitel použije ve dvou oblastech: jednak s ohledem na obecnou situaci v jiných zemích, než je země, která uplatňuje nárok na název výrobku, a jednak s ohledem na situaci v zemích, kde je potravina také vyráběna.

–       Obecná situace v dalších státech

152. V této první oblasti vyvolávají údaje Eurobarometru a výsledky výzkumu Komise pocit, že vše, co se děje v oblastech spotřeby, tedy v oblastech, kde je pojem „feta“ znám, ho občané a různé publikace spojují s řeckou kulturou. Tak tomu ale není v Dánsku a v Německu a v menší míře ani ve Francii, což je odůvodněno významnou výrobou v jejich regionech, tedy aspektem, který bude zkoumán později.

153. Navíc je namístě zdůraznit jedno hledisko: jedna z pěti dotázaných osob zná pojem „feta“; pokud by zevšeobecněl, nebyl by poznán větší počtem dotázaných? Je třeba připomenout, že ve hře je také ochrana průmyslových a obchodních práv celého Společenství, a ne pouze místa, kde je dotčený sýr právě vyráběn a spotřebováván, protože jeho nákup pravděpodobně v budoucnosti zevšeobecní. Jinými slovy na zespolečenštění názvu se musí nahlížet z více stran, čímž se vyloučí prostorová omezení na místa, kde existuje zájem pro obchodní využívání.

–       Situace ve státech, které sýr vyrábí

154. V této druhé oblasti rozsudek „Feta“ uvedl nutnost určit, zda existují výrobky uvedené na trhu pod tímto názvem v jiných členských státech, než je stát původu (bod 96).

155. Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl čl. 7 odst. 4 druhou odrážku základního nařízení, který uvádí tuto okolnost jako jednu z příčin námitek proti zápisu. Přesto, použití tohoto ustanovení je stanoveno pro zápisy, které podléhají běžnému postupu(138), kdežto projednávaný případ se týká názvu již chráněného vnitrostátními právními úpravami, které by vedly k ochraně Společenství na základě zjednodušeného postupu. Jedná se tedy o rozdílné situace.

156. S ohledem na výše uvedené mám za to, že postoj vyjádřený v tomto rozsudku zdůrazňuje situaci – která existuje na ostatních územích – ne aby byla upřednostňována před ostatními, ale aby se zabránilo tomu, že bude zlehčována, jak to nejdříve činila Komise. Je tedy třeba dobře zvážit myšlenku uvedenou v rozsudku, protože kdyby se bez dalšího přijala teorie nečinnosti, což by nezohlednilo omezenou právní ochranu, se kterou se mnohé podniky setkaly před vstupem dotčeného nařízení v platnost, kdy byly vystaveny vážnému riziku, protože došlo ke zevšeobecnění tím, že třetí osoby neoprávněně zneužívaly označení původu, vedlo by to k rozporu s dřívější judikaturou, protože v rozsudku SMW Winzersekt, na který již bylo odkázáno v souvislosti s ochranou názvů vín, měl Soudní dvůr za podstatné pro dosažení účelu označení původu to, „[…] že výrobce nemůže pro svůj vlastní výrobek těžit z dobré pověsti získané pro jiný podobný výrobek výrobci z jiného regionu“ a že „[…] konečný spotřebitel obdrží informace tak přesné, jak je to jen nutné pro posouzení příslušných výrobků“. Přiznat větší význam uvedenému činiteli by znevýhodňovalo zboží, se kterým krátce poté, co se objeví na určitém trhu, je na základě jeho dynamiky obchodováno na jiných místech, protože díky současným technologickým pokrokům je soutěžitelé napodobují a používají stejný název.

157. Stručně řečeno odkaz na to, že se zboží se stejným názvem legálně nachází v oběhu, musí být vykládán v souladu se stanoveným systémem ochrany. Tento celkový pohled pouze znamená, že v případech, jako je tento, není třeba opomíjet hodnocení situace v jiných členských státech. To samo o sobě vůbec nestačí k tomu, aby se zabránilo zápisu požadovaného na základě článku 17 základního nařízení.

158. Pokud soustředíme diskusi na toto téma, zjistíme, že sýr zvaný „feta“ je vyráběn zejména v Dánsku, Německu a Francii, kde je druh mléka a postup odlišný od postupu, který se používá v Řecku.

159. K tomuto poslednímu bodu je vhodné shrnout úvahy učiněné v bodech 61 až 62 stanoviska ve výše uvedených věcech Canadane Cheese Trading a Kouri:

a)      Ovčí a kozí mléko má jiné chemické a organoleptické vlastnosti než kravské mléko, používání prvního nebo druhého typu mléka se ve výsledku projevuje v následujících rozdílech:

–        Používání ovčího mléka způsobuje čistě bílou barvu potraviny, kdežto v druhém případě má bíle nažloutlý odstín, který lze upravit pouze prostřednictvím chemické látky.

–        S ovčím mlékem má sýr mastnou, slanou a jemně nakyslou chuť, jakož i výraznou vůni, kterou nelze získat z kravského mléka, které je mimo jiné jemnější.

–        Při použití kravského mléka má výrobek méně děr, než když se použije ovčí mléko, protože solný lák nepůsobí na obě dvě stejně.

b)      Ačkoli díky ultrafiltraci sýr rychleji zraje, protože syrovátko nebo laktosérum je vyloučeno předtím, než se může sedlé mléko srazit, tento druh odlišné výroby nemá významný vliv.

iii) Relevantní vnitrostátní právní předpisy a předpisy Společenství

160. Základní nařízení vyžaduje zohlednit platné právní úpravy v členských státech a ve Společenství.

–       Vnitrostátní právní předpisy

161. Odkaz na vnitrostátní právní předpisy má určit, zda je pojem chráněn v zemi původu a v ostatních státech, nezávisle na objemu obchodu, který tvoří. Je třeba zde připomenout již dříve uvedený aspekt: před právní úpravou Společenství většina zemí neměla právní struktury, které by chránily zeměpisná označení, což určitým způsobem zmenšuje význam tohoto faktoru.

162. V tomto smyslu se řecká ustanovení 80. let omezila na to, že tradiční užívání názvu, které je staré několik století, písemně stanovila a upravila výrobu sýru „feta“ a jeho uvádění na trh.

163. Právní úpravy ohledně této potraviny byly také přijaty v Dánsku – v Nizozemsku již nějakou dobu existovaly – ale bez omezení obchodu, protože by bylo rozporuplné chránit název a zároveň hájit jeho obecný charakter.

164. Je třeba také uvést, že Rakousko vyhrazuje tento název sýru, který pochází z Řecka, na základě výše uvedené dvoustranné dohody, uzavřené dne 20. června 1972.

–       Právní předpisy Společenství

165. V této oblasti byly použity jako skutečnosti pro posouzení zevšeobecnění názvu jak kombinovaná nomenklatura Společného celního sazebníku, tak právní úprava týkající se vývozních náhrad.

166. Přesto s ohledem na jejich účel tyto skutečnosti nemohou být kritériem určení práv průmyslového vlastnictví(139). Stejně tomu je s pravidly, která byla přijata v oblasti společné zemědělské politiky na podporu určitých cen. Posouzení toho, zda příjemce legitimně používá konkrétní název, není při schvalování a použití takovýchto ustanovení zohledněno. Nanejvýš by jim bylo třeba přiznat orientační funkci, která ale není v žádném případě rozhodující.

167. Zde je příklad, jenž ukazuje účinky přísného používání kombinované nomenklatury(140). „Mozartkugeln“ je známá rakouská specialita z marcipánu a nugátu zalitá čokoládou. Pokud by byla považována za čokoládový výrobek, ačkoliv obsahuje jen velmi málo čokolády, byla by vyloučena ze základního nařízení, protože čokoláda není uvedena v příloze I Smlouvy; pokud by byla považována za cukrovinku, byla by uvedena na seznamu přílohy I výše uvedeného nařízení, i když obsahuje i určité množství čokolády.

iv)    Ostatní činitelé

168. Je třeba připomenout povinnost posoudit „všechny relevantní činitele“. Právní nauka jich několik citovala: použití pojmu v referenčních dílech, jako jsou slovníky, cestovní průvodce a průvodce po restauracích(141); objem obchodu v a mimo označený region nebo region, se kterým je název obecně spojován(142); zařazení jako druhového názvu do mezinárodní smlouvy, která je ratifikovaná alespoň jedním členským státem(143).

169. V projednávaném případě jsou zdůrazněny dva činitelé: situace v regionech mimo Společenství a časové hledisko.

–       Situace ve třetích státech

170. Zjištění toho, co se děje v regionech mimo Společenství, vyplývá z odkazu na „oblasti spotřeby“ v čl. 3 odst. 1 základního nařízení, jakož i z jeho článku 12, který stanoví používání těchto ustanovení „na zemědělské produkty nebo potraviny dovážené ze třetí země“, pokud splňují určité podmínky.

171. V této žalobě na neplatnost se nepopírá, že bílé sýry v solném láku podobné sýru „feta“ jsou vyráběny v jiných evropských regionech, například v Bulharsku. Podobné druhy sýru jsou také vyráběny v Íránu a Saudské Arábii z ovčího mléka, jakož i ve Spojených státech a na Novém Zélandu, kde se obvykle používá kravské mléko(144).

172. Vnímání v těchto zemích tedy slouží jako parametr ke správnému vymezení pojmu, ačkoliv je vhodné nepřeceňovat jeho vliv z důvodu účelu ochrany, která je ve hře, bez ohledu na to, jak se to stává ostatním názvům, že je územně rozšířen mezinárodními dohodami(145).

–       Časové hledisko

173. Ačkoliv situace v členském státě, který podal žádost, se týká současnosti, minulost ovlivňuje vnímání procesu zevšeobecnění názvu, zejména pokud jde o určení toho, zda vždy bylo běžné. Historické hledisko má tak v projednávaném případě velký význam.

174. Jestliže připomeneme úvahy ve stanovisku ve výše uvedené věci Canadane Cheese Trading a Kouri, je třeba zdůraznit, že slovo „feta“ má italský původ a pochází z „fetta“, což znamená plátek, kolečko nebo kroužek. V Řecku bylo zavedeno vlivem Benátčanů a v průběhu XIX. století se prosadilo jako název tradičného bílého sýru v solném láku, který je vyráběn už odnepaměti ve větší části této země a v ostatních regionech Balkánu.

V Homérově Odyssee se lze dočíst, že Polyfémos „[…] si potom sedl a dojil své ovce a mečící kozy; všechno, jak sluší se, konal, a vpustil pod každou mládě. Polovic bílého mléka si ihned na tvaroh srazil, uhnětl sedlinu z něho a vložil ji v pletené koše […]“(146). Tímto způsobem Kyklop Polyfémos vyráběl sýry, které Odysseus a jeho společníci našli v jeskyni. Vůbec zde není překvapující, že Polyfémos, který zde používá tento způsob výroby sýru, jenž je tak podobný tradičnímu postupu, který se stále používá v Řecku i dnes, nevěděl nic o všech těch právních problémech, které vyvolává na konci XX. století volný pohyb tohoto výrobku v Evropském společenství. Nejenže totiž nemohl 27 století dopředu předvídat složitost chráněných označení, ale již z jeho samotné podstaty, protože Kyklopové nám jsou popsáni jako bytosti zcela bez spravedlnosti a zákonů(147). V Odyssee Homér také uvádí, jak v dávných dobách Pandarea mocní Kyklopové unášeli dívky, potom co jim bohové zabili jejich rodiče, a popisuje, jak je velká Afrodíté „vypěstovala sladkým medem a sýrem a vínem lahodné chuti“(148).

Další Homérův epos Illias ukazuje význam sýru v Řecku v VIII. století před Kristem(149).

Sýr „feta“ se vyrábí z ovčího mléka a ze směsi ovčího a kozího mléka, kdy bez lisování dochází přírodní cestou k odkapání. Řecké úřady právně upravovaly jeho výrobu až v roce 1988, kdy již existovala řada místních a regionálních druhů (body 14 až 16 stanoviska).

175. Nedostatek technických specifikací na mezinárodní úrovni umožnil v různých zemí vývoj jiného druhu výroby, modernější a více konkurenceschopné, která měla původně uspokojit poptávku řeckých přistěhovalců – jak to během jednání uznali zástupci Německé spolkové republiky a Francouzské republiky. Ve druhé polovině XX. století se v Dánsku, Německu a Nizozemsku začíná vyrábět sýr se stejným názvem z kravského mléka pomocí průmyslového postupu ultrafiltrace. Ve Francii se vyrábí pod stejným názvem sýr z kravského mléka a v určitých místech, jako na Korsice a v určitých oblastech Centrálního masivu, z ovčího mléka, aby se využilo mléko nespotřebované pro „Roquefort“ (bod 17 uvedeného stanoviska).

176. Proč se tito obchodníci rozhodli pojmenovat bílý sýr v solném láku vyráběný z kravského mléka „feta“? Bezpochyby proto, aby mu dali jméno, které spotřebitelům něco říká. Konečně jak to tvrdila Komise během jednání, hledal se název, který zajistí nejvíce prodejů(150).

c)      Posouzení kritérií a následků

177. Základní nařízení neuspořádává příslušné podmínky pro posouzení zevšeobecnění názvu hierarchicky. Naskýtá se tedy otázka, zda jedna z nich má přednost před ostatními.

178. Několikrát uvedený rozsudek Exportur, vydaný před vstupem v platnost tohoto nařízení, rozhodl přiznat důležitější ochranu situaci v místě původu, tedy pojetí, které jsem také sledoval ve svém stanovisku ve výše uvedené věci Canadane Cheese Trading a Kouri(151).

179. Přesto již dříve komentovaný rozsudek „Feta“ změnil tuto judikaturu, aby nebyl znehodnocen žádný z činitelů výslovně uvedených v tomto ustanovení(152), zejména situace v ostatních členských státech. Žádný činitel tudíž nemá přednost před ostatními faktory, všechny musí být posouzeny – ostatní činitelé mohou být také zohledněny; a nic nebrání tomu, aby při tomto posouzení, pokud bude odůvodněné, byl dán větší význam jednomu z nich, neboť vzhledem k tomu, že jejich instrumentální charakter má vymezit neurčitý právní pojem, budou činitelé posouzeny podle jejich schopnosti dosáhnout takového cíle.

180. Pokud budeme sledovat tento myšlenkový pochod, vyvstane pochybnost, zda došlo k přeměně slova „feta“, které rozšířilo svůj význam na označení celé skupiny sýrů, zobecněním jejich původu, výrobního postupu a složení.

181. Kromě individuálního zkoumání každého z činitelů je nutné přistoupit ke společnému posuzování, které zahrnuje:

–        Všechny přímé a nepřímé předcházející skutečnosti, protože někdy (jako v projednávaném případě) má historické hledisko důležitou hodnotu.

–        Skutkové a právní tvrzení účastníků řízení, jakož i důkazy uvedené při řízení, které se týkají napadeného zápisu.

–        Stanovisko vědeckého výboru vydané vysoce kvalifikovanými odborníky (článek 3 výše uvedeného rozhodnutí, které výbor zřídilo)(153).

–        Průzkum veřejného mínění uskutečněný v té době a odpovědi poskytnuté na dotazník zaslaný Komisí(154).

182. Všechny tyto skutečnosti vedou k přesvědčení, že ke zevšeobecnění nedošlo ve Společenství – a také ne v Řecku, jak jsem uvedl ve stanovisku k výše uvedené věci Canadane Cheese Trading a Kouri – protože název „feta“ je nerozlučně spjat s konkrétní potravinou: tedy sýrem, který se vyrábí ve velké oblasti této země z ovčího mléka a ze směsi ovčího a kozího mléka přírodním a řemeslným postupem odkapávání bez lisování.

183. Popřít monopol tohoto názvu včetně případů, kdy může být výrobek vyráběn se stejnými vlastnostmi na jiném místě, by bylo stejné jako zbavit vynálezce jeho patentového práva, protože jiná osoba získá něco podobného poté, co je vynález zapsán(155).

2.      Název „feta“ jako tradiční označení

184. Pokud by Soudní dvůr přijal předchozí úvahy a popřel druhový charakter, je třeba dále zkoumat čl. 2 odst. 3 základního nařízení, který dovoluje, aby se „určitá tradiční zeměpisná nebo nezeměpisná označení pro zemědělský produkt nebo potravinu pocházející z regionu nebo z určitého místa, které splňují podmínky uvedené v odst. 2 písm. a) druhé odrážce“, považovala za označení původu.

185. Název „feta“ neodkazuje přímo na žádné konkrétní místo. Je tedy pro konečný výsledek důležité ověřit, zda splňuje podmínky požadované pro zeměpisná označení, tedy: zda je tradiční, zda označuje pokrm pocházející z určitého regionu nebo určitého místa, zda jeho jakost nebo vlastnosti jsou dány převážně nebo výlučně zeměpisným prostředím a zda jeho produkce, zpracování a příprava probíhá ve vymezené zeměpisné oblasti.

a)      Tradiční charakter názvu

186. Tradice znamená přenos znalostí, učení, historie, rituálů nebo zvyků z generace na generaci. Chování stanovená myšlenkami, pravidly nebo zvyklostmi z minulosti jsou považována za tradiční.

187. Na základě úvah týkajících se vnímání v čase, slovo „feta“ nepochybně splňuje nezbytné vlastnosti, aby bylo považováno za „tradiční“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Přesto toto posouzení samo o sobě pro zápis nestačí. Musí být splněny další výše uvedené podmínky.

b)      Název potraviny pocházející z určitých zeměpisných oblastí

188. Jak jsem to tvrdil i ve stanovisku ve výše uvedené věci Canadane Cheese Trading a Kouri, podobně jako názvy „grappa“, „ouzo“ nebo „cava“, které nepřímo uvádí italský, řecký nebo španělský původ spojený s určitým regionem, aniž by obsahovaly příslušné místní jméno, je název „feta“ spojen se sýrem vyráběným v Řecku, i když název „feta“ pochází etymologicky z italštiny (bod 73).

189. Problém vzniká z toho, že je původ spojen s „názv[em] regionu, určitého místa nebo ve výjimečných případech země“ (čl. 2 odst. 2 základního nařízení), kdežto zde se týká původního výrobku nebo potraviny – všimněme si, že není uvedeno „výlučně pochází“ – „z regionu nebo z určitého místa“ (čl. 2 odst. 3 uvedeného nařízení), přičemž název „feta“ je spojován s větší částí Řecka, a to jak v minulosti, tak v současné době(156).

190. K vyřešení tohoto problému navrhuji několik úvah:

a)      Článek 2 odst. 2 základního nařízení se použije na přímá označení, která tak vyžadují spojení s regionem, jenž může výjimečně zahrnovat i celou zemi. Naproti tomu odstavec 3 stejného článku upravuje nepřímá označení, která spojují výrobek, ale ne gramatický pojem, se zeměpisným místem. Tedy oba dva odstavce se týkají odlišných situací.

b)      Bylo by rozporuplné znovu spojit tradiční označení s územním označením, když samotné ustanovení opomíjí jakékoli prostorové spojení, které ve většině případů neexistuje.

c)      Článek 2 odst. 3 základního nařízení neuvádí pojem „země“, žalobci z toho vyvozují, že není možné, aby tradiční označení zahrnovalo tento prostor. Přesto je možný jiný výklad: neuvedení znamená, že toto maximální územní omezení neexistuje. Opak by mohl být překážkou tomu, aby regiony více států, tedy dvou a tří států(157), byly považovány za „region“. Důležité je, aby potravina, a ne její název, byla spojena s vymezeným prostorem, což vylučuje prostorové nevymezení.

d)      Konečně zjevně existuje shoda ohledně skutečnosti, že se pojem „region“ používaný zákonodárcem Společenství neshoduje se správním významem pojmu(158).

191. Na základě těchto úvah je namístě uznat, že „feta“ jako název sýru pocházejícího z rozlehlého, ale konkrétního regionu splňuje uvedenou podmínku. Rozloha oblasti, ze které pochází, nemá význam, určující skutečností je, že výrobek má vlastnosti, které ho odlišují od ostatních.

192. Tato teze není v rozporu s pojetím výše uvedeného rozsudku CMA, jehož bod 27 poté, co připomenul, že rozsudek Exportur uznal, že ochrana zeměpisných označení „může za určitých podmínek spadat pod ochranu průmyslového a obchodního vlastnictví ve smyslu článku 36 Smlouvy“, měl za to, že režim, kterým Spolková republika Německo přiznala známku kvality výrobkům vyrobeným na jejím území, které splňují určité podmínky, nemůže být považován za zeměpisné označení, jež by mohlo být odůvodněno na základě ustanovení článku 36 Smlouvy. Není přesto možné z této části judikatury vyvodit nemožnost, aby označení původu zahrnovalo celou zemi; kromě toho tradiční označení zpochybňované v projednávaném případě má zvláštnosti odlišné od těch ve sporném případě ve věci CMA.

c)      Důvod jakosti a vlastností názvu „feta“ a územní vymezení jeho produkce, zpracování a přípravy

193. Pro tradiční označení čl. 2 odst. 3 základního nařízení odkazuje na odst. 2 písm. a) druhou odrážku stejného článku, který požaduje, aby jakost nebo vlastnosti byly převážně nebo výlučně dány zvláštním zeměpisným prostředím zahrnujícím přírodní a lidské činitele a aby produkce, zpracování a příprava probíhala ve vymezené zeměpisné oblasti. Tato podmínka odpovídá požadavku spojení mezi výrobkem a územím, odkud pochází, jež je upřesněno ve dvou již citovaných bodech v uvedené odrážce.

i)      Kvalita daná zeměpisným prostředím

194. Pokud připustíme, že „feta“ označuje sýr vyráběný v určitém regionu, zbývá ověřit existenci těchto podmínek, týkajících se kvality a vlastností sýru „feta“.

195. V tomto řízení jsou jako specifičtí činitelé uvedeny klima výrobní oblasti, bohatství a různorodost flóry této oblasti, mléko používané pro přípravu sýru, které pochází z ovcí a koz chovaných podle starého zvyku, jakož i skutečnost, že sýr je připravován zkušenými výrobci prostřednictvím přírodního odkapávání bez lisování.

196. Ověření závislosti mezi těmito skutečnostmi a zvláštnostmi výrobku vyžaduje společné posouzení, které zohledňuje všechny tyto činitele a poukazuje na vztah mezi nimi za účelem získání celkového dojmu(159).

197. V důsledku toho, v rozporu s názorem žalobců, kvalita a vlastnosti sýru „feta“ vyplývají z řeckého prostředí, kde se vyrábí, protože bylo prokázáno, že existuje základní spojení jednak mezi jeho barvou, vůní, strukturou, chutí, složením a jeho vnitřními vlastnostmi, a jednak přírodním prostředím, odkud pochází, kulturou, která ho utvrzuje, a tradičním výrobním postupem prováděným v Řecku.

198. Toto tvrzení není popřeno několika rozdíly, které existují mezi sýry pocházejícími z jednoho nebo druhého řeckého regionu, ani nedostatkem jednotnosti z jiných hledisek, například pokud jde o horopis nebo kvalitu pastvin, protože převládají společná hlediska a základní skutečnosti se shodují. Vymezení kritizované žalobci právě potvrzují tuto myšlenku, protože byla vyloučena ostrovní plocha Řecka s výjimkou „nomomu“ Lesbos(160). Je namístě v tomto ohledu konstatovat, že ovce a kozy z Trácie a Thessalie se velmi podobají, naopak se významně odlišují od skotských, francouzských a kastilských ovcí a koz; stejně tomu tak je i v případě krmiva, které konzumují, hor nebo pastvin, kde zdomácněly, klimatu, ve kterém žijí, a dalších podmínek, které mají vliv na výrobu tohoto výrobku. Rád bych znovu odkázal na román Itala Calvina Palomar, který mistrně vypráví zážitek hlavního hrdiny v pařížském obchodě: „Za každým sýrem je pastvina s jinou zelení pod jiným nebem; solí zaplavené pastviny, které zde normandské přílivy zanechávají každé odpoledne; pastviny provoněné provensálským sluncem a větry; vidíme zde všechny druhy dobytka ve stájích a ovčínech i stěhování stád; představujeme si výrobní tajemství přenášená již několik století. Zde se pan Palomar cítí jako v Louvru, za každým vystaveným předmětem kultura, která mu dala tvar.“(161)(neoficiální překlad)

ii)    Produkce, zpracování a příprava ve vymezené oblasti

199. Požadavek, aby výrobní postup výrobku byl zcela prováděn ve vymezené oblasti, se nevztahuje na název, jenž výrobek získá, který může být bez jakékoli zeměpisné souvislosti.

200. Je třeba zabránit tomu, aby rozdělením fází výroby nebo spojením s neurčitými místy bylo spojení mezi výrobkem a prostředím oslabeno.

201. V případě sýru „feta“ je tato podmínka sotva zpochybnitelná vzhledem k tomu, že řecká právní úprava, i když s přizpůsobením se případům, požaduje, aby region, kde se tento sýr vyrábí, byl rozsáhlejší než vymezený region, kde se surovina získává. Je třeba upozornit na to, že původní oblast používaného mléka byla omezena, že toto mléko musí pocházet ze zvířat domácích ras, které se chovají podle historických metod a pasou na pastvinách oprávněných regionů. Přesto toto oddělení nemá velký význam vzhledem k tomu, že základní nařízení nepožaduje úplnou územní jednotu, když povoluje kruhově uspořádané obvody za podmínky, že jsou tyto obvody přesně vymezeny.

202. Velikost uvedené oblasti není určující, protože nic nebrání tomu, aby zahrnovala celou půdu řeckého poloostrova, i kdyby to vedlo k určité různorodosti výrobku; klíč spočívá v tom, aby se různé fáze výroby prováděly v přesně vymezeném regionu, což bylo v projednávaném případě prokázáno.

d)      Důsledky

203. Zkoumání provedené v předchozích bodech ukazuje, že napadené nařízení je v souladu s právem v rozsahu, v němž kvalifikovalo název „feta“ jako pojem označující sýr, který pochází z významné části Řecka, jehož jakost nebo vlastnosti jsou převážně nebo výlučně dány zvláštním zeměpisným prostředím a jehož produkce, zpracování a příprava probíhá ve vymezené zeměpisné oblasti.

204. Rozloha území vede k různým variantám sýru „feta“, ale všechny se v zásadních bodech shodují, protože obsahují společné znaky, které potvrzují jejich zvláštní povahu.

205. Z výše uvedených úvah vyplývá, že název „feta“ není druhovým, protože splňuje podmínky, aby byl jako tradiční označení považován za označení původu, které si zasluhuje ochranu na celém území Společenství, jako projev průmyslového a obchodního vlastnictví. Tudíž je třeba zamítnout žalobní důvody na neplatnost uvedené v tomto řízení a potvrdit platnost napadených ustanovení.

VI – K nákladům řízení

206. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Spolková republika Německo a Dánské království neměly ve věci úspěch, je namístě jim uložit náhradu vlastních nákladů řízení, jakož i náhradu nákladů řízení Komise. Podle odstavce 4 uvedeného článku, státy, které vstoupily do sporu jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

VII – Závěry

207. Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru:

1)      zamítnout žaloby na neplatnost podané Spolkovou republikou Německo a Dánským královstvím proti nařízení Komise (ES) č. 1829/2002 ze dne 14. října 2002, kterým se mění příloha nařízení (ES) č. 1107/96, pokud jde o název „Feta“;

2)      uložit Spolkové republice Německo a Dánskému království náhradu vlastních nákladů řízení, jakož i náhradu nákladů řízení Komise Evropských společenství;

3)      určit, že Francouzská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jakož i Řecká republika ponesou vlastní náklady řízení.

1 – Původní jazyk: španělština.

2 – Usnesení ze dne 8. srpna 1997, Canadane Cheese Trading a Kouri, C‑317/95, Recueil, s. I‑4681.

3 – Rozsudek ze dne 16. března 1999, Dánsko a další v. Komise, nazvaný „Feta“, C‑289/96, C‑293/96 a C‑299/96, Recueil, s. I‑1541.

4 – Nařízení ze dne 14. října 2002, kterým se mění příloha nařízení (ES) č. 1107/96, pokud jde o název „Feta“ (Úř. věst. L 277, s. 10; Zvl. vyd. 03/37, s. 195).

5 – Bible svatá, první Kniha královská, 5., 6. a 7. kapitola, vydavatelé E. Nácar a A. Colunga, znění v původních jazycích, vydání Desclee de Brouwer, Bilbao, 1975, s. 371 až 373. Některé kvalitní výrobky uznané z důvodu jejich zeměpisného původu jsou také uvedeny v Bibli, jako býci z Bázan, severní oblasti údolí Jordánu, kde se chovala zvířata obzvláště mohutná a bojovná (Kniha žalmů, Žalm 22 – 13, s. 730); stříbro tažené ze zámoří a zlato z Úfazu (Pláč Jeremiášův 10, 9, s. 1144) a vinice v Engadi (Píseň Písní, 1/1, 14, s. 914).

6 – H. Harte Bavendamm, „Geographical Indications and Trademarks: Harmony or Conflict“, in: Symposium on the International Protection of Geographical Indications, Somerset West, South Africa, September 1 and 2, OMPI, Ženeva, 1999, s. 59.

7 – Odkazy nashromážděné J. M. Cortés Martín, La protección de las indicaciones geográficas en el comercio internacional y comunitario, ministerstvo zemědělství, rybolovu a potravinářství, Madrid, 2003, s. 25 a 26.

8 – Vergilius, Aeneida, překlad a poznámky Javiera Echave-Susaeta, vydání Gredos, Madrid, 1977, první vydání. Dodona bylo místo v Epirusu, kde se nacházela Diova věštírna. Vyráběly se zde vázy, které sloužily k věštění podle zvuku, který vydávaly, když si s nimi pohrával vítr ve větvích velkého dubu, na kterém byly zavěšeny (kniha III, verš 465, s. 223).

9 – Tamtéž, kniha III, verš 484, s. 224.

10 – „Ten kdo neumí odlišit sidonský purpur od vlny, která je barvena aquinatskou červení, ten neutrpí tak jistou újmu, již by pocítil do morku kosti, než ten, kdo nečiní rozdíl mezi pravdivým a falešným“ (neoficiální překlad), Horatius, Epištola X, Óda I, XXI a XXIX.6, citovaná M. Plaisant a F. Jacq, Traité de noms et appellations d’origine, Librairies Techniques, Paříž, 1974, s. 1.

11 – Ačkoliv je možné, že v Římě existovaly důkazy o relativní ochraně v Lex Cornelia de Falsis, které chránilo obchodníka proti zneužití odlišného označení prostřednictvím actio iniarium nebo actio doli. Viz R. Franceschelli, Trattato di Diritto Industriale, Giuffrè, Miláno, 1973, s. 77 a násl.

12 – G. M. Ferraio, „Denominazione di origine, indicazione di provenienza e dintorni“, Rivista di Diritto Industriale, 1990, č. 2, s. 224 a násl.

13 – V některých případech kolektivní ochranná známka výrobku spočívala v počátečních písmenech názvu města, kde byl vyroben, nebo v jeho znaku: písmeno „A“ označovalo tapisérie z Audernarde; „B“ určovalo zboží z Bruselu; dvě spojené „E“ zboží z Enghien. Výše uvedený J. M. Cortés Martín, s. 27, poznámka pod čarou 8, kde cituje A. Brauna, Nouveau traité des marques de fabrique et de commerce, droit belge, droit international et droit comparé, Brusel, s. XXIII‑XXIV.

14 – H. Coiné, Derecho privado europeo, část 2, „El siglo XIX“, Fundación Cultural del Notariado, Madrid, 1996, s. 213 a 214, cituje hedvábí vyráběné v Lyonu, len z Bielefeldu a kosy z Erzbergu ve Štýrsku.

15 – Po révokazové epidemii, která postihla vinice ve druhé polovině XIX. století a na začátku XX. století. V tomto smyslu J. M. Girardeu, „The Use of Geographical Indications in a Collective Marketing Strategy: The Example of Cognac“, ve výše uvedeném: Symposium on the International Protection of Geographical Indications, s. 70.

16 – Tento směr se projevil ve francouzském zákoně ze dne 1. srpna 1905 v boji proti podvodům při prodeji zboží a padělání zemědělských výrobků a potravin, ačkoliv to byly právní předpisy na ochranu zvláštních výrobků – jako zákon ze dne 26. července 1925 o ochraně názvu „Roquefort“ – a horizontální právní úpravy pro některé druhy názvů – jako zákon ze dne 30. července 1935 o označení původu ve vinařském odvětví – které dosáhly určitého vymezení ochrany. Ve Španělsku uznává autonomii označení původu jako rozlišovacího znaku Statut vína schválený královským nařízením ze dne 8. září 1932.

17 – M. de Cervantès, Don Quijote de la Mancha, vydání, úvod a poznámky Martína de Riquera, nakladatelství RBA, Barcelona, 1994 (první část, kapitola IV, s. 128), uvádí tyto dřevěné nástroje používané pro spřádání na kolovratu a odvíjení toho, co bylo spředeno, které měly dobrou pověst, pokud byly vyrobeny z buku Sierra de Guadarrama.

18 – Tamtéž, druhá část, kapitola XXXVIII, s. 905.

19 – Tamtéž, druhá část , kapitola XLIX, s. 981.

20 – Tamtéž, druhá část, kapitola XXXII, s. 865.

21 – Tamtéž, druhá část, kapitola XXXIII, s. 876.

22 – Vega y Carpio, Lope de, El caballero de Olmedo, vydání Francisca Rica, nakladatelství Cátedra, Madrid, 1981, první jednání, verš 103, s. 111.

23 – Vega y Carpio, Lope de, Peribáñez y el comendador de Ocaña, vydání Juana M^a Marína, nakladatelství Cátedra, Madrid, 1979, první jednání, výstup XIII, verš 677, s. 89.

24 – Tamtéž, první jednání, výstup XIII, verš 739, s. 91.

25 – W. Shakespeare, Hamlet, kralevic dánský, překlad Luise Astrana Marína, třinácté vydání, nakladatelství Aguilar, Madrid, 1965, první jednání, čtvrtý výstup, s. 1342.

26 – Tamtéž, páté jednání, výstup II, s. 1391.

27 – M. Proust, À la recherche du temps perdu, svazek III, Sodome et Gomorrhe, s. 330.

28 – Tamtéž, svazek III, La prisonnière, s. 542.

29 – Carpentier, A., La consagración de la primavera, vydavatelé Siglo XXI de España, sedmé vydání, Madrid, 1979, část III, kapitola 18, s. 219.

30 – Tamtéž, část VII, kapitola 35, s. 463.

31 – Tamtéž, část VII, kapitola 36, s. 480. Mimo jiné v tomto románu vypráví, že jedna z jeho postav, Tereza, má vzácný dar odhalit „každý podvod nebo ‚zlodějství‘ ohledně koupě kaviáru, původu husích jater nebo pravosti vín známých značek a dobrých ročníků“ (neoficiální překlad). Tato žena, když kárala svého kuchaře, říkala: „ty víš, že mí krajané neví nic o ročnících, že bys jim mohl dát coca‑colu nebo pepsi‑colu, ale mě, mě neoklameš s lahvemi Mouton‑Rothschild naplněnými galicijskou bryndou. A příště, jestliže zkusíš podávat šampaňské druhé kategorie za Dom Pérignon, pošlu Tě zpátky do Francie […]“ (neoficiální překlad) (část III, kapitola 18, s. 219).

32 – M. M. Maroño Gargallo, La protección jurídica de las denominaciones de origen en los Derechos español y comunitario, Marcial Pons, Madrid, 2002, s. 176.

33 – „[…] právo průmyslového vlastnictví přiznává právo výlučnosti pro celý trh, který je rozšířen na zeměpisnou oblast, ve které existuje volný pohyb zboží […] Jestliže se trh rozšiřuje a stává se nadnárodním, aniž by byla přijata výlučnost pro právo průmyslového vlastnictví v této nové oblasti, nevyhnutelně tak dochází ke konfliktu […]“ (neoficiální překlad), A. Bercovitz, „La propiedad industrial e intelectual en el Derecho comunitario“, ve společném díle Tratado de Derecho Comunitario Europeo, díl II, Civitas, Madrid, 1986, s. 532.

34 – Článek III‑154 Smlouvy o Ústavě pro Evropu (Úř. věst. 2004, C 310, s. 1) také stanoví tuto příčinu jako jednu z příčin, které odůvodňují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu zboží.

35 – Úř. věst. 1970, L 13, s. 29; Zvl. vyd. 02/01, s. 3.

36 – Úř. věst. 1979, L 33, s. 1; čl. 18 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne 20. března 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy (Úř. věst. L 109, s. 29; Zvl. vyd. 15/05, s. 75), která ruší dřívější směrnici, obsahuje podobné znění.

37 – Vše bude záviset na koncepci, jež bude upřednostněna: tradiční koncepce ochraňuje výrobky, jejichž specifické vlastnosti jsou dány převážně přírodními činiteli oblasti původu, širší koncepce nezohledňuje tuto zvláštní povahu. V tomto smyslu není vyloučeno, že označení původu dalších zboží budou chráněna. R. Pellicer, „Primeros pasos de una política comunitaria de defensa de la calidad de los productos alimenticios. Reglamento sobre la ‚especificidad‘ y Reglamento sobre denominaciones de origen e indicaciones geográficas“, Gaceta Jurídica, B 83 a B‑84, květen 1993, s. 13 a 15; zejména B‑84, s. 16.

38 – Úř. věst. L 208, s. 1; Zvl. vyd. 03/13, s. 4.

39 – Nařízení Rady (ES) č. 692/2003 ze dne 8. dubna 2003, které mění nařízení č. 2081/92 (Úř. věst. L 99, s. 1), směřuje, i když opatrně, k tomuto smyslu a uvádí, že „k tomu, aby byla splněna očekávání některých producentů, ukázalo se rovněž nezbytným rozšířit seznam zemědělských produktů uvedený v příloze II nařízení Rady (EHS) č. 2081/92. Je rovněž vhodné rozšířit seznam uvedený v příloze I zmíněného nařízení tak, aby zahrnoval potraviny vyráběné z produktů uvedených v příloze I Smlouvy, které prošly pouze lehkým zpracováním“ (první bod odůvodnění).

40 – Úř. věst. 1962, 30, s. 989.

41 – Úř. věst. L 179, s. 1; Zvl. vyd. 03/26, s. 25. Tomuto nařízení předcházela nařízení Rady (EHS) č. 816/70 ze dne 28. dubna 1970 o doplňujících ustanoveních v oblasti společné organizace trhu s vínem (Úř. věst L 99, s. 1) a nařízení Rady č. 817/70 ze dne 28. dubna 1970 o zvláštních ustanoveních týkajících se jakostních vín stanovených oblastí (Úř. věst L 99, s. 20) (neoficiální překlad). Tato nařízení pak byla nahrazena nařízeními Rady (EHS) č. 337/79 a č. 338/79 ze dne 5. února 1979 (Úř. věst L 54, s. 1 a 48), které byly zase nahrazeny nařízeními Rady (EHS) č. 822/87 a č. 823/87 ze dne 16. března 1987 (Úř. věst L 84, s. 1 a 59), zrušenými nařízením č. 1493/1999, které je v současné době v platnosti.

42 – Na základě nařízení Rady (EHS) č. 1576/89 ze dne 29. května 1989, kterým se stanoví obecná pravidla pro definici, označování a obchodní úpravu lihovin (Úř. věst. L 160, s. 1; Zvl. vyd. 03/09, s. 59), a č. 1601/91 ze dne 10. června 1991, kterým se stanoví obecná pravidla pro definici, označování a obchodní úpravu aromatizovaných vín, aromatizovaných vinných nápojů a aromatizovaných vinných koktejlů (Úř. věst. L 149, s. 1; Zvl. vyd. 03/11, s. 286), jsou zeměpisná označení výlučně vyhrazena pro tyto výrobky, které se vztahují k oblasti, kde „získávají své charakteristické a konečné vlastnosti“ [čl. 5 odst. 3 písm. b) a čl. 6 odst. 2 písm. b)].

43 – Jak vyplývá z čl. 2 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice, cílem tohoto pravidla bylo ochránit kupující před jakýmkoli uvedením v omyl nebo záměnou, které by byly způsobeny názvem zboží. Rovnocenným v oblasti vín bylo nařízení Rady (EHS) č. 2392/89 ze dne 24. července 1989 o obecných pravidlech pro označování a obchodní úpravu vín a hroznového moštu (Úř. věst L 232, s. 13), zrušené nařízením č. 1493/1999.

44 – G. Salignon, „La jurisprudence et la réglementation communautaires relatives à la protection des appellations d’origine, des dénominations géographiques et des indications de provenance“, Revue du Marché Unique Européen, č. 4, 1994, s. 107.

45 – Cíl oznámený v roce 1985 Komisí v Zelené knize o budoucnosti evropského zemědělství [Bol ES 7/8‑1985, body 1.2.1 a násl. a COM(85) 333 konečné], jakož i ve sdělení o dotvoření vnitřního trhu: právní předpisy Společenství o potravinách [Bol‑ES 11‑1985, bod 2.1.18 a COM(85) 603 konečné].

46 – Zejména v rozsudku ze dne 20. února 1979, Rewe-Zentral, zvaném „Cassis de Dijon“, 120/78, Recueil s. 649.

47 – Tento návrh se vyskytoval v memorandu francouzské vlády zaslaném Radě v roce 1988 pod názvem „Příspěvek k uzavření vnitřního trhu potravinářských produktů“, ve kterém kromě podnětu k harmonizaci ochrany označení původu potravin bylo po Komisi žádáno, aby pokračovala v přípravě vertikálních harmonizačních pravidel – zejména pro základní výrobky – aby zavedla do oblasti Společenství systém uznání potravinářských vlastností, které jsou součástí kuchařských tradic každého členského státu, a vypracovala úmluvy o osvědčení kvality. Viz O. Brouwer, „Community Protection of Geographical Indications and Specific Character as a Means of Enhacing Foodstuffs Quality“, Common Market Law Review, č. 28 1991, s. 618.

48 – Například ve sdělení Komise o obchodních názvech potravinářských výrobků ze dne 24. října 1989 (Úř. věst C 271, s. 2) (neoficiální překlad).

49 – Odsouhlasil různá usnesení, mezi kterými je třeba zdůraznit usnesení ze dne 28. dubna 1989, které navrhuje zavést do Společenství ochranný režim označení původu, i když omezený jen na sýry.

50 – Stejný den přijala také nařízení Rady (EHS) č. 2082/92 o osvědčeních o zvláštní povaze zemědělských produktů a potravin (Úř. věst. L 208, s. 9; Zvl. vyd. 03/13, s. 12), jehož cílem je také zavést na trh metodu rozlišení, jež umožní některým producentům zvýšit svůj prodej nebo zlepšit si své marže tím, že se vedle vnitrostátní úpravy o osvědčení vytvoří tradiční systém zápisu a označení výrobků, které mají zvláštní osvědčenou povahu, ale na rozdíl od označení původu a zeměpisných označení nebude produkce a příprava spojena s určitým místem.

51 – M. M. Maroño Gargallo, výše uvedené, s. 217.

52 – Uvedené v poznámce pod čarou 2 v bodě 36. Viz také bod 42, který se týká důsledků, které vyvolá zápis na základě základního nařízení.

53 – Tato formulace přejímá koncepci pojmu, která je obdobná koncepci tradičně uznávané v mezinárodních předpisech a ve vnitrostátních právech. Znění uvedeného článku připomíná definici čl. 2 odst. 1 Lisabonské dohody na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu ze dne 31. října 1958, revidované ve Stockholmu dne 14. června 1967 (Recueil des traités des Nations unies, svazek 923, č. 13172, s 205, dále jen „Lisabonská dohoda“). Přibližuje se také definici v článku 79 španělského zákona 25/1970 ze dne 2. prosince 1970 o vinné révě, vínu a alkoholech (Ley del Estatuto de la Viña, del Vino y los Alcoholes, BOE č. 291 ze dne 5. prosince 1970, s. 19816) a definici článku 22 zákona 24/2003 ze dne 10. července 2003 o vinné révě a vínu (Ley de la Viña y del Vino, BOE č. 165 ze dne 11. července 2003, s. 27165), který zrušil dřívější zákon.

54 – Někteří autoři se domnívají, že existuje právě rozdíl ve stupni, nikoli v podstatě, jako L. Sordelli, „Indicazioni geografiche e denominazioni di origine nella disciplina comunitaria“, Diritto Industriale, 1994, s. 837 a násl.; další tvrdí, že rozdíl není jasný, jako M. López Benítez, Las denominaciones de origen, Cedecs, Córdoba, 1996, s. 85, názor vyjádřený Evropským hospodářským a sociálním výborem ve stanovisku ze dne 3. července 1991 k návrhu nařízení Rady (EHS) o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin (Úř. věst. C 269, s. 62).

55 – Protokol zvláštního výboru „zemědělství“ č. 7290/92 ze dne 12. června 1992 uvádí, že „Komise a Rada prohlašují, že ve smyslu čl. 2 odst. 2 pododstavce a) a b) je Lucemburské velkovévodství považováno za výjimečný případ. Rada a Komise potvrzují, že lucemburská národní ochranná známka je chráněna článkem 2 nařízení“ (neoficiální překlad). Viz výše uvedený R. Pellicer, B 84, s. 16 a 17.

56 – Jak v té době naznačil Evropský hospodářský a sociální výbor ve výše uvedeném stanovisku ze dne 3. července 1991, které bylo vydáno k návrhu nařízení.

57 – Tato posledně uvedená možnost byla již zdůrazněna generálním advokátem Jacobsem v jeho stanovisku k věci Komise v. Německo (rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, nazvaný „CMA“, C‑325/00, Recueil s. I‑9977), když v bodě 40 uvádí, že vymezení „se použijí hlavně tehdy, pokud je daný členský stát zvláště malý (například Lucemburské velkovévodství), a možná i tehdy, pokud je zápis požadován pro členský stát jako celek, co se týče určitého výrobku, jehož kvalita a dobrá pověst mohou být tomuto členskému státu přičteny“ (neoficiální překlad).

58 – Francouzský zákon ze dne 6. července 1966 bez omezení připouští, že jméno země je označením původu. Žádné prostorové omezení se také vůbec nevyskytuje v Dohodě o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví, která je přílohou 1C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace schválené rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986‑1994) (Úř. věst L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80). Její článek 22 definuje zeměpisná označení jako označení „která určují zboží jako zboží, pocházející z území člena, nebo oblasti, nebo místa tohoto území, jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží připsat v podstatě jeho zeměpisnému původu“. Stejně tomu tak je i v Lisabonské dohodě ohledně určení označení původu.

59 – To vyplývá i z pojmu „stanovená pěstitelská oblast“ v příloze VI A nařízení č. 1493/1999, který se omezuje na „oblast pěstování révy nebo soubor těchto oblastí“. Podrobněji třetí bod odůvodnění nařízení č. 1576/89 uvádí, že „[…] právo Společenství by mělo určitým územím, k nimž mohou výjimečně patřit i některé země, vyhradit užívání zeměpisných údajů, které se k nim vztahují […]“, a stanoví ve čl. 5 odst. 3 konkrétní výjimku ve prospěch Lucemburského velkovévodství – „marque nationale luxembourgeoise“.

60 – Výše uvedený J. M. Cortés Martín, s. 351. V tomto smyslu bylo správně uvedeno, že možnost dokázat toto spojení „se zmenšuje, jestliže rozšíříme územní rozsah, na který by se označení mělo vztahovat“ (bod 8 stanoviska generálního advokáta La Pergoly ve věci „Feta“).

61 – Nařízení Komise (ES) č. 2325/97 ze dne 24. listopadu 1997, kterým se doplňuje příloha nařízení (ES) č. 1107/96 o zápisu zeměpisných označení a označení původu podle postupu stanoveného v článku 17 nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 (Úř. věst. L 322, s. 33; Zvl. vyd. 03/22, s. 95).

62 – Nařízení Komise (ES) č. 1778/2001 ze dne 7. září 2001, kterým se doplňuje příloha nařízení (ES) č. 1107/96 (Úř. věst. L 240, s. 6; Zvl. vyd. 03/33, s. 348).

63 – Generální advokát Cosmas v bodě 45 stanoviska předneseného ve věcech Windsurfing Chiemsee (rozsudek ze dne 4. května 1999, C‑108/97 a C‑109/97, Recueil, s I‑2779) za přírodní činitele považuje suroviny, půdu a podnebí oblasti a za lidské činitele koncentrace podobných podniků ve stejné oblasti, specializaci při výrobě nebo přípravě určitých výrobků a zachování kvality na určité úrovni.

64 – Ve skutečnosti mnohé minerální vody – u kterých převládají přírodní činitelé – byly zapsány jako označení původu, kdežto pekařské a cukrářské výrobky jako zeměpisné označení. Je třeba zohlednit skutečnost, že nařízení č. 692/2003 vyloučilo minerální a pramenité vody z působnosti základního nařízení tak, že po uplynutí doby 10 let od okamžiku jeho schválení přestanou být tato označení uváděna v rejstříku (článek 2).

65 – C. Fernández Novoa, La protección internacional de las denominaciones geográficas de los productos, Tecnos, Madrid, 1970, s. 3.

66 – V návrhu nařízení (Úř. věst. C 30, s. 11) se tradiční označení považují za zeměpisná označení. Ostatně skutečnost, že rozšíření zeměpisných označení nebylo předvídáno, byla některými autory považována za diskriminační: F. K. Beier a R. Knaak, „The Protection of Direct and Indirect Geographical Indications of Source in Germany and The European Community“, International Review of Industrial Property and Copyright Law, sv. 25‑1994, s. 32; W. Tilmann, „EG‑Schutz für Geographische Herkünftsangaben“, Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht, 1992, s. 833, a P. Jiménez Blanco, Las denominaciones de origen en el Derecho del comercio internacional, Eurolex, Madrid, 1996, s. 52.

67 – Nařízení č. 1493/1999 uvádí v příloze VI, že označení „muscadet“, „blanquette“, „vinho verde“, „cava“ a „manzanilla“ se uznávají za názvy daných pěstitelských oblastí, které byly stanoveny a upraveny dotčenými členskými státy před 1. březnem 1986. Stejně tak nařízení č. 1576/89 chrání označení „pacharán“, „korn“, „kornbrand“ a „jägertee“.

68 – Tato výjimka byla do nařízení zavedena na návrh Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, aby byl zapsán „sýr Stilton“, jehož výroba začala v anglickém městě Stilton a následně byla přenesena do blízkého místa, přičemž se zachoval název, pod kterým byl tradičně znám.

69 – Rozsudek ze dne 20. února 1975, Komise v. Německo, zvaný „Sekt-Weinbrand“, 12/74, Recueil s. 181.

70 – Výše uvedený C. Fernández Novoa, s. 39; viz také A. Mattera, El mercado único, sus reglas y su funcionamiento, Civitas, Madrid, 1991, s. 447.

71 – Upravena v nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146).

72 – Nové znění tohoto ustanovení se nachází v nařízení Rady (ES) č. 806/2003 ze dne 14. dubna 2003 o přizpůsobení ustanovení týkajících se výborů, které jsou nápomocny Komisi při výkonu jejích prováděcích pravomocí, stanovených v právních aktech Rady přijatých konzultačním postupem (kvalifikovaná většina), ustanovením rozhodnutí 1999/468/ES (Úř. věst. L 122, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 301).

73 – Podrobnosti o tomto postupu jsou uvedeny ve sdělení Komise hospodářským subjektům, které jsou dotčeny označením původu a zeměpisným označení zemědělských výrobků a potravin, ohledně zjednodušeného postupu zápisu na úrovni Společenství stanoveného v článku 17 nařízení č. 2081/92 (Úř. věst. C 273 ze dne 9. října 1993, s. 4) (neoficiální překlad). Právní teorie důrazně kritizovala, že neexistuje postup umožňující jedincům, kteří jsou dotčeni zápisem, aby vyjádřili své námitky; mezi jinými i výše uvedený J. M. Cortés Martín, s. 386 a 387. Podle třináctého bodu odůvodnění nařízení č. 692/2003 tento nedostatek způsobil – spolu s dalšími důvody – zrušení zjednodušeného postupu.

74 – Rozhodnutí o zřízení vědeckého výboru pro označení původu, zeměpisná označení a osvědčení o zvláštní povaze (Úř. věst. 1993, L 13, s. 16), změněné rozhodnutím Komise 94/437/ES ze dne 14. června 1994 (Úř. věst. L 180, s. 47; Zvl. vyd. 03/16, s. 262) a 97/656/ES ze dne 2. října 1997 (Úř. věst. L 277, s. 30; Zvl. vyd. 03/22, s. 5, dále jen „rozhodnutí 93/53“).

75 – Nařízení o zápisu zeměpisných označení a označení původu podle postupu stanoveného v článku 17 nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 (Úř. věst. L 148, s. 1; Zvl. vyd. 03/13, s. 4).

76 – Nařízení Komise (ES) č. 1263/96 ze dne 1. července 1996 (Úř. věst. L 163, s. 19; Zvl. vyd. 03/19, s. 234); č. 123/97 ze dne 23. ledna 1997 (Úř. věst. L 22, s. 19; Zvl. vyd. 03/20, s. 212); č. 1065/97 ze dne 12. června 1997 (Úř. věst. L 156, s. 5; Zvl. vyd. 03/21, s. 143); č. 134/98 ze dne 20. ledna 1998 (Úř. věst. L 15, s. 6; Zvl. vyd. 03/22, s. 232); č. 644/98 ze dne 20. března 1998 (Úř. věst. L 87, s. 8; Zvl. vyd. 03/22, s. 333); č. 1549/98 ze dne 17. července 1998 (Úř. věst. L 202, s. 25; Zvl. vyd. 03/23, s. 236); č. 83/1999 ze dne 13. ledna 1999 (Úř. věst. L 8, s. 17; Zvl. vyd. 03/24, s. 287); č. 590/1999 ze dne 8. března 1999 (Úř. věst. L 74, s. 8; Zvl. vyd. 03/25, s. 66); č. 1070/1999 ze dne 25. května 1999 (Úř. věst. L 130, s. 18; Zvl. vyd. 03/25, s. 274); č. 2317/1999 ze dne 29. října 1999 (Úř. věst. L 280, s. 66; Zvl. vyd. 03/26, s. 385); č. 813/2000 ze dne 17. dubna 2000 (Úř. věst. L 100, s. 5; Zvl. vyd. 03/20, s. 20); č. 2703/2000 ze dne 11. prosince 2000 (Úř. věst. L 311, s. 25; Zvl. vyd. 03/31, s. 39); č. 913/2001 ze dne 10. května 2001 (Úř. věst. L 129, s. 8; Zvl. vyd. 03/32, s. 231); č. 1347/2001 ze dne 28. června 2001 (Úř. věst. L 182, s. 3; Zvl. vyd. 03/33, s. 97); č. 1660/2003 ze dne 19. září 2003 (Úř. věst. L 234, s. 10; Zvl. vyd. 03/40, s. 52), jakož i výše uvedená nařízení č. 2325/97 a č. 1778/2001 a č. 1829/2002, které je v projednávaném případě napadeno.

77 – Rozsudek ze dne 11. července 1974, 8/74, Recueil, s. 837.

78 – Francouzský ovocný likér s 15 až 20 stupni alkoholu, který se volně prodával ve Francii a který chtěli uvést na trh v Německu, kde byl předepsán minimální obsah alkoholu 25 stupňů.

79 – Rozsudky ze dne 17. června 1981, Komise v. Irsko, 113/80, Recueil, s. 1625, bod 7; ze dne 9. června 1982, Komise v. Itálie, 95/81, Recueil, s. 2187, body 20 a 21, jakož i ze dne 7. května 1997, Pistre a další, C‑321/94 až C‑324/94, Recueil, s. I‑2343, bod 52.

80 – Rozsudek ze dne 19. března 1991, Komise v. Řecko, C‑205/89, Recueil, s. I‑1361, bod 9.

81 – Například F. K. Beier, „Propiedad industrial y libre circulación de mercancías en el mercado interior y en el comercio con terceros Estados“, Revista General de Derecho, č. 549, červen 1990, s. 4521, a poznámka pod čarou 31, s. 4519; stejně tak výše uvedený A. Bercovitz, s. 520.

82 – Revidované ve Stockholmu ze dne 14. července 1967, Recueil des traités des Nations unies, svazek 828, č. 11851, s. 305.

83 – Rozsudek ze dne 9. června 1992, C‑47/90, Recueil, s. I‑3669.

84 – Rozsudek ze dne 10. listopadu 1992, C‑3/91, Recueil, s. I‑5529.

85 – Rozsudek ze dne 16. května 2000, C‑388/95, Recueil, s. I‑3123.

86 – Rozsudek ze dne 20. května 2003, C‑469/00, Recueil, s. I‑5053, bod 49.

87 – Rozsudek ze dne 20. května 2003, C‑108/01, Recueil, s. I‑5121, bod 64.

88 – Existence dvojího spojení, včetně údajů o původu, byla tvrdě kritizována právní teorií. Mezi jinými i F.‑K. Beier, „La nécessité de protéger les indications de provenance et les appellations d’origine dans le Marché commun. En marge de l’arrêt Sekt/Weinbrand de la Cour de justice des Communautés européennes du 20 février 1975“, Propriété intellectuelle, OMPI/BIRPI, 1977, s. 160.

89 – Například rozsudky ze dne 23. května 1978, Hoffman-La Roche, 102/77, Recueil s. 1139, bod 7; ze dne 11. července 1996, Eurim‑Pharm, C‑71/94 až C‑73/94, Recueil, s. I‑3603, bod 31, – oba dva se týkají ochranných známek; výše uvedený Exportur (bod 28) nebo rozsudek ze dne 13. prosince 1994, SMW Winzersekt, C‑306/93, Recueil, s. I‑5555, bod 25, výslovně odkazují na „dobrou pověst“.

90 – Rozsudek ze dne 14. září 1982, 144/81, Recueil, s. 2853.

91 – Rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, C‑312/98, Recueil, s. I‑9187, který odpovídá na předběžnou otázku položenou v rámci sporu o etiketách piva.

92 – Rozsudek ze dne 14. prosince 2000, C‑99/99, Recueil, s. I‑11535.

93 – Nařízení Komise (ES) č. 2815/98 ze dne 22. prosince 1998 (Úř. věst L 349, s. 56).

94 – Rozsudek ze dne 18. listopadu 2003, C‑216/01, Recueil, s. I‑13617.

95 – Rozsudek ze dne 4. března 1999, C‑87/97, Recueil, s. I‑1301. V této věci byly v rozporu názvy „Cambozola“, sýr dovážený do Itálie z jednoho členského státu, kde byl také legálně vyráběn, a „Gorgonzola“, italský sýr, jehož označení původu je v rejstříku Společenství. Soudní dvůr se domníval, že ačkoli vnější vzhled obou potravin není nepodobný, je oprávněné se domnívat, že jde o evokování chráněného označení, jestliže pojmy používané na jejich popsání obsahují stejný počet slabik a končí dvěma stejnýma slabikami, které jsou foneticky a opticky blízké.

96 – Protože v těchto rozsudcích nebyly zveřejněny specifikace označení původu, byla zkoumána také jejich dovolatelnost vůči třetím osobám.

97 – Rozsudek ze dne 9. června 1998, C‑129/97 a C‑130/97, Recueil, s. I‑3315. V této věci francouzská vláda po zápisu označení „époisses de Bourgogne“ podle zjednodušeného postupu požadovala jeho změnu, která by nadále chránila pouze označení „époisses“.

98 – Rozsudek ze dne 25. června 2002, C‑66/00, Recueil, s. I‑5917.

99 – Na základě nařízení č. 590/1999.

100 – Rozsudek ze dne 6. prosince 2001, C‑269/99, Recueil, s. I‑9517.

101 – Generální advokát Alber se také vyjádřil v tomto smyslu ve stanoviscích, které přednesl ke dvěma věcem, které vedly k uvedeným rozsudkům (body 92 a 97).

102 – Viz předcházející skutečnosti v bodech 22 až 47 rozsudku „Feta“, jenž bude podrobně zkoumán dále.

103 – FEK B 8.

104 – Obecné shrnutí dotazníku se nachází v příloze 1 žalobní odpovědi Komise. Jeho orientační charakter je zdůrazněn samotným nařízením č. 1829/2002, které ve svém sedmnáctém bodě odůvodnění uvádí, že „neexistence zvláštního právního rámce téměř ve všech členských státech spolu s velmi obecnou definicí pojmu ‚Feta‘ v kombinované nomenklatuře někdy vede k poněkud přibližným odhadům a křížová kontrola odpovědí vede ke statisticky nesouhlasícím údajům. Pro mnohé členské státy je obtížné rozlišit mezi domácí výrobou a zpětným vývozem, což může údaje uměle nadhodnotit“.

105 –      Nizozemské království také využívalo právní úpravu tohoto typu v letech 1981 až 1998. Rakouská republika vyhradila tento pojem řeckým výrobkům na základě dohody podepsané s Řeckem dne 20. června 1972 a uzavřené dne 5. června 1970 na základě úmluvy mezi těmito dvěma státy, týkající se ochrany označení původu a názvů zemědělských, řemeslných a průmyslových výrobků (BGBl 378/1972 a 379/1972; Österreichisches Patentblatt č. 11/1972 ze dne 15. listopadu 1972).

106 – Podle údajů poskytnutých zástupcem Francouzské republiky na jednání výroba v tomto státě činila 10 325 tun v roce 2003 a 11 200 tun v roce 2004.

107 –      Podle devatenáctého bodu odůvodnění nařízení č. 1829/2002, hrubý odhad „[…] je v některých případech nedostatečný a v jiných případech vede k chybným výsledkům: v některých členských státech se výpočtem došlo k teoreticky záporné spotřebě, protože není možné zohlednit stávající zásoby, zpětné vývozy a další“.

108 –      Během jednání se prokázalo, že obaly s tímto typem označení jsou používány německými a dánskými producenty, což také vyplývá z dokumentů, které Komise připojila k žalobní odpovědi.

109 – Úplný text se nachází v příloze 3 žalobní odpovědi Komise. Posouzení jsou zopakována ve třicátém a třicátém druhém bodu odůvodnění nařízení č. 1829/2002.

110 – Ačkoliv bylo právní naukou tvrzeno, že pouze kompromis může vyřešit tento spor. A. Fluir, „Feta als geschützte Ursprungsbezeichnung – eine Leidensgeschichte“, European Law Reporter, 2002, č. 11, s. 437.

111 – Ministerská vyhláška č. 15294/1987 ministerstev zemědělství a financí (FEK B 347).

112 – FEK B 892.

113 – FEK B 663.

114 – FEK B 667.

115 – U Soudu prvního stupně Evropských společenství bylo také podáno více žalob tohoto druhu proti uvedenému nařízení ze strany Alpenhain‑Camembert‑Werk a další (T‑370/02), Confédération générale des producteurs de lait de brebis et des industriels de Roquefort (T‑381/02) a Arla Foods a další (T‑397/02). Usnesení ze dne 6. července 2004 (T‑370/02, Sb. rozh. s. II‑2097), vydané v první z uvedených věcí, vyhovělo námitce vznesené Komisí tím, že prohlásilo nepřípustnost, protože napadený akt se netýká osobně žalobkyň, německých podniků, které se věnují výrobě sýru uvedeného na trh jako „feta“. Obě dvě věci stále probíhají.

116 – Jednací řád Soudního dvora ze dne 19. června 1991 (Úř. věst. L 176, s. 7), několikrát změněn (v posledním úplném znění ze dne 14. srpna 2003, Úř. věst. C 193, s. 1).

117 – Nařízení Rady č. 1 ze dne 15. dubna 1958 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. 1958, 17, s. 385; Zvl. vyd. 01/01, s. 3).

118 – Zaslání programu jednání a návrhů opatření, jakož i ostatních pracovních dokumentů nejpozději čtrnáct kalendářních dnů před konáním zasedání je stanoveno v článku 3 Vzorového jednacího řádu výboru (Úř. věst. 2001, C 38, s. 3), odsouhlaseného rozhodnutím Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (Úř. věst L 184, s. 23; Zvl. vyd. 01/03, s. 124). Je třeba také zohlednit toto rozhodnutí a nařízení č. 806/2003.

119 – Došel jsem k podobným úvahám ve stanovisku předneseném ve věci Aalborg Portland a další v. Komise; rozsudek ze dne 7. ledna 2004, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123), v němž jsem uvedl, že je na místě zrušit akt, který zastavuje řízení „pouze pokud zjistíme, že jeho výsledek by mohl být rozdílný a pro dotyčného příznivější, pokud by byla procesní pravidla přísně dodržena nebo pokud přesně zjistíme, že formální vada brání určit, zda by rozhodnutí bylo jiné“. Také jsem dodal, že „formální vady nemají vlastní život odlišný od podstaty sporu. Jestliže je rozhodnutí, vydané na základě chybného formálního postupu, zrušeno, protože kvůli vadám spočívajícím v postupu pro jeho přijetí je chybné meritorně, tak je zrušeno na základě podstatné vady rozhodnutí, a ne na základě procesní chyby. Formální vada má vlastní bytí, jen pokud kvůli ní není možné přijaté rozhodnutí posoudit“.

120 – Na základě shrnutí zápisu ze zasedání nedošlo k souhlasu, návrh obdržel 47 hlasů pro, 23 proti a 17 zdržení se. Tento dokument jako ostatní protokoly z výboru zeměpisných označení a označení původu zemědělských výrobků a potravin lze nalézt na www.europa.eu.int/comm/agriculture/minco/regco.

121 – Rozsudek ze dne 10. února 1998, C‑263/95, Recueil, s. I‑441.

122 – Rozsudek ze dne 11. listopadu 2004, C‑249/02, Sb. rozh. s. I‑10717.

123 – Rozsudek ze dne 23. února 1988, Spojené království v. Rada, 131/86, Recueil, s. 905, bod 37.

124 – Rozsudek ze dne 20. března 1959, Nold v. Haute Autorité, 18/57, Recueil, s. 89, a následující.

125 – Rozsudek ze dne 14. února 1990, Delacre a další v. Komise, C‑350/88, Recueil, s. I‑395, a ze dne 15. dubna 1997, Irish Farmers Association a další, C‑22/94, Recueil, s. I‑1809.

126 – Také žaloba Dánského království postupuje v tomto pořadí, kdežto žaloba Spolkové republiky Německo uvádí nejdříve tradiční charakter označení, aby mu pak přiznala druhový charakter.

127 – Opakuji příklad uvedený ve slovníku Španělské královské akademie, 22. vydání.

128 – Přesto jsem uvedl v bodě 28 stanoviska ve výše uvedené věci Canadane Cheese Trading a Kouri, že za takové jsou považovány: „ocet“ (rozsudek ze dne 9. prosince 1981, Komise v. Itálie, 193/80, Recueil, s. 3019); „jalovec“ (rozsudek ze dne 26. listopadu 1985, Miro, 182/84, Recueil, s. 3731); „pivo“ (rozsudek ze dne 12. března 1987, Komise v. Německo, zvaný „zákon o čistotě piva“, 178/84, Recueil, s. 1227); „těstoviny“ (rozsudky ze dne 14. července 1988, 3 Glocken a Kritzinger, 407/85, Recueil, s. 4233, a Zoni, 90/86, Recueil, s. 4285); „jogurt“ (rozsudek ze dne 14. července 1988, Smanor, 298/87, Recueil, s. 4489); sýr „Eidam“ (rozsudek ze dne 22. září 1988, Deserbais, 286/86, Recueil, s. 4907); „sýry“ (rozsudky ze dne 11. října 1990, Komise v. Itálie, C‑210/89, Recueil, s. I‑3697, jakož i Nespoli a Crippa, C‑196/89, Recueil, s. I‑3647); „uzeniny“ (rozsudek ze dne 13. listopadu 1990, Bonfait, C‑269/89, Recueil, s. I‑4169) a „chléb“ (rozsudky ze dne 19. února 1981, Kelderman, 130/80, Recueil, s. 527; ze dne 14. července 1994, Van der Veldt, C‑17/93, Recueil, s. I‑3537, a ze dne 13. března 1997, Morellato, C‑358/95, Recueil, s. I‑1431).

129 – Stanovisko generálního advokáta Saggia ve věci Guimont (rozsudek ze dne 5. prosince 2000, C‑448/98, Recueil, s. I‑10663, bod 11).

130 – Na rozdíl od toho, k čemu dochází v oblasti ochranných známek, základní nařízení nestanoví důvody zevšeobecnění, což vedlo k určitým kritikám. Viz L. Lobato García‑Miján, „La protección de las Denominaciones de origen: estudio del reglamento (CEE) 2081/92“, v Estudios de Derecho Mercantil en homenaje al profesor Manuel Brosseta Pont, svazek II, Tirant lo Blanch, Valence, 1995, s. 1985 a násl. K průběhu zevšeobecnění viz výše uvedený C. Fernández Novoa, s. 42.

131 – V anglické judikatuře například rozsudek vydaný High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division, Spojené království, dne 31. července 1967, ve věci „Wine Products Ltd. & others vs. Mackenzie & Co. Ltd & others“ umožnil australským a jihoafrickým producentům používat na anglickém trhu pojem „Jerez“ („Sherry“), což je španělské místo, za podmínky, že k tomu připojí přídavné jméno „australský“ nebo „jihoafrický“ („Australian Sherry“ nebo „South African Sherry“), protože se domníval, že by bylo nesprávné umožnit výrobcům Jerez bránit se těmto označením, když si byli vědomi takového užívání – viz stanovisko generálního advokáta Wagnera ve věci, která vedla k výše uvedenému rozsudku Sekt‑Weinbrand. Ve francouzské judikatuře dal rozsudek Cour d’appel de Montpellier ze dne 25. srpna 1984 týkající se názvu „Jijona“ a „Alicante“ podnět k mnoha komentářům, které musely být zkoumány ve světle argumentů přednesených Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Exportur, který byl právě vydán v rámci předběžné otázky podané v této věci.

132 – Rozlišuji zde úvahy generálního advokáta Légera v bodě 40 jeho stanoviska ve výše uvedené věci Bigi, podle kterého „je na základě nařízení pro posouzení, zda je název zdruhovělý, nebo ne, příslušná Komise; domnívám se, že nenáleží Soudnímu dvoru, aby nahradil v této otázce Komisi. Úloha Soudního dvora spočívá pouze v přezkoumání legality rozhodnutí, které přijala Komise (nebo Rada) v dané oblasti, v souladu s ustanoveními článku 230 ES“. O této druhé části není třeba diskutovat; domnívám se, že jestliže je akt zrušen na základě právního přezkumu druhového charakteru názvu, které provedl Soudní dvůr, druhý orgán není ani nahrazen, ani zbaven svých pravomocí.

133 – Pojmy použité generálním advokátem Légerem v bodě 50 jeho stanoviska ve výše uvedené věci Bigi.

134 – Tato dvojakost odpovídá eklektickému řešení vzhledem k různým pojetí úrovně zabezpečení v různých členských státech.

135 – Řízení, podle kterého postupovala Komise, aby vypracovala návrh nevyčerpávajícího informačního seznam názvů, které nemůžou být zapsány, protože jsou považovány za druhové, je popsán v bodech 22 až 28 rozsudku „Feta“.

136 – M. López Escudero, „Parmigiano, feta, époisses y otros manjares en Luxemburgo: las denominaciones geográficas ante el TJCE“, Une Communauté de droit: Festschrift für Gil Carlos Rodríguez Iglesias, BMW‑Berliner Wissenschaftsverlag, 2003, s. 409 a násl., tvrdě kritizuje, aby pro posouzení toho, zda je název zdruhovělý, bylo požadováno výlučné spojení s regionem.

137 – Například výše uvedený C. Fernández Novoa, s. 46; v německé právní nauce K. Bussman, „Herkunftsangabe oder Gattungsbezeichnung“, Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht, 1995, s. 281 a násl.

138 – Řízení, které vedlo k zápisu do přílohy nařízení Komise (ES) č. 2400/96 ze dne 17. prosince 1996 o zápisu určitých názvů do Rejstříku chráněných označení původu a chráněných zeměpisných označení podle nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin (Úř. věst L 327, s. 11; Zvl. vyd. 03/20, s. 143), které bylo několikrát změněno.

139 – V tomto smyslu výše uvedený J. M. Cortés Martín, s. 381.

140 – Vybráno z výše uvedeného J. M. Cortés Martín, poznámka pod čarou 1206, s. 335.

141 – Výše uvedený C. Fernández Novoa, s. 43.

142 – D. Rochard, „Rillettes du Mans“, „Rillettes de la Sarthe“: dénominations génériques ou IGP? C’est le juge qui va déguster!“, Revue de Droit Rural, č. 251, 1997, s. 175.

143 – Výše uvedený D. Rochard uvádí konkrétně Streskou dohodu, podepsanou 1. června 1951, která opravňuje signatáře používat názvy uvedené v příloze II, pokud budou výrobní pravidla dodržena a pokud bude země výroby uvedena; naproti tomu názvy z přílohy I mohou být používány pouze výrobci v příslušné zeměpisné oblasti. Je třeba zdůraznit, že tato dohoda – která se na sýr „feta“ nevztahuje – byla Dánskem podepsána, i když jím byla později vypovězena, Řecko ji nepodepsalo.

144 – Viz bod 19 výše uvedeného stanoviska ve věci Canadane Cheese Trading a Kouri.

145 – V mezinárodní oblasti viz například Evropsko-středomořská dohoda zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně jedné a Egyptskou arabskou republikou na straně druhé, podepsaná v Lucemburku 25. června 2001 (Úř. věst. 2004, L 304, s. 39), konkrétně čl. 37 příloha VI a jejich společné prohlášení; dohoda o hospodářském partnerství, politické koordinaci a spolupráci mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně jedné a Spojenými státy mexickými na straně druhé, uzavřená v Bruselu dne 8. prosince 1997 (Úř. věst. 2000, L 276, s. 45), zejména článek 12; nebo Prozatímní dohoda o obchodu a obchodních záležitostech mezi Evropským hospodářským společenstvím a Evropským společenstvím uhlí a oceli na jedné straně a Bulharskou republikou na straně druhé, podepsaná v Bruselu dne 8. března 1993 (Úř. věst 1993, L 323, s. 2).

146 –      Homér, Odyssea, zpěv IX, verš 244 až 247. (překlad Rudolf Mertlík)

147 –      Tamtéž, zpěv IX „do země Kyklopů přišli, tak násilných, nadmíru zpupných, kteří se spoléhají jen na věčné bohy“ (verš 107); „nemají poradní směny a nemají zákony řádné“ (verš 112 a 113); „a nad ženou, nad svými dětmi každý má právo a moc a jeden druhého nedbá“ (verš 114 a 115); Kyklop „bude mít obrovskou sílu, surovec, který nezná ni právo, ni zákony žádné“ (verš 214 a 215). ( překlad Rudolf Mertlík)

148 –      Tamtéž, zpěv XX, verš 69. (překlad Rudolf Mertlík)

149 –      Homér, Illias, zpěv XI, verš 539, nám říká, jak Hekamédé s krásnými kudrnatými vlasy vzala bronzové struhadlo a strouhala kozí sýr do vína, a připravila tak Patroklovi a Nestórovi míchaný nápoj.

150 – Viz B. O’Connor a I. Kirieeva, „What’s in a name?: The Feta cheese saga“, International trade law and regulation, sv. 9, 2003, s. 117 a násl.

151 – Toto pojetí postupuje spíše podle článku 6 Lisabonské dohody než podle čl. 24 odst. 6 rovněž uvedené Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, která se týká obchodu a dává přednost situaci názvu v oblastech spotřeby.

152 – Článek 3 základního nařízení výslovně stanoví, že „[…] Pro určení, zda název zdruhověl či ne, se přihlíží ke všem činitelům, zejména: – ke stávající situaci v členském státě, odkud název pochází, a v oblastech spotřeby; – ke stávající situaci v ostatních členských státech; – k příslušným vnitrostátním předpisům a předpisům Společenství […]“.

153 – Ačkoli Dánské království zpochybňuje toto stanovisko, neuvádí žádný závažný protiargument.

154 – I přes původní výhrady je vhodnost průzkumu veřejného mínění uznána ve výše uvedených rozsudcích Windsurfing Chiemsee, bod 53, a ze dne 16. července 1998, Gut Springenheide a Tusky (C‑210/96, Recueil, s. I‑4657, bod 37). I když se tyto rozsudky týkají této metody v oblasti ochranných známek a úvaha směřuje k vnitrostátním soudům, toto pojetí může být zevšeobecněno v oblasti označení původu a při jednání orgánů Společenství.

155 – Konkrétně v oblasti patentů rozsudek ze dne 5. prosince 1996, Merck a Beecham (C‑267/95 a C‑268/95, Recueil, s. I‑6285), tvrdí, že zvláštním předmětem průmyslového a obchodního vlastnictví v této oblasti „je zejména zajistit majiteli, aby se odměnilo tvůrčí úsilí vynálezce, výlučné právo na užívání vynálezu za účelem výroby a první uvedení do oběhu průmyslových výrobků, buď přímo, nebo udělením licence třetím osobám, jakož i právo vznést námitku proti porušení“ (bod 30).

156 – Řecká usnesení a specifikace výrobku, připojené k žádosti o zápis do rejstříku Společenství, umožňují výrobu sýru v Makedonii, Trácii, Epiru, Thessalii, centrálním Řecku, na Peloponésu – tedy téměř v celém kontinentálním Řecku – a v „nomomu“ (správním obvodě) Lesbosu.

157 –      Není možné zapomenout na vývoj Evropské unie s jejími postupnými rozšiřováními, kdy některé vedly k přijetí států s malou rozlohou. Tento jev bude pokračovat a ochrana přiznaná určitému výrobku v oblasti stávajícího území Společenství se možná rozšíří na ostatní regiony nových států.

158 –      Generální advokát La Pergola sám připustil tuto myšlenku ve stanovisku, které přednesl ve věci „Feta“ (bod 8).

159 – V bodě 75 stanoviska ve výše uvedené věci Canadane Cheese Trading a Kouri jsem zdůraznil, že by nebylo možné „chránit mnohá zeměpisná označení, jestliže moderní výrobní techniky umožňují, obvykle bez jakéhokoli omezení, vyrábět výrobek prakticky kdekoli“.

160 – Což znamená, že není zahrnut celý ostrov.

161 – I. Calvino, Palomar, nakladatelství Giulio Einaudi, Turín, 1983, s. 85.