ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(druhý senát)
14. dubna 2011
Věc F‑113/07
Irmantas Šimonis
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Převedení mezi institucemi – Právník lingvista – Nahrazení odůvodnění – Minimální požadovaná délka služby“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se I. Šimonis domáhá zrušení rozhodnutí Komise, se kterým se žalobce seznámil dne 8. března 2007 a kterým jej vyřadila z výběrového řízení vyhlášeného interinstitucionálním oznámením o volném pracovním místě COM/2007/142, když odmítla požádat o jeho převedení k Soudnímu dvoru.
Rozhodnutí: Rozhodnutí, kterým Komise vyřadila žalobce z výběrového řízení vyhlášeného oznámením o volném pracovním místě COM/2007/142, když odmítla požádat Soudní dvůr o jeho převedení, se zrušuje. Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobcem. Litevská republika, vedlejší účastnice řízení na podporu návrhových žádání žalobce, ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti – Rozhodnutí přijaté po přezkoumání dřívějšího rozhodnutí – Přípustnost
(Služební řád úředníků, články 90 a 91)
2. Úředníci – Oznámení o volném pracovním místě – Předmět – Povinnost administrativy určit podmínky vyžadované k obsazení pracovního místa – Rozsah
(Služební řád úředníků, článek 29)
3. Úředníci – Přijímání – Kritéria – Zájem služby – Posuzovací pravomoc administrativy – Omezení
(Služební řád úředníků, článek 29)
4. Úředníci – Přijímání – Postupy – Volba – Posuzovací pravomoc administrativy
(Služební řád úředníků, čl. 29 odst. 1)
5. Úředníci – Přijímání – Povinnost administrativy obsadit uvolněné pracovní místo – Neexistence – Výjimka
6. Úředníci – Žaloba – Nahrazení odůvodnění aktu napadeného v průběhu řízení – Nepřípustnost – Výjimka
(Služební řád úředníků, články 90 a 91)
1. Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, ať už výslovné, či implicitní, pokud je prosté a jednoduché, může pouze potvrdit akt nebo nepřijetí aktu, které stěžovatel napadá, a nepředstavuje, pojímáno samostatně, napadnutelný akt. Povahu aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení nelze totiž přiznat čistě potvrzujícímu aktu, jako je akt, který neobsahuje žádnou novou skutečnost oproti staršímu aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, a který jej tudíž nenahradil.
Nicméně výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemusí mít vzhledem ke svému obsahu potvrzující povahu vůči aktu napadenému žalobcem. O tento případ se jedná tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje přezkum situace žalobce podle nových právních a skutkových okolností nebo když mění či doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu, či jej dokonce považuje za akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující původní akt.
(viz body 35 a 36)
Odkazy:
Tribunál: 2. března 2004, Di Marzio v. Komise, T‑14/03, bod 54
Soud pro veřejnou službu: 30. listopadu 2009, Voslamber v. Komise, F‑86/08, body 29 a 30 a citovaná judikatura
2. Podle zásady právní jistoty, vyžadující, aby administrativa umožnila dotčeným osobám přesně se seznámit s rozsahem svých povinností nebo svých práv, musí být pravidlo, které určuje práva a povinnosti jejích zaměstnanců, náležitě zveřejněno způsobem a formou, jejichž stanovení přísluší administrativě. Takové zveřejnění je požadováno, pokud jde o interní pravidlo, které uvádí, že administrátoři vykonávající funkci právníka lingvisty musí splňovat požadavek čtyř let služby od jejich prvního přijetí, aby mohli být přeřazeni na jinou funkci.
Pokud jde zejména o pravidla týkající se přijímání úředníků, je orgán oprávněný ke jmenování povinen uvést v oznámení o volném pracovním místě co možná nejpřesněji podmínky vyžadované k obsazení pracovního místa, aby dotčeným osobám umožnil posoudit, zda je v jejich případě smysluplné podávat přihlášku. Je sice pravda, že uvedený orgán nemůže být povinen připomínat podmínky výslovně stanovené ve služebním řádu, neboť u uchazečů se předpokládá, že je znají, avšak oznámení o volném pracovním místě by bylo zbaveno svého účelu, kterým je informovat uchazeče o podmínkách, které je třeba splnit pro získání pracovního místa, pokud by administrativa mohla vyřadit uchazeče z důvodu, který není v daném oznámení nebo služebním řádu výslovně uveden nebo nebyl zveřejněn. Pokud by se administrativa dovolávala určitých podmínek, které by podle ní byly vyžadovány pro obsazení dotčeného pracovního místa, po zveřejnění oznámení o volném pracovním místě ve vztahu k uchazečům, kteří se přihlásili, bylo by to v rozporu s ustanoveními služebního řádu, a zejména se zásadou objektivity.
(viz body 73 až 75 a 90)
Odkazy:
Soudní dvůr: 30. října 1974, Grassi v. Rada, 188/73, bod 40; 21. června 2007, ROM-projecten, C‑158/06, bod 25; 11. prosince 2007, Skoma-Lux, C‑161/06, bod 28; 10. března 2009, Heinrich, C‑345/06, bod 44
Tribunál: 2. října 1996, Vecchi v. Komise, T‑356/94, bod 50
Soud pro veřejnou službu: 30. listopadu 2009, Wenig v. Komise, F‑80/08, bod 90
3. I když má administrativa širokou pravomoc, pokud jde zejména o posouzení zájmu služby, je přesto povinna provést v případě přijetí individuálního rozhodnutí konkrétní posouzení okolností věci. V oblasti přijímání se tak administrativa nemůže k přijetí rozhodnutí pouze odvolávat na zájem služby, nebo dokonce na ekvitu, aniž by vysvětlila, proč specifika pracovního místa, které má být obsazeno, odůvodnila jeho přijetí.
Komise nerespektuje tento požadavek, když pro odůvodnění přijetí rozhodnutí vyřadit právníka lingvistu z jiného orgánu z výběrového řízení vyhlášeného interinstitucionálním oznámením o volném pracovním místě tvrdí, že musí upřednostňovat interní mobilitu svých úředníků, že je nutné zohlednit specifika výběrových řízení uspořádaných k přijetí právníků lingvistů a že posledně uvedení jsou zařazeni do vyšší platové třídy, aniž vysvětluje, proč je v zájmu služby, aby dotčené pracovní místo nebylo obsazeno právníkem lingvistou přijatým před méně než čtyřmi lety – délka služby vyžadovaná, ale nikoliv systematicky, na základě interního pravidla – namísto pouhých tří let, jak stanoví interinstitucionální dohoda z roku 2005.
(viz body 77 a 78)
Odkazy:
Soudní dvůr: 14. července 1988, Stahlwerke Peine-Salzgitter a Hoogovens Grep v. Komise, 33/86, 44/86, 110/86, 226/86 a 285/86, bod 27
Tribunál: 5. října 1995, Alexopoulou v. Komise, T‑17/95, bod 21
4. Podle čl. 29 odst. 1 služebního řádu musí orgán oprávněný ke jmenování, pokud zamýšlí obsadit pracovní místo, nejprve zvážit, zaprvé, zda může být místo obsazeno prostřednictvím služebního postupu v rámci orgánu Společenství, kde došlo k uvolnění funkce, zadruhé, zda lze uspořádat vnitřní výběrové řízení v rámci tohoto orgánu, a zatřetí, jaké žádosti o převedení podali úředníci jiných orgánů, a poté se řídí postupy pro výběrové řízení, které je založeno na kvalifikačních předpokladech nebo zkouškách, nebo na kvalifikačních předpokladech i zkouškách zároveň.
Uvedený orgán zajisté nemá absolutní povinnost provést přednostně povýšení nebo převedení, a to i při existenci platných žádostí o pracovní místo úředníků splňujících všechny požadavky a podmínky vyžadované v oznámení o volném pracovním místě. Danému orgánu před rozšířením jeho výběru uspořádáním interního výběrového řízení nebo zvážením možností převedení mezi institucemi nicméně přísluší přezkoumat, zda na základě existujících možností může být jmenována osoba s nejvyšší úrovní způsobilosti, výkonnosti a bezúhonnosti.
(viz body 81 a 82)
Odkazy:
Soudní dvůr: 5. prosince 1974, Van Belle v. Rada, 176/73, body 5 a 6; 18. března 1999, Carbajo Ferrero v. Parlament, C‑304/97 P, bod 29
Tribunál: 23. dubna 2002, Campolargo v. Komise, T‑372/00, bod 98
5. I když orgán oprávněný ke jmenování není povinen pokračovat v přijímacím řízení, může tak učinit pouze z objektivních a dostatečných důvodů, aby vyvážil očekávání dotyčné osoby, že bude jmenována na pracovní místo, o které se ucházela, přičemž toto očekávání se liší podle fáze výběrového řízení, do které uvedená osoba dospěla. Tyto důvody nesmí být v případě administrativy postupující s obvyklou péčí odhalitelné před vyhotovením oznámení o volném pracovním místě.
(viz bod 90)
Odkazy:
Soudní dvůr: 9. února 1984, Kohler v. Účetní dvůr, 316/82 a 40/83, bod 22
Tribunál: 18. března 1997, Rasmussen v. Komise, T‑35/96, bod 60; 17. února 1998, Maccaferri v. Komise, T‑56/96, bod 33; 27. listopadu 2003, Bories a další v. Komise, T‑331/00 a T‑115/01, bod 173
6. Administrativa nemůže během řízení nahradit nebo doplnit důvod v rozhodnutí, ledaže se ukáže, že je v situaci, kdy existuje přesně stanovená pravomoc, takže případné zrušení sporného rozhodnutí by mohlo mít za následek pouze povinnost administrativy přijmout nové rozhodnutí, které by se po meritorní stránce shodovalo se zrušeným rozhodnutím.
(viz bod 93)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 15. prosince 2010, Angulo Sánchez v. Rada, F‑67/09, bod 71