Language of document : ECLI:EU:C:2020:331

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 30. dubna 2020(1)

Věc C36/20 PPU

Trestní řízení

proti

VL

za přítomnosti

Ministerio Fiscal

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Juzgado de Instrucción nº 3 de San Bartolomé de Tirajana (vyšetřující soud č. 3 v San Bartolomé de Tirajana, Španělsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznání mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32/EU – Článek 6 – Přístup k řízení – Jiné orgány, u nichž je pravděpodobné, že budou dostávat žádosti o mezinárodní ochranu, ale nejsou příslušné k jejich registraci – Pojem ‚jiné orgány‘ – Normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu – Směrnice 2013/33/EU – Článek 8 – Zajištění žadatele – Zásada nenavracení“






I.      Úvod

1.        „Lidskost je zajisté pro ochranu práv uprchlíků nezbytná. Vyjadřuje starost o druhého, o vzájemné soužití […]. Lidskost však není vše. Odráží pouze pozitivní stránku reakce na nelidskost, jejíž negativní stránka se až příliš rychle vynoří zpoza závoje, když namísto zdvořilosti nastoupí nutnost. Práva jsou pozitivní stránkou povinností. Tyto povinnosti stojí na pevných základech. Stále je možné je zrušit, ale k tomu je zapotřebí kolektivního rozhodnutí“(2).

2.        V tomto duchu se ponese má analýza této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

3.        Otázky, které pokládá Juzgado de Instrucción n° 3 de San Bartolomé de Tirajana (vyšetřující soud č. 3 v San Bartolomé de Tirajana, Španělsko), se v podstatě týkají výkladu čl. 6 odst. 1 a článku 26 směrnice 2013/32/EU(3) a čl. 17 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 3 směrnice 2013/33/EU(4).

4.        Projednávaná věc má svůj původ v rozhodnutí o navrácení vydaném mimo jiné vůči malijskému státnímu příslušníkovi, který poté, co orgány členského státu zadržely poblíž pobřeží tohoto státu plavidlo, v němž se nacházel, učinil u předkládajícího soudu žádost o mezinárodní ochranu.

5.        V rámci tohoto řízení o předběžné otázce se bude Soudní dvůr nejprve zabývat, a to vůbec poprvé, otázkou, zda takový soudní orgán, jako je vyšetřující soudce, který je na základě vnitrostátního práva příslušný rozhodnout o zajištění státních příslušníků třetích států v detenčním zařízení, může být považován za „jiný orgán“, u něhož je pravděpodobné, že bude dostávat žádosti o mezinárodní ochranu, ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32. Bude-li odpověď na tuto otázku kladná, bude muset Soudní dvůr následně určit, zda tento orgán musí žadateli o mezinárodní ochranu poskytnout příslušné informace o způsobu podání žádosti. Soudní dvůr bude mít konečně příležitost rozhodnout o tom, k jakému okamžiku nabývají dotyčné osoby postavení žadatele o mezinárodní ochranu a jaké důsledky je třeba z nabytí tohoto postavení vyvodit pro podmínky zajištění.

II.    Právní rámec

A.      Mezinárodní právo

6.        Úmluva o právním postavení uprchlíků, která byla podepsána v Ženevě dne 28. července 1951(5) a jejímiž smluvními stranami jsou všechny členské státy(6), vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954 (dále jen „Ženevská úmluva“) a byla doplněna a pozměněna Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967 a vstoupil v platnost dne 4. října 1967 (dále jen „Protokol“).

7.        Podle preambule této úmluvy se bere na vědomí, že Vysoký komisař pro uprchlíky při Spojených národech (UNHCR) má za úkol dohlížet na mezinárodní dohody zaručující ochranu uprchlíků. Její článek 35 stanoví, že se státy „zavazují spolupracovat s [UNHCR] […] [při] výkonu jeho funkcí, a zvláště usnadňovat jeho povinnost dozírat na provádění ustanovení této úmluvy“.

8.        V článku 1 části A této úmluvy je pojem „uprchlík“ definován mimo jiné jako kterákoli osoba, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit“.

9.        Článek 3 téže úmluvy stanoví, že „[s]mluvní státy se zavazují dodržovat ustanovení této úmluvy vůči uprchlíkům bez rozlišování rasy, náboženství nebo země původu“.

10.      Článek 33 odst. 1 Ženevské úmluvy stanoví, že „[ž]ádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení“.

B.      Unijní právo

1.      Listina základních práv Evropské unie.

11.      Článek 18 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), nadepsaný „Právo na azyl“, stanoví:

„Právo na azyl je zaručeno při dodržování [Ženevské úmluvy] a [Protokolu] a v souladu se Smlouvou o Evropské unii a Smlouvou o fungování Evropské unie (dále jen ‚Smlouvy‘).“

12.      Článek 19 Listiny, nadepsaný „Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání“, stanoví:

„1.      Hromadné vyhoštění je zakázáno.

2.      Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

2.      Směrnice 2013/32

13.      Článek 4 směrnice 2013/32, nadepsaný „Odpovědné orgány“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy určí pro všechna řízení rozhodující orgán příslušný k přiměřenému posuzování žádostí podle této směrnice. Členské státy zajistí, aby měl tento orgán pro plnění svých úkolů podle této směrnice k dispozici přiměřené prostředky, jakož i pracovníky s odpovídající kvalifikací.“

14.      Článek 6 této směrnice, nadepsaný „Přístup k řízení“, stanoví:

„1.      Učiní-li určitá osoba žádost o mezinárodní ochranu u orgánu, který je podle vnitrostátního práva příslušný k registraci této žádosti, provede se tato registrace do třech pracovních dnů od učinění žádosti.

Pokud je žádost o mezinárodní ochranu učiněna u jiných orgánů, u nichž je pravděpodobné, že budou takové žádosti dostávat, ale nejsou podle vnitrostátního práva příslušné k jejich registraci, členské státy zajistí, aby byla registrace provedena do šesti pracovních dnů od učinění žádosti.

Členské státy zajistí, aby těmto jiným orgánům, u nichž je pravděpodobné, že budou žádosti o mezinárodní ochranu dostávat, jako jsou policejní orgány, pohraniční stráž, imigrační orgány a pracovníci detenčních zařízení, byly poskytnuty příslušné informace a aby jejich pracovníkům byla poskytnuta úroveň školení nezbytná pro plnění jejich úkolů a povinností a pokyny pro poskytování informací žadatelům ohledně místa a způsobu podávání žádostí o mezinárodní ochranu.

2.      Členské státy zajistí, aby osoba, která učinila žádost o mezinárodní ochranu, měla příležitost podat žádost co možná nejdříve. Pokud žadatel této příležitosti nevyužije, může členský stát odpovídajícím způsobem použít článek 28 této směrnice.

3.      Aniž je dotčen odstavec 2, mohou členské státy požadovat, aby se žádosti o mezinárodní ochranu podávaly osobně nebo na určitém místě.

4.      Bez ohledu na odstavec 3 se považuje žádost o mezinárodní ochranu za podanou, jakmile ji příslušné orgány dotyčného členského státu obdrží od žadatele nebo, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, jakmile o ní obdrží úřední zápis.

5.      Pokud v důsledku žádostí o mezinárodní ochranu učiněných současně velkým počtem státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti je v praxi velice obtížné dodržet lhůtu stanovenou v odstavci 1, mohou členské státy stanovit, že lze tuto lhůtu prodloužit na 10 pracovních dní.“

15.      Článek 8 uvedené směrnice, nadepsaný „Informování a poradenství v detenčních zařízeních a na hraničních přechodech“, stanoví:

„1.      Existují-li údaje o tom, že státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti nacházející se v detenčních zařízeních nebo na hraničních přechodech na vnějších hranicích, včetně tranzitního prostoru, chtějí učinit žádost o mezinárodní ochranu, členské státy jim poskytnou informace k tomu nezbytné. V těchto detenčních zařízeních a na hraničních přechodech zajistí členské státy tlumočení nezbytné pro usnadnění přístupu k azylovému řízení.

2.      Členské státy zajistí, aby organizace a osoby poskytující poradenské služby žadatelům měly účinný přístup k žadatelům na hraničních přechodech na vnějších hranicích, včetně tranzitního prostoru. Členské státy mohou stanovit pravidla pro přítomnost takových organizací a osob na těchto hraničních přechodech a zejména stanovit, že přístup je podmíněn dohodou s příslušnými orgány členských států. Tento přístup může být omezen pouze v případě, že je podle vnitrostátního práva jeho omezení objektivně nezbytné z důvodu bezpečnosti, veřejného pořádku nebo administrativního řízení daného hraničního přechodu, pokud tím tento přístup není omezen příliš nebo znemožněn.“

16.      Článek 26 uvedené směrnice, nadepsaný „Zajištění“, stanoví:

„1.      Členské státy nesmějí nikoho zadržet [zajistit] pouze proto, že se jedná o žadatele. Důvody a podmínky zajištění a záruky dané zajištěným žadatelům musí být v souladu se směrnici [2013/33].

2.      Je-li žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn, členské státy zajistí možnost rychlého soudního přezkumu podle směrnice [2013/33].“

3.      Směrnice 2013/33

17.      Článek 8 směrnice 2013/33, nadepsaný „Zajištění“, stanoví:

„1.      Členské státy nesmějí nikoho zadržet [zajistit] pouze proto, že je žadatelem v souladu se směrnicí [2013/32].

2.      V případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy zajistit žadatele, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření.

3.      Žadatel může být zajištěn pouze v těchto případech:

a)      za účelem zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní příslušnosti;

b)      za účelem určení těch skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě nebezpečí skrývání se žadatele;

c)      během příslušného řízení za účelem rozhodnutí o právu žadatele na vstup na dané území;

d)      je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí[(7)] za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení;

e)      vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku;

f)      v souladu s článkem 28 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států[(8)].

Důvody zajištění se stanoví ve vnitrostátním právu.

4.      Členské státy zajistí, aby vnitrostátní právo stanovilo pravidla týkající se alternativních opatření k zajištění, jako je například pravidelné hlášení u příslušných orgánů, složení finanční záruky či povinnost zdržovat se na určeném místě.“

18.      Článek 9 této směrnice, nadepsaný „Záruky pro zajištěné žadatele“, v odst. 1 prvním pododstavci stanoví:

„Žadatel musí být zajištěn pouze po co nejkratší dobu a pokud přetrvávají důvody stanovené v čl. 8 odst. 3.“

19.      Článek 17 uvedené směrnice, nadepsaný „Obecná ustanovení o materiálních podmínkách přijetí a zdravotní péči“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby žadatelé měli k dispozici materiální podmínky přijetí, jakmile učiní žádost o mezinárodní ochranu.“

C.      Španělské právo

20.      Španělský právní rámec tvoří čl. 58 odst. 3, 4 a 6, článek 61, článek 62 a čl. 64 odst. 5 Ley Orgánica 4/2000 sobre derechos y libertades de los extranjeros en España y su integración social (organický zákon 4/2000 o právech a svobodách cizinců ve Španělsku a o jejich sociální integraci) ze dne 11. ledna 2000(9), ve znění Ley Orgánica 2/2009 de reforma de la Ley Orgánica 4/2000 (organický zákon 2/2009 o změně organického zákona 4/2000“)(10) ze dne 11. prosince 2009 (dále jen „organický zákon 4/2000).

21.      Článek 58 odst. 3 organického zákona 4/2000 upravuje zjednodušený postup pro vyhošťování cizinců usilujících o nezákonný vstup do Španělska. Článek 58 odst. 4 tohoto zákona stanoví, že osoby uvedené v odstavci 3 nemohou být vyhoštěny, dokud nebude případná žádost o mezinárodní ochranu prohlášena za nepřípustnou, a čl. 58 odst. 6 uvedeného zákona stanoví, že není-li možné provést vyhoštění do 72 hodin, je třeba navrhnout zajištění před soudním orgánem.

22.      Článek 61 organického zákona 4/2000 upravuje předběžná opatření v rámci řízení o vyhoštění. Článek 62 tohoto zákona se týká zajištění a jeho čl. 64 odst. 5 upravuje odklad vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění, dokud nebude žádost o mezinárodní ochranu prohlášena za nepřípustnou.

23.      Článek 2 Ley 12/2009, reguladora del derecho de asilo y de la protección subsidiaria (zákon 12/2009, kterým se upravuje právo na azyl a doplňková ochrana)(11) ze dne 30. října 2009, ve znění Ley 2/2014, de la Acción y del Servicio Exterior del Estado (zákon 2/2014 o vnější činnosti státu a o službě vnější činnosti státu)(12) ze dne 25. března 2014 (dále jen „zákon o azylu“), vymezuje azyl a jeho článek 3 pak postavení uprchlíka. Článek 5 tohoto zákona mimo jiné stanoví, že přiznání doplňkové ochrany vyžaduje, aby dotyčná osoba nebyla vyhoštěna, a článek 30 téhož zákona stanoví přístup k sociálním a přijímacím službám pro žadatele o mezinárodní ochranu, kteří je potřebují.

III. Okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky

24.      Dne 12. prosince 2019 zadržela služba Salvamento Marítimo (námořní záchranná služba) u španělského pobřeží přibližně jednu námořní míli od ostrova Gran Canaria (Španělsko) plavidlo přepravující 45 státních příslušníků subsaharského původu, mezi nimiž i VL, který je žalovaným v původním řízení. Poté, co byla těmto státním příslušníkům poskytnuta úvodní péče, byli předáni Brigada Local de Extranjería y Fronteras (místní cizinecká a pohraniční brigáda, Španělsko) při Comisaría de Policía Nacional de Maspalomas (oddělení státní policie v Maspalomas, Španělsko).

25.      Dne 13. prosince 2019 byli tito státní příslušníci předáni Jefatura Superior de Policía de Canarias (vrchní policejní ředitelství pro Kanárské ostrovy, Španělsko), jak vyplývá ze zápisu o zadržení a o poučení o jejich právech. Téhož dne Subdelegación del Gobierno en Las Palmas (oddělení zastoupení vlády v Las Palmas, Španělsko) přijalo rozhodnutí o navrácení týchž státních příslušníků na základě čl. 58 odst. 3 písm. b) organického zákona 4/2000 pro pokus o nezákonný vstup do Španělska. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nemohlo být vykonáno ve lhůtě 72 hodin stanovené v čl. 58 odst. 6 tohoto zákona, byl u Juzgado de Instrucción nº 3 de San Bartolomé de Tirajana (vyšetřující soud č. 3 v San Bartolomé de Tirajana, Španělsko) podán návrh na umístění v detenčním zařízení.

26.      Tento soud vydal v rámci předběžného šetření, které před ním bylo zahájeno, rozhodnutí ze dne 14. prosince 2019, jímž přiznal VL – který byl poučen o svých právech – právo učinit prohlášení za pomoci advokáta a tlumočníka z jazyka bambara(13) (dále jen „první rozhodnutí ze dne 14. prosince 2019“). Toto prohlášení bylo učiněno za přítomnosti soudce, vedoucího soudní kanceláře téhož soudu, úředníka soudní kanceláře, advokátky VL a tlumočníka. Téhož dne byl sepsán protokol dokládající, že poté, co byl VL poučen o svých právech, vyjádřil ve svém prohlášení úmysl požádat o mezinárodní ochranu. Uvedl, že má obavy z pronásledování kvůli rase nebo příslušnosti k určité společenské vrstvě z důvodu války panující v zemi jeho původu – Mali – a z toho, že bude usmrcen, pokud se tam vrátí.

27.      Vzhledem k tomu, že Juzgado de Instrucción nº 3 de San Bartolomé de Tirajana (vyšetřující soud č. 3 v San Bartolomé de Tirajana) není podle vnitrostátního práva orgánem příslušným k registraci žádosti o mezinárodní ochranu, vydal téhož dne další rozhodnutí (dále jen „druhé rozhodnutí ze dne 14. prosince 2019“), v němž uvedl, že prohlášení VL obsahující projev vůle požádat o mezinárodní ochranu bylo poskytnuto provinční cizinecké a pohraniční brigádě a oznámeno UNHCR, aby tak bylo vyhověno článku 6 odst. 1 směrnice 2013/32. Uvedený soud tímto rozhodnutím požádal oddělení zastoupení vlády na Kanárských ostrovech, provinční cizineckou a pohraniční brigádu a Ministerio de Trabajo, Migraciones y Seguridad Social (ministerstvo práce, přistěhovalectví a sociálního zabezpečení, Španělsko), aby bylo VL přiděleno místo v humanitárním přijímacím středisku. Těmto orgánům byl předán seznam obsahující jména 25 dalších státních příslušníků subsaharského původu, kteří rovněž požádali o mezinárodní ochranu za stejných podmínek.

28.      Druhým rozhodnutím ze dne 14. prosince 2019 bylo 12 z těchto 26 osob umístěno v humanitárním přijímacím středisku a zbývajících 14, včetně VL, bylo vzhledem k nedostatku volných míst umístěno do detenčního zařízení. Předkládající soud upřesňuje, že před přemístěním VL do detenčního zařízení mu úředník provinční cizinecké a pohraniční brigády oznámil konání pohovoru o jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

29.      Ministerio fiscal (státní zastupitelství, Španělsko) podalo proti druhému rozhodnutí ze dne 14. prosince 2019 odvolání k předkládajícímu soudu, s tvrzením, že vyšetřující soudce není příslušný k přijímání žádostí o azyl ani k tomu, aby řešil otázku počátečního ubytování žadatelů o mezinárodní ochranu.

30.      Také advokátka VL podala proti témuž rozhodnutí opravný prostředek, s tvrzením, že zajištění VL je v rozporu s ustanoveními směrnic 2013/32 a 2013/33.

IV.    Předběžné otázky položené Soudnímu dvoru

31.      V tomto kontextu Juzgado de Instrucción nº 3 de San Bartolomé de Tirajana (vyšetřující soud č. 3 v San Bartolomé de Tirajana) rozhodnutím ze dne 20. ledna 2020, došlým kanceláři Soudního dvora dne 25. ledna 2020, položil následující předběžné otázky:

„1)      Článek 6 odst. 1 druhý pododstavec směrnice [2013/32] upravuje případ, kdy jsou žádosti o mezinárodní ochranu učiněny u jiných orgánů, které nejsou podle vnitrostátního práva příslušné k jejich registraci, přičemž v takovém případě členské státy zajistí, aby byla registrace provedena do šesti pracovních dnů od učinění žádosti.

Je třeba vykládat toto ustanovení v tom smyslu, že lze považovat vyšetřující soudce, kteří jsou příslušní rozhodovat o zajištění cizinců v souladu se španělským právem, za ‚jiné orgány‘, které sice nejsou příslušné k registraci žádostí o mezinárodní ochranu, avšak žadatelé před nimi mohou projevit vůli takovou žádost podat?

2)      Pokud je vyšetřující soudce považován za jeden z těchto orgánů, musí být čl. 6 odst. 1 směrnice [2013/32] vykládán v tom smyslu, že tento soudce musí informovat žadatele o tom, kde a jak může podat žádost o mezinárodní ochranu, a v případě podání žádosti ji musí postoupit orgánu příslušnému podle vnitrostátního práva k registraci a vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu, a příslušnému správnímu orgánu, aby byl žadateli přiznán nárok na přijímací opatření upravená v článku 17 směrnice [2013/33]?

3)      Je třeba vykládat článek 26 směrnice [2013/32] a článek 8 směrnice [2013/33] v tom smyslu, že státního příslušníka třetí země nelze zajistit, pokud nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 3 směrnice [2013/33], neboť žadatel je od okamžiku, kdy provede uvedené prohlášení před vyšetřujícím soudcem, chráněn zásadou nenavracení?“

V.      K naléhavému řízení

32.      Předkládající soud požádal o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Tuto žádost odůvodnil tím, že VL je v současnosti umístěn v detenčním zařízení, a je tedy zbaven svobody. Předkládající soud dále uvedl, že vůči VL bylo dne 13. prosince 2019 vydáno rozhodnutí o vyhoštění, které může být kdykoli vykonáno.

33.      Dne 6. února 2020 se čtvrtý senát Soudního dvora na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení. Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, španělská vláda a Evropská komise.

34.      Dne 17. března 2020 rozhodl předseda čtvrtého senátu Soudního dvora v souvislosti s šířením viru SARS-CoV-2 o zrušení jednání, které bylo v projednávané věci stanoveno na 23. března 2020. V rámci organizačních procesních opatření čtvrtý senát výjimečně rozhodl o nahrazení tohoto jednání otázkami k písemnému zodpovězení. Dotyční účastníci řízení, španělská vláda a Komise odpověděli na otázky položené Soudním dvorem(14).

VI.    Analýza

A.      K přípustnosti

35.      Španělská vláda ve svém písemném vyjádření zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci. Tvrdí, že předkládající soud je příslušný pouze k tomu, aby povolil či nepovolil zajištění státního příslušníka třetího státu za účelem výkonu rozhodnutí o navrácení. Dovozuje tedy, že předběžné otázky položené předkládajícím soudem nijak nesouvisí s předmětem sporu.

36.      Podle ustálené judikatury se na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout vydat rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad ustanovení unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, pokud se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými či právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(15).

37.      Pokud jde konkrétně o projednávanou věc, domnívám se, že ony tři otázky, tak jak jsou formulovány, se jednoznačně týkají výkladu čl. 6 odst. 1 a článku 26 směrnice 2013/32 a dále čl. 17 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 3 směrnice 2013/33. Za těchto podmínek tedy nespatřuji žádnou překážku, která by bránila tomu, aby Soudní dvůr v projednávané věci rozhodl podáním výkladu směrnic 2013/32 a 2013/33. Soudnímu dvoru každopádně nepřísluší rozhodovat o rozdělení vnitrostátních pravomocí. Domněnka relevance, která se vztahuje i na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci, není tudíž námitkami vznesenými španělskou vládou vyvrácena. Domnívám se tedy, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci je přípustná.

B.      K věci samé

1.      Úvodní poznámka k výkladu směrnic 2013/32 a 2013/33

38.      Předtím, než se začnu zabývat předběžnými otázkami, považuji za užitečné stručně připomenout rámec, do něhož jsou směrnice 2013/32 a 2013/33 zasazeny.

39.      Zaprvé bych chtěl uvést, že tyto směrnice byly přijaty na základě čl. 78 odst. 2 písm. d) a f) SFEU. Jak stanoví čl. 78 odst. 1 SFEU, společná politika týkající se azylu, doplňkové ochrany a dočasné ochrany, jejímž cílem je „poskytnout každému státnímu příslušníkovi třetí země, který potřebuje mezinárodní ochranu, přiměřený status a zajistit dodržování zásady nenavracení“, musí být „v souladu s [Ženevskou úmluvou], [Protokolem] a ostatními příslušnými smlouvami“.

40.      Zadruhé bych chtěl rovněž poukázat na článek 18 Listiny, který stanoví, že „právo na azyl je zaručeno při dodržování [Ženevské úmluvy] a [Protokolu] a v souladu se [Smlouvou o EU] a [Smlouvou o FEU]“(16).

41.      V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že i když Unie není smluvní stranou Ženevské úmluvy, čl. 78 odst. 1 SFEU a článek 18 Listiny jí nicméně ukládají povinnost pravidla této úmluvy dodržovat(17). Je tedy zřejmé, že směrnice 2013/32 a 2013/33 musí na základě těchto ustanovení primárního práva tato pravidla naplňovat(18).

42.      Kromě toho z bodu 3 odůvodnění obou těchto směrnic vyplývá, že v návaznosti na závěry Evropské rady z Tampere(19) hodlal unijní normotvůrce založit vytvoření společného evropského azylového systému na „úplném uplatňování a začlenění Ženevské úmluvy“, čímž potvrdil zásadu nenavracení.

43.      Tato zásada je v části právní doktríny považována za zásadu mezinárodního práva obyčejového(20) mající status normy ius cogens(21). Tato zásada je zakotvena zejména v článku 33 Ženevské úmluvy(22) a je jednou ze zásad prolínajících společným evropským azylovým systémem(23) umožňující zaručit účinný přístup ke společným řízením pro přiznávání a odnímání jednotného azylového statusu nebo statusu doplňkové ochrany(24).

44.      V bodě 15 odůvodnění směrnice 2013/32 a v bodě 10 odůvodnění směrnice 2013/33 se uvádí, že pokud jde o zacházení s osobami, které spadají do oblasti působnosti těchto směrnic, jsou členské státy vázány povinnostmi, které jim ukládají nástroje mezinárodního práva, jejichž jsou smluvními stranami(25).

45.      V bodě 60 odůvodnění směrnice 2013/32 a v bodě 35 odůvodnění směrnice 2013/33 je mimoto upřesněno, že tyto směrnice respektují základní práva, ctí zásady uznané zejména Listinou, že jejich cílem je zejména zajistit plné respektování lidské důstojnosti a podpořit uplatňování článků 1, 4, 6, 7, 18, 19, 21, 23, 24 a 47 Listiny a že musí být odpovídajícím způsobem provedeny.

46.      Za těchto podmínek Soudní dvůr již několikrát rozhodl, že zásada nenavracení je zaručena jakožto základní právo v článku 18 a čl. 19 odst. 2 Listiny(26).

47.      Takový je tedy v obecné rovině kontext směrnic 2013/32 a 2013/33.

2.      K pojmu „jiný orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32

48.      Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 vykládán v tom smyslu, že takový soudní orgán, jako je vyšetřující soud, může být považován za „jiný orgán“ ve smyslu tohoto ustanovení.

49.      V tomto ohledu je třeba uvést, že ačkoli je pojem „jiné orgány“ explicitně uveden v čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32, toto ustanovení výslovně neupřesňuje, zda tento pojem zahrnuje soudní orgány, či nikoli.

50.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí(27). Provedu proto doslovný, kontextuální a teleologický výklad čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32.

51.      Předesílám, že pokud jde o pojem „jiné orgány“ ve smyslu tohoto ustanovení, VL a Komise ve svých písemných vyjádřeních zastávali názor, že tento pojem nevylučuje soudní orgány. Komise v tomto ohledu vycházela zejména ze znění a cíle čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32. Státní zastupitelství na základě bodů 22 a 26 odůvodnění této směrnice tvrdí, že je přípustné, aby soudní orgán, vstoupí-li jako první do styku s osobami žádajícími o mezinárodní ochranu, byl považován za „jiný orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 této směrnice(28). Španělská vláda tento názor odmítá a domnívá se, že soudní orgán nemůže být považován za „jiný orgán“ ve smyslu tohoto ustanovení. Španělská vláda tvrdí, že kdyby měl být vyšetřující soudce považován za „jiný orgán“, znamenalo by to narušení systému mezinárodní ochrany upraveného organickým zákonem 4/2000.

a)      Znění článku 6 odst. 1 směrnice 2013/32

52.      Z doslovného výkladu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 předkládající soud dovozuje, že vyšetřující soudce, který má rozhodnout o zajištění podle španělského zákona, je „jiným orgánem“, který sice není příslušný k registraci žádosti podle vnitrostátního práva, avšak může se podle čl. 6 odst. 1 této směrnice obrátit na příslušný orgán, aby byla registrace provedena do šesti pracovních dnů od učinění žádosti.

53.      Tento výklad mi připadá a priori přiměřený.

54.      Zaprvé ze znění čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 vyplývá, že rozhodnutí unijního normotvůrce použít výraz „jiné orgány“ předně znamená to, že měl v úmyslu rozlišit mezi „orgánem, který je podle vnitrostátního práva příslušný“ k registraci žádostí o mezinárodní ochranu, a „jinými orgány“, u nichž je pravděpodobné, že budou takové žádosti dostávat, ale nejsou podle vnitrostátního práva příslušné k jejich registraci.

55.      Z tohoto ustanovení tedy jasně vyplývá, že orgán příslušný k registraci žádostí o mezinárodní ochranu je určen vnitrostátním právem. Vnitrostátní právo stanoví administrativní formality jak pro provedení registrace, tak pro podávání takových žádostí. Jak uvedla Komise, členské státy totiž musí v rámci provedení směrnice 2013/32 určit orgány příslušné k registraci žádostí.

56.      Pokud jde naproti tomu o určení těchto „jiných orgánů“, u nichž je pravděpodobné, že budou dostávat žádosti o mezinárodní ochranu, čl. 6 odst. 1 této směrnice – na rozdíl od toho, co patrně tvrdí španělská vláda – nijak neodkazuje na vnitrostátní právo, a nestanoví tedy, že by tyto „jiné orgány“ musely být určeny členskými státy. Toto ustanovení ve svém druhém pododstavci pouze stanoví, že je-li žádost učiněna u těchto „jiných orgánů“, „členské státy zajistí, aby byla registrace provedena do šesti pracovních dnů od učinění žádosti“(29).

57.      Zadruhé podotýkám, že použití výrazu „jiné“ v čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice vyjadřuje záměr unijního normotvůrce, aby při stanovení těchto „jiných orgánů“ nebyl zaveden numerus clausus.  Policejní orgány, pohraniční stráž, imigrační orgány a pracovníci detenčních zařízení uvedení v čl. 6 odst. 1 třetím pododstavci téže směrnice jsou totiž vyjmenováni pouze příkladmo.

58.      Zatřetí se domnívám, že rozhodnutí normotvůrce použít tak široký výraz jako „jiné orgány“ ve snaze o pokrytí velkého počtu orgánů nelze chápat tak, že odkazuje pouze na správní orgány, jelikož tento výraz nevylučuje, že by čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 mohl zahrnovat i soudní orgány. V tomto ohledu podotýkám, že žádné ze zkoumaných jazykových znění patrně nenaznačuje, že by opak byl pravdou(30). Jsem tedy toho názoru, že na základě znění tohoto ustanovení nelze soudní orgány považovat za vyloučené.

59.      Nyní je však třeba zkoumat, zda kontext čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32, jakož i cíl a historie vzniku tohoto ustanovení tento výklad podporují, či nikoli.

b)      Kontext a cíl čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32

60.      Jedině shora uvedený výklad může dle mého názoru zajistit naplnění cíle sledovaného směrnicí 2013/32. Tímto cílem, jak vyplývá z článku 1 této směrnice ve spojení s bodem 12 jejího odůvodnění, je stanovit společná řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany v Unii.

61.      Připomínám, že cílem čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 je zaručit osobám, které usilují o získání postavení žadatele o mezinárodní ochranu, účinný, co nejrychlejší a co nejsnadnější přístup k řízení o posouzení žádosti tím, že se těmto osobám umožní vyjádřit jejich žádosti, tj. vyslovit jejich přání učinit žádost u jakéhokoli vnitrostátního orgánu, se kterým se jako prvním dostanou do styku, zejména u těch, které mají za úkol ochranu hranic a imigrační kontrolu.

62.      Toto ustanovení je tedy projevem obecné zásady snadného a rychlého přístupu k řízení. Tento účinný, snadný a rychlý přístup musí být zajištěn nikoli teoreticky, ale konkrétně. V souladu s čl. 6 odst. 2 směrnice 2013/32 „členské státy zajistí, aby osoba, která učinila žádost o mezinárodní ochranu, měla příležitost podat žádost co možná nejdříve“(31). V bodě 18 odůvodnění této směrnice je mimoto uvedeno, že „je v zájmu členských států i žadatelů o mezinárodní ochranu, aby bylo rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu přijato co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení“.

63.      Není mi tedy jasné, jak by bylo možné z čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 rozumně vyvodit, že jsou soudní orgány vyloučeny z pojmu „jiné orgány, u nichž je pravděpodobné, že budou dostávat žádosti o mezinárodní ochranu“. Takové vyloučení mi připadá o to nepravděpodobnější, že se v projednávané věci – jak uvádí předkládající soud – jedná de facto o jediný orgán, před kterým má státní příslušník třetího státu příležitost požádat o mezinárodní ochranu předtím, než bude umístěn do detenčního zařízení. Předkládající soud kromě toho zdůrazňuje, že z protokolu o zadržení ze dne 13. prosince 2019 vyplývá, že VL nebyl poučen o svém právu žádat o tuto mezinárodní ochranu(32). V každém případě je třeba zdůraznit, že i kdyby byl VL o tomto právu během zadržení poučen, bylo by k zajištění účinného přístupu k řízení ještě zapotřebí, aby byl poučen a vyjádřil přání požádat o takovou ochranu v přítomnosti tlumočníka z jazyka, jemuž rozumí. Z předkládacího rozhodnutí ani ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, přitom nevyplývá, že by tomu tak v projednávané věci bylo. Proto považuji za rozumné položit si otázku, zda VL pochopil obsah těchto informací. V tomto ohledu VL ve své odpovědi na otázky položené Soudním dvorem tvrdí, že při zadržení mu byl nápomocen pouze tlumočník z francouzského jazyka, tedy jazyka, jemuž nerozumí(33).

64.      Mimoto se ztotožňuji s pozicí Komise, podle níž ve velmi rychlých řízeních, jako je řízení v projednávané věci, kdy se rozhodnutí o vyhoštění vydává ve lhůtě 24 hodin od vstupu dotyčné osoby do Španělska a kdy je dotyčná osoba následujícího dne vyslýchána vyšetřujícím soudcem(34), je tento výslech za asistence advokáta a tlumočníka vhodným okamžikem k učinění žádosti o mezinárodní ochranu a může být dle okolností – jak uvedl předkládající soud – první příležitostí tak učinit(35). Navíc skutečnost, že dotyčná osoba může učinit svou žádost později v detenčním zařízení, není platným důvodem, na jehož základě by bylo možné se domnívat, že tak nemůže učinit před vyšetřujícím soudcem příslušným pro rozhodnutí o jejím zajištění.

65.      Podle mého názoru je tedy zjevné, že kdyby bylo členskému státu umožněno, aby z pojmu „jiné orgány“ vyloučil některé správní nebo soudní orgány, konkrétně vyšetřující soudce, příslušné podle vnitrostátního práva k rozhodování o umístění státních příslušníků třetího státu nacházejících se na území neoprávněně do detenčního zařízení, jako je tomu v projednávané věci, bylo by to v rozporu s cílem směrnice 2013/32 a zbavilo by čl. 6 odst. 1 této směrnice jeho podstaty.

3.      K informacím nezbytným pro podání žádosti o mezinárodní ochranu a k přístupu k materiálním podmínkám přijetí

66.      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 a článek 17 směrnice 2013/33 vykládány v tom smyslu, že orgán, který obdržel žádost o mezinárodní ochranu, ale není podle vnitrostátního práva příslušný k její registraci, musí žadateli poskytnout příslušné informace ohledně místa a způsobu podání takové žádosti a předat spis orgánu příslušnému k registraci, aby byl tomuto žadateli umožněn přístup k materiálním podmínkám přijetí.

67.      Španělská vláda ve svém písemném vyjádření a v odpovědích na otázky položené Soudním dvorem uvádí, že dle jejího názoru směrnice 2013/32 neukládá povinnost poskytnout informace o mezinárodní ochraně všem státním příslušníkům třetích zemí, kteří vstoupí na území členského státu.

68.      Pokud jde zaprvé o povinnost poskytnout příslušné informace o mezinárodní ochraně, z čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 2013/32 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění nepopiratelně vyplývá, že „ostatní orgány“, u nichž je pravděpodobné, že budou takové žádosti dostávat, ale nejsou podle vnitrostátního práva příslušné k jejich registraci, musí žadatelům o takovou ochranu, a to i na hranicích, zejména v teritoriálních vodách(36), poskytnout příslušné informace ohledně způsobu podání žádosti.

69.      Jak už jsem objasnil v předchozích bodech a jak uvedla Komise ve svém vyjádření a naznačil i samotný předkládající soud, v projednávané věci je vyšetřující soudce, před nímž vnitrostátní orgány navrhují zajištění státních příslušníků třetích zemí nacházejících se na území neoprávněně, nepochybně orgánem, před nímž budou pravděpodobně činěny žádosti o mezinárodní ochranu, a to ze stejného titulu jako orgány uvedené demonstrativně v čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32. Vzhledem k tomu, že tedy takový vnitrostátní orgán, jako je vyšetřující soudce, mnohdy bude pravděpodobně prvním orgánem, či přinejmenším jedním z prvních orgánů, před nímž má určitá osoba příležitost učinit takovou žádost, přísluší mu na základě tohoto ustanovení poskytnout příslušné informace ohledně podávání takových žádostí(37).

70.      Pokud jde zadruhé o povinnost předat spis orgánu příslušnému k registraci, je třeba připomenout znění bodu 27 odůvodnění této směrnice, v němž je uvedeno, že „[v]zhledem k tomu, že státní příslušníci třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti, kteří vyjádřili své přání požádat o mezinárodní ochranu, jsou žadateli o mezinárodní ochranu, měli by dodržovat povinnosti a požívat práva podle [směrnice 2013/32] a [směrnice 2013/33]. Za tímto účelem by členské státy měly co nejdříve učinit záznam o tom, že uvedené osoby jsou žadateli o mezinárodní ochranu“(38).

71.      Soudní dvůr již v tomto ohledu rozhodl, že z článku 6 odst. 1 a 2 směrnice 2013/32 vyplývá, že členské státy jsou obecně povinny zaregistrovat každou žádost o mezinárodní ochranu, kterou učinil státní příslušník třetí země před vnitrostátními orgány, na které se vztahuje tato směrnice, a musí dále zajistit, aby dotyčné osoby měly příležitost podat žádost co možná nejdříve(39).

72.      Je tedy samozřejmé, že by povinnost zaregistrovat žádost o mezinárodní ochranu do šesti pracovních dnů od učinění této žádosti nemohla být dodržena, pokud by ji „ostatní orgány“, u nichž je pravděpodobné, že tuto žádost obdrží, nemohly předat orgánům příslušným k registraci. Z toho plyne, že by byl vážně ohrožen samotný cíl směrnice 2013/32, zejména cíl sledovaný jejím čl. 6 odst. 1, a sice účinný, snadný a rychlý přístup k řízení o mezinárodní ochraně.

73.      Pokud jde konečně zatřetí o čl. 17 odst. 1 a 2 směrnice 2013/33, na který předkládající soud odkazuje ve své otázce, připomínám, že členské státy jsou povinny zajistit, aby žadatelé měli přístup k materiálním podmínkám přijetí, jakmile učinili žádost o mezinárodní ochranu, a aby opatření přijatá za tímto účelem umožňovala odpovídající životní úroveň žadatelů, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví(40).

74.      V tomto ohledu – jak jsem připomněl v bodě 70 tohoto stanoviska – z bodu 27 odůvodnění směrnice 2013/32 vyplývá, že žadatelé o mezinárodní ochranu musí „dodržovat povinnosti a požívat práva [nejen] podle [směrnice 2013/32][, ale také podle] směrnice 2013/33“. Cíl sledovaný článkem 17 směrnice 2013/33, tj. účinný přístup žadatelů k materiálním podmínkám přijetí, by totiž byl ohrožen také tehdy, kdyby orgán, který obdržel žádost, nemohl předat tuto žádost orgánům příslušným k registraci(41).

75.      Ze všech důvodů, které jsem právě uvedl, mám za to, že čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 a článek 17 směrnice 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že „jiný orgán“, u něhož je pravděpodobné, že obdrží žádost o mezinárodní ochranu, ale není podle vnitrostátního práva příslušný k její registraci, musí jednak poskytnout žadateli příslušné informace ohledně způsobu podání takové žádosti a jednak předat spis orgánu příslušnému k registraci, aby byl tomuto žadateli umožněn přístup k materiálním podmínkám přijetí.

4.      K nabytí postavení žadatele o mezinárodní ochranu

76.      Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 26 směrnice 2013/32 a článek 8 směrnice 2013/33 vykládány v tom smyslu, že jakmile státní příslušník třetího státu svou vůli požádat o mezinárodní ochranu vyjádří před „jiným orgánem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32, smí být žadatel umístěn do detenčního zařízení pouze z důvodů stanovených v čl. 8 odst. 3 směrnice 2013/33, neboť je chráněn zásadou nenavracení.

77.      Pro zodpovězení této otázky považuji za zásadní vyjasnit jednotlivé etapy postupu, jímž se žádá o mezinárodní ochranu v rámci režimu zavedeného směrnicí 2013/32.

a)      Jednotlivé etapy postupu, jímž se žádá o mezinárodní ochranu: učinění a podání žádosti

78.      Podotýkám, že pokud jde o počáteční fázi řízení o přiznání mezinárodní ochrany, čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 jasně rozlišuje dvě etapy, a to zaprvé učinění žádosti a zadruhé její podání(42). Projednávaná věc se týká první etapy.

1)      První etapa: učinění žádosti

79.      Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti učiní žádost o mezinárodní ochranu buď u orgánu příslušného k její registraci, nebo u „jiného orgánu“, u něhož je pravděpodobné, že bude takové žádosti dostávat, ale není příslušný k jejich registraci(43).

80.      V rámci této první etapy je třeba rozlišovat dva různé kroky, které je třeba učinit ve dvou různých okamžicích, a sice zaprvé vlastní učinění žádosti o mezinárodní ochranu státním příslušníkem třetího státu – tj. vyjádření přání požádat o takovou ochranu – u orgánu příslušného k její registraci nebo u „jiného orgánu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 a zadruhé registraci této žádosti orgánem příslušným podle vnitrostátního práva. V tomto ohledu uvádím, že bod 27 odůvodnění této směrnice jasně rozlišuje mezi vyjádřením přání požádat o mezinárodní ochranu a povinností orgánu příslušného k její registraci.

81.      Co se týče prvního kroku, tj. učinění žádosti či vyjádření přání požádat o mezinárodní ochranu(44), v bodě 27 odůvodnění směrnice 2013/32 se uvádí, že „státní příslušníci třetích zemí […], kteří vyjádřili své přání požádat o mezinárodní ochranu, jsou žadateli o [takovou] ochranu“(45). Článek 6 odst. 1 směrnice 2013/32 a bod 27 jejího odůvodnění tedy vyjadřují vůli unijního normotvůrce považovat žádost o mezinárodní ochranu za učiněnou u příslušného orgánu nebo u „jiného orgánu“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud dotyčná osoba před těmito orgány prohlásila, že si přeje požádat o mezinárodní ochranu.

82.      Přípravné práce na čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 tento výklad potvrzují. V upraveném návrhu Komise se totiž uvádí, že „[u]pravený návrh zlepšuje pravidla pro první kroky azylového řízení s cílem zajistit, aby osoba, která vyjádří přání požádat o mezinárodní ochranu, měla reálnou možnost podat žádost“(46). Ze znění tohoto upraveného návrhu navíc vyplývá, že krok spočívající v „učinění“ žádosti o mezinárodní ochranu nevyžaduje žádné správní formality(47) a že příslušné správní formality jsou nutné, pokud je žádost „podána formálně“(48).

83.      Pokud jde o druhý krok, tj. registraci žádosti, je orgán příslušný podle vnitrostátního práva povinen ji provést(49) do tří nebo šesti pracovních dnů od jejího učinění(50). V tomto ohledu z upraveného návrhu směrnice vyplývá, že v zájmu zaručení přístupu k mezinárodní ochraně tento návrh odstraňuje možnost záměny mezi základním úkonem ve formě zaregistrování skutečnosti, že je daná osoba žadatelem, a přijetím úplné žádosti o azyl (podání). Z tohoto návrhu rovněž plyne, že díky tomuto rozlišení se členským státům usnadňuje dodržování navrhované třídenní lhůty pro registraci žadatele poté, co dotyčná osoba vyjádřila přání požádat o mezinárodní ochranu(51), tzn. poté, co učinila svou žádost(52).

2)      Druhá etapa: podání žádosti

84.      Osoba, která učinila žádost, musí mít následně po její registraci příslušným orgánem konkrétní možnost podat tuto žádost co nejdříve (čl. 6 odst. 2 směrnice 2013/32)(53).

85.      Pokud jde o tuto druhou etapu, z čl. 6 odst. 4 této směrnice vyplývá, že „žádost o mezinárodní ochranu [se považuje] za podanou, jakmile ji příslušné orgány dotyčného členského státu obdrží od žadatele nebo, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, jakmile o ní obdrží úřední zápis“(54).

86.      Je třeba poznamenat, že možnost stanovená v čl. 6 odst. 3 směrnice 2013/32, tj. že členské státy mohou požadovat, aniž je dotčen čl. 6 odst. 2 této směrnice, aby se žádosti o mezinárodní ochranu podávaly osobně nebo na určitém místě, se týká pouze druhé etapy, a sice podání žádosti. Takový požadavek se naproti tomu nevztahuje na učinění žádosti, ať už před „příslušnými orgány“ k její registraci, nebo před „jinými orgány“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 této směrnice.

87.      Dále je třeba podotknout, že i čl. 20 odst. 2 nařízení č. 604/2013 stanoví, že „žádost o mezinárodní ochranu se považuje za podanou, jakmile příslušné orgány dotyčného členského státu obdrží od žadatele formulář žádosti nebo jakmile o ní obdrží úřední zápis(55). V souladu s tím Soudní dvůr v rámci výkladu tohoto ustanovení rozhodl, že se žádost o mezinárodní ochranu považuje za podanou v okamžiku, kdy orgán pověřený plněním povinností vyplývajících z tohoto nařízení obdrží písemný dokument, který je vyhotoven veřejným orgánem a potvrzuje, že státní příslušník třetí země projevil úmysl ucházet se o mezinárodní ochranu, a případně v okamžiku, kdy tento orgán obdržel pouze nejdůležitější informace, které jsou uvedeny v takovém dokumentu, ale nikoli jeho originál nebo kopii(56).

88.      Stručně řečeno, unijní normotvůrce chtěl v rámci řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu stanovit dvě odlišné etapy, a sice učinění a podání žádosti. Samo učinění žádosti pak zahrnuje dva kroky: vyjádření přání požádat o mezinárodní ochranu a registraci. Tato registrace může být provedena již při vyjádření žádosti, došlo-li k tomu před příslušným orgánem, nebo později, byla-li žádost učiněna před „jiným orgánem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32.

89.      Musím zdůraznit, že rozlišení mezi učiněním a podáním žádosti je zásadní pro určení, k jakému konkrétnímu okamžiku počáteční fáze přiznání mezinárodní ochrany musí být dotyčná osoba považována za osobu mající postavení žadatele. Tato otázka bude předmětem následujících úvah.

b)      Okamžik, ke kterému musí být dotyčná osoba považována za osobu mající postavení žadatele

90.      Ve světle předchozích úvah vyvstává následující otázka: má státní příslušník třetí země, který své přání požádat o mezinárodní ochranu vyjádřil před „jiným orgánem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32, postavení žadatele o mezinárodní ochranu?

91.      Jsem přesvědčen, že odpověď na tuto otázku musí být kladná.

92.      Zaprvé považuji za důležité připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2013/32 se tato směrnice vztahuje na všechny žádosti o mezinárodní ochranu učiněné na území členského státu, včetně na jeho hranicích, a mimo jiné v jeho teritoriálních vodách. V tomtéž směru čl. 3 odst. 1 směrnice 2013/33 stanoví, že se tato směrnice vztahuje na všechny státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti, kteří na území, včetně na jeho hranicích, a mimo jiné v teritoriálních vodách učiní žádost o mezinárodní ochranu. Z těchto ustanovení vyplývá, že tím, co určuje oblast působnosti směrnic 2013/32 a 2013/33, je „učinění“ žádosti o mezinárodní ochranu.

93.      Článek 2 písm. b) směrnice 2013/32 pak definuje „žádost o mezinárodní ochranu“ jako žádost o ochranu členským státem učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti, u níž lze předpokládat, že žadatel usiluje o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany. Z tohoto ustanovení vyplývá, že se směrnice 2013/32 vztahuje na žádosti spadající pod tuto definici.

94.      Článek 2 písm. c) směrnice 2013/32 následně definuje „žadatele“ jako státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, která učinila žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo přijato konečné rozhodnutí. Také čl. 2 písm. b) směrnice 2013/33 obsahuje obdobnou definici.

95.      Plně tedy sdílím názor Komise, že z těchto ustanovení vyplývá, že osoba nabývá postavení žadatele o mezinárodní ochranu nebo status doplňkové ochrany okamžikem, kdy „učiní“ žádost o mezinárodní ochranu, tedy okamžikem, kdy u „příslušného orgánu“ nebo „jiného orgánu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 prohlásí, že si přeje požádat o mezinárodní ochranu(57).

96.      Zadruhé je třeba zdůraznit, jak vyplývá z mých úvah v bodech 79 až 83 tohoto stanoviska, že i když čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 jasně rozlišuje mezi „učiněním“ žádosti, její „registrací“ a jejím „podáním“, čl. 3 odst. 1 a čl. 2 písm. b) a c) této směrnice neodkazují na „zaregistrované“ nebo „podané“ žádosti, nýbrž na žádosti „učiněné“.

97.      V důsledku toho ani „registraci“, ani „podání“ žádosti nelze považovat za úkony zakládající přístup k postavení žadatele. Ze znění, systematiky či účelu směrnice 2013/32 ani z přípravných prací k této směrnici nevyplývá sebemenší skutečnost, na níž by mohla být taková teze založena. Jak se doslova uvádí v bodě 27 odůvodnění této směrnice, „vzhledem k tomu, že státní příslušníci třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti, kteří vyjádřili své přání požádat o mezinárodní ochranu, jsou žadateli o mezinárodní ochranu, měli by dodržovat povinnosti a požívat práva podle této směrnice a podle směrnice 2013/33“(58). Jak jsem již zdůraznil, z čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 jasně vyplývá, že registrace žádosti o mezinárodní ochranu ve lhůtě tří nebo šesti pracovních dnů od jejího „učinění“ je povinností, která neplatí pro osobu, která „činí“ žádost, tj. pro „žadatele“ o takovou ochranu, nýbrž pouze pro vnitrostátní orgán příslušný k registraci této žádosti(59).

98.      Zatřetí z čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 rovněž vyplývá, že záměrem unijního normotvůrce jednoznačně bylo usnadnit činění žádostí o mezinárodní ochranu na hranicích členského státu, a mimo jiné v teritoriálních vodách, přičemž přístup k řízení o posouzení žádosti musí být účinný, snadný a rychlý. Členské státy jsou tedy obecně povinny zaregistrovat každou žádost o mezinárodní ochranu, kterou učinil státní příslušník třetí země u vnitrostátních orgánů, na které se vztahuje tato směrnice, a musí následně zajistit, aby dotyčné osoby měly příležitost podat žádost co možná nejdříve(60).

99.      S ohledem na všechny důvody, které jsem právě uvedl, jsem toho názoru, že státní příslušník třetí země má postavení žadatele o mezinárodní ochranu od okamžiku, kdy vyjádří přání požádat o takovou ochranu u „jiného orgánu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32, jako je v projednávané věci vyšetřující soud, který má rozhodnout o zajištění. Opačný výklad by totiž byl podkopával účinnost přístupu k řízení, jak ji stanovil unijní normotvůrce v této směrnici. Podle ustálené judikatury platí, že povinnost členských států dosáhnout výsledku stanoveného ve směrnicích, jakož i jejich povinnost podle čl. 4 odst. 3 SEU přijmout veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k zajištění splnění této povinnosti, platí pro všechny orgány členských států v rozsahu jejich pravomocí, včetně soudních orgánů(61).

100. Nyní se budu zabývat otázkou, zda po „učinění“ žádosti o mezinárodní ochranu u „jiného orgánu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 smí být žadatel o takovou ochranu umístěn do detenčního zařízení pouze z důvodů uvedených v čl. 8 odst. 3 směrnice 2013/33.

c)      Důsledky, které je třeba vyvodit z nabytí postavení žadatele

101. V projednávané věci bylo úkolem předkládajícího soudu rozhodnout o zajištění státního příslušníka třetí země za účelem výkonu rozhodnutí o navrácení, a to z důvodu, že toto rozhodnutí nemohlo být vykonáno ve lhůtě 72 hodin stanovené vnitrostátním právem(62). Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tento státní příslušník učinil svou žádosti o mezinárodní ochranu u tohoto soudu do 48 hodin po svém vstupu na španělské území.

102. V tomto ohledu zaprvé připomínám, že již Soudní dvůr rozhodl, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2008/115, ve spojení s bodem 9 jejího odůvodnění, musí být vykládán v tom smyslu, že se „tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice [2005/85/ES(63)], a to v době od podání[(64)] uvedené žádosti do přijetí rozhodnutí o této žádosti v prvním stupni, či případně do rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti uvedenému rozhodnutí(65).

103. Jak dále vyplývá z judikatury Soudního dvora, směrnice 2008/115, stejně jako směrnice 2005/85 (která je předchůdcem směrnice 2013/32), „musí být vykládány při plném respektování základních práv a zásad uznaných zejména v Listině, jak vyplývá z bodu 24 odůvodnění prvně uvedené směrnice a bodu 8 odůvodnění[(66)] druhé zmíněné směrnice“(67), přičemž je třeba mít na paměti, že článek 18 Listiny zaručuje právo na azyl(68) a zásadu nenavracení(69).

104. Pokud jde konkrétně o zajištění, Soudní dvůr rozhodl, že zajištění za účelem vyhoštění upravené směrnicí 2008/115 a zajištění nařízené proti žadateli o azyl spadají pod různé právní režimy(70).

105. Zadruhé, jak jsem vysvětlil výše(71), jsem toho názoru, že osoba nabývá postavení žadatele okamžikem, kdy „učiní“ žádost o mezinárodní ochranu. Od tohoto okamžiku se tedy podmínky zajištění žadatele o ochranu řídí články 8 až 11 směrnice 2013/33.

106. V projednávané věci z toho vyplývá, že i když se na podmínky zajištění VL až do okamžiku, kdy „učinil“ žádost o mezinárodní ochranu u předkládajícího soudu, vztahovala směrnice 2008/115(72), od okamžiku jejího učinění se na něj vztahuje čl. 26 odst. 1 směrnice 2013/32 a čl. 8 odst. 1 směrnice 2013/33. Tato ustanovení totiž stanoví, že členské státy nesmí zajistit osobu pouze proto, že učinila žádost o mezinárodní ochranu.

107. Jak již Soudní dvůr rozhodl, ostatní odstavce článku 8 směrnice 2013/33 kromě toho stanoví významná omezení pravomoci svěřené členským státům provést zajištění(73). Zejména čl. 8 odst. 3 první pododstavec této směrnice obsahuje taxativní výčet různých důvodů(74), na jejichž základě lze přistoupit k zajištění, a každý z těchto důvodů odpovídá na specifickou potřebu a je autonomní(75). Je-li tedy dán důvod, na jehož základě lze přistoupit k zajištění, čl. 8 odst. 2 této směrnice vyžaduje, aby toto zajištění mohlo být nařízeno pouze v případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření(76).

108. Mezi důvody, na jejichž základě lze přistoupit k zajištění, patří konkrétně důvod uvedený v čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice 2013/33, tj. případ, kdy je žadatel zajištěn v rámci řízení o navrácení podle směrnice 2008/115 za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění, pokud může dotyčný členský stát na základě objektivních kritérií řádně doložit, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, a že tudíž existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení.

109. Pokud jde v projednávané věci zaprvé o možnost přístupu k azylovému řízení, je třeba zdůraznit, že i když předkládajícímu soudu přísluší určit, zda je tato skutečnost doložena, předkládající soud nicméně ve svém předkládacím rozhodnutí jasně uvádí, že z protokolu o zadržení ze dne 13. prosince 2019 vyplývá, že před tím, než se k němu VL dostavil, nebyl poučen o možnosti požádat o mezinárodní ochranu, přičemž dále upřesňuje, že „vyšetřující soudce, před nějž by státní příslušník třetí země, který se na území Španělska nachází neoprávněně, předstoupil v souvislosti se svým zajištěním, je […] jediným orgánem, před kterým bude moci požádat o mezinárodní ochranu předtím, než bude umístěn do detenčního zařízení“(77).

110. Pokud jde zadruhé o existenci oprávněných důvodů se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení či výkon rozhodnutí o vyhoštění, z předkládacího rozhodnutí ani ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by tomu tak bylo v projednávaném případě.

111. V každém případě považuji za důležité upřesnit, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, že pouhá skutečnost, že vůči žadateli o azyl bylo v okamžiku podání jeho žádosti vydáno rozhodnutí o navrácení nebo o vyhoštění a že byl zajištěn na základě článku 15 směrnice 2008/115, neumožňuje předpokládat, aniž byly v každém jednotlivém případě posouzeny všechny relevantní okolnosti, že tuto žádost podal s jediným cílem pozdržet nebo narušit výkon rozhodnutí o navrácení a že je objektivně nutné a přiměřené, aby opatření spočívající v jeho zajištění bylo nadále ponecháno v platnosti(78). Důkazní břemeno v tomto ohledu nesou vnitrostátní orgány(79).

112. Jsem tedy toho názoru, že VL musí být považován za žadatele o mezinárodní ochranu od okamžiku, kdy učinil žádost u předkládajícího soudu jakožto „jiného orgánu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32, ledaže by dotčené vnitrostátní orgány na základě posouzení jeho osobní situace prokázaly, že je dán některý z důvodů stanovených v čl. 8 odst. 3 směrnice 2013/33, což podle všeho nevyplývá ani z předkládacího rozhodnutí, ani ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici.

113. Z předkládacího rozhodnutí naproti tomu vyplývá, že jediný důvod, na jehož základě vyšetřující soudce o zajištění VL rozhodl, spočívá ve skutečnosti, že v přijímacích střediscích nebyla volná místa. Musím zdůraznit, že tento důvod není v čl. 8 odst. 3 směrnice 2013/33 uveden. Stěží lze tedy připustit možnost, aby byl žadatel o mezinárodní ochranu umístěn do detenčního zařízení pouze kvůli nedostatku volných míst v přijímacích střediscích. S ohledem na význam práva na svobodu zakotveného v článku 6 Listiny a závažnost zásahu do tohoto práva, který představuje zajištění, musí být omezení činěna v mezích toho, co je naprosto nezbytné(80).

114. Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr odpověděl tak, že článek 26 směrnice 2013/32 a článek 8 směrnice 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že jakmile státní příslušník třetí země svou vůli požádat o mezinárodní ochranu vyjádří před „jiným orgánem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32, smí být žadatel umístěn do detenčního zařízení pouze z důvodů stanovených v čl. 8 odst. 3 směrnice 2013/33.

VII. Závěry

115. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Juzgado de Instrucción nº 3 de San Bartolomé de Tirajana (vyšetřující soud v San Bartolomé de Tirajana, Španělsko) následovně:

„1)      Článek 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany musí být vykládán v tom smyslu, že takový soudní orgán, jako je vyšetřující soud, musí být považován za ‚jiný orgán‘ ve smyslu tohoto ustanovení.

2)      Článek 6 odst. 1 směrnice 2013/32 a článek 17 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, musí být vykládány v tom smyslu, že orgán, který obdržel žádost o mezinárodní ochranu, ale není podle vnitrostátního práva příslušný k její registraci, musí žadateli poskytnout příslušné informace ohledně místa a způsobu podání takové žádosti a předat spis orgánu příslušnému k registraci, aby byl tomuto žadateli umožněn přístup k materiálním podmínkám přijetí.

3)      Článek 26 směrnice 2013/32 a článek 8 směrnice 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že jakmile státní příslušník třetího státu svou vůli požádat o mezinárodní ochranu vyjádří před ‚jiným orgánem‘ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32, smí být žadatel umístěn do detenčního zařízení pouze z důvodů stanovených v čl. 8 odst. 3 směrnice 2013/33.“


1      Původní jazyk: francouzština.


2      Carlier, J.-Y, „Droit d’asile et des réfugiés. De la protection aux droits“, Recueil des cours, Académie de droit international de La Haye, sv. 332, 2008 (Leiden/Boston: Martinus Nijhoff Publishers), s. 9 až 354, zejména s. 34.


3      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).


4      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 96).


5      Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954).


6      Evropská unie naproti tomu smluvní stranou této úmluvy není.


7      Úř. věst. 2008, L 348, s. 98.


8      Úř. věst. 2013, L 180, s. 31.


9      BOE č. 10 ze dne 12. ledna 2000, s. 1139.


10      BOE č. 299 ze dne 12. prosince 2009, s. 104986.


11      BOE č. 263 ze dne 31. října 2009, s. 90860.


12      BOE č. 74 ze dne 26. března 2014, s. 26531.


13      Jazyk bambara je jedním z národních jazyků Mali.


14      Z odpovědi VL na otázky Soudního dvora vyplývá, že „po zaslání své žádosti o mezinárodní ochranu [předkládajícímu soudu] byl zajištěn v detenčním zařízení Barranco Seco a dne 9. ledna 2020 byl rovnou vyhoštěn, aniž věděl, zda má právo na to, aby v jeho věci proběhlo řízení podle španělských právních předpisů a podle směrnic“. Z předkládacího rozhodnutí ze dne 20. ledna 2020 však jasně vyplývá, že VL byl zbaven svobody a že „před jeho přemístěním do detenčního zařízení se úředník provinční cizinecké a pohraniční brigády dostavil do sídla justičních orgánů v San Bartolomé de Tirajana, aby bylo [VL] na základě soudního příkazu oznámeno konání pohovoru o [jeho] žádosti o mezinárodní ochranu“.


15      Rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další (C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 27 a citovaná judikatura).


16      Viz bod 60 odůvodnění směrnice 2013/32 a bod 35 odůvodnění směrnice 2013/33. Viz v tomto ohledu bod 45 tohoto stanoviska.


17      Viz rozsudek ze dne 14. května 2019, M a další (Odnětí postavení uprchlíka) (C‑391/16, C‑77/17 a C‑78/17, EU:C:2019:403, bod 74 a citovaná judikatura).


18      Ke vztahu mezi sekundárním právem týkajícím se práva na azyl a článkem 18 Listiny viz den Heijer, M., „Article 18“, in S. Peers, a kol. (vyd.), The EU Charter of Fundamental Rights. A Commentary, Hart Publishing, Oxford, 2014, s. 519 až 541, zejména bod 18.41.


19      Viz zasedání Rady v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999. Závěry předsednictví. Dostupné na adrese https://www.europarl.europa.eu/summits/tam_fr.htm.


20      Členské státy ve společném prohlášení u příležitosti padesátého výročí Ženevské úmluvy a Protokolu uznaly, že „zásada nenavracení, jejíž použitelnost je zakotvena v mezinárodním právu obyčejovém“, je těžištěm mezinárodního režimu ochrany uprchlíků (OSN, dok. HCR/MMSP/2001/09, 16. ledna 2002). Viz také „Rapport de la réunion ministérielle des États parties à la convention de 1951 et/ou de son protocole de 1967 relatif au statut des réfugiés, du 12 au 13 décembre 2001“, HCR/MMSP/2001/10, dostupné na stránce www.unhcr.org. K uznání zásady nenavracení jakožto zásady mezinárodního práva obyčejového viz Lauterpacht, E., a Bethlehem, D., „The Scope and Content of the Principle of Non-Refoulement“, in E. Feller a další (kol.), Refugee Protection in International Law, Cambridge University Press, 2003, s. 87 až 177, zejména s. 149 a 163: „[the principle of non-refoulement in customary law] allows of no limitation or exception“. V tomtéž duchu viz Goodwin-Gill, G. S., a McAdam, J., The Refugee in International Law, 3. vyd., Oxford University Press, s. 345 až 354, zejména s. 347; Mikołajczyk, B., Osoby ubiegające się o status uchodźcy: ich prawa i standardy traktowania, Katovice 2004, s. 110-117; Łachacz, O., „Zasada non-refoulement w międzynarodowym prawie uchodźczym – zwyczaj międzynarodowy czy też peremptoryjna norma prawa międzynarodowego?“, Problemy Współczesnego Prawa Międzynarodowego, Europejskiego i Porównawczego, sv. XV, A. D. MMXVII, s. 134-142; Ineli-Ciger, M., a Skordas, A., „Temporary protection“, in R. Wolfrum (vyd.), Max Planck Encyclopedias of Public International Law [MPIL], vydání on-line: http://opil.ouplaw.com (poslední aktualizace: říjen 2019), bod 23: „Today, prevailing scholarly opinion holds that the principle of non-refoulement has become a customary norm“. Pokud jde o odlišný názor, viz Carlier, J.-Y, op. cit., s. 123.


21      Viz zejména Allain, J., „The Jus Cogens  Nature of Non-refoulement“, in F. Picod a S. Van Drooghenbroeck (kol.), International Journal of Refugee Law, sv. 13, 2001, s. 533 až 538, a Jaumotte, J., „Article 19. Protection en cas d’éloignement, d’expulsion et d’extradition“, Charte des droits fondamentaux de l’Union européenne. Commentaire article par article, Bruylant, 2018, s. 445 až 467, zejména s. 466: „La valeur de norme de jus cogens du principe de non‑refoulement, combinée à son caractère absolu, permet donc de considérer que doit être écartée toute norme contraire à ce principe“. Viz také „Advisory Opinion on the Extraterritorial Application of Non-Refoulement Obligations under the 1951 Convention relating to the Status of Refugees and its 1967 Protocol“, UNHCR, Ženeva, 26. ledna 2007.


22      Viz bod 8 tohoto stanoviska. Zásada nenavracení je rovněž uplatňována coby součást zákazu mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Článek 3 úmluvy z roku 1984 proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání stanoví, že „[ž]ádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení“ (Recueil des traités des Nations unies, A/RES/39/46, ze dne 10. prosince 1984).


23      Viz čl. 28 odst. 2 směrnice 2013/32.


24      Viz bod 65 tohoto stanoviska.


25      I když zásada nenavracení „zakládá právo nebýt navrácen, [článek 33 Ženevské úmluvy] neopravňuje k závěru, že by uprchlík mohl v konkrétním případě vůči státu namítat nárok na poskytnutí azylu“, viz Bodart, S, „Article 18. Droit d’asile“, Charte des droits fondamentaux de l’Union européenne. Commentaire article par article, op. cit., s. 415 až 443, s. 439. Viz také den Heijer, M., Rijpma, J. a Spijkerboer, T., „Coercion, Prohibition, and Great Expectations: The Continuing Failure of the Common European Asylum Failure“, Common Market Law Review, sv. 53, s. 607 až 642, a zejména s. 617.


26      Viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi (C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 53 a citovaná judikatura).


27      Viz zejména rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck (292/82, EU:C:1983:335, bod 12), a ze dne 26. února 2019, Rimšēvičs a ECB v. Lotyšsko (C‑202/18 a C‑238/18, EU:C:2019:139, bod 45).


28      Podle státního zastupitelství by přitom opačný názor neznamenal zásah do práv žadatele o mezinárodní ochranu, neboť by státní příslušník třetího státu v detenčním zařízení obdržel příslušné informace, aby mohl o takovou ochranu požádat. Státní zastupitelství dále uvedlo, že vyšetřující soudce musí mít možnost rozhodnout o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v souladu s čl. 8 odst. 3 písm. a) a b) směrnice 2013/32.


29      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


30      Viz zejména znění španělké („otras autoridades“), německé („anderen Behörden“), anglické („other authorities“), francouzské („autres autorités“), italské („altre autorità“), polské („innych organów“), portugalské („outras autoridades“) a rumunské („altor autorități“).


31      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, Hasan (C‑360/16, EU:C:2018:35, bod 76).


32      Viz body 24 a 26 tohoto stanoviska. Španělská vláda k tomu uvádí, že „VL nevyjádřil přání požádat o mezinárodní ochranu při prvním poskytnutí humanitární péče dne 13. prosince 2019 v prostorách policie“. Z odpovědi státního zastupitelství na otázky Soudního dvora však vyplývá, že právo požádat o mezinárodní ochranu nefiguruje mezi právy, o nichž je státní příslušník třetího státu nacházející se na území neoprávněně poučen při zadržení.


33      Z předkládacího rozhodnutí a z protokolu o prohlášení ze dne 14. prosince 2019 učiněného před vyšetřujícím soudcem naproti tomu vyplývá, že o svém právu žádat o mezinárodní ochranu byl VL poučen v přítomnosti tlumočnice z jazyka bambara v souladu s článkem 6 směrnice 2013/32 právě v rámci tohoto prohlášení a že s pomocí této tlumočnice vyjádřil své přání požádat o mezinárodní ochranu.


34      Viz body 25 a 26 tohoto stanoviska.


35      Podle mého názoru je zjevné, že při zadržení státních příslušníků třetích států, kteří se snaží nezákonně vstoupit do členského státu, nemůže být poučení o jejich právech a případných žádostech o mezinárodní ochranu, které by mohli před tímto orgánem vyjádřit, účinné, pokud jim v okamžiku jejich zadržení není nápomocen tlumočník z jazyka, jemuž rozumí.


36      Považuji za důležité připomenout, že v tomto bodě odůvodnění je rovněž uvedeno, že „[p]okud se tyto osoby nacházejí v teritoriálních vodách členského státu, měly by být vyloděny na pevninu a jejich žádosti by měly být posouzeny v souladu s touto směrnicí“. V tomto ohledu viz Trevisanut, S, „The Principle of Non-Refoulement at Sea and the Effectiveness of Asylum Protection“, Max Planck Yearbook of United Nations Law, 2008, s. 210. Viz také UNHCR a IMO, Rescue at Sea, A guide to Principles and Practice as Applied to Migrants and Refugees, 2015, dostupné na adrese: https://www.unhcr.org.


37      Viz poznámku pod čarou 34 tohoto stanoviska.


38      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


39      Rozsudek ze dne 25. ledna 2018, Hasan (C‑360/16, EU:C:2018:35, bod 76).


40      Rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 33). Viz také bod 11 odůvodnění směrnice 2013/33. V souvislosti s výkladem směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl (Úř. věst. 2003, L 31, s. 18; Zvl. vyd. 19/06, s. 101), viz rozsudky ze dne 27. února 2014, Saciri a další (C‑79/13, EU:C:2014:103, bod 35), a ze dne 27. září 2012, Cimade a GISTI (C‑179/11, EU:C:2012:594, bod 42). Nicméně je třeba připomenout rozhodnutí Soudního dvora, že „[p]ovinnost členských států zajistit, aby žadatelé měli přístup k materiálním podmínkám přijetí, však není absolutní. Unijní normotvůrce totiž v článku 20 směrnice 2013/33, nacházejícím se v kapitole III této směrnice, která je stejně jako uvedený článek nadepsána ‚Omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí‘, stanovil okolnosti, za nichž mohou být výhody takových podmínek omezeny nebo odňaty“. Rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 35).


41      V bodě 8 odůvodnění směrnice 2013/33 se uvádí, že „[k] zajištění rovného zacházení s žadateli v celé Unii by tato směrnice měla být uplatňována ve všech stadiích řízení o žádostech o mezinárodní ochranu, na všechny druhy uvedených řízení a ve všech místech a zařízeních, v nichž se žadatelé zdržují, a po dobu, po kterou jsou oprávněni zůstat na území členských státu jakožto žadatelé“.


42      V tomto směru z upraveného návrhu Komise vyplývá, že terminologie článku 6 této směrnice byla oproti terminologii použité v jejím původním návrhu vyjasněna, když se v anglickém znění v souvislosti s žádostí o mezinárodní ochranu „jasněji rozlišuje mezi slovesy ‚make‘ (podat) a ‚lodge‘ (podat formálně)“. Viz čl. 6 odst. 1 třetí pododstavec a odst. 2 směrnice 2013/32.


43      K otázce, zda musí být právo učinit žádost o mezinárodní ochranu uplatnitelné neprodleně, a to i v případě hromadného přílivu státních příslušníků třetích zemí, kteří si přejí takovou žádost podat, viz věc C‑808/18, Komise v. Maďarsko, která je nyní před Soudním dvorem projednávána.


44      V českém znění čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 je použito sloveso „učinit“. Další jazyková znění používají rovnocenné pojmy. Viz zejména znění španělské („formule“), německé („stellt“), anglické („makes“), francouzské („présente“), italské („presenti“), polské („występuje“), portugalské („apresenta“) a rumunské („înaintată“).


45      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


46      COM(2011) 319 final, s. 8. V tomto ohledu viz také přílohu tohoto návrhu, s. 3: „Podle odstavce 2 členské státy zajistí osobě, která hodlá podat žádost, účinnou příležitost podat (formálně) žádost co možná nejdříve, bez ohledu na jakákoli praktická omezení vyplývající z odstavce 1“. Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


47      V souladu s doktrínou platí, že pokud čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 neodkazuje na vnitrostátní právo v souvislosti s vlastním učiněním žádosti, je tomu tak proto, že podle unijního normotvůrce krok spočívající ve vyjádření přání požádat o mezinárodní ochranu „nevyžaduje žádné správní formality“. Viz zejména Vedsted-Hansen, J., „Asylum Procedures Directive 2013/32/EU“, in K. Hailbronner and D. Thym (vyd.), EU Immigration and Asylum Law: A Commentary, 2. vydání, C. H. Beck/Hart/Nomos, 2016, s. 1281 až 1381, zejména s. 1305.


48      COM(2011) 319 final, příloha, s. 3.


49      Ekvivalent pojmu „registrace“ obsaženého v českém znění čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 je použit také ve znění španělském („registro“), německém („Registrierung“), anglickém („registering“), francouzském („enregistrement“), italském („registrare“), polském („rejestracja”), portugalském („registo“) a rumunském („înregistreze“).


50      Viz první a druhý pododstavec čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32. Musím připomenout, že podle čl. 6 odst. 5 této směrnice se tato třídenní a šestidenní lhůta prodlužuje na deset dní, pokud v důsledku žádostí o mezinárodní ochranu učiněných současně velkým počtem státních příslušníků třetích zemí je v praxi velice obtížné dodržet lhůtu stanovenou v čl. 6 odst. 1 této směrnice.


51      COM(2011) 319 final, s. 8. Viz článek 6 upraveného návrhu Komise, s. 28.


52      Je třeba dodat, že registraci uvedenou v čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 je nutno dát do souvislosti s povinností členských států podle čl. 6 odst. 1 této směrnice 2013/33 vydat žadatelům o mezinárodní ochranu do tří dnů od podání žádosti doklad znějící na jejich jméno, který potvrzuje mimo jiné jejich postavení jakožto žadatelů. Registrace vyžadovaná v čl. 6 odst. 1 směrnice 2013/32 tedy usnadňuje členským státům dodržení povinnosti vydat toto potvrzení v třídenní lhůtě stanovené v článku 6 směrnice 2013/33.


53      V českém jazykovém znění čl. 6 odst. 2 směrnice 2013/32 je použito sloveso „podat“. Je patrné, že v dalších jazykových zněních jsou použity rovnocenné výrazy – viz v tomto ohledu znění španělské („presentarla“), německé („förmlich zu stellen“), anglické („to lodge“), francouzské („introduire“), italské („inoltrarla“), polské („złożyć“) a rumunské („a depune“). Viz čl. 6 odst. 1 třetí pododstavec a odst. 2 až 4 směrnice 2013/32.


54      Dlužno poznamenat, že čl. 6 odst. 4 směrnice 2013/32 představuje výjimku z pravidla stanoveného v čl. 6 odst. 3 této směrnice, kterým je možnost členských států požadovat, aby se žádosti o mezinárodní ochranu podávaly osobně nebo na určitém místě.


55      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


56      Rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab (C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 103). Musím upřesnit – jak to učinil Soudní dvůr v bodě 101 téhož rozsudku – že čl. 6 odst. 4 směrnice 2013/32 a čl. 20 odst. 2 nařízení č. 604/2013 jsou součástí dvou odlišných řízení, která se vyznačují zvláštními požadavky a řídí se mimo jiné i stran lhůt odlišnými režimy, jak je stanoveno v čl. 31 odst. 3 této směrnice.


57      Viz také bod 27 odůvodnění směrnice 2013/32.


58      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


59      Viz v tomto ohledu bod 83 tohoto stanoviska.


60      Rozsudek ze dne 25. ledna 2018, Hasan (C‑360/16, EU:C:2018:35, bod 76).


61      Viz zejména rozsudky ze dne 10. dubna 1984, von Colson a Kamann (14/83, EU:C:1984:153, bod 26), ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další (C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, bod 110), a ze dne 14. května 2019, CCOO (C‑55/18, EU:C:2019:402, bod 68).


62      Viz bod 26 tohoto stanoviska.


63      Směrnice Rady ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. 2005, L 326, s. 13).


64      Zejména je třeba poukázat na to, že výraz „podaná“ použitý v čl. 2 písm. b) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2005/85 byl nahrazen výrazem „učiněná“ v čl. 2 písm. b) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2013/32. Viz body 78 až 89 tohoto stanoviska.


65      Rozsudek ze dne 30. května 2013, Arslan (C‑534/11, EU:C:2013:343, bod 49).


66      Viz bod 60 odůvodnění směrnice 2013/32 a bod 45 tohoto stanoviska.


67      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. června 2018, Gnandi (C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 51), a ze dne 26. září 2018, Belastingdienst v. Toeslagen (odkladný účinek odvolání) (C‑175/17, EU:C:2018:776, bod 31).


68      Viz také čl. 19 odst. 2 listiny a body 38 až 46 tohoto stanoviska.


69      K zásadě nenavracení viz mé úvahy v bodech 38 až 47 tohoto stanoviska.


70      Pokud jde o směrnici 2005/85, viz rozsudky ze dne 30. listopadu 2009, Kadzoev (C‑357/09 PPU, EU:C:2009:741, bod 45), a ze dne 30. května 2013, Arslan (C‑534/11, EU:C:2013:343, bod 52). Je třeba připomenout, že čl. 4 odst. 2 směrnice 2008/115 stanoví, že „[t]outo směrnicí nejsou dotčena ustanovení, která mohou být příznivější pro státního příslušníka třetí země a která jsou stanovena v acquis Společenství vztahujícím se k přistěhovalectví a azylu“.


71      Viz body 90 až 99 tohoto stanoviska.


72      Viz článek 15 této směrnice.


73      Rozsudek ze dne 14. září 2017, K. (C‑18/16, EU:C:2017:680, bod 44).


74      Ačkoli čl. 8 odst. 3 druhý pododstavec směrnice 2013/33 stanoví, že důvody zajištění se stanoví ve vnitrostátním právu, je totiž třeba připomenout, že pokud ustanovení směrnice ponechávají členským státům prostor pro uvážení při vymezení prováděcích opatření, která by odpovídala různým možným situacím, musí členské státy při uplatňování těchto opatření nejen vykládat vnitrostátní právo v souladu se směrnicí, o kterou se jedná, ale rovněž dbát na to, aby se neopíraly o její výklad, který koliduje se základními právy nebo s jinými obecnými zásadami unijního práva (rozsudek ze dne 15. února 2016, N., C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 60 a citovaná judikatura).


75      Rozsudky ze dne 15. února 2016, N. (C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 59), a ze dne 14. září 2017, K. (C‑18/16, EU:C:2017:680, bod 42).


76      Rozsudky ze dne 15. února 2016, N. (C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 61), a ze dne 14. září 2017, K. (C‑18/16, EU:C:2017:680, bod 44).


77      Viz body 63 až 64 tohoto stanoviska.


78      Rozsudek ze dne 30. května 2013, Arslan (C‑534/11, EU:C:2013:343, bod 62).


79      Viz v tomto směru zejména Peek, M., a Tsourdi, E., „Asylum Reception Conditions Directive 2013/33/EU“, in EU Immigration and Asylum Law: A Commentary, op. cit., s. 1381 až 1477, zejména s. 1415.


80      Rozsudky ze dne 15. února 2016, N. (C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 56), a ze dne 14. září 2017, K. (C‑18/16, EU:C:2017:680, bod 40).