ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(první senát)
11. listopadu 2014
Věc F‑52/11
Carlo De Nicola
v.
Evropská investiční banka (EIB)
„Veřejná služba – Zaměstnanci EIB – Psychické obtěžování – Vyšetřovací řízení – Zpráva vyšetřovací komise – Nesprávná definice psychického obtěžování – Rozhodnutí prezidenta EIB nevyhovět stížnosti – Zrušení – Žaloba na náhradu škody“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, kterou C. de Nicola v podstatě navrhuje zaprvé zrušení rozhodnutí ze dne 1. září 2010, kterým prezident Evropské investiční banky (EIB nebo dále jen „Banka“) zamítl jeho stížnost týkající se psychického a „organizačního“ obtěžování, a zadruhé, aby bylo EIB uloženo nahradit mu škodu, kterou podle svého názoru utrpěl z důvodu uvedeného obtěžování.
Rozhodnutí: Rozhodnutí ze dne 1. září 2010, kterým prezident Evropské investiční banky zamítl stížnost C. de Nicoly týkající se psychického obtěžování, se zrušuje. Evropská investiční banka zaplatí C. de Nicolovi částku 3 000 eur. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropská investiční banka ponese vlastní náklady řízení a uhradí náklady řízení vynaložené C. de Nicolou.
Shrnutí
1. Žaloby úředníků – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Přípravný akt – Stanovisko vyšetřovací komise v oblasti obtěžování
(Kodex chování zaměstnanců Evropské investiční banky, čl. 3.6; Politika v oblasti důstojnosti na pracovišti Evropské investiční banky, bod 5.5)
2. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Psychické obtěžování – Pojem – Zásah do sebeúcty a sebedůvěry – Neexistence požadavku zlého úmyslu obtěžovatele
(Kodex chování zaměstnanců Evropské investiční banky, čl. 3.6.1; Politika v oblasti důstojnosti na pracovišti Evropské investiční banky, čl. 2.1)
3. Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky – Jasné a přesné uvedení dovolávaných důvodů
[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 35 odst. 1 písm. e)]
1. Do právního postavení nepříznivě zasahují pouze opatření, které mají závazné právní účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem změní jeho právní postavení. Pokud se jedná o akty nebo rozhodnutí, jejichž vypracování se uskutečňuje v několika krocích, zejména na závěr vnitřního řízení, jsou v zásadě napadnutelnými akty pouze ta opatření, jimiž je na konci tohoto řízení zaujato s konečnou platností stanovisko správy, a nikoliv přechodná opatření, jejichž účelem je příprava konečného rozhodnutí. Přípravné akty pro rozhodnutí nezasahují do právního postavení, a žalobce může namítat vady aktů, které konečnému rozhodnutí předcházely a jsou s ním úzce spjaty, pouze v rámci žaloby, kterou je napadáno rozhodnutí, které je výsledkem řízení.
Stanovisko vyšetřovací komise Evropské investiční banky příslušné na základě politiky v oblasti důstojnosti v práci je přípravným aktem ve vztahu ke konečnému rozhodnutí přijímanému prezidentem Evropské investiční banky. Jelikož stanovisko uvedené komise není v důsledku toho jako takové napadnutelným aktem, musejí být návrhová žádání znějící na jeho zrušení odmítnuta jako nepřípustná.
Protiprávnosti stanoviska uvedené vyšetřovací komise se naopak lze dovolávat na podporu návrhových žádání znějících na zrušení konečného rozhodnutí přijatého prezidentem Evropské investiční banky. Z interní právní úpravy s názvem „Politika v oblasti dodržování osobní důstojnosti v práci“ přijaté Evropskou investiční bankou a uvedené v článku 3.6 Kodexu chování zaměstnanců Banky totiž vyplývá, že stanovisko vyšetřovací komise je podstatnou formální náležitostí, jejíž nedodržení z důvodu hmotněprávních nebo procesních vad má za následek vadu legality rozhodnutí prezidenta Banky přijatého na základě uvedeného stanoviska.
(viz body 142, 144 a 145)
Odkazy:
Soud prvního stupně: rozsudek D v. EIB, T‑275/02, EU:T:2005:81, body 43 až 46 a citovaná judikatura
Soud pro veřejnou službu: rozsudek Donati v. ECB, F‑63/09, EU:F:2012:193, bod 139
2. Podle článku 3.6.1 Kodexu chování Evropské investiční banky je psychické obtěžování definováno jako opakování nepřátelských nebo nemístných výroků, postojů nebo jednání, vyjádřených nebo projevených jedním nebo více zaměstnanci vůči jinému zaměstnanci během dostatečně dlouhého období. Politika Banky v oblasti důstojnosti v práci stanoví, že skutečnost, zda je dané chování úmyslné nebo ne, není důležitá. Rozhodující zásadou je, že obtěžování a zastrašování jsou nežádoucími a nepřijatelnými chováními, která zasahují do sebeúcty a sebedůvěry toho, kdo jim je vystaven.
Z toho vyplývá, že vzhledem k interní právní úpravě Banky, jde o psychické obtěžování, které má za následek povinnost Banky poskytnout pomoc, když výroky, postoje nebo jednání obtěžovatele objektivně, a tedy svým obsahem, způsobily zásah do sebeúcty a sebedůvěry osoby, která jim byla vystavena v rámci Banky.
S touto závaznou interní právní úpravou není v souladu stanovisko vyšetřovací komise v oblasti psychického obtěžování, které k tomu, aby šlo o psychické obtěžování, vyžaduje úmyslné chování.
(viz body 143, 149, 150 a 154)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: rozsudek CG v. EIB, F‑103/11, EU:F:2014:185, bod 69
3. Na základě čl. 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu musí žaloba obsahovat žalobní důvody a uplatňované skutkové a právní argumenty. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné pro to, aby umožnily žalovanému připravit svou obranu a Soudu pro veřejnou službu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je pro to, aby byla žaloba přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby.
Hlavním úkolem advokáta, jakožto napomahatele spravedlnosti, je totiž podložit návrhová žádání dostatečně ucelenou a srozumitelnou právní argumentací, zvláště s ohledem na skutečnost, že písemná část řízení před Soudem pro veřejnou službu zahrnuje v zásadě pouze jednu výměnu spisů účastníků řízení.
(viz body 161 a 162)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 15. února 2011, AH v. Komise, F‑76/09, body 29 a 31 a citovaná judikatura