ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
EVROPSKÉ UNIE (druhého senátu)
15. března 2011(*)
„Veřejná služba – Úředníci – Převod dnů dovolené za kalendářní rok – Článek 4 přílohy V služebního řádu – Důvody vyplývající z potřeb služby – Článek 73 služebního řádu – Směrnice 2003/88/ES – Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok – Volno z důvodu nemoci“
Ve věci F‑120/07,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,
Guido Strack, bývalý úředník Evropské komise, s bydlištěm v Kolíně nad Rýnem (Německo), zastoupený H. Tettenbornem, advokátem,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené J. Currallem a B. Eggers, jako zmocněnci,
žalované,
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát),
ve složení H. Tagaras, předseda, S. Van Raepenbusch (zpravodaj) a M. I. Rofes i Pujol, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Tomac, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 5. května 2010,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou došlou kanceláři Soudu faxem dne 22. října 2007 (prvopis byl podán dne 30. října) se G. Strack domáhá:
– zrušení rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 30. května 2005, 25. října 2005, 15. března 2007 a 20. července 2007 v rozsahu, v němž se v nich omezuje převod dovolené za kalendářní rok z titulu nevyčerpaných dnů v roce 2004 na dvanáct dní a odpovídajícím způsobem i částka vyplacená z titulu finančního vyrovnání při ukončení služebního poměru, a
– uložení povinnosti Komisi uhradit finanční vyrovnání za 26,5 dne dovolené za kalendářní rok navýšené o úroky z prodlení od 1. dubna 2005.
Právní rámec
Služební řád úředníků Evropské unie
2 Článek 1e odst. 2 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) zní:
„Úředníkům v činné službě jsou poskytnuty pracovní podmínky vyhovující příslušným normám v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, které jsou přinejmenším rovnocenné minimálním požadavkům použitelným v rámci opatření, která jsou podle Smluv v těchto oblastech přijímána.“
3 Článek 57 první pododstavec služebního řádu stanoví:
„Úředníci mají nárok na dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně 24 pracovních dnů a nejvíce 30 pracovních dnů v jednom kalendářním roce v souladu s pravidly stanovenými společnou dohodou orgánů [Unie] po projednání s výborem pro služební řád.“
4 Podle článku 1 přílohy V služebního řádu:
„Úředník má v roce, ve kterém nastoupil do služebního poměru nebo skončil služební poměr, nárok na dovolenou v délce dvou pracovních dnů za každý celý měsíc služby, dvou pracovních dnů za každý neúplný měsíc, v němž odpracoval více než [patnáct] dnů, a na jeden pracovní den za každý neúplný měsíc, v němž odpracoval jen [patnáct] dnů nebo méně.“
5 Článek 3 přílohy V služebního řádu stanoví:
„Onemocní-li úředník během dovolené za kalendářní rok a tato nemoc by mu bránila v plnění služebních povinností, kdyby nebyl na dovolené, prodlouží se mu po předložení lékařského potvrzení jeho dovolená za kalendářní rok o dobu trvání jeho pracovní neschopnosti.“
6 Článek 4 přílohy V služebního řádu, jehož německá verze byla předmětem opravy (Úř. věst. 2007 L 248, s. 26), stanoví:
„Nevyčerpá-li úředník, z jiných důvodů než z důvodů vyplývajících z potřeb služby, dovolenou za kalendářní rok do konce běžného kalendářního roku, lze do následujícího roku převést nejvýše [dvanáct] dnů dovolené.
Nevyčerpá-li úředník ke dni skončení služebního poměru dovolenou za kalendářní rok, vyplatí se mu v den skončení služebního poměru náhrada ve výši jedné třicetiny jeho měsíční odměny za každý nevyčerpaný den této dovolené.
Vyčerpá-li úředník ke dni skončení služebního poměru více dovolené za kalendářní rok, než mu k tomuto dni náleží, odečte se mu od jeho odměny částka vypočtená způsobem uvedeným v předchozím pododstavci.“
7 Oběžník generálního ředitelství (GŘ) pro personál a administrativu, zveřejněný ve správním sdělení č. 66‑2002 ze dne 2. srpna 2002, stanoví:
„Je-li počet dnů nevyčerpané dovolené vyšší než dvanáct, lze dny dovolené převyšující dvanáct dnů stanovených na základě právního předpisu převést pouze tehdy, je-li prokázáno, že je úředník nemohl vyčerpat během běžného kalendářního roku z důvodů vyplývajících z potřeb služby.“
8 Uvedený oběžník byl s účinností od 1. května 2004 nahrazen rozhodnutím Komise K (2004) 1597 ze dne 28. dubna 2004, kterým se vydávají prováděcí ustanovení v oblasti dovolené, která mimo jiné stanoví:
„Více než [dvanáct] dní lze převést pouze tehdy, je-li prokázáno, že je dotčená osoba nemohla vyčerpat během běžného kalendářního roku z důvodů vyplývajících z potřeb služby (které je třeba výslovně odůvodnit); tyto převedené dny se přičítají na základě rozhodnutí [osoby odpovědné za lidské zdroje k nárokům na následující rok.
[…]
Více než [dvanáct] dní nelze převést, vyplývají-li dny nevyčerpané dovolené z jiných důvodů než z důvodů vyplývajících z potřeb služby (např. ze zdravotních důvodů: nemoc, nehoda, prodloužení dovolené za kalendářní rok v návaznosti na nehodu nebo nemoc, které nastaly během dovolené za kalendářní rok, mateřská dovolená, dovolená za účelem osvojení, rodičovská dovolená, rodinná dovolená, pracovní volno z osobních důvodů, neplacená dovolená, zvláštní volno pro výkon vojenské služby, atd.);
[…]“
9 Ze závěrů č. 53A/70 přijatých vedoucími správních útvarů dne 9. ledna 1970 vyplývá, že převod dovolené za kalendářní rok musí být omezen na dvanáct dní i v případě dlouhodobé nemoci.
10 Článek 73 odst. 1 služebního řádu stanoví:
„Počínaje dnem vstupu do služby je úředník pojištěn pro případ nemoci z povolání nebo úrazu způsobem stanoveným v pravidlech vypracovaných společnou dohodou orgánů [Evropské unie] po projednání s výborem pro služební řád. […]
Tato pravidla stanoví případy, na které se pojištění nevztahuje.“
Směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby
11 Podle šestého bodu odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381):
„Při úpravách pracovní doby by mělo být přihlédnuto k zásadám Mezinárodní organizace práce, včetně těch, které se týkají noční práce“.
12 Článek 1 směrnice 2003/88 stanoví následující:
„Předmět a oblast působnosti
1. Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.
2. Tato směrnice se vztahuje na:
a) minimální doby […] dovolenou [dovolené] za kalendářní rok […]“
13 Článek 7 této směrnice zní takto:
„Dovolená za kalendářní rok
1. Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.
2. Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“
14 Článek 7 směrnice 2003/88 není obsažen mezi ustanoveními, od kterých se lze odchýlit v souladu s článkem 17 uvedené směrnice.
Skutkový základ sporu
15 Žalobce nastoupil dne 1. září 1995 do služebního poměru u Komise. Počínaje tímto dnem až do 31. března 2002 vykonával služební povinnosti v Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství (OPOCE). Dne 1. ledna 2001 byl povýšen do platové třídy A 6. Před tím, než byl od 16. února 2003 zařazen k Eurostatu, pracoval v době od 1. dubna 2002 do 15. února 2003 na GŘ Komise pro podniky. Od 1. března 2004 do svého odchodu do invalidního důchodu s účinností od 1. dubna 2005 čerpal volno z důvodu nemoci.
16 Dne 27. prosince 2004 žalobce požádal o převod 38,5 dne dovolené za kalendářní rok nevyčerpaných v roce 2004 do roku 2005, přičemž uvedl, že tyto dny dovolené za kalendářní rok nemohl vyčerpat zejména z důvodu nemoci z povolání. Žádost byla, pokud jde o 26,5 dne převyšujících 12 dnů převedených na základě právního předpisu, zamítnuta dne 30. května 2005 vedoucím odboru odpovědným za administrativní záležitosti a personál Ředitelství pro zdroje v rámci GŘ pro Eurostat (dále jen „rozhodnutí ze dne 30. května 2005“).
17 Dne 4. července 2005 podal žalobce na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost proti rozhodnutí ze dne 30. května 2005, ve které se podpůrně domáhal odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí do přijetí rozhodnutí o uznání jeho nemoci jako nemoci z povolání podle článku 73 služebního řádu.
18 Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen „OOJ“) ze dne 25. října 2005. V tomto rozhodnutí bylo nicméně uvedeno následující:
„Jestliže OOJ vyhoví následné žádosti o uznání jeho nemoci jako nemoci z povolání, bude [žalobce] moci podat novou žádost o převod zůstatku dovolené za rok 2004. Pouze v tomto případě bude třeba rozhodnout, zda původ nemoci ve výkonu povolání vede k tomu, že nevyčerpání dovolené za kalendářní rok způsobené takovou nemocí může být přičteno důvodům vyplývajícím z potřeb služby ve smyslu článku 4 přílohy V služebního řádu.“
19 Dopisem ze dne 8. listopadu 2006 Komise informovala žalobce, že uznává, že od lékařských vyšetření, která absolvoval, se jeho zdravotní stav zhoršil a že mu v důsledku toho budou nahrazeny náklady na lékařská vyšetření v přímém vztahu s tímto zhoršením až do stabilizace jeho stavu v souladu s článkem 73 služebního řádu. Ze závěrů lékaře určeného orgánem, přiložených k tomuto dopisu, rovněž vyplývalo, že jeho stav dosud není stabilizován a že nové posouzení v tomto ohledu bude moci být provedeno až po uplynutí lhůty dvou let.
20 V návaznosti na tento dopis žalobce podal dne 22. listopadu 2006 novou žádost o převod zůstatku dnů dovolené za kalendářní rok 2004, která byla zamítnuta rozhodnutím vedoucího odboru odpovědného za pracovní podmínky a nefinanční práva a povinnosti ředitelství B pro služební řád: politika, správa a poradenství GŘ pro personál a administrativu ze dne 15. března 2007 (dále jen „rozhodnutí ze dne 15. března 2007“).
21 Dne 9. dubna 2007 podal žalobce stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti posledně uvedenému rozhodnutí. Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím OOJ ze dne 20. července 2007.
Návrhová žádání účastníků řízení a řízení
22 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí Komise ze dne 30. května 2005, 25. října 2005, 15. března 2007 a 20. července 2007 v rozsahu, v němž se v nich omezuje převod dovolené za kalendářní rok nevyčerpané žalobcem v roce 2004 na dvanáct dní a odpovídajícím způsobem i částka vyplacená žalobci z titulu finančního vyrovnání při ukončení jeho služebního poměru;
– „uložil Komisi, aby žalobci uhradila finanční vyrovnání za 26,5 dne dosud nevyrovnané nevyčerpané dovolené za kalendářní rok podle ustanovení čl. 4 druhého pododstavce přílohy V služebního řádu a úroky z prodlení od 1. dubna 2005 ve výši převyšující o [dvě] % roční úrokovou míru použitou v daném období Evropskou centrální bankou pro její hlavní refinanční operace“;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
23 Komise navrhuje, aby Soud:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
24 Rozhodnutím předsedy Soudu ze dne 16. listopadu 2007 byla projednávaná věc přidělena prvnímu senátu Soudu.
25 Dopisem ze dne 16. listopadu 2007 soudní kancelář svolala účastníky řízení na neformální schůzku konanou dne 4. prosince 2007 s cílem prozkoumat možnosti smírného urovnání probíhajícího sporu, jakož i ostatních sporů mezi účastníky řízení projednávaných před Soudem.
26 Po neformální schůzce konané dne 4. prosince 2007 účastníci řízení předložili svá vyjádření k návrhu dohody obsaženému v zápise z uvedené schůzky, aniž však dosáhli shody ohledně znění této dohody.
27 Účastníci řízení byli svoláni na druhou neformální schůzku, jejíž datum bylo stanoveno na 6. březen 2008 po návratu žalobce z dovolené. Žalobce však výzvu odmítl, jelikož s ohledem na stanovisko Komise nepovažoval konání nové neformální schůzky za užitečné. Komise vyjádřila lítost nad tím, že se neformální schůzka nemohla konat z důvodu neochoty žalobce, přičemž současně vyjádřila naději, že bude možno dosáhnout dohody, jakož i připravenost pracovat na dosažení smírného urovnání.
28 Rozhodnutím předsedy Soudu ze dne 8. října 2008 byla projednávaná věc nově přidělena druhému senátu Soudu.
29 Dopisem ze dne 15. ledna 2010 navrhl žalobce spojení projednávané věci se svými tehdy projednávanými žalobami zapsanými do rejstříku pod čísly F‑118/07, F‑119/07, F‑121/07, F‑132/07 a F‑62/09. Soud odmítl tomuto návrhu vyhovět rozhodnutím ze dne 26. ledna 2010 a o tomto rozhodnutí informoval žalobce dopisem soudní kanceláře ze dne 18. března 2010.
30 V dopise ze dne 30. března 2010 žalobce zpochybnil nové přidělení projednávané věci druhému senátu Soudu.
31 Při jednání, které se konalo dne 5. května 2010, byl žalobce vyzván, aby Soudu předložil dokumenty, které se jej týkají a vztahují se k průběhu řízení na základě článku 73 služebního řádu a na které odkázal ve své řeči.
32 V průběhu téhož jednání Soud vyzval Komisi, aby předložila písemné vyjádření ohledně případných důsledků rozsudku Soudního dvora ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff (C‑350/06 a C‑520/06, dále jen „rozsudek Schultz-Hoff“), dovolávaného žalobcem na podporu své žaloby v rámci svého ústního vyjádření, pro projednávaný spor.
33 Žalobce a Komise těmto výzvám Soudu vyhověli dne 26. a 31. května 2010.
Právní otázky
K návrhovým žádáním znějícím na zrušení
K předmětu žaloby
34 Kromě zrušení rozhodnutí ze dne 30. května 2005 a 15. března 2007 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 25. října 2005 a 20. července 2007, kterými byly zamítnuty dvě stížnosti podané dne 4. července 2005 a 9. dubna 2007. V tomto ohledu je třeba připomenout, že návrhová žádání znějící na zrušení, která formálně směřují proti zamítnutí stížnosti, mají před Soudem za účinek napadení aktu, proti němuž byla stížnost podána, a jako taková nemají samostatný obsah [viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, bod 8; rozsudek Soudu prvního stupně (nyní Tribunálu) ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, bod 43; rozsudek Soudu ze dne 9. července 2009, Notarnicola v. Účetní dvůr, F‑85/08, bod 14). Je tedy třeba se domnívat, že žalobu je třeba považovat za žalobu podanou pouze proti rozhodnutím ze dne 30. května 2005 a 15. března 2007.
K přípustnosti žaloby v rozsahu, v němž je podána proti rozhodnutí ze dne 30. května 2005
35 Je nutno konstatovat, že rozhodnutí ze dne 30. května 2005, kterým Komise zamítla první žádost o převedení 26,5 dne dovolené za kalendářní rok převyšujících dvanáct dnů dovolené za kalendářní rok převedených na základě právního předpisu, nebylo v souladu s čl. 91 odst. 3 služebního řádu předmětem žaloby k Soudu ve lhůtě tří měsíců od zamítnutí stížnosti proti uvedenému rozhodnutí, ke kterému došlo dne 25. října 2005.
36 Lhůty pro podání stížnosti a žaloby stanovené v článcích 90 a 91 služebního řádu mají přitom kogentní povahu a účastníci řízení nebo soud si tyto lhůty nemohou volně stanovit (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 25. září 1991, Lacroix v. Komise, T‑54/90, bod 24, a ze dne 17. května 2006, Lavagnoli v. Komise, T‑95/04, bod 41).
37 Žalobu je tedy třeba v rozsahu, v němž je podána proti rozhodnutí ze dne 30. května 2005, zamítnout z důvodu pozdního podání.
K věci samé
– Argumenty účastníků řízení
38 Žalobce předkládá jediný žalobní důvod vycházející z porušení čl. 4 prvního a druhého pododstavce přílohy V služebního řádu. První pododstavec tohoto článku úředníkovi, který nevyčerpal celou svou dovolenou za kalendářní rok z důvodů vyplývajících z potřeb služby, právě umožňuje, aby mu tato dovolená převyšující dvanáct dnů byla převedena do následujícího roku. Tento výklad je podle žalobce podpořen správním sdělením Komise č. 66‑2002.
39 V projednávané věci je podle žalobce nemoc, která mu zabránila vyčerpat jeho dovolenou, přičitatelná potřebám služby právě ve smyslu čl. 4 prvního pododstavce přílohy V služebního řádu, jelikož vzhledem k tomu, že příčinou nemoci byl výkon služebních povinností, má důvod překážky původ v povolání.
40 Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 9. června 2005, Castets v. Komise (T‑80/04), není s tímto výkladem v rozporu, protože se týkal nepřítomnosti z důvodu nemoci, která nebyla nemocí z povolání. Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, zabránily úředníkovi ve vyčerpání jeho dovolené za kalendářní rok okolnosti vlastní jeho osobě.
41 Podle žalobce stanoví čl. 4 první a druhý pododstavec přílohy V služebního řádu systém vyrovnání pro případy, ve kterých úředník nemohl vyčerpat svou dovolenou za kalendářní rok nikoliv z důvodu okolností vlastních jeho osobě nebo v případě vyšší moci, ale ze služebních důvodů. V projednávané věci přitom žalobce onemocněl z důvodu okolností vlastních výkonu služby.
42 Při jednání se žalobce dovolával rozsudku Schultz-Hoff vydanému po podání projednávané žaloby a zvláště bodů 25, 44 a 45 tohoto rozsudku, ze kterých podle něj vyplývá, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 brání tomu, aby pracovník, který nemohl z důvodu pracovní neschopnosti ze zdravotních důvodů vyčerpat svou dovolenou, byl zbaven jakéhokoliv nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok.
43 Komise odpovídá, že čl. 4 první pododstavec přílohy V služebního řádu zakazuje převod více než dvanácti dnů dovolené za kalendářní rok, pokud úředník z důvodů nevyplývajících z potřeb služby nevyčerpal svou dovolenou za kalendářní rok do konce běžného kalendářního roku.
44 Podle Komise z judikatury (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 1970, Tortora v. Komise, 32/69, body 13 a 14; výše uvedený rozsudek Castets v. Komise, body 28 a 29) vyplývá, že nárok na převedení dovolené za kalendářní rok existuje pouze tehdy, když úředník nemohl vyčerpat svou dovolenou za kalendářní rok z důvodů vyplývajících z potřeb služby, tedy pokud mu jeho „povolání“ zabránilo vyčerpat celou dovolenou za kalendářní rok. Čerpá-li přitom úředník volno z důvodu nemoci, nemůže ze samotné podstaty vykonávat služební povinnosti, a není tedy ve službě ve smyslu čl. 4 prvního pododstavce přílohy V služebního řádu. Jelikož není ve službě, tím spíše se nelze domnívat, že je nepřítomen z důvodů vyplývajících z potřeb služby.
45 Okolnost, že nemoc úředníka je následně uznána jako nemoc z povolání, nemění nic na skutečnosti, že tento úředník nebyl ve smyslu výše uvedené judikatury během svého volna z důvodu nemoci ve službě, takže mu nebylo bráněno vyčerpat dovolenou za kalendářní rok z důvodu potřeb služby.
46 Komise dodává, že v každém případě jsou práva úředníka v oblasti vyrovnání v návaznosti na pracovní neschopnost taxativně upravena článkem 73 služebního řádu a neodůvodňují žádnou další náhradu za dny dovolené za kalendářní rok nevyčerpané ze zdravotních důvodů.
47 Tento výklad je potvrzen správním sdělením č. 66‑2002 a prováděcími ustanoveními v oblasti dovolené.
48 Komise podpůrně tvrdí, že i když měl lékař Komise ve své zprávě přiložené k rozhodnutí ze dne 8. listopadu 2006 za to, že ke zhoršení již existující nemoci žalobce došlo při výkonu služebních povinností, uvedl rovněž, že k tomuto zhoršení by nedošlo, kdyby již předtím nebyl nemocen. Komise dodává, že dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí v tomto ohledu na základě článku 73 služebního řádu. V projednávané věci Soud nemůže v dané věci rozhodnout, jelikož podle ustálené judikatury nejsou soudy Unie oprávněny rozhodnout o existenci příčinné souvislosti mezi povoláním a majetkovou a nemajetkovou újmou, pokud je tato újma souběžně předmětem řízení na základě článku 73 služebního řádu nebo předmětem takového řízení v zásadě může být (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 2. května 2007, Giraudy v. Komise, F‑23/05, bod 200).
49 Komise konečně podotýká, že žalobce netvrdí, že jeho nemoc byla způsobena událostmi spojenými s povoláním, ke kterým došlo výlučně v roce 2004. Naopak uvádí, že důvody jeho pracovní neschopnosti spočívají zejména na skutečnostech, ke kterým došlo v letech 2002 a 2003. Potřeby služby ve smyslu článku 4 přílohy V služebního řádu přitom musí existovat během běžného kalendářního roku a musí zabránit úředníkovi v čerpání dovolené za kalendářní rok během téhož roku.
50 Mimoto ve svém vyjádření ze dne 31. května 2010 týkajícím se dosahu rozsudku Schultz-Hoff Komise tvrdí, že článek 4 přílohy V služebního řádu představuje zvláštní zákon, který má přednost před čl. 1e odst. 2 služebního řádu a nemůže být s přihlédnutím ke směrnici 2003/88 předmětem konformního výkladu v rozporu se zákonem. Pojem „potřeby služby“ obsažený ve výše uvedeném článku 4 nemůže zahrnovat nemoc.
51 Komise dodává, že žalobce nevznesl námitku protiprávnosti proti článku 4 přílohy V služebního řádu vzhledem k článku 7 směrnice 2003/88, a že tedy Soud nemůže takovou námitku bez návrhu zkoumat.
52 Komise podpůrně uvádí, že článek 7 směrnice 2003/88 se týká nároku na dovolenou za kalendářní rok, nikoliv podmínek převedení této dovolené, přičemž nezakazuje zánik nároku na dovolenou za kalendářní rok, která nebyla vyčerpána během referenčního období nebo období převoditelnosti. Takové omezení podle ní umožňuje chránit hospodářskou konkurenceschopnost Evropy.
53 V rozsudku Schultz-Hoff Soudní dvůr pouze rozhodl, že nemožnost pracovníka vyčerpat celou dovolenou za kalendářní rok do konce období převoditelnosti z důvodu volna z důvodu nemoci během celého referenčního období a i po uplynutí období převoditelnosti stanoveném vnitrostátním právem, je neslučitelná se směrnicí 2003/88. Tato situace není podle Komise srovnatelná se situací v projednávané věci, protože článek 4 přílohy V služebního řádu právě umožňuje v případech, kdy nemohla být dovolená za kalendářní rok vyčerpána ze zdravotních důvodů, převedení dvanácti dnů dovolené odpovídajících polovině dovolené za kalendářní rok.
54 Komise dodává, že žalobce obdržel při ukončení svého služebního poměru finanční vyrovnání odpovídající polovině jeho dovolené za kalendářní rok za rok 2004 a poměrné části jeho dovolené za kalendářní rok 2005. Mimoto nebyl nemocen během celého roku 2004, a mohl si tedy vyčerpat dny dovolené za kalendářní rok, zejména dny za rok 2003, které již byly převedeny.
– Závěry Soudu
55 Úvodem je třeba připomenout, že na základě čl. 1e odst. 2 služebního řádu „[ú]ředníkům v činné službě jsou poskytnuty pracovní podmínky vyhovující příslušným normám v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, které jsou přinejmenším rovnocenné minimálním požadavkům použitelným v rámci opatření, která jsou podle Smluv v těchto oblastech přijímána“.
56 Předmětem směrnice 2003/88, přijaté na základě čl. 137 odst. 2 ES, přitom je, jak vyplývá z jejího čl. 1 odst. 1, stanovit minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.
57 V důsledku toho, ač není třeba v této fázi zkoumat způsob, jakým by bylo třeba vyřešit případný střet mezi ustanovením služebního řádu a minimálními požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pracovníků přijatými na úrovni Unie, je třeba mít za to, že v projednávané věci bylo povinností Komisi zajistit, aby byly dodržovány uvedené požadavky ve vztahu k žalobci při uplatňování a výkladu pravidel služebního řádu týkajících se konkrétně dovolené za kalendářní rok.
58 Za těchto podmínek je třeba před zkoumáním významu čl. 4 prvního pododstavce přílohy V služebního řádu, jehož porušení se žalobce dovolává, ve vztahu k okolnostem projednávané věci zkoumat, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora, obsah relevantních minimálních požadavků směrnice 2003/88 a zejména jejího článku 7.
59 V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok každého pracovníka musí být považován za zásadu sociálního práva Unie, jež má zvláštní význam a od níž se není možno odchýlit a jejíž provedení příslušnými vnitrostátními orgány musí být uskutečněno pouze v mezích výslovně uvedených v samotné směrnici (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 26. června 2001, BECTU, C‑173/99, bod 43; ze dne 18. března 2004, Merino Gómez, C‑342/01, bod 29; ze dne 16. března 2006, Robinson-Steele a další, C‑131/04 a C‑257/04, bod 48 a Schultz-Hoff, bod 22). Článek 31 odst. 2 listiny základních práv Evropské unie ostatně zaručuje právo každého pracovníka na každoroční placenou dovolenou.
60 Konkrétně čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 stanoví povinnost členských států přijmout nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů. Z téhož článku vyplývá, že pracovník musí mít za normálních okolností možnost skutečného odpočinku, aby byla zajištěna účinná ochrana jeho bezpečnosti a zdraví, neboť čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 umožňuje, aby byl nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nahrazen poskytnutím finanční náhrady, pouze v případě ukončení pracovního poměru (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky BECTU, bod 44; Merino Gómez, bod 30 a Schultz-Hoff, bod 23). Mimoto článek 7 směrnice 2003/88 nepatří mezi ustanovení, od nichž článek 17 této směrnice výslovně dovoluje se odchýlit.
61 Je rovněž nesporné, že účelem nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul a měl volný čas a čas na své zájmy. Tento účel se liší od účelu nároku na pracovní volno z důvodu nemoci, přičemž posledně uvedený nárok je přiznán pracovníkovi za účelem zotavení se z nemoci (rozsudek Schultz-Hoff, bod 25). V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 132 ze dne 24. června 1970 o placené dovolené za kalendářní rok (ve znění oprav), ke které je třeba přihlédnout při výkladu směrnice 2003/88 podle jejího šestého bodu odůvodnění „[…] bude nepřítomnost v práci z důvodů nezávislých na vůli dotyčné zaměstnané osoby, jako například pro nemoc […], započítávána do doby výkonu práce“.
62 Soudní dvůr ve svém rozsudku Schultz-Hoff (bod 41) z výše uvedeného vyvozuje, že pokud jde o pracovníky, kteří mají řádné pracovní volno z důvodu nemoci, nemůže členský stát vázat nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok přiznaný směrnicí 2003/88 všem pracovníkům na podmínku, že tito pracovníci skutečně pracovali během referenčního období stanoveného právními předpisy uvedeného státu. V tomto smyslu vnitrostátní ustanovení, které stanoví období převoditelnosti pro dovolenou za kalendářní rok nevyčerpanou do konce referenčního období, sleduje účel poskytnout pracovníkovi, který nemohl čerpat dovolenou za kalendářní rok, dodatečnou možnost využít uvedené dovolené (rozsudek Schultz-Hoff, bod 42).
63 V důsledku toho, i když čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 v zásadě nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava stanovila zánik nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok na konci referenčního období nebo období převoditelnosti, je třeba, aby pracovník měl skutečně možnost uplatnit v průběhu daného období nárok, který mu směrnice přiznává. Tak tomu zjevně není v případě pracovníka, který měl volno z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo po jeho část a i po uplynutí období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem.
64 Soudní dvůr tak ve svém rozsudku Schultz-Hoff (body 45 a 50) rozhodl, že připustit, že za takových specifických okolností pracovní neschopnosti mohou relevantní vnitrostátní ustanovení a zejména ta, která stanoví období převoditelnosti, stanovit zánik nároku pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok zaručenou čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, aniž by měl pracovník skutečně možnost uplatnit svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, by představovalo porušení sociálního práva, které každému pracovníkovi přímo přiznává článek 7 uvedené směrnice.
65 Konečně, není-li již možné placenou dovolenou za kalendářní rok vyčerpat z důvodů nezávislých na vůli pracovníka, čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 stanoví, že pracovník má nárok na finanční náhradu. Podle judikatury Soudního dvora musí být finanční náhrada, na niž má pracovník nárok, vypočítána tak, aby uvedený pracovník byl v situaci, která je srovnatelná se situací, ve které by byl, kdyby uplatnil uvedený nárok během trvání svého pracovního poměru. Z toho vyplývá, že obvyklá mzda pracovníka, což je ta, která musí být zachována po dobu odpočinku odpovídající placené dovolené za kalendářní rok, je rovněž určující pro výpočet finanční náhrady za dovolenou za kalendářní rok nevyčerpanou při ukončení pracovního poměru (rozsudek Schultz-Hoff, bod 61).
66 Nyní je třeba v projednávané věci vyvodit závěry ze směrnice 2003/88, ve znění výkladu provedeného Soudním dvorem, pro potřeby uplatnění a výkladu pravidel služebního řádu týkajících se dovolené za kalendářní rok a zejména čl. 4 prvního a druhého pododstavce přílohy V služebního řádu.
67 Ze spisu a zejména z dopisu lékařské služby Komise ze dne 14. dubna 2005 adresovaného žalobci vyplývá, že žalobce čerpal volno z důvodu nemoci nepřetržitě od 2. března 2004 do svého odchodu do invalidního důchodu dne 1. dubna 2005.
68 Je tak nutno konstatovat, že žalobce nemohl během téměř celého roku 2004 uplatnit nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok. Okolnost, že mohl uplatnit toto právo v lednu a únoru 2004 nemůže být zjevně zohledněna, neboť jinak by se ochrana nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, formulovaná judikaturou Soudního dvora, stala zcela teoretickou. Ve svém rozsudku Schultz-Hoff (body 50 a 51) Soudní dvůr ostatně výslovně uvedl příklad pracovníka, který pracoval po část referenčního období před tím, než měl dlouhodobé volno z důvodu nemoci, a tuto situaci přirovnal k situaci pracovníka, který měl volno z důvodu nemoci během celého referenčního období a i po uplynutí období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem.
69 V důsledku toho z čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 vyplývá, že žalobce, jehož pracovní neschopnost osvědčená lékařem trvala až do jeho odchodu do invalidního důchodu dne 1. dubna 2005, nemůže být zbaven možnosti získání finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok.
70 Zbývá přezkoumat otázku rozsahu tohoto finančního vyrovnání a otázku, zda, jak, tvrdí Komise, samotné znění čl. 4 prvního pododstavce přílohy V služebního řádu v projednávané věci brání vyplacení finančního vyrovnání za nevyčerpané dny dovolené za kalendářní rok nad rámec dnů, jejichž převod byl povolen.
71 Podle Komise mohou odůvodňovat převedení více než dvanácti dnů dovolené za kalendářní rok do následujícího roku pouze důvody vyplývající z potřeb služby.
72 V tomto ohledu stačí konstatovat, že článek 4 přílohy V služebního řádu neupravuje otázku, vznesenou v projednávané věci, zda je třeba převést dny placené dovolené za kalendářní rok, pokud během referenčního období nemohl úředník vyčerpat dny své dovolené za kalendářní rok z takových důvodů nezávislých na jeho vůli, jako jsou zdravotní důvody.
73 Toto konstatování není v rozporu s rozsudkem ze dne 29. března 2007, Verheyden v. Komise (T‑368/04, body 61 až 63), ve kterém Soud prvního stupně rozhodl, že výraz „potřeby služby“ použitý v čl. 4 prvním pododstavci přílohy V nelze vykládat tak, že zahrnuje nepřítomnost ve službě odůvodněnou volnem z důvodu nemoci, a to ani v případě dlouhodobé nemoci (viz rovněž v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Castets v. Komise, bod 33). Nejen, že stanovisko Soudu nespočívá na jakémkoliv přirovnání volna z důvodu nemoci k odůvodněné nepřítomnosti vyplývající z potřeb služby, ale skutečnosti ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Verheyden v. Komise, neodpovídají skutečnostem projednávané věci, kdy žalobce nemohl během téměř celého referenčního období uplatnit nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok.
74 Z článku 3 přílohy V služebního řádu, který upravuje jiný aspekt vztahu mezi volnem z důvodu nemoci a dovolenou za kalendářní rok, a sice případ, kdy úředník onemocněl během své dovolené za kalendářní rok, ostatně vyplývá, že zákonodárce zamýšlel jasně odlišit volno z důvodu nemoci a dovolenou za kalendářní rok, jejichž cíle, jak vyplývá z bodu 61 výše, jsou odlišné.
75 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví uvedené v článku 1e služebního řádu a zejména ustanovení článku 7 směrnice 2003/88 doplňují vlastní ustanovení služebního řádu týkající se dovolené.
76 Je skutečností, že článek 7 směrnice 2003/88 zaručuje minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok v trvání čtyř týdnů, zatímco dovolená za kalendářní rok, kterou si mohou nárokovat úředníci Unie v souladu s čl. 57 prvním pododstavcem služebního řádu, činí minimálně 24 dní. V projednávané věci se dokonce původní žádost žalobce o převod dnů dovolené za kalendářní rok nevyčerpaných v roce 2004 do roku 2005 vztahovala k 38,5 dne vzhledem k převodu dní dovolené za kalendářní rok nevyčerpaných v roce 2003 (viz bod 16 výše).
77 Nic to však nemění na skutečnosti, že jelikož zákonodárce Unie stanovil dovolenou za kalendářní rok pro úředníky na 24 dnů, zůstává výklad Soudního dvora v rozsudku Schultz-Hoff, pokud jde o článek 7 směrnice 2003/88, pro případ, kdy pracovník nemůže vyčerpat dovolenou za kalendářní rok z důvodu nepřítomnosti z důvodu dlouhodobé nemoci, plně použitelný na celou dobu dovolené za kalendářní rok, stanovenou služebním řádem na základě použití článku 1e ve spojení s článkem 57 služebního řádu, a to i přes omezení obsažená v čl. 4 prvním pododstavci přílohy V služebního řádu, pokud jde o možnosti převodu nevyčerpané dovolené za kalendářní rok do následujícího roku.
78 Konečně pokud jde o argument Komise vycházející z nutnosti zachovat hospodářskou konkurenceschopnost Evropy, stačí konstatovat, že tento argument nebyl nijak podložen a za stávajícího stavu věci nemůže obstát.
79 Vzhledem k výše uvedenému je třeba dospět k závěru, že Komise tím, že za okolností projednávané věci zamítla na základě čl. 4 prvního pododstavce přílohy V služebního řádu převedení dnů dovolené za kalendářní rok nevyčerpaných žalobcem z důvodu volna z důvodu dlouhodobé nemoci nad rámec dvanácti dní stanovených na základě právního předpisu, nerespektovala dosah uvedeného ustanovení. V důsledku toho je třeba rozhodnutí ze dne 15. března 2007 zrušit.
K žádosti o náhradu škody
Argumenty účastníků řízení
80 Žalobce se domnívá, že přípustnost jeho žádosti o náhradu škody vyplývá v souladu s ustálenou judikaturou z akcesorického charakteru této žádosti ve vztahu k žalobě na neplatnost.
81 Ve věci samé žalobce tvrdí, že nesprávný úřední postup v projednávané věci spočívá v protiprávnosti sporných rozhodnutí. Vzniklá škoda spočívá v nezaplacení částky vyrovnání uvedené v čl. 4 druhém pododstavci přílohy V služebního řádu, pokud jde o sporných 26,5 dne a od té doby nezaplacené úroky. Příčinná souvislost vyplývá ze skutečnosti, že pokud by napadená rozhodnutí neexistovala, žalovaná by dlužnou platbu provedla.
82 Pro případ, že by Soud rozhodl, že sporná rozhodnutí jsou legální, se žalobce domáhá náhrady škod vzniklých z důvodu mnoha jiných pochybení ze strany Komise, „mimo jiné protiprávní jednání zaměstnanců Komise a obtěžování v OPOCE, pochybení při vyšetřovacím řízení vedeném [Evropským úřadem pro boj proti podvodům], zejména protiprávní neinformování žalobce již zjištěné [E]ropským veřejným ochráncem práv, nesprávné hodnocení žalobce a jeho nepovyšování, jmenování na pracovní místo v [OPOCE] nepříznivě zasahující do právního postavení žalobce, jakož i protiprávní jednání žalované podrobněji uvedená ve stížnosti“. Příčinná souvislost mezi těmito pochybeními a nemocí žalobce je prokázána s přihlédnutím k lékařským zprávám a rozhodnutím žalované. Uvedená nemoc je přitom právě tím důvodem, proč žalobce nemohl vyčerpat dovolenou za kalendářní rok v roce 2004. Je tedy třeba nahradit vzniklou škodu spočívající zejména ve snížení kvality života v důsledku čerpání volna z důvodu nemoci namísto možnosti odpočinout si během dovolené za kalendářní rok, jakož i nemožnosti opustit místo zaměstnání. Vzniklou škodu je možno nahradit paušálně s odkazem na čl. 4 druhý pododstavec přílohy V služebního řádu.
83 Žalobce upřesňuje, že tato žádost, která byla podána podpůrně, byla podána ve fázi postupu před zahájením soudního řízení, takže byly dodrženy požadavky článku 90 a následující.
84 Komise zpochybňuje, že žalobce podal žádost o náhradu škody na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu za dny dovolené ztracené z důvodu údajně chybného jednání Komise, které ostatně popsal jen stručně a které mělo způsobit jeho psychickou nemoc.
85 Žalobu na náhradu škody je v každém případě třeba zamítnout z důvodu překážky věci zahájené, jelikož údajné důvody jeho nemoci jsou již plně pokryty žalobou zapsanou do rejstříku pod číslem F‑118/07, Strack v. Komise.
86 Konečně, podle názoru Komise je třeba žalobu na náhradu škody třeba zamítnout i z důvodu přednosti řízení podle článku 73 služebního řádu.
Závěry Soudu
87 Z návrhových žádání znějících na náhradu škody vyplývá, že se žalobce primárně dovolává toho, aby se na něj použil čl. 4 druhý pododstavec přílohy V služebního řádu, pokud jde o 26,5 dne dovolené za kalendářní rok nevyčerpaných v roce 2004.
88 V tomto ohledu stačí konstatovat, že uvedená žádost se překrývá s opatřeními, které bude muset Komise přijmout ke splnění povinností vyplývajících z tohoto zrušujícího rozsudku.
89 O návrhu na náhradu škody předloženém podpůrně žalobcem pro případ, že by výtky podané proti rozhodnutí ze dne 15. března 2007 byly Soudem zamítnuty, není třeba rozhodovat.
90 Návrhová žádání znějící na náhradu škody je proto třeba zamítnout pro jejich bezpředmětnost.
K nákladům řízení
91 Podle článku 122 jednacího řádu se ustanovení druhé hlavy osmé kapitoly tohoto řádu týkající se nákladů řízení a soudních výdajů použijí pouze na věci zahájené před Soudem po vstupu tohoto řádu v platnost, tj. po 1. listopadu 2007. Příslušná ustanovení jednacího řádu Tribunálu Evropské unie se i nadále použijí obdobně na věci projednávané před Soudem před tímto datem.
92 Článek 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu Evropské unie stanoví, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Komise neměla v podstatné části svých důvodů obrany úspěch, je namístě uložit Komisi náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Evropské komise ze dne 15. března 2007, kterým se zamítá žádost G. Stracka směřující k převedení zůstatku dnů dovolené za kalendářní rok za rok 2004, se zrušuje.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů řízení vynaložených G. Strackem.
Tagaras | Van Raepenbusch | Rofes i Pujol |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. března 2011.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |