USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)
11. dubna 2019(*)
„Řízení o předběžné otázce – Článek 53 odst. 2 a článek 94 jednacího řádu Soudního dvora – Právo rozhodné pro vyživovací povinnosti – Nařízení (ES) č. 4/2009 – Haagský protokol – Nedostatečné uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu unijního práva – Zjevná nepřípustnost“
Ve věci C‑680/18,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 (Česká republika) ze dne 29. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, v řízení
HJ
proti
II,
SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),
ve složení F. Biltgen, předseda senátu, J. Malenovský a L. S. Rossi (zpravodajka), soudci,
generální advokát: Y. Bot,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout usnesením s odůvodněním podle čl. 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora,
vydává toto
Usnesení
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 15 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (Úř. věst. 2009, L 7, s. 1, oprava Úř. věst. 2011, L 131, s. 26), jakož i čl. 3 odst. 1 a článku 5 Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, schváleného jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2009/941/ES ze dne 30. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, L 331, s. 17, dále jen „Haagský protokol“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi HJ a II, jeho bývalou manželkou, ve věci návrhu HJ na zrušení výživného, jehož placení ve prospěch II mu bylo uloženo rozhodnutím rechtbank Groningen (soud v Groningenu, Nizozemsko) ze dne 4. září 2007.
Spor v původním řízení a předběžná otázka
3 Účastníci původního řízení uzavřeli manželství v Nizozemsku. V letech 2001 až 2006 měli v České republice poslední společné místo obvyklého pobytu. V roce 2006 se HJ vrátil sám do Nizozemska.
4 Rozhodnutím ze dne 4. září 2007 rechtbank Groningen (soud v Groningenu) rozhodl podle nizozemského práva o rozvodu manželství II a HJ a uložil HJ povinnost přispívat na výživné II. V době vydání uvedeného rozhodnutí žil HJ ještě v Nizozemsku a II v České republice.
5 Dne 26. března 2012 podal HJ k předkládajícímu soudu návrh na zrušení tohoto výživného.
6 K tomuto datu žili HJ a II odděleně v České republice. HJ nicméně navrhoval, aby se použilo nizozemské právo.
7 Předkládající soud z článku 15 nařízení č. 4/2009 a z článků 3 a 5 Haagského protokolu dovozuje, že se vyživovací povinnosti mezi bývalými manželi řídí právem členského státu jejich posledního společného místa obvyklého pobytu, kterým je v projednávané věci Česká republika.
8 Tento soud však uvádí, že se poslední společné místo obvyklého pobytu účastníků původního řízení nacházelo v České republice do roku 2006, tedy před vstupem v platnost nařízení č. 4/2009, které se podle čl. 75 odst. 1 uvedeného nařízení použije mimo jiné pouze na řízení zahájená ode dne jeho použitelnosti.
9 Za těchto podmínek se Obvodní soud pro Prahu 5 (Česká republika) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„[K]teré právo je rozhodné pro posouzení předmětné věci, [...] české[,] či nizozemské[?]“
K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
10 Podle čl. 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že je-li žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zjevně nepřípustná, může Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení.
11 Toto ustanovení je třeba použít v projednávané věci.
12 Podle článku 94 jednacího řádu obsahuje každá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce „stručné vylíčení předmětu sporu, jakož i rozhodných skutečností tak, jak byly zjištěny předkládajícím soudem, nebo alespoň vylíčení skutkových okolností, na kterých jsou otázky založeny“, „znění vnitrostátních předpisů, jejichž použití přichází v projednávané věci v úvahu, a případně příslušnou vnitrostátní judikaturu“, jakož i „uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení práva Unie, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení“.
13 Informace poskytnuté v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce mají Soudnímu dvoru mimo jiné umožnit, aby dal užitečné odpovědi na otázky předložené předkládajícím soudem, tím, že mu poskytne výklad unijního práva, který je nezbytný k vyřešení sporu, jejž má tento soud rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2016, Ogňanov, C‑614/14, EU:C:2016:514, body 16 a 20, a usnesení ze dne 21. června 2018, Idroenergia, C‑166/18, nezveřejněné, EU:C:2018:476, body 11 a 18). V rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU má tedy předkládající soud znát a náležitě dodržovat tyto požadavky týkající se obsahu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Private Equity Insurance Group, C‑156/15, EU:C:2016:851, bod 61, a rozsudek ze dne 9. března 2017, Milkova, C‑406/15, EU:C:2017:198, bod 72), které se odrážejí i v doporučení pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2018, C 257, s. 1).
14 V projednávané věci předkládací rozhodnutí zjevně nesplňuje požadavek uvedený v čl. 94 písm. c) jednacího řádu, neboť z právního hlediska dostatečně neuvádí důvody, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu článku 15 nařízení č. 4/2009 a článků 3 a 5 Haagského protokolu a na základě kterých pokládá za nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
15 Předkládající soud totiž svou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce ve skutečnosti nežádá Soudní dvůr o pomoc při výkladu uvedených ustanovení, ohledně nichž nemá žádné pochybnosti, nýbrž o pomoc při jejich použití s cílem určit právo rozhodné pro spor, který mu byl předložen. Konkrétně má za to, že s ohledem na kolizní kritéria stanovená v článcích 3 a 5 Haagského protokolu, a sice místo obvyklého pobytu oprávněného nebo poslední společné místo obvyklého pobytu bývalých manželů, jež se v projednávané věci nacházejí v České republice, by rozhodným právem v projednávané věci mělo být české právo. V této souvislosti předkládající soud pouze zmiňuje okolnost, že podle HJ se má použít nizozemské právo.
16 Kromě toho předkládající soud, aniž formuluje specifické otázky a upřesňuje důvody pro případné výkladové pochybnosti, pouze uvádí, že „poslední společné bydliště účastníků [původního řízení] bylo na území [České republiky] do roku 2006, tj. před přijetím […] Haagského protokolu a [nařízení č. 4/2009]“.
17 Tento soud nicméně neuvádí žádnou skutečnost umožňující porozumět tomu, zda má skutečně pochybnosti o použitelnosti ratione temporis nařízení č. 4/2009 a Haagského protokolu na spor v původním řízení, natož důvody, které jej vedly k takovýmto pochybnostem.
18 S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba konstatovat, že v souladu s čl. 53 odst. 2 jednacího řádu je projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zjevně nepřípustná.
K nákladům řízení
19 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 (Česká republika) ze dne 29. října 2018 je zjevně nepřípustná.
V Lucemburku dne 11. dubna 2019.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda osmého senátu |
A. Calot Escobar | | F. Biltgen |