ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(druhý senát)
10. července 2014
Věc F‑103/11
CG
v.
Evropská investiční banka (EIB)
„Veřejná služba – Zaměstnanci EIB – Psychické obtěžování – Vyšetřovací řízení – Rozhodnutí prezidenta o nepřijetí opatření na základě stížnosti – Stanovisko vyšetřovacího výboru – Chybná definice psychického obtěžování – Úmyslný charakter jednání – Konstatování existence jednání a příznaků psychického obtěžování – Hledání příčinné souvislosti – Neexistence – Nekonzistentnost stanoviska vyšetřovacího výboru – Zjevně nesprávné posouzení – Služební pochybení – Povinnost důvěrnosti – Ochrana osobních údajů – Žaloba na náhradu škody“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, kterou se CG domáhá, aby Soud zrušil rozhodnutí prezidenta Evropské investiční banky (EIB nebo dále jen „Banka“) ze dne 27. července 2011 o tom, že na základě její stížnosti pro psychické obtěžování nebudou přijata žádná opatření, a aby uložil Bance náhradu materiální a morální újmy, kterou podle svého názoru žalobkyně utrpěla z důvodu protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011, údajně utrpěného obtěžování a služebních pochybení přičitatelných Bance.
Rozhodnutí: Rozhodnutí prezidenta Evropské investiční banky ze dne 27. července 2011 se zrušuje. Evropské investiční bance se ukládá zaplatit CG částku ve výši 35 000 eur. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropská investiční banka ponese vlastní náklady a nahradí náklady vynaložené paní CG. Evropský inspektor ochrany údajů, vedlejší účastník, ponese vlastní náklady.
Shrnutí
1. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Vnitřní vyšetřování týkající se údajného psychického obtěžování – Stanovisko vyšetřovacího výboru stižené vadami – Nedodržení definice obtěžování stanovené ve vnitřních předpisech Banky – Neověření souvislosti mezi vytýkaným jednáním a příznaky u údajné oběti – Rozhodnutí prezidenta s ohledem na stanovisko navrhující odložení stížnosti – Zjevně nesprávné posouzení
(Služební řád, článek 12a; kodex chování zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 3.6.1; politika v oblasti důstojnosti na pracovišti Evropské investiční banky, článek 2.1)
2. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Psychické obtěžování – Pojem – Ohrožení sebeúcty a sebedůvěry osoby – Neexistence požadavku zlého úmyslu obtěžovatele
(Služební řád, článek 12a; kodex chování zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 3.6.1; politika v oblasti důstojnosti na pracovišti Evropské investiční banky, článek 2.1)
3. Žaloby úředníků – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout opatření vyplývající z rozsudku – Rozsudek zrušující rozhodnutí nepřijmout žádná opatření na základě stížnosti pro psychické obtěžování – Návrh žalobce na náhradu vzniklé materiální újmy – Předčasný návrh
(Článek 266 SFEU)
4. Žaloby úředníků – Žaloba na náhradu škody – Zrušení napadeného aktu, které nezajišťuje přiměřenou náhradu za morální újmu – Újma spojená se stavem nejistoty a obavy žalobkyně z důvodu rozhodnutí odložit její stížnost na psychické obtěžování
(Článek 340 odst. 2 SFEU)
5. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení nákladů – Nahraditelné náklady řízení – Pojem – Výdaje advokáta vynaložené během vyšetřování obtěžování před zahájením soudního řízení – Vyloučení
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, články 86 a 91)
6. Soudní řízení – Vedlejší účastenství – Žalobní důvody nevznesené žalobkyní – Nepřípustnost
(Statut Soudního dvora, čl. 40 čtvrtý pododstavec a příloha I, čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 110 odst. 3)
7. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Vnitřní vyšetřování týkající se údajného psychického obtěžování – Předání administrativou celé stížnosti údajnému obtěžovateli v rozporu s vnitřní politikou Banky – Služební pochybení zakládající odpovědnost Banky
(Článek 340 SFEU)
1. Nesprávnost je zjevná tehdy, je-li snadno postřehnutelná a může být očividně odhalena na základě kritérií, na jejichž splnění je vázán výkon rozhodovací pravomoci.
Rozhodnutí prezidenta Evropské investiční banky s ohledem na stanovisko vyšetřovacího výboru odložit stížnost na psychické obtěžování je stiženo nesprávným posouzením, pokud z uvedeného stanoviska vyplývá, že chování domnělých obtěžovatelů nebylo přezkoumáno ve světle definice psychického obtěžování stanovené ve vnitřních hlavních zásadách Evropské investiční banky, a pokud uvedené stanovisko není soudržné, jelikož konstatuje existenci určitých jednání popsaných žalobkyní ze strany domnělých obtěžovatelů a existenci příznaků psychického obtěžování u žalobkyně, aniž by se zabývalo tím, zda byly způsobeny zmíněnými jednáními.
(viz body 66 a 87)
Odkazy:
Tribunál Evropské unie: rozsudek Canga Fano v. Rada, T‑281/11 P, EU:T:2013:252, bod 127
Soud pro veřejnou službu: rozsudek Canga Fano v. Rada, F‑104/09, EU:F:2011:29, bod 35
2. K psychickému obtěžování ve smyslu článku 2.1 politiky v oblasti důstojnosti na pracovišti Evropské investiční banky vykládané v souladu s článkem 3.6.1 kodexu chování zaměstnanců Banky dojde, pokud slovní projevy, postoje nebo jednání, v okamžiku, kdy k nim dojde, objektivně způsobí ohrožení sebeúcty a sebedůvěry osoby.
Na jedné straně musí totiž slovní projevy, postoje nebo jednání uvedené v článku 3.6.1 kodexu chování ohrožovat sebeúctu a sebedůvěru oběti. Na straně druhé, jelikož se nevyžaduje, aby takové jednání bylo úmyslné, není třeba zjišťovat, zda tato slova, postoje nebo jednání byla učiněna s úmyslem ohrozit důstojnost osoby. Jinak řečeno, může dojít k psychickému obtěžování, aniž by byl vyžadován důkaz, že obtěžovatel měl v úmyslu svými slovními projevy, postoji nebo jednáními úmyslně oběť poškodit.
(viz bod 69)
3. Zrušení určitého aktu soudem má za následek, že tento akt je se zpětnou účinností odstraněn z právního řádu, a pokud byl zrušený akt již vykonán, odstranění jeho účinku vyžaduje, aby byl obnoven právní stav, v jakém se žalobce nacházel před přijetím tohoto aktu. Kromě toho, v souladu s článkem 266 SFEU je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora.
V rámci opatření, která mají být přijata pro výkon rozsudku zrušujícího rozhodnutí orgánu odložit stížnost na psychické obtěžování, protože Soud nemůže předvídat závěry případného nového vyšetřovacího řízení týkajícího se stížnosti, nemůže v tomto stadiu uvedenému orgánu uložit odškodnění žalobkyně za materiální újmu, kterou utrpěla. Z toho vyplývá, že nelze vyhovět návrhovým žádáním žalobkyně v tomto smyslu, neboť tato žádání jsou v každém případě předčasná.
(viz body 97, 98 a 115)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: rozsudek Kalmár v. Europol, F‑83/09, EU:F:2011:66, bod 88
4. Zrušení aktu postiženého vadou protiprávnosti může samo o sobě představovat přiměřené zadostiučinění, v zásadě dostatečné pro veškerou morální újmu, kterou takový akt způsobil, pokud žalobce neprokáže, že utrpěl morální újmu oddělitelnou od protiprávnosti zakládající zrušení a která nemůže být plně napravena tímto zrušením. Pocit nespravedlnosti a muka, která jsou vyvolána nutností vést spor, aby byla uznána práva dotčené osoby, mohou způsobit újmu, která může být odvozena jen z toho, že se správa dopustila protiprávnosti. Tyto újmy lze odškodnit, pokud nejsou kompenzovány zadostiučiněním plynoucím ze zrušení předmětného aktu.
Pokud jde o zrušení rozhodnutí odložit stížnost žalobkyně na psychické obtěžování, uvedené rozhodnutí způsobilo, že se žalobkyně ocitla ve stavu nejistoty a obav, jenž představuje morální újmu, která je oddělitelná od protiprávnosti, na níž bylo založeno zrušení rozhodnutí a kterou není možné plně napravit pouhým zrušením uvedeného rozhodnutí.
(viz body 99 a 100)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: rozsudky CC v. Parlament, F‑9/12, EU:F:2013:116, bod 128, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T‑457/13 P, a CH v. Parlament, F‑129/12, EU:F:2013:203, bod 64
5. Výdaje advokáta vynaložené během sporného řízení jsou nahraditelnými náklady řízení za podmínek stanovených v článku 86 a následujících jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu a musejí být přezkoumány v tomto rámci. Ohledně výdajů advokáta vynaložených během vyšetřovacího řízení pro obtěžování se článek 91 stejného řádu v rámci přiznatelné náhrady nákladů řízení vztahuje pouze na náklady inherentní řízení před Soudem, s výjimkou těch, které byly vynaloženy v předcházející fázi. Uznat tedy, že výdaje vynaložené v průběhu vyšetřovacího řízení, které předcházelo soudnímu řízení, jsou nahraditelnou újmou v rámci žaloby na náhradu škody, by bylo v rozporu s nenahraditelným charakterem nákladů vzniklých během této fáze. V důsledku toho žalobkyně v rámci svého návrhu na náhradu škody nemůže obdržet náhradu nákladů a odměn svého poradce vynaložených během vyšetřovacího řízení.
(viz bod 117)
6. Ačkoliv čl. 40 čtvrtý pododstavec statutu Soudního dvora, použitelný na řízení před Soudem pro veřejnou službu podle čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu a čl. 110 odst. 3 jednacího řádu Soudu, nebrání tomu, aby vedlejší účastník předložil argumenty, které jsou nové nebo se liší od argumentů účastníka řízení, jehož podporuje, neboť jinak by se jeho vedlejší účastenství omezovalo na opakování argumentů uvedených v žalobě, nelze připustit, aby mu tato ustanovení umožňovala vznesením nových žalobních důvodů změnit nebo zkreslit rámec sporu vymezený žalobou.
Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník řízení nemůže vznést žalobní důvod, který není uveden v žalobě, musí být tento žalobní důvod odmítnut jako nepřípustný.
(viz body 144 a 145)
Odkazy:
Soud prvního stupně: rozsudky BaByliss v. Komise, T‑114/02, EU:T:2003:100, bod 417, a SELEX Sistemi Integrati v. Komise, T‑155/04, EU:T:2006:387, bod 42
7. V kontextu vyšetřovacího řízení pro psychické obtěžování ze znění politiky v oblasti důstojnosti na pracovišti Evropské investiční banky vyplývá, že toto pravidlo uvedená banka porušila, když předala celé memorandum stěžovatele domnělému obtěžovatelovi. Dopustila se tak pochybení, které je způsobilé založit její mimosmluvní odpovědnost.
Vyšetřovací řízení nemůže totiž vést přímo k sankci uložené domnělému obtěžovateli, neboť uvedená sankce může být uložena až po disciplinárním řízení. Dále vzhledem k tomu, že vyšetřovací řízení nemohlo vést k rozhodnutí nepříznivě zasahujícímu do právního postavení domnělého obtěžovatele, neměla Banka právo předat mu všechny osobní údaje stěžovatele kvůli respektování jeho práva na obhajobu.
V tomto ohledu je třeba uvést, že okolnost, že se stěžovatel výslovně neohradí proti předání jeho memoranda, neopravňuje Banku, aby porušila svá vlastní interní pravidla.
Kromě toho pokud memorandum obsahuje několik osobních údajů stěžovatele, zejména údaje týkající se jeho zdravotního stavu, předání těchto osobních údajů domnělému obtěžovateli způsobuje uvedenému stěžovateli morální újmu.
(viz body 146 až 149 a 151)
Odkazy:
Soud prvního stupně: rozsudek X v. ECB, T‑333/99, EU:T:2001:251