ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
6. května 2003(*)
„Ochranné známky ─ Sbližování právních předpisů ─ Směrnice 89/104/EHS ─ Označení, jež mohou tvořit ochrannou známku ─ Rozlišovací způsobilost ─ Samotná barva ─ Oranžová barva“
Ve věci C‑104/01,
jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko) směřující k tomu, aby ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi
Libertel Groep BV
a
Benelux Merkenbureau,
bylo vydáno rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 3 první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 1989, L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92),
SOUDNÍ DVŮR
ve složení J. P. Puissochet, předseda šestého senátu, zastupující předseda, M. Wathelet a C. W. A. Timmermans, předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward a P. Jann, F. Macken, S. von Bahr a J. N. Cunha Rodrigues (zpravodaj), soudci,
generální advokát: P. Léger,
vedoucí soudní kanceláře: F. Contet, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemným vyjádřením předloženým:
– za Libertel Groep BV D. W. F. Verkadem a D. J. G. Visserem, advocaten,
– za Benelux Merkenbureau C. J. J. C. van Nispenem, advocaat,
– za nizozemskou vládu H. G. Sevenster, jako zmocněnkyní,
– za vládu Spojeného království R. Magrill, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s D. Alexanderem, barrister,
– za Komisi Evropských společenství N. B. Rasmussenem a H. M. H. Speyartem, jako zmocněnci,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání,
po vyslechnutí ústních vyjádření Benelux Merkenbureau, zastoupeného C. J. J. C. van Nispenem, nizozemské vlády, zastoupené J. van Bakel, jako zmocněnkyní, vlády Spojeného království, zastoupené M. Tappinem, barrister, a Komise, zastoupené H. M. H. Speyartem, na jednání konaném dne 30. dubna 2002,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 12. listopadu 2002,
vydává tento
Rozsudek
1 Usnesením ze dne 23. února 2001, došlým Soudnímu dvoru dne 5. března 2001, položil Hoge Raad der Nederlanden na základě článku 234 ES čtyři předběžné otázky týkající se výkladu článku 3 první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 1989, L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92, dále jen „směrnice“).
2 Tyto otázky byly položeny v rámci sporu mezi společností Libertel Groep BV (dále jen „společnost Libertel“) a Benelux Merkenbureau (Úřadem Beneluxu pro ochranné známky, dále jen „ÚBOZ“) z důvodu, že ÚBOZ odmítl zapsat oranžovou barvu jako ochrannou známku pro telekomunikační zboží a služby, jak požadovala společnost Libertel.
Právní rámec
Pařížská úmluva
3 Na mezinárodní úrovni je právo ochranných známek upraveno úmluvou na ochranu průmyslového vlastnictví, podepsanou v Paříži dne 20. března 1883, naposledy revidovanou ve Stockholmu dne 14. července 1967 (Série des traités des Nations unies č. 11851, část 828, s. 305 až 388, dále jen „Pařížská úmluva“). Všechny členské státy jsou smluvními stranami této úmluvy.
4 Pařížská úmluva ve svém čl. 6 quinquies B bodě 2 stanoví, že známky mohou být odmítnuty k zápisu nebo zrušeny, jestliže nemají rozlišovací způsobilost.
5 Článek 6 quinquies C odst. 1 Pařížské úmluvy stanoví:
„Při posuzování, lze-li známku chránit, nutno přihlédnout ke všem skutkovým okolnostem, zvláště k době užívání známky.“
Právní úprava Společenství
6 Článek 2 směrnice, nazvaný „Označení, jež mohou tvořit ochrannou známku“, stanoví:
„Ochrannou známkou může být jakékoli označení, schopné grafického ztvárnění, zejména slova, včetně osobních jmen, kresby, písmena, číslice, tvar zboží nebo jeho balení, pokud jsou tato označení způsobilá odlišit zboží nebo služby jednoho podniku od zboží či služeb jiných podniků.“
7 Článek 3 směrnice, nazvaný „Důvody pro zamítnutí či neplatnost“, ve svých odstavcích 1 a 3 stanoví:
„1. Do rejstříku nebudou zapsány a jsou-li zapsány, budou prohlášeny neplatnými:
a) označení, která nemohou tvořit ochrannou známku;
b) ochranné známky, které postrádají rozlišovací způsobilost;
c) ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby zboží nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností;
d) ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, jež se staly obvyklými v běžném jazyce nebo v poctivých a zavedených obchodních zvyklostech;
e) označení, která jsou tvořena výlučně:
– tvarem, který vyplývá z povahy samotného zboží;
– tvarem zboží, který je nezbytný pro dosažení technického výsledku;
– tvarem, který dává zboží podstatnou hodnotu;
[…]
3. Přihláška ochranné známky nebude zamítnuta nebo v případě, že je ochranná známka zapsána, nebude prohlášena za neplatnou podle odst. 1 písm. b), c) nebo d), pokud před podáním přihlášky, a v důsledku užívání získala rozlišovací způsobilost. Nadto mohou členské státy stanovit, že toto ustanovení se použije také v případě, že rozlišovací způsobilost byla získána po dni podání přihlášky ochranné známky nebo po dni jejího zápisu.“
8 Článek 6 směrnice stanoví:
„1. Ochranná známka neopravňuje majitele, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodním styku:
a) své jméno a adresu;
b) údaje týkající se druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu, doby výroby zboží nebo poskytnutí služby anebo jiných jejich vlastností;
c) ochrannou známku, je-li to nezbytné k označení účelu zboží nebo služby, zejména v případě příslušenství nebo náhradních dílů;
pokud je užívá v souladu s poctivými zvyklostmi v průmyslu nebo v obchodě.
2. Ochranná známka neopravňuje majitele, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodním styku starší právo, které se vztahuje jen k určité lokalitě, je-li toto právo uznáno právními předpisy dotčeného členského státu a je užíváno v rámci daného území.“
Jednotný zákon Beneluxu o ochranných známkách
9 Belgické království, Lucemburské velkovévodství a Nizozemské království upravily své právo ochranných známek ve společném zákoně, a sice jednotném zákoně Beneluxu o ochranných známkách (Trb. 1962, 58). Tento zákona byl s účinností ode dne 1. ledna 1996 pozměněn protokolem ze dne 2. prosince 1992, kterým se měnil uvedený zákon (Trb. 1993, 12), za účelem provedení směrnice do právního řádu těchto tří členských států.
10 Článek 6a takto pozměněného jednotného zákona Beneluxu o ochranných známkách (dále jen „ZBOZ“) stanoví:
„1. Úřad Beneluxu pro ochranné známky odmítne zapsat přihlášku, jestliže má za to, že:
a) přihlašované označení netvoří ochrannou známku ve smyslu článku 1, zejména pro nedostatek jakékoli rozlišovací způsobilosti, jak je stanoveno v čl. 6 quinquies B bodě 2 Pařížské úmluvy;
b) se přihláška vztahuje k ochranné známce uvedené v čl. 4 bodu 1 a 2.
2. Zamítnutí zápisu se musí týkat označení tvořícího ochrannou známku jako celku. Může se omezit na jedno nebo více zboží, pro které je ochranná známka určena.
3. Úřad Beneluxu bezodkladně a písemně informuje přihlašovatele o svém záměru zamítnout zcela nebo zčásti zápis, oznámí mu důvody, které ho k tomu vedly, a poskytne mu možnost, aby na ně reagoval ve lhůtě, která bude stanovena prováděcím nařízením.
4. Jestliže nebyly výhrady Úřadu Beneluxu proti zápisu odstraněny ve stanovené lhůtě, zápis přihlášky se zcela nebo zčásti zamítne. Úřad Beneluxu informuje bezodkladně a písemně přihlašovatele, oznámí důvody zamítnutí a poučí ho o možnosti proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek, uvedený v článku 6b.
5. Odmítnutí zápisu přihlášky pro veškeré zboží nebo pro část zboží způsobuje úplnou nebo částečnou neplatnost přihlášky. Účinky této neplatnosti nenastávají dříve, než marně uplyne lhůta pro opravný prostředek uvedená v článku 6b nebo než byl s konečnou platností zamítnut návrh směřující k nařízení zápisu.“
11 Článek 6b ZBOZ stanoví:
„Přihlašovatel může ve lhůtě dvou měsíců následujících po oznámení uvedeném v čl. 6a čtvrtém [odstavci] podat u Cour d´appel v Bruselu, Gereschtshof v Haagu nebo Cour d´appel v Lucemburku žalobu domáhající se nařízení zápisu přihlášky. Územně příslušný soud se určí podle adresy přihlašovatele, adresy zmocněného zástupce nebo poštovní adresy uvedené při podání přihlášky.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
12 Libertel je společnost usazená v Nizozemsku, jejíž hlavní předmět činnosti spočívá v poskytování služeb v oblasti mobilních telekomunikací.
13 ÚBOZ je orgán příslušný v oblasti ochranných známek pro Belgické království, Lucemburské velkovévodství a Nizozemské království. Ode dne 1. ledna 1996 je ÚBOZ pověřen posuzováním přihlášek ochranných známek s ohledem na absolutní důvody pro zamítnutí.
14 Dne 27. srpna 1996 přihlásila společnost Libertel u ÚBOZ oranžovou barvu jako ochrannou známku pro určité zboží a telekomunikační služby, a sice telekomunikační vybavení pro výrobky třídy 9 a telekomunikační služby, jakož i majetkovou, finanční a technickou správu telekomunikačních prostředků pro služby tříd 35 až 38.
15 Přihláška v místě určeném pro zobrazení ochranné známky obsahovala obdélníkovou plochu oranžové barvy a v místě určeném pro popis ochranné známky poznámku „oranžová“, aniž by byl uveden jakýkoli kód barvy.
16 Dopisem ze dne 21. února 1997 informoval ÚBOZ společnost Libertel o tom, že prozatímně zamítá zápis tohoto označení. Měl za to, že jelikož společnost Libertel neprokázala, že přihlášené označení tvořené výlučně oranžovou barvou získalo užíváním rozlišovací způsobilost, toto označení postrádá jakoukoli rozlišovací způsobilosti ve smyslu čl. 6a odst. 1 písm. a) ZBOZ.
17 Společnost Libertel proti tomuto prozatímnímu zamítnutí podala námitky. ÚBOZ, který měl za to, že toto zamítnutí není třeba přezkoumávat, oznámil své konečné zamítnutí dopisem ze dne 10. září 1997.
18 V souladu s článkem 6b ÚBOZ podala společnost Libertel proti tomuto zamítnutí žalobu u Gerechtshof te ´s-Gravenhage (Nizozemsko), který ji zamítl rozsudkem ze dne 4. června 1998.
19 Dne 3. srpna 1998 podala společnost Libertel kasační opravný prostředek u Hoge Raad der Nederlanden.
20 Během přezkumu tohoto sporu Hoge Raad vyvstaly otázky týkající se správného uplatnění čl. 6a odst. 1 písm. a) ÚBOZ, a tedy rovněž týkající se výkladu čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice. V důsledku toho Hoge Raad položil usnesením ze dne 23. února 2001 Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Může pouhá specifická barva, zobrazená jako taková nebo určená mezinárodním kódem, mít pro určité zboží a služby rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku:
a) Za jakých okolností je možné připustit, že pouhá specifická barva má rozlišovací způsobilost ve výše uvedeném smyslu?
b) Může skutečnost, že je zápis požadován pro velké množství zboží nebo služeb anebo pro specifické zboží nebo službu nebo specifickou skupinu zboží nebo služeb, změnit odpověď na první otázku?
3) Je při posouzení rozlišovací způsobilosti, kterou může mít určitá barva jako ochranná známka, nutné zkoumat, zda existuje obecný zájem odůvodňující to, aby tato barva zůstala k dispozici všem, jak tomu je v případě označení, která určují zeměpisný původ?
4) Musí se Úřad Beneluxu pro ochranné známky při odpovědi na otázku, zda označení přihlašované jako ochranná známka má rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice, omezit na abstraktní posouzení této rozlišovací způsobilosti, anebo musí brát v úvahu všechny konkrétní okolnosti v každém jednotlivém případě, a zejména užívání tohoto označení a způsob, jakým je užíváno?“
K předběžným otázkám
Úvodní úvahy
21 Předběžné otázky, které se týkají článku 3 směrnice, směřují k tomu, zda a případně za jakých podmínek může mít samotná barva bez vymezení v prostoru pro určité zboží nebo služby rozlišovací způsobilost.
22 Zkoumání těchto otázek vyžaduje nejprve určit, zda samotná barva může tvořit ochrannou známu podle článku 2 směrnice.
23 Za tímto účelem musí samotná barva splňovat tři podmínky. Zaprvé musí tvořit označení. Zadruhé toto označení musí být schopné grafického ztvárnění. Zatřetí toto označení musí být způsobilé odlišit zboží nebo služby jednoho podniku od zboží nebo služeb jiných podniků.
24 Rada Evropské unie a Komise vydaly společné prohlášení, zanesené v zápisu o jednání Rady během přijímání směrnice, podle kterého „mají za to, že článek 2 nevylučuje možnost […] zapsat jako ochrannou známku kombinaci barev nebo samotnou barvu […] za podmínky, že taková označení jsou způsobilá odlišit zboží nebo služby jednoho podniku od zboží nebo služeb jiných podniků“ (Úřední věstník Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu č. 5/96, s. 607).
25 Takové prohlášení však nelze použít při výkladu ustanovení sekundárního práva, když jako v projednávaném případě jeho obsah není žádným způsobem vyjádřen v textu předmětného ustanovení, a nemá proto právní význam (rozsudek ze dne 26. února 1991, Antonissen, C‑292/89, Recueil, s. I‑745, bod 18, a ze dne 29. května 1997, VAG Sverige, C‑329/95, Recueil, s. I‑2675, bod 23). Rada a Komise ostatně výslovně uznaly toto omezení v preambuli jejich prohlášení, podle které „jelikož [p]rohlášení Rady a Komise, jejichž text se nachází níže, nejsou součástí legislativního textu, na výklad tohoto legislativního textu Soudním dvorem Evropských společenství nemají vliv“.
26 V důsledku toho přísluší Soudnímu dvoru, aby stanovil, zda článek 2 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že samotná barva může tvořit ochrannou známku.
27 V tomto ohledu je třeba uvést, že nelze předpokládat, že samotná barva tvoří označení. Barva je obvykle pouhou vlastností věcí. Může však tvořit označení. Závisí to na kontextu, ve kterém je barva užívána. Samotná barva může nicméně v souvislosti se zbožím nebo službou tvořit označení.
28 Krom toho, jak již Soudní dvůr rozhodl, grafické ztvárnění ve smyslu článku 2 směrnice musí umožnit, aby označení bylo ztvárněno vzhledově, zejména prostřednictvím tvarů, čar nebo znaků tak, aby mohlo být s přesností identifikováno (rozsudek ze dne 12. prosince 2002, Sieckmann, C‑273/00, Recueil, s. I‑11737, bod 46).
29 Pro plnění své funkce grafické ztvárnění ve smyslu článku 2 směrnice musí být jasné, přesné, samo o sobě úplné, snadno dostupné, srozumitelné, trvalé a objektivní (výše uvedený rozsudek Sieckmann, body 47 až 55).
30 V projednávaném případě se dotaz určený Soudnímu dvoru týká přihlášky samotné barvy, jejíž ztvárnění spočívá ve vzorku barvy na plochém povrchu, slovním popisu barvy nebo mezinárodně uznaném identifikačním kódu barvy.
31 Pouhý vzorek barvy přitom neodpovídá požadavkům uvedeným v bodech 28 a 29 tohoto rozsudku.
32 Vzorek barvy se může konkrétně s časem měnit. Nelze vyloučit, že určité nosiče umožňují barvu zapsat neměnným způsobem. Jiné nosiče, zejména papír, však neumožňují zachovat odstíny barvy před opotřebením časem. V takovém případě přihláška vzorku barvy nemá trvalý charakter požadovaný článkem 2 směrnice (viz výše uvedený rozsudek Sieckmann, bod 53).
33 Z toho vyplývá, že přihláška vzorku barvy netvoří grafické ztvárnění ve smyslu článku 2 směrnice.
34 Naproti tomu slovní popis barvy v rozsahu, němž je tvořen slovy, která jsou sama složena z písmen, tvoří její grafické ztvárnění (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Sieckmann, bod 70).
35 Slovní popis barvy nesplňuje nutně ve všech případech podmínky uvedené v bodech 28 a 29 tohoto rozsudku. Tato otázka musí být posouzena s ohledem na okolnosti každého konkrétního případu.
36 Spojení vzorku barvy a jejího slovního popisu tedy může tvořit grafické ztvárnění ve smyslu článku 2 směrnice za podmínky, že popis je jasný, přesný, sám o sobě úplný, snadno dostupný, srozumitelný a objektivní.
37 Ze stejných důvodů, jako jsou důvody zmíněné v bodu 34 tohoto rozsudku, může být označení barvy prostřednictvím mezinárodně uznaného identifikačního kódu považováno za označení tvořící grafické ztvárnění. Takové kódy jsou považovány za přesné a trvalé.
38 Jestliže vzorek barvy, ke kterému je připojen slovní popis, nesplňuje podmínky uložené v článku 2 směrnice pro to, aby tvořil grafické ztvárnění, zejména pro nedostatek přesnosti nebo trvalosti, může být tento nedostatek případně zhojen doplněním označení barvy prostřednictvím mezinárodně uznaného identifikačního kódu.
39 Co se týče otázky, zda je barva samotná způsobilá odlišit zboží nebo služby jednoho podniku od zboží nebo služeb jiných podniků ve smyslu článku 2 směrnice, je třeba posoudit, zda barvy samotné jsou způsobilé předat přesné informace, zejména co se týče původu zboží nebo služby, či nikoliv.
40 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoli jsou barvy způsobilé šířit určité asociace myšlenek a vyvolávat pocity, naproti tomu v důsledku své podstaty jsou minimálně způsobilé sdělovat přesné informace. Jsou toho schopny tím méně, čím jsou obvykle a ve značné míře užívány v oblasti reklamy a uvádění zboží a služeb na trh pro jejich přitažlivost, bez jakéhokoli přesného vzkazu.
41 Není však odůvodněné, aby z tohoto faktického zjištění byl vyvozován principiální zákaz považovat barvy samotné za způsobilé odlišit zboží nebo služby jednoho podniku od zboží nebo služeb jiných podniků. Nelze totiž vyloučit, že existují situace, ve kterých může samotná barva sloužit jako označení původu zboží nebo služeb podniku. Je tedy třeba připustit, že samotné barvy mohou být způsobilé odlišit zboží nebo služby jednoho podniku od zboží nebo služeb jiných podniků ve smyslu článku 2 směrnice.
42 Z předcházejícího vyplývá, že samotná barva může za výše uvedených podmínek tvořit ochrannou známku ve smyslu článku 2 směrnice.
43 Ve světle úvah rozvinutých v bodech 22 až 42 tohoto rozsudku lze provést přezkum předběžných otázek.
Ke třetí otázce
44 Je třeba zkoumat nejprve třetí otázku, kterou se předkládající soud táže, zda je při posouzení rozlišovací způsobilosti, kterou může mít určitá barva jako ochranná známka, nutné zkoumat, zda existuje obecný zájem odůvodňující to, aby tato barva zůstala k dispozici všem, jak je tomu v případě označení, která určují zeměpisný původ.
45 Podle některých vyjádření předložených Soudnímu dvoru je se současnými technickými prostředky možné odlišit velký počet odstínů barev. Toto tvrzení může být pravdivé, ale pro tuto otázku postrádá relevanci. Pro účely určení, zda samotná barva může být zapsána jako ochranná známka, je třeba věc posoudit z pohledu relevantní veřejnosti.
46 Je třeba mít za to, že se věc v původním řízení týká zboží a služeb určených všem spotřebitelů, jelikož v předkládacím usnesení není uvedeno nic, co by tomu odporovalo. V důsledku toho je třeba mít za to, že v projednávaném případě je relevantní veřejnost tvořena průměrným běžně informovaným a přiměřeně pozorným a obezřetným spotřebitelem (viz rozsudek ze dne 22. června 1999, Lloyd Schuhfabrik Meyer, C‑342/97, Recueil, s. I‑3819, bod 26).
47 Počet barev, které je tato veřejnost schopna odlišit, je nízký vzhledem ke skutečnosti, že má zřídka možnost přímo porovnat zboží s odlišnými odstíny barev. Z toho vyplývá, že je třeba považovat počet různých skutečně dostupných barev jakožto potenciálních ochranných známek pro odlišení zboží nebo služeb za omezený.
48 Podle ustálené judikatury tvoří právo upravující ochranné známky základní prvek systému nenarušené hospodářské soutěže, kterou chce Smlouva o ES zavést a zachovat (viz rozsudky ze dne 17. října 1990, HAG II, C‑10/89, Recueil, s. I‑3711, bod 13, a ze dne 23. února 1999, BMW, C‑63/97, Recueil, s. I‑905, bod 62). Práva a možnosti, které ochranná známka poskytuje svému majiteli, musejí být zkoumány v závislosti na tomto cíli.
49 Krom toho v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice přiznává zapsaná ochranná známka svému majiteli pro určité zboží nebo služby výlučné právo, které mu umožňuje monopolizovat označení zapsané jako ochranná známka bez časového omezení.
50 Možnost zapsat ochrannou známku může být omezena z důvodů založených na veřejném zájmu.
51 Jednotlivé důvody pro zamítnutí zápisu vyjmenované v článku 3 směrnice je tak třeba vykládat ve světle obecného zájmu, který je základem každého z nich (viz rozsudek ze dne 18. června 2002, Philips, C‑299/99, Recueil, s. I‑5475, bod 77).
52 Co se týče čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice, Soudní dvůr uznal, že toto ustanovení sleduje cíl obecného zájmu, který vyžaduje, aby označení nebo údaje popisující kategorie zboží nebo služeb, pro které je zápis požadován, mohly být volně užívány všemi (rozsudky ze dne 4. května 1999, Windsurfing Chiemsee, C‑108/97 a C‑109/97, Recueil, s. I‑2779, bod 25, a ze dne 8. dubna 2003, Linde a další, C‑53/01 až C‑55/01, Recueil, s. I‑3161, bod 73).
53 Stejně tak, co se týče čl. 3 odst. 1 písm. e) směrnice, Soudní dvůr již rozhodl, že toto ustanovení sleduje cíl obecného zájmu, který vyžaduje, aby tvar, jehož základní vlastnosti odpovídají technické funkci a byly vybrány, aby ji plnily, mohl být volně užíván všemi (výše uvedené rozsudky Philips, bod 80, a Linde a další, bod 72).
54 Pokud jde o zápis samotných barev jako ochranných známek bez vymezení v prostoru, je výsledkem omezeného počtu skutečně dostupných barev to, že by malý počet zápisů jako ochranných známek pro dané služby nebo zboží mohl vyčerpat celý rejstřík dostupných barev. Takto rozsáhlý monopol není slučitelný se systémem nenarušené hospodářské soutěže, zejména v rozsahu, v němž by mohl vytvořit neoprávněnou soutěžní výhodu pro jediný hospodářský subjekt. Pro hospodářský rozvoj a podporu podnikatelského ducha není vhodné ani to, aby již zavedené subjekty mohly ve svůj prospěch zapsat všechny skutečně dostupné barvy ke škodě nových subjektů.
55 V oblasti práva Společenství upravujícího ochranné známky je tedy třeba uznat obecný zájem na tom, aby nedošlo k nepatřičnému omezení dostupnosti barev pro ostatní subjekty nabízející zboží nebo služby takového typu jako zboží nebo služby, pro které je požadován zápis.
56 Čím větší je množství zboží nebo služeb, pro které se zápis ochranné známky požaduje, tím více může být výlučné právo, které případně ochranná známka přiznává, nepřiměřené, a může tak ohrozit dokonce zachování systému nenarušené hospodářské soutěže a obecný zájem na tom, aby nedošlo k nepatřičnému omezení dostupnosti barev pro ostatní subjekty nabízející zboží nebo služby takového typu jako zboží nebo služby, pro které je požadován zápis.
57 Komise ve svých vyjádřeních uvádí, že myšlenka, že určitá označení musejí zůstat dostupná, a nemohou tedy požívat ochrany, je spíše než v článcích 2 a 3 směrnice vyjádřena v jejím článku 6. Tento argument nelze přijmout.
58 Článek 6 směrnice se totiž týká omezení účinků zapsané ochranné známky. Argument Komise se vyslovuje pro to, aby při průzkumu přihlášky k zápisu byla provedena minimální kontrola důvodů pro zamítnutí stanovených v článku 3 směrnice, přičemž nebezpečí, že by si subjekty mohly přivlastnit určitá označení, která by měla zůstat dostupná, je uloženými omezeními na základě uvedeného článku 6 neutralizováno ve stadiu, kdy nastávají účinky zapsané ochranné známky. Tato argumentace vede v podstatě k tomu, že je příslušnému orgánu v okamžiku zápisu ochranné známky odejmuto posouzení důvodů pro zamítnutí stanovených v článku 3 směrnice, přičemž je toto posouzení převedeno na soud pověřený zaručením konkrétního výkonu práv, která přiznává ochranná známka.
59 Takový přístup je neslučitelný se systémem směrnice, která je založena na kontrole předcházející zápisu, a nikoli na kontrole a posteriori. Nic ve směrnici neumožňuje učinit takový závěr o jejím článku 6. Naopak počet a podrobný charakter překážek zápisu uvedených v článcích 2 a 3 směrnice, jakož i velká škála opravných prostředků, kterých je možno použít v případě zamítnutí, nasvědčují tomu, že průzkum přihlášky k zápisu nesmí být minimální. Tento průzkum musí být striktní a úplný, aby se zamezilo tomu, že ochranné známky budou zapsány nepatřičným způsobem. Jak již Soudní dvůr rozhodl, je třeba z důvodů právní jistoty a řádné správy zajistit, aby ochranné známky, jejichž užívání by mohlo být před soudy úspěšně zpochybněno, nebyly zapsány (rozsudek ze dne 29. září 1998, Canon, C‑39/97, Recueil, s. I‑5507, bod 21).
60 V důsledku toho je třeba na třetí předběžnou otázku odpovědět tak, že při posouzení rozlišovací způsobilosti, kterou může mít určitá barva jakožto ochranná známka, je třeba zohlednit obecný zájem na tom, aby nedošlo k nepatřičnému omezení dostupnosti barev pro ostatní subjekty nabízející zboží nebo služby takového typu jako zboží nebo služby, pro které je požadován zápis.
K první otázce a ke druhé otázce písm. a)
61 Podstatou první otázky a druhé otázky písm. a) předkládajícího soudu je, zda a případně za jakých podmínek může být samotné barvě přiznána rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) a odst. 3 směrnice.
62 Podle ustálené judikatury je základní funkcí ochranné známky zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu zboží nebo služby označených ochrannou známkou tím, že mu umožní bez možnosti záměny odlišit toto zboží nebo tuto službu od zboží nebo služeb, které mají jiný původ (viz zejména výše uvedený rozsudek Canon, bod 28, a rozsudek ze dne 4. října 2001, Merz & Krell, C‑517/99, Recueil, s. I‑6959, bod 22). Ochranná známka musí rozlišit dotčené zboží nebo služby jako pocházející od určitého podniku. V tomto ohledu je třeba zohlednit obvyklé užívání ochranných známek jako označení původu v dotčených odvětvích a zároveň vnímání relevantní veřejnosti.
63 Relevantní veřejnost tak, jak je definována v bodě 46 tohoto rozsudku, je tvořena průměrným běžně informovaným a přiměřeně pozorným a obezřetným spotřebitelem.
64 Je třeba zohlednit okolnost, že průměrný spotřebitel má jen zřídka možnost provést přímé srovnání různých ochranných známek, ale musí se spolehnout na nedokonalou představu, kterou si o nich uchoval v paměti (viz v odlišných kontextech výše uvedený rozsudek Lloyd Schuhfabrik Meyer, bod 26, a rozsudek ze dne 20. března 2003, LTJ Diffusion, C‑291/00, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 52).
65 Vnímání relevantní veřejnosti není nutně stejné v případě označení tvořeného samotnou barvou jako v případě slovní nebo obrazové ochranné známky, kterou tvoří označení, jež je nezávislé na vzhledu zboží, které označuje. Ačkoli je veřejnost zvyklá slovní nebo obrazové ochranné známky bezprostředně vnímat jako označení identifikující původ výrobku, není tomu tak nutně stejně, jestliže označení splývá se vzhledem zboží, pro které se zápis označení jako ochranné známky požaduje. Spotřebitelé obvykle nevyvozují původ zboží z jeho barvy nebo z barvy jeho obalu v případě, že neexistuje jakýkoli grafický nebo textový prvek, protože samotná barva není podle současných obchodních zvyklostí v zásadě užívána jako prostředek identifikace. Samotná barva obvykle nemá inherentní vlastnost spočívající v odlišení zboží určitého podniku.
66 V případě samotné barvy lze existenci rozlišovací způsobilosti před jakýmkoliv užitím připustit jen za výjimečných okolností, zejména pokud je množství zboží nebo služeb, pro které je ochranná známka požadována, velmi omezeno a relevantní trh je velmi specifický.
67 I když však samotná barva nemá ab initio rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice, může ji získat ve vztahu k požadovanému zboží nebo požadovaným službám v důsledku svého užívání v souladu s odstavcem 3 tohoto článku. Taková rozlišovací způsobilost může být získána zejména běžným postupem seznámení se a přivyknutí ze strany dotyčné veřejnosti. V takovém případě je příslušný orgán povinen celkově posoudit prvky, které mohou prokázat, že se ochranná známka stala způsobilou k identifikaci dotčeného zboží jako pocházejícího od určitého podniku, a tedy odlišit toto zboží od zboží jiných podniků (výše uvedený rozsudek Windsurfing Chiemsee, bod 49).
68 Na první předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že samotná barva, která není vymezena v prostoru, může mít pro určité zboží a služby rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) a odst. 3 směrnice zejména za podmínky, že může být předmětem grafického ztvárnění, které je jasné, přesné, samo o sobě úplné, snadno dostupné, srozumitelné, trvalé a objektivní. Tato poslední podmínka nemůže být splněna pouhým zobrazením předmětné barvy na papíře, ale může být splněna označením této barvy mezinárodně uznaným identifikačním kódem.
69 Na druhou předběžnou otázku písm. a) je třeba odpovědět tak, že samotné barvě lze přiznat rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) a odst. 3 směrnice za podmínky, že z hlediska vnímání relevantní veřejnosti je ochranná známka způsobilá identifikovat zboží nebo službu, pro které je zápis požadován, jako pocházející od určitého podniku a odlišit toto zboží nebo tuto službu od zboží nebo služeb jiných podniků.
Ke druhé otázce písm. b)
70 Svou druhou otázkou písm. b) se předkládající soud táže, zda skutečnost, že zápis samotné barvy jako ochranné známky je požadován pro velké množství zboží nebo služeb nebo je požadován pro specifické zboží nebo službu nebo pro specifickou skupinu zboží nebo služeb, je relevantní při posouzení, zda má tato barva rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice.
71 S ohledem na úvahy uvedené v bodech 56, 66 a 67 tohoto rozsudku je třeba na druhou předběžnou otázku písm. b) odpovědět tak, že skutečnost, že zápis samotné barvy jako ochranné známky je požadován pro velké množství zboží nebo služeb nebo je požadován pro specifické zboží nebo službu nebo pro specifickou skupinu zboží nebo služeb, je spolu s ostatními okolnostmi konkrétního případu relevantní jak při posouzení rozlišovací způsobilosti barvy, jejíž zápis je požadován, tak při posouzení, zda je její zápis v rozporu s obecným zájmem na tom, aby nedošlo k nepatřičnému omezení dostupnosti barev pro ostatní subjekty nabízející zboží nebo služby takového typu jako zboží nebo služby, pro které je požadován zápis.
Ke čtvrté otázce
72 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda při posouzení, zda ochranná známka má rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) a odst. 3 směrnice, orgán příslušný v oblasti zápisu ochranných známek musí provést abstraktní nebo konkrétní průzkum, s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, a zejména k užívání ochranné známky.
73 Zaprvé je třeba konstatovat, že dvanáctý bod odůvodnění směrnice stanoví, že „členské státy Společenství jsou vázány Pařížskou úmluvou na ochranu průmyslového vlastnictví“ a „že je třeba, aby ustanovení této směrnice byla zcela v souladu s ustanoveními Pařížské úmluvy“.
74 Článek 6 quinquies C odst. 1 Pařížské úmluvy přitom stanoví, že „[p]ři posuzování, lze-li známku chránit, je nutno přihlédnout ke všem skutkovým okolnostem, zvláště k době užívání známky“.
75 Zadruhé zápis označení jako ochranné známky je vždy požadován ve vztahu ke zboží nebo službám uvedeným v přihlášce k zápisu. Rozlišovací způsobilost ochranné známky tak musí být posouzena jednak ve vztahu ke zboží nebo službám, pro které je zápis požadován, a jednak ve vztahu k tomu, jak ji vnímá relevantní veřejnost.
76 Jelikož se orgán příslušný v oblasti zápisu ochranných známek musí ujistit o tom, že označení nepostrádá rozlišovací způsobilost ve vztahu ke zboží nebo službám podniku, který žádá o jeho zápis jako ochranné známky, nemůže provést průzkum in abstracto, ale tento průzkum musí být nezbytně proveden in concreto. Tento průzkum musí zohlednit všechny relevantní okolnosti konkrétního případu, případně včetně užívání označení, jehož zápis jako ochranné známky je požadován.
77 Na čtvrtou předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že při posouzení, zda ochranná známka má rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) a odst. 3 směrnice, musí orgán příslušný v oblasti zápisu ochranných známek provést konkrétní průzkum, s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, a zejména k užívání ochranné známky.
K nákladům řízení
78 Výdaje vzniklé nizozemské vládě a vládě Spojeného království, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil Hoge Raad der Nederlanden usnesením ze dne 23. února 2001, rozhodl takto:
1) Samotná barva, která není vymezena v prostoru, pro určité zboží a služby může mít rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) a odst. 3 první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, zejména za podmínky, že může být předmětem grafického ztvárnění, které je jasné, přesné, samo o sobě úplné, snadno dostupné, srozumitelné, trvalé a objektivní. Tato poslední podmínka nemůže být splněna pouhým zobrazením předmětné barvy na papíře, ale může být splněna označením této barvy mezinárodně uznaným identifikačním kódem.
2) Při posouzení rozlišovací způsobilosti, kterou může mít určitá barva jakožto ochranná známka, je třeba zohlednit obecný zájem na tom, aby nedošlo k nepatřičnému omezení dostupnosti barev pro ostatní subjekty nabízející zboží nebo služby takového typu jako zboží nebo služby, pro které je požadován zápis.
3) Samotné barvě lze přiznat rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) a odst. 3 směrnice 89/104 za podmínky, že z hlediska vnímání relevantní veřejnosti je ochranná známka způsobilá identifikovat zboží nebo službu, pro které je zápis požadován, jako pocházející od určitého podniku a odlišit toto zboží nebo tuto službu od zboží nebo služeb jiných podniků.
4) Skutečnost, že zápis samotné barvy jako ochranné známky je požadován pro velké množství zboží nebo služeb nebo je požadován pro specifické zboží nebo službu nebo pro specifickou skupinu zboží nebo služeb, je spolu s ostatními okolnostmi konkrétního případu relevantní jak při posouzení rozlišovací způsobilosti barvy, jejíž zápis je požadován, tak při posouzení, zda je její zápis v rozporu s obecným zájmem na tom, aby nedošlo k nepatřičnému omezení dostupnosti barev pro ostatní subjekty nabízející zboží nebo služby takového typu jako zboží nebo služby, pro které je požadován zápis.
5) Při posouzení, zda ochranná známka má rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) a odst. 3 směrnice, musí orgán příslušný v oblasti zápisu ochranných známek provést konkrétní průzkum, s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, a zejména k užívání ochranné známky.
Puissochet | Wathelet | Timmermans |
Macken | von Bahr | Cunha Rodrigues |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. května 2003.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
R. Grass | | G. C. Rodríguez Iglesias |