ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(první senát)

12. října 2010

Věc F‑49/09

Eberhard Wendler

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředníci – Starobní důchod – Vyplácení důchodu – Povinnost otevřít bankovní účet ve státě stálého bydliště – Volný pohyb služeb – Neopominutelný důvod – Zásada rovnosti“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se Eberhard Wendler, bývalý úředník Komise, domáhá zrušení rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost sdělit Komisi údaje o bankovním účtu ve státě jeho stálého bydliště za účelem vyplacení jeho starobního důchodu.

Rozhodnutí: Žaloba žalobce se zamítá. Žalobce ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí. Rada Evropské unie, vedlejší účastnice řízení na podporu návrhových žádání Komise, ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

Úředníci – Důchody – Starobní důchod – Vyplácení

(Služební řád, příloha VII, článek 17, a příloha VIII, čl. 45 třetí pododstavec)

Úředníci v důchodu a úředníci v činné službě podléhají rozdílnému zacházení, pokud jde o vyplácení částek, které jim náleží. Zatímco podle čl. 45 třetího pododstavce přílohy VIII služebního řádu se úředníkovi v důchodu, který má bydliště v Evropské unii, všechny dávky povinně vyplácejí na bankovní účet v členském státě stálého bydliště, rovnocenné pravidlo pro úředníky v činné službě, které je uvedeno v čl. 17 odst. 1 přílohy VII služebního řádu a podle kterého jsou splatné částky vypláceny v místě, kde úředník v činné službě plní povinnosti, připouští dvě varianty. Na jedné straně, čl. 17 odst. 2 přílohy VII služebního řádu úředníkovi v činné službě umožňuje prostřednictvím orgánu, u kterého koná službu, nechat převádět část své odměny do jiného členského státu, a sice částku příspěvku na vzdělání skutečně pobíranou na vyživované dítě navštěvující vzdělávací zařízení v tomto jiném členském státě a částky odpovídající pravidelným platbám pro všechny ostatní osoby, které mají bydliště v tomto jiném členském státě a k nimž úředníka váže prokázaný závazek na základě rozhodnutí soudu nebo příslušného správního orgánu. Na druhé straně, a bez ohledu na možnosti takto poskytnuté čl. 17 odst. 2 přílohy VII služebního řádu, tentýž článek 17 ve svém odstavci 4 přiznává úředníkovi v činné službě právo požádat o pravidelný převod částek, které mu náleží, do jiného členského státu, než je stát, ve kterém vykonává svoji funkci, a to bez použití opravného koeficientu a do výše 25 % jeho základního platu.

Toto rozdílné zacházení s úředníky v důchodu a úředníky v činné službě však nemůže vést k protiprávní diskriminaci, jelikož tyto dvě kategorie úředníků se nacházejí v objektivně odlišných situacích. Zatímco úředníci v důchodu si totiž mohou zvolit členský stát svého stálého bydliště, úředníci v činné službě musí mít podle článku 20 služebního řádu bydliště buď v místě svého zaměstnání, nebo v takové vzdálenosti od místa svého zaměstnání, která je slučitelná s řádným výkonem jejich funkce. S výjimkou těch, jejichž místo zaměstnání odpovídá členskému státu, jehož jsou státními příslušníky, se tak u úředníků v činné službě předpokládá, že mají vazby nejméně ve dvou různých členských státech, v projednávané věci v členském státě, jehož jsou státními příslušníky, a členském státě, který je místem jejich zaměstnání. Naproti tomu úředníci v důchodu se vzhledem k tomu, že si mohou zvolit své bydliště, nemohou dovolávat takové domněnky, i když na základě vlastního rozhodnutí mohou mít bydliště v jiném členském státě, než je členský stát, jehož jsou státními příslušníky, a podléhat, pokud odešli do důchodu před 1. květnem 2004, opravnému koeficientu vztahujícímu se k tomuto státu bydliště.

(viz body 43 a 44)