ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
5. září 2019(*)
„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení (ES) č. 4/2009 – Článek 3 písm. a) a d) a článek 5 – Soud, kterému byly předloženy tři spojené věci týkající se rozvodu rodičů nezletilého dítěte, rodičovské zodpovědnosti a vyživovací povinnosti ve prospěch dítěte – Konstatování příslušnosti ve věci rozvodu a nepříslušnosti ve věci rodičovské zodpovědnosti – Příslušnost rozhodnout o návrhu na úpravu vyživovací povinnosti – Soud příslušný podle místa, kde má žalovaný obvyklé bydliště a před nímž se účastní řízení“
Ve věci C‑468/18,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Judecătoria Constanţa (soud prvního stupně v Constantě, Rumunsko) ze dne 11. července 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 18. července 2018, v řízení
R
proti
P,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení A. Prechal, předsedkyně senátu, F. Biltgen, J. Malenovský, C. G. Fernlund (zpravodaj) a L. S. Rossi, soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za rumunskou vládu C. Canţărem, jakož i E. Gane a A. Voicu, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi M. Wilderspinem, jako zmocněncem, ve spolupráci s D. Calciu, avocate,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 29. července 2019,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 písm. a) a d) a článku 5 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (Úř. věst. 2009, L 7, s. 1).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi R, s bydlištěm ve Spojeném království, a P, s bydlištěm v Rumunsku, ve věci návrhů týkajících se rozvodu, vyplácení výživného pro nezletilé dítě a rodičovské zodpovědnosti.
Právní rámec
Unijní právo
Nařízení (ES) č. 2201/2003
3 Body 5 a 12 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243, a oprava Úř. věst. 2013, L 82, s. 63), zní takto:
„(5) V zájmu zajištění rovnosti všech dětí se toto nařízení vztahuje na veškerá rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte, bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských.
[…]
(12) Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.“
4 Článek 1 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se
a) rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné;
b) přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti.
[…]
3. Toto nařízení se nevztahuje na
[…]
e) vyživovací povinnosti;
[…]“
5 Článek 2 odst. 7 uvedeného nařízení stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení:
7. ‚rodičovskou zodpovědností‘ se rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem“.
6 Podle čl. 3 odst. 1 písm. b) téhož nařízení jsou ve věcech týkajících se rozvodu příslušné soudy toho členského státu, jehož státními příslušníky jsou oba manželé.
7 Článek 8 nařízení č. 2201/2003 stanoví:
„1. Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.
2. Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12.“
8 Článek 12 tohoto nařízení, nadepsaný „Přezkoumání příslušnosti“, stanoví:
„1. Soudy členského státu příslušné podle článku 3 rozhodovat o návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné rozhodovat o každé věci týkající se rodičovské zodpovědnosti spojené s tímto návrhem v případě,
a) že alespoň jeden z manželů má rodičovskou zodpovědnost k dítěti
a
b) manželé a nositelé rodičovské zodpovědnosti v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijali a je to v zájmu dítěte.
[…]“
Nařízení č. 4/2009
9 Podle bodů 1 a 2 odůvodnění je cílem nařízení č. 4/2009 přijmout opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s přeshraničními dopady, která mají být zaměřena zejména na podporu slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů pro řešení kompetenčních sporů.
10 Podle bodu 9 odůvodnění nařízení č. 4/2009:
„Oprávněný z výživného by měl mít možnost snadno dosáhnout v jednom členském státě rozhodnutí, které bude automaticky vykonatelné v jiném členském státě bez dalších formalit.“
11 Bod 15 odůvodnění uvedeného nařízení stanoví:
„Aby bylo možno chránit zájmy oprávněných z výživného a umožnit řádný výkon spravedlnosti v rámci Evropské unie, měla by být upravena pravidla o příslušnosti, která vyplývají z nařízení [Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42)]. Okolnost, že odpůrce má místo obvyklého pobytu ve třetím státě, by již neměla vylučovat uplatňování pravidel Společenství o soudní příslušnosti a napříště by již neměla být dána možnost odkázat na pravidla o soudní příslušnosti v rámci vnitrostátního práva. Toto nařízení by tudíž mělo stanovit, ve kterých případech může soud členského státu uplatnit svou podpůrnou příslušnost.“
12 Podle čl. 2 odst. 1 bodu 10) uvedeného nařízení se „oprávněným“ rozumí fyzická osoba, která má nebo uplatňuje nárok na výživné.
13 Článek 3 téhož nařízení stanoví:
„K rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný
a) soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo
b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nebo
c) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o osobním stavu, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran, nebo
d) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran.“
14 Článek 5 nařízení č. 4/2009, nadepsaný „Příslušnost založená na účasti odpůrce na řízení“, stanoví:
„Není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se odpůrce řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se odpůrce účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu.“
15 Článek 10 tohoto nařízení, nadepsaný „Přezkoumání příslušnosti“, stanoví:
„Je-li u soudu některého členského státu zahájeno řízení ve věci, k níž není podle tohoto nařízení příslušný, prohlásí bez návrhu svou nepříslušnost.“
Rumunské právo
16 Podle předkládacího rozhodnutí musí rumunské soudy ověřit svoji příslušnost. Proti příslušnosti soudu, který se prohlásí za příslušný, může nicméně kdykoli v průběhu řízení podat některý z účastníků řízení námitku nepříslušnosti, kterou je soud povinen posoudit.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
17 Rumunští státní příslušníci R a P byli sezdáni dne 15. srpna 2015 v Rumunsku. Jsou matkou a otcem dítěte narozeného dne 8. listopadu 2015 v Belfastu (Spojené království), kde žili před rozlukou.
18 Po rozluce v roce 2016 se P, otec, vrátil do Rumunska, zatímco R, matka, zůstala s dítětem v Belfastu.
19 Žalobou ze dne 29. září 2016 R zažalovala P před Judecătoria Constanța (soud prvního stupně v Constantě, Rumunsko) s cílem dosáhnout rozvodu manželství, určení bydliště dítěte u matky, povolení jako jediná vykonávat rodičovskou zodpovědnost a uložení P platit výživné ve prospěch dítěte.
20 Příslušnost soudu, kterému byla žaloba podána, P zpochybnil.
21 Na základě čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 se uvedený soud prohlásil za příslušný rozhodnout o návrhu na rozvod z důvodu státní příslušnosti obou rodičů.
22 Dne 8. června 2017 však uvedený soud rozhodl o oddělení návrhových žádání týkajících se výkonu rodičovské zodpovědnosti matkou a určení bydliště dítěte u matky od návrhového žádání týkajícího se placení výživného ve prospěch dítěte. V důsledku toho zahájil dvě nová řízení týkající se uvedených návrhových žádání.
23 Pokud jde o první návrhové žádání, které se týká rodičovské zodpovědnosti, předkládající soud konstatoval, že není příslušný, protože nebyly splněny podmínky pokračování příslušnosti stanovené v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, včetně podmínky týkající se zájmu dítěte. Mimoto měl uvedený soud za to, že podle čl. 8 odst. l nařízení č. 2201/2003 jsou k rozhodnutí o daném návrhovém žádání příslušné soudy Spojeného království, jelikož obvyklé bydliště dítěte je od jeho narození v daném členském státě. Proti rozhodnutí předkládajícího soudu o jeho nepříslušnosti v tomto ohledu nepodali účastníci řízení opravný prostředek.
24 Pokud jde o druhé návrhové žádání, které se týká vyplácení výživného ze strany otce ve prospěch dítěte, prohlásil se předkládající soud za příslušný na základě čl. 3 písm. a) nařízení č. 4/2009 z důvodu obvyklého bydliště odpůrce. Uvedený soud dodává, že ačkoli se P účastnil řízení, aniž by vznesl námitku nepříslušnosti ohledně tohoto návrhového žádání, přál si, stejně jako R, aby předkládající soud položil v této věci Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
25 Předkládající soud sdílí pochybnosti účastníků řízení ohledně vlastní příslušnosti a uvádí, že na základě rumunského práva může svoji příslušnost ověřit ve kterémkoli stadiu řízení. Táže se, zda z rozsudku ze dne 16. července 2015, A (C‑184/14, EU:C:2015:479) vyplývá, že je-li jeden soud příslušný k rozhodnutí o rozvodu manželství mezi rodiči nezletilého dítěte a jiný soud je příslušný k rozhodnutí v oblasti rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k tomuto dítěti, je pouze druhý z nich příslušný k rozhodnutí v otázce vyživovací povinnosti ve prospěch daného dítěte.
26 Předkládající soud zdůrazňuje, že se táže konkrétně na vztah mezi čl. 3 písm. a) nařízení č. 4/2009, který určuje soud místa, kde má odpůrce obvyklé bydliště, čl. 3 písm. d) uvedeného nařízení, který určuje soud příslušný ve věci rodičovské zodpovědnosti, a článkem 5 uvedeného nařízení, který určuje příslušnost soudu, před kterým se odpůrce účastní řízení, aniž vznesl námitku nepříslušnosti.
27 Za těchto podmínek se Judecătoria Constanța (soud prvního stupně v Constantě) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Mohou být v případě, že je u soudu členského státu podán jeden návrh obsahující tři návrhová žádání, která se týkají rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte, rodičovské zodpovědnosti vůči tomuto dítěti a vyživovací povinnosti k tomuto dítěti, ustanovení čl. 3 písm. a) a d) a článku 5 nařízení č. 4/2009 vykládána v tom smyslu, že soud rozhodující o rozvodu, který je současně soudem místa, v němž má odpůrce místo obvyklého bydliště, a soudem, před kterým se odpůrce řízení účastní, může rozhodnout o návrhu, který se týká vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti, ačkoli se ve věci rodičovské zodpovědnosti ohledně uvedeného dítěte prohlásil za nepříslušný, anebo tak, že o návrhu, který se týká vyživovací povinnosti, může rozhodnout pouze soud příslušný k rozhodnutí o návrhu, který se týká rodičovské zodpovědnosti k nezletilému dítěti?
2) Ve stejné situaci, pokud jde o příslušnost vnitrostátního soudu, zachovává si podle čl. 3 písm. d) uvedeného nařízení návrhové žádání týkající se vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti vedlejší povahu ve vztahu k návrhovému žádání, které se týká rodičovské zodpovědnosti?
3) V případě záporné odpovědi na druhou otázku, je v nejlepším zájmu dítěte, aby soud členského státu, který se prohlásil za příslušný na základě čl. 3 písm. a) nařízení č. 4/2009, rozhodl o návrhovém žádání ve věci vyživovacích povinností rodiče vůči dítěti, které je plodem manželství, jehož rozvod je požadován, ačkoli se tento soud prohlásil za nepříslušný, pokud jde o výkon rodičovské zodpovědnosti, neboť v pravomocném rozhodnutí stanovil, že nejsou splněny podmínky uvedené v článku 12 nařízení č. 2201/2003?“
K předběžným otázkám
28 Podstatou tří předběžných otázek předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda musí být čl. 3 písm. a) a d) a článek 5 nařízení č. 4/2009 vykládány v tom smyslu, že v případě, že je u soudu členského státu podán jeden návrh obsahující tři návrhová žádání, která se týkají rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte, rodičovské zodpovědnosti vůči tomuto dítěti a vyživovací povinnosti k tomuto dítěti, soud rozhodující o rozvodu, který se prohlásil za nepříslušný k rozhodování o návrhovém žádání týkajícím se rodičovské zodpovědnosti, je nicméně příslušný k rozhodnutí o návrhovém žádání týkajícím se vyživovací povinnosti vůči uvedenému dítěti, protože je rovněž soudem místa, kde má odpůrce obvyklé bydliště, a soudem, před kterým se odpůrce účastní řízení, anebo může rozhodnout o návrhovém žádání týkajícím se vyživovací povinnosti vůči dítěti pouze soud příslušný k rozhodnutí o návrhovém žádání týkajícím se rodičovské odpovědnosti vůči uvedenému dítěti.
29 Ze znění článku 3 nařízení č. 4/2009, nadepsaného „Obecné ustanovení“, plyne, že tento článek stanoví obecná kritéria pro určení příslušnosti pro soudy členských států rozhodující v oblasti vyživovacích povinností. Kritéria jsou alternativní, jak potvrzuje použití koordinační spojky „nebo“ po každém z nich (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2015, A, C‑184/14, EU:C:2015:479, bod 34).
30 V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem nařízení č. 4/2009, jak plyne z bodu 15 jeho odůvodnění, je chránit zájmy oprávněného z výživného, který je považován za nejslabšího účastníka řízení o vyživovací povinnosti, a proto mu článek 3 uvedeného nařízení nabízí, pokud je žalobcem, možnost podat žalobu podle jiných základů příslušnosti stanovené v čl. 3 písm. a) tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. ledna 2004, Blijdenstein, C‑433/01, EU:C:2004:21, bod 29, jakož i ze dne 18. prosince 2014, Sanders a Huber, C‑400/13 a C‑408/13, EU:C:2014:2461, bod 27 a 28).
31 Oprávněný z výživného tak může podat žalobu buď podle čl. 3 písm. a) u soudu místa, kde má odpůrce obvyklé bydliště, nebo podle písmene b) uvedeného článku u soudu místa, kde má oprávněný obvyklé bydliště, nebo podle písmen c) a d) téhož článku, pokud návrh týkající se vyživovací povinnosti souvisí s hlavním řízením o osobním stavu, jako je návrh na rozvod [písmeno c)], nebo o rodičovské zodpovědnosti (písmeno d), u soudu příslušného pro rozhodování v uvedeném řízení.
32 Článek 5 nařízení č. 4/2009 mimoto stanoví příslušnost soudu členského státu založenou na účasti odpůrce na řízení kromě případu, kdy se odpůrce účastní proto, aby namítl nepříslušnost soudu. Jak vyplývá z výrazu „[n]ení-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení“, stanoví tento článek základ příslušnosti pro případ, že není stanoveno jinak, zejména pokud nejsou použitelná kritéria článku 3 uvedeného nařízení.
33 V situaci, jako je situace v původním řízení, je soud místa, kde má odpůrce obvyklé bydliště, na který se obrátil oprávněný z výživného, příslušný k rozhodnutí o návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti ve prospěch dítěte podle čl. 3 písm. a) nařízení 4/2009. Rovněž je příslušný podle článku 5 uvedeného nařízení jakožto soud, před kterým se odpůrce účastní řízení, aniž vznáší námitku nepříslušnosti.
34 Předkládající soud se nicméně táže, zda skutečnost, že se prohlásil za nepříslušný k rozhodnutí o návrhu týkajícím rodičovské zodpovědnosti, konkrétně výkonu rodičovské zodpovědnosti a práva péče o dítě, včetně určení bydliště dítěte, nezpůsobuje jeho nepříslušnost k rozhodnutí o návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti ve prospěch uvedeného dítěte.
35 Jak bylo uvedeno v bodě 23 tohoto rozsudku, předkládající soud zdůrazňuje, že konstatoval svoji nepříslušnost k rozhodnutí o návrhovém žádání týkajícím se výkonu rodičovské zodpovědnosti, protože nebyly splněny podmínky pokračování příslušnosti stanovené v článku 12 nařízení č. 2201/2003. Má rovněž za to, že podle čl. 8 odst. l uvedeného nařízení jsou příslušné soudy Spojeného království, kde má dítě obvyklé bydliště. Z předkládacího rozhodnutí mimoto vyplývá, že soudům uvedeného členského státu nebyl předložen návrh týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti.
36 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr měl v bodě 40 rozsudku ze dne 16. července 2015, A (C‑184/14, EU:C:2015:479), za to, že návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem je již ze své podstaty spojen s řízením o rodičovské zodpovědnosti. Soudní dvůr v bodě 43 uvedeného rozsudku rovněž uvedl, že soud příslušný k rozhodování v řízeních o rodičovské zodpovědnosti má nejlepší předpoklady k tomu, aby in concreto posoudil otázky související s návrhem týkajícím se vyživovací povinnosti k dítěti, jakož i stanovil výši uvedené povinnosti určené k přispívání na náklady na výživu a výchovu dítěte a přizpůsobil ji s ohledem na stanovený způsob střídavé či výlučné péče, právo na styk s dítětem, dobu trvání tohoto práva a ostatní faktické okolnosti související s výkonem rodičovské zodpovědnosti, s nimiž byl obeznámen.
37 Na konci odůvodnění Soudní dvůr v bodě 48 uvedeného rozsudku rozhodl, že pokud byl k soudu členského státu podán návrh na zahájení řízení ve věci rozluky či rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte a k soudu jiného členského státu byl podán návrh na zahájení řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti týkající se tohoto dítěte, souvisí návrh týkající se vyživovací povinnosti k tomuto dítěti pouze s řízením o rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 3 písm. d) nařízení č. 4/2009.
38 Nicméně z rozsudku ze dne 16. července 2015, A (C‑184/14, EU:C:2015:479), nevyplývá, že pokud – jako ve věci v původním řízení – soud konstatoval svoji nepříslušnost k rozhodnutí o návrhu týkajícím se rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k nezletilému dítěti a označil za příslušný k takovému rozhodnutí jiný soud, pak je v každém případě příslušný k rozhodnutí o jakémkoli návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti ve prospěch uvedeného dítěte pouze posledně uvedený soud.
39 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že rozsudkem ze dne 16. července 2015, A (C‑184/14, EU:C:2015:479), provedl Soudní dvůr pouze výklad písmen c) a d) článku 3 nařízení č. 4/2009, a nikoli dalších kritérií příslušnosti stanovených v daném článku 3 nebo v článku 5 uvedeného nařízení. Tato další kritéria nebyla v dané věci relevantní, jelikož – na rozdíl od skutkových okolností věci v původním řízení – partneři, kteří byli rodiči dětí oprávněných z výživného, měli obvyklé bydliště ve stejném členském státě jako jejich děti, jak generální advokát uvedl v bodě 52 stanoviska, a mimoto odpůrce se účastnil řízení před daným soudem pouze za účelem podání námitky nepříslušnosti.
40 V důsledku toho skutečnost, že soud konstatuje svoji nepříslušnost k rozhodnutí v řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k nezletilému dítěti, neovlivňuje jeho příslušnost k rozhodnutí o návrzích v otázkách vyživovacích povinností ve prospěch uvedeného dítěte, pokud lze tuto příslušnost založit, jako je tomu ve věci v původním řízení, na čl. 3 písm. a) nařízení 4/2009, nebo na článku 5 uvedeného nařízení.
41 Tento závěr je potvrzen systematikou a cíli nařízení č. 4/2009.
42 Pokud jde o systematiku nařízení č. 4/2009, toto nařízení v kapitole II, nadepsané „Příslušnost“, stanoví soubor pravidel použitelných pro určení soudu příslušného v oblasti vyživovacích povinností. Bod 15 odůvodnění v tomto ohledu uvádí, že napříště by již neměla být dána možnost odkázat na pravidla o soudní příslušnosti v rámci vnitrostátního práva, a výčet pravidel v uvedeném nařízení má být považován za vyčerpávající.
43 Takže pokud soud, kterému byl podán návrh týkající se vyživovací povinnosti ve vztahu k dítěti, není příslušný k rozhodnutí o návrhu týkajícím se rodičovské zodpovědnosti vůči danému dítěti, je třeba především ověřit, zda je daný soud příslušný k rozhodnutí na základě jiného ustanovení uvedeného nařízení (usnesení ze dne 16. ledna 2018, PM, C‑604/17, nezveřejněné, EU:C:2018:10, bod 33, a ze dne 10. dubna 2018, CV, C‑85/18 PPU, EU:C:2018:220, bod 55).
44 Mimoto je třeba zdůraznit, že nařízení č. 4/2009 nestanoví možnost, že soud příslušný na základě některého z jeho ustanovení, k němuž byl řádně podán návrh, postoupí věc k projednání soudu, který je podle jeho názoru vzhledem k jeho umístění vhodnější k rozhodnutí o návrhu, jak to v otázkách rodičovské zodpovědnosti stanoví článek 15 nařízení č. 2201/2003.
45 Takový výklad odpovídá rovněž cíli nařízení č. 4/2009, který byl připomenut v bodě 30 tohoto rozsudku. Jak uvedl generální advokát v bodech 59 a 61 stanoviska, dané nařízení stanoví alternativní a nehierarchická kritéria příslušnosti, která upřednostňují výběr žalobce.
46 Význam výběru s cílem chránit oprávněné z výživného se odráží v Haagském protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, který byl jménem Evropského společenství schválen prostřednictvím rozhodnutí Rady 2009/941/ES ze dne 30. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, L 331, s. 17), ohledně kterého Soudní dvůr uvedl, že má úzkou vazbu s nařízením č. 4/2009 (rozsudek ze dne 7. června 2018, KP, C‑83/17, EU:C:2018:408, bod 49). Soudní dvůr tak právem konstatoval, že uvedený protokol umožňuje oprávněným z výživného de facto provést výběr práva rozhodného pro jejich návrh ve věci vyživovacích povinností, neboť stanoví, že pokud oprávněný podal návrh u příslušného orgánu státu, v němž má místo obvyklého pobytu povinný, použije se přednostně právo státu, v němž má sídlo soud a nikoli právo státu, v němž má povinný obvyklé bydliště (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018, Mölk, C‑214/17, EU:C:2018:744, bod 31 a 32).
47 Výklad nařízení č. 4/2009, podle kterého je k rozhodnutí o návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti příslušný pouze soud, který je příslušný ve věci rodičovské zodpovědnosti, může vést k narušení této možnosti oprávněného z výživného zvolit si nejen příslušný soud, ale v důsledku toho rovněž právo rozhodné pro jeho návrh.
48 V takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, je třeba uvést, že původní volba rodiče zastupujícího nezletilé dítě oprávněné z výživného sdružit všechna návrhová žádání do návrhu podaného k témuž soudu naráží na námitku nepříslušnosti soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, vznesenou odpůrcem a na rozhodnutí o nepříslušnosti na základě článku 12 nařízení č. 2201/2003, pokud jde o návrhové žádání týkající se rodičovské zodpovědnosti.
49 S ohledem na riziko, že bude třeba podat návrh ve věci vyživovací povinnosti a návrh ve věci rodičovské zodpovědnosti dvěma různým soudům, si daný rodič může v nejlepším zájmu dítěte přát vzít zpět svůj původní návrh ve věci vyživovací povinnosti podaný k soudu, který rozhoduje o návrhu na rozvod, a to proto, aby soud příslušný ve věci rodičovské zodpovědnosti byl příslušný rovněž k rozhodnutí o návrhu týkajícím se vyživovacích povinností.
50 Nicméně uvedený rodič si může zrovna tak v nejlepším zájmu dítěte přát zachovat svůj původní návrh ve věci vyživovací povinnosti ve prospěch dítěte před soudem, který rozhoduje o návrhu na rozvod, protože je to rovněž soud místa, kde má odpůrce obvyklé bydliště.
51 Volbu oprávněného z výživného, konkrétně možnost uplatňovat právo soudu – v projednávané věci rumunské právo – mohou motivovat početné důvody, například důvody uvedené generálním advokátem v bodech 65 až 71 stanoviska; snadné vyjadřování v mateřském jazyce, případné nižší náklady řízení, znalost ze strany soudu platební schopnosti odpůrce a případná vykonatelnost.
52 V důsledku toho je třeba odpovědět na položené otázky tak, že čl. 3 písm. a) a d) a článek 5 nařízení č. 4/2009 musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě, že je u soudu členského státu podán jeden návrh obsahující tři návrhová žádání, která se týkají rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte, rodičovské zodpovědnosti vůči tomuto dítěti a vyživovací povinnosti k tomuto dítěti, soud rozhodující o rozvodu, který se prohlásil za nepříslušný k rozhodování o návrhovém žádání týkajícím se rodičovské zodpovědnosti, je nicméně příslušný k rozhodnutí o návrhovém žádání týkajícím se vyživovací povinnosti vůči uvedenému dítěti, když je rovněž soudem místa, kde má odpůrce obvyklé bydliště, nebo soudem, před kterým se odpůrce účastní řízení, aniž namítá jeho nepříslušnost.
K nákladům řízení
53 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
Článek 3 písm. a) a d) a článek 5 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě, že je u soudu členského státu podán jeden návrh obsahující tři návrhová žádání, která se týkají rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte, rodičovské zodpovědnosti vůči tomuto dítěti a vyživovací povinnosti k tomuto dítěti, soud rozhodující o rozvodu, který se prohlásil za nepříslušný k rozhodování o návrhovém žádání týkajícím se rodičovské zodpovědnosti, je nicméně příslušný k rozhodnutí o návrhovém žádání týkajícím se vyživovací povinnosti vůči uvedenému dítěti, když je rovněž soudem místa, kde má odpůrce obvyklé bydliště, nebo soudem, před kterým se odpůrce účastní řízení, aniž namítá jeho nepříslušnost.
Podpisy.