ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhý senát)

8. prosince 2014

Věc F‑4/13

Michael Cwik

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředníci – Hodnocení – Hodnotící posudek – Hodnocené období 1995/1997 – Plnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudu prvního stupně – Návrh na zrušení hodnotícího posudku – Nepředložení věci smíšenému hodnotícímu výboru – Průtahy při vypracování hodnotícího posudku – Žaloba na náhradu škody“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se M. Cwik domáhá jednak zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 12. března 2012 o konečném znění hodnotícího posudku pro období od 1. července 1995 do 30. června 1997, za účelem splnění povinností vyplývajících z rozsudku Cwik v. Komise (T‑155/03, T‑157/03 a T‑331/03, EU:T:2005:447, dále jen „rozsudek Cwik“) a v případě potřeby zrušení rozhodnutí ze dne 4. října 2012 o zamítnutí jeho stížnosti proti rozhodnutí ze dne 12. března 2012, a jednak toho, aby byla Komisi uložena povinnost nahradit mu majetkovou a nemajetkovou újmu, která mu údajně vznikla.

Rozhodnutí:      Rozhodnutí Evropské komise ze dne 12. března 2012 o konečném znění nového hodnotícího posudku M. Cwika za hodnocené období 1995/1997 se zrušuje. Evropská komise zaplatí M. Cwikovi částku 15 000 jako náhradu utrpěné nemajetkové újmy. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené M. Cwikem.

Shrnutí

1.      Žaloby úředníků – Právní zájem na podání žaloby – Žaloba na neplatnost hodnotícího posudku – Žaloba podaná po odchodu úředníka do důchodu – Přípustnost závisející na existenci zvláštní okolnosti – Žaloba napadající průtahy v plnění povinností vyplývajících z rozsudku unijního soudu, kterým byl zrušen sporný hodnotící posudek – Zachování právního zájmu na podání žaloby

[Listina základní práv Evropské unie, článek 47; služební řád, články 43, 90 a 91)

2.      Žaloby úředníků – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout opatření k vyhovění rozsudku – Zrušení hodnotícího posudku – Nepředložení věci smíšenému hodnotícímu výboru při vyhotovování nového hodnotícího posudku z důvodu údajných obtíží spojených s ustavením uvedeného výboru – Porušení podstatných formálních náležitostí – Zrušení

(Článek 266 SFEU; služební řád, článek 43)

3.      Úředníci – Hodnocení – Smíšený hodnotící výbor – Složení – Potřeba zkušenosti členů v oblasti interních stížností – Absence

(Služební řád, článek 43)

4.      Žaloby úředníků – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout opatření k vyhovění rozsudku – Přiměřená lhůta – Vypracování nového hodnotícího posudku – Kritéria pro posouzení – Nedodržení lhůt stanovených v interních předpisech – Porušení práva účinně se bránit – Zrušení posudku

(Článek 266 SFEU; Listina základní práv Evropské unie, čl. 41 odst. 1; služební řád, článek 43; statut Evropského veřejného ochránce práv, čl. 2 odst. 6)

1.      Pokud jde o zájem úředníka či bývalého úředníka na zrušení hodnotícího posudku, platí, že takový posudek má v zásadě vliv na zájem hodnocené osoby pouze do ukončení jejího služebního poměru a po tomto ukončení již nemá dotčená osoba zájem na pokračování v řízení o žalobě, kterou napadá tento posudek, ledaže by byla prokázána existence zvláštní okolnosti odůvodňující osobní a trvající zájem na jeho zrušení.

Směřuje-li žaloba bývalého úředníka proti údajně nedostatečnému vyhovění rozsudku vydanému po jeho odchodu do důchodu, kterýmžto rozsudkem unijní soud zrušil napadený posudek v době, kdy byl tento úředník dosud v aktivní službě, bylo by v rozporu s jeho právem na to, aby byly řádně splněny povinnosti vyplývající ze zrušovacího rozsudku, kdyby mu byl upřen právní zájem na řízení o žalobě na zrušení nového posudku, a tedy i právo na účinnou soudní ochranu. Domáhá-li se žalobce náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku toho, že do vyhotovení nového posudku v rámci naplňování uvedeného rozsudku uplynulo šest let a tři měsíce, je nutné konstatovat, že v jeho případě došlo ke značným průtahům, které mu mohly způsobit újmu. Za těchto podmínek je dána zvláštní okolnost odůvodňující osobní a trvající zájem na zrušení nového posudku.

(viz body 59 a 62 až 64)

Odkazy:

Soud prvního stupně: usnesení N v. Komise, T‑97/94, EU:T:1998:270, bod 26, a rozsudek Dionyssopoulou v. Rada, T‑105/03, EU:T:2005:189, bod 20

2.      V rámci systému hodnocení zavedeného Komisí platí, že s ohledem na význam práva každého hodnoceného úředníka na to, aby byl jeho posudek přezkoumán smíšeným výborem ustaveným za tímto účelem, je hodnotící posudek bývalého úředníka vypracovaný po vydání zrušovacího rozsudku unijního soudu stižen vadou ve formě porušení podstatných procesních náležitostí, kteréžto porušení zasahuje nepříznivým způsobem do práv dotčené osoby a má vliv na platnost posudku, jestliže smíšený hodnotící výbor (SHV) ani neobdržel spis dotčené osoby, aby se vyjádřil k postupu při hodnocení a obsahu nového posudku z důvodu, že Komise nesvolala jeho členy.

Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že členové SHV, kteří zasedali při hodnocení v období, kterého se posudek týká, zemřeli či odešli do důchodu, že použitelná obecná prováděcí ustanovení neupravují ustavení ad hoc SHV nebo že se nelze obrátit na smíšený hodnotící výbor, který je nástupcem SHV. Aby totiž dotčený orgán splnil povinnost, kterou má podle článku 266 SFEU, musí přijmout konkrétní opatření, která jsou s to odstranit protiprávnost, k níž došlo vůči dotčené osobě, a nemůže se s cílem vyhnout se této povinnosti odvolávat na to, že je v praxi obtížné vrátit žalobci zpět právní postavení, které měl před přijetím zrušeného aktu.

V tomto ohledu a pouze podpůrně platí, že pokud se splnění povinností vyplývajících ze zrušovacího rozsudku jeví jako obzvláště obtížné, povinnost jednat s náležitou péčí si žádá, aby Komise co nejrychleji informovala žalobce a zahájila s ním dialog s cílem dospět ke spravedlivé náhradě újmy, která mu vznikla. Tato povinnost platí tím spíše při náležitém vyhotovování posudku bývalého úředníka týkající se hodnocení z doby před více než dvaceti lety, neboť uvedený posudek nemůže být zohledněn pro účely případného povýšení žalobce či dokonce obnovení jeho služebního postupu, neboť možnost povýšení v návaznosti na toto hodnocení v době, kdy mohl žalobce povýšení požadovat, dávno zanikla.

(viz body 74, 77, 79, 80, 84 a 123)

Odkazy:

Soudní dvůr: rozsudek Gordon v. Komise, C‑198/07 P, EU:C:2008:761, bod 72

Soud prvního stupně: rozsudky Meskens v. Parlament, T‑84/91, EU:T:1992:103, bod 78, a C v. Komise, T‑166/04, EU:T:2007:24, bod 52

Soud pro veřejnou službu: rozsudek Andres a další v. ECB, F‑15/05, EU:F:2008:81, bod 132 a citovaná judikatura

3.      Aby mohl smíšený hodnotící výbor (SHV) vydat stanovisko k hodnocení se znalostí věci, není nutné, aby jeho členové měli zkušenosti s velkým počtem interních stížností pro účely posouzení spravedlnosti a objektivnosti řízení. Pro účely posouzení spravedlnosti a objektivnosti řízení musí SHV přezkoumat postup, v jehož rámci byl při hodnocení vypracován dotčený posudek, a porovnat jej s postupem při vypracování jiných hodnotících posudků, přičemž není třeba, aby tyto posudky byly předmětem stížnosti předložené SHV. Požadovat, aby SHV vydával stanovisko pouze v případě, že řeší velký počet stížností, by navíc omezovalo právo každého hodnoceného úředníka na zásah ze strany SHV.

(viz bod 87)

4.      Orgán, jehož akt byl unijním soudem zrušen, je povinen přijmout v přiměřené lhůtě opatření vyplývající z rozsudku, kterým byl akt zrušen. Pokud tedy orgán při neexistenci zvláštních výkladových nebo praktických obtíží spojených se splněním povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku nepřijme v přiměřené lhůtě konkrétní opatření k vyhovění tomuto rozsudku, porušuje článek 266 SFEU a dopouští se pochybení, které může zakládat odpovědnost Unie.

Pokud jde o rozsudek, jímž se zrušuje hodnotící posudek bývalého úředníka Komise, obecná prováděcí ustanovení k článku 43 služebního řádu (OPU) přijatá Komisí stanoví konkrétní a relativně krátké lhůty pro každou fázi řízení. V tomto ohledu je sice pravda, že překročení těchto lhůt musí být v zásadě vytýkáno administrativě, avšak to nemění nic na tom, že prodlení, k němuž došlo v důsledku zvláštních okolností či zdržování ze strany žalobce, nelze administrativě přičítat. Pokud jde o údajné průtahy způsobené předložením stížností Veřejnému ochránci práv, Komise nemá povinnost čekat do vyřízení těchto stížností. Podle čl. 2 odst. 6 rozhodnutí 94/262 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce Veřejného ochránce práv totiž není stížnostmi podanými veřejnému ochránci práv dotčen běh lhůt k podání opravných prostředků ve správních řízeních, nemělo by tedy dojít ani k přerušení průběhu hodnocení.

Nedodržení zásady přiměřené lhůty obecně neodůvodňuje zrušení rozhodnutí, jež je výsledkem řízení vedeného administrativou, a nedodržení zásady přiměřené lhůty má vliv na platnost jejího řízení pouze tehdy, pokud nepřiměřeně dlouhá doba tohoto řízení může mít vliv na samotný obsah rozhodnutí přijatého v závěru řízení. O takový případ jde i tehdy, pokud má nepřiměřeně dlouhá doba řízení vliv na způsobilost dotčených osob účinně se bránit. Skutečnost, že OPU nerespektují stanovené lhůty v případě, kdy dotčená osoba navrhla, aby se v rámci vypracování hodnotícího posudku za účelem splnění povinností vyplývajících ze zrušovacího rozsudku sešel SHV, má dopad na způsobilost dotčené osoby uplatnit svá statutární práva a právo na to, aby byl nový posudek přezkoumán podle pravidel, která stanovil samotný orgán.

(viz body 94, 98, 107, 111 a 112)

Odkazy:

Soud prvního stupně: rozsudek Huygens v. Komise, T‑281/01, EU:T:2004:207, bod 67

Soud pro veřejnou službu: rozsudky C a F v. Komise, F‑44/06 a F‑94/06, EU:F:2007:66, body 60 a 63 až 67, a AE v. Komise, F‑79/09, EU:F:2010:99, bod 100