ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (druhého senátu)
29. září 2009(*)
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Článek 88 PŘOZ – Stabilita zaměstnání – Článek 100 PŘOZ – Výhrada týkající se zdravotního stavu – Článek 39 ES − Volný pohyb pracovníků“
Ve spojených věcech F‑69/07 a F‑60/08,
jejichž předmětem jsou žaloby podané na základě článků 236 CE a 152 AE
O, smluvní zaměstnanec Komise Evropských společenství, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupený S. Orlandim, A. Coolenem, J.-N. Louisem a É. Marchalem, advokáty,
žalobce,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené D. Martinem a L. Lozano Palacios, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Radou Evropské unie, původně zastoupenou ve věci F‑69/07 I. Šulce a M. Simm, jako zmocněnkyněmi, a ve věci F‑60/08 I. Šulce a K. Zieleśkiewicz, jako zmocněnkyněmi, poté v obou výše uvedených věcech K. Zieleśkiewicz a M. Bauerem, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
SOUD (druhý senát),
ve složení H. Kanninen, předseda, I. Boruta a S. Van Raepenbusch (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 10. února 2009,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobce podal dvě žaloby, z nichž první došla kanceláři Soudu faxem dne 12. července 2007 a druhá faxem dne 25. června 2008 (originály podány 13. července 2007 a 1. července 2008). Předmětem těchto žalob je:
– ve věci F‑69/07 zrušení rozhodnutí Komise Evropských společenství o stanovení pracovních podmínek žalobce jakožto smluvního zaměstnance pro pomocné práce, a to v rozsahu, v němž obsahují výhradu týkající se zdravotního stavu upravenou v čl. 100 prvním pododstavci pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství (dále jen „PŘOZ“) a omezují dobu trvání jeho smlouvy do 15. září 2009;
– ve věci F‑60/08 zrušení rozhodnutí Komise ze dne 7. září 2007, podle kterého se na žalobce uplatní výhrada týkající se zdravotního stavu podle výše uvedeného článku 100.
Právní rámec
1. K době trvání smlouvy
2 Článek 3a odst. 1 PŘOZ zní:
„[...] ,smluvními zaměstnanci’ [se] rozumějí zaměstnanci, kteří nejsou zařazeni na pracovní místo uvedené v seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu uvedeného orgánu a kteří jsou přijati k výkonu činnosti na plný nebo zkrácený úvazek:
a) v orgánu, kde vykonávají manuální nebo podpůrné správně-technické činnosti,
[…]“
3 Článek 3b PŘOZ zní:
„[...] ,smluvními zaměstnanci pro pomocné práce’ [se] rozumějí zaměstnanci přijatí orgánem [...]:
a) k výkonu činnosti na plný nebo zkrácený úvazek, jiné než je uvedena v čl. 3a odst. 1 písm. a), kteří nejsou zařazeni na pracovní místo uvedené v seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu uvedeného orgánu,
b) poté, co byly přezkoumány možnosti dočasného umístění úředníků v rámci orgánu, k zastoupení některých osob, které v současné době nejsou schopny vykonávat své služební povinnosti, zejména:
i) úředníků nebo dočasných zaměstnanců ve funkční skupině AST;
ii) výjimečně úředníků nebo dočasných zaměstnanců ve funkční skupině AD, kteří zaujímají vysoce specializované pracovní místo, s výjimkou vedoucích odborů, ředitelů, generálních ředitelů a rovnocenných funkcí.
Přijímání smluvních zaměstnanců pro pomocné práce je vyloučeno, pokud se použije článek 3a.“
4 Článek 88 PŘOZ dále stanoví:
„V případě smluvních zaměstnanců uvedených v článku 3b:
a) se smlouvy uzavírají na dobu určitou s možností obnovení;
b) skutečná doba trvání pracovního poměru u orgánu, včetně doby případného obnovení, nepřesáhne tři roky.
Období, na která se vztahuje smlouva smluvního zaměstnance uvedeného v článku 3a, se nezapočítávají pro účely uzavření nebo obnovení smluv podle tohoto článku.“
5 Směrnicí Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 175, s. 43) byla provedena rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená dne 18. března 1999 mezi obecnými mezioborovými organizacemi (dále jen „rámcová dohoda“). Ustanovení 5 rámcové dohody zní:
„1. K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření pro předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření:
a) objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů;
b) maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů na dobu určitou;
c) počet obnovení těchto smluv a poměrů.
2. Členské státy po konzultaci se sociálními partnery nebo sociální partneři případně stanoví podmínky, za jakých jsou pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou:
a) považovány za ,po sobě jdoucí’;
b) považovány za uzavřené na dobu neurčitou.“
2. K výhradě týkající se zdravotního stavu
6 Článek 100 PŘOZ stanoví:
„Pokud lékařské vyšetření provedené před přijetím smluvního zaměstnance prokáže, že trpí onemocněním nebo invaliditou, může orgán [oprávněný uzavírat pracovní smlouvy] rozhodnout s ohledem na rizika představovaná uvedeným onemocněním nebo invaliditou, že smluvnímu zaměstnanci přizná zaručené dávky stanovené v oblasti invalidity nebo úmrtí, avšak až po uplynutí doby pěti let ode dne jeho nástupu do služebního poměru v orgánu.
Smluvní zaměstnanec se může proti tomuto rozhodnutí odvolat k výboru pro otázky invalidity uvedenému v čl. 9 odst. 1 písm. b) služebního řádu [úředníků Evropských společenství].“
Skutečnosti předcházející sporu
7 Žalobce byl zaměstnán ve službách Komise od 1. května 2001 do 15. září 2003 jako místní zaměstnanec. Dne 16. září 2003 byl jmenován pomocným zaměstnancem na základě smlouvy na dobu určitou, která byla obnovena celkem desetkrát až do 15. září 2006.
8 S vyhlídkou na přijetí do dalšího pracovního poměru jako smluvní zaměstnanec se žalobce podrobil lékařskému vyšetření. Na základě tohoto vyšetření vyslovila lékařská služba dne 12. září 2006 výhradu.
9 Dne 14. září 2006 podepsal žalobce smlouvu smluvního zaměstnance pro pomocné práce ve smyslu článku 3b PŘOZ na dobu do 15. září 2009.
10 Dopisem z téhož dne, tj. ze 14. září 2006, Komise „upozor[nila] [žalobce], že tato nabídka je podmíněna uplatněním výhrady týkající se zdravotního stavu podle článku 100 [PŘOZ]“.
11 Dopisem ze dne 11. prosince 2006 podal žalobce stížnost k orgánu oprávněnému uzavírat pracovní smlouvy (dále jen „OOUPS“). V této stížnosti žalobce zaprvé zpochybnil, že by jeho smlouva ze dne 14. září 2006 mohla být uzavřena na dobu určitou. Zadruhé se ohradil proti tomu, aby se na něj použil čl. 100 první pododstavec PŘOZ. V důsledku toho žádal, aby OOUPS „konstatoval, že jeho smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a že se výhrada podle [výše uvedeného článku] neuplatní.“ V tomtéž dopise se „[p]ro případ potřeby rovněž odvol[al] proti rozhodnutí[, podle kterého se na něj uplatní výhrada týkající se zdravotního stavu,] k výboru pro otázky invalidity uvedenému v čl. 9 [odst.] 1 [písm.] b) služebního řádu [úředníků Evropských společenství], a to v souladu s čl. 100 [druhým pododstavcem] PŘOZ“. Dne 14. prosince 2006 žalobce svou stížnost doplnil o rozšířenou stížnost (dále jen „stížnost z 11. a 14. prosince 2006“).
12 OOUPS dospěl dne 30. března 2007 k názoru, že argumenty uplatněné žalobcem vůči době trvání jeho pracovní smlouvy a vůči rozhodnutí, podle kterého se na něj uplatní výhrada týkající se zdravotního stavu, nelze přijmout. OOUPS se tedy rozhodl, že jeho stížnosti nevyhoví. OOUPS vzal dále na vědomí, že žalobce v souvislosti se svou stížností podal také k výboru pro otázky invalidity odvolání proti posledně uvedenému rozhodnutí, a toto odvolání postoupil lékařské službě.
13 Dne 12. července 2007 podal žalobce k Soudu žalobu s označením F‑69/07 proti rozhodnutím, podle kterých se přijímá do pracovního poměru pouze na základě smlouvy na dobu určitou a uplatní se na něj výhrada týkající se zdravotního stavu.
14 S ohledem na závěry výboru pro otázky invalidity OOUPS dne 7. září 2007 rozhodl, že žalobci přizná „zaručené dávky stanovené v oblasti invalidity nebo úmrtí, avšak až po uplynutí doby pěti let ode dne jeho nástupu do služebního poměru v Komisi jakožto smluvní zaměstnanec s ohledem na rizika představovaná onemocněním nebo invaliditou, které jsou předmětem výhrady týkající se zdravotního stavu vyslovené na základě lékařského vyšetření jeho zdravotní způsobilosti“.
15 Dne 23. listopadu 2007 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí stížnost. OOUPS ji dne 14. března 2008 zamítl.
16 Dne 25. června 2008 (originál podán dne 1. července 2008) podal žalobce k Soudu žalobu s označením F‑60/08 proti rozhodnutí ze dne 7. září 2007.
Návrhová žádání účastníků řízení a řízení
17 Ve věci F‑69/07 žalobce navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí Komise o stanovení pracovních podmínek žalobce jakožto smluvního zaměstnance pro pomocné práce, a to v rozsahu, v němž jednak stanoví uplatnění výhrady týkající se zdravotního stavu podle článku 100 PŘOZ a jednak omezuje dobu trvání jeho smlouvy na dobu od 16. září 2006 do 15. září 2009;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
18 V téže věci Komise navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu jako zčásti nepřípustnou a v každém případě jako neopodstatněnou;
– rozhodl o náhradě nákladů řízení podle práva.
19 Dopisem došlým kanceláři Soudu faxem dne 21. září 2007 (originál podán dne 24. září 2007) Rada Evropské unie požádala o povolení vstupu do řízení ve věci F‑69/07 jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.
20 Usnesením předsedy druhého senátu Soudu ze dne 22. října 2007 bylo Radě vedlejší účastenství ve věci F‑69/07 na podporu návrhových žádání Komise povoleno.
21 Ve svém spise vedlejší účastnice došlém kanceláři Soudu faxem dne 29. listopadu 2007 (originál podán dne 3. prosince 2007) Rada navrhuje, aby Soud zamítl námitku protiprávnosti uplatněnou v žalobě vůči článkům 88 a 100 PŘOZ jako zjevně nepřípustnou a v každém případě jako neopodstatněnou.
22 Vyjádření žalobce ke spisu vedlejší účastnice došlo kanceláři Soudu dne 15. ledna 2008 (originál podán dne 22. ledna 2008). Žalobce navrhuje, aby Soud vyhověl jeho návrhovým žádáním, tak jak byla vyjádřena v jeho žalobě, a uložil Radě, že ponese vlastní náklady řízení. Komise nepředložila ke spisu vedlejší účastnice žádné vyjádření.
23 Ve věci F‑60/08 žalobce navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí Komise ze dne 7. září 2007 o stanovení pracovních podmínek žalobce jakožto smluvního zaměstnance pro pomocné práce, a to v rozsahu, v němž stanoví uplatnění výhrady týkající se zdravotního stavu podle článku 100 PŘOZ;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
24 Ve věci F‑60/08 Komise navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
25 Dopisem došlým kanceláři Soudu faxem dne 29. července 2008 (originál podán dne 31. července 2008) Rada požádala o povolení vstupu do řízení ve věci F‑60/08 jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.
26 Usnesením předsedy druhého senátu Soudu ze dne 4. září 2008 bylo Radě vedlejší účastenství ve věci F‑60/08 na podporu návrhových žádání Komise povoleno.
27 Dopisem došlým kanceláři Soudu faxem dne 25. června 2008 (originál podán dne 1. července 2008) žalobce požádal o spojení věcí F‑69/07 a F‑60/08 pro účely písemné i ústní části řízení a pro účely rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. Dopisem ze dne 14. července 2008 Soud vyzval Komisi, aby se k tomuto spojení věcí vyjádřila. Komise v tomto ohledu nevznesla žádné námitky. Usnesením předsedy druhého senátu Soudu ze dne 4. září 2008 byly věci F‑69/07 a F‑60/08 spojeny pro účely ústní části řízení a rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno.
28 Ve svém spise vedlejší účastnice došlém kanceláři Soudu faxem dne 14. listopadu 2008 (originál podán dne 19. listopadu 2008) Rada navrhuje, aby Soud zamítl námitku protiprávnosti uplatněnou v žalobě vůči článku 100 PŘOZ jako zjevně nepřípustnou a v každém případě jako neopodstatněnou.
29 Žalobce a Komise byli mimo jiné vyzváni, aby na tento spis odpověděli na jednání a aby při této příležitosti předložili svá vyjádření k důsledku případné přípustnosti žaloby ve věci F‑69/07 na přípustnost žaloby ve věci F‑60/08.
30 Na jednání konaném dne 10. února 2009 Soud oba účastníky řízení požádal, aby posoudili možnost smírného urovnání části sporu ohledně uplatnění výhrady týkající se zdravotního stavu. Soud proto neuzavřel ústní část řízení a nezahájil ve věcech poradu. V dopise došlém kanceláři Soudu dne 25. února 2009 Komise uvedla, že této žádosti nemůže vyhovět. Dne 11. března 2009 předseda druhého senátu Soudu uzavřel ústní část řízení a zahájil ve věcech poradu.
Právní otázky
1. K přípustnosti žaloby ve věci F‑69/07
Argumenty účastníků řízení
31 Komise zaprvé tvrdí, že došlo k prekluzi nároku žalobce potud, pokud napadá legalitu doby trvání předchozích smluv, na jejichž základě pracoval jako místní nebo pomocný zaměstnanec.
32 Komise zadruhé podotýká, že OOUPS ve svém rozhodnutí ze dne 30. března 2007 uvedl, že lékařské službě postupuje žalobcovo odvolání proti výhradě týkající se zdravotního stavu vyslovené při uzavírání jeho smlouvy smluvního zaměstnance pro pomocné práce s tím, že lékařská služba měla ustanovit výbor pro otázky invalidity, který v této věci rozhodne. Komise z toho vyvozuje, že žalobci vyhověla a že jeho žaloba je v rozsahu, v němž se týká této výhrady, nepřípustná, pokud by jeho dopis ze dne 11. prosince 2006 měl být chápán jako žádost založená na čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) o postoupení jeho případu výboru pro otázky invalidity.
33 Komise zatřetí tvrdí, že kdyby měl být žalobcův dopis ze dne 11. prosince 2006 chápán jako stížnost proti rozhodnutí, podle kterého se na něj uplatní výhrada týkající se zdravotního stavu, byla by žaloba předčasná. Komise se totiž domnívá, že v takovém případě byla tato stížnost podána ještě před vyčerpáním opravného prostředku, kterým je odvolání k výboru pro otázky invalidity, upravené v PŘOZ. Rada se s tímto názorem ztotožňuje.
34 Žalobce k tomu ve svém vyjádření ke spisu vedlejší účastnice uvádí, že rozhodnutí OOUPS ze dne 14. září 2006, kterým na něj byla při podpisu smlouvy smluvního zaměstnance pro pomocné práce uplatněna výhrada týkající se zdravotního stavu, je konečným rozhodnutím. Navíc smyslem toho, že OOUPS předložil daný případ výboru pro otázky invalidity, nebylo posoudit z právního hlediska, zda se na něj mohl článek 100 PŘOZ platně použít. Výboru pro otázky invalidity lze totiž předložit pouze lékařské otázky. Rozhodnutí OOUPS ze dne 7. září 2007 o ponechání výhrady týkající se zdravotního stavu v platnosti s ohledem na závěry uvedeného výboru je navíc podle žalobce čistě potvrzující rozhodnutí.
Závěry Soudu
35 Z předmětu žaloby ve věci F‑69/07 a z návrhových žádání v ní obsažených vyplývá, že žalobce nebrojí proti době trvání svých předchozích smluv, na jejichž základě pracoval jako místní nebo pomocný zaměstnanec. Nežádá ani zrušení rozhodnutí, jímž bylo údajně zamítnuto předložení případu výboru pro otázky invalidity. Z toho vyplývá, že první dvě námitky nepřípustnosti uplatněné Komisí musejí být zamítnuty.
36 Zbývá zkoumat otázku, zda návrhové žádání obsažené v žalobě ve věci F‑69/07, které směřuje proti výhradě týkající se zdravotního stavu, je předčasné vzhledem k tomu, že stížnost byla v tomto ohledu podána ještě před vyčerpáním opravného prostředku, kterým je odvolání k výboru pro otázky invalidity.
37 Je třeba připomenout, že stejně jako každý jiný lékařský výbor (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 1987, Rienzi v. Komise, 76/84, Recueil, s. 315, body 9 až 12; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 9. července 1997, S v. Soudní dvůr, T‑4/96, Recueil, s. II‑1125, body 41 a 59) i výbor pro otázky invalidity uvedený v čl. 9 odst. 1 písm. b) služebního řádu je příslušný pouze k vydání stanoviska k veškerým rozhodným skutečnostem, které jsou součástí lékařského posouzení, a nikoli k právnímu posouzení. Krom toho je OOUPS z lékařského hlediska vázán závěry tohoto výboru (usnesení Soudního dvora ze dne 11. prosince 1986, Suss v. Komise, 25/86, Recueil, s. 3929, bod 6, a rozsudek Soudního dvora ze dne 19. června 1992, V. v. Parlament, C‑18/91 P, Recueil, s. I‑3997, bod 26).
38 Předmětem odvolání k výboru pro otázky invalidity podle čl. 100 druhého pododstavce PŘOZ může být jen spor o lékařskou otázku a zaměstnance nelze nutit k tomu, aby tento opravný prostředek vyčerpal, pokud se jeho výhrady této otázky netýkají.
39 Z dopisu žalobce ze dne 11. prosince 2006, zmíněného v bodě 11 výše, však vyplývá, že žalobce podal k OOUPS stížnost podloženou právními úvahami proti tomu, že jeho smlouva je uzavřena na dobu určitou, a proti výhradě týkající se zdravotního stavu, která je s ní spojena, a dále „se rovněž odvolal“ k výboru pro otázky invalidity, i když tak učinil jen „[p]ro případ potřeby“.
40 Ve svém rozhodnutí ze dne 30. března 2007 OOUPS zamítl část stížnosti namířenou proti době trvání žalobcovy smlouvy. Dále konstatoval, že bylo podáno odvolání k výboru pro otázky invalidity, a uvedl, že učinil vše nezbytné k jeho předložení uvedenému výboru. V tomto rozhodnutí však OOUPS rozhodl také o části stížnosti namířené proti platnosti výhrady týkající se zdravotního stavu z právního hlediska. Na závěr právních úvah, jež byly svou povahou konečné, OOUPS učinil závěr, že „argumenty [žalobce] nelze přijmout“.
41 Krom toho rozhodnutí OOUPS ze dne 7. září 2007, v němž jsou vyvozeny důsledky ze závěrů výboru pro otázky invalidity, je založeno na článku 100 PŘOZ, a nikoli na článku 90 služebního řádu, na který měla Komise za běžných okolností odkázat, měla-li za to, že toto posledně uvedené rozhodnutí bylo vydáno v návaznosti na stížnost z 11. a 14. prosince 2006.
42 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce využil dva různé právní prostředky s různým předmětem a že s nimi Komise také takto nakládala.
43 Stížnost z 11. a 14. prosince 2006 a následná žaloba k Soudu proto nemohou být považovány za předčasné z důvodu, že tato stížnost byla podána před vyčerpáním opravného prostředku uvedeného v článku 100 PŘOZ.
44 Nicméně je třeba zkoumat z úřední povinnosti důsledky přípustnosti žaloby ve věci F‑69/07 na přípustnost žaloby ve věci F‑60/08.
2. K přípustnosti žaloby ve věci F‑60/08
45 Je třeba připomenout, že akt OOUPS nepříznivě zasahující do právního postavení určité osoby lze napadnout pouze jednou stížností, kterou proti němu podá dotčený zaměstnanec. Pokud byly podány dvě stížnosti s totožným předmětem, pouze jedna z nich, a sice ta, která byla podána jako první, je stížností ve smyslu článku 90 služebního řádu, zatímco druhá, později podaná stížnost musí být považována za pouhé opakování stížnosti a nemůže vést k prodloužení řízení (viz v tomto smyslu usnesení Soudu prvního stupně ze dne 7. června 1991, Weyrich v. Komise, T‑14/91, Recueil, s. II‑235, bod 41, a ze dne 25. února 1992, Torre v. Komise, T‑67/91, Recueil, s. II‑261, bod 32; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. prosince 2007, Sack v. Komise, T‑66/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 37 a 41).
46 V údajné stížnosti ze dne 22. listopadu 2007 podané proti rozhodnutí OOUPS ze dne 7. září 2007, kterým byla na žalobce na základě závěrů výboru pro otázky invalidity opět uplatněna sporná výhrada týkající se zdravotního stavu, přitom žalobce zopakoval právní argumenty, které již uvedl ve své stížnosti z 11. a 14. prosince 2006.
47 Z toho vyplývá, že údajná stížnost ze dne 22. listopadu 2007 měla stejný předmět jako stížnost z 11. a 14. prosince 2006 a že byla namířena proti rozhodnutí, ve kterém byly pouze vyvozeny důsledky z lékařských závěrů výboru pro otázky invalidity a nebyly v něm nijak přehodnocovány právní otázky, o nichž bylo rozhodnuto již 30. března 2007 a které podle OOUPS mohly být samy o sobě důvodem pro uplatnění výhrady týkající se zdravotního stavu na žalobce.
48 Proto je třeba mít za to, že údajná stížnost ze dne 22. listopadu 2007 byla pouhým opakováním stížnosti, a nikoli stížností ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu a dále že rozhodnutí o zamítnutí této údajné stížnosti je toliko potvrzujícím rozhodnutím, a nelze tedy proti němu podat opravný prostředek.
49 Tento závěr nemůže být vyvrácen tím, že OOUPS zamítl údajnou druhou stížnost ze dne 14. března 2008 na základě argumentů, které byly rozvedeny hlouběji než argumenty ohledně výhrady týkající se zdravotního stavu, obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 30. března 2007, jímž byla zamítnuta stížnost z 11. a 14. prosince 2006. I když bylo rozhodnutí OOUPS ze dne 14. března 2008 přijato v návaznosti na závěry výboru pro otázky invalidity, který přezkoumal zdravotní stav žalobce, úvahy v něm obsažené v souvislosti s uplatněním výhrady týkající se zdravotního stavu na dotyčnou osobu nevypovídají o tom, že by její platnost byla skutečně přezkoumána. Tyto úvahy pouze rozšiřují odůvodnění obsažené v rozhodnutí ze dne 30. března 2007, kterým byla zamítnuta první stížnost. OOUPS totiž ve svém rozhodnutí ze dne 14. března 2008 uvádí, že v něm přebírá argumentaci obsaženou ve své žalobní odpovědi ve věci F‑69/07, která byla zahájena po zamítnutí této první stížnosti. Rozhodnutí, které obsahuje pouze dodatečné zpřesnění, přitom jen uvádí důvody, na jejichž základě bylo předchozí rozhodnutí potvrzeno, a není aktem nepříznivě zasahujícím do něčího právního postavení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 7. června 2005, Cavallaro v. Komise, T‑375/02, Sb. rozh. VS, s. I‑A‑151 a II‑673, bod 65).
50 Výše uvedený závěr nemůže být zpochybněn ani judikaturou, podle níž platí, že žaloba na neplatnost namířená proti potvrzujícímu rozhodnutí je nepřípustná, pouze pokud se potvrzené rozhodnutí stalo vůči dotyčné osobě konečným, protože nebylo napadeno právním prostředkem k soudu ve stanovené lhůtě, zatímco v opačném případě je žalobce oprávněn napadnout buď potvrzené rozhodnutí, nebo rozhodnutí potvrzující, anebo obě zároveň. Toto řešení totiž nelze použít, když jsou potvrzené rozhodnutí a potvrzující rozhodnutí, stejně jako v projednávané věci, napadena dvěma různými právními prostředky a žalobce může hájit své stanovisko a uplatnit své argumenty v rámci prvního z nich (usnesení Soudu prvního stupně ze dne 25. října 2001, Métropole télévision-M6 v. Komise, T‑354/00, Recueil, s. II‑3177, bod 35).
51 Proto je třeba žalobu ve věci F‑60/08 odmítnout jako nepřípustnou.
3. K věci samé v případě žaloby ve věci F‑69/07
52 Žalobce napadá jednak omezení doby trvání své smlouvy na dobu od 16. září 2006 do 15. září 2009 a jednak uplatnění výhrady týkající se zdravotního stavu podle článku 100 PŘOZ.
K části žaloby směřující proti době trvání smlouvy
Argumenty účastníků řízení
53 Na podporu své žaloby v části, v níž je namířena proti době trvání své smlouvy, žalobce uplatňuje v podstatě dva žalobní důvody. V rámci prvního žalobního důvodu, uplatněného jako primární žalobní důvod, tvrdí, že rozhodnutí, jímž byla doba trvání jeho smlouvy omezena, porušuje jeho právo na stabilitu zaměstnání a že zamítnutí jeho stížnosti je odůvodněno nedostatečně. Pro případ potřeby vznáší v rámci druhého žalobního důvodu námitku protiprávnosti vůči článku 88 PŘOZ.
54 Žalobce zaprvé tvrdí, s ohledem na rozsudek Soudu ze dne 26. října 2006, Landgren v. ETF (F‑1/05, Sb. rozh. VS, s. I‑A‑1‑123 a II‑A‑1‑459, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Soudem prvního stupně, věc T‑404/06 P), že díky vývoji ochrany zaměstnanců jsou obecnou formou pracovních poměrů smlouvy na dobu neurčitou. Naproti tomu smlouvy na dobu určitou podle něj mohou odpovídat potřebám zaměstnavatelů a zaměstnanců jen za určitých okolností.
55 Ze skutečnosti, že žalobce je od 1. května 2001 ve službách Komise na základě patnácti po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, žalobce vyvozuje, že Komise zneužila této smluvní formy a porušila právo na stabilitu zaměstnání.
56 Žalobce dodává, že svou stížnost z 11. a 14. prosince 2006 založil na právu na stabilitu zaměstnání a na ustanoveních Evropské sociální charty podepsané v Turíně dne 18. října 1961 a Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř. věst. C 364, s. 1, dále jen „Listina základních práv“). Tvrdí, že se Komise při zamítnutí jeho stížnosti nevypořádala s jeho argumentací. Komise podle něj nepodala žádné vysvětlení ohledně okolností odůvodňujících sérii patnácti po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou a neuvedla, v jakém směru tato série patnácti po sobě jdoucích pracovních smluv odpovídá potřebám obou stran.
57 Žalobce zadruhé tvrdí, že rozhodnutí o stanovení konce jeho pracovního poměru na 15. září 2009 je založeno na článku 88 PŘOZ a že tento článek je sám o sobě protiprávní, neboť „porušuje právní zásady týkající se ochrany zaměstnanců“.
58 Ve svém vyjádření ke spisu Rady jakožto vedlejší účastnice žalobce upřesňuje, že ze směrnice 1999/70 vyplývá obecná zásada stability pracovněprávních vztahů. Tato směrnice a rámcová dohoda, která je k ní přiložena, se podle něj použijí i na pracovní smlouvy uzavřené se subjektem mezinárodního práva veřejného. Podle žalobce ostatně platí, že je-li státní příslušník členského státu Společenství zaměstnán u takové organizace, neztrácí tím postavení zaměstnance.
59 Žalobce tvrdí, že PŘOZ a směrnice 1999/70 jsou rovnocenné právní normy, kdy žádná z nich nemá přednost před druhou. Dodává však, že pokud mohou takovéto normy vyvolávat protichůdné účinky, je třeba použít tu z nich, která naplňuje požadavky na odůvodnění stanovené v článku 253 ES.
60 V PŘOZ přitom podle něj není objasněno, proč je délka pracovního poměru zaměstnanců uvedených v jeho článku 3b omezena na tři roky. V PŘOZ není ani odůvodněno rozdílné zacházení s těmito zaměstnanci oproti zaměstnancům přijatým na základě článku 3a , kteří mají nárok na obnovení pracovní smlouvy na dobu neurčitou. V PŘOZ také není obsaženo žádné odůvodnění pro rozdílné zacházení vyhrazené smluvním zaměstnancům, kteří jsou stejně jako žalobce přijati na základě článku 3b poté, co byli u orgánu zaměstnáni na základě série několika po sobě jdoucích smluv na dobu určitou k plnění údajně trvalých úkolů. Krom toho ani v PŘOZ ani v rozhodnutí, kterým byla délka trvání jeho pracovní smlouvy omezena, není podle žalobce odůvodněno rozdílné zacházení s výše uvedenými zaměstnanci oproti zaměstnancům, kteří by takové úkoly plnili v některém členském státě. V návaznosti na výše uvedené žalobce podotýká, že možnost odchýlení se od ustanovení 5 rámcové dohody a přijetí smluvních zaměstnanců pro pomocné práce na dobu určitou k plnění trvalých úkolů souvisejících s běžnou činností orgánu není v PŘOZ odůvodněna.
61 Rada zpochybňuje přípustnost námitky protiprávnosti namířené proti článku 88 PŘOZ, neboť v žalobě není nijak dále rozvedena. Rada zvláště uvádí, že se námitka protiprávnosti zakládá na obecných zásadách práva týkajících se ochrany zaměstnanců, avšak nepřináší v tomto ohledu žádné další upřesnění.
62 Komise a Rada se v každém případě domnívají, že na zaměstnance podléhající PŘOZ se nevztahuje žádná obecná zásada stability zaměstnání. Podle nich se vztahuje pouze na úředníky. Judikatura podle nich naopak uznává, že za určitých okolností mohou smlouvy na dobu určitou odpovídat potřebám jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců. Využití úředníků na základě služebního řádu, nebo zaměstnanců na základě různých kategorií pracovních smluv tak odpovídá oprávněným potřebám orgánu Společenství a trvalé či dočasné povaze úkolů, které má plnit.
63 Rada v tomto ohledu zdůrazňuje, že článek 3b PŘOZ upřesňuje, že smluvní zaměstnanci pro pomocné práce mohou být přijímáni pouze k plnění jiných úkolů, než jsou manuální nebo podpůrné správně-technické činnosti uvedené v článku 3a, nebo k dočasnému zastoupení osob, které jsou v danou chvíli neschopné výkonu svých služebních povinností.
64 Rada nakonec uvádí, že omezuje-li článek 88 PŘOZ dobu zaměstnání smluvních zaměstnanců pro pomocné práce na tři roky, zamezuje tím zneužívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou.
65 Komise a Rada vyslovují závěr, že námitku protiprávnosti namířenou proti článku 88 PŘOZ je třeba zamítnout, protože zásada stability zaměstnání, která je vůči tomuto článku namítána, není v projednávané věci použitelná.
66 Komise dále uvádí, že omezení doby trvání žalobcovy smlouvy na tři roky je v souladu s článkem 88 PŘOZ.
Závěry Soudu
67 Přestože je námitka protiprávnosti namířená vůči článku 88 PŘOZ uplatněna toliko podpůrně, je třeba ji zkoumat jako první.
– K námitce protiprávnosti namířené proti článku 88 PŘOZ
68 Žalobce ve své žalobě tvrdí, že článek 88 PŘOZ porušuje právní zásady týkající se ochrany zaměstnanců. Ve svém vyjádření ke spisu Rady jakožto vedlejší účastnice také tvrdí, že uvedený článek není odůvodněn v souladu s článkem 253 ES.
69 Zaprvé je třeba odmítnout argument Rady, že námitka protiprávnosti namířená proti článku 88 PŘOZ, a to v rozsahu, v němž tento článek údajně porušuje „právní zásady týkající se ochrany zaměstnanců“, je nepřípustná, protože v žalobě není nijak dále rozvedena.
70 Žalobce totiž tvrdí, že článek 88 PŘOZ je z tohoto důvodu protiprávní, přičemž odkazuje na údajné právo na stabilitu zaměstnání, z jehož porušení pak přímo vyvozuje, že rozhodnutí omezující dobu trvání jeho pracovní smlouvy je protiprávní. Žalobce tak uvádí stejnou argumentaci na podporu své námitky protiprávnosti. Komise a Rada si ji ostatně vyložily tímto způsobem a odpověděly na ni.
71 Dále je třeba připomenout, že námitka protiprávnosti namířená proti článku 88 PŘOZ, a to v rozsahu, v němž tento článek údajně není odůvodněn, je přípustná, ačkoli byla žalobcem vznesena až v průběhu řízení, neboť je založena na důvodu souvisejícím s veřejným pořádkem, který lze uplatnit ve všech fázích řízení a který může soud Společenství v každém případě zkoumat i bez návrhu.
72 Proto je nutno zadruhé zkoumat, zda je článek 88 PŘOZ v rozporu s nějakou zásadou stability zaměstnání.
73 Žalobce v projednávané věci netvrdí, že je článek 88 PŘOZ v rozporu se směrnicí 1999/70 a s rámcovou dohodu jako takovými. Tvrdí, že přijetím této směrnice Rada učinila ustanovení uvedené rámcové dohody závaznými ve všech členských státech a že tato ustanovení představují obecné právní zásady, které jsou pro orgány závazné a mezi něž patří v prvé řadě právo na stabilitu zaměstnání.
74 Podle bodu 10 obecného odůvodnění rámcové dohody tato dohoda sice obsahuje „obecné zásady, minimální požadavky a ustanovení“, avšak z bodu 14 odůvodnění směrnice 1999/70, stejně jako ze třetího pododstavce preambule rámcové dohody, z bodu 9 jejího obecného odůvodnění a z jejích ustanovení 1 a 4 vyplývá, že předmětnými zásadami jsou zásada zákazu diskriminace, včetně zásady rovného postavení mužů a žen, a zásada zákazu zneužití práva. Pokud jde o ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody, z nějž žalobce vychází, toto ustanovení obsahuje minimální požadavky, jejichž cílem je vytvořit rámec pro využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou a takto zabránit jak zneužívání takových smluv, tak i znejistění situace dotyčných osob (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 4. července 2006, Adeneler a další, C‑212/04, Sb. rozh. s. I‑6057, bod 63; ze dne 23. dubna 2009, Angelidaki a další, C‑378/07 až C‑380/07, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 73, a usnesení Soudního dvora ze dne 24. dubna 2009, Koukou, C‑519/08, dosud nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 53). Takováto minimální ochranná ustanovení sice představují pravidla sociálního práva Společenství značného významu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 13. září 2007, Del Cerro Alonso, C‑307/05, Sb. rozh. s. I‑7109, bod 27), ze stability zaměstnání nicméně nečiní obecnou právní zásadu, v jejímž světle by mohla být posuzována legalita aktu orgánu.
75 I když stabilita zaměstnání představuje významný prvek ochrany zaměstnanců (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2005, Mangold, C‑144/04, Sb. rozh. s. I‑9981, bod 64; ze dne 15. dubna 2008, Impact, C‑268/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 87, a Angelidaki a další, uvedený výše, bod 105), z rámcové dohody totiž nijak nevyplývá, že by byla závazným právním pravidlem. Body 6 a 7 odůvodnění směrnice 1999/70 stejně jako první pododstavec preambule a bod 5 obecného odůvodnění rámcové dohody ostatně kladou důraz na nutnost dosažení lepší rovnováhy mezi „pružností pracovní doby a bezpečností zaměstnanců“. Je třeba dodat, že Soudní dvůr již rozhodl, že rámcová dohoda nestanoví obecnou povinnost upravit, že se po určitém počtu obnovení smluv na dobu určitou nebo po završení určité doby zaměstnání mají uvedené smlouvy přeměnit na smlouvu na dobu neurčitou (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Adeneler a další, bod 91, a Angelidaki a další, bod 183, a rozsudek Soudního dvora ze dne 7. září 2006, Marrosu a Sardino, C‑53/04, Sb. rozh. s. I‑7213, bod 47, jakož i výše uvedené usnesení Koukou, bod 85).
76 Stabilita zaměstnání tedy sice nemůže být považována za obecnou zásadu, naproti tomu je ale cílem, který sledovaly strany rámcové dohody, jejíž ustanovení 1 písm. b) stanoví, že jejím účelem je „vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou“ (rozsudek Soudu ze dne 30. dubna 2009, Aayhan a další v. Parlament, F‑65/07, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 114 a 115).
77 Z rozsudku Soudu ze dne 4. června 2009, Adjemian a další v. Komise (F‑134/07 a F‑8/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 119 až 136), každopádně vyplývá, že z hlediska charakteristických rysů činností, kterých se týká článek 3b PŘOZ, článek 88 PŘOZ neodporuje účelu rámcové dohody ani minimálním požadavkům zakotveným v jeho ustanovení 5. Ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody totiž pouze členským státům ukládá povinnost zavést ve svých právních řádech jedno nebo více opatření vyjmenovaných v písm. a) až c), mezi něž v souladu s písm. a) patří „objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů“. Každý pracovní poměr smluvního zaměstnance pro pomocné práce přitom musí v souladu s výše uvedeným článkem 3b konkrétně odpovídat přechodným či občasným potřebám. Ve správním orgánu s vysokým počtem zaměstnanců, jakým je Komise, navíc tyto potřeby nevyhnutelně nastávají opakovaně, zejména z důvodu pracovní neschopnosti úředníků, nárůstu práce, který je zapříčiněný okolnostmi, nebo z důvodu naprosté nutnosti každého generálního ředitelství příležitostně spolupracovat s lidmi, kteří mají zvláštní kvalifikaci nebo znalosti, přičemž všechny tyto okolnosti jsou objektivními důvody jak pro to, aby smlouvy pomocných zaměstnanců byly na dobu určitou, tak pro jejich obnovování v závislosti na vzniku daných potřeb.
78 Z výše uvedeného vyplývá, že žádná obecná zásada stability zaměstnání nemůže být základem pro námitku protiprávnosti vznesenou vůči článku 88 PŘOZ, z nějž navíc nevyplývá, že by odporoval účelu a minimálním požadavkům rámcové dohody připojené ke směrnici 1999/70.
79 Zatřetí zbývá posoudit argument, že článek 88 PŘOZ není odůvodněn v souladu s článkem 253 ES.
80 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění požadované v článku 253 ES přizpůsobeno povaze předmětného aktu. Jedná-li se stejně jako v projednávané věci o akt s obecnou působností, odůvodnění se může omezit na uvedení jednak celkové situace, jež vedla k jeho přijetí, a jednak obecných cílů, o jejichž dosažení usiluje. Soudní dvůr krom toho opakovaně rozhodl, že pokud z aktu s obecnou působností vyplývá základní cíl, který orgán sledoval, bylo by příliš vyžadovat zvláštní odůvodnění pro jednotlivé technické volby provedené orgánem (rozsudek Soudu ze dne 23. ledna 2007, Chassagne v. Komise, F‑43/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 105 a 106, a citovaná judikatura).
81 V daném případě již Soud rozhodl, že bod 36 odůvodnění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád a PŘOZ (Úř. věst. L 124, s. 1), je dostatečným odůvodněním cíle, jehož má být dosaženo vytvořením nových kategorií zaměstnanců uvedených v článcích 3a a 3b PŘOZ. Soud měl také za to, že Radě nelze vytýkat, že neodůvodnila svá rozhodnutí z hlediska ustanovení 5 rámcové dohody, neboť z čl. 249 třetího pododstavce ES vyplývá, že směrnice jsou určeny pouze pro členské státy (rozsudek Adjemian a další v. Komise, bod 77 výše, body 139 až 142). Konečně uvedení zvláštního odůvodnění nebylo tím spíše nezbytné, že z bodu 77 výše vyplývá, že článek 88 PŘOZ neodporuje účelu ani minimálním požadavkům rámcové dohody.
82 Za těchto podmínek není důvodné Radě vytýkat, že své údajné rozhodnutí odchýlit se od ustanovení 5 rámcové dohody neodůvodnila. Bylo by též příliš vytýkat jí, že konkrétním způsobem neodůvodnila svá rozhodnutí technického rázu, pokud jde o různé kategorie zaměstnanců a vnitrostátních pracovníků, na něž poukázal žalobce a které jsou uvedeny v bodě 60 výše.
83 Z výše uvedených úvah vyplývá, že námitka protiprávnosti vznesená žalobcem vůči článku 88 PŘOZ musí být zamítnuta.
– K výtkám namířeným přímo proti rozhodnutí, kterým byla omezena doba trvání žalobcovy smlouvy
84 Žalobce zaprvé uvádí, že jej Komise od 1. května 2001 zaměstnává na základě patnácti po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou k plnění trvalých úkolů spojených s běžnou činností orgánu. Komisi tedy vytýká, že jej v rámci smlouvy smluvního zaměstnance pro pomocné práce ze dne 14. září 2006 nezaměstnala na dobu neurčitou.
85 Je však třeba konstatovat, že žalobce ve svých písemnostech neuvedl konkrétní a rozhodné skutečnosti na podporu svého tvrzení, že skutečně plní trvalé úkoly spojené s běžnou činností Komise mimo případ uvedený v článku 3b písm. b) PŘOZ. Soud v tomto ohledu připomíná, že mu nepřísluší, aby v přílohách k žalobě hledal, zda jsou v nich obsaženy skutečnosti, jež mohou takovou mezeru zaplnit, neboť přílohy mají jen čistě důkazní a pomocnou funkci (viz rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 18. října 2001, X v. ECB, T‑333/99, Recueil, s. II‑3021, bod 190, a ze dne 15. října 2008, Mote v. Parlament, T‑345/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 75).
86 Je třeba též připomenout, že z bodů 73 až 76 výše vyplývá, že ustanovení 5 rámcové dohody neobsahuje žádnou obecnou právní zásadu a že takovou zásadou není ani stabilita zaměstnání. Žalobce mimoto neprokazuje, že by série jeho navazujících pracovních smluv neodpovídala zvláštním potřebám Komise z hlediska úvah obsažených v bodě 77 výše a že by jejím účelem bylo uspokojování stálých a trvalých potřeb orgánu.
87 Z toho vyplývá, že první výtka uplatněná žalobcem vůči smlouvě smluvního zaměstnance pro pomocné práce ze dne 14. září 2006 musí být zamítnuta v rozsahu, v němž se týká doby trvání uvedené smlouvy.
88 Žalobce zadruhé tvrdí, že OOUPS v rozhodnutí ze dne 30. března 2007 neodpověděl na jeho argumenty obsažené ve stížnosti z 11. a 14. prosince 2006, založené na Listině základních práv, Evropské sociální chartě a právu na stabilitu zaměstnání. Podle žalobce OOUPS ani neuvedl, v jakém směru série patnácti po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou odpovídá potřebám smluvních stran a co odůvodňuje rozdílné zacházení, jehož se stal obětí, v porovnání se zaměstnanci, kteří jsou v pracovním poměru u zaměstnavatelů z veřejného či soukromého sektoru některého členského státu.
89 Nejprve je však třeba konstatovat, že ve své stížnosti ze dne 11. prosince 2006 žalobce pouze citoval v popisu právního rámce články 34 a 35 Listiny základních práv a články 12 a 13 Evropské sociální charty, aniž by z nich vyvodil jakýkoli argument a aniž by je uvedl ve výčtu předpisů a zásad uváděných „na podporu své žaloby“.
90 Odůvodnění přitom nemusí být vyčerpávající, avšak musí umožnit soudu Společenství výkon přezkumu legality napadeného rozhodnutí a poskytnout dotyčné osobě dostatečné údaje pro posouzení, zda je toto rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je postiženo vadou umožňující zpochybnit jeho legalitu (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 23. dubna 2002, Campolargo v. Komise, T‑372/00, Recueil FP, s. I‑A‑49 a II‑223, bod 49, a ze dne 17. října 2006, Bonnet v. Soudní dvůr, T‑406/04, Sb rozh. VS, s. I‑A‑2‑213 a II‑A‑2‑1097, bod 67). Po orgánech tak nelze požadovat, aby v průběhu správního řízení probíraly veškeré zmiňované skutkové či právní okolnosti, a zvláště ty, které byly zmíněny jen povrchně. OOUPS proto neporušil svou povinnost odůvodnit zamítnutí části stížnosti namířené proti tomu, že pracovní smlouva smluvního zaměstnance, jež byla žalobci nabídnuta, byla uzavřena na dobu určitou, když své rozhodnutí neodůvodnil z hlediska výše uvedených článků Listiny základních práv a Evropské sociální charty. OOUPS se ostatně mohl oprávněně domnívat, že tyto články byly citovány pouze pro účely druhé části stížnosti namířené proti výhradě týkající se zdravotního stavu, jež byla na žalobce uplatněna.
91 Žalobce krom toho ve své stížnosti z 11. a 14. prosince 2006 výslovně nepoukázal na případné rozdílné zacházení mezi ním a zaměstnanci z veřejného či soukromého sektoru některého členského státu.
92 Z úvah obsažených v rozšířené stížnosti ze dne 14. prosince 2006 též vyplývá, že touto stížností byla doplněna původní argumentace žalobce ohledně výhrady týkající se zdravotního stavu, a nikoli ohledně části stížnosti namířené proti tomu, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou.
93 Konečně na argumenty, které žalobce zakládá na právu na stabilitu zaměstnání, OOUPS zejména odpověděl, že smlouvy na dobu neurčitou sice nesporně nabízejí vetší stabilitu, z toho však nevyplývá, že by smlouvy na dobu určitou byly protiprávní. OOUPS také připomněl posuzovací pravomoc, kterou v dané oblasti má, a zdůraznil, že účelem smluv pomocných zaměstnanců na dobu určitou je konkrétně uspokojit přechodné, naléhavé nebo jasně definované potřeby, a takto odpověděl na žalobcovu výtku týkající se jeho série po sobě jdoucích pracovních poměrů.
94 Z toho vyplývá, že druhá výtka uplatněná žalobcem vůči smlouvě smluvního zaměstnance pro pomocné práce ze dne 14. září 2006 není opodstatněná v rozsahu, v němž se týká doby trvání uvedené smlouvy.
95 S ohledem na výše uvedené je třeba žalobu zamítnout v rozsahu, v němž je namířena proti době trvání smlouvy.
K části žaloby směřující proti výhradě týkající se zdravotního stavu
Argumenty účastníků řízení
– Argumenty žalobce
96 Na podporu části své žaloby směřující proti výhradě týkající se zdravotního stavu uplatňuje žalobce dva žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení článku 100 PŘOZ a druhý žalobní důvod, uplatněný podpůrně, vychází z námitky protiprávnosti vůči témuž článku.
97 Pokud jde o první žalobní důvod, žalobce nejprve připomíná, že podle článku 100 PŘOZ může OOUPS rozhodnout, že smluvnímu zaměstnanci přizná zaručené dávky stanovené v oblasti invalidity nebo úmrtí s ohledem na rizika představovaná onemocněním zjištěným při lékařském vyšetření provedeném před jeho přijetím, avšak až po uplynutí doby pěti let ode dne jeho nástupu do služebního poměru v orgánu.
98 Žalobce tvrdí, že nástup do služebního poměru podle článku 100 PŘOZ nezávisí na povaze smluvních či služebních vztahů mezi orgánem a zaměstnancem. Podle něj ostatně série po sobě jdoucích pracovních smluv uzavřených na dobu určitou ve skutečnosti představuje jeden pracovněprávní vztah. Podle něj proto bylo možné na něj v projednávané věci uplatnit výhradu týkající se zdravotního stavu pouze na dobu od 1. května 2001, kdy poprvé převzal funkci, do 30. dubna 2006.
99 Žalobce dále tvrdí, že výhrada týkající se zdravotního stavu měla za následek to, že jej připravila o odpovídající úroveň sociální ochrany v rozporu s obecnými zásadami, na nichž stojí jednak články 12 a 13 Evropské sociální charty týkající se práva na sociální zabezpečení a práva na sociální a lékařskou pomoc, a jednak článek 34 Listiny základních práv týkající se nároku na přístup k dávkám sociálního zabezpečení zejména v případě nemoci a její článek 35 týkající se ochrany zdraví.
100 Žalobce konečně opakuje, že pojem nástupu do služebního poměru použitý v článku 100 PŘOZ nezávisí na členství v systému sociálního zabezpečení, ať již vnitrostátním nebo v rámci Společenství, přičemž tvrdí, že rozhodnutím, podle kterého se na něj uplatní výhrada týkající se zdravotního stavu, došlo ke snížení úrovně jeho ochrany před riziky úmrtí a invalidity, jíž požíval nejprve na základě maďarských právních předpisů o sociálním zabezpečení a poté belgických, když pracoval pro Komisi jako místní zaměstnanec a následně jako pomocný zaměstnanec. Žalobce v tomto ohledu připomíná, že je ve službách Komise nepřetržitě od 1. května 2001, a domnívá se, že orgány Společenství stejně jako každý jiný zaměstnavatel nemohou na své zaměstnance uplatňovat nejistý režim sociálního zabezpečení neustálým přezkoumáváním zdravotního stavu dotyčných zaměstnanců.
101 Pokud jde o druhý žalobní důvod, žalobce uvádí, že kdyby mělo být rozhodnutí, podle kterého se na něj uplatní výhrada týkající se zdravotního stavu, považováno za slučitelné s článkem 100 PŘOZ, bylo by třeba rozhodnout, že tento článek porušuje „obecné zásady práva týkající se ochrany zaměstnanců“.
102 Ve svém vyjádření ke spisu Rady jakožto vedlejší účastnice žalobce upřesňuje, že použití článku 100 PŘOZ za okolností projednávané věci vychází z právní fikce, kdy se série po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou považuje za stejný počet na sobě nezávislých pracovních poměrů. Přitom ochrana zaměstnanců podle něj vyžaduje, aby převážil skutečný stav, tj. existence jednoho nepřetržitého pracovního poměru, čímž se zamezí, aby orgány Společenství uplatňovaly na své zaměstnance nejistý režim sociálního zabezpečení, který se vyznačuje neustálým přezkoumáváním jejich zdravotního stavu.
– Argumenty Komise a Rady
103 Pokud jde o první žalobní důvod, Komise uvádí, že vzhledem k tomu, že je článek 100 PŘOZ zařazen do hlavy IV „Smluvní zaměstnanci“ kapitoly 8 „Dávky sociálního zabezpečení“ oddílu B „Pojištění pro případ invalidity a úmrtí“, může se na smluvního zaměstnance použít teprve ode dne jeho přijetí do pracovního poměru coby smluvního zaměstnance. Článek 100 PŘOZ podle ní nadto odkazuje na lékařské vyšetření prováděné před přijetím zaměstnance z tohoto titulu, takže pětileté období vyloučení nároku na zaručené dávky v oblasti invalidity a úmrtí, upravené tímto článkem, může začít až po tomto přijetí do pracovního poměru. Podle ní by ostatně nedávalo smysl, aby toto období začínalo zpětně k okamžiku, kdy předmětná práva ještě neexistovala. Komise v tomto ohledu konstatuje, že žalobce nejprve pracoval jako místní zaměstnanec, kdy byl pojištěn v systému sociálního zabezpečení své země, a poté jako pomocný zaměstnanec spadající do belgického systému sociálního zabezpečení. Podle ní se systém sociálního zabezpečení Společenství na žalobce vztahoval, až když se stal smluvním zaměstnancem.
104 Komise krom toho podotýká, že článek 100 PŘOZ je obdobný článku 1 přílohy VII služebního řádu a článku 32 PŘOZ, z nichž první se použije na úředníky a druhý na dočasné zaměstnance. Komise naproti tomu zdůrazňuje, že ustanovení týkající se místních zaměstnanců a pomocných zaměstnanců žádný obdobný článek neobsahují. Tento rozdíl lze podle ní vysvětlit tím, že Společenství může výhradu týkající se zdravotního stavu uplatnit pouze na zaměstnance, na které se vztahuje sociální zabezpečení Společenství.
105 Pokud jde o druhý žalobní důvod, Komise a Rada mají za to, že námitka protiprávnosti vznesená proti článku 100 PŘOZ je nepřípustná, neboť tato otázka není v žalobě nijak dále rozvedena. I kdyby bylo třeba chápat námitku protiprávnosti tak, že vychází i z údajného porušení nároku na přístup k dávkám sociálního zabezpečení Společenství a dále z porušení článků 12 a 13 Evropské sociální charty a článků 34 a 35 Listiny základních práv, musela by být námitka přesto odmítnuta jako nepřípustná z důvodu ryze abstraktní povahy předkládané argumentace, jelikož chybí dostatečně jasné a přesné údaje, které by umožnily protistranám, aby na ně odpověděly, a Soudu, aby vykonal svůj přezkum, to vše v rozporu s článkem 44 jednacího řádu Soudu prvního stupně Evropských společenství.
106 Komise dodává, že Listina základních práv není právně závazná a že se Evropská sociální charta nepoužije na Společenství, protože ji nepodepsalo, ani k ní nepřistoupilo.
107 Komise tvrdí, že právo na vysoký stupeň ochrany zdraví zmíněné v obou uvedených dokumentech je v každém případě dodrženo. Podle Komise má žalobce zdravotní pojištění stejně jako každý další úředník nebo zaměstnanec a je také pojištěn pro případ invalidity nebo úmrtí s ohledem na rizika představovaná jiným onemocněním, než které vedlo k uplatnění výhrady týkající se zdravotního stavu.
108 Rada tvrdí, že přístup k dávkám sociálního zabezpečení každopádně závisí v souladu s čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv na pravidlech stanovených právem Unie a vnitrostátními právními předpisy nebo v souladu s čl. 12 odst. 4 Evropské sociální charty na opatřeních přijatých smluvními stranami. Služební řád a PŘOZ tak mohou definovat systém sociálního zabezpečení použitelný na evropskou veřejnou službu. Článek 34 Listiny základních práv se navíc netýká ochrany v oblasti invalidity nebo úmrtí. Podle Rady platí totéž pro článek 35 uvedené listiny, který pouze zakotvuje právo každého na přístup k preventivní zdravotní péči a na obdržení lékařské péče za podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy. Podle ní článek 100 PŘOZ nezbavuje žalobce těchto záruk. Krom toho se článek 12 Evropské sociální charty podle Rady týká vytvoření systému sociálního zabezpečení smluvními stranami, udržení tohoto systému na dostatečné úrovni a přijetí opatření k zajištění nároků při pohybu osob mezi územími smluvních stran. Článek 13 téže charty pak zaručuje právo na sociální a lékařskou pomoc. Článek 100 PŘOZ tedy do rozsahu působnosti těchto dvou článků nespadá.
Závěry Soudu
109 Je třeba připomenout, že na základě článků 70 a 121 PŘOZ se místní i pomocný zaměstnanec připojí k povinnému vnitrostátnímu systému sociálního zabezpečení, nejlépe k systému země, ke kterému naposledy patřil, nebo k systému země svého původu, pokud jde o pomocného zaměstnance, a k systému země, kde má zaměstnanec vykonávat své povinnosti, pokud jde o místního zaměstnance. V projednávané věci byl tedy žalobce v době od 1. května 2001 do 15. září 2006 jako místní zaměstnanec a poté jako pomocný zaměstnanec postupně pojištěn podle maďarských a belgických právních předpisů o sociálním zabezpečení.
110 Naproti tomu smluvní zaměstnanec je pojištěn proti různým sociálním rizikům na základě ustanovení kapitoly 8 „Dávky sociálního zabezpečení“ hlavy IV „Smluvní zaměstnanci“ PŘOZ, zejména na základě článků 99 až 108 PŘOZ, pokud jde o rizika invalidity a úmrtí. To znamená, že od svého přijetí do pracovního poměru jakožto smluvní zaměstnanec k 16. září 2006 přestal žalobce podléhat belgickým právním předpisům o sociálním zabezpečení a připojil se k systému sociálního zabezpečení, který je upraven v PŘOZ.
111 V oblasti invalidity a úmrtí článek 100 PŘOZ stanoví, že „[p]okud lékařské vyšetření provedené před přijetím smluvního zaměstnance prokáže, že trpí onemocněním nebo invaliditou, může [OOUPS] rozhodnout s ohledem na rizika představovaná uvedeným onemocněním nebo invaliditou, že smluvnímu zaměstnanci přizná zaručené dávky stanovené v oblasti invalidity nebo úmrtí, avšak až po uplynutí doby pěti let ode dne jeho nástupu do služebního poměru v orgánu“. Obdobné ustanovení je obsaženo v čl. 1 odst. 1 přílohy VIII služebního řádu, který se vztahuje na úředníky, a v článku 32 PŘOZ použitelném na dočasné zaměstnance.
112 Ze znění článku 100 PŘOZ jasně vyplývá, že stanoví pouhou možnost OOUPS uplatnit výhradu týkající se zdravotního stavu, jakmile se zaměstnanec připojí k systému sociálního zabezpečení Společenství, a to pro případ, kdy by se během vstupního lékařského vyšetření ukázalo, že trpí onemocněním nebo invaliditou. Období vyloučení z pojištění v oblasti invalidity nebo úmrtí u takového onemocnění nebo u takové invalidity navíc trvá pět let „ode dne […] nástupu [zaměstnance] do služebního poměru v orgánu“.
113 Je třeba upřesnit, co je třeba rozumět pojmem „nástup do služebního poměru v orgánu“, neboť účastníci řízení se na významu tohoto pojmu neshodují. Podle žalobce je třeba brát v úvahu počátek doby, po kterou je dotyčná osoba u orgánu činná, bez ohledu na typ pracovní smlouvy mezi ní a orgánem, což by v projednávané věci odpovídalo datu jeho přijetí do pracovního poměru jakožto místního zaměstnance, tj. 1. května 2001. Komise má naproti tomu za to, že je třeba brát v úvahu počáteční datum, od kterého se smluvní zaměstnanec připojil k systému sociálního zabezpečení Společenství, tj. v projednávané věci dne 16. září 2006.
114 Podle ustálené judikatury v tomto ohledu platí, že při výkladu ustanovení práva Společenství je třeba přihlížet nejen k jeho znění, ale zároveň ke kontextu, ve kterém se nachází, a k cílům, které sleduje právní úprava, jejíž je součástí, jakož i k veškerým právním předpisům Společenství (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 6. října 1982, Cilfit a další, 283/81, Recueil, s. 3415, bod 20, a ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, Recueil, s. 3781, bod 12; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 6. října 2005, Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, T‑22/02 a T‑23/02, Sb. rozh. s. II‑4065, bod 47).
115 Nejprve je nutno uvést, že podle obvyklého významu pojmů použitých v článku 100 PŘOZ by se měl nástup do služebního poměru v orgánu shodovat s datem, kdy dotyčný zaměstnanec začal plnit své služební povinnosti v orgánu, a to bez ohledu na povahu smlouvy mezi ním a orgánem, což by v projednávané věci znamenalo, že období vyloučení zaručených dávek stanovených v oblasti invalidity a úmrtí by začínalo 1. května 2001. Jak ovšem zdůraznila Komise, nedává smysl, proč by takové období vyloučení mělo začínat předtím, než se dotyčný zaměstnanec připojil k systému sociálního zabezpečení Společenství.
116 Vzhledem k tomu, že období vyloučení pojištění sociálního rizika může již z povahy věci začít až v rámci systému, v němž je toto riziko pojištěno, nepřipadá v úvahu, aby období vyloučení zaručených dávek stanovených v oblasti invalidity a úmrtí začínalo zpětně ke dni, kdy žalobce převzal funkci u Komise, tj. 1. května 2001.
117 Pro účely výkladu článku 100 PŘOZ s ohledem na okolnosti projednávané věci je však třeba ještě přihlédnout ke kontextu tohoto článku, k cílům, které sleduje právní úprava, jejíž je součástí, jakož i k dalším právním předpisům Společenství.
118 Pokud jde zaprvé o kontext článku 100 PŘOZ a o cíl, který sleduje právní úprava, jejíž je součástí, je třeba poznamenat, že předmětný článek je součástí souboru ustanovení PŘOZ, která mají zaručit smluvním zaměstnancům vysoký stupeň ochrany před tradičními riziky v rámci sociálního zabezpečení, včetně rizika invalidity. Komise ostatně tuto charakteristiku právní úpravy Společenství ve svých písemnostech zdůraznila, když uvedla, že odpovídá cílům Listiny základních práv a Evropské sociální charty v oblastech ochrany zdraví a sociálního zabezpečení. Komise na jednání rovněž připustila, že se článek 100 PŘOZ nepoužije automaticky, neboť stanoví pouhou možnost OOUPS uplatnit výhradu týkající se zdravotního stavu.
119 Je také třeba zdůraznit, že v případě smluvních zaměstnanců jako ostatně i v případě úředníků a dočasných zaměstnanců zajišťuje sociální ochranu, zejména pojištění pro případ invalidity, samotný orgán na základě PŘOZ. Přijetím nařízení č. 723/2004 přitom zákonodárce Společenství vložil do článku 52 PŘOZ ustanovení, podle kterého mají smlouvy pomocných zaměstnanců zaniknout do 31. prosince 2007, přičemž záměrem bylo, jak vyplývá z bodu 36 odůvodnění uvedeného nařízení, nahradit uvedené smlouvy smlouvami smluvních zaměstnanců. Je nesporné, že tuto reformu nedoprovázela opatření na koordinaci vnitrostátních systémů pojištění pro případ invalidity, v nichž byli pojištěni pomocní zaměstnanci, se systémem pojištění Společenství pro případ invalidity, kam spadají smluvní zaměstnanci, jako tomu je obecně u volného pohybu pracovníků uvnitř Společenství podle článku 42 ES nebo jak to konkrétněji upravuje článek 11 přílohy VIII služebního řádu v oblasti důchodového pojištění.
120 Při použití článku 100 PŘOZ na bývalé pomocné zaměstnance, kteří mají na žádost Komise uzavřít novou smlouvu, a sice smlouvu smluvního zaměstnance, správa za těchto podmínek nemůže při stanovení délky období vyloučení podle článku 100 PŘOZ opomíjet okolnost, že dotyční zaměstnanci předtím pracovali ve službách orgánu a byli nuceni připojit se k jinému systému sociálního zabezpečení kvůli změně smluvního režimu, která byla uvedeným zaměstnancům uložena v důsledku reformy služebního řádu.
121 Na základě všech těchto důvodů je restriktivní výklad článku 100 PŘOZ v souladu jak s konkrétním kontextem tohoto článku, tak i s obecnějším kontextem reformy služebního řádu, jakož i s cílem, jaký sleduje právní úprava, jejíž je článek 100 součástí, přičemž je třeba připomenout, že výhrada týkající se zdravotního stavu vede k tomu, že dotyčná osoba je připravena o invalidní důchod, a to v zásadě i z titulu předtím použitelných vnitrostátních právních předpisů, což v projednávané věci Komise uznala na jednání, pro případ, že by její pracovní neschopnost během období vyloučení měla původ v onemocnění zjištěném při vstupním lékařském vyšetření.
122 Zadruhé je třeba při výkladu článku 100 PŘOZ přihlížet k požadavkům, které zvláště v oblasti sociálního zabezpečení vyplývají ze zásady volného pohybu pracovníků zaručené článkem 39 ES, který je jedním ze základů Společenství (viz například rozsudky Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C‑482/01 a C‑493/01, Recueil, s. I‑5257, bod 64, a ze dne 17. února 2005, Oulane, C‑215/03, Sb. rozh. s. I‑1215, bod 16) a k němuž musí Komise v rámci výkladu pravidel služebního řádu či PŘOZ přihlížet.
123 Z ustálené judikatury v tomto ohledu vyplývá, že státní příslušník Společenství pracující v jiném členském státě nežli ve státě svého původu neztrácí postavení pracovníka ve smyslu čl. 39 odst. 1 ES z důvodu, že vykonává zaměstnání u Společenství (rozsudky Soudního dvora ze dne 3. října 2000, Ferlini, C‑411/98, Recueil, s. I‑8081, bod 42, a ze dne 16. prosince 2004, My, C‑293/03, Sb. rozh. s. I‑12013, bod 37). Na základě toho mu nemůže být odmítnuto požívat sociálních nároků a výhod, které mu tento článek přiznává (rozsudky Ferlini, uvedený výše, bod 43, a My, uvedený výše, bod 38; viz také v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 19. června 2007, Davis a další v. Rada, F‑54/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 96).
124 Komise však na jednání uvedla, přičemž vycházela zejména z rozsudku My (uvedený výše, body 38 a 40), že článek 39 ES není na okolnosti projednávané věci použitelný, neboť ty souvisejí s přístupem k zaměstnání v okamžiku, kdy již byl žalobci povolen vstup na belgické území a již tam pracoval. Podle Komise je třeba na situaci žalobce nahlížet stejně jako na vnitrostátní záležitost členského státu.
125 Takovýto názor nelze přijmout. Nejprve je totiž třeba připomenout, že článek 39 ES zásadně znamená, že státní příslušníci členských států mají zvláště právo opustit svůj stát původu, aby se mohli odebrat na území jiného členského státu a pobývat na jeho území za účelem výkonu hospodářské činnosti (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, bod 95; ze dne 27. ledna 2000, Graf, C‑190/98, Recueil, s. I‑493, bod 22, a ze dne 1. dubna 2008, Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon, C‑212/06, Sb. rozh. s. I‑1683, bod 44).
126 V projednávané věci žalobce, maďarský státní příslušník, opustil svůj stát původu v září roku 2003, tedy ještě před přistoupením Maďarské republiky k Evropské unii, za účelem výkonu zaměstnání jako pomocný zaměstnanec u Komise. V této době samozřejmě nebylo možné na jeho přemístění do Belgie nahlížet jako na výkon práva na volný pohyb pracovníků ve smyslu článku 39 ES.
127 Po přistoupení Maďarské republiky k Evropské unii, k němuž došlo dne 1. května 2004, se však v zásadě článek 39 ES na maďarské státní příslušníky plně použije v souladu s článkem 24 Aktu o podmínkách přistoupení připojeného ke Smlouvě mezi patnácti původními členskými státy a deseti novými členskými státy o jejich přistoupení k Evropské unii podepsané dne 16. dubna 2003 (Úř. věst. L 236, s. 33) a v souladu s bodem 1.1 jeho přílohy X pouze za podmínek přechodných ustanovení uvedených v bodech 1.2 až 1.14 uvedené přílohy. Z toho vyplývá, že po přistoupení Maďarské republiky se maďarský státní příslušník, který již od doby před přistoupením země svého původu vykonává výdělečnou činnost v jiném členském státě nežli členském státě původu, může těchto ustanovení dovolávat (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 27. září 1989, Lopes da Veiga, 9/88, Recueil, s. 2989, body 9 a 10, jakož i ze dne 26. května 1993, Tsiotras, C‑171/91, Recueil, s. I‑2925, bod 12).
128 Výše uvedená přechodná ustanovení přílohy X Aktu o podmínkách přistoupení Maďarské republiky přitom nebrání tomu, aby zaměstnanec maďarské státní příslušnosti, který byl k datu přistoupení legálně zaměstnán v jiném členském státě nežli ve státě svého původu, a zvláště u orgánu Společenství, mohl v rámci přístupu k jinému pracovnímu místu u téhož zaměstnavatele požadovat na území hostitelského státu nároky a výhody, které mu přiznává článek 39 ES, a to konkrétně v oblasti sociálního zabezpečení.
129 Rozsudkem My (bod 123 výše) nelze zpochybnit použitelnost článku 39 ES na projednávanou věc. Jak již bylo zdůrazněno, žalobce, který je maďarským státním příslušníkem, odpracoval část své profesní kariéry v zemi svého původu a poté se usadil v Belgii, kde pracoval jako pomocný zaměstnanec Komise a následně přijal zaměstnání jako smluvní zaměstnanec u téhož orgánu. Tyto okolnosti projednávané věci se liší od okolností, které stály na počátku výše uvedené věci My, kde žalobce v původním řízení, italský státní příslušník, který do Belgie přicestoval ve věku devíti let, odpracoval celou svou profesní kariéru v Belgii. V projednávané věci žalobce tím, že v září roku 2006 přijal nové zaměstnání u Komise, a to mimo rámec případů uvedených v přechodných ustanoveních Aktu o podmínkách přistoupení Maďarské republiky, která omezují plnou použitelnost článku 39 ES, využil právě jednoho z práv, která mu tento článek přiznává, a sice práva přijmout reálně nabídnuté zaměstnání na území hostitelského členského státu jiného, než je stát jeho původu.
130 Vzhledem k tomu, že použitelnost článku 39 ES je tedy v projednávané věci prokázána, je třeba připomenout, že podmínky výkonu činnosti přitom mohou podmínit přístup k téže činnosti a že právní úprava, která se týká podmínek výkonu hospodářské činnosti, může představovat překážku volného pohybu pracovníků (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 2005, Komise v. Dánsko, C‑464/02, Sb. rozh. s. I‑7929, bod 37). Podle ustálené judikatury zvláště platí, že cíle článků 39 až 42 ES by nebylo dosaženo, pokud by pracovník následkem toho, že vykoná své právo na volný pohyb, měl ztratit výhody sociálního zabezpečení, které mu zajišťují právní předpisy členského státu; takový důsledek by totiž mohl pracovníka Společenství odrazovat od výkonu jeho práva na volný pohyb, a představoval by tudíž překážku této svobody (rozsudky Soudního dvora ze dne 20. září 1994, Drake, C‑12/93, Recueil, s. I‑4337, bod 22, a ze dne 22. listopadu 1995, Vougioukas, C‑443/93, Recueil, s. I‑4033, bod 39).
131 Použití článku 100 PŘOZ přitom za okolností projednávané věci žalobce penalizuje, a může tedy takový odrazující účinek vyvolat, jelikož svým souhlasem se setrváním ve službách žalované na základě nové smlouvy, tentokrát jako smluvní zaměstnanec, ztrácí na dobu pěti let kvůli uplatnění výhrady týkající se zdravotního stavu nárok na dávky v invaliditě, který mu zaručovaly předtím použitelné belgické právní předpisy, aniž však získal nárok na dávky v rámci Společenství v oblasti invalidity a úmrtí, pokud jde o případné důsledky onemocnění zjištěného při jeho vstupním lékařském vyšetření.
132 Zákonodárce Společenství provedl článek 42 ES, který stanoví zejména pravidlo započtení dob pojištění, bydliště nebo zaměstnání v oblasti sociálního zabezpečení, přijetím nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečné činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 149, s. 2), které bylo několikrát pozměněno, právě proto, aby zaručil, že zaměstnanec výkonem práva na volný pohyb přiznaného Smlouvou nepřijde o výhody sociálního zabezpečení, na něž by měl nárok, kdyby svou profesní kariéru odpracoval v jediném členském státě. V případě vnitrostátních právních předpisů, které podmiňovaly poskytnutí dávek v invaliditě tím, že na počátku pojištění nebude možné na základě zdravotního stavu pojištěnce předvídat, že u něj v krátké době vznikne pracovní neschopnost s následnou invaliditou, Soudní dvůr rozhodl, že čl. 38 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který obsahuje pravidlo sčítání v oblasti invalidity, brání tomu, aby vnitrostátní instituce považovala počátek pojištění podle jí uplatňovaných právních předpisů za počátek dob pojištění, k nimž se přihlíží pro účely přiznání dávek v invaliditě (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1995, Moscato, C‑481/93, Recueil, s. I‑3525, bod 30; viz také v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1995, Klaus, C‑482/93, Recueil, s. I‑3560, bod 23).
133 Nařízení č. 1408/71, které je použitelné na pomocné zaměstnance, se naproti tomu nevztahuje na smluvní zaměstnance ani na úředníky a dočasné zaměstnance Evropských společenství (viz rozsudky Ferlini, uvedený výše, bod 41, a My, uvedený výše, bod 35). Nicméně úředníci a dočasní zaměstnanci mají postavení pracovníka ve smyslu článku 39 ES a Soudní dvůr v rozsudku Moscato (uvedený výše, bod 28) poukázal na překážku volnému pohybu, která by nastala v případě, kdy by vnitrostátní instituce v rámci použití vnitrostátního ustanovení srovnatelného s ustanovením článku 100 PŘOZ považovala za začátek pojištění pouze okamžik, od kterého byl dotyčný pojištěn podle jí uplatňovaných vnitrostátních právních předpisů, aniž by přihlédla k dobám pojištění, které dotyčný splnil podle právních předpisů jiného členského státu.
134 Je třeba dodat, že „[s] cílem zajistit účinné uplatnění práva na sociální zabezpečení“ čl. 12 odst. 4 písm. b) Evropské sociální charty zaručuje „zachování [...] práv sociálního zabezpečení prostřednictvím sčítání dob pojištění nebo zaměstnání završených podle právních předpisů každé ze smluvních stran“. Přitom i když Společenství k této chartě nepřistoupilo, tato je zmíněna ve čtvrtém bodě odůvodnění preambule Smlouvy o Evropské unii, jakož i v článku 136 ES a je součástí mezinárodních instrumentů, které mají orgánům poskytovat vodítko k uplatňování a výkladu ustanovení služebního řádu a PŘOZ, zvláště těch z nich, v jejichž důsledku může být zaměstnanec připraven o základní sociální ochranu, a to na základě pouhé možnosti ponechané na uvážení správy.
135 Krom toho je pravda, že judikatura připomenutá v bodě 132 výše se týká případů, kdy ztráta výhod sociálního zabezpečení nastala při samotném výkonu práva na volný pohyb, a to v důsledku změny země pojištění, kdežto v projednávané věci použila správa článek 100 PŘOZ při změně typu pracovní smlouvy a použitelného systému sociálního zabezpečení, k níž došlo tři roky poté, co se žalobce odebral na belgické území za účelem výkonu hospodářské činnosti.
136 Tato posledně uvedená okolnost však nemůže zpochybnit zjištění, že žalobce, který v roce 2003 opustil stát svého původu za účelem výkonu zaměstnání u Komise, se kvůli přeměně své smlouvy pomocného zaměstnance na smlouvu smluvního zaměstnance, která byla na základě reformy služebního řádu povinná, a kvůli následné změně použitelného systému sociálního zabezpečení posléze ocitl:
– buď v situaci, kdy musel strpět ztrátu dávek v invaliditě, které mu zaručovaly předtím použitelné belgické právní předpisy, aniž přitom získal nárok na dávky Společenství v oblasti invalidity a úmrtí, pokud jde o případné důsledky onemocnění zjištěného při jeho vstupním lékařském vyšetření, s tím, že na tyto dávky by nárok měl, kdyby se doby pojištění, které předtím završil podle belgických právních předpisů a u téhož zaměstnavatele, započítávaly,
– anebo v situaci, kdy se musel po skončení platnosti své smlouvy pomocného zaměstnance vzdát dalšího pokračování své profesní činnosti u Komise v Belgii, kvůli níž opustil zemi svého původu.
137 Pokud jde o tento posledně uvedený bod, je třeba ještě připomenout, že podle článku 100 PŘOZ může být výhrada týkající se zdravotního stavu uplatněna na každého smluvního zaměstnance pro pomocné práce „ode dne jeho nástupu do služebního poměru v orgánu“ po „lékařské[m] vyšetření provedené[m] před [jeho] přijetím“. Konkrétně pracovní smlouva žalobce coby pomocného zaměstnance skončila bez dalšího dne 15. září 2006 uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, a Komise, která s ním zacházela jako s novým zaměstnancem, na něj uplatnila spornou výhradu týkající se zdravotního stavu za výše uvedených podmínek článku 100 PŘOZ. Článek 100 PŘOZ tak v projednávané věci podmiňoval vstup zaměstnance na pracovní trh.
138 Z toho vyplývá, že použití článku 100 PŘOZ za okolností projednávané věci žalobce penalizuje a může být překážkou výkonu práv přiznaných článkem 39 ES, který je pro Společenství základním ustanovením.
139 Komise přitom neprokázala, ani se nesnažila prokázat, že taková překážka výkonu práv přiznaných článkem 39 ES je nezbytná k dosahování cíle obecného zájmu, že je způsobilá zaručit jeho dosažení a že nepřekračuje meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné (viz v tomto smyslu Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon, bod 125 výše, body 48, 52 a 55). V tomto ohledu je třeba připomenout, že čistě hospodářské důvody nemohou odůvodnit omezení základní svobody zaručené Smlouvou (rozsudky Soudního dvora ze dne 5. června 1997, SETTG, C‑398/95, Recueil, s. I‑3091, bod 23, a ze dne 28. dubna 1998, Kohll, C‑158/96, Recueil, s. I‑1931, bod 41).
140 Navíc skutečnost, že použití článku 100 PŘOZ by mohlo vést také k tomu, že by z pojištění pro případ invalidity byli vyloučeni ti belgičtí státní příslušníci, kteří také uzavřeli smlouvu smluvního zaměstnance s Komisí poté, co v Belgii pracovali jako pomocní zaměstnanci, avšak nikdy nevyužili svobody pohybu uvnitř Společenství, nemůže bránit státnímu příslušníkovi jiného členského státu, který využil svého práva na volný pohyb, aby ve srovnatelné situaci požíval sociálních nároků a výhod, které mu přiznává článek 39 ES (viz v tomto smyslu rozsudek Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon, bod 125 výše, body 36 až 42).
141 S ohledem na výše uvedené OOUPS neměl za konkrétních okolností projednávané věci využít možnosti upravené v článku 100 PŘOZ, aby tím žalobce nepřipravil o výhody sociálního zabezpečení, na něž by měl nárok, kdyby zůstal pojištěn podle belgických nebo maďarských právních předpisů.
142 Konečně je třeba odpovědět na argument Komise, že pokud jde o uplatnění výhrady týkající se zdravotního stavu, Soud by tak zejména na základě článku 39 ES, jejž se žalobce ve svých písemnostech nedovolával, prováděl z úřední povinnosti přezkum legality správního aktu OOUPS z hlediska žalobního důvodu vycházejícího z porušení ustanovení Smlouvy.
143 Úvodem je třeba v obecné rovině zdůraznit, že omezení pravomoci soudu uplatnit důvod i bez návrhu vyplývá z jeho povinnosti držet se předmětu řízení a založit své rozhodnutí na skutkových okolnostech, které mu byly předloženy. Toto omezení je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení a soud může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 2007, van der Weerd a další, C‑222/05 až C‑225/05, Sb. rozh. s. I‑4233, body 34 až 36).
144 Aniž by bylo třeba zde dovozovat případy, ve kterých by Soud mohl uplatnil určitý důvod i bez návrhu, stačí poznamenat, že když soud Společenství upřesňuje právní rámec, v němž musí být ustanovení sekundárního práva vykládáno, nerozhoduje tím o legalitě tohoto ustanovení z hlediska právních norem vyšší právní síly, včetně pravidel Smlouvy, nýbrž hledá výklad sporného ustanovení, díky němuž bude jeho použití co možná nejvíce v souladu s primárním právem a co nejkonzistentnější s právním rámcem, jehož je součástí. V projednávané věci Soud při výkladu článku 100 PŘOZ, zejména ve světle požadavků vyplývajících ze svobody pohybu pracovníků zakotvené v článku 39 ES, nepřekročil meze sporu, tak jak byl vymezen žalobcem, a nevycházel z jiných skutečností a okolností, než na kterých žalobce založil svou žalobu. Argumentace, kterou žalobce před Soudem obhajuje, byť bez výslovné zmínky o článku 39 ES, a argumentace obsažená v tomto rozsudku ohledně výkladu článku 100 PŘOZ z hlediska článku 39 ES se ostatně co do své podstaty do značné míry přibližují.
145 Ostatně práva obhajoby byla dodržena, neboť všichni účastníci řízení byli v přípravné zprávě k jednání vyzváni, aby se na jednání vyjádřili k případným důsledkům, které je třeba v projednávané věci vyvodit z rozsudků Moscato (bod 132 výše), Vougioukas (bod 130 výše) a My (bod 123 výše), pokud jde o ochranu před invaliditou a o pravidlo započtení dob pojištění stanovené v čl. 42 písm. a) ES.
146 Argument Komise, že Soud při zkoumání tohoto sporu zejména z hlediska článku 39 ES byl činný, ačkoli činný být neměl, je proto třeba odmítnout.
147 Aniž by bylo nutné zkoumat důsledky svobody pohybu pracovníků uvnitř Společenství pro výklad článku 100 PŘOZ za jiných okolností než v projednávané věci, z výše uvedeného vyplývá, že OOUPS neměl vůči žalobci využít možnosti upravené v uvedeném článku 100 PŘOZ.
148 V důsledku toho nemohla Komise na základě článku 100 PŘOZ uplatnit na žalobce výhradu týkající se zdravotního stavu.
149 Proto je třeba vyhovět prvnímu žalobnímu důvodu namířenému proti výhradě týkající se zdravotního stavu, jakožto důvodu opodstatněnému, a tudíž zrušit rozhodnutí, kterým se na žalobce uplatní výhrada týkající se zdravotního stavu, aniž by bylo nutné zkoumat druhý žalobní důvod týkající se tohoto předmětu žaloby, jehož prostřednictvím by stejně nebylo možné rozsah zrušení dále rozšířit.
K nákladům řízení
150 Podle článku 122 jednacího řádu se ustanovení hlavy II kapitoly 8 uvedeného jednacího řádu týkající se nákladů řízení a soudních výdajů použijí pouze na věci zahájené před Soudem po vstupu tohoto řádu v platnost, tj. po 1. listopadu 2007. Na věci projednávané před Soudem před tímto datem se i nadále použijí obdobně příslušná ustanovení jednacího řádu Soudu prvního stupně.
151 Na žalobu ve věci F‑69/07 se proto použijí ustanovení jednacího řádu Soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení.
152 Podle čl. 87 odst. 2 a 3 prvního pododstavce jednacího řádu Soudu prvního stupně se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Nicméně Soud může rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. Krom toho podle článku 88 téhož jednacího řádu ve sporech mezi Společenstvími a jejich zaměstnanci nesou orgány vlastní náklady.
153 Článek 87 odst. 4 jednacího řádu Soudu prvního stupně dále stanoví, že orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady.
154 Krom toho čl. 87 odst. 1 jednacího řádu, který se použije na žalobu ve věci F‑60/08, stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení hlavy II kapitoly 8 uvedeného jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
155 Konečně čl. 89 odst. 4 jednacího řádu stanoví, že vedlejší účastník nese vlastní náklady.
156 Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že žalobce měl úspěch u jednoho z předmětů své žaloby ve věci F‑69/07. Soud má tedy za to, že pokud jde o náklady řízení související s touto věcí, je důvodné uložit Komisi, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vzniklých žalobci a ten ponese polovinu vlastních nákladů řízení.
157 Vzhledem k tomu, že žalobce neměl s žalobou ve věci F‑60/08 úspěch, ponese žalobce vlastní náklady řízení a nahradí Komisi náklady řízení, které jí v souvislosti s touto věcí vznikly.
158 Krom toho Rada jakožto vedlejší účastnice ponese vlastní náklady řízení, pokud jde o obě žaloby ve věcech F‑69/07 a F‑60/08.
Z těchto důvodů
SOUD (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 14. září 2006 se zrušuje v rozsahu, v němž na žalobce uplatňuje výhradu týkající se zdravotního stavu.
2) Žaloba ve věci F‑69/07, O v. Komise, se ve zbývající části zamítá jako neopodstatněná.
3) Žaloba ve věci F‑60/08, O v. Komise, se odmítá jako nepřípustná.
4) Ve věci F‑69/07 ponese Komise Evropských společenství vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vzniklých žalobci.
5) Žalobce ponese polovinu vlastních nákladů řízení ve věci F‑69/07 a vlastní náklady řízení ve věci F‑60/08 a nahradí náklady řízení vzniklé Komisi Evropských společenství ve věci F‑60/08.
6) Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení v obou těchto věcech.
Kanninen | Boruta | Van Raepenbusch |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 29. září 2009.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
Text tohoto rozhodnutí, jakož i text rozhodnutí soudů Společenství v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora http://curia.europa.eu.