ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
15. února 2011
Věc F‑76/09
AH
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Sociální zabezpečení – Články 72 a 76a služebního řádu – Obecná prováděcí ustanovení – Stav závislosti – Pozůstalý manžel/manželka úředníka/úřednice ve starobním důchodu – Zamítnutí žádosti uhradit v plném rozsahu náklady na ošetřování nemocného a přiznat finanční pomoc – Opožděná žaloba – Nepřípustnost“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se AH domáhá zrušení rozhodnutí Komise, jež přijala jako orgán oprávněný ke jmenování, ze dne 22. června 2009, kterým byla zamítnuta její žádost o náhradu nákladů vynaložených na domácí ošetřování nemocného
Rozhodnutí: Žaloba se odmítá jako nepřípustná. AH ponese všechny náklady řízení.
Shrnutí
1. Řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky
[Statut Soudního dvora, čl. 19 odst. 3 a příloha I, čl. 7 odst. 1 a 3; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 35 odst. 1 písm. e)]
2. Úředníci – Žaloba – Předcházející administrativní stížnost – Lhůty – Kogentní charakter
(Služební řád, články 90 a 91)
3. Úředníci – Žaloba – Předcházející administrativní stížnost – Pojem
(Služební řád, čl. 90 odst. 2)
1. Na základě čl. 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu musí žaloba obsahovat žalobní důvody a uplatňované skutkové a právní argumenty. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné pro to, aby umožnily žalovanému připravit si svou obranu a uvedenému soudu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je třeba pro to, aby byla žaloba přípustná, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby.
Je tomu tak tím spíše, že podle čl. 7 odst. 3 přílohy I statutu Soudního dvora písemná část řízení před Soudem pro veřejnou službu zahrnuje v zásadě pouze jednu výměnu spisů účastníků řízení, nerozhodne-li uvedený soud jinak.
Článek 19 třetí pododstavec statutu Soudního dvora, který se použije na řízení před Soudem pro veřejnou službu na základě čl. 7 odst. 1 přílohy I téhož statutu, stanoví, že účastníci řízení jiní než členské státy, orgány Unie, státy, které jsou stranami dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP), a Kontrolní úřad Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) uvedený ve zmíněné dohodě musí být zastoupeni advokátem. Hlavním úkolem tohoto advokáta, jakožto napomahatele spravedlnosti, je totiž podložit návrhová žádání dostatečně ucelenou a srozumitelnou právní argumentací, zvláště s ohledem na skutečnost, že písemná část řízení před Soudem pro veřejnou službu zahrnuje v zásadě pouze jednu výměnu spisů účastníků řízení.
Vzhledem k tomu, že návrh neobsahuje žádný žalobní důvod nebo argument na podporu zrušení napadeného rozhodnutí a neuvádí ani ustanovení služebního řádu, ze kterého vychází, nesplňuje zjevně minimální podmínky pro jasnost a přesnost údajů, které by žalovanému umožnily připravit svou obranu a Soudu pro veřejnou službu rozhodnout o těchto návrhových žádáních.
(viz body 29 až 33)
Odkazy:
Tribunál: 28. dubna 1993, De Hoe v. Komise, T‑85/92, bod 20; 21. května 1999, Asia Motor Francie a další v. Komise, T‑154/98, bod 42; 15. června 1999, Ismeri Europa v. Účetní dvůr, T‑277/97, bod 29
Soud pro veřejnou službu: 26. června 2008, Nijs v. Účetní dvůr, F‑1/08, bod 25
2. Tříměsíční lhůta pro podání stížnosti proti aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, stejně tak jako tříměsíční lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí explicitně nebo implicitně zamítajícímu stížnost, jež jsou stanoveny v článcích 90 a 91 služebního řádu, mají kogentní charakter a od jejich právní úpravy se účastníci řízení ani soud nemohou odchýlit, jelikož byly zavedeny za účelem zajištění přehlednosti a jistoty v právních vztazích. Tyto lhůty je třeba považovat za lhůty, které se použijí na všechny právní prostředky napadající akty podléhající přezkumu soudů Unie bez ohledu na jejich charakter.
(viz bod 35)
Odkazy:
Soudní dvůr: 4. února 1987, Cladakis v. Komise, 276/85, bod 11
Tribunál: 17. října 1991, Offermann v. Parlament, T‑129/89, body 31 a 34; 8. března 2006, Lantzoni v. Soudní dvůr, T‑289/04, body 40 a 41