Language of document : ECLI:EU:C:2019:983

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

GIOVANNIHO PITRUZZELLY

přednesené dne 19. listopadu 2019(1)

Věc C653/19 (PPU)

Trestní řízení vedené proti

DK

za účasti

Specializirana prokuratura

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Směrnice (EU) 2016/343 – Presumpce neviny – Důkazní břemeno – Rozhodnutí o vině – Soudní přezkum ponechání ve vyšetřovací vazbě“






1.        Trestní systémy členských států se ve značné míře vyznačují obtížně překonatelným rozporem. Činí posvátnou presumpci neviny, skutečný základ evropských trestních systémů, a zároveň se hromadně uchylují k uvalování vyšetřovací vazby(2). Otázka, s níž je Soudní dvůr konfrontován v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, spočívá v tom, zda a v jaké míře směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem(3), dokázala napravit nedostatečnost a nevyváženost oblasti trestního soudnictví v Unii(4), pokud jde o právní režim vyšetřovací vazby.

I.      Právní rámec

A.      Směrnice 2016/343

2.        Z bodu 16 odůvodnění směrnice 2016/343 plyne, že „[p]resumpce neviny by byla porušena, pokud by veřejná prohlášení učiněná orgány veřejné moci nebo soudní rozhodnutí jiná než o vině označovala podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. […] by tím neměla být dotčena předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijímají justiční nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či usvědčujících důkazech, jako jsou rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, pokud taková rozhodnutí neoznačují podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou. Před přijetím předběžného rozhodnutí procesní povahy by měl příslušný orgán nejprve ověřit, zda jsou důkazy usvědčující podezřelou nebo obviněnou osobu dostatečně průkazné pro dotčené rozhodnutí, a rozhodnutí by tyto usvědčující důkazy mělo uvádět“.

3.        Bod 22 odůvodnění směrnice 2016/343 uvádí, že „[d]ůkazní břemeno při prokazování viny podezřelé nebo obviněné osoby leží na obžalobě a jakákoli pochybnost by se měla vykládat ve prospěch podezřelé nebo obviněné osoby. K porušení presumpce neviny dojde tehdy, pokud by bylo důkazní břemeno přesunuto z obžaloby na obhajobu, aniž by tím byly dotčeny jakékoli vyhledávací pravomoci soudu z moci úřední, nezávislost soudní moci při posuzování viny podezřelé nebo obviněné osoby a uplatnění domněnek na základě skutečností či právních předpisů ve vztahu k trestní odpovědnosti podezřelé nebo obviněné osoby. Takové domněnky by měly být vymezeny v přiměřeném rozsahu s přihlédnutím k významu projednávané věci a při zachování práva na obhajobu, přičemž použité prostředky by měly být důvodně přiměřené sledovanému zákonnému účelu. Tyto domněnky by měly být vyvratitelné a v každém případě by měly být použity pouze tehdy, je-li dodrženo právo na obhajobu.“

4.        Článek 1 této směrnice zní následovně:

„Tato směrnice stanoví společná minimální pravidla týkající se:

a)      některých aspektů presumpce neviny v trestním řízení;

b)      práva být přítomen při trestním řízení před soudem.“

5.        Podle svého článku 2 směrnice 2016/343 se tato směrnice „vztahuje na fyzické osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení. Použije se ve všech stadiích trestního řízení od okamžiku, kdy se určitá osoba stane podezřelou nebo je obviněna ze spáchání trestného činu nebo údajného trestného činu, až do okamžiku nabytí právní moci konečného rozhodnutí o tom, zda tato osoba uvedený trestný čin spáchala.“

6.        Článek 6 směrnice 2016/343, nadepsaný „Důkazní břemeno“, stanoví:

„1.      Členské státy zajistí, aby důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé nebo obviněné osoby leželo na obžalobě. Tím není dotčena případná povinnost soudce nebo příslušného soudu vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch podezřelé nebo obviněné osoby a právo obhajoby předkládat důkazy v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy.

2.      Členské státy zajistí, aby veškeré pochybnosti v otázce viny byly vykládány ve prospěch podezřelé nebo obviněné osoby, včetně případu, kdy soud posuzuje, zda má být dotčená osoba zproštěna obžaloby.“

B.      Bulharské právo

7.        Článek 270 Nakazatelen procesualen kodeks (trestní řád) zní takto:

„1)      Otázku zmírnění zajišťovacího opatření lze vznést kdykoliv během řízení. V případě změny okolností lze podat k příslušnému soudu novou žádost týkající se zajišťovacího opatření.

2)      Soud rozhodne usnesením na veřejném zasedání.“

II.    Spor v původním řízení a předběžná otázka

8.        DK se nacházel na místě, kde došlo ke střelbě, během které byla jedna osoba usmrcena a jiná vážně zraněna. Bylo prokázáno, že DK zůstal na místě činu a vydal se policii. Na základě uvedených skutečností byl DK obviněn z příslušnosti k organizované zločinecké skupině a z vraždy a byl umístěn dne 11. června 2016 do vyšetřovací vazby. Státní zastupitelství tvrdí, že DK je odpovědný za smrt oběti. DK tvrdí, že jednal v rámci nutné obrany.

9.        Trestní řízení proti DK vstoupilo dne 9. listopadu 2017 do soudní fáze. DK podal dne 5. února 2018 první žádost o propuštění, která byla zamítnuta. DK podal přinejmenším šest dalších žádostí v tomto smyslu. Všechny byly zamítnuty, buď soudem prvního stupně, nebo soudem druhého stupně. Všechny uvedené žádosti byly posuzovány z hlediska právního požadavku, zda existují nové okolnosti zpochybňující legalitu vazby.

10.      Předkládající soud poznamenává, že státní zastupitelství nemuselo předložit sebemenší žádost o ponechání ve vyšetřovací vazbě. Uvedená vazba trvá do doby, dokud obhajoba není schopna předložit důkaz o změně okolností ve smyslu článku 270 bulharského trestního řádu. Předkládající soud bude moci nařídit propuštění na svobodu pouze v případě, že obhajoba bude schopna přesvědčivým způsobem prokázat, že došlo ke změně okolností. Podle předkládajícího soudu článek 270 trestního řádu přenáší důkazní břemeno z obžaloby na obhajobu a zavádí domněnku legality ponechání ve vazbě, jejíž vyvrácení přísluší obhajobě. Předkládající soud má pochybnosti o souladu takového přístupu s bodem 22 odůvodnění a článkem 6 směrnice 2016/343. Předkládající soud rovněž připomíná rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 27. srpna 2019, Magnickij a další v. Rusko(5), podle kterého ESLP rozhodl, že domněnka ve prospěch propuštění je vyvrácena v případě, kdy podle vnitrostátního práva musí vazba v případě neexistence nových okolností nadále trvat, a že tato skutečnost má za následek přenesení důkazního břemene na obhajobu. Vnitrostátní právo by tedy mohlo být rovněž v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

11.      Předkládající soud dále uvádí, že vnitrostátní právo nestanoví ani maximální dobu trvání vyšetřovací vazby, ani povinnost jakékoli pravidelného přezkumu i bez návrhu.

12.      Za těchto okolností se Specializiran nakazatelen sad (specializovaný trestní soud, Bulharsko) rozhodl přerušit řízení a prostřednictvím rozhodnutí doručeného kanceláři Soudního dvora dne 4. září 2019 a potvrzeného dne 27. září 2019 položit následující předběžnou otázku:

„Jsou vnitrostátní právní předpisy, které během soudní fáze trestního řízení podmiňují vyhovění žádosti obhajoby o propuštění obviněné osoby z vazby existencí změny okolností, v souladu s článkem 6 a bodem 22 odůvodnění směrnice 2016/343, jakož i s články 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie [dále jen ‚Listina‘]?“

III. Řízení před Soudním dvorem

13.      Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána dne 4. září 2019. Soudní dvůr z důvodu pochybností, které měl ohledně stavu řízení probíhajícího před předkládajícím soudem, zaslal posledně uvedenému soudu žádost o informace, na kterou uvedený soud odpověděl dne 13. září 2019. Dne 25. září 2019 předkládající soud informoval Soudní dvůr, že rozhodnutí o propuštění DK bylo zrušeno soudem druhého stupně. Předkládající soud uskutečnil dne 27. září 2019 mimořádné jednání, během kterého DK podal novou žádost o propuštění. Za těchto okolností Soudní dvůr dne 1. října 2019 rozhodl o projednání žádosti o předběžné otázce v naléhavém řízení v souladu s čl. 107 odst. 1 svého jednacího řádu.

14.      DK a Komise předložili písemná vyjádření. Na jednání před Soudním dvorem, které se konalo dne 7. listopadu 2019, byla vyslechnuta pouze Komise.

IV.    Analýza

A.      Úvodní úvahy

15.      Předkládající soud se v podstatě táže Soudního dvora na slučitelnost vnitrostátní trestněprávní úpravy, podle které lze v soudní fázi trestního řízení rozhodnutí o vyšetřovací vazbě zrušit pouze v případě „změny okolností“, s článkem 6 směrnice 2016/343, a případně s Listinou. Posuzování předběžné otázky je nicméně třeba obohatit o další důvody předkládacího rozhodnutí, z nichž o něco jasněji vyplývá, že uvedená otázka je položena ve spojení s otázkou důkazního břemene. Jinak řečeno, je v souladu s článkem 6 směrnice 2016/343 právní úprava, která od obviněné osoby vyžaduje, aby prokázala existenci nových okolností, pokud chce ukončit pobyt ve vyšetřovací vazbě?

16.      Jednoduchost otázky položené Soudnímu dvoru neodráží odpovídajícím způsobem zásadní význam, který má pro evropský prostor trestního práva.

17.      Tato otázka totiž vyvstává ve zvláštním kontextu. Předkládající soud totiž stav použitelného vnitrostátního práva týkajícího se vyšetřovací vazby popisuje značně znepokojivými výrazy. Konkrétně, vyšetřovací vazba nemá časové omezení, pokud již trestní řízení vstoupilo do soudní fáze. Článek 270 bulharského trestního řádu sice stanoví, že obviněný může o zrušení vyšetřovací vazby požádat kdykoliv, zdá se však, že v praxi je mimořádně obtížené dosáhnout skutečného propuštění či zmírnění zajišťovacího opatření(6).

18.      Tváří v tvář takové situaci se tedy nemohu ubránit vyjádření obav. Uvedené obavy mají dvě úrovně: především mikroúroveň, která se týká osobní situace DK, a dále makroúroveň, tj. co, tato věc vypovídá o realitě evropského prostoru trestního práva.

19.      Zaprvé DK je obviněný: přitom obviněný je osobou, která zatím není považována za vinnou, a navíc je možné, že je nevinná. Lze tedy skutečně přijmout myšlenku časově neomezeného umístění obviněného do vyšetřovací vazby? Nejde o překroucení smyslu slov, hovořit v takovém případě o dočasnosti vazby? Zajisté mi nepřísluší hodnotit volbu členských států ohledně systémů, které masivně využívají institutu vzetí do vazby(7), avšak mám za to, že při jakékoli analýze týkající se tohoto tématu je třeba mít na paměti, že jde o potenciálně nevinné osoby, které v obvykle nehostinných podmínkách čekají, až bude rozhodnuto o jejich trestním údělu.

20.      Zadruhé se moje obavy týkají toho, že na evropské úrovni v této oblasti prakticky neexistuje harmonizace, jak níže vysvětlím. Projednávaná věc nás nutí konstatovat meze unijního práva. Pokud jde o tak zásadní otázku, jako je doba trvání vazby a podmínky, za kterých lze rozhodnutí o vzetí do vazby napadnout před soudem, lze pouze s lítostí konstatovat, že unijní právo má slabou účinnost. Nelze se však vymlouvat jen na nedostatek pravomoci Unie jednat v této oblasti.

21.      Zajisté, co v trestním právu negarantuje Unie, může být garantováno ESLP. Na projednávanou věc tedy lze nahlížet jako na příležitost pro Soudní dvůr, aby se ujal své role „regulovčíka“ pravomocí(8). Je jasné, že co není upraveno unijním právem, není nutně mimo jeho působnost. Později se k tomu vrátím, ale ESLP rozvinul významné zásady rámující prostor pro posouzení členských států EÚLP, pokud jde o rozhodnutí o vyšetřovací vazbě. Avšak jak dlouho by DK musel zůstat ve vazbě, než by soud ve Štrasburku vydal rozsudek? Je to vůbec možné, když se jeho zástupci možná s úsporných důvodů neúčastnili ani jednání před Soudním dvorem?

22.      Kromě otázky vztahů mezi systémy je naléhavé, aby se unijní zákonodárce zabýval otázkou harmonizace, jakkoli minimální, vyšetřovací vazby, protože nyní je ohrožen evropský prostor trestního práva. Soudní spolupráce v trestních věcech totiž může existovat pouze tehdy, pokud bude posílena důvěra mezi členskými státy; tato důvěra nemůže v klidu zavládnout, pokud členské státy uplatňují takto odlišné standardy, zejména v oblasti vyšetřovací vazby, přičemž připomínám, že vyšetřovací vazba představuje výjimku, která musí být co nejužší, z nejzásadnějšího pravidla naší právní civilizace, tedy z práva na svobodu.

23.      Bez ohledu na moje obavy a lítost ohledně současného stavu unijního práva však po striktně právní analýze mohu pouze konstatovat, že situace DK nemá řešení ve směrnici 2016/343.

B.      K předběžné otázce

24.      Ukládá článek 6 směrnice 2016/343 členským státům, aby stanovily, že důkazní břemeno spočívá na obžalobě, pokud obhajoba požaduje ukončení vyšetřovací vazby, když vazba trvá, zatímco trestní řízení vstoupilo do soudní fáze? Za účelem odpovědi na tuto otázku se zaprvé soustředím na prokázání, že směrnice 2016/343 nepředepisuje žádné pravidlo týkající se podmínek, za kterých lze napadnout rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Zadruhé bude tento mezitímní závěr podroben testu za pomocí judikatury Soudního dvora týkající se směrnice 2016/343 a rozhodnutí o vyšetřovací vazbě. Zatřetí analýzu zakončím připomenutím požadavků ESLP.

1.      Doslovný, systematický, historickýteleologický výklad směrnice 2016/343

25.      Nejdřív uvádím, že souvislost mezi situací dotčenou v původním řízení a článkem 6 směrnice 2016/343 není příliš zjevná.

26.      Směrnice 2016/343 stanoví, že se vztahuje „na fyzické osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení(9)“. Je nesporné, že DK spadá do oblasti působnosti směrnice 2016/343.

27.      Mimoto se uvedená směrnice vztahuje na „všechny fáze řízení od okamžiku, kdy se určitá osoba stane podezřelou ze spáchání trestného činu nebo je z jeho spáchání obviněna, až do okamžiku, kdy konečné rozhodnutí stanovující, zda daná osoba dotyčný trestný čin spáchala, nabude konečné platnosti(10)“. Doba, po kterou je obviněný umístěn ve vyšetřovací vazbě, v plném rozsahu spadá do trvání uvedeného řízení, takže situace dotčená v původním řízení v zásadě spadá do oblasti působnosti směrnice 2016/343(11). Je však jasné, že každý z článků této směrnice se nutně neuplatní v každé fázi trestního řízení(12).

28.      Může nicméně článek 6 směrnice 2016/343 upravovat otázku důkazního břemene v řízeních týkajících se napadení rozhodnutí o ponechání ve vazbě? Nejsem o tom přesvědčen.

29.      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že uvedený článek patří do kapitoly týkající se presumpce neviny. Směrnice 2016/343 ukládá členským státům zajistit, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebude prokázána zákonným způsobem(13). Konkrétně do doby, než bude podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nesmí být tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích označována za vinnou(14). Tím však „nejsou dotčeny úkony prováděné v rámci trestního stíhání, jejichž účelem je prokázat vinu podezřelé nebo obviněné osoby, ani předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijaly soudní nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či na usvědčujících důkazech(15)“. Pokud jde o způsob, jakým má presumpce neviny být zachována ve veřejných prohlášeních a v předběžných rozhodnutích procesní povahy, může být znění článku 4 směrnice 2016/343 užitečně objasněno zněním bodu 16 odůvodnění dané směrnice, z něhož plyne, že aktu obvinění nelze vytýkat, že se o dotčené osobě vyjadřuje jako o potenciálně vinné osobě. Povinností respektovat presumpci neviny nejsou „rovněž […] dotčena předběžná rozhodnutí procesní povahy […], jako jsou rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, pokud taková rozhodnutí neoznačují podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou. Před přijetím předběžného rozhodnutí procesní povahy by měl příslušný orgán nejprve ověřit, zda jsou důkazy usvědčující podezřelou nebo obviněnou osobu dostatečně průkazné pro dotčené rozhodnutí, a rozhodnutí by tyto usvědčující důkazy mělo uvádět(16)“. Pokud se odkazuje na rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, děje se tak výhradně ve vztahu k otázce prohlášení orgánů veřejné moci a soudních orgánů, kterým směrnice zakazuje označovat podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou.

30.      Pokud jde o důkazní břemeno jako takové, čl. 6 odst. 1 směrnice 2016/343 – kterého se konkrétně týká předběžná otázka – ukládá členským státům zajistit, aby důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé nebo obviněné osoby leželo na obžalobě. To platí, aniž je „dotčena případná povinnost soudce nebo příslušného soudu vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch podezřelé nebo obviněné osoby a právo obhajoby předkládat důkazy v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy(17)“. Veškeré pochybnosti musí být vykládány ve prospěch podezřelé nebo obviněné osoby, „včetně případu, kdy soud posuzuje, zda má být dotčená osoba zproštěna obžaloby(18)“. Bod 22 odůvodnění směrnice 2016/343 výslovně uvádí záměr zákonodárce. Z něj plyne, že jde o důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé nebo obviněné osoby a že toto důkazní břemeno leží na obžalobě. Zdá se, že unijní zákonodárce připustil možnost použít skutkové či právní domněnky ohledně trestní odpovědnosti podezřelého či obviněného, aniž by tím byla porušena zásada presumpce neviny, za podmínky, že jsou takové domněnky „vymezeny v přiměřeném rozsahu s přihlédnutím k významu projednávané věci a při zachování práva na obhajobu, přičemž použité prostředky by měly být důvodně přiměřené sledovanému zákonnému účelu. Tyto domněnky by měly být vyvratitelné a v každém případě by měly být použity pouze tehdy, je-li dodrženo právo na obhajobu(19)“.

31.      Ačkoli tedy článek 4 směrnice 2016/343 odkazuje výslovně na předběžná rozhodnutí procesní povahy, jako jsou rozhodnutí o vyšetřovací vazbě(20), je třeba konstatovat, že článek 6 uvedené směrnice takový odkaz neobsahuje. Stejně je tomu v případě bodu 22 odůvodnění uvedené směrnice. To se podle mého názoru vysvětluje skutečností, že unijní zákonodárce zde hovoří o jiné fázi trestního řízení, a to o fázi, kdy se prokazuje vina(21). Přitom pokud jde o rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, jediným cílem článku 4 směrnice 2016/343 je zajistit, aby tato rozhodnutí neoznačovala obviněné osoby za vinné. Rozhodnutí o vyšetřovací vazbě nejsou rozhodnutími o vině uvedených osob, jak ostatně výslovně stanoví směrnice(22), a proto takové rozhodnutí podle mého názoru nespadá do oblasti působnosti článku 6 směrnice 2016/343.

32.      Takový výklad se mi nezdá zpochybněn zněním čl. 6 odst. 2 směrnice 2016/343, který stanoví, že veškeré pochybnosti jsou vykládány ve prospěch obviněného. Jelikož se totiž o vyšetřovací vazbě rozhoduje před rozhodnutím o vině – tedy v okamžiku trestního řízení, v němž nelze nabýt přesvědčení o vině, a je tedy nutné zachovávat pochybnost – pokud bychom měli mít za to, že se čl. 6 odst. 2 směrnice 2016/343 vztahuje rovněž na rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, počet případů vzetí do vyšetřovací vazby by se smrsknul jako šagrénová kůže, jak správně poznamenala Komise(23).

33.      Omezený výklad článku 6 směrnice 2016/343 v tom smyslu, že neupravuje otázku rozdělení důkazního břemene pro přijetí rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, se mi zdá potvrzen také historickou analýzou této směrnice. Bod 16 důvodové zprávy návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem(24), uvádí, že podle Komise je vyšetřovací vazba předmětem samostatných iniciativ Evropské unie, a „proto se jí tato směrnice nevěnuje“. Skutečnost, že uvedené samostatné legislativní iniciativy(25) jsou zatím omezeného rozsahu, nemůže odůvodnit výklad směrnice 2016/343, který by šel nad rámec toho, co směrnice dovoluje. Ještě v tomto ohledu uvádím, že návrh Parlamentu zahrnout výslovný odkaz na vyšetřovací vazbu do samotného znění článku 4 nebyl přijat(26).

34.      Jak jsem připomněl výše, cílem směrnice 2016/343 je posílit některé aspekty presumpce neviny za účelem posílení vzájemné důvěry členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států a vzájemné uznávání rozsudků a jiných soudních rozhodnutí(27). Směrnice 2016/343 proto zavedla minimální pravidla v souladu se svým právním základem(28), která se týkají pouze některých aspektů presumpce neviny v rámci trestních řízení(29).

35.      Judikatura Soudního dvora do současné doby obzvláště trvala na této minimální harmonizaci, aby omezila působnost směrnice 2016/343 ohledně vnitrostátních režimů vyšetřovací vazby.

2.      Směrnice 2016/343rozhodnutívyšetřovací vazbějudikatuře Soudního dvora

36.      V prvním rozsudku Milev(30) byl Soudní dvůr vyzván k rozhodnutí o slučitelnosti stanoviska bulharského Nejvyššího soudu – které vnitrostátním soudům příslušným rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím o vzetí do vazby dalo možnost rozhodnout, zda v soudní fázi trestního řízení musí ponechání obviněného ve vyšetřovací vazbě podléhat soudnímu přezkumu, který se týká rovněž otázky, zda existuje důvodné podezření, že dotčená osoba spáchala trestný čin, ze kterého je viněna – s články 3 a 6 směrnice 2016/343. Vzhledem k tomu, že otázka byla položena v okamžiku, kdy směrnice 2016/343 již vstoupila v platnost, ale dosud neuplynula lhůta pro její provedení, omezil se Soudní dvůr na připomenutí povinností členských států v tomto konkrétním období(31) a konstatoval, že vzhledem k tomu, že uvedené stanovisko ponechává dotčeným soudům svobodu uplatnit ustanovení EÚLP, jak jsou vykládána ESLP, nebo vnitrostátní trestní procesní právo, nemohlo uvedené stanovisko vážně ohrozit dosažení cílů směrnice 2016/343 po uplynutí lhůty pro její provedení. V uvedené věci se tedy odpověď Soudního dvora soustředila na otázku týkající se povinnosti neohrozit vážně dosažení cílů směrnice 2016/343 po dobu lhůty pro provedení uvedené směrnice, přičemž nebyla přezkoumána následná otázka(32) týkající se slučitelnosti stanoviska Nejvyššího soudu a v širším smyslu bulharské právní úpravy se směrnicí 2016/343.

37.      Ve druhém rozsudku Milev(33) byla Soudnímu dvoru položena otázka, zda články 3, 4 a 10 směrnice 2016/343, ve spojení s body 16 a 48 uvedené směrnice, jakož i články 47 a 48 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že pokud vnitrostátní soud ověří existenci důvodného podezření – ve smyslu vnitrostátní právní úpravy – že dotčená osoba spáchala trestný čin, kterým je podmíněno její ponechání ve vazbě, může se daný soud omezit na konstatování, že uvedená osoba prima facie mohla spáchat trestný čin, nebo zda musí uvedený soud zkoumat, zda existuje silná pravděpodobnost, že uvedená osoba trestný čin spáchala. Předkládající soud se rovněž dotázal Soudního dvora, zda uplatňovaná ustanovení unijního práva umožňují vnitrostátnímu soudu, jenž rozhoduje o žádosti o změnu opatření vazby, odůvodnit své rozhodnutí bez porovnání důkazů v neprospěch a ve prospěch, nebo zda tento soud musí provést podrobnější hodnocení těchto důkazů a poskytnout jednoznačnou odpověď na argumenty předložené zadrženou osobou(34).

38.      Soudní dvůr připomněl znění článků 2, 3, 4 a 10 směrnice 2016/343 a uvedl, že cílem uvedené směrnice „je, jak vyplývá z jejího článku 1 a bodu 9 odůvodnění, stanovit společná minimální pravidla platná pro trestní řízení, jež se týkají některých aspektů presumpce neviny(35)“. Uvedená minimální pravidla mají za cíl posílit důvěru členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států, a tím usnadnit vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech(36). Z důvodu této minimální povahy zdůrazňované v daném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 2016/343 „nelze tedy […] vykládat jako úplný a vyčerpávající nástroj, jehož účelem je stanovit všechny podmínky pro přijetí rozhodnutí o vazbě(37)“. Soudní dvůr dále konstatoval, že článek 3 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2016/343 „nebrání tomu, aby byla přijata taková předběžná rozhodnutí procesní povahy, jako je rozhodnutí o dalším trvání vazby přijaté soudním orgánem, která jsou založena na podezření či na usvědčujících důkazech, pokud tato rozhodnutí neoznačují zadrženou osobu za vinnou(38)“. Dále Soudní dvůr rozhodl, že „[p]okud jde […] o otázky, jimiž se předkládající soud táže na podmínky, za jakých může být rozhodnutí o vazbě přijato, a konkrétně na míru, do jaké musí být o pachateli trestního činu přesvědčen, na způsob, jakým musí hodnotit různé důkazy, a na rozsah odůvodnění, které musí poskytnout v odpověď na argumenty, jež jsou před ním vzneseny, je třeba uvést, že takové otázky nejsou touto směrnicí upraveny a řídí se pouze vnitrostátním právem(39)“. Jinými a ještě jasnějšími slovy řečeno, směrnice 2016/343 „neupravuje podmínky, za kterých mohou být přijata rozhodnutí o vazbě(40)“.

39.      Ještě později Soudní dvůr přijal usnesení na základě článku 99 svého jednacího řádu(41). Podstatou otázky položené Soudnímu dvoru bylo, zda článek 4 směrnice 2016/343, ve spojení s bodem 16 odůvodnění této směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že požadavky vyplývající z presumpce neviny vyžadují, aby v případě, že příslušný soud přezkoumává za účelem rozhodnutí o zákonnosti rozhodnutí o vzetí do vazby důvodné podezření, že podezřelá nebo obviněná osoba spáchala vytýkaný trestný čin, tento soud zvážil důkazy v její neprospěch i v její prospěch, které mu byly předloženy, a aby tento soud odůvodnil své rozhodnutí nejenom tím, že uvede skutečnosti, o něž se opřel, ale i tím, že rozhodne o námitkách obhájce dotyčné osoby(42). Soudní dvůr uvedl, že věc podle všeho spadá „do širšího(43) rámce pojmu ‚důvodného podezření‘ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) EÚLP“[(44)], a poté, co se zabýval pouze zněním ustanovení směrnice 2016/343 užitečných pro řešení předběžné otázky, se rozhodl vystužit odůvodnění rovněž odkazem na článek 6 uvedené směrnice, z čehož vyvodil, že „[j]estliže […] po přezkoumání důkazů svědčících ve prospěch a v neprospěch dospěje vnitrostátní soud k závěru, že existuje důvodné podezření, že osoba spáchala skutky, které jsou jí vytýkány, a přijme v tomto smyslu předběžné rozhodnutí, nemůže to znamenat totéž, co označení podezřelé nebo obviněné osoby za vinnou z těchto činů ve smyslu článku 4 směrnice 2016/343(45)“. Zároveň Soudní dvůr připomněl precedent Milev s tím, že směrnici 2016/343 nelze vzhledem k minimální povaze harmonizace sledované uvedenou směrnicí vykládat jako „úplný a vyčerpávající nástroj“, jehož účelem je „stanovit všechny podmínky pro přijetí rozhodnutí o vazbě, ať již se jedná o způsob hodnocení důkazů nebo rozsah odůvodnění takového rozhodnutí(46)“. Soudní dvůr tedy rozhodl, že „články 4 a 6 směrnice 2016/343 […] nebrání tomu, aby v případě, že příslušný soud přezkoumává – pro účely rozhodnutí o zákonnosti rozhodnutí o vazbě – důvodné podezření, že podezřelá nebo obviněná osoba spáchala vytýkaný trestný čin, zvážil důkazy v její neprospěch i v její prospěch, které mu byly předloženy, a aby tento soud odůvodnil své rozhodnutí nejenom tím, že uvede skutečnosti, o něž se opřel, ale i tím, že rozhodne o námitkách obhájce dotyčné osoby, pokud takové rozhodnutí neoznačuje obviněnou osobu za vinnou(47)“. S ohledem na to, jak Soudní dvůr rozhodl předtím, lze tvrzení, že článek 6 směrnice 2016/343 „nebrání“, chápat tak, že se jednoduše neuplatní(48). Teprve takto znění výroku usnesení dává smysl(49).

3.      Rozhodnutívyšetřovací vazbějudikatuře ESLP

40.      Směrnice 2016/343 představuje provedení presumpce neviny a práva na spravedlivý proces zakotvených v článcích 47 a 48 Listiny, na které výslovně odkazuje(50). Presumpce neviny je určena k tomu, aby všem osobám bylo zaručeno, že nebudou označovány jako vinné z protiprávního jednání před tím, než bude jejich vina prokázána soudem, nebo že s nimi nebude zacházeno takovým způsobem(51). Směrnice 2016/343 mimoto obsahuje zákaz snížení úrovně právní ochrany, podle kterého „[n]ic v této směrnici nesmí být vykládáno tak, že omezuje práva zaručená a procesní záruky poskytované podle Listiny, EÚLP […] nebo podle práva kteréhokoli členského státu, které stanoví vyšší úroveň ochrany, nebo že se od těchto práv a procesních záruk odchyluje(52)“.

41.      Články 47 a 48 Listiny zakotvují právo na účinnou právní ochranu a právo na spravedlivý proces, jakož i – jak jsem uvedl – presumpci neviny a právo na obhajobu. Zejména z vysvětlení ohledně článku 48 vyplývá, že tento článek je stejný jako čl. 6 odst. 2 a 3 EÚLP a má, v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny, tentýž smysl a rozsah, jako právo zaručené EÚLP.

42.      Přitom judikatura ESLP uvedená předkládajícím soudem se netýká slučitelnosti sporné situace s článkem 6 EÚLP, ale s jejím čl. 5 odst. 3(53).

43.      V rozsudku Magnickij a další v. Rusko(54) ESLP připomněl již ustálené zásady, které formuloval za účelem posouzení souladu trvání vyšetřovací vazby s EÚLP.

44.      Ačkoli totiž může být vyšetřovací vazby přípustná z důvodů uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. c) EÚLP, odstavec 3 uvedeného článku stanoví „jisté procesní záruky“ a stanoví zejména, „že doba trvání dočasného zbavení svobody musí být odůvodněná: není tedy neomezená(55)“. Jedná-li se o ponechání osoby ve vazbě, je podmínkou sine qua non jeho zákonnosti trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin(56), ale po „nějakém čase“ již nestačí. ESLP musí tedy určit zaprvé, zda další důvody uvedené soudními orgány nadále legitimizují zbavení osobní svobody, a zadruhé, pokud jdou tyto důvody relevantní a dostačující, zda vnitrostátní orgány jednaly v řízení s obzvláštní péčí(57). Orgány musí přesvědčivě prokázat, že každé období vazby, jakkoli krátké, bylo odůvodněné(58). Pokud rozhodují, zda má být osoba propuštěna či ponechána ve vazbě, musí zkoumat, zda neexistují jiné způsoby, jak zajistit její účast na řízení(59). ESLP rozhodl, že takové odůvodnění existuje v případě nebezpečí útěku obviněného, nátlaku na svědky, pozměňování důkazů, koluze, opakovaného narušení veřejného pořádku či v případě potřeby chránit osobu, která je předmětem opatření spojeného se zbavením osobní svobody(60). Rovněž rozhodl, že „presumpce neviny svědčí vždy ve prospěch propuštění na svobodu […] Až do okamžiku odsouzení musí být obviněná osoba považována za nevinnou a cílem [čl. 5 odst. 3 EÚLP] je v zásadě prosazovat dočasné propuštění na svobodu, jakmile ponechání ve vazbě přestane být odůvodněné. […] Legitimita ponechání obviněného ve vazbě musí být posouzena případ od případu s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Ponechání ve vazbě je v daném případě odůvodněno pouze tehdy, pokud konkrétní indicie odhalí skutečný požadavek převažujícího veřejného zájmu, který i přes presumpci neviny převažuje nad pravidlem respektování osobní svobody(61)“. Za tím účelem orgány musí „řádně zohlednit zásadu presumpce neviny a posoudit všechny okolnosti, které mohou prokázat či vyvrátit existenci uvedeného požadavku veřejného zájmu, který odůvodňuje odchylku od pravidla stanoveného v článku 5 [EÚLP]. V zásadě musí Soud s ohledem na důvody uvedené v daných rozhodnutích a na základě prokázaných skutečností uvedených dotčenou osobou v žalobních důvodech určit, zda došlo nebo nedošlo k porušení čl. 5 odst. 3 [EÚLP](62)“.

45.      V rozsudku Magnickij a další v. Rusko(63) ESLP rovněž obzvláště zohlednil skutečnost, že vnitrostátní orgány vyvrátily domněnku ve prospěch propuštění tím, že vycházely z toho, že v případě neexistence nových okolností musí vyšetřovací vazba trvat. Připomněl, že článek 5 EÚLP stanoví výjimečnou povahu omezení práva na svobodu, takže omezení práva na svobodu je přípustné pouze v taxativně v uvedených a striktně vymezených případech(64). Z judikatury ESLP však plyne, že přenesení důkazního břemene z obžaloby na obhajobu zajisté může být terčem kritiky ze strany obhajoby, ale nepředstavuje autonomní, dostačující a automatický důvod pro konstatování porušení čl. 5 odst. 3 EÚLP, neboť takové porušení je vždy konstatováno na základě analýzy in concreto všech okolností každého případu(65).

46.      Tvrzení týkající se otázky dokazování v judikatuře ESLP je mnohem přesnější, pokud jde o přezkum situace s ohledem na čl. 6 odst. 2 EÚLP(66), neboť ESLP mimo jiné rozhodl, že v oblasti trestního práva je na otázku provádění důkazů třeba nahlížet s ohledem na toto ustanovení(67).

47.      Naproti tomu z judikatury ESLP týkající se čl. 5 odst. 3 EÚLP vyplývá, že ESLP zkoumá, nad rámec a priori definice důkazního břemene v oblasti řízení týkajících se zpochybnění rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, zda všechny argumenty pro a proti existenci veřejného zájmu, který by mohl odůvodnit porušení pravidla stanoveného v článku 5 EÚLP – tedy práva na svobodu – byly přezkoumány orgánem odpovědným za přezkum takových rozhodnutí, přičemž tento přezkum se musí odrážet v rozhodnutí uvedeného orgánu(68). ESLP nevyloučil ani uplatnění domněnky splnění zákonných podmínek pro trvání vazby, ovšem za podmínky – aby mohla představovat dostačující důvody pro legitimizaci trvání zbavení svobody – že příslušné orgány přesvědčivě prokáží existenci konkrétních skutečností, které převažují nad pravidlem zakotveným v článku 5 EÚLP(69).

4.      Závěry analýzy

48.      Z výše uvedeného tedy vyplývá, že směrnice 2016/343 neměla za cíl uplatňovat právo na svobodu, jak je zakotveno v článku 6 Listiny a v článku 5 EÚLP, ale pouze harmonizovat některé aspekty presumpce neviny(70). Článek 6 směrnice 2016/343 se tedy týká otázky důkazního břemene s cílem prokázat vinu obviněného. Otázka určení důkazního břemene pro účely zpochybnění rozhodnutí o trvání vyšetřovací vazby je odlišná otázka, která není upravena článkem 6 směrnice 2016/343.

V.      Závěry

49.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko) následovně:

„Článek 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, neupravuje otázku důkazního břemene, pokud jde o rozhodnutí o trvání vyšetřovací vazby.“


1–      Původní jazyk: francouzština.


2–      Viz srovnávací studie van Kalmthout, A. M., Knapen, M. M. a Morgenstern, C. (eds.), Pre-trial Detention in the European Union, Wolf Legal Publishers 2009, s. 994.


3–      Úř. věst. 2016, L 65, s. 1.


4–      Výraz převzatý z bodu 5 usnesení Evropského parlamentu ze dne 27. února 2014 obsahující doporučení Komisi o přezkumu evropského zatýkacího rozkazu [P7_TA(2014)0174].


5–      CE:ECHR:2019:0827JUD003263109.


6–      Jak poznamenala Komise na jednání, samotné znění článku 270 bulharského trestního řádu nevymezuje ani úlohy obhajoby a obžaloby, ani nezbytnou úroveň důkazů, ani okolnosti, které lze považovat za „nové“ ve smyslu uvedeného ustanovení, což podle mého názoru může vnitrostátnímu soudu ponechávat jistý prostor pro posouzení při uplatňování tohoto ustanovení, ledaže by mu bránily jiné prvky vnitrostátního práva, které nebyly v tomto spisu uvedeny.


7–      A to tím spíše, že tato volba je zjevně diktována také úvahami spojenými se zajištěním veřejné bezpečnosti a ochrany.


8–      Mohu-li si dovolit tuto výpůjčku od Georgese Vedela.


9–      Článek 2 směrnice 2016/343.


10–      Viz článek 2 směrnice 2016/343.


11–      Obdobně viz rozsudek ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, bod 40).


12–      Viz zejména články 8 a 9 směrnice 2016/343, které zakotvují právo být přítomen při řízení před soudem a právo na nové řízení před soudem.


13–      Viz článek 3 směrnice 2016/343.


14–      Viz čl. 4 odst. 1 směrnice 2016/343.


15–      Článek 4 odst. 1 směrnice 2016/343. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.


16–      Bod 16 odůvodnění směrnice 2016/343. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.


17–      Článek 6 odst. 1 směrnice 2016/343.


18–      Článek 6 odst. 2 směrnice 2016/343.


19–      Bod 22 odůvodnění směrnice 2016/343. Velmi výslovná povaha tohoto bodu odůvodnění kontrastuje s lapidárnější formulací článku 6 směrnice 2016/343, který neobsahuje žádnou zmínku o domněnkách zmiňovaných v odůvodnění směrnice.


20–      Jak uvádí bod 16 odůvodnění směrnice 2016/343.


21–      Zdá se, že znění bodů 36 a 37 potvrzuje myšlenku zákonodárce, že „rozhodnutí o vině nebo nevině podezřelé nebo obviněné osoby“ je v zásadě vydáváno na konci řízení.


22–      Oblasti působnosti článku 4 směrnice 2016/343 tedy přirozeně jasně vymezuje oblast působnosti článku 6 uvedené směrnice. Článek 4 směrnice 2016/343 se vztahuje na veřejná prohlášení orgánů veřejné moci, jakož i na soudní rozhodnutí jiná než o vině, avšak včetně předběžných rozhodnutí procesní povahy, mezi která patří rozhodnutí o vyšetřovací vazbě. Naproti tomu, článek 6 uvedené směrnice se podle mého názoru vztahuje pouze na meritorní rozhodnutí o vině. Pro ilustraci tohoto rozdílu viz rozsudek ze dne 5. září 2019, AH a další (Presumpce neviny) (C‑377/18, EU:C:2019:670, body 34 a 35).


23–      Šlo by tedy v zásadě o případy, kdy je pachatel přistižen při činu, nebo o případy nezvratného přiznání, kdyby taková přiznání existovala. ESLP přitom učinil jednou z podmínek uplatnění výjimky práva na svobodu a osobní bezpečnost již existenci „důvodného podezření ze spáchání trestného činu“, a nikoli existenci jistoty: viz čl. 5 odst. 1 písm. c) EÚLP.


24–      COM(2013) 821 final.


25–      To dle mého názoru znamená, že vypracování Zelené knihy ze dne 14. června 2011 „Posilování vzájemné důvěry v evropském soudním prostoru – Zelená kniha o uplatňování právních předpisů EU souvisejících s trestním soudnictvím v oblasti zadržení“ [COM(2011) 327 final] k ničemu konkrétnímu nevedlo. Komise v bodě 16 důvodové zprávy návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem [COM(2013) 821 final], odkázala rovněž na rámcové rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října 2009 o uplatnění zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby (Úř. Věst. 2009, L 294, s. 20). Cílem tohoto rámcového rozhodnutí, jak napovídá jeho název, je upřednostnit vzájemné uznávání opatření, která jsou alternativou vazby: nezamýšlí tedy upravit vazbu jako takovou. Dále uznává, že právo využít v průběhu trestního řízení nevazební opatření jako alternativu vazby je „záležitost, která se řídí hmotným a procesním právem státu, v němž se trestní řízení koná“ (čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2009/829).


26–      Viz pozměňovací návrh 41 k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem (doc. A8-0133/2015).


27–      Viz body 2 a 4 odůvodnění směrnice 2016/343.


28–      Tedy ustanovení článku 82 SFEU, jehož druhý odstavec stanoví minimální pravidla použitelná „s cílem usnadnit vzájemné uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráci v trestních věcech s přeshraničním rozměrem“. Tato minimální pravidla musí mimo jiné zohlednit rozdíly mezi tradicemi a právními systémy členských států a nedotýkají se možnosti zachovat či zavést vyšší úroveň ochrany.


29–      Viz body 4 a 9 odůvodnění a článek 1 směrnice 2016/343.


30–      Rozsudek ze dne 27. října 2016 (C‑439/16 PPU, EU:C:2016:818).


31–      Viz rozsudek ze dne 27. října 2016, Milev (C‑439/16 PPU, EU:C:2016:818, body 29 a 32).


32–      Podle výrazů použitých v bodě 35 stanoviska generálního advokáta M. Bobka ve věci Milev (C‑439/16 PPU, EU:C:2016:760).


33–      Rozsudek ze dne 19. září 2018 (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732).


34–      Viz rozsudek ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, bod 38).


35–      Viz rozsudek ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, bod 45).


36–      Viz rozsudek ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, bod 46).


37–      Viz rozsudek ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, bod 47).


38–      Viz rozsudek ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, bod 49).


39–      Viz rozsudek ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, bod 48). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.


40–      Viz rozsudek ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, bod 49).


41–      Usnesení ze dne 12. února 2019, RH (C‑8/19 PPU, EU:C:2019:110).


42–      Usnesení ze dne 12. února 2019, RH (C‑8/19 PPU, EU:C:2019:110, bod 49).


43–      Ve vztahu k rozsudku ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732)


44–      Usnesení ze dne 12. února 2019, RH (C‑8/19 PPU, EU:C:2019:110, bod 52).


45–      Usnesení ze dne 12. února 2019, RH (C‑8/19 PPU, EU:C:2019:110, bod 57).


46–      Usnesení ze dne 12. února 2019, RH (C‑8/19 PPU, EU:C:2019:110, bod 59).


47–      Usnesení ze dne 12. února 2019, RH (C‑8/19 PPU, EU:C:2019:110, bod 60). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.


48–      Skutečnost, že Soudní dvůr vydal toto usnesení na základě článku 99 jednacího řádu a že v textu uvedené usnesení připomněl rozsudek Milev [ze dne 19. září 2018 (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732)], v němž byla vznesena podobná otázka, svědčí ve prospěch takového výkladu.


49–      Na první pohled se může zdá podivné doplňovat uvedený výklad článku 4 směrnice 2016/343, který se týká pouze soudních rozhodnutí jiných než rozhodnutí o vině, odkazem na článek 6 téže směrnice, který se týká viny podezřelých či obviněných osob.


50–      Viz bod 1 odůvodnění směrnice 2016/343.


51–      Viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Rubach (C‑344/08, EU:C:2009:482, bod 31 a citovaná judikatura).


52–      Článek 13 směrnice 2016/343.


53–      Podle kterého „[k]aždý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci, a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení“. Článek 5 EÚLP odpovídá článku 6 Listiny [viz vysvětlení k článku 6 Listiny. K tomu, jak Soudní dvůr chápe otázky vyšetřovací vazby z pohledu článku 6 Listiny, viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Lanigan (C‑237/15 PPU, EU:C:2015:474, bod 54 a násl.)].


54–      ESLP, 27. srpna 2019 (CE:ECHR:2019:0827JUD003263109).


55–      ESLP, 5. července 2016, Buzadji v. Moldavská republika (CE:ECHR:2016:0705JUD002375507, bod 86). ESLP tedy nevymezil maximální dobu trvání vyšetřovací vazby: viz zprávu, kterou vypracoval Pedro Agramunt pro Výbor pro právní záležitosti a lidská práva Parlamentního shromáždění Rady Evropy, nadepsanou „Zneužití vyšetřovací vazby ve státech, které jsou smluvními stranami [EÚLP]“ (dokument 13863 ze dne 7. září 2015, bod 22). Viz rovněž ESLP, 3. října 2006, McKay v. Spojené království (CE:ECHR:2006:1003JUD000054303, bod 45), v němž ESLP odůvodňuje neexistenci pevného omezení maximální doby trvání vyšetřovací vazby významem, který mají při jejím přezkumu konkrétní okolnosti jednotlivých projednávaných případů.


56–      Viz zejména ESLP, 17. března 2016, Rasul Jafarov v. Ázerbájdžán (CE:ECHR:2016:0317JUD006998114, bod 119 a citovaná judikatura).


57–      Viz ESLP, 5. července 2016, Buzadji v. Moldavská republika (CE:ECHR:2016:0705JUD002375507, bod 87).


58–      Viz ESLP, 5. července 2016, Buzadji v. Moldavská republika (CE:ECHR:2016:0705JUD002375507, bod 87).


59–      Viz ESLP, 5. července 2016, Buzadji v. Moldavská republika (CE:ECHR:2016:0705JUD002375507, bod 87).


60–      Viz ESLP, 5. července 2016, Buzadji v. Moldavská republika (CE:ECHR:2016:0705JUD002375507, bod 88).


61–      ESLP, 5. července 2016, Buzadji v. Moldavská republika (CE:ECHR:2016:0705JUD002375507, body 89 a 90).


62–      ESLP, 5. července 2016, Buzadji v. Moldavská republika (CE:ECHR:2016:0705JUD002375507, bod 91).


63–      ESLP, 27. srpna 2019 (CE:ECHR:2019:0827JUD003263109).


64–      ESLP, 27. srpna 2019, Magnickij a další v. Rusko (CE:ECHR:2019:0827JUD003263109, bod 222).


65–      Viz zejména ESLP, 24. března 2016, Žerebin v. Rusko (CE:ECHR:2016:0324JUD005144509, body 51, 60 a 62).


66–      ESLP tak neustoupil, když potvrdil že „zásada presumpce neviny je porušena, pokud je důkazní břemeno přeneseno z obžaloby na obhajobu“ [ESLP, 31. března 2009, Natunen v. Finsko, (CE:ECHR:2009:0331JUD002102204, bod 53)], což se odchyluje od myšlenky, podle které takové přenesení samo o sobě nepředstavuje porušení čl. 5 odst. 3 EÚLP.


67–      Viz ESLP, 6. prosince 1988, Barberà, Messegué a Jabardo v. Španělsko (CE:ECHR:1988:1206JUD001059083, bod 76).


68–      Viz ESLP, 26. července 2001, Ilijkov v. Bulharsko (CE:ECHR:2001:0726JUD003397796 body 86 a 87), a ESLP, 19. března 2014, Pastuchov a Jelagin v. Rusko (CE:ECHR:2013:1219JUD005529907, bod 40). V rozsudku ze dne 10. března 2009, Bykov v. Rusko (CE:ECHR:2009:0310JUD000437802, body 64 a 65), ESLP připomněl svůj postoj ohledně obrácení důkazního břemene za účelem prokázání nároku na propuštění na svobodu a konstatoval porušení čl. 5 odst. 3 EÚLP, protože bylo zamítnuto deset žádostí téže podezřelé osoby o propuštění na svobodu a každé z deseti zamítavých rozhodnutí se omezilo na výčet zákonných důvodů pro trvání vazby, aniž by byla podložena relevantními a dostačujícími důvody a aniž by zohlednila vývoj situace (viz body 64 a 65 uvedeného rozsudku).


69–      Pokud jde o domněnku považovanou za slučitelnou s čl. 5 odst. 3 EÚLP viz ESLP, 24. srpna 1998, Contrada v. Itálie (CE:ECHR:1998:0824JUD002714395, bod 58); pokud jde o opačný případ, viz ESLP, 26. července 2001, Ilijkov v. Bulharsko (CE:ECHR:2001:0726JUD003397796, bod 84 a násl.). V posledně uvedeném rozsudku ESLP trval na tom, že odůvodnění rozhodnutí bylo neúplné (viz konkrétně bod 86 uvedeného rozsudku).


70–      Shrnutí analýzy dopadů zdůrazňuje skutečnost, že obecným cílem směrnice 2016/343 je zaručit právo na spravedlivý proces a nemůže existovat spravedlivé řízení, pokud je porušena presumpce neviny [viz bod 1 souhrnu posouzení dopadů připojeného k dokumentu „Návrh opatření, kterým se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení“, dok. SWD(2013) 479 final ze dne 27. listopadu 2013]. Otázka práva na svobodu tedy nespadá do působnosti směrnice 2016/343.