STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 14. dubna 2011(1)
Věc C‑186/10
Tural Oguz
proti
Secretary of State for the Home Department
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Court of Appeal of England and Wales (Spojené království)]
„Asociační dohoda EHS – Turecko – Článek 41 odst. 1 dodatkového protokolu – Klauzule ,standstill‘ − Dosah − Zákaz uložený členským státům zavádět na svém území nová omezení přijímání tureckých státních příslušníků, kteří zde chtějí využít svobody usazování – Zneužití práva“
I – Úvod
1. Projednávaný případ se týká čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu k asociační dohodě EHS-Turecko. Tento protokol obsahuje klauzuli „standstill“, která smluvním stranám zakazuje, aby po 1. lednu 1973 zaváděly nová omezení svobody usazování a volného pohybu služeb.
2. Žalobce v původním řízení požádal v roce 2008 ve Spojeném království o povolení k zahájení samostatné výdělečné činnosti. Neopíral se přitom o aktuální právní předpisy, ale o výhodnější předpisy platné v rozhodném okamžiku v roce 1973. Příslušné orgány mu s poukazem na zásadu zákazu zneužití práva odepřely možnost dovolávat se klauzule „standstill“, neboť před podáním žádosti porušil jednu z podmínek dosavadního povolení k pobytu.
3. Poté, co se již Soudní dvůr měl vyjádřit k obsahu a rozsahu klauzule „standstill“ čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu(2), poskytuje mu tento případ možnost upřesnit, kdy se klauzule „standstill“ dovolávat nelze.
II – Právní rámec
A – Asociační dohoda EHS–Turecko
4. Dne 12. září 1963 podepsaly Turecká republika na straně jedné a Evropské hospodářské společenství, jakož i jeho členské státy na straně druhé v Ankaře dohodu zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem. Tato dohoda byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963(3). V souladu se svým čl. 2 odst. 1 je cílem asociační dohody podporovat stálé a vyvážené posilování obchodních a hospodářských vztahů včetně oblasti zaměstnanců mezi smluvními stranami, zejména postupným zaváděním volného pohybu pracovníků, jakož i odstraněním omezení svobody usazování a volného pohybu služeb s cílem zlepšování životní úrovně tureckého lidu a usnadnění následného přistoupení Turecké republiky ke Společenství(4).
5. Dodatkový protokol podepsaný v Bruselu dne 23. listopadu 1970 a uzavřený, schválený a potvrzený jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972(5), který je podle svého článku 62 součástí asociační dohody, stanoví v článku 1 podmínky, detaily a časový plán uskutečnění přechodného období stanoveného v článku 4 dohody. Dodatkový protokol obsahuje hlavu II („Pohyb osob a služeb“), jejíž kapitola II je věnována „právu usazování, službám a dopravě“.
6. Článek 41 dodatkového protokolu, který je obsažen v kapitole II hlavy II, zní následovně:
„(1) Smluvní strany mezi sebou nebudou zavádět nová omezení svobody usazování a volného pohybu služeb.
(2) […]“
B – Vnitrostátní právo
7. Ustanovení platná ve Spojeném království dne 1. ledna 1973 pro prodloužení povolení k pobytu byla obsažena v Statement of Immigration Rules for Control after Entry (House of Commons paper 510, ustanovení o imigrační kontrole po přicestování).
8. Pravidla v oblasti přistěhovalectví byla za dobu své platnosti mnohokrát změněna a nahrazena. Pravidla v této oblasti, platná v okamžiku rozhodnutí žalovaného v původním řízení odepřít žalobci povolení k pobytu (21. října 2008), byla upravena v House of Commons Paper 395 (HC 395).
9. Předkládající soud poukazuje na to – a je to nesporné i mezi zúčastněnými – že pravidla v oblasti přistěhovalectví týkající se usazování platná ve Spojeném království v říjnu 2008 ohledně zahájení samostatné výdělečné činnosti jsou přísnější než příslušná ustanovení platná dne 1. ledna 1973.
10. Jeden ze zúčastněných(6) odkázal v tomto ohledu, aniž jeho tvrzení bylo zpochybněno, na to, že zásadní rozdíl spočívá v tom, že oproti ustanovením platným v roce 1973 týkajícím se povolování samostatné výdělečné činnosti musí cizinec podle novějších ustanovení prokázat kapitál ve výši 200 000 liber šterlinků(7).
III – Skutkový stav a původní řízení
11. Tural Oguz (dále jen „žalobce v původním řízení“ nebo „žalobce“) přicestoval do Spojeného království v říjnu 2000 s povolením ke vstupu jakožto student. Následně mu příslušné orgány několikrát prodloužily jeho povolení k pobytu jakožto studentovi. Tato povolení k pobytu byla podmíněna tím, že žalobce může mj. vykonávat samostatnou výdělečnou činnost pouze se souhlasem Secretary of State for the Home Department.
12. Žalobce vykonával ve Spojeném království se souhlasem příslušných orgánů nejprve několik let závislou činnost. Zaměstnavatel žalobce mu však dal v listopadu 2006 výpověď z organizačních důvodů. Pokusy žalobce vykonávat jinou závislou činnost byly neúspěšné.
13. Dne 20. března 2008 podal žalobce následně žádost o prodloužení svého povolení k pobytu ve Spojeném království jakožto samostatně výdělečně činná osoba. Opíral se přitom o pravidla v oblasti přistěhovalectví platná ve Spojeném království dne 1. ledna 1973(8), která jsou podle údajů předkládajícího soudu výhodnější než pravidla v oblasti přistěhovalectví platná v roce 2008. K odůvodnění použitelnosti ustanovení platných v roce 1973 se žalobce dovolává klauzule „standstill“ obsažené v článku 41 dodatkového protokolu.
14. Žalobce započal samostatnou výdělečnou činnost již v únoru 2008 a skutečně ji provozoval od následujícího měsíce. V okamžiku podání žádosti tak žalobce již několik týdnů vykonával svou samostatnou výdělečnou činnost, a porušil tudíž povinnost, na niž bylo vázáno jeho povolení k pobytu. Žalobce tuto skutečnost odůvodnil tím, že se považoval za oprávněného zahájit samostatnou výdělečnou činnost, zatímco připravuje a formuluje svou žádost o povolení k pobytu jakožto samostatně výdělečně činná osoba.
15. Dne 11. srpna 2008 ukončil žalobce svou samostatnou výdělečnou činnost a informoval příslušný orgán o tom, že tuto činnost zahájí až po vydání rozhodnutí o jeho žádosti.
16. Secretary of State for the Home Department (dále rovněž „žalovaný v původním řízení“) žádost žalobce zamítl. Zamítnutí odůvodnil tím, že žalobce svou výdělečnou činností porušil povinnost ve svém dřívějším povolení k pobytu. Na základě této skutečnosti je mu třeba odepřít výhodu klauzule „standstill“ obsažené v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu. Na základě platných pravidel v oblasti přistěhovalectví je třeba jeho žádost zamítnout. Kromě toho byla zkrácena doba jeho stávajícího povolení k pobytu jakožto držitele pracovního povolení, neboť již nesplňoval podmínky povolení k pobytu.
17. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal žalobce dne 4. listopadu 2008 stížnost u Asylum and Immigration Tribunal(9). Tato stížnost byla zamítnuta. V odůvodnění soud uvedl, že žalobce sice nejednal s podvodným úmyslem, porušil nicméně zřízením, zahájením a provozováním své výdělečné činnosti podmínky svého povolení k pobytu, a nemůže se tudíž dovolávat klauzule „standstill“ obsažené v článku 41 dodatkového protokolu.
18. Žalobce požádal o vydání usnesení o opětovném přezkumu tohoto rozhodnutí(10). Rozhodnutím ze dne 26. června 2009 konstatoval Senior Immigration Judge Ward(11), že předchozí rozhodnutí zamítající stížnost není stiženo nesprávným právním posouzením, a je tudíž třeba jej potvrdit.
19. Nyní se případem zabývá v odvolacím stupni Court of Appeal of England and Wales(12), předkládající soud. Tento soud povolil Centre for Advice on Individual Rights in Europe (dále jen „AIRE Centre“) účast na původním řízení.
IV – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
20. Usnesením ze dne 23. března 2010 přerušil Court of Appeal řízení a předložil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Je turecký státní příslušník, který je držitelem povolení k pobytu ve Spojeném království podmíněného zákazem samostatné výdělečné činnosti a který zahájí v rozporu s touto podmínkou samostatnou výdělečnou činnost a následně požádá vnitrostátní orgány o prodloužení povolení k pobytu na základě podnikání, které zahájil, oprávněn dovolávat se čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu k Dohodě zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem?
21. V řízení před Soudním dvorem předložily písemná a ústní vyjádření kromě T. Oguze a AIRE Centre rovněž vláda Spojeného království a Evropská komise.
V – Posouzení
22. Projednávaná věc se týká výkladu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu k asociační dohodě EHS-Turecko. Podle tohoto článku nebudou smluvní strany mezi sebou zavádět nová omezení svobody usazování a volného pohybu služeb.
23. Článek 41 odst. 1 dodatkového protokolu tvoří překážku pro přijetí jakéhokoliv nového opatření ze strany členského státu, které by mělo za cíl nebo za následek podrobit usazení se a s ním spojený pobyt tureckého státního příslušníka na jeho území restriktivnějším podmínkám, než jsou ty, které byly použitelné v okamžiku vstupu dodatkového protokolu ve vztahu k dotčenému členskému státu v platnost, tj. dne 1. ledna 1973(13) .
24. Z hlediska obsahu považoval Soudní dvůr například zavedení vízové povinnosti pro poskytování určitých služeb, která neplatila před vstupem dodatkového protokolu v platnost, za „nové omezení“ ve smyslu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu(14).
25. Soudní dvůr již odkázal na to, že ze znění čl. 41 odst. 1 vyplývá, že obsahuje jasnou, přesnou a nepodmíněnou, jednoznačnou klauzuli „standstill“, která smluvním stranám zakazuje zavádět po vstupu dodatkového protokolu v platnost nová omezení svobody usazování. Z tohoto znění, jakož i ze smyslu a účelu asociační dohody Soudní dvůr dovodil, že čl. 41 odst. 1 má v členských státech přímý účinek(15).
26. Turecký státní příslušník se v důsledku toho může vůči orgánům členského státu přímo dovolávat čl. 41 odst. 1.
27. Předkládající soud se nyní táže, zda členský stát může bránit tureckému státnímu příslušníku, který porušil jednu z podmínek povolení k pobytu, aby se dovolával klauzule „standstill“ v článku 41 dodatkového protokolu. Žalovaný v původním řízení, jakož i vláda Spojeného království vycházejí z toho, že dovolávání se klauzule „standstill“ by v takovém případě vedlo ke zneužití práva, a proto je třeba je odmítnout. Podvodné jednání žalobce předkládající soud výslovně vyloučil.
28. Podle mého názoru není možné, aby se klauzule „standstill“ obsažená v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu – jak dále prokáži – nebylo možno dovolávat z důvodů zneužití práva. Případnému zneužití práva je naopak třeba čelit případně v rámci použití vnitrostátního práva.
29. Zákaz zneužití práva je obecnou zásadou práva Unie(16). Podle ustálené judikatury se jednotlivci nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat norem práva Unie a vnitrostátní soudy mohou na základě objektivních skutečností brát v úvahu případ od případu zneužívající jednání dotčených osob a zabránit jim tak případně v požívání výhod vyplývajících z ustanovení uvedeného práva(17).
30. V rozsudku Emsland Stärke upřesnil Soudní dvůr v souvislosti s poskytováním služeb v odvětví zemědělství přezkum zneužívajícího jednání. Konstatoval zde, že určení zneužití práva předpokládá, že ze všech objektivních okolností vyplyne, že navzdory formálnímu dodržení podmínek stanovených právní úpravou Unie nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou(18). Další podmínkou je subjektivní prvek, totiž záměr získat výhodu vyplývající z právní úpravy Společenství tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání(19).
31. Jak již Soudní dvůr zdůraznil, nepůsobí klauzule „standstill“ obsažená v čl. 41 odst. 1 jako hmotněprávní pravidlo, které činí nepoužitelným relevantní hmotné právo, které nahrazuje, ale jako „quasi procesní pravidlo“, které ratione temporis stanoví, s ohledem na která ustanovení členského státu je namístě posoudit postavení tureckého státního příslušníka, který hodlá využít svobody usazování v členském státě(20).
32. Pro klauzuli „standstill“ v projednávaném případě je tudíž příznačné, že nezakládá žádné hmotněprávní nároky. Nevyplývá z ní přímo právo usazování ani pobytu(21). Stanoví pouze, jaká ustanovení vnitrostátní práva jsou použitelná, a to ustanovení, která nejsou méně výhodná než právní předpisy platné dne 1. ledna 1973.
33. Podle mého názoru by klauzule „standstill“ neměla být již ze své podstaty v zásadě vhodná k tomu, aby bylo znemožněno dovolávat se jí z důvodů zneužití práva.
34. Článek 41 totiž nestanoví žádné podmínky své použitelnosti. Je naopak použitelný bezpodmínečně. Jak zdůraznil Soudní dvůr, ukládá čl. 41 odst. 1 vnitrostátním orgánům absolutní zákaz zavádět jakékoliv nové překážky výkonu této svobody zpřísněním podmínek existujících k danému datu(22).
35. Klauzule „standstill“ pouze upravuje, jaké vnitrostátní právo se použije. Odpověď na otázku, zda z vnitrostátního práva následně vznikne právo usazení a na základě toho právo pobytu, se určí pouze podle tohoto vnitrostátního práva.
36. Jestliže článek 41 stanoví absolutní zákaz, pro jehož uplatnění není třeba splnit žádné podmínky, lze si těžko představit ohledně tohoto ustanovení případ zneužití práva. Vzhledem k tomu, že pro jeho použitelnost nejsou stanoveny žádné podmínky, nemohou být tyto podmínky uměle navozeny způsobem porušujícím právo.
37. Žalovaný v původním řízení a vláda Spojeného království poukazují na to, že žalobci je třeba odepřít dovolávání se klauzule „standstill“, neboť pouze při zahájení samostatné výdělečné činnosti bez předchozího povolení – čímž porušil podmínku svého povolení k pobytu – může splňovat hmotněprávní podmínky vnitrostátních pravidel v oblasti přistěhovalectví z roku 1973, které by jinak nemohl splnit.
38. Výše uvedené ukazuje, že případné zneužití práva žalobcem se týká hmotněprávních podmínek vnitrostátních pravidel v oblasti přistěhovalectví, a nikoli klauzule „standstill“. Správně je proto položena otázka zneužití práva v hmotném vnitrostátním právu. Samotný žalobce odkazuje v tomto ohledu na skutečnost, že podle pravidel v oblasti přistěhovalectví z roku 1973 mohou příslušné orgány zohlednit zneužívající jednání žadatele(23). Tuto možnost potvrdila i vláda Spojeného království na jednání před Soudním dvorem.
39. Jakožto dílčí závěr je tedy třeba konstatovat, že myšlenka zneužití práva se neuplatní na čl. 41 odst. 1 vzhledem k absolutní povaze tohoto ustanovení, které nestanoví žádné hmotněprávní podmínky, ale pouze stanoví použitelné právo.
40. Tento závěr je potvrzen pohledem na případy, ve kterých se Soudní dvůr vyslovil v oblasti asociační dohody pro zneužití práva.
41. Soudní dvůr s odkazem na zásadu zákazu zneužití práva vyloučil, aby doby zaměstnání, kterých turecký státní příslušník mohl dosáhnout pouze podvodným jednáním, které vedlo k jeho odsouzení, mohly být pro účely čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80(24) považovány za řádné, protože dotyčný ve skutečnosti neplnil podmínky upravené tímto ustanovením, a z tohoto důvodu legálně nepožíval práva na základě posledně uvedeného ustanovení(25). Jako další možný příklad zneužití práva uvedl Soudní dvůr případ simulovaného manželství, které bylo dohodnuto pouze za účelem získat neoprávněně výhody stanovené právními předpisy o přidružení(26).
42. Na rozdíl od klauzule „standstill“ upravené v článku 41, která neobsahuje hmotněprávní nároky, zakládají ve zmíněných případech samotné články 6 a 7 rozhodnutí č. 1/80 hmotněprávní nároky, a to nároky na zaměstnání resp. pobyt. V tomto ohledu mohla být tudíž uplatněna zásada zákazu zneužití práva.
43. Dále je třeba zabývat se ještě zjištěním Soudního dvora ve věci Tum a Dari, na který odkazuje předkládající soud. Soudní dvůr zde uváděl následující: „Ostatně před Soudním dvorem nebyla uvedena žádná konkrétní skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že se ve věcech v původním řízení účastníci řízení dovolávali použití klauzule ,standstill‘ uvedené v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu s jediným cílem požívat zneužívajícím způsobem výhod stanovených právem Společenství(27)“.
44. Z tohoto zjištění Soudního dvora lze dovodit, že Soudní dvůr vychází z toho, že by byly možné i případy, ve kterých se i v souvislosti s klauzulí „standstill“ čl. 41 odst. 1 nabízí otázka použití zásady zákazu zneužití práva.
45. I v případě, že bychom chtěli přezkum zneužití uplatnit na situaci, jako je situace v projednávaném případě, nedospěli bychom k závěru, že došlo ke zneužití práva.
46. Rozhodujícím kritériem předpokladu zneužití práva totiž je, zda se určitá osoba opírá o ustanovení práva Unie za účelem získání výhod zjevně neslučitelných s cíli ustanovení(28).
47. Smyslem a účelem klauzule „standstill“ je vytvoření příznivých podmínek pro postupné zavádění práva usazování a volného pohybu služeb prostřednictvím zákazu uloženého vnitrostátním orgánům zavádět nové překážky uvedených svobod v zájmu neztěžování postupného zavádění těchto svobod mezi členskými státy a Tureckem(29).
48. Jak již bylo uvedeno, ukládá klauzule „standstill“ vnitrostátním orgánům „absolutní zákaz(30)“ zavádět jakékoliv nové překážky výkonu této svobody zpřísněním podmínek existujících k danému datu. Jejím cílem tudíž je, aby se mezi smluvními stranami uplatnila pouze výhodnější ustanovení.
49. S tímto cílem není neslučitelné, že se této klauzule může dovolávat i turecký státní příslušník, který porušil podmínku povolení k pobytu, které mu bylo dříve uděleno.
50. V souladu s tím také Soudní dvůr v uvedené věci Tum a Dari, jakož i ve srovnatelné věci Savas výsledně nevycházel z existence zneužití práva.
51. Ve věci Tum a Dari se dovolávaly klauzule „standstill“ dvě osoby, které pobývaly v členském státě navzdory rozhodnutí o vyhoštění po zamítnutých žádostech o azyl. Soudní dvůr zde výslovně odmítl argument, že se turecký státní příslušník může dovolávat klauzule „standstill“ pouze tehdy, jestliže řádně přicestoval do členského státu(31). Ve věci Savas porušila dotyčná osoba vnitrostátní ustanovení v oblasti přistěhovalectví, když se dovolávala klauzule „standstill“. To však Soudní dvůr nepřimělo k tomu, aby jí zakázal uplatňovat klauzuli „standstill“(32).
52. Nejinak by tudíž bylo třeba výsledně posuzovat případ, jakým je případ v původním řízení, v němž osoba, dovolávající se klauzule „standstill“, dokonce – na rozdíl od již rozhodnutých případů – disponovala povolením k pobytu a porušila pouze podmínku tohoto povolení. Konečně žalobce v původním řízení nepřicestoval do Spojeného království protiprávně, ale měl povolení ke vstupu a dokonce pracovní povolení, byť nikoli pro samostatnou výdělečnou činnost. Porušil podmínku povolení k pobytu pouze zahájením samostatné výdělečné činnosti, jejíž výkon však zanedlouho na to opět zastavil.
53. Dále je třeba se ještě zabývat rozsudkem Soudního dvora ve věci Kondova(33). Tento rozsudek uvádějí žalovaný v původním řízení a vláda Spojeného království.
54. Tato věc se týkala Evropské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Bulharskem na straně druhé(34).
55. Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že bulharský státní příslušník, který zamýšlel vykonávat v členském státě závislou nebo samostatnou výdělečnou činnost a který zmaří příslušné kontroly vnitrostátních orgánů tím, že nepravdivě prohlásí, že zamýšlí přicestovat do tohoto státu za účelem sezónní práce, nespadá do oblasti ochrany, kterou mu přiznává Evropská dohoda(35).
56. Pokud by bylo bulharským státním příslušníkům umožněno předložit v hostitelském členském státě kdykoli žádost o usazení bez ohledu na dřívější porušení vnitrostátních právních předpisů v oblasti přistěhovalectví, mohlo by to tyto státní příslušníky svádět k tomu, aby nejprve ilegálně pobývali na území hostitelského členského státu a podřídili se vnitrostátním kontrolním předpisům až po splnění hmotněprávních požadavků vyžadovaných těmito právními předpisy(36).
57. Toto zjištění Soudního dvora uvádějí žalovaný v původním řízení a vláda Spojeného království v projednávaném případě proto, aby znemožnili žalobci dovolat se klauzule „standstill“. Pro odůvodnění souběhu odkazují na již uvedený argument, že porušení povinnosti žalobce vedlo k tomu, že mohl splňovat hmotněprávní pravidla v oblasti přistěhovalectví z roku 1973.
58. Uvedený rozsudek však nelze přenést na projednávaný případ. Na rozdíl od čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu k asociační dohodě EHS-Turecko přiznávala Evropská dohoda použitelná ve věci Kondova právo usazování. Článek 45 této dohody stanovil rovné zacházení bulharských státních příslušníků a státních příslušníků členských států. Členské státy byly podle článku 59 Evropské dohody příslušné pouze pro úpravu prvního vstupu. Nepřekvapí tudíž, že Soudní dvůr ve věci Kondova, ve které dohoda zakládá hmotněprávní nárok, souhlasil i s možností odepřít dovolávání se tohoto hmotněprávního nároku z důvodů zneužití práva.
59. Závěr ve věci Kondova však nelze přenést na takovou klauzuli „standstill“, jako je klauzule upravená v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu. Jak již bylo zmíněno, nezakládá totiž klauzule „standstill“ dodatkového protokolu hmotněprávní nárok na usazení nebo na rovné zacházení s vlastními státními příslušníky, ale stanoví pouze, jaké vnitrostátní právo se použije.
60. Výsledně je tudíž třeba konstatovat, že jednotlivci nelze z důvodu zneužití práva zabránit v tom, aby se dovolával klauzule „standstill“ upravené v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu. Takovému zneužití práva je naopak třeba čelit v rámci použití vnitrostátního práva. Vnitrostátní právo stanoví podle údajů zúčastněných stran i možnost zohlednění.
61. Závěrem je třeba zabývat se krátce aspektem vyplývajícím z tvrzení žalobce. Žalobce poukázal ve své žalobě na skutečnost, že existoval písemný pokyn Secretary of State určený jeho referentům(37), podle kterého měly orgány tolerovat zahájení samostatné výdělečné činnosti tureckým státním příslušníkem, jestliže byl držitelem povolení k pobytu a podal žádost o další pobyt z titulu samostatné výdělečné činnosti. Secretary of State zavedl následně správní praxi, která nebrala ohled na porušení povinnosti získat před zahájením samostatné výdělečné činnosti nejprve povolení.
62. Takový skutkový stav by nastolil zajímavou otázku, do jaké míry může představovat samotný odklon od výhodnější správní praxe, zavedené v mezidobí, porušení klauzule „standstill“(38). Konečně Soudní dvůr nedávno rozhodl, že i zrušení výhodnějšího zákonného ustanovení, zavedeného po rozhodném dni uvedeném v klauzuli „standstill“, je v rozporu se zákazem zavádění „nových omezení“ klauzule „standstill“, byť nová právní situace nevede k méně výhodnému stavu, než byl stav platný k rozhodnému dni(39). Vzhledem k tomu, že předkládající soud nicméně v tomto směru neformuloval žádnou otázku, že tato otázka nebyla zmíněna zúčastněnými stranami a že ani z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá příslušný skutkový stav, nelze se touto otázkou vyčerpávajícím způsobem zabývat v rámci projednávaného případu.
VI – Závěry
63. S ohledem na předchozí úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na žádost Court of Appeal of England and Wales o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl takto:
„Turecký státní příslušník, který je držitelem povolení k pobytu v členském státě podmíněného zákazem samostatné výdělečné činnosti a který zahájí v rozporu s touto podmínkou samostatnou výdělečnou činnost a následně požádá vnitrostátní orgány o prodloužení povolení k pobytu na základě podnikání, které zahájil, je nezávisle na porušení podmínky svého povolení k pobytu oprávněn dovolávat se klauzule „standstill“ upravené v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu k Dohodě zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem.“