USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(prvního senátu)
20. července 2016
Věc F‑67/11 DEP
Luigi Marcuccio
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Řízení – Určení výše nákladů řízení“
Předmět: Návrh na určení výše nákladů řízení podaný Evropskou komisí v návaznosti na usnesení Soudu pro veřejnou službu ze dne 28. května 2013, Marcuccio v. Komise (F‑67/11, EU:F:2013:65), jakož i usnesení předsedy Soudu pro veřejnou službu ze dne 16. listopadu 2011, Marcuccio v. Komise (F‑67/11 R, EU:F:2011:184).
Rozhodnutí: Celková částka nákladů řízení, kterou Luigi Marcuccio uhradí Evropské komisi jako náklady řízení, jejichž náhradu lze přiznat, ve věci F‑67/11, včetně nákladů připadajících na řízení o předběžném opatření ve věci F‑67/11 R, se stanoví na 6 500 eur. K této částce se budou vztahovat úroky z prodlení od data doručení tohoto usnesení až do dne jejího skutečného zaplacení, v sazbě vypočítané na základě sazby stanovené Evropskou centrální bankou na její hlavní refinanční operace, platné v první kalendářní den měsíce splatnosti předmětné platby, navýšené o 3,5 procentního bodu.
Shrnutí
1. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Náklady řízení, jejichž náhradu lze přiznat – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Pojem – Odměna vyplacená orgánem svému advokátovi – Zahrnutí
[Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec a příloha I, čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 105 písm. c)]
2. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Určení nákladů řízení na základě přesných údajů poskytnutých navrhovatelem, nebo, v případě jejich neposkytnutí, na základě spravedlivého posouzení unijním soudem – Paušální povaha odměny advokáta – Neexistence vlivu na posuzovací pravomoc soudu
[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 105 písm. c)]
1. Z článku 105 písm. c) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu vyplývá, že náklady řízení, jejichž náhradu lze přiznat, jsou omezeny na náklady vynaložené v souvislosti s řízením před Soudem pro veřejnou službu a na náklady, které byly k tomuto účelu nutné.
Při stanovení výše nákladů řízení, jejichž náhradu lze přiznat, Soud zohlední všechny okolnosti věci až do okamžiku vyhlášení usnesení o určení výše nákladů řízení, a to včetně nutných výdajů souvisejících s řízením o určení výše nákladů řízení.
Jak v tomto ohledu vyplývá z čl. 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který se na Soud pro veřejnou službu použije na základě čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu, mohou orgány využít pomoci advokáta. Odměna tohoto advokáta tudíž spadá pod pojem nutné výdaje vynaložené souvislosti s řízením, aniž je orgán povinen prokázat, že je taková pomoc objektivně odůvodněná. I když skutečnost, že Komise využila dvou zmocněnců a externího advokáta ve věci v hlavním řízení a ve věci návrhu na předběžné opatření, nemá vliv na potenciálně nahraditelnou povahu těchto nákladů řízení, jelikož neexistuje nic, co by jejich nahrazení v zásadě umožnilo vyloučit, může mít tedy vliv na stanovení výše nákladů řízení vynaložených v souvislosti s řízením, které mají být nahrazeny in fine.
(viz body 25, 28 a 29)
Odkazy:
Tribunál Evropské unie: usnesení ze dne 23. března 2012, Kerstens v. Komise, T‑498/09 P-DEP, EU:T:2012:147, body 15 a 20, a ze dne 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P-DEP, EU:T:2013:269, bod 14
Soud pro veřejnou službu: usnesení ze dne 26. dubna 2010, Schönberger v. Parlament, F‑7/08 DEP, EU:F:2010:32, bod 23
2. Unijní soud není oprávněn určit výši odměn, které mají být zaplaceny účastníky řízení jejich vlastním advokátům, ale je oprávněn určit, do jaké výše mohou být tyto odměny nahrazeny účastníkem řízení, kterému bylo uloženo nahradit náklady řízení. Při rozhodování o návrhu na určení výše nákladů řízení není unijní soud povinen vzít v úvahu vnitrostátní sazebník, podle něhož se stanovují odměny advokátů, ani případnou dohodu uzavřenou v tomto ohledu mezi dotčeným účastníkem řízení a jeho zmocněnci nebo poradci.
Dále vzhledem k tomu, že v unijním právu neexistují předpisy, které by měly povahu sazebníku, je soud povinen volně posoudit okolnosti věci s přihlédnutím k předmětu a povaze řízení, jeho významu z hlediska unijního práva, jakož i obtížnosti věci, rozsahu práce, kterou si soudní řízení mohlo vyžádat od zúčastněných zmocněnců nebo poradců, a hospodářským zájmům, které spor pro účastníky řízení představoval.
Za účelem posouzení nutnosti výdajů skutečně vynaložených v souvislosti s řízením na základě uvedených kritérií musí navrhovatel poskytnout přesné údaje. V témže smyslu nemá paušální povaha odměny vliv na to, jak Soud posoudí částky vymahatelné z titulu náhrady nákladů řízení, jelikož soud se opírá o ustálená kritéria stanovená judikaturou a o přesné údaje, které mu musí poskytnout účastníci řízení. I když neposkytnutí takových informací nebrání Soudu v tom, aby na základě spravedlivého posouzení stanovil výši nákladů řízení, jejichž náhradu lze přiznat, dostává se tím do situace, ve které musí nevyhnutelně požadavky navrhovatele posoudit striktně.
(viz body 26, 27, 32 a 37)
Odkazy:
Soudní dvůr: usnesení ze dne 17. února 2004, DAI v. ARAP a další, C‑321/99 P-DEP, EU:C:2004:103, bod 23
Tribunál Evropské unie: usnesení ze dne 31. března 2011, Tetra Laval v. Komise, T‑5/02 DEP a T‑80/02 DEP, EU:T:2011:129, bod 68, a ze dne 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P-DEP, EU:T:2013:269, bod 16
Soud pro veřejnou službu: usnesení ze dne 10. listopadu 2009, X v. Parlament, F‑14/08 DEP, EU:F:2009:149, bod 22; ze dne 26. dubna 2010, Schönberger v. Parlament, F‑7/08 DEP, EU:F:2010:32, bod 24, a ze dne 27. září 2011, De Nicola v. EIB, F‑55/08 DEP, EU:F:2011:155, body 40 a 41