ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(druhý senát)
10. března 2011
Věc F‑27/10
Christian Begue a další
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Příplatek náležící pracovníkům za pravidelnou pracovní pohotovost – Články 55 a 56b služebního řádu – Nařízení (EHS, Euratom, ESUO) č. 495/77“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, který se podle jejího článku 106a použije na Smlouvu o ESAE, kterou se Ch. Begue a dalších 17 žalobců, jejichž jména jsou uvedena v příloze tohoto rozsudku, domáhá zrušení rozhodnutí orgánu Komise oprávněného uzavírat smlouvy ze dne 2. února 2010, kterým byly zamítnuty jejich stížnosti proti rozhodnutí ze dne 3. září 2009, kterým nebylo vyhověno jejich žádostem o vyplacení příplatků za pracovní pohotovost, upravených článkem 56b služebního řádu úředníků Evropské unie, se zpětnou platností
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobci ponesou vlastní náklady řízení a uhradí náklady řízení vynaložené Komisí.
Shrnutí
1. Úředníci – Pracovní podmínky – Příplatek za pracovní pohotovost
(Služební řád, čl. 56b první pododstavec; nařízení Rady č. 495/77, čl. 1 odst. 1 první pododstavec)
2. Úředníci – Pracovní podmínky – Příplatek za pracovní pohotovost
(Služební řád, články 55 a 56b; Listina základních práv Evropské unie, čl. 31 odst. 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88)
1. Úředník může požadovat příplatek za pracovní pohotovost stanovený v článku 56b služebního řádu pouze tehdy, pokud jsou splněny dvě podmínky, jež je třeba vykládat restriktivně. Zaprvé, podle uvedeného čl. 56b prvního pododstavce, úředník, který je povinen zůstávat mimo obvyklou pracovní dobu doma nebo na pracovišti v pohotovosti, má u těchto pohotovostních služeb nárok na zvláštní příplatky. Zadruhé, úředník musí být zaměstnaný v útvaru, který splňuje charakteristiky vyjmenované v čl. 1 odst. 1 prvním pododstavci nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 495/77 ze dne 8. března 1977 o stanovení kategorií příjemců, podmínek poskytování a výše příspěvků, které mohou být poskytovány úředníkům za pravidelnou pracovní pohotovost, jako je například útvar, ve kterém se provádějí činnosti spojené s bezpečností a prevencí nebo ve kterém se poskytuje podpora pro mimořádná či krizová koordinační opatření.
(viz body 44 a 76)
2. Jedině útvar nebo část útvaru čítající několik úředníků nebo zaměstnanců může být jakožto kolektiv nucen k tomu, aby byl k dispozici 24 hodin denně po celý rok, a tedy odůvodňovat poskytování příplatku za pracovní pohotovost stanoveného v článku 56b služebního řádu svým úředníkům a zaměstnancům.
Pohotovostní služba po 24 hodin denně totiž vyžaduje organizaci pracovních podmínek, která je v souladu s minimálními požadavky v oblasti zdraví a bezpečnosti úředníků. V tomto ohledu čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie stanoví, že každý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou. Mimoto pracovní režim, který nepřiznává pracovníkům nárok na denní odpočinek, i když se jedná o smlouvu s maximální délkou 80 dnů ročně, nejen zbavuje své podstaty subjektivní právo, které je směrnicí 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby výslovně přiznáno, ale je rovněž v rozporu s cílem této směrnice.
Z toho vyplývá, že příplatek za pracovní pohotovost, stanovený v článku 56b služebního řádu, nekompenzuje skutečnost, že pracovník může být kdykoli kontaktován orgánem, jak stanoví čl. 55 první pododstavec služebního řádu, ale skutečnost, že pracovník podléhá zvláštní povinnosti, a to povinnosti zajistit výkon služby umožňující útvaru, k němuž patří, být nepřetržitě v provozu. Pojem „pracovní pohotovost“ ve smyslu článku 56b služebního řádu jde nad rámec disponibility ve smyslu článku 55 služebního řádu.
(viz body 49, 55 a 57 až 59)
Odkazy:
Soudní dvůr: 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, bod 94; 14. října 2010, Union syndicale „Solidaires Isère“, C‑428/09, body 50, 59 a 60