ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (druhého senátu)
30. dubna 2009(*)
„Veřejná služba – Pomocní zaměstnanci po dobu zasedání Parlamentu – Přípustnost – Postup před zahájením soudního řízení – Článek 283 ES – Článek 78 PŘOZ – Námitka protiprávnosti – Rovné zacházení – Stabilita zaměstnání – Směrnice 1999/70 – Smlouvy na dobu určitou – Dovolatelnost“
Ve věci F‑65/07,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 EA,
Laleh Aayhan, s bydlištěm ve Štrasburku (Francie), a 79 dalších bývalých pomocných zaměstnanců po dobu zasedání, jejichž jména jsou uvedena v příloze, zastoupení R. Blindauerem, advokátem,
žalobci,
proti
Evropskému parlamentu, původně zastoupenému M. Mustapha-Pachou a R. Ignătescu, jako zmocněnci, dále R. Ignătescu a S. Seyr, jako zmocněnci,
žalovanému,
SOUD (druhý senát),
ve složení H. Kanninen, předseda, I. Boruta a S. Van Raepenbusch (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. listopadu 2008,
vydává tento
Rozsudek
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 29. června 2007 se L. Aayhan a 79 dalších bývalých pomocných zaměstnanců po dobu zasedání Evropského parlamentu domáhají zejména zrušení rozhodnutí orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“) ze dne 20. dubna 2007, kterým se zamítá jejich údajná „stížnost“ ze dne 19. prosince 2006 směřující k tomu, aby po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou uzavřené každým z nich s Parlamentem byly považovány za jedinou smlouvu na dobu neurčitou na zkrácený pracovní úvazek, aby dotyčné osoby byly v tomto postavení opětovně zaměstnány v Parlamentu a aby jim příslušelo právo na náhradu „odpovídající“ nároku na placenou dovolenou, který jim vznikl za všechna odpracovaná období.
Právní rámec
1. Pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství
2 Na základě čl. 52 druhé věty pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství (dále jen „PŘOZ“) „[p]o 31. prosinci 2006 nesmějí být přijímáni žádní noví pomocní zaměstnanci“.
3 Článek 58 první pododstavec PŘOZ stanoví:
„Pomocní zaměstnanci mají nárok na dva pracovní dny placené dovolené za měsíc služby; žádné období kratší než patnáct dnů nebo jedna polovina měsíce služby nezakládá nárok na dovolenou.“
4 Článek 78 PŘOZ, spadající pod hlavu III „Pomocní zaměstnanci“, stanoví:
„Odchylně od ustanovení této hlavy pomocní zaměstnanci přijatí […] [P]arlamentem po dobu jeho zasedání podléhají podmínkám přijetí a odměňování stanoveným dohodou mezi Parlamentem, Radou Evropy a Shromážděním Západoevropské unie o přijetí těchto zaměstnanců.
Ustanovení této dohody a jakýchkoli dalších změn této dohody se oznámí příslušným rozpočtovým orgánům jeden měsíc před jejich vstupem v platnost.
Stejné podmínky přijetí a odměňování, které se vztahují na konferenční tlumočníky přijaté […] [P]arlamentem, se vztahují na pomocné zaměstnance přijaté Komisí [Evropských společenství] na místa konferenčních tlumočníků jménem orgánů a institucí Společenství.
Použitelnost ustanovení tohoto článku končí dnem 31. prosince 2006, od kterého budou dotčení zaměstnanci podléhat podmínkám stanoveným podle postupu uvedeného v článku 90.“
5 Článek 90 PŘOZ, který je obsažen v hlavě IV „Smluvní zaměstnanci“ kapitole 5 „Zvláštní ustanovení pro smluvní zaměstnance uvedené v článku 3b“, stanoví:
„Odchylně od ustanovení této hlavy se na konferenční tlumočníky, kteří jsou přijímáni […] [P]arlamentem nebo Komisí jménem orgánů a institucí Společenství, vztahují podmínky stanovené v dohodě ze dne 28. července 1999 mezi […] [P]arlamentem, Komisí a Soudním dvorem [Evropských společenství] uzavřené jménem orgánů na jedné straně a profesními sdruženími na straně druhé.
Do 31. prosince 2006 budou přijaty v souladu s postupem stanoveným v článku 78 změny k této dohodě vyvolané vstupem v platnost nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 [ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a PŘOZ, Úř. věst. L 124, s. 1]. Po 31. prosinci 2006 budou změny k této dohodě přijímány dohodou mezi orgány. “
6 Na základě článku 91 PŘOZ, který je obsažen rovněž v hlavě IV „Smluvní zaměstnanci“ kapitole 6 „Pracovní podmínky“, „se [o]bdobně použijí články 16 až 18“. Článek 16 první pododstavec PŘOZ odkazuje, co se týče především pracovní doby, zejména na „[u]stanovení článků […] 55 až 61 služebního řádu [úředníků Evropských společenství]“, čl. 55a odst. 4 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“), jenž sám odkazuje, co se týče zkráceného pracovního úvazku, na přílohu IVa služebního řádu, jejíž čl. 1 třetí pododstavec třetí věta stanoví:
„Zkrácený pracovní úvazek nesmí být kratší než polovina obvyklé pracovní doby.“
2. Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou
7 Z druhého a třetího pododstavce preambule, jakož i z bodů 6 až 8 obecného odůvodnění rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda“), jež je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 175, s. 43; Zvl. 05/03, s. 368), v podstatě vyplývá, že:
– strany rámcové dohody uznávají, že na jedné straně pracovní smlouvy na dobu neurčitou jsou a nadále budou obecnou formou pracovního poměru, jelikož přispívají ke kvalitě života dotyčných zaměstnanců a zlepšují jejich výkon, avšak že na druhé straně pracovní smlouvy na dobu určitou odpovídají za určitých okolností potřebám jak zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců;
– rámcová dohoda stanoví obecné zásady a minimální požadavky týkající se pracovních poměrů na dobu určitou tím, že vytváří zejména obecný rámec k zajištění rovného zacházení se zaměstnanci s pracovním poměrem na dobu určitou jejich ochranou před jakoukoliv diskriminací, jakož i k zabránění zneužití vyplývajícího z použití po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou, přičemž se obrací na členské státy a sociální partnery, aby definovali podrobné podmínky pro použití uvedených zásad a požadavků pro účely zohlednění specifické vnitrostátní, odvětvové a sezónní situace;
– podle stran rámcové dohody představuje použití pracovních smluv na dobu určitou, založených na objektivních příčinách, určitý způsob, jak zabránit zneužívání pracovníků.
8 Účelem rámcové dohody je podle jejího ustanovení 1:
„a) zlepšit kvalitu práce na dobu určitou zajištěním uplatňování zásady zákazu diskriminace;
b) vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou.“
9 Ustanovení 5 rámcové dohody stanoví:
„1. K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření pro předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření:
a) objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů;
b) maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů na dobu určitou;
c) počet obnovení těchto smluv a poměrů.
2. Členské státy po konzultaci se sociálními partnery nebo případně sociální partneři stanoví podmínky, za jakých jsou pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou:
a) považovány za ,po sobě jdoucí‘;
b) považovány za uzavřené na dobu neurčitou.“
Skutkový základ sporu
10 Všichni žalobci jsou bývalými pomocnými zaměstnanci, kteří byli v souladu s článkem 78 PŘOZ několikrát zaměstnáni Parlamentem po dobu jeho zasedání, pokaždé na základě smlouvy na dobu určitou, aby vykonávali funkce vychovatele v jeslích, pracovníka pečujícího o děti, daktylografa, technika, kuchaře, učitele jazyků, šatnáře, speditéra, vrátného, pracovníka zhotovujícího kopie, asistenta a další funkce.
11 S výhledem, že se Parlament od 1. ledna 2007 chystal využívat agenturních zaměstnanců k pokrytí svých personálních potřeb po dobu zasedání, zaslal právní zástupce žalobců generálnímu řediteli generálního ředitelství (GŘ) „Personál“ dne 18. září 2006 dopis obsahující několik výtek týkajících se režimu, který byl dosud uplatňován na pomocné zaměstnance po dobu zasedání, zejména co se týče délky jejich smluv a práva na placenou dovolenou, jakož i záměru Parlamentu přeměnit od 1. ledna 2007 bývalé smlouvy pomocných zaměstnanců po dobu zasedání na smlouvy o dočasné pracovní činnosti agenturních zaměstnanců. Konečně právní zástupce žalobců žádal, aby jejich smlouvy pomocných zaměstnanců po dobu zasedání na dobu určitou byly na základě článků 3a nebo 3b PŘOZ přeměněny ve smlouvy smluvních zaměstnanců na dobu neurčitou na zkrácený pracovní úvazek (konkrétněji na čtvrtinu úvazku), aby tak jeho klienti získali zpětně právo na placenou dovolenou a aby byly ukončeny všechny smluvní vztahy s agenturou práce, kterou Parlament zamýšlel využívat.
12 Generální ředitel GŘ „Personál“ poté, co se setkal s právním zástupcem žalobců dne 9. října 2006, dopisem ze dne 26. října 2006 v podstatě odpověděl, že nelze zaměstnat pomocné zaměstnance po dobu zasedání jako smluvní zaměstnance na základě článků 3a nebo 3b PŘOZ a že využívání dočasně přidělených agenturních zaměstnanců k zajištění řádného průběhu zasedání Parlamentu ve Štrasburku (Francie) je v souladu s právními předpisy, a to jak s ohledem na PŘOZ, tak s ohledem na francouzské právo.
13 Dopisem ze dne 19. prosince 2006 podali žalobci údajnou stížnost proti rozhodnutí ze dne 26. října 2006, kterým se zamítá žádost ze dne 18. září 2006, jíž žádali OOUPS, aby zrušil uvedené rozhodnutí, a v důsledku toho „považoval všechny smlouvy na dobu určitou, které žalobci uzavřeli s Parlamentem, za jedinou smlouvu na dobu neurčitou, která se prodlužuje i na období po 1. lednu 2007, přijal všechny tyto zaměstnance se smlouvou na dobu neurčitou zpět a aby přiznal každému žalujícímu zaměstnanci náhradu, která odpovídá nároku na placenou dovolenou, který zaměstnanci vznikl za veškerá období odpracovaná od počátku přijetí do zaměstnání“.
14 Dne 20. dubna 2007 odpověděl generální ředitel GŘ „Personál“ poté, co překvalifikoval dopis ze dne 19. prosince 2006 na „žádost“ ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, že jí nemůže vyhovět.
15 Dne 21. června 2007 podali žalobci proti zamítavému rozhodnutí ze dne 20. dubna 2007 stížnost.
16 Rozhodnutím ze dne 25. října 2007 OOUPS posledně uvedenou stížnost zamítl.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
17 Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu dne 29. listopadu 2007 vznesl Parlament námitku nepřípustnosti proti žalobě podle něho na základě článku 114 jednacího řádu Soudu prvního stupně Evropských společenství, který se na Soud použije obdobně v souladu s čl. 3 odst. 4 rozhodnutí Rady 2004/752/ES, Euratom ze dne 2. listopadu 2004 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (Úř. věst. L 333, s. 7) až do vstupu jeho jednacího řádu v platnost.
18 Dopisem došlým kanceláři Soudu faxem dne 21. ledna 2008 (prvopis dopisu byl předložen dne 24. ledna 2008) předložili žalobci vyjádření k námitce nepřípustnosti.
19 Usnesením ze dne 13. března 2008 nařídil Soud, aby projednání námitky nepřípustnosti vznesené Parlamentem bylo spojeno s projednáním věci samé v souladu s čl. 78 odst. 3 třetím pododstavcem jednacího řádu použitelného od 1. listopadu 2007, tj. ode dne předcházejícího dni, ve kterém byla tato námitka nepřípustnosti podána.
20 Žalobci navrhují, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí Parlamentu ze dne 20. dubna 2007, kterým zamítá jejich stížnost ze dne 19. prosince 2006.
V důsledku toho:
– přeměnil všechny smlouvy na dobu určitou uzavřené s Parlamentem v jedinou smlouvu na dobu neurčitou;
– rozhodl, že Parlament má povinnost je opětovně zaměstnat na základě smlouvy na dobu neurčitou;
– rozhodl, že zaměstnanci Parlamentu zvaní pomocní zaměstnanci po dobu zasedání mají právo na náhradu odpovídající nároku na placenou dovolenou, který jim vznikl za veškerá odpracovaná období od počátku jejich zaměstnání;
– uložil Parlamentu, aby každému z nich zaplatil částku 2000 eur z důvodu jejich nevratných nákladů řízení;
– uložil Parlamentu náhradu nákladů tohoto řízení.
21 Parlament navrhuje, aby Soud:
– prohlásil údajnou žalobu pro nečinnost zjevně nepřípustnou;
– prohlásil žalobu na neplatnost neopodstatněnou;
– odmítl jako nepřípustný návrh žalobců přeměnit všechny smlouvy na dobu určitou uzavřené s Parlamentem v jedinou smlouvu na dobu neurčitou;
– odmítl jako nepřípustný návrh na opětovné zaměstnání všech těchto zaměstnanců na základě smlouvy na dobu neurčitou;
– zamítl jako neopodstatněný návrh na přiznání žalobcům náhrady odpovídající nároku na placenou dovolenou;
– prohlásil za nepřípustný návrh na zaplacení každému z žalobců částku 2 000 eur z důvodu jejich „nevratných nákladů řízení“;
– rozhodl o náhradě nákladů řízení podle práva.
22 Žalobou došlou kanceláři Soudu faxem dne 21. ledna 2008 (prvopis žaloby byl podán dne 28. ledna 2008) se žalobci domáhají zejména zrušení rozhodnutí ze dne 25. října 2007, kterým se zamítá jejich stížnost ze dne 27. června 2007 (věc zapsaná do rejstříku pod číslem F‑10/08).
23 Na jednání Soud žalobce vyzval, aby předložili svou poslední smlouvu pomocného zaměstnance po dobu zasedání uzavřenou s Parlamentem před podáním své údajné stížnosti dne 19. prosince 2006. Této žádosti bylo vyhověno dopisem došlým kanceláři Soudu dne 26. listopadu 2008 faxem (prvopis dopisu byl předložen dne 1. prosince 2008). Parlament předložil vyjádření k tomuto dopisu dne 12. prosince 2008, v den, kdy ústní část řízení byla uzavřena a bylo zahájeno projednání v této věci.
K přípustnosti žaloby
1. Argumenty účastníků řízení
24 Parlament má za to, že žaloba je zjevně nepřípustná.
25 Podle Parlamentu totiž první dopis právního zástupce žalobců ze dne 18. září 2006 představuje pouze soubor úvah týkajících se zejména legality článku 78 PŘOZ, právní situace pomocných zaměstnanců po dobu zasedání a řešení přijatého Parlamentem využívat od 1. ledna 2007 dočasně přidělených pracovníků.
26 Tento dopis neobsahoval žádnou konkrétní a formální žádost určenou OOUPS o přijetí rozhodnutí vůči žalobcům a byl ukončen návrhem na setkání s generálním ředitelem GŘ „Personál“, aby případ projednali. K tomuto setkání skutečně došlo dne 9. října 2006.
27 Odpověď generálního ředitele GŘ „Personál“ ze dne 26. října 2006 není v žádném případě rozhodnutím a jejím účelem bylo pouze shrnout postoj Parlamentu k hlavním bodům evokovaným na tomto setkání.
28 Naproti tomu dopis žalobců ze dne 19. prosince 2006 obsahoval konkrétní žádosti a musí být kvalifikován jako žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, a nikoliv jako stížnost vzhledem k tomu, že Parlament nepřijal k tomuto datu žádné rozhodnutí, které by nepříznivě zasahovalo do právního postavení žalobců.
29 Parlament proto uvádí, že žalobci byli oprávněni podat dne 21. června 2007 stížnost proti rozhodnutí OOUPS ze dne 20. dubna 2007, které uvedenou žádost zamítlo. Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím OOUPS ze dne 25. října 2007.
30 Za těchto podmínek je třeba považovat žalobu podanou dne 29. června 2007 za předčasnou, jelikož postup před zahájením soudního řízení nebyl k tomuto dni ukončen, a tedy za nepřípustnou.
31 Dále Parlament zpochybňuje přípustnost návrhových žádání v žalobě směřujících jednak k tomu, aby všechny smlouvy na dobu určitou uzavřené žalobci s Parlamentem byly přeměněny v jedinou smlouvu na dobu neurčitou, a jednak k tomu, aby Soud rozhodl, že Parlament má povinnost zaměstnat všechny dotčené zaměstnance na základě smluv na dobu neurčitou.
32 Podle Parlamentu pouze OOUPS má právo zaměstnat dočasného nebo pomocného zaměstnance. Navíc v rámci pravomoci zrušit akt, která je mu svěřena článkem 230 ES není soud Společenství oprávněn ukládat orgánům soudní příkazy. Parlament dodává, že článek 233 ES stanoví rozdělení pravomocí mezi soudní a výkonnou mocí tak, aby příslušelo orgánu, který zrušený akt vydal, určit opatření požadovaná pro vykonání zrušujícího rozsudku, přičemž pod kontrolou soudu Společenství požívá posuzovací pravomoci, kterou za tímto účelem disponuje, a řídí se jak výrokem a odůvodněním rozsudku, který má povinnost vykonat, tak ustanoveními práva Společenství.
33 Konečně na jednání měl Parlament za to, že žaloba je rovněž nepřípustná z důvodu, že smlouvy dočasného zaměstnance na dobu určitou uzavřené žalobci s Parlamentem nebyly nikdy napadeny ve lhůtách stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu.
34 Žalobci se naopak domnívají, že dopis ze dne 18. září 2006 představuje žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu. Nicméně prohlašují, že podali novou žalobu směřující proti rozhodnutí ze dne 25. října 2007 pro případ, že by byl dopis ze dne 18. září 2006 považován za žádost.
2. Závěry Soudu
35 Je třeba zaprvé připomenout, že podle ustálené judikatury závisí kvalifikace dopisu nebo sdělení jakožto žádosti ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu pouze na posouzení Soudu, a nikoli na vůli účastníků řízení (usnesení Soudu prvního stupně ze dne 15. července 1993, Hogan v. Parlament, T‑115/92, Recueil, s. II‑895, bod 36, a ze dne 20. srpna 1998, Collins v. Výbor regionů, T‑132/97, Recueil FP, s. I‑A‑469 a II‑1379, body 12 až 16).
36 V projednávaném případě je jasné, že žalobci požádali dopisem ze dne 18. září 2006, aby byly každému z nich přeměněny na základě článků 3a nebo 3b PŘOZ všechny jejich smlouvy pomocného zaměstnance po dobu zasedání ve smlouvu smluvního zaměstnance na dobu neurčitou na zkrácený pracovní úvazek, jakož i to, aby jim byla vyplacena odpovídající náhrada za placenou dovolenou za odpracované doby a aby byly ukončeny všechny smluvní vztahy s agenturou práce, kterou Parlament zamýšlel využívat. Tento dopis je třeba kvalifikovat jako žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu.
37 Okolnost, že tato žádost obsahovala výzvu k „projednání“ záležitosti s „ředitelem lidských zdrojů“ Parlamentu, nemůže zpochybnit její právní kvalifikaci.
38 Za těchto podmínek je třeba kvalifikovat dopis ze dne 19. prosince 2006 jako stížnost směřující proti rozhodnutí ze dne 26. října 2006, kterým se zamítá žádost ze dne 18. září 2006, přičemž tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 20. dubna 2007.
39 Zadruhé je třeba přezkoumat otázku, zda žalobci tím, že podali žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, použili správně administrativní postup upravený v článcích 90 a 91 služebního řádu, na které odkazuje článek 46 PŘOZ.
40 V tomto ohledu je ustálenou judikaturou, že bylo-li již orgánem oprávněným ke jmenování přijato rozhodnutí a představuje akt, který nepříznivě zasahuje do právního postavení úředníka, tento úředník, pokud zamýšlí požádat o zrušení, změnu nebo zpětvzetí tohoto aktu, musí podat žádost nikoliv ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, nýbrž použít řízení o stížnosti stanovené v čl. 90 odst. 2 (viz v tomto smyslu usnesení Soudu prvního stupně ze dne 7. června 1991, Weyrich v. Komise, T‑14/91, Recueil, s. II‑235, body 32 a 34; ze dne 1. dubna 2003, Mascetti v. Komise, T‑11/01, Recueil FP, s. I‑A‑117 a II‑579, bod 33; rozsudek Soudu ze dne 28. června 2006, Le Maire v. Komise, F‑27/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑47 a II‑A‑1‑159, bod 36).
41 V projednávaném případě, jak vyplývá z bodu 36 tohoto rozsudku, zamýšleli žalobci svou žádostí ze dne 18. září 2006 přimět administrativu jednak k přeměně svých po sobě jdoucích smluv pomocného zaměstnance po dobu zasedání v jediné smlouvy smluvního zaměstnance na dobu neurčitou, na základě článků 3a nebo 3b PŘOZ, a jednak vyplacení náhrady škody, která jim vznikla z důvodu nepřiznání placené dovolené za uplynulá odpracovaná období.
42 Co se týče první části žádosti, Parlament na jednání v podstatě tvrdil, že žalobci měli ve stanovených lhůtách využít řízení o stížnosti upraveného v čl. 90 odst. 2 služebního řádu přinejmenším pokud jde o jejich poslední smlouvu pomocného zaměstnance po dobu zasedání, a to s poukazem na to, že nebyla uzavřena na dobu neurčitou.
43 Je pravda, že smlouva vyvolává své účinky obvykle od okamžiku svého podpisu. Právě ode dne podpisu je tudíž třeba počítat lhůtu pro podání stížnosti ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. července 2002, Martínez Páramo a další v. Komise, T‑137/99 a T‑18/00, Recueil FP, s. I‑A‑119 a II‑639, bod 56). V projednávaném případě tak bylo myslitelné, aby žalobci podali formálně stížnost proti jedné ze svých posledních smluv pomocného zaměstnance po dobu zasedání z důvodu, že smlouva nebyla uzavřena na dobu neurčitou ani založena na článcích 3a nebo 3b PŘOZ.
44 Nicméně s ohledem na povahu žalobních důvodů uplatněných žalobci a argumentů dovolávaných na jejich podporu, jakož i na všechna období odpracovaná v Parlamentu v postavení pomocného zaměstnance po dobu zasedání, bylo pro ně zcela přípustné, s ohledem na systém opravných prostředků, jak je stanoven v článcích 90 a 91 služebního řádu, vyzvat nejdříve Parlament prostřednictvím žádosti ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, aby uplatnil svou posuzovací pravomoc, když byl obeznámen s takto uplatněnými důvody a argumenty, a aby přijal formálně rozhodnutí ohledně možnosti kvalifikovat všechny sporné smlouvy jako smlouvy na dobu neurčitou, tedy rozhodnutí, které by mohlo být následně napadeno stížností a poté případně žalobou.
45 V každém případě, i kdyby bylo názoru Parlamentu v tomto bodě přisvědčeno, je třeba konstatovat, že stížnost podaná žalobci dne 19. prosince 2006 může být s ohledem na svůj účel a obsah jednoduše vykládána jako stížnost směřující proti posledním smlouvám pomocného zaměstnance po dobu zasedání uzavřeným během předcházejících tří měsíců mezi Parlamentem a žalobci, jelikož žalobci předložili na žádost Soudu kopii těchto smluv. Okolnost, že tyto smlouvy byly předloženy v posledním stadiu ústní části řízení, aniž by ostatně žalovaný podal v tomto ohledu námitky, nemůže mít za následek formální nepřípustnost žaloby.
46 Co se týče druhé části žádosti ze dne 18. září 2006 platí, že jelikož žádost žalobců o nahrazení škody vychází z údajného pochybení Parlamentu v tom, že posledně uvedený orgán po řadu let odepíral žalobcům jakýkoliv nárok na placenou dovolenou z důvodu uzavření smluv pomocného zaměstnance po dobu zasedání na velmi krátkou dobu, měli žalobci vyzvat OOUPS prostřednictvím žádosti ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu k nahrazení tvrzené škody a případně pokračovat v řízení podáním stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Právě k tomu přitom v projednávaném případě došlo, jak vyplývá z bodů 41 až 44 tohoto rozsudku.
47 Je tudíž třeba mít za to, že projednávaná žaloba směřuje proti rozhodnutí ze dne 26. října 2006, kterým se zamítá žádost ze dne 18. září 2006 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jak co se týče žádosti o přeměnu u každého ze žalobců po sobě jdoucích smluv pomocného zaměstnance po dobu zasedání na dobu určitou ve smlouvu smluvního zaměstnance na dobu neurčitou na základě článků 3a nebo 3b PŘOZ, tak co se týče žádosti o náhradu škody.
48 Konečně zatřetí je třeba rozhodnout o rozsahu nebo přípustnosti některých návrhových žádání v žalobě.
49 Žalobci navrhují, aby Soud zejména:
„ – zrušil [výslovné] rozhodnutí Parlamentu ze dne 20. dubna 2007, kterým zamítá jejich stížnost ze dne 19. prosince 2006,
V důsledku toho:
– přeměnil všechny smlouvy na dobu určitou uzavřené s Parlamentem v jedinou smlouvu na dobu neurčitou;
– rozhodl, že Parlament má povinnost je opětovně zaměstnat na základě smlouvy na dobu neurčitou;
– rozhodl, že zaměstnanci Parlamentu zvaní pomocní zaměstnanci po dobu zasedání mají právo na náhradu odpovídající nároku na placenou dovolenou, který jim vznikl za všechna odpracovaná období od počátku jejich zaměstnání.“
50 Prvním návrhovým žádáním uvedeným výše žalobci požadují zrušení rozhodnutí ze dne 20. dubna 2007, kterým se zamítá jejich stížnost. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury tvoří administrativní stížnost a její zamítnutí správním orgánem, ať výslovné či mlčky, nedílnou součást komplexního řízení. Za těchto podmínek je žaloba podaná k Soudu, byť formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, žalobou, která u Soudu napadá akt, který nepříznivě zasahuje do právního postavení, proti kterému byla podána stížnost (rozsudky Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil, s. 23, bod 8, a ze dne 7. února 1990, Culin v. Komise, C‑343/87, Recueil, s. I‑225, bod 7; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 16. října 1996, Capitanio v. Komise, T‑36/94, Recueil FP, s. I‑A‑449 a II‑1279, bod 33, a ze dne 7. června 2005, Cavallaro v. Komise, T‑375/02, Sb. VS s. I‑A‑151 a II‑673, bod 59). V projednávaném případě je tudíž třeba žalobu považovat za žalobu směřující proti rozhodnutí ze dne 26. října 2006, kterým se zamítá žádost žalobců ze dne 18. září 2006.
51 Druhým a třetím návrhovým žádáním uvedeným výše žalobci ve skutečnosti navrhují, aby Soud vůči dotyčnému orgánu vydal soudní příkazy nebo rozhodl.
52 V rámci žaloby podané na základě článku 91 služebního řádu přitom soud Společenství v zásadě nemůže, aniž by zasáhl do pravomocí administrativního orgánu, vydávat prohlášení nebo činit závěry ani ukládat soudní příkazy orgánům Společenství (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 27. června 1991, Valverde Mordt v. Soudní dvůr, T‑156/89, Recueil, s. II‑407, bod 150, a ze dne 8. června 1995, P v. Komise, T‑583/93, Recueil FP, s. I‑A‑137 a II‑433, body 17 a 18; usnesení Soudu ze dne 16. května 2006, Voigt v. Komise F‑55/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑15 a II‑A‑1‑51, bod 25).
53 Je tudíž třeba odmítnout výše uvedené druhé a třetí návrhové žádání jako nepřípustné.
54 Co se konečně týče čtvrtého návrhového žádání, je třeba poukázat na to, že pouze opakuje obsah druhé části žádosti ze dne 18. září 2006, uvedené v bodech 36 a 46 tohoto rozsudku, jež byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 26. října 2006, proti kterému směřuje tato žaloba. Čtvrté návrhové žádání tak splývá s prvním, které je uvedeno výše.
K návrhu na zrušení
1. Argumenty účastníků řízení
55 Argumentaci uplatněnou žalobci na podporu jejich žaloby na neplatnost je třeba chápat jako argumentaci založenou na námitce protiprávnosti článku 78 PŘOZ.
56 Žalobci se domnívají, že účinkem podřízení pomocných zaměstnanců po dobu zasedání podmínkám přijímání a odměňování stanoveným v dohodě uzavřené mezi Parlamentem, Radou Evropy a Shromážděním Západoevropské unie (ZEU; dále jen „dohoda“) článku 78 PŘOZ bylo vyloučení této kategorie zaměstnanců z působnosti právní úpravy Společenství použitelné na úředníky, jakož i na smluvní a pomocné zaměstnance, ba dokonce byly vyloučeni z působnosti veškerých pramenů práva, ať již práva vnitrostátního, či práva Společenství.
57 Z toho podle žalobců plyne, že pomocní zaměstnanci po dobu zasedání pracovali po několik let v situaci mimo právní rámec.
58 Rada Evropské unie přitom měla podle žalobců povinnost podle článku 283 ES podřídit dotyčné zaměstnance určitému pracovnímu řádu, byť za zvláštních podmínek přizpůsobených jejich pracovních povinnostem, a ne je z působnosti všech pracovních řádů vyloučit, jak je tomu v případě použití článku 78 PŘOZ.
59 Žalobci dodávají, že podřízení osudu přibližně 300 zaměstnanců pouhé vůli tří zaměstnavatelů, byť veřejnoprávních, je právně absurdní, jelikož dohoda uzavřená mezi Parlamentem, Radou Evropy a Shromážděním ZEU není pramenem práva. Tato dohoda představuje pramen smluvního práva pouze co se týče vztahů těchto tří orgánů mezi sebou, avšak nikoliv co se týče jejich vztahů se svými zaměstnanci. Dohoda nemá žádnou právní ani smluvní hodnotu ani hodnotu co se týče služebního řádu.
60 V důsledku toho je třeba nepoužít ustanovení článku 78 PŘOZ a při neexistenci použitelné vnitrostátní právní úpravy použít zásady, na kterých je založena Evropská unie.
61 Žalobci se v tomto ohledu dovolávají zaprvé Evropské sociální charty podepsané v Turínu dne 18. října 1961, která zaručuje spravedlivé pracovní podmínky v oblasti odměňování a délky pracovní doby a která zakazuje jakoukoliv diskriminaci.
62 V tomto ohledu tvrdí, že jediným objektivním rozdílem, který lze nalézt mezi pomocnými zaměstnanci po dobu zasedání a jinými kategoriemi zaměstnanců zaměstnaných na základě smlouvy na dobu neurčitou je rozdíl vyplývající ze zvláštního způsobu fungování plenárních zasedání Parlamentu ve Štrasburku. Parlament má tak právo zaměstnat pomocné zaměstnance po dobu zasedání pouze pět dnů v měsíci z důvodu specifické povahy jejich pracovních povinností. Nicméně jim nemůže dát nejistý pracovní status a podřídit je pouhé vůli, třebaže společné, tří veřejnoprávních zaměstnavatelů.
63 Parlament tedy diskriminoval mezi zaměstnanci, kteří vykonávají stejný druh pracovních činností, ačkoliv neexistuje objektivní odůvodnění této diskriminace a ačkoliv článek 283 ES nedovoluje vyloučit kategorii zaměstnanců z oprávnění, aby se na ně vztahoval určitý pracovní řád.
64 Žalobci dodávají, že pomocní zaměstnanci po dobu zasedání jsou přijímáni na stálá pracovní místa podle zvláštního pracovního cyklu, a nikoliv na pracovní místa nestálá.
65 Zadruhé se žalobci dovolávají Úmluvy č. 111 Mezinárodní organizace práce (MOP) o diskriminaci v oblasti zaměstnání a povolání přijaté dne 25. června 1958 a Úmluvy č. 158 MOP o ukončení pracovněprávního vztahu z podnětu zaměstnavatele přijaté dne 22. června 1982, zejména pak článku 4 této posledně uvedené úmluvy, podle kterého „[...] zaměstnanec nesmí být propuštěn bez platného důvodu vztahujícího se k jeho způsobilosti nebo chování, k provozním potřebám podniku, závodu nebo služby“.
66 V projednávaném případě je přitom Parlament díky systému, který zavedl pro pomocné zaměstnance po dobu zasedání, přinejmenším potenciálně v pozici, kdy tyto zaměstnance může po uplynutí každé pětidenní smlouvy propustit, aniž by dotčené osoby měly právo podat účinný opravný prostředek k určitému soudu. Navíc externalizace jejich činností za využití agentury práce je podle žalobců propuštěním bez udání důvodu, neboť obnáší skončení pracovní smlouvy s Parlamentem.
67 Zatřetí se žalobci dovolávají rámcové dohody, ze které v druhém pododstavci její preambule vyplývá, že smlouvy na dobu neurčitou jsou obecnou formou pracovního poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žalobci zdůrazňují, že pouze pracovní poměr na dobu neurčitou zaručuje zaměstnanci skutečné právoplatné postavení, stabilitu zaměstnání a záruku základních práv.
68 Dále mají žalobci za to, že rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 16. července 1998, Gebhard v. Parlament (T‑109/96, Recueil, s. II‑2785) předchází směrnici 1999/70 a že jeho předmětem není postavení pomocných zaměstnanců po dobu zasedání. Navíc na rozdíl od toho, co vyplývá z bodu 41 uvedeného rozsudku, nejsou pomocní zaměstnanci po dobu zasedání zaměstnáváni k pokrytí nárazových potřeb.
69 Parlament uvádí, že žalobci ve své žalobě tvrdí, že zákonodárce Společenství nesplnil svou povinnost vyjádřenou v článku 283 ES vypracovat zvláštní pracovní řád pro pomocné zaměstnance po dobu zasedání. Na žalobu se tudíž musí nahlížet jako na žalobu pro nečinnost. Podle Parlamentu přitom tato žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná z důvodů uvedených výše.
70 Zaprvé, žaloba měla přinejmenším směřovat proti Radě, která je podle článku 283 ES zákonodárcem v dotyčné oblasti.
71 Zadruhé, podle ustálené judikatury je podání žaloby pro nečinnost možné pouze tehdy, pokud nečinnost dotyčného orgánu přetrvává poté, co byl vyzván konat, tedy pokud orgán mlčí nebo poskytne prozatímní odpověď. Žaloba pro nečinnost je vyloučena, pokud orgán zaujme jiný postoj, než jaký byl po něm požadován. V tomto případě dotyčná osoba disponuje opravným prostředkem, a to žalobou na neplatnost.
72 Vzhledem k tomu, že projednávaném případě Parlament následně po zaslání dopisu ze dne 19. prosince 2006 a podání stížnosti ze dne 21. června 2007 ani nemlčel, ani neposkytl prozatímní odpověď, je však Parlament toho názoru, že jedinou žalobou, kterou měli žalobci právo podat, byla žaloba na neplatnost.
73 Zatřetí je Parlament toho názoru, že žaloba pro nečinnost je podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES přípustná pouze tehdy, pokud je akt určen žalobci. Je tudíž třeba, jak vyplývá z ustálené judikatury, odmítnout jako nepřípustnou žalobu pro nečinnost, která směřuje proti právnímu aktu s obecnou působností, a nikoliv proti aktu, který se žalobce bezprostředně a osobně dotýká.
74 V projednávaném případě se přitom žaloba týká přijetí nového režimu použitelného na všechny pomocné zaměstnance po dobu zasedání.
75 Začtvrté Parlament pochybuje, že je možné podat žalobu pro nečinnost k Soudu. Podle čl. 3 odst. 1 písm. c) rozhodnutí Rady 88/591/ESUO, EHS, Euratom Rady ze dne 24. října 1988 o zřízení Soudu prvního stupně Evropských společenství (Úř. věst. L 319, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 181) je k rozhodování o žalobách pro nečinnost podaných proti orgánům fyzickými nebo právnickými osobami příslušný Soud prvního stupně. Toto rozdělení pravomocí přitom patrně nebylo při zřizování Soudu změněno.
76 Podpůrně pro případ, že by žaloba pro nečinnost byla Soudem prohlášena za přípustnou, Parlament uvádí, že k žádné nečinnosti ze strany zákonodárce nedošlo, a že tedy žaloba musí být zamítnuta jako neopodstatněná. Článek 283 ES byl podle něj totiž proveden přijetím PŘOZ Radou, který obsahuje článek 78, který se týká konkrétně situace pomocných zaměstnanců po dobu zasedání.
77 Tvrzení žalobců, že pomocní zaměstnanci po dobu zasedání byli uvedeni do právem neupravené situace, je vyvráceno fakty. Podle Parlamentu tvoří tito zaměstnanci součást kategorie pomocných zaměstnanců, na které se vztahuje hlava III PŘOZ a, vyjma odchylných ustanovení týkajících se jejich přijímání a jejich odměňování, požívali všech práv a podléhali všem povinnostem pomocných zaměstnanců: těšili se tak sociálnímu zabezpečení, platili daně a, pokud o to měli zájem, mohli být jako ostatní pomocní zaměstnanci pojištěni pro případ nezaměstnanosti.
78 Krom toho, co se týče námitky protiprávnosti vznesené žalobci a založené na neslučitelnosti článku 78 PŘOZ s některými mezinárodními nástroji, Parlament pochybuje, že tato námitka je přípustná, pokud neexistuje právní souvislost mezi napadenými individuálními rozhodnutími a aktem s obecnou působností, jehož protiprávnost je namítána. Individuální rozhodnutí, která jsou předmětem žaloby, totiž představuje zamítnutí OOUPS ze dne 20. dubna 2007 přeměnit smlouvy žalobců. V této době přitom již neexistovala žádná souvislost mezi tímto rozhodnutím správního orgánu a článkem 78 PŘOZ, jenž není již od 1. ledna 2007 použitelný.
79 Navíc PŘOZ, jakožto pravidla přijatá zákonodárcem Společenství, je závazný pro všechny právní subjekty, včetně orgánů. Parlament měl tudíž povinnost v rámci přijímání pomocných zaměstnanců po dobu zasedání použít ustanovení PŘOZ, přičemž připomíná, že podle judikatury se na akty Společenství vztahuje presumpce platnosti, dokud nejsou soudem Společenství zrušeny nebo dokud posledně uvedený nerozhodl o jejich protiprávnosti.
80 V každém případě Parlament uvádí, že respektování Evropské sociální charty podepsané v Turíně dne 18. října 1961 podléhá kontrole Evropského výboru pro sociální práva Rady Evropy a že úmluvy MOP, spadající do obecného mezinárodního práva, nejsou pramenem práva Společenství, neboť tyto úmluvy nebyly uzavřeny na úrovni Společenství. Vzhledem k tomu, že Společenství není těmito úmluvami vázáno, nemají žalobci podle Parlamentu právo dovolávat se neslučitelnosti článku 78 PŘOZ s jejich ustanoveními. Navíc, jelikož dovolávané úmluvy nejsou součástí právního řádu Společenství, nemohou svěřovat práva žalobcům v jejich vztazích s Parlamentem.
81 Konečně se Parlament dovolává výše citovaného rozsudku Gebhard v. Parlament, z něhož vyplývá, že „účelem článku 78 PŘOZ je tak umožnit parlamentnímu orgánu Evropských společenství reagovat na jeho nárazové a značně zvýšené potřeby příležitostných lidských zdrojů k zajištění řádného průběhu zasedání jeho různých rozhodovacích orgánů“ (bod 41). Parlament zdůrazňuje, že v tomto rozsudku došel Soud k závěru, že se neukázalo, „že by Parlament překročil meze odchylky, kterou mu dovolila Rada v článku 78 PŘOZ, když na základě tohoto ustanovení vytvořil interní právní úpravu použitelnou na tlumočníky po dobu zasedání“ (bod 43).
82 Toto rozhodnutí je rovněž obecně použitelné na právní úpravu týkající se pomocných zaměstnanců po dobu zasedání, jelikož odchylka stanovená v článku 78 PŘOZ se vztahuje na všechny pomocné zaměstnance zaměstnané Parlamentem po dobu trvání zasedání.
83 Parlament dodává, že výše citovaný rozsudek Gebhard v. Parlament byl potvrzen pozdější judikaturou ve vztahu ke směrnici 1999/70 (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 10. června 2004, Alvarez Moreno v. Parlament, T‑275/01, Sb. VS s. I‑A‑171 a II‑765, jakož i Garroni v. Parlament, T‑276/01, Recueil FP, s. I‑A‑177 a II‑795; rozsudek Soudu ze dne 14. prosince 2006, André v. Komise, F‑10/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑183 a II‑A‑1‑755).
2. Závěry Soudu
84 Na podporu své žaloby na neplatnost napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž sporné smlouvy nebyly přeměněny ve smlouvy na dobu neurčitou na zkrácený pracovní úvazek, ani založeny na článcích 3a nebo 3b PŘOZ, žalobci vznášejí námitku protiprávnosti článku 78 PŘOZ.
85 Úvodem je třeba připomenout, že článek 78 PŘOZ povoluje odchylku z režimu pomocných zaměstnanců, jak je vymezen v hlavě III PŘOZ, když dovoluje Parlamentu omezit období zaměstnání pomocných zaměstnanců potřebných pro pořádání svých zasedání na dobu trvání těchto zasedání. Jak totiž uvedl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 11. července 1985 (Maag v. Komise, 43/84, Recueil, s. 2581, bod 19) ohledně tlumočníků „free-lance“ přijatých Komisí, nelze v zásadě režim pomocných zaměstnanců použít na pracovní poměry, z nichž je každý uzavřen na krátkou dobu, ale pravidelně se rok od roku opakuje. Při neexistenci odchylky obsažené v článku 78 PŘOZ by tomu tak bylo stejně v případě zaměstnávání osob pouze na dobu trvání zasedání Parlamentu.
86 Jak rovněž zdůraznil Soud prvního stupně ve svém rozsudku Gebhard v. Parlament (výše citovaný, body 40 a 41), účelem článku 78 PŘOZ je umožnit Parlamentu reagovat na jeho nárazové a značně zvýšené potřeby příležitostných lidských zdrojů k zajištění řádného průběhu zasedání jeho různých rozhodovacích orgánů. Za tímto účelem dotčené ustanovení odkazuje na podmínky přijímání dodatečných zaměstnanců potřebných k napomáhání parlamentním činnostem, předem dohodnuté mezi třemi evropskými orgány nebo organizacemi, které na tom mají zvláštním zájmem. Článek 78 druhý pododstavec PŘOZ upřesňuje, že ustanovení dohody a jakýchkoli dalších změn této dohody se oznámí rozpočtovým orgánům jeden měsíc před jejich vstupem v platnost.
K přípustnosti námitky protiprávnosti
87 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že k tomu, aby byla námitka protiprávnosti přípustná, musí existovat dostatečně úzká souvislost mezi individuálním aktem, jenž je předmětem sporu, a ustanovením, proti němuž je námitka vznesena, takže nepoužitelnost jednoho bude mít nutně dopad na legalitu druhého (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 13. července 1966, Itálie v. Rada a Komise, 32/65, Recueil, s. 563, 594, a ze dne 5. října 2000, Rada v. Chvatal a další, C‑432/98 P a C‑433/98 P, Recueil, s. I‑8535, bod 33).
88 Jelikož v projednávaném případě žaloba směřuje proti zamítnutí žádosti žalobců ze dne 18. září 2006, kterou se domáhali, aby jejich po sobě jdoucí smlouvy pomocného zaměstnance po dobu zasedání na dobu určitou byly přeměněny v jedinou smlouvu smluvního zaměstnance na dobu neurčitou a na zkrácený pracovní úvazek na základě článků 3a nebo 3b PŘOZ, je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí uvádí, že bylo přijato na základě článku 78 PŘOZ, takže protiprávnost tohoto článku, i kdyby byla shledána z jakéhokoliv důvodu, musí mít nutně dopad na zamítnutí žádosti žalobců.
89 Nicméně za předpokladu, že by byl článek 78 PŘOZ protiprávní a byl by v projednávaném případě prohlášen za nepoužitelný, námitka protiprávnosti vznesená žalobci by přesto nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, bylo-li by zjištěno, že PŘOZ neobsahuje zvláštní ustanovení, které by mohlo představovat adekvátní právní základ pro vyhovění žádosti žalobců směřující k získání smlouvy na dobu neurčitou a na zkrácený pracovní úvazek. V projednávaném případě žalobci založili v tomto ohledu svou žádost na článcích 3a nebo 3b PŘOZ. I když se tedy tato otázka týká více relevance, a tedy opodstatněnosti námitky protiprávnosti vznesené žalobci, než její přípustnosti, je užitečné již ve fázi jejího přezkumu zkoumat, zda články 3a a 3b mohou prima facie představovat výše uvedený adekvátní právní základ za účelem vymezení toho, o co se skutečně v tomto sporu jedná.
90 Podle PŘOZ pouze smlouva dočasného zaměstnance ve smyslu čl. 2 písm. a) nebo c) nebo smluvního zaměstnance ve smyslu článku 3a může být uzavřena na dobu neurčitou podle podmínek stanovených v článcích 8 a 85 PŘOZ. Žalobci se přitom zjevně nemohou domáhat získání smlouvy ve smyslu čl. 2 písm. c) PŘOZ, který se týká zaměstnání dočasného zaměstnance k asistenci osoby, která zastává úřad stanovený smlouvami. Nemohou ani z důvodu povahy svých plnění určených k uspokojení občasných potřeb na velmi krátkou dobu, které se měsíc od měsíce opakují, uplatňovat nárok na postavení dočasného zaměstnance ve smyslu čl. 2 písm. a) PŘOZ, který ve službách Společenství obsazuje stálé pracovní místo, „které je uvedeno na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu“ a které je, jak zdůraznil Soudní dvůr ve svém rozsudku Maag v. Komise (výše citovaný, bod 17), neslučitelné s úlohou pomocného zaměstnance.
91 Článek 3a PŘOZ, který rovněž umožňuje uzavření smluv na dobu neurčitou a na zkrácený pracovní úvazek, se naproti tomu týká zaměstnání zaměstnance, který není zařazen na pracovní místo „uvedené v seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu uvedeného orgánu“, za účelem zejména „vykonávání manuálních nebo podpůrných správně-technických činností“. Za předpokladu, že musí být vyloučeno použití článku 78 PŘOZ z důvodu jeho protiprávnosti, nelze prima facie vyloučit, že použití článku 3a PŘOZ by mohlo vyhovět žádosti žalobců, aby jim byla poskytnuta smlouva na dobu neurčitou a na čtvrtinu úvazku.
92 Parlament nicméně poukazuje na to, že na základě čl. 1 třetího pododstavce přílohy IVa služebního řádu, na který odkazuje článek 55a odst. 4 služebního řádu, který je obdobně použitelný na smluvní zaměstnance (jako ostatně na dočasné zaměstnance) v souladu s články 16 a 91 PŘOZ, nesmí být pracovní doba na zkrácený pracovní úvazek smluvního zaměstnance kratší než polovina obvyklé pracovní doby na plný úvazek. Toto ustanovení tudíž v každém případě vylučuje možnost, aby Parlament uzavřel smlouvy smluvního zaměstnance na čtvrtinu úvazku se zaměstnanci zaměstnanými pouze na období po dobu zasedání.
93 Tento výklad čl. 1 třetího pododstavce přílohy IVa služebního řádu nelze přijmout. Článek 55a služebního řádu, jehož prováděcí pravidla jsou stanovena v uvedené příloze, se totiž týká výlučně zpracování žádosti úředníka, který žádá o povolení vykonávat svou činnost na zkrácený pracovní úvazek. Tento článek neupravuje podmínky, za kterých může orgán ze svého podnětu uzavřít smlouvu na zkrácený pracovní úvazek z důvodu samotné povahy činnosti, jež je předmětem této smlouvy.
94 Z výše uvedeného vyplývá, že námitka protiprávnosti vznesená žalobci směřuje nejen ke zpochybnění legality článku 78 PŘOZ, ale že jejím důsledkem může být z důvodu nepoužitelnosti uvedeného článku i to, že Parlament, za účelem uspokojení jeho občasných a značně zvýšených potřeb lidských zdrojů po dobu trvání svých zasedání, bude nucen použít jiná řešením smluvní povahy, přičemž nelze prima facie vyloučit použití článku 3a PŘOZ.
95 Jelikož existuje dostatečně úzká souvislost mezi jednak napadeným rozhodnutím, a jednak článkem 78 PŘOZ, proti němuž je námitka vznesena, je třeba mít za to, že žalobci jsou oprávněni incidenčně napadnout legalitu článku 78 PŘOZ.
K opodstatněnosti námitky protiprávnosti
96 Žalobci v rámci své námitky protiprávnosti článku 78 PŘOZ zákonodárci Společenství vytýkají, že ve prospěch pomocných zaměstnanců po dobu zasedání nestanovil zvláštní právní úpravu přizpůsobenou zvláštním podmínkám jejich pracovních povinností a že upustil od stanovení pravidel v pracovním řádu, když odkázal na dohodu smluvní povahy uzavřenou mezi Parlamentem, Radou Evropy a Shromážděním ZEU. Žalobci tak byli ponecháni v právem neupravené situaci a v nejistém pracovním poměru, přestože byli přijati za účelem uspokojení sice občasných, avšak trvalých potřeb. V tomto ohledu je článek 78 PŘOZ podle názoru žalobců z několika důvodů protiprávní:
– zaprvé zákonodárce Společenství se vzdal své odpovědnosti v oblasti úpravy pracovněprávních vztahů, v rozporu s článkem 283 ES;
– zadruhé zákonodárce Společenství diskriminoval mezi jednak zaměstnanci, na něž se vztahuje úplný a stabilní právní režim, a jednak pomocnými zaměstnanci po dobu zasedání, v rozporu s Evropskou sociální chartou podepsanou v Turínu dne 18. října 1961 a Úmluvou č. 111 MOP a
– zatřetí zákonodárce Společenství narušil stabilitu zaměstnání, které se žalobci mohli domáhat, v rozporu s Úmluvou č. 158 MOP a směrnicí 1999/70.
K tvrzenému porušení článku 283 ES
97 V tomto ohledu je třeba uvést, že situace pomocných zaměstnanců po dobu zasedání se řídí hlavou III PŘOZ týkající se pomocných zaměstnanců, z níž se připouští výjimka pouze co se týče jejich podmínek přijímání a odměňování, jež jsou stanoveny v dohodě. To znamená, že ostatní ustanovení hlavy III, týkající se zejména pracovních podmínek a sociálního zabezpečení, jsou nadále použitelná, bez ohledu na zvláštní interní pravidla přijatá předsednictvem nebo generálním tajemníkem Parlamentu a určená k provedení nebo doplnění pravidel PŘOZ.
98 Je tedy zřejmé, že do 31. prosince 2006 spadali zaměstnanci zaměstnaní Parlamentem pro účely uspokojení jeho potřeb v oblasti lidských zdrojů během zasedání v každém případě do rozsahu působnosti PŘOZ. Tvrzení že se zákonodárce Společenství vzdal své legislativní odpovědnosti v oblasti služebního řádu, je proto nesprávné.
99 Okolnost, že zákonodárce odkázal, co se týče podmínek přijímání a odměňování pomocných zaměstnanců po dobu zasedání, na dohodu, neznamená, že se vzdal výkonu své pravomoci svěřené článkem 283 ES k přijetí služebního řádu a PŘOZ. Naopak právě při výkonu této pravomoci Rada, berouc v úvahu společné zájmy a potřeby tří evropských organizací, co se týče řádného průběhu zasedání jejich rozhodovacích orgánů, rozhodla, že musí přizpůsobit podmínky přijímání a odměňování zaměstnanců přijatých na dobu trvání zasedání Parlamentu podmínkám dohodnutým mezi třemi dotčenými orgány nebo organizacemi, s výhradou rozpočtové kontroly upravené v čl. 78 druhém pododstavci PŘOZ. Nicméně samotná dohoda, na kterou odkazuje článek 78 PŘOZ, nesmí být v rozporu s normou vyšší právní síly práva Společenství, což bude přezkoumáno níže s ohledem na další žalobní důvody uplatněné žalobci.
100 Je tak třeba mít za to, že žalobní důvod vycházející z porušení článku 283 ES není skutkově podložený, a tudíž musí být zamítnut.
K tvrzenému porušení zásady zákazu diskriminace
101 Co se týče žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady zákazu diskriminace zaručené Evropskou sociální chartou podepsanou v Turínu dne 18. října 1961 a Úmluvou č. 111 MOP, je třeba připomenout – aniž by bylo třeba vyslovit se k použitelnosti a působnosti těchto dvou mezinárodních nástrojů, kterých se žalobci dovolávají – že zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace představují základní zásady právního řádu Společenství.
102 Podle ustálené judikatury dojde k porušení zásady rovného zacházení zejména tehdy, jestliže je se dvěma kategoriemi osob, jejichž faktické a právní situace nevykazují podstatné odlišnosti, zacházeno odlišně a takové odlišné zacházení není objektivně odůvodněno (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. ledna 2001, Gevaert v. Komise, C‑389/98 P, Recueil, s. I‑65, bod 54; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 15. března 1994, La Pietra v. Komise, T‑100/92, Recueil FP, s. I‑A‑83 a II‑275, bod 50; ze dne 16. dubna 1997, Kuchlenz-Winter v. Komise, T‑66/95, Recueil, s. II‑637, bod 55, a ze dne 21. července 1998, Mellett v. Soudní dvůr, T‑66/96 a T‑221/97, Recueil FP, s. I‑A‑449 a II‑1305, bod 129; usnesení Soudu prvního stupně ze dne 9. července 2007, De Smedt v. Komise, T‑415/06 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 52).
103 Situace zaměstnanců přijatých za účelem uspokojení občasných a značně zvýšených potřeb lidských zdrojů, které má Parlament pouze po dobu trvání svých zasedání, není srovnatelná se situací zaměstnanců přijatých k uspokojení stálých každodenních potřeb, které vyžadují přítomnost zaměstnanců skládajících se z úředníků a případně z dočasných zaměstnanců nebo smluvních zaměstnanců ve smyslu článků 3a nebo 3b PŘOZ.
104 Je třeba dodat, že nelze zpochybňovat rozdíly v postavení mezi různými kategoriemi osob zaměstnaných Společenstvím, jelikož některé z těchto kategorií mohou požívat výhod, které jiným nejsou přiznány. Definice jednotlivých kategorií zaměstnanců totiž odpovídají legitimním potřebám administrativy Společenství a povaze úkolů, které mají vykonávat (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1983, Celant a další v. Komise, 118/82 až 123/82, Recueil, s. 2995, bod 22; výše citované usnesení De Smedt v. Komise, bod 55).
105 Konkrétně tím, že Rada zřídila zvláštní kategorii pomocných zaměstnanců po dobu zasedání, využila své svobody právně upravit tuto kategorii zaměstnanců zvláštním způsobem s ohledem na zvláštní potřeby Parlamentu a povahu úkolů, které má vykonávat, stejným způsobem, jakým využila této svobody u specifické kategorie konferenčních tlumočníků, kteří mohou být rovněž vyzváni k práci na krátká období a pro uspokojení občasných, ba dokonce příležitostných potřeb.
106 Žalobní důvod vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace musí být tudíž zamítnut.
Ke stabilitě zaměstnání
107 Je třeba nejprve uvést, že žalobní důvod vycházející z narušení stability zaměstnání, neboť článek 78 PŘOZ Parlamentu údajně umožňuje propustit pomocného zaměstnance po dobu zasedání po uplynutí každé smlouvy, čímž mu upírá obecnou formu pracovních poměrů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, kterou jsou smlouvy na dobu neurčitou, nás ve skutečnosti přivádí k otázce, zda norma nebo zásada vyšší právní síly zavazuje Parlament, stanovením podmínek přijímání pomocných zaměstnanců po dobu zasedání, k tomu, aby uzavíral pracovní poměry na dobu neurčitou, avšak na zkrácený pracovní úvazek.
108 V tomto ohledu se žalobci v zásadě dovolávají:
– jednak článku 4 Úmluvy č. 158 MOP, podle které „[...] zaměstnanec nesmí být propuštěn bez platného důvodu vztahujícího se k jeho způsobilosti nebo chování, k provozním potřebám podniku, závodu nebo služby“;
– krom toho rámcové dohody, zejména pak druhého pododstavce její preambule a bodu 6 jejího obecného odůvodnění, z něhož vyplývá, že smlouvy na dobu neurčitou jsou „obecnou formou pracovního poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem“, jež se vyznačuje stabilitou zaměstnání, zatímco pouze za určitých okolností mohou pracovní smlouvy na dobu určitou odpovídat potřebám jak zaměstnavatelů tak i zaměstnanců.
109 Článek 4 Úmluvy č. 158 MOP jako takový není v projednávaném případě relevantní, jelikož sám o sobě neumožňuje rozhodnout otázku, zda Parlament má nebo nemá právo uzavřít smlouvu pomocného zaměstnance pouze na dobu trvání parlamentního zasedání. Je-li totiž odpověď na tuto otázku kladná, uplynutí doby každé smlouvy na dobu určitou nemůže být z tohoto důvodu považováno za propuštění, které musí být specificky odůvodněno s ohledem na způsobilost nebo chování zaměstnance nebo potřeby fungování Parlamentu, jelikož smlouva skončila, neboť uplynula její platnost.
110 Co se týče argumentu vycházejícího z porušení rámcové dohody, její přezkum předpokládá, že předtím bude přezkoumána otázka dovolatelnosti směrnice 1999/70 proti orgánu Společenství.
– Dovolatelnost směrnice 1999/70 úředníkem nebo zaměstnancem proti orgánu Společenství
111 Úvodem je třeba poukázat na to, že směrnice jsou určeny členským státům, a nikoliv orgánům Společenství. Ustanovení směrnice 1999/70 a rámcovou dohodu, která je k ní připojena, nelze v důsledku toho považovat za normy, které jako takové ukládají povinnosti orgánům v jejich vztazích s jejich zaměstnanci (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2003, Rinke, C‑25/02, Recueil, s. I‑8349, bod 24; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 21. května 2008, Belfass v. Rada, T‑495/04, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 43).
112 Nicméně tato okolnost nemůže ještě zcela vyloučit dovolatelnost směrnice ve vztazích mezi orgány a jejich úředníky nebo zaměstnanci.
113 Ustanovení směrnice totiž mohou zaprvé nepřímo zavazovat orgán, jsou-li výrazem obecné zásady práva Společenství, kterou tedy musí použít jako takovou (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Rinke, body 25 až 28 co se týče směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky, Úř. věst. L 39, s. 40; Zvl. vyd. 05/01, s. 187).
114 V projednávaném případě stabilita zaměstnání, i když představuje významný prvek ochrany pracovníků (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2005, Mangold, C‑144/04, Sb. rozh. s. I‑9981, bod 64, a ze dne 15. dubna 2008, Impact, C‑268/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 87), nepředstavuje nicméně obecnou zásadu práva Společenství, v jejímž světle může být posuzována legalita aktu orgánu. Konkrétně ze směrnice 1999/70 a z rámcové dohody nikterak nevyplývá, že stabilita zaměstnání byla ustavena jako závazné právní pravidlo. Ostatně body 6 a 7 odůvodnění směrnice, stejně jako první pododstavec preambule a samotný bod 5 odůvodnění rámcové dohody zdůrazňují potřebu dosažení rovnováhy mezi flexibilitou a jistotou.
115 Stabilita zaměstnání naproti tomu představuje cíl sledovaný smluvními stranami rámcové dohody, jejíž ustanovení 1 písm. b) stanoví, že cílem této dohody je „vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou“.
116 Zadruhé, směrnice může rovněž zavazovat orgán, pokud tento orgán v rámci své organizační autonomie a v mezích služebního řádu zamýšlel provést specifickou povinnost vyjádřenou směrnicí, nebo případně pokud interní opatření s obecnou působností odkazuje samo o sobě výslovně na opatření přijatá zákonodárcem Společenství na základě Smluv. Článek 1e odst. 2 služebního řádu tak stanoví, že úředníkům „jsou poskytnuty pracovní podmínky vyhovující příslušným normám v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, které jsou přinejmenším rovnocenné minimálním požadavkům použitelným v rámci opatření, která jsou podle Smluv v těchto oblastech přijímána“. Toto posledně uvedené ustanovení je obdobně použitelné na dočasné zaměstnance a na smluvní zaměstnance v souladu s čl. 10 prvním pododstavcem a čl. 80 odst. 4 PŘOZ.
117 Je však nutno konstatovat, že cílem směrnice 1999/70 není zlepšovat pracovní prostředí zvýšením ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků v pravém slova smyslu, nýbrž sbližovat právní předpisy a vnitrostátní praxi v oblasti pracovních podmínek týkajících se délky pracovněprávních vztahů.
118 Zatřetí a v každém případě je třeba připomenout, že zásada loajální spolupráce vyjádřená v článku 10 ES zavazuje nejen členské státy k přijetí všech opatření pro zajištění působnosti a účinnosti práva Společenství (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. září 2000, Engelbrecht, C‑262/97, Recueil, s. I‑7321, bod 38), ale rovněž ukládá orgánům Společenství vzájemnou povinnost loajální spolupráce s členskými státy (rozsudky Soudního dvora ze dne 10. února 1983, Lucembursko v. Parlament, 230/81, Recueil, s. 255, bod 37; ze dne 14. května 2002, Komise v. Německo, C‑383/00, Recueil, s. I‑4219, bod 18; ze dne 26. listopadu 2002, First a Franex, C‑275/00, Recueil, s. I‑10943, bod 49; ze dne 4. března 2004, Německo v. Komise, C‑344/01, Recueil, s. I‑2081, bod 79, a ze dne 20. října 2005, Ten Kate Holding Musselkanaal a další, C‑511/03, Sb. rozh. s. I‑8979, bod 28) a mezi orgány navzájem (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 30. března 1995, Parlament v. Rada, C‑65/93, Recueil, s. I‑643, bod 23).
119 V tomto ohledu přísluší orgánům v co největším možném rozsahu zajistit soudržnost mezi jejich vlastní interní politikou a jejich legislativní činností vedenou na úrovni Společenství, zejména ve vztahu k členským státům. Orgány Společenství tak musejí při svém jednání v postavení zaměstnavatele brát v úvahu právní předpisy, které stanoví zejména minimální požadavky určené ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků v členských státech pomocí sbližování vnitrostátních právních předpisů a praxe, a zejména vůlí zákonodárce Společenství učinit stabilitu zaměstnání hlavním cílem v oblasti pracovněprávních vztahů v Evropské unii. Tato povinnost nabývá na významu tím spíše, že správní reforma, zavedená nařízením č. 723/2004, zvýšila v evropské veřejné službě tendenci k uzavírání smluv.
120 Co se konkrétně týče rámcové dohody, která směřuje ke sbližování vnitrostátních právních předpisů a praxe stanovením minimálních požadavků týkajících se zaměstnání na dobu určitou, má tedy Parlament povinnost, v souladu s jeho povinností loajality, vykládat v co největším možném rozsahu ustanovení PŘOZ ve světle znění a účelu rámcové dohody za účelem dosažení výsledku, který tato dohoda sleduje.
121 Konečně, výše uvedené důsledky povinnosti loajality vyplývají v projednávaném případě rovněž z ustálené judikatury, podle které je pro výklad ustanovení práva Společenství třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale rovněž jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, jakož i veškeré právní předpisy Společenství (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 6. října 1982, Cilfit a další, 283/81, Recueil, s. 3415, bod 20, a ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, Recueil, s. 3781, bod 12, a rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 6. října 2005, Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, T‑22/02 a T‑23/02, Sb. rozh. s. II‑4065, bod 47). Je tudíž vyloučeno, aby orgán při použití a výkladu ustanovení PŘOZ týkajících se délky smluv ponechal bez povšimnutí minimální požadavky týkající se zaměstnání na dobu určitou přijaté na úrovni Společenství.
122 S ohledem na výše uvedené je třeba námitku protiprávnosti vznesenou žalobci proti článku 78 PŘOZ zamítnout, neboť směrnice 1999/70 jako taková nemůže být základem pro námitku protiprávnosti ustanovení nařízení Rady, které hovoří o služebním řádu a PŘOZ a u něhož by bylo zjištěno, že odporuje rámcové dohodě.
123 Nicméně žalobci se mohou za okolností projednávaného případu a v mezích stanovených v bodech 118 až 121 výše dovolávat proti Parlamentu uvedené směrnice a rámcové dohody, o jejíž uplatňovaní usiluje, pro účely výkladu pravidel služebního řádu a PŘOZ, a to způsobem, který je v co největším možném rozsahu v souladu s požadavky stanovenými rámcovou dohodou.
124 Přezkoumání ustanovení rámcové dohody dovolávané žalobci, k němuž je přistoupeno níže, přitom v žádném případě neumožňuje učinit závěr, že Parlament porušil článek 78 PŘOZ vykládaný ve světle účelu a minimálních požadavků, které obsahuje.
– K obsahu rámcové dohody
125 Zaprvé je třeba poukázat na to, že směrnice 1999/70 a rámcová dohoda, se použijí na pracovní smlouvy a poměry na dobu určitou uzavřené se správními orgány a dalšími subjekty veřejného sektoru (rozsudky Soudního dvora ze dne 4. července 2006, Adeneler a další, C‑212/04, Sb. rozh. s. I‑6057, bod 54; ze dne 7. září 2006, Marrosu a Sardino, C‑53/04, Sb. rozh. s. I‑7213, bod 39, a Vassallo, C‑180/04, Recueil, s. I‑7251, bod 32).
126 V tomto ohledu rámcová dohoda vychází z předpokladu, že pracovní smlouvy na dobu neurčitou jsou obecnou formou pracovních poměrů, byť uznává, že pracovní smlouvy na dobu určitou jsou charakteristické pro zaměstnání v některých odvětvích, povoláních či činnostech (viz body 6 a 8 obecného odůvodnění rámcové dohody; výše citovaný rozsudek Adeneler a další, bod 61).
127 Možnost stabilního zaměstnání tedy představuje významný prvek ochrany zaměstnanců (viz výše citovaný rozsudek Mangold, bod 64), zatímco pracovní smlouvy na dobu určitou mohou pouze za určitých okolností odpovídat potřebám jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců (viz druhý pododstavec preambule a bod 8 obecného odůvodnění rámcové dohody; výše citovaný rozsudek Adeneler a další, bod 62).
128 Z tohoto pohledu je cílem rámcové dohody vytvořit rámec pro opakované použití posledně uvedené kategorie pracovních poměrů, která je považována za možný zdroj zneužívání zaměstnanců, tím, že stanoví určitý počet minimálních ochranných předpisů, jež mají zabraňovat znejistění situace zaměstnanců (výše citovaný rozsudek Adeneler a další, bod 63).
129 Konkrétním cílem ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody je tedy „zabrán[ěn]í zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou“.
130 Za tímto účelem uvedené ustanovení ukládá členským státům povinnost zavést do jejich právního řádu jedno nebo více opatření vyjmenovaných v jeho bodě 1 písm. a) až c), pokud již v dotčeném členském státě neexistují rovnocenná právní opatření, jež mají za cíl účinně předcházet zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv uzavřených na dobu určitou (výše citovaný rozsudek Adeneler a další, bod 65). Naproti tomu rámcová dohoda nestanoví obecnou povinnost členských států stanovit, následně po několikerých prodlouženích smluv na dobu určitou nebo ukončení určitého období zaměstnání, přeměnu pracovních poměrů ve smlouvy na dobu neurčitou, ani nestanoví přesné podmínky, za kterých mohou být smlouvy na dobu neurčitou použity (viz v tomto smyslu rozsudky Adeneler a další, výše citovaný, bod 91, jakož i Marrosu a Sardino, výše citovaný, bod 47).
131 Opatření vyjmenovaná v ustanovení 5 bodu 1 zahrnují pod písm. a) „objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů“.
132 Smluvní strany rámcové dohody totiž měly za to, že použití pracovních smluv na dobu určitou, založených na objektivních důvodech, představuje způsob, jak zabránit zneužívání (viz bod 7 obecného odůvodnění rámcové dohody).
133 V projednávaném případě přitom ze spisu jako celku vyplývá, že se Parlament v podstatě dovolává právě „objektivních důvodů“ za účelem odůvodnění obnovení smluv pomocného zaměstnance po dobu zasedání při příležitosti konání každého parlamentního zasedání.
134 V tomto ohledu Soudní dvůr ve svém rozsudku Adeneler a další (výše citovaný, bod 69) rozhodl, že pojem „objektivní důvody“ ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody musí být chápán tak, že se vztahuje na přesné a konkrétní okolnosti charakterizující danou činnost, a proto může v tomto konkrétním kontextu ospravedlňovat použití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou. Tyto okolnosti mohou vyplývat zejména ze zvláštní povahy úkolů, pro jejichž plnění byly takové smlouvy uzavřeny, a z vlastností jim vlastních, nebo případně ze sledování legitimního cíle sociální politiky členského státu (výše citovaný rozsudek Adeneler a další, bod 70).
135 V projednávaném případě Parlament správně tvrdil, že obnovení sporných smluv na dobu určitou odpovídalo skutečné potřebě v tom smyslu, že bylo nezbytné k plnění jeho úkolů. Používání článku 78 PŘOZ do 1. ledna 2007 mu totiž umožnilo uspokojit jeho občasné a značně zvýšené potřeby lidských zdrojů pouze po dobu trvání jeho zasedání. Je nesporné, že značný nárůst činnosti Parlamentu ve Štrasburku během omezeného období čtyř nebo pěti dnů v měsíci mělo za následek značnou změnu jeho potřeb, co se týče zaměstnanců, kteří vykonávají specifické a různé činnosti, jako je činnost vychovatele v jeslích, pracovníka pečujícího o děti, daktylografa, technika, kuchaře, učitele jazyků, překladatele, vrátného, speditéra a další činnosti. I když tyto potřeby byly předvídatelné, nárůst činnosti nebyl nicméně trvalý a stálý. Tyto okolnosti mohly platně s ohledem na ustanovení 5 bod 1 písm. a) rámcové dohody odůvodnit využití mechanismu po sobě jdoucích smluv pomocných zaměstnanců na dobu určitou.
136 Jak sice žalobci uvedli, podle čl. 58 prvního pododstavce PŘOZ začíná pomocný zaměstnanec nabývat nárok na placenou dovolenou pouze za podmínky, že odpracoval minimální období patnácti dnů nebo jednu polovinu měsíce za měsíc služby, takže pomocným zaměstnancům po dobu zasedání je odepřen jakýkoliv nárok na tuto dovolenou pouze z důvodu, že jsou zaměstnáni na základě smluv na velmi krátkou dobu, která je kratší, než je minimální období.
137 Nicméně žalobci nevznesli žádnou námitku protiprávnosti čl. 58 prvního pododstavce PŘOZ. Není tudíž třeba, aby Soud tuto otázku přezkoumal, neboť jinak by překročil rámec sporu vymezený žalobci.
138 S ohledem na výše uvedené nelze námitce protiprávnosti vznesené žalobci proti článku 78 PŘOZ vyhovět a Parlament nejednal v rozporu s působností uvedeného článku ve světle směrnice 1999/70. V důsledku toho je třeba návrh na zrušení zamítnout.
K návrhu na náhradu škody
1. Argumenty účastníků řízení
139 Žalobci se domáhají, aby bylo Parlamentu uloženo zaplatit náhradu odpovídající placené dovolené za odpracovaná období, jakož i každému z nich zaplatit částku 2000 eur z důvodu jejich „nevratných“ nákladů řízení.
140 Parlament odpovídá, že podle článku 58 PŘOZ má pomocný zaměstnanec nárok na dva pracovní dny placené dovolené za měsíc služby, přičemž žádné období kratší než patnáct dnů nebo jedna polovina měsíce nezakládá nárok na dovolenou. Za těchto podmínek nemohou pomocní zaměstnanci po dobu zasedání, kteří pracují nejvýše pět dnů měsíčně, uplatňovat nárok na placenou dovolenou. Není tudíž třeba přiznat žalobcům jakoukoliv odpovídající náhradu.
141 Krom toho Parlament uvádí, že podle článku 94 jednacího řádu je řízení před Soudem bezplatné. Tento řád nestanoví ostatně možnost uložit účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, náhradu „nevratných“ nákladů řízení. Návrh na náhradu těchto nákladů musí být proto podle Parlamentu prohlášen za nepřípustný.
2. Závěry Soudu
142 Podle ustálené judikatury je vznik odpovědnosti Společenství vázán na současné splnění podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 1987, Delauche v. Komise, 111/86, Recueil, s. 5345, bod 30; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. listopadu 2003, Bories a další v. Komise, T‑331/00 a T‑115/01, Recueil FP, s. I‑A‑309 a II‑1479, bod 192; rozsudek Soudu ze dne 10. října 2007, Berrisford v. Komise, F‑107/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 109). Pokud jedna z těchto podmínek není splněna, žaloba na náhradu škody je zamítnuta v plném rozsahu, aniž by bylo třeba přezkoumat ostatní podmínky.
143 Co se týče protiprávnosti jednání vytýkaného Parlamentu, žalobci ve své žalobě neuplatnili žádnou jinou argumentaci, než argumentaci na podporu své námitky protiprávnosti vznesené proti článku 78 PŘOZ v rámci své žaloby na neplatnost. Jak vyplývá z bodu 96 tohoto rozsudku, tato námitka je v podstatě založena na třech žalobních důvodech, a sice na porušení článku 283 ES, porušení zásady zákazu diskriminace a porušení stability zaměstnání. Námitka protiprávnosti byla přitom zamítnuta, přičemž žádnému z uplatňovaných žalobních důvodů nebylo vyhověno.
144 V důsledku toho je třeba zamítnout návrh na náhradu škody, jelikož žalobci právně dostačujícím způsobem neprokázali protiprávnost jednání vytýkaného Parlamentu.
K nákladům řízení
145 Podle článku 122 jednacího řádu se ustanovení hlavy II kapitoly 8 uvedeného řádu týkající se nákladů řízení a soudních výdajů použijí pouze na věci zahájené před Soudem, a to po vstupu tohoto řádu v platnost, tedy 1. listopadu 2007. Příslušná ustanovení jednacího řádu Soudu prvního stupně se i nadále použijí obdobně na věci projednávané před Soudem před tímto datem.
146 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu prvního stupně se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle článku 88 téhož řádu však ve sporech mezi Společenstvími a jejich zaměstnanci nesou orgány vlastní náklady. Vzhledem k tomu, že žalobci neměli ve věci úspěch, je namístě rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
Kanninen | Boruta | Van Raepenbusch |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. dubna 2009.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
Text tohoto rozhodnutí, jakož i text rozhodnutí soudů Společenství v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora http://curia.europa.eu.
Obsah
Právní rámec
1. Pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství
2. Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou
Skutkový základ sporu
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
K přípustnosti žaloby
1. Argumenty účastníků řízení
2. Závěry Soudu
K návrhu na zrušení
1. Argumenty účastníků řízení
2. Závěry Soudu
K přípustnosti námitky protiprávnosti
K opodstatněnosti námitky protiprávnosti
K tvrzenému porušení článku 283 ES
K tvrzenému porušení zásady zákazu diskriminace
Ke stabilitě zaměstnání
– Dovolatelnost směrnice 1999/70 úředníkem nebo zaměstnancem proti orgánu Společenství
– K obsahu rámcové dohody
K návrhu na náhradu škody
1. Argumenty účastníků řízení
2. Závěry Soudu
K nákladům řízení
PŘÍLOHA
Vzhledem k velkému počtu žalobců v této věci nejsou jejich jména v této příloze uvedena.