STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 15. ledna 2020(1)
Věc C‑623/17
Privacy International
proti
Secretary of State for Foreign and Commonwealth Affairs,
Secretary of State for the Home Department,
Government Communications Headquarters,
Security Service,
Secret Intelligence Service
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Investigatory Powers Tribunal (tribunál pro kontrolu vyšetřovacích pravomocí, Spojené království)]
„Řízení o předběžné otázce – Zpracovávání osobních údajů a ochrana soukromí v odvětví elektronických komunikací – Směrnice 2002/58/ES – Oblast působnosti – Článek 1 odst. 3 – Článek 15 odst. 3 – Listina základních práv Evropské unie – Články 7, 8, 51 a čl. 52 odst. 1 – Článek 4 odst. 2 SEU – Plošné a nerozlišující předávání údajů o připojení uživatelů služby elektronických komunikací bezpečnostním službám“
1. Soudní dvůr v posledních letech drží v oblasti uchovávání osobních údajů a přístupu k nim ustálenou judikaturu, v jejímž rámci zvláště vynikají:
– rozsudek ze dne 8. dubna 2014, Digital Rights Ireland a další(2), v němž konstatoval neplatnost směrnice 2006/24/ES(3) z důvodu, že umožňovala nepřiměřený zásah do práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie;
– rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Tele2 Sverige a Watson a další(4), v němž vyložil čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58/ES(5);
– rozsudek ze dne 2. října 2018, Ministerio Fiscal(6), v němž potvrdil výklad tohoto ustanovení směrnice 2002/58.
2. Tyto rozsudky (zejména druhý z nich) znepokojují orgány některých členských států, neboť podle jejich názoru byly v důsledku těchto rozsudků zbaveny nástroje, který považují za nezbytný pro zachování národní bezpečnosti a pro boj proti terorismu. Některé z těchto států tak usilují o překonání či upřesnění této judikatury.
3. Soudy členských států vyjádřily uvedené znepokojení ve čtyřech žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce(7), k nimž přednáším stanovisko týž den.
4. Ve všech čtyřech věcech vyvstává především otázka použitelnosti směrnice 2002/58 na činnosti týkající se národní bezpečnosti a boje proti terorismu. V případě, že by se za těchto okolností směrnice použila, mělo by být následně objasněno, do jaké míry mohou členské státy omezit právo na soukromí, jež chrání. A konečně bude nutné analyzovat, do jaké míry jsou vnitrostátní právní úpravy (britská(8), belgická(9) a francouzská(10)) v této oblasti v souladu s unijním právem, jak bylo vyloženo Soudním dvorem.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
5. Odkazuji na příslušný bod svého stanoviska ve věcech C‑511 a C‑512/18.
B. Vnitrostátní právo
1. Telecommunications Act 1984(11)
6. Podle článku 94 může ministr dávat poskytovateli veřejné sítě elektronických komunikací obecné nebo konkrétní pokyny, které považuje za nezbytné v zájmu národní bezpečnosti nebo vztahů s vládou určité země či území mimo Spojené království.
2. Data Retention and Investigatory Powers Act 2014(12)
7. Článek 1 stanoví:
„(1) Ministr může formou výzvy uložit poskytovateli veřejných telekomunikačních služeb povinnost uchovávat relevantní komunikační údaje, má-li za to, že uložení takové povinnosti je nezbytné a přiměřené s ohledem na některý z následujících účelů stanovených v čl. 22 odst. 2 písm. a) až h) Regulation of Investigatory Powers Act 2000 [(zákon o úpravě vyšetřovacích pravomocí z roku 2000; dále jen ‚RIPA‘)].
(2) Výzva k uchovávání údajů může:
(a) souviset s konkrétním poskytovatelem nebo určitou kategorií poskytovatelů,
(b) ukládat povinnost uchovávat všechny údaje nebo určité kategorie údajů,
(c) stanovit dobu či doby uchovávání údajů,
(d) stanovit další požadavky či omezení v souvislosti s uchováváním údajů,
(e) stanovit jiné požadavky pro jiné účely,
(f) souviset s údaji, které v okamžiku vydání dotčené výzvy nebo v okamžiku, kdy výzva nabývá účinnosti, již existují nebo ještě neexistují.
(3) Ministr může vyhláškou stanovit další podmínky uchovávání relevantních komunikačních údajů.
(4) Tyto podmínky se mohou týkat zejména:
(a) požadavků předcházejícím vydání výzvy k uchovávání údajů,
(b) maximální doby uchovávání údajů na základě výzvy k uchovávání údajů,
(c) obsahu, vydání, nabytí účinnosti, přezkoumání, změny a zrušení výzvy k uchovávání údajů,
(d) integrity, bezpečnosti či ochrany údajů uchovávaných na základě tohoto článku, přístupu k takovým údajům, jejich sdělování a likvidace,
(e) uplatňování relevantních požadavků či omezení nebo kontroly jejich plnění,
(f) metodických předpisů ohledně relevantních požadavků či omezení nebo relevantních pravomocí,
(g) ministrem poskytované (podmíněné či nepodmíněné) náhrady výdajů vzniklých poskytovatelům veřejných telekomunikačních služeb při plnění relevantních požadavků či omezení,
[…]
(5) Maximální doba podle odst. 4 písm. b) nesmí překročit 12 měsíců počínaje dnem stanoveným ve vztahu k dotyčným údajům vyhláškou vydanou podle odstavce 3.
(6) Poskytovatel veřejných telekomunikačních služeb uchovávající relevantní komunikační údaje podle tohoto článku není oprávněn předmětné údaje sdělovat, ledaže:
(a) jsou sdělovány na základě:
(i) kapitoly 2 části 1 [RIPA] nebo
(ii) soudního rozhodnutí nebo jiného soudního povolení či příkazu nebo
(b) tak stanoví vyhláška podle odstavce 3.
(7) Ministr může vyhláškou stanovit požadavky odpovídající kterékoli z podmínek stanovených (či potenciálně stanovených) podle odst. 4 písm. d) až g) nebo odstavce 6 ve vztahu ke komunikačním údajům uchovávaných poskytovateli telekomunikačních služeb za použití metodických předpisů podle článku 102 zákona o boji proti terorismu, o kriminalitě a o bezpečnosti z roku 2001 [Anti-terrorism, Crime and Security Act 2001].“
3. RIPA
8. Článek 21 uvádí:
„[…]
(4) Pro účely této kapitoly se pojmem ‚komunikační údaje‘ rozumí:
(a) jakékoli provozní údaje, jež jsou součástí sdělení nebo jsou k němu připojeny (odesílatelem nebo jinou osobou) pro účely jakékoli poštovní služby nebo telekomunikačního systému, jejichž prostřednictvím je nebo může být sdělení přenášeno, nebo
(b) jakékoli informace, jejichž součástí není žádný obsah sdělení [kromě informací spadajících pod písmenem a)] a týkají se využití jakoukoli osobou:
(i) jakékoli poštovní nebo telekomunikační služby nebo
(ii) jakékoli součásti telekomunikačního systému v souvislosti s poskytnutím jakékoli telekomunikační služby jakékoli osobě nebo použitím takové služby jakoukoli osobou, nebo
(c) jakékoli informace, které nespadají pod písmena a) ani b) a které jsou v držení jakékoli osoby poskytující poštovní nebo telekomunikační službu nebo jsou takovou osobou obdrženy, a to ve vztahu k osobám, kterým takovou službu poskytuje.
[…]
(6) Pro účely tohoto článku se pojmem ‚provozní údaje‘ ve vztahu k jakémukoli sdělení rozumí:
(a) každý údaj identifikující nebo způsobilý identifikovat jakoukoli osobu, přístroj nebo polohu, které jsou zdrojem nebo adresátem přenášeného nebo potenciálně přenášeného sdělení;
(b) každý údaj identifikující či vybírající nebo způsobilý identifikovat či vybrat zařízení, kterým je či může být přenášeno sdělení;
(c) každý údaj obsahující signály pro zprovoznění přístroje používaného v komunikačním systému pro účely předávání jakéhokoli sdělení nebo jeho části; a
(d) každý údaj identifikující údaje, jež jsou součástí konkrétního sdělení nebo jsou k němu připojeny, či jiné údaje coby údaje, jež jsou součástí konkrétního sdělení nebo jsou k němu připojeny,
[…]“
9. Článek 22 stanoví:
„(1) Tento článek se použije, má-li osoba příslušná pro účely této kapitoly za to, že je na základě důvodů uvedených v odstavci 2 tohoto článku nezbytné získat jakékoli komunikační údaje.
(2) Získání komunikačních údajů je podle tohoto odstavce nezbytné tehdy, je-li to nutné z těchto důvodů:
(a) v zájmu národní bezpečnosti,
(b) pro účely předcházení či odhalování trestné činnosti nebo zabránění narušení veřejného pořádku,
(c) v zájmu hospodářské prosperity Spojeného království, pokud se tyto zájmy týkají zároveň národní bezpečnosti,
(d) v zájmu veřejné bezpečnosti,
(e) za účelem ochrany veřejného zdraví,
(f) za účelem vyměření či výběru jakékoli daně, poplatku, odvodu či jiné dávky, příspěvku nebo poplatku splatného státnímu orgánu,
(g) v případě nouze pro účely předejití úmrtí či zranění nebo jakékoli újmě na fyzickém či psychickém zdraví určité fyzické osoby nebo zmírnění jakéhokoli zranění nebo újmy na fyzickém či psychickém zdraví určité fyzické osoby,
(h) pro jakýkoli jiný účel (neuvedený v písmenech a) až g)), stanovený pro účely tohoto odstavce vyhláškou ministra [podle čl. 22 odst. 2 písm. h) DRIPA].
(4) S výhradou odstavce 5 příslušná osoba může, má-li za to, že poskytovatel poštovních nebo telekomunikačních služeb má nebo může mít nebo může získat jakékoli komunikační údaje, vyzvat poskytovatele poštovních nebo telekomunikačních služeb, aby:
(a) získal určité údaje v případě, že je dosud nemá k dispozici, a
(b) v každém případě poskytl veškeré údaje, jimiž disponuje nebo které následně získal.
(5) Příslušná osoba neudělí povolení podle odstavce 3 ani neučiní výzvu podle odstavce 4, není-li přesvědčena o tom, že získání dotčených údajů jednáním dovoleným nebo vyžadovaným na základě povolení nebo výzvy je přiměřené ve vztahu k cíli, kterého má být prostřednictvím takto získaných údajů dosaženo.“
10. Je-li důvod se domnívat, že dochází k protiprávnímu shromažďování údajů, může být podle článku 65 RIPA podána stížnost k Investigatory Powers Tribunal (tribunál pro kontrolu vyšetřovacích pravomocí, Spojené království).
II. Skutkové okolnosti a předběžné otázky
11. Podle předkládajícího soudu se původní řízení týká shromažďování a využívání hromadných komunikačních údajů ze strany United Kingdom Security and Intelligence Agencies (bezpečnostní a zpravodajské agentury; dále jen „BZA“).
12. Součástí jsou údaje o tom, „kdo, kdy, kde, jak a s kým“ používá telefon a internet. Zahrnují polohu mobilního telefonu nebo pevné linky, z nichž jsou hovory zahajovány nebo jsou na nich přijímány, a polohy počítačů použitých k připojení k internetu. Součástí není obsah sdělení, který lze získat pouze prostřednictvím soudního příkazu.
13. Žalobce v původním řízení (Privacy International, nevládní organizace v oblasti obrany lidských práv) podal k předkládajícímu soudu žalobu, protože shromažďování a využívání uvedených údajů ze strany BZA porušuje podle něj právo na respektování soukromého života podle článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „EÚLP“) a je v rozporu s právem EU.
14. Žalované orgány(13) tvrdí, že využívání těchto pravomocí z jejich strany je v souladu s právem a je nezbytné mj. pro ochranu národní bezpečnosti.
15. Z informací obsažených v předkládacím usnesení vyplývá, že na základě pokynu vydaného ministrem podle článku 94 zákona z roku 1984 BZA přijímají hromadné komunikační údaje prostřednictvím poskytovatelů veřejných sítí elektronických komunikací.
16. Předmětné údaje zahrnují provozní a lokalizační údaje, včetně údajů o sociálních, obchodních a finančních aktivitách, komunikacích a cestování uživatelů. Jakmile se údaje dostanou BZA, jsou bezpečně uchovávány za použití neadresných metod (například filtrování a agregaci), tj. nezaměřených na konkrétní a známé cíle.
17. Předkládající soud považuje na základě důkazů mu předložených za prokázané, že tyto metody jsou nezbytné pro práci BZA v boji proti závažným hrozbám pro veřejnou bezpečnost, včetně terorismu, kontrašpionáže a šíření jaderných zbraní. Možnost BZA shromažďovat a využívat údaje je klíčová pro ochranu národní bezpečnosti Spojeného království.
18. Podle názoru předkládajícího soudu jsou sporná opatření v souladu s vnitrostátním právem i s článkem 8 EÚLP. Nicméně má pochybnosti o jejich slučitelnosti s unijním právem, a to ve světle rozsudku Tele2 Sverige a Watson.
19. Za těchto okolností položil uvedený soud Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Spadá požadavek v pokynu ministra adresovaný poskytovateli sítě elektronických komunikací, aby poskytoval hromadné komunikační údaje bezpečnostním a zpravodajským agenturám (‚BZA‘) členského státu, s ohledem na článek 4 SEU a čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58[…], do oblasti působnosti unijního práva a směrnice [2002/58/ES]?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku, bude se na takový pokyn ministra vztahovat kterákoliv z podmínek Watson[(14)] nebo jakákoli jiná podmínka nad rámec podmínek stanovených v EÚLP? A pokud ano, jak a v jakém rozsahu se tyto podmínky uplatní vzhledem k nezbytnosti využívání metod hromadného shromažďování a automatického zpracovávání ze strany BZA za účelem ochrany národní bezpečnosti a vzhledem k rozsahu, ve kterém tyto možnosti, jež jsou jinak v souladu s EÚLP, mohou být uplatněním takových podmínek kriticky oslabeny?“
20. Předkládající soud své otázky zasazuje do následujícího kontextu:
„a) možnosti BZA využívat [hromadné komunikační údaje], které jsou jim dodány, jsou nezbytné pro ochranu národní bezpečnosti Spojeného království, včetně oblastí boje proti terorismu, kontrašpionáže a boje proti šíření jaderných zbraní;
b) základním rysem využívání [těchto údajů ze strany] BZA je odhalování dosud neznámých hrozeb pro národní bezpečnost prostřednictvím neadresných hromadných metod, které jsou závislé na shromažďování [těchto údajů] na jednom místě. Jeho hlavní užitečnost spočívá v rychlé identifikaci a rozpracování cílů, jakož i v poskytnutí základny pro činnost v případě bezprostředního ohrožení;
c) poskytovatel sítě elektronických komunikací tudíž nemá povinnost uchovávat [zmíněné údaje] (nad rámec doby své obvyklé obchodní potřeby), které jsou tak uchovávány pouze státem (BZA);
d) vnitrostátní soud je názoru (s výhradou některých vyhrazených otázek), že záruky týkající se využívání [těchto údajů] ze strany BZA jsou v souladu s požadavky EÚLP, a
e) vnitrostátní soud je názoru, že při uplatnění podmínek stanovených v rozsudku [Tele2 Sverige a Watson] by byla zmařena opatření přijatá BZA za účelem ochrany národní bezpečnosti, čímž by došlo k ohrožení národní bezpečnosti Spojeného království“.
III. Řízení před Soudním dvorem
21. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 31. října 2017.
22. Písemná vyjádření předložily belgická, česká, německá, estonská, irská, španělská, francouzská, kyperská, lotyšská, maďarská, nizozemská, norská, polská, portugalská a švédská vláda a vláda Spojeného království, jakož i Komise.
23. Dne 9. září 2019 se konalo jednání společné s jednáním ve věcech C‑511/18, C‑512/18 a C‑520/18, jehož se zúčastnili účastníci všech čtyř řízení o předběžné otázce, výše uvedené vlády, Komise a Evropský inspektor ochrany údajů.
IV. Analýza
A. K oblasti působnosti směrnice 2002/58 a vyloučení národní bezpečnosti (první předběžná otázka)
24. Ve stanovisku, jež v tento den přednáším ve věcech C‑511/18 a C‑512/18, vysvětluji důvody, proč se dle mého názoru směrnice 2002/58 „v zásadě použije, když jsou poskytovatelé elektronických služeb podle zákona povinni uchovávat údaje svých účastníků a umožnit orgánům veřejné moci přístup k nim. Na tom nic nemění skutečnost, že povinnosti jsou poskytovatelům uloženy z důvodu národní bezpečnosti“(15).
25. Své argumenty rozvíjím s ohledem na dopad rozsudků Soudního dvora ze dne 30. května 2006, Parlament v. Rada a Komise(16), a Tele2 Sverige a Watson, z nichž vyvozuji společná výkladová východiska(17).
26. V uvedeném stanovisku po potvrzení použitelnosti směrnice 2002/58 posuzuji vyloučení národní bezpečnosti, které stanoví, a dopad čl. 4 odst. 2 SEU(18).
27. S výhradou níže rozvedených úvah odkazuji na argumentaci uvedenou ve zmíněném stanovisku a ve stanovisku ve věci C‑520/18.
1. Uplatnění směrnice 2002/58 v této věci
28. Podle ustanovení sporných v projednávané věci mají poskytovatelé služeb elektronických komunikací povinnost, která pro ně kromě uchovávání znamená také zpracovávání údajů, jimiž disponují z titulu služby, již poskytují uživatelům veřejných sítí komunikací v Unii(19).
29. Zmínění poskytovatelé jsou totiž povinni předávat tyto údaje BZA. Otázkou je, zda čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 připouští, aby takové předávání bylo vzhledem k jeho účelu bez dalšího vyloučeno z působnosti unijního práva.
30. Podle mého názoru tomu tak není. Uchovávání předmětných údajů spolu s jejich dalším předáváním může být považováno za zpracovávání osobních údajů poskytovateli služeb elektronických komunikací, a proto přirozeně náleží do oblasti působnosti směrnice 2002/58.
31. Důvody národní bezpečnosti tomu nemohou být nadřazeny, jak navrhuje předkládající soud, což by mělo za následek vyloučení sporné povinnosti z oblasti působnosti unijního práva. Podle mého názoru, opakuji, je poskytovatelům uloženo zpracovávání údajů ve spojení s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací ve veřejných komunikačních sítích v Unii, což je přesně oblast působnosti směrnice 2002/58, jak stanoví její čl. 3 odst. 1.
32. Za tohoto předpokladu se diskuze přesouvá ne již na činnosti BZA (které by se, jak jsem výše upozornil, mohly nacházet vně unijního práva, pokud by se nedotýkaly poskytovatelů elektronických komunikací), nýbrž na uchovávání a další předávání údajů, které mají k dispozici poskytovatelé. Z tohoto úhlu pohledu vstupují do hry základní práva zaručená Unií.
33. Klíčová pro účely vyřešení tohoto problému je opět povinnost plošného a nerozlišujícího uchovávání údajů, k nimž je umožněn přístup orgánům veřejné moci.
2. Apel na národní bezpečnost
34. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci předkládající soud zvláště zdůrazňuje činnost BZA, které mají dopad na národní bezpečnost, dovolím si zopakovat několik bodů svého stanoviska z tohoto dne ve věcech C‑511/18 a C‑512/18 k danému tématu:
„77. Národní bezpečnost […] zohledňuje směrnice 2002/58 ze dvou úhlů. Zaprvé představuje důvod pro vyloučení (z působnosti této směrnice) všech činností členských států ‚týkající[ch] se‘ této bezpečnosti. Zadruhé odůvodňuje omezení práv a povinností uvedených ve směrnici 2002/58 – tj. ve vztahu k činnostem soukromé či obchodní povahy a nespadajícím do výsadních pravomocí státu – které musí být provedeno zákonem […].
78. Na jaké činnosti se vztahuje čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58? Dle mého názoru nabízí Conseil d’État (Státní rada) dobrý příklad, když zmiňuje články L. 851-5 a L. 851-6 zákoníku vnitřní bezpečnosti a poukazuje na ‚metody sběru informací, které přímo používá stát, ale neupravují činnosti poskytovatelů služeb elektronických komunikací tak, že by jim ukládaly zvláštní povinnosti‘[…].
79. Domnívám se, že toto je klíčem k vymezení oblasti výluky podle čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58. Do její působnosti nebudou spadat činnosti směřující k zajištění národní bezpečnosti a prováděné přímo orgány veřejné moci bez vyžadování spolupráce jednotlivců, potažmo bez uložení jim povinností v rámci jejich podnikatelské činnosti.
80. Škála činností orgánů veřejné moci vyloučených z obecné úpravy zpracování osobních údajů musí být nicméně vykládána restriktivně. Konkrétně nelze pojem ‚národní bezpečnost‘, za kterou je podle čl. 4 odst. 2 SEU odpovědný výhradně každý členský stát, vztahovat i na další více či méně příbuzné oblasti veřejného života.
[…]
82. Domnívám se […], že jako vodítko může sloužit kritérium rámcového rozhodnutí 2006/960/SVV[…], jehož čl. 2 písm. a) rozlišuje donucovací orgány v širším smyslu – mezi které patří ‚vnitrostátní policejní, celní nebo jiný orgán, který je podle vnitrostátního práva oprávněn odhalovat trestné činy nebo trestnou činnost, předcházet jim a vyšetřovat je a v souvislosti s tím vykonávat pravomoci a přijímat donucovací opatření‘ – na jedné straně a ‚agentury nebo jednotky zabývající se zejména otázkami bezpečnosti státu‘ na straně druhé[…].
[…]
84. Směrnice 2002/58 […] v souvislosti s pravomocemi členských států v oblasti národní bezpečnosti navazuje na směrnici 95/46. Předmětem ani jedné z nich není ochrana základních práv v této konkrétní oblasti, v níž se činnosti členských států ‚neřídí právem [Unie]‘.
85. ‚Rovnováha‘, o které se hovoří v […] bodě [11] odůvodnění [směrnice 2002/58], vychází z nutnosti respektovat pravomoci členských států v oblasti národní bezpečnosti tehdy, když je vykonávají přímo a vlastními prostředky. Naproti tomu v případě, kdy se – a to i z týchž důvodů národní bezpečnosti – vyžaduje spolupráce jednotlivců, kterým jsou uloženy určité povinnosti, vede tato okolnost k aktivaci působnosti jedné z oblastí (ochrana soukromí, kterou lze od těchto soukromých subjektů požadovat) upravené unijním právem.
86. Směrnice 95/46 i směrnice 2002/58 usilují o dosažení této rovnováhy tak, že dovolují možnost omezit práva jednotlivců prostřednictvím normativních opatření přijatých státy podle čl. 13 odst. 1 směrnice 95/46 a čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58. V tomto ohledu není mezi oběma směrnicemi žádný rozdíl.
[…]
89. Určení těchto činností orgánů veřejné moci musí nutně být restriktivní, neboť jinak by unijní právní úprava v oblasti ochrany soukromí byla zbavena efektivity. Nařízení 2016/679 upravuje v článku 23 – v návaznosti na čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 – možnost omezit prostřednictvím legislativních opatření práva a povinnosti v něm uvedené, jestliže je takové omezení nezbytné s cílem zajistit, mimo jiné, národní bezpečnost, obranu či veřejnou bezpečnost. Znovu, kdyby ochrana těchto cílů stačila k vyloučení z působnosti nařízení 2016/679, bylo by nadbytečné uvádět bezpečnost státu jakožto jeden z důvodů, ze kterých lze prostřednictvím legislativního opatření omezit práva zaručená tímto nařízením.“
3. Důsledky použití rozsudku Tele2 Sverige a Watson na projednávanou věc
35. Předkládající soud se zaměřil na výklad provedený Soudním dvorem v rozsudku Tele2 Sverige a Watson a popsal obtíže, které by podle něj způsobilo jeho použití na projednávanou věc.
36. V rozsudku Tele2 Sverige a Watson jsou totiž uvedeny podmínky, jež musí splňovat vnitrostátní právní úprava, která stanoví povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje za účelem dalšího přístupu k nim ze strany orgánů veřejné moci.
37. Shodně jako ve věcech C‑511/18 a C‑512/18 a z obdobných důvodů se domnívám, že vnitrostátní právní úprava, která je předmětem této předběžné otázky, není v souladu s podmínkami uvedenými v rozsudku Tele2 Sverige a Watson, jelikož z ní vyplývá plošné a nerozlišující uchovávání osobních údajů, jež poskytuje detailní obraz o životě dotčených osob po dlouhou dobu.
38. Ve stanovisku v uvedených dvou věcech uvažuji, zda by bylo možné upřesnit či doplnit právní názor vyjádřený v citovaném rozsudku, a to s ohledem na jeho důsledky pro boj proti terorismu či pro ochranu státu před podobnými hrozbami pro národní bezpečnost.
39. Dovolím si též níže citovat některé z bodů tohoto stanoviska, v nichž v podstatě zastávám názor, že je možné zmíněný výklad upřesnit, přičemž v podstatných rysech je namístě jej potvrdit:
„135. Přestože je to náročné, není nemožné přesně a v souladu s objektivními kritérii určit jak kategorie údajů, jejichž uchovávání se jeví jako nezbytné, tak i okruh dotčených osob. Nejpraktičtější a nejúčinnější by zajisté bylo plošné a nerozlišující uchovávání všech údajů, které by poskytovatelé služeb elektronických komunikací mohli vůbec získat, avšak […] otázku nelze řešit s ohledem na praktickou efektivitu, nýbrž s ohledem na právní efektivitu a v kontextu právního státu.
136. Toto určení je typicky úlohou zákonodárce, a to v rámci mezí vytyčených judikaturou Soudního dvora. […]
137. Za předpokladu, že poskytovatelé při sběru údajů dodrželi ustanovení směrnice 2002/58 a k uchovávání těchto údajů docházelo v souladu s čl. 15 odst. 1[…], musí přístup příslušných orgánů k těmto informacím probíhat v souladu s podmínkami vyžadovanými Soudním dvorem, které analyzuji ve stanovisku ve věci C‑520/18, na něž odkazuji[…].
138. Proto i v tomto případě musí vnitrostátní právní úprava stanovit hmotněprávní a procesní podmínky upravující přístup příslušných orgánů k uchovávaným údajům[…]. V kontextu projednávaných žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce by tyto podmínky dovolovaly přístup k údajům osob, u nichž je podezření, že připravují, páchají či spáchaly teroristický útok nebo se na něm mohly podílet[…].
139. Zásadní ovšem je, aby přístup k dotčeným údajům – s výjimkou řádně odůvodněných naléhavých případů – podléhal předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, které rozhodnou na základě odůvodněné žádosti příslušných orgánů[…]. Tam, kam nemůže dosáhnout abstraktní posouzení zákonodárce, je tak zaručeno konkrétní posouzení tohoto nezávislého orgánu, jenž musí stejnou měrou zajistit bezpečnost státu i ochranu základních práv občanů.“
B. Ke druhé předběžné otázce
40. Předkládající soud pokládá druhou otázku pro případ kladné odpovědi na první otázku. V takovém případě se táže, jaká „jakákoli jiná podmínka nad rámec podmínek stanovených v EÚLP“ nebo které podmínky vyplývající z rozsudku Tele2 Sverige a Watson by měly být vyžadovány.
41. V této souvislosti uvádí, že uložením podmínek stanovených v rozsudku Tele2 Sverige a Watson „by byla zmařena opatření přijatá BZA za účelem ochrany národní bezpečnosti“.
42. Vzhledem k tomu, že navrhuji odpovědět na první otázku záporně, není nutné zabývat se druhou otázkou. Tato, jak zdůrazňuje sám předkládající soud, je podmíněna prohlášením „metod hromadného shromažďování a automatického zpracovávání“ osobních údajů všech uživatelů ve Spojeném království, které by poskytovatelé služeb elektronických komunikací museli předávat BZA, za slučitelné s unijním právem.
43. Pokud by Soudní dvůr považoval za nutné odpovědět na druhou otázku, pak by podle mého názoru měl potvrdit zmíněné podmínky uvedené v rozsudku Tele2 Sverige a Watson a týkající se:
– zákazu plošného přístupu k údajům;
– nezbytnosti předchozího povolení soudu či jiného nezávislého orgánu za účelem oprávnění k přístupu;
– povinnosti vyrozumět dotčené osoby s výjimkou situace, kdy by tím byla ohrožena účinnost opatření;
– uchovávání údajů na území Unie.
44. Opakuji, že by stačilo potvrdit tyto podmínky a jejich povinné použití z důvodů, které uvádím ve stanovisku ve věcech C‑511/18 a C‑512/18 a ve stanovisku ve věci C‑520/18, aniž by bylo nutné doplňovat „další“ ve smyslu vyjádření předkládajícího soudu.
V. Závěry
45. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Investigatory Powers Tribunal (tribunál pro kontrolu vyšetřovacích pravomocí, Spojené království) takto:
„Článek 4 SEU a čl. 1 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která poskytovateli sítí elektronických komunikací ukládá povinnost poskytovat bezpečnostním a zpravodajským agenturám členského státu ‚hromadné komunikační údaje‘, které vyžadují jejich předchozí plošný a nerozlišující sběr.“
Podpůrně:
„Přístup bezpečnostních a zpravodajských agentur členského státu k údajům předávaným poskytovateli sítí elektronických komunikací musí být v souladu s podmínkami uvedenými v rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Tele2 Sverige a Watson (C‑203/15 a C‑698/15, EU:C:2016:970).“