ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(třetí senát)
18. dubna 2012
Věc F‑50/11
Dawn Cheryl Buxton
v.
Evropský parlament
„Veřejná služba – Úředníci – Udělování bodů za zásluhy – Hodnotící posudek – Částečný pracovní úvazek – Rovné zacházení“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se D. Ch. Buxton v podstatě domáhá zrušení rozhodnutí Parlamentu ze dne 11. května 2010, kterým jí byl udělen jeden bod za zásluhy v rámci udělování bodů za zásluhy na základě hodnocení za rok 2009
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů řízení vynaložených Parlamentem.
Shrnutí
1. Úředníci – Povýšení – Zvažování srovnatelných zásluh – Podmínky – Kvantifikace zásluh přidělováním bodů – Posuzovací pravomoc administrativy – Soudní přezkum – Meze
(Služební řád úředníků, čl. 45 odst. 1)
2. Úředníci – Rovné zacházení – Pojem – Meze
(Služební řád úředníků, čl. 1d odst. 5)
3. Úředníci – Povýšení – Rozhodnutí o přidělení bodů za zásluhy – Stížnost – Zamítavé rozhodnutí – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah
(Služební řád úředníků, článek 45 a čl. 90 odst. 2)
4. Úředníci – Hodnocení – Body za zásluhy – Sliby – Porušení ustanovení služebního řádu – Legitimní očekávání – Neexistence
(Služební řád úředníků, článek 43)
1. Administrativa má širokou posuzovací pravomoc při hodnocení zásluh, k nimž je třeba přihlédnout v rámci rozhodnutí o povýšení podle článku 45 služebního řádu, a tím pádem i v rámci rozhodnutí o udělení bodů za zásluhy, které jsou zohledněny v systému povyšování, kde je takové hodnocení kvantifikováno. Přezkum unijního soudu se tak musí omezit na posouzení otázky, zda se s ohledem na způsoby a prostředky, na jejichž základě mohla administrativa učinit své posouzení, držela administrativa v nenapadnutelných mezích a neužila svou pravomoc zjevně nesprávným způsobem.
Určení, že se administrativa dopustila zjevně nesprávného posouzení skutečností, které může odůvodnit zrušení rozhodnutí, přitom předpokládá, že důkazy, které žalobci přísluší předložit, jsou dostatečné k tomu, aby vyvrátily věrohodnost posouzení učiněného orgánem. Jinými slovy, žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení je třeba zamítnout, jestliže je navzdory důkazům předloženým dotyčným úředníkem stále možné zpochybněné posouzení připustit jako pravdivé nebo platné.
(viz body 37 a 38)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 12. prosince 1996, AIUFFASS a AKT v. Komise, T‑380/94, bod 59; 3. května 2007, Crespinet v. Komise, T‑261/04, bod 58; 12. února 2008, BUPA a další v. Komise, T‑289/03, bod 221; 1. dubna 2009, Valero Jordana v. Komise, T‑385/04, bod 131
2. Pokud úředník využije práva na dovolenou nebo na zvláštní pracovní dobu, které mu bylo přiznáno služebním řádem, administrativa nemůže, aniž by zpochybnila účinnost tohoto práva, mít za to, že jeho situace je odlišná od situace úředníka, který toto právo nevyužil, a z tohoto důvodu s ním zacházet odlišně, není-li toto odlišné zacházení jednak objektivně odůvodněné, zejména tím, že vyvozuje důsledky pro dané období pouze z toho, že dotčený zaměstnanec neodvedl svou práci, a jednak striktně přiměřené poskytnutému odůvodnění. Skutečnost, že úředník využil práva pracovat na částečný úvazek v rámci rodičovské dovolené, které mu přiznává služební řád, tak může představovat objektivní okolnost, kterou je třeba zohlednit při posouzení jeho zásluh a zvláště jeho výkonnosti.
Porušení zásady rovnosti by tedy mohlo vyplývat ze srovnání zásluh úředníků, které nezohledňuje sníženou výkonnost, v důsledku které se jeden z nich nachází v situaci, jež se od ostatních objektivně liší.
Článek 1d odst. 5 služebního řádu v tomto ohledu stanoví, že pokud úředník, který tvrdí, že je obětí diskriminace, uvede skutečnosti, z nichž lze dovodit, že došlo k diskriminaci, administrativě přísluší prokázat, že k žádnému porušení zásady rovného zacházení nedošlo.
(viz body 50, 65 a 66)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 15. února 2011, Barbin v. Parlament, F‑68/09, bod 100, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek projednávaný před Tribunálem Evropské unie, věc T‑228/11 P
3. V rámci rozhodnutí o povýšení podle článku 45 služebního řádu není příslušný orgán povinen odůvodnit své rozhodnutí ve vztahu k jeho adresátovi a ani ve vztahu k úředníkům, kteří mu konkurují. Totéž tedy platí i v rámci rozhodnutí o udělení bodů za zásluhy. Orgán oprávněný ke jmenování má naproti tomu povinnost odůvodnit své rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníkem, který se domnívá, že byl poškozen nepříznivým udělením bodů, přičemž se má za to, že odůvodnění tohoto zamítavého rozhodnutí se shoduje s odůvodněním rozhodnutí, proti němuž stížnost směřovala.
(viz bod 74)
Odkazy:
Soudní dvůr: 7. února 1990, Culin v. Komise, C‑343/87, bod 13
Soud prvního stupně: 14. června 2001, McAuley v. Rada, T‑230/99, bod 50; 27. září 2006, Lantzoni v. Soudní dvůr, T‑156/05, bod 77
Soud pro veřejnou službu: 11. prosince 2008, Schell v. Komise, F‑83/06, bod 89
4. Přesná, nepodmíněná a shodující se ujištění poskytnutá administrativou úředníkovi ohledně udělení určitého počtu bodů za zásluhy na základě hodnocení, aniž je s ohledem na to, že počet udělovaných bodů je omezen, provedeno celkové zvážení srovnatelných zásluh úředníků generálního ředitelství, ředitelství nebo dotčeného útvaru, by byla zjevně v rozporu se zásadami objektivity a nestrannosti, kterými se musí řídit posouzení způsobilosti, výkonnosti a chování úředníků ve službě podle článku 43 služebního řádu. Zásada ochrany legitimního očekávání přitom nemůže odůvodnit praxi, která je v rozporu s ustanovením služebního řádu.
(viz bod 80)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 14. července 2011, Praskevicius v. Parlament, F‑81/10, bod 67