STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 6. září 2012(1)
Věc C‑456/11
Gothaer Allgemeine Versicherung AG,
ERGO Versicherung AG,
Versicherungskammer Bayern-Versicherungsanstalt des öffentlichen Rechts,
Nürnberger Allgemeine Versicherungs AG,
Krones AG
proti
Samskip GmbH
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Bremen (Německo)]
„Soudní spolupráce v občanských věcech – Uznávání a výkon rozhodnutí –Nařízení (ES) č. 44/2001 – Pojem ,rozhodnutí‘ – Rozhodnutí, jímž se soud členského státu prohlásí za nepříslušný – Rozhodnutí založené na zjištění platnosti a rozsahu doložky zakládající příslušnost islandských soudů – Účinek – Rozsah“
1. Zakládá rozhodnutí, jímž se soud členského státu ve výroku prohlásí za „nepříslušný“ poté, co v odůvodnění uzná za platnou doložku o založení příslušnosti soudu třetího státu, povinnost soudu jiného členského státu, jemuž byl podán stejný návrh, také se prohlásit za nepříslušný?
2. Taková je v podstatě otázka položená Landgericht Bremen (Německo) v rámci řízení o žalobě na náhradu škody, ke které údajně došlo při převozu zboží, podané společností Krones AG a jejími pojistiteli proti společnosti Samskip GmbH.
3. Na základě této otázky má Soudní dvůr podat výklad článku 32 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2) vymezujícího pojem „rozhodnutí“ ve smyslu nařízení č. 44/2001 a článku 33 téhož nařízení upravujícího zásadu automatického uznávání každého „rozhodnutí“ vydaného v členském státě.
I – Právní úprava
4. Body 2, 6, 15 a 16 odůvodnění nařízení č. 44/2001 stanoví následující:
„(2) Určité rozdíly mezi vnitrostátními pravidly pro určení příslušnosti a pro uznávání rozhodnutí ztěžují řádné fungování vnitřního trhu. Je třeba přijmout předpisy, které umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zjednodušit formality s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné.
[...]
(6) Za účelem dosažení volného pohybu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je nezbytné a vhodné, aby se pravidla upravující příslušnost a uznání a výkon rozhodnutí řídila právním nástrojem Společenství, který by byl závazný a přímo použitelný.
[...]
(15) V zájmu harmonického výkonu spravedlnosti je nezbytné minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby ve dvou členských státech nebyla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí. Musí existovat jasný a účinný mechanismus pro řešení souběžně probíhajících řízení, a rovněž pro zamezení obtíží vyplývajících z vnitrostátních rozdílů, pokud jde o stanovení doby, kdy se věc považuje za projednávanou. Pro účely tohoto nařízení by měla být tato doba stanovena samostatně.
(16) Vzájemná důvěra ve výkon spravedlnosti v rámci Společenství umožňuje, aby rozhodnutí vydaná v kterémkoli členském státě byla bez dalšího uznávána bez potřeby jakéhokoli dalšího řízení, kromě sporných případů.“
5. Článek 32 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se ‚rozhodnutím‘ rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem.“
6. Článek 33 tohoto nařízení zní takto:
„1. Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.
2. Stane-li se sporným, zda rozhodnutí má být uznáno, může každá strana, která uplatňuje uznání jako hlavní věc v daném sporu, v řízení podle oddílů 2 a 3 této kapitoly navrhnout, že soudní rozhodnutí má být uznáno.
3. Je-li otázka uznání rozhodnutí vznesena u soudu členského státu jako předběžná otázka, může o ní tento soud rozhodnout.“
7. Článek 34 uvedeného nařízení stanoví:
„Rozhodnutí se neuzná,
1) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá;
2) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost;
3) je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá;
4) je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá.“
8. Článek 35 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„1. Rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72.
2. Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost.
3. Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.“
II – Spor v původním řízení
9. Německá společnost Krones AG, jejímiž pojistiteli přepravy byly Gothaer Allgemeine Versicherung AG, ERGO Versicherung AG, Versicherungskammer Bayern-Versicherungsanstalt des öffentlichen Rechts a Nürnberger Allgemeine Versicherungs AG(3), která prodala pivovarnické zařízení mexické společnosti, pověřila Samskip GmbH, německou dceřinou společnost Samskip Holding BV, dopravní a logistická společnost založená na Islandu se sídlem v Rotterdamu (Nizozemsko), aby zorganizovala a provedla přepravu tohoto zařízení z Belgie do Mexika, a to na základě konosamentu obsahujícího doložku o založení příslušnosti islandských soudů.
10. Příjemce a Gothaer a další tvrdili, že byl náklad poškozen, a dne 30. srpna 2007 podali proti společnosti Samskip GmbH žalobu k belgickým soudům.
11. Zrušujícím rozsudkem ze dne 5. října 2009 se odvolací soud v Antverpách (Belgie) ve výroku svého rozhodnutí prohlásil za „nepříslušný“ poté, co v odůvodnění tohoto rozhodnutí dospěl k závěru, že doložka o založení příslušnosti islandských soudů byla platná a že Gothaer a další, pokud mohly z titulu právního nástupnictví po společnosti Krones AG žalovat, byly touto doložkou vázány.
12. Když Krones AG a Gothaer a další podaly u německých soudů další žalobu na náhradu škody, Landgericht Bremen se při řešení otázky právních účinků rozhodnutí vydaného v Belgii rozhodl přerušit řízení, což učinil rozhodnutím ze dne 25. srpna 2011.
III – Předběžné otázky
13. Landgericht Bremen položil Soudnímu dvoru následující tři předběžné otázky:
„1) Je nutno článek 32 a článek 33 nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že se pojem ,rozhodnutí‘ zásadně vztahuje i na taková rozhodnutí, která pouze konstatují, že nejsou dány procesní podmínky přípustnosti (tzv. rozsudek o přípustnosti)?
2) Je nutno článek 32 a článek 33 nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že se pojem ,rozhodnutí‘ vztahuje i na rozsudek, jímž se řízení končí a kterým se vzhledem k doložce o soudní příslušnosti zamítá mezinárodní příslušnost soudu?
3) Je nutno články 32 a 33 nařízení č. 44/2001 vykládat ve světle judikatury Soudního dvora týkající se zásady rozšíření účinků (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. února 1988, Hoffmann, 145/86, Recueil, s. 645) v tom smyslu, že každý členský stát musí uznat rozhodnutí soudu jiného členského státu týkající se platnosti ujednání o soudní příslušnosti uzavřeného mezi stranami, když se podle vnitrostátního práva prvně zmíněného soudu zjištění týkající se platnosti ujednání o soudní příslušnosti stane konečným, a to i v případě, kdy je toto rozhodnutí navíc součástí rozsudku o přípustnosti, kterým se žaloba zamítá?“
IV – Moje analýza
A – Úvodní poznámky
1. K přípustnosti a smyslu předběžných otázek
14. Pro účely určení dosahu předběžných otázek je třeba zdůraznit, že spor v původním řízení vyplývá z kontextu incidenčního řízení o uznání rozhodnutí, jímž se odvolací soud v Antverpách prohlásil za „nepříslušný“. Jestliže má Landgericht Bremen za to, že je toto rozhodnutí podle německého práva „Prozessurteil“ (rozsudek o přípustnosti), nic to nemění na skutečnosti, že je první otázka týkající se souboru rozhodnutí, „která pouze konstatují, že nejsou dány procesní podmínky přípustnosti“, formulována příliš široce.
15. Jako společnost Krones AG a Gothaer a další se domnívám, že je zapotřebí omezit odpověď Soudního dvora na to, co je nezbytně nutné pro vyřešení sporu v původním řízení.
16. V tomto směru navrhuji společně zkoumat první dvě otázky a přistoupit k jejich přeformulování. Těmito dvěma otázkami se totiž předkládající soud v podstatě ptá, zda pojem „rozhodnutí“ ve smyslu článku 32 nařízení č. 44/2001 zahrnuje rozhodnutí, jímž soud členského státu odmítá svou příslušnost na základě doložky o založení soudní příslušnosti, ačkoli je třeba toto rozhodnutí podle práva dožádaného členského státu kvalifikovat jako „rozsudek o přípustnosti“.
17. Pokud jde o třetí otázku, je třeba poukázat na dvojsmyslnost výrazu „zjištění, které se stává konečným“. Ačkoliv tento výraz vytváří dojem vyčerpání opravných prostředků, z předkládacího rozhodnutí plyne, že pochybnosti Landgericht Bremen ve skutečnosti vyplývají ze skutečnosti, že je sporné zjištění příslušnosti islandského soudu podle doložky o založení soudní příslušnosti obsaženo v odůvodnění rozhodnutí, nikoli ve výroku.
18. Mám tedy za to, že je namístě chápat třetí otázku následujícím způsobem. Je zapotřebí určit, zda v případě kladné odpovědi na první dvě otázky mají být články 32 a 33 nařízení č. 44/2001 vykládány v tom smyslu, že soud, na němž je žádáno uznání rozhodnutí, jímž soud jiného členského státu odmítl svou příslušnost na základě doložky zakládající příslušnost soudu, je vázán zjištěními týkajícími se platnosti a rozsahu této doložky, pokud jsou tato obsažena v odůvodnění rozhodnutí.
2. K přípustnosti vyjádření Švýcarské konfederace
19. Švýcarská konfederace je stranou úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech podepsané v Luganu dne 30. října 2007(4) Luganská úmluva, která je tzv. „paralelní“, rozšiřuje působnost převážné většiny pravidel obsažených v nařízení č. 44/2001 na Dánské království, Islandskou republiku, Norské království a Švýcarskou konfederaci, zvláště pak těch týkajících se vymezení rozhodnutí, jež lze uznat, jakož i postupů pro toto uznávání. Výklad článků 32 a 33 tohoto nařízení podaný Soudním dvorem tedy bude relevantní z hlediska výkladu příslušných ustanovení Luganské úmluvy.
20. Na základě ustanovení článku 64 bod 1 Luganské úmluvy a článku 2 protokolu o jednotném výkladu úmluvy a o Stálém výboru je přípustné, aby Švýcarská konfederace podávala Soudnímu dvoru postupem podle článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie vyjádření týkající se projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vztahující se k výkladu nařízení č. 44/2001.
B – K první a druhé otázce
21. Prvními dvěma otázkami se předkládající soud v podstatě táže, zda pojem „rozhodnutí“ ve smyslu článku 32 nařízení č. 44/2001 zahrnuje rozhodnutí, jímž soud členského státu odmítá svou příslušnost na základě doložky o založení soudní příslušnosti, ačkoli je třeba toto rozhodnutí podle práva dožádaného členského státu kvalifikovat jako „rozsudek o přípustnosti“.
1. Vyjádření zúčastněných
22. Společnost Samskip GmbH, německá, belgická, rakouská a švýcarská vláda, jakož i Evropská komise na jedné straně a společnost Krones AG a Gothaer a další na straně druhé vykládají článek 32 nařízení č. 44/2001 diametrálně odlišně.
23. Podle prvně zmíněných pojem „rozhodnutí“ zahrnuje i taková rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o mezinárodní příslušnosti na základě doložky o založení soudní příslušnosti.
24. Na základě znění a geneze článku 32 nařízení 44/2001, jakož i obecné systematiky a cílů tohoto nařízení společnost Samskip GmbH podotýká, že by obecné vyloučení z působnosti článků 32 a 33 uvedeného nařízení rozhodnutí kvalifikovaných jako „rozhodnutí o přípustnosti“ na základě práva členského státu původu nebo dožádaného členského státu bylo v rozporu s cílem vytvoření jednotného evropského justičního prostoru. I když je podle společnosti Samskip GmbH možno zabývat se otázkou, zda mezitímní procesní rozhodnutí, jako je soudní příkaz straně sporu, aby se osobně dostavila k soudu, nebo rozhodnutí nařizující provedení důkazu, mohou být považována za „rozhodnutí“ ve smyslu článků 32 a 33 nařízení č. 44/2001, je tato otázka bez praktického významu, neboť tato rozhodnutí nemohou mít závazné přeshraniční účinky. Oproti tomu rozhodnutí, jímž se návrh prohlašuje za nepřípustný z důvodu nepříslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena, a řízení se tím končí, může mít účinky přesahující hranice státu, a musí tedy být uznáno. V opačném případě by žalobce mohl toto rozhodnutí ignorovat a opětovně podat žalobu u soudu jiného členského státu, což by bylo v rozporu s cílem nařízení č. 44/2001, tedy předejití dvojitým nebo souběžným řízením, jakož i potencionálně protichůdným rozhodnutím.
25. Německá vláda má za to, že v témže smyslu ze systematiky, předmětu a účelu nařízení č. 44/2001 vyplývá, že rozhodnutí o přípustnosti konstatující mezinárodní příslušnost nebo nepříslušnost je třeba považovat za rozhodnutí, jež mohou být uznána, s tím, že účinky tohoto uznání se omezují na toto konstatování. Podle německé vlády, která odkazuje na zprávu o úmluvě ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vypracované Jénardem(5), zásada rozšíření účinků dovozovaná Soudním dvorem ve vztahu k meritorním rozhodnutím(6) musí být obdobně aplikována na rozhodnutí o přípustnosti, jímž se soud původu prohlásil za mezinárodně příslušný nebo nepříslušný. S odkazem na body 2 a 15 odůvodnění, jakož i článek 27 odst. 2 nařízení č. 44/2001 má mimo jiné za to, že se režim spočívající na pravidlech, jež mohou být vykládána všemi soudy Evropské unie stejné příslušnosti(7), vztahuje na mezinárodní příslušnost soudů členských států a že zjištění týkající se příslušnosti provedená soudem jednoho členského státu musí být přijímána soudy jiných členských států.
26. Belgická vláda má za to, že absence přesného vymezení pojmu „rozhodnutí“ v nařízení č. 44/2001 dovoluje jeho široký výklad, který koresponduje s judikaturou Soudního dvora(8).
27. Rakouská vláda tvrdí, že východiskem úvah by měla být potřeba integraci příznivého výkladu, odkazuje na Jénardovu zprávu a na zprávu k úmluvě ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k úmluvě o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jakož i k protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem vypracované p. Schlosserem(9) a uvádí, že rozsudek vydaný odvolacím soudem v Antverpách, který s konečnou platností určil právní vztahy stran sporu, musí spadat pod pojem „rozhodnutí“ ve smyslu 32 nařízení č. 44/2001 a musí se na něj vztahovat režim uznávání upravený článkem 33 tohoto nařízení, byť pouze v zájmu nejširší možné soudržnosti rozhodovací praxe v rámci Unie.
28. Švýcarská vláda podotýká, že ani uvedené nařízení, ani Luganská úmluva nerozlišují mezi rozhodnutími o přípustnosti a meritorními rozhodnutími. Dodává, že otázka, zda rozsudek může být uznán nebo vykonán, nemůže záviset na povaze rozhodnutí ve státě původu. Poznamenává, že rozhodnutí, „jež pouze konstatují, že procesní podmínky přípustnosti nejsou splněny“, netvoří homogenní skupinu, a usuzuje, že je třeba se zabývat otázkou, zda se rozhodnutí, jehož uznání je požadováno, týká podmínky přípustnosti unifikované nařízením č. 44/2001 a Luganskou úmluvou a zda podle práva státu původu má toto rozhodnutí právně závazné účinky překračující rámec řízení ve státě původu, což předpokládá, že soud státu původu bude tuto podmínku přípustnosti zkoumat při plné znalosti věci, nikoli pouze povšechně.
29. Stejně jako společnost Samskip GmbH vyšla Komise z formulace článku 32 nařízení č. 44/2001 a z obecné systematiky tohoto nařízení, jakož i jeho cíle, jak vyplývá zejména z bodů 2 a 6 odůvodnění, a dospěla k tomu, že je třeba připustit, že rozhodnutí, jímž se pouze prohlašuje žaloba za nepřípustnou z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti, spadá jakožto meritorní rozhodnutí do pole působnosti pojmu „rozhodnutí“ ve smyslu článku 32 tohoto nařízení. Podle ní by vyloučení uznávání rozsudků o přípustnosti ohrožovalo volný pohyb rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních, jakož i právní jistotu. Komise dále podotýká, že čl. 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001 vylučuje kontrolu příslušnosti soudů členského státu původu a stanoví, že hledisko veřejného pořádku nelze aplikovat na pravidla pro určení příslušnosti, zatímco článek 36 tohoto nařízení stanoví, že rozhodnutí členského státu původu nemůže být v žádném případě meritorně přezkoumáváno. Dále uvádí, že jestliže podle Jénardovy zprávy mohou být uznávána rozhodnutí, která doposud nenabyla právní moci, musí toto a fortiori platit pro rozhodnutí, jimiž je s konečnou platností rozhodnuto o mezinárodní příslušnosti.
30. Společnost Krones AG zastává opačné stanovisko a odkazuje při tom na obsah dokumentu pořízeného na její žádost p. Geimerem(10), připojeného k jejímu vyjádření, z něhož vyplývá, že „podle stále propracovanější doktríny“ se článek 32 nařízení č. 44/2001 týká pouze meritorních rozhodnutí, nikoli těch, jimiž byl návrh odmítnut z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena.
31. Ačkoli Gothaer a další uvádí, že rozhodnutí o příslušnosti nejsou rozhodnutími, jež by bylo možné uznat, a že druhá otázka je bezpředmětná, a odkazují na úvahy připojené k vyjádření společnosti Krones AG, přesto Soudnímu dvoru navrhují odpovědět na první dvě otázky tak, že je třeba články 32 a 33 nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že rozsudky o přípustnosti a ty, jimiž je konstatován nedostatek mezinárodní příslušnosti z důvodu existence úmluvy zakládající soudní příslušnost, spadají pod pojem „rozhodnutí“.
2. Moje analýza
32. Článek 32 nařízení č. 44/2001, vymezuje pojem „rozhodnutí“ ve smyslu uvedeného nařízení jako „každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem“.
33. Podle ustálené judikatury, aby byla zajištěna plná účinnost a jednotná aplikace na území všech členských států, musí být pojmy obsažené v nařízení č. 44/2001 vykládány jednotně a nezávisle s odkazem především na systematiku a cíle tohoto nařízení(11). Z toho vyplývá, že kvalifikace jako „rozhodnutí“ nemůže záviset na označení daného aktu podle práva členského státu původu nebo podle práva dožádaného členského státu. Označení za „rozhodnutí o přípustnosti“ podle německého práva můžeme tedy bez dalšího považovat za nerozhodné.
34. Soudní dvůr navíc na základě bodu 19 odůvodnění nařízení č. 44/2001, podle něhož musí být zajištěna návaznost výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(12) a tohoto nařízení, opakovaně rozhodl, že jelikož uvedené nařízení nahrazuje ve vztazích mezi členskými státy s výjimkou Dánského království Bruselskou úmluvu, platí výklad podaný Soudním dvorem ohledně této úmluvy i pro nařízení č. 44/2001, pokud lze jeho ustanovení a ustanovení uvedené úmluvy považovat za ekvivalentní(13).
35. Tak je tomu v případě článku 32 nařízení č. 44/2001, který přebírá definici obsaženou v článku 25 Bruselské úmluvy, z níž judikatura dovodila tři kritéria.
36. První z těchto kritérií je organizační. Předmětný akt musí pocházet od soudu, tedy od orgánu, který jednal nezávisle na jiných orgánech státu a nestranně. Toto kritérium vychází ze samotného znění článku 32 nařízení č. 44/2001 a bylo judikaturou Soudního dvora opakovaně připomínáno(14).
37. Druhé kritérium, neoddělitelné od prvního, je procesní povahy. Požaduje, aby při řízení, jež předcházelo přijetí rozhodnutí, byla respektována práva na obhajobu. Uplatnění tohoto kritéria vedlo Soudní dvůr k odepření povahy „rozhodnutí“ v případě předběžných a zajišťovacích opatření přijatých, aniž byla strana, proti níž směřovala, předvolána, a určených k výkonu bez jejího předchozího uvědomění(15). Měl nicméně za to, že proto, aby mohlo být rozhodnutí uznáno, stačí, aby mohlo být předmětem kontradiktorního řízení před okamžikem podání žádosti o jeho uznání nebo výkon ve státě odlišném od státu původu, a tak považoval za spadající pod pojem „rozhodnutí“ předběžné rozhodnutí přijaté nikoli v kontradiktorním řízení, jež lze nicméně napadnout opravným prostředkem(16), usnesení o platebním rozkazu(17) nebo rozsudek vydaný pro zmeškání bez předchozího zkoumání opodstatněnosti návrhu(18).
38. Třetí kritérium je věcné povahy. Rozhodnutí je charakterizováno výkonem posuzovací pravomoci soudním orgánem, jímž je vydáno. V souladu s tímto kritériem je třeba rozlišovat, zda orgánu přísluší rozhodovat, nebo zda plní méně tvůrčí úlohu, např. přijímání vůle stran sporu. Jak rozhodl Soudní dvůr, „aby mohl být akt kvalifikován jako ,rozhodnutí‘ […], musí být vydán soudním orgánem […], který rozhoduje z vlastní pravomoci o sporných věcech mezi účastníky řízení(19)“(20). Z toho dovodil, že soudní smír, jenž je především smluvní povahy v tom smyslu, že jeho obsah závisí v prvé řadě na vůli stran, není rozhodnutím(21).
39. Judikatura nestanovila další kritéria, a pojem „rozhodnutí“ tudíž může zahrnovat jak rozhodnutí vydaná ve sporném, tak v nesporném řízení, předběžná rozhodnutí(22) nebo zajišťovací opatření, jakož i rozhodnutí konečná nebo též rozhodnutí, která se stala neodvolatelnými, jakož i ta, vůči nimž ještě může být podán opravný prostředek.
40. Vzhledem k tomu, že jsou tato tři kritéria splněna v případě rozsudku, jako je ten vydaný odvolacím soudem v Antverpách ohledně mezinárodní příslušnosti, mám za to, že tento druh rozhodnutí spadá pod pojem „rozhodnutí“ vymezený ve smyslu článku 32 nařízení č. 44/2001.
41. Toto řešení se opírá o znění, cíle a obecnou systematiku tohoto nařízení.
42. V prvé řadě výrazy užité v definici rozhodnutí svědčí pro extenzivní nebo, lépe řečeno, nikoli restriktivní výklad, neboť ta se týká „každého“ rozhodnutí bez ohledu na jeho označení nebo podmínky jeho vzniku, a „má obecný dopad“(23).
43. Tento přístup potvrzují Jénardova a Schlosserova zpráva, na něž Soudní dvůr opakovaně odkazoval.
44. V Jénardově zprávě je tak uvedeno, že definice zahrnuje „každé rozhodnutí, ať už bylo označeno jakkoli“(24), vydané ve věcech občanských a obchodních a že lze uznat předběžná rozhodnutí a rozhodnutí vydaná v nesporném řízení bez ohledu na to, zda již nabyla právní moci.
45. Stejně tak podle Schlosserovy zprávy tato formulace pokrývá všechna rozhodnutí, včetně těch přecházejících rozhodnutí ve věci samé, „konstatující nebo upravující právní vztahy mezi stranami“(25). Tato zpráva konstatující, že rozhodnutí vydané v jednom státě jako procesní rozhodnutí o přípustnosti může být meritorním rozhodnutím ve státě jiném, uvádí, že jedno zjištění bylo podle skupiny odborníků zřejmé, totiž že „rozhodnutí prohlašující žalobu za nepřípustnou musejí být uznávána“,(26) a upřesňuje, že „vzhledem k tomu, že se německý soud prohlásil za nepříslušný, nemůže anglický soud odmítat svou vlastní příslušnost z důvodu, že německý soud byl ve skutečnosti příslušný k rozhodnutí v dané věci“(27).
46. Zadruhé je namístě zohlednit cíle sledované nařízením č. 44/2001. Z bodů 2, 6, 16, a 17 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že cílem nařízení je zajistit volný pohyb rozhodnutí vydaných v členských státech v občanských a obchodních věcech zjednodušením formalit s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon těchto rozhodnutí(28). Z bodů 11, 12 a 15 odůvodnění uvedeného nařízení mimo jiné vyplývá, že je jeho cílem také zajistit předvídatelnost příslušných soudů, a tím právní jistotu jednotlivců, zaručit řádný výkon spravedlnosti a minimalizovat riziko souběžných řízení(29).
47. Tyto cíle spočívající na zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy, jež jsou povinny respektovat rovnocennost soudních rozhodnutí vydaných ostatními, by byly vážně ohroženy, pokud by se systém uznávání a výkonu soudních rozhodnutí zavedený nařízením č. 44/2001 nevztahoval na rozhodnutí o určení příslušnosti.
48. V tomto ohledu je třeba upozornit, že by přímo odporovalo zásadám předvídatelnosti a řádného výkonu spravedlnosti, kdybychom připustili, že pokud soud členského státu ověřil svou příslušnost, mohla by strana hodlající napadnout rozhodnutí tak, jak bylo vydáno, předložit věc soudům ostatních členských států, ačkoli by měla využít opravných prostředků upravených právem prvního členského státu.
49. Zatřetí je tento výklad podporován obecnou systematikou nařízení č. 44/2001, a zvláště pak jeho ustanoveními o důvodech odmítnutí uznání cizích rozhodnutích a ustanoveními určenými k řešení případů litispendence, aby se předešlo vzájemné rozpornosti rozhodnutí.
50. Taxativní výčet důvodů odmítnutí uznání cizích rozhodnutí je promítnutím vůle upřednostňovat jejich uznání, i kdyby soud členského státu rozhodl pouze o své příslušnosti.
51. Z důvodu zásady vzájemné důvěry, kterou se řídí vztahy členských států, a zavedení společných pravidel pro určení příslušnosti, jež musí všechny soudy členských států dodržovat, vylučuje v zásadě nařízení č. 44/2001 kontrolu příslušnosti soudu státu původu, ať už přímo prostřednictvím přezkumu skutkových zjištění nebo kritérií příslušnosti, z nichž tento soud vyšel(30), nebo nepřímo prostřednictvím výhrady veřejného pořádku(31), přičemž ve stejném duchu zakazuje jakýkoli přezkum cizího rozhodnutí ve věci samé. Podle Jénardovy zprávy „vyžaduje zdržení se jakéhokoli přezkumu věci samé naprostou důvěru soudu státu původu, tato důvěra ohledně opodstatněnosti rozhodnutí se musí standardně vztahovat i na aplikaci pravidel pro určení příslušnosti soudem“(32).
52. Ve stejném duchu jsou ustanovení o řešení případů litispendence charakterizována povinností soudu, jemuž je věc předložena jako druhému v pořadí, zastavit řízení ve prospěch soudu, jemuž byla věc předložena jako prvnímu, neboť je dána jeho příslušnost(33). Ve svém rozsudku ze dne 9. prosince 2003, Gasser(34), Soudní dvůr dokonce rozhodl, že soud, jemuž byla věc předložena jako druhému a jehož příslušnost byla uplatňována na základě doložky o určení soudní příslušnosti, musí přesto řízení přerušit, dokud se soud, jemuž byla věc předložena jako prvnímu, neprohlásí za nepříslušný.
53. Podle mě z těchto ustanovení vyplývá, že nařízení č. 44/2001 zahrnuje mezi rozhodnutí, jež mohou být uznána, i ta, jimiž soud, jemuž byla věc předložena jako prvnímu, rozhodl o své příslušnosti, ať už se prohlásil za příslušný nebo naopak svou příslušnost odmítl.
54. Prohlásí‑li se soud za příslušný, je řešení nasnadě.
55. Pokud se soud členského státu původu v témže rozhodnutí prohlásí za příslušný a rozhodne o opodstatněnosti návrhu, bude se moci soud, jemuž je věc předložena jako druhému, zabývat otázkou příslušnosti a prohlásit se za příslušný pouze za cenu dvojího porušení: zásady zákazu kontroly příslušnosti soudu členského státu původu a zákazu jakékoli meritorní změny cizího rozhodnutí. Za předpokladu, že se soud členského státu původu prohlásí za příslušný, ale rozhodne se přerušit řízení ve věci samé, například proto, aby mohly strany, které omezily své návrhy výhradně na otázku příslušnosti, uplatnit své připomínky, připustit, že by soud, jemuž byla věc předložena jako druhému v pořadí, mohl přezkoumat svou příslušnost, by šlo přímo proti pravidlu ztráty příslušnosti upravenému v článku 27 odst. 2 nařízení č. 44/2001.
56. Podle mého mínění musí být stejné řešení přijato, pokud soud odmítne svou příslušnost. Pro tento závěr svědčí dva hlavní důvody.
57. První je právní povahy. Rozhodnutí o nepříslušnosti, kterým se řízení končí, je z hlediska definice pojmu „rozhodnutí“ ve smyslu nařízení č. 44/2001 stejné povahy jako rozhodnutí, jímž se soud prohlásí za příslušný. Je stejně jako toto rozhodnutí vydáno soudním orgánem, který ačkoli již nemá pravomoc rozhodovat spor, ohledně kterého se prohlásil za nepříslušný, vykonával nicméně před tím minimální soudní pravomoc při rozhodování o své vlastní příslušnosti.
58. Druhý důvod je praktického rázu. Spočívá ve skutečnosti, že uznávání rozhodnutí o nepříslušnosti umožňuje předejít riziku negativního kompetenčního konfliktu, jemuž chtělo zabránit i nařízení č. 44/2001. Konflikt tohoto druhu by mohl vzniknout, pokud by soud, jemuž byla věc předložena jako druhému v pořadí, odmítl uznat dříve vydané rozhodnutí a prohlásil by se za nepříslušný z důvodu příslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena jako prvnímu.
59. Takové jsou důvody, pro něž Soudnímu dvoru navrhuji, aby na první dvě otázky odpověděl v tom smyslu, že články 32 a 33 nařízení č. 44/2001 musejí být vykládány tak, že pod pojem „rozhodnutí“ ve smyslu tohoto nařízení spadá rozhodnutí, jímž soud členského státu rozhodl o své mezinárodní příslušnosti, ať už se prohlásil za příslušný nebo nikoli, bez ohledu na skutečnost, že podle práva dožádaného členského státu je třeba toto rozhodnutí kvalifikovat jako „rozsudek o přípustnosti“.
C – Ke třetí otázce
60. Svou třetí otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda mají být články 32 a 33 nařízení č. 44/2001 vykládány v tom smyslu, že soud, na němž je požadováno uznání rozhodnutí, jímž soud jiného členského státu odmítl svou příslušnost na základě doložky o určení soudní příslušnosti, je vázán zjištěními ohledně platnosti této doložky obsaženými v odůvodnění rozhodnutí.
61. Chce tedy vědět, jaký je rozsah účinků rozhodnutí o nepříslušnosti, a především se táže, zda je vázán odůvodněním, pokud jde o existenci a platnost doložky o určení příslušnosti islandských soudů, což by představovalo překážku konstatování jeho vlastní příslušnosti.
62. Vyjádření předložená během probíhajícího řízení lze shrnout do tří tezí.
63. Pro první z nich zastávanou společností Krones AG, Gothaer a další, jakož i německou vládou je účinek uznání výlučně negativní v tom smyslu, že se vztahuje pouze na konstatování nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena jako prvnímu. Společnost Krones AG tvrdí, že respektování negativního účinku rozhodnutí o nepříslušnosti musí být chápáno ve smyslu samostatného závazného účinku, jenž se vyčerpává konstatováním, že soud, jemuž byla věc předložena jako prvnímu, je nepříslušný. Jakékoli jiné závěry by nezavazovaly soudy jiných členských států, protože ani nařízení č. 44/2001, ani Luganská úmluva nedovolují soudu, jemuž byla žaloba podána, aby rozhodoval o příslušnosti soudů jiných členských států nebo smluvních států. Podle společnosti Krones AG nelze na základě článku 26 odst. 1 nařízení č. 44/2001 připustit jakékoli omezení práva německého soudu prověřit vlastní příslušnost. Kromě toho by na rozhodnutí o příslušnosti nebylo možné uplatnit důvody odmítnutí uznání uvedené v článcích 34 a 35 tohoto nařízení. Gothaer a další argumentují ve stejném duchu z důvodu, že uvedené nařízení neupravuje závazný mechanismus pro postoupení věci příslušnému soudu a že ze systematiky jeho kapitoly III vyplývá, že každý členský stát rozhoduje vždy sám, zda jsou jeho soudy příslušné. Německá vláda tvrdí, že každému soudu náleží posoudit podle svého práva platnost doložky o založení příslušnosti soudu třetího státu. Navíc podle ní právo členského státu původu určuje meze účinku uznání a rozhodnutí pocházející z jiného členského státu nemůže mít v dožádaném členském státě rozsáhlejší účinky, než jaké jsou přiznány obdobnému rozhodnutí vydanému v tomto státě.
64. Na rozdíl od tohoto výkladu tvrdí belgická vláda a Komise, že členské státy mají povinnost uznat nejenom výrok, ale také odůvodnění rozhodnutí, pokud jde o platnost doložky o založení soudní příslušnosti. Podle belgické vlády se právní moc rozhodnutí vztahuje na to, co na základě projednání jako sporného před soudem a podrobení konfrontaci stran představuje, byť pouze implicitně, nezbytný základ rozhodnutí. Komise má za to, že teorie rozšíření účinků musí být uplatňována bez ohledu na to, zda rozhodnutí týkající se platnosti doložky o určení soudní příslušnosti vede k potvrzení příslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena, nebo k jejímu vyvrácení. Podle ní řešení nemůže záviset na tom, zda se podle vnitrostátního práva soudu, jemuž byla věc předložena jako prvnímu, ověření platnosti doložky o určení soudní příslušnosti stalo „konečným“, či nikoli.
65. Podle střední teze, kterou zastává společnost Samskip GmbH, jakož i rakouská a švýcarská vláda, musí každý členský stát uznat rozhodnutí soudu jiného členského státu, pokud se jedná o platnost úmluvy zakládající soudní příslušnost, pouze však v případě, že podle vnitrostátního práva soudu, jemuž byla věc předložena jako prvnímu, zjištění ohledně platnosti úmluvy „nabude právní moci“ nebo pokud „má závazný účinek“. Rakouská a švýcarská vláda odkazuje jak na Jénardovu zprávu, tak na judikaturu Soudního dvora ohledně zásady rozšíření účinků(35) a má za to, že následkem zásady uznávání rozhodnutí musí být „přiznávání rozhodnutím moci a účinku, jež mají ve státě, kde byla vydána“(36).
66. Připojuji se k druhé ze tří uvedených tezí. Podle mého názoru rozhodnutí, jímž soud členského státu rozhodl o své příslušnosti poté, co zkoumal platnost a rozsah doložky o určení soudní příslušnosti, není v systému uznávání upraveném nařízením č. 44/2001 stejným rozhodnutím jako ta ostatní a musí mít vzhledem ke své výjimečnosti specifické jednotné a samostatné exteritoriální účinky.
67. Mám za to, že rozhodnutí o nepříslušnosti je pro soud dožádaného členského státu závazné v tom smyslu, že se bez vydání rozhodnutí neslučitelného s rozhodnutím předcházejícím nemůže prohlásit za nepříslušný z důvodu, že je příslušný soud členského státu původu. Bez tohoto minimálního účinku by bylo uznání rozhodnutí o nepříslušnosti zbaveno jakéhokoli významu. Společnost Krones AG navíc tento účinek připouští s tím, že má za to, nikoli bez jistého protiřečení si, že rozsudek, jímž je žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena, není rozhodnutím ve smyslu článku 32 nařízení č. 44/2001.
68. Dále mám za to, že se musí závazný účinek rozhodnutí o nepříslušnosti nevyhnutelně vztahovat na zjištění týkající se platnosti a rozsahu doložky o určení soudní příslušnosti bez ohledu na to, zda je toto zjištění podle práva členského státu původu nebo dožádaného členského státu pravomocné.
69. Svůj postoj zakládám v prvé řadě na cílech nařízení č. 44/2001, dále pak na obecné systematice procesních ustanovení tohoto nařízení týkajících se příslušnosti a konečně na zásadě účinné soudní ochrany.
1. Cíle nařízení č. 44/2001
70. Jak jsem již uvedl v bodě 46 tohoto stanoviska, cílem nařízení č. 44/2001 je podpořit vzájemnou důvěru v soudnictví v rámci Unie, usnadnit rychlé uznávání a výkon soudních rozhodnutí, zajistit předvídatelnost příslušných soudů, a tím právní jistotu jednotlivců, zaručit řádný výkon spravedlnosti a minimalizovat riziko souběžných řízení.
71. Podle mě tyto cíle brání tomu, aby bylo soudu, na němž je požadováno uznání cizího rozhodnutí, přiznáno právo přezkoumávat rozsah a platnost doložky o určení soudní příslušnosti, na jejímž základě se soud členského státu původu prohlásil za nepříslušný.
72. Zásada vzájemné důvěry mezi soudy členských států, která odůvodňuje především automatické uznávání cizích rozhodnutí, omezení důvodů odmítnutí uznání, vyloučení kontroly příslušnosti soudu státu původu nebo neprovádění meritorního přezkumu, totiž předpokládá, že každý soud členského státu bude považovat rozhodnutí vydaná soudy jiných členských států za rovnocenná svým vlastním. Z toho plyne, že pokud mezi těmito rovnocennými soudy musel některý při zkoumání vlastní příslušnosti předběžně rozhodnout o platnosti a rozsahu doložky o určení příslušnosti, soud jiného členského státu, na němž je požadováno uznání tohoto rozhodnutí, by se neměl v tomto smyslu pouštět do nového hodnocení.
73. Vysoká úroveň vzájemné důvěry je namístě tím spíše, když jsou soudy členského státu povolány k užití společných pravidel přímé příslušnosti.
74. V tomto ohledu je namístě podotknout, že pravidla pro určení soudní příslušnosti upravená v kapitole II nařízení č. 44/2001 a pravidla týkající se uznávání a výkonu soudních rozhodnutí obsažená v kapitole III tohoto nařízení netvoří odlišné a samostatné množiny, ale jsou úzce propojena(37).
75. To Soudní dvůr ukázal, když v případech litispendence opakovaně rozhodl, že pokud je příslušnost určena přímo pravidly Bruselské úmluvy, která jsou společná pro oba soudy, mohou být vykládána a aplikována se stejnou autoritou každým z nich a soud dožádaného členského státu v žádném případě nemá oproti soudu členského státu původu lepší předpoklady, aby o tomto rozhodl(38). Rovnost unijních soudů, pokud jde o pravidla pro určení příslušnosti, si podle mě žádá jednotnost účinků rozhodnutí vydaných na jejich základě.
76. Pokud za okolností, jako jsou okolnosti původního řízení, nelze aplikovat článek 23 nařízení č. 44/2001 vztahující se na prorogační úmluvy, protože sporná doložka zakládá příslušnost soudu státu, který není členem Evropské unie, je třeba zdůraznit, že Luganská úmluva, jejíž stranou je Islandská republika, obsahuje ve svém článku 23 obdobné ustanovení.
77. Za takovýchto okolností by ponechání určení rozsahu účinků rozhodnutí o nepříslušnosti na právu soudu členského státu původu nebo právu soudu dožádaného členského státu vedlo v případě, že by toto právo neuznávalo právní moc zjištění týkajících se platnosti a rozsahu doložky o určení příslušnosti, k povolení nového zkoumání této otázky dožádaným soudem, což by mohlo ovlivnit předvídatelnost pravidel pro určení příslušnosti stanovených jak nařízením č. 44/2001, tak Luganskou úmluvou, a v důsledku vést k ohrožení právní jistoty.
78. Připustit, že by soud dožádaného členského státu mohl považovat za neplatnou doložku o určení příslušnosti, kterou soud členského státu původu uznal za platnou, by bylo v přímém rozporu se zásadou zákazu meritorního přezkoumávání cizího rozhodnutí, která prvně zmíněnému zakazuje odmítnout uznání nebo výkon rozhodnutí druhého z důvodu, že by byl rozhodl jinak.
79. Dále je třeba podotknout, že určení právní moci, kterou každé vnitrostátní právo spojuje s odůvodněním rozhodnutí, je úkolem, který se může ukázat obtížným(39). V takovém častém případě, kde je jako v původním řízení otázka příslušnosti spojena s hmotněprávní otázkou, ponechat na vnitrostátním právu, aby určilo účinky přiznané částem odůvodnění rozhodujícím hmotněprávní otázku, tedy znamená pro strany sporu jistou nejistotu, pokud jde o rozdělení pravomocí mezi vnitrostátními soudy, jimž může být věc předložena, a vnitrostátnímu soudci, na němž je požadováno uznání rozhodnutí, komplikuje jeho úlohu.
80. Konečně mám za to, že cíle nařízení č. 44/2001 předpokládají zohlednění důvodů, na základě nichž byla rozhodnuta hmotněprávní otázka, na níž záviselo určení příslušnosti. Další argument na podporu tohoto řešení lze nalézt v systematice procesních pravidel obsažených v tomto nařízení, jíž se budu dále zabývat
2. Obecná systematika ustanovení o příslušnosti nařízení č. 44/2001
81. Jedno z nejvýraznějších znamení podpory, kterou nařízení č. 44/2001 poskytuje volnému pohybu soudních rozhodnutí v rámci Unie, je zásada, podle níž nepříslušnost soudu státu původu není důvodem pro odmítnutí uznání rozhodnutí jím vydaného s výjimkou případů taxativně vyjmenovaných v článcích 34 a 35 tohoto nařízení(40). Z této zásady vyplývá, že meritorní rozhodnutí může být uznáno i přes porušení společných pravidel přímé příslušnosti stanovených v kapitole II uvedeného nařízení a přestože mezi stranami sporu neproběhla žádná debata na téma soudní příslušnosti.
82. Vyloučení kontroly příslušnosti soudu státu původu předpokládá odpovídající omezení práva soudu dožádaného členského státu ověřovat svou vlastní příslušnost. I když totiž vnitrostátní soud rozhoduje toliko o své vlastní příslušnosti, protože nařízení č. 44/2001 nepřipouští kontrolu příslušnosti soudu soudem jiného členského státu(41), nemůže to nic změnit na tom, že rozhodnutí vydané soudem, jenž rozhoduje o své vlastní příslušnosti, se nevyhnutelně nepřímo dotýká příslušnosti ostatních unijních soudů. Jinými slovy, splnění povinnosti soudem Evropské unie ověřit svou vlastní mezinárodní příslušnost vede k omezení práva ostatních soudů Evropské unie prověřit jejich vlastní příslušnost. Základní požadavek jednotné aplikace unijního práva tedy předpokládá, že rozsah tohoto omezení bude vymezen jednotně tak, aby se nemohl měnit v závislosti na vnitrostátních pravidlech místa, kde je věc řešena.
83. Argument na podporu tohoto je podle mě možné nalézt v článku 35 odst. 2 nařízení č. 44/2001, který ve výjimečném případě, kdy může soud, na němž je požadováno uznání věci, prověřit příslušnost soudu členského státu původu, stanoví, že je soud dožádaného členského státu vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost. Toto pravidlo tedy předem zakotvuje důvěru, které požívají skutková zjištění cizího soudu bez ohledu na to, zda se na ně podle práva členského státu původu nebo dožádaného členského státu vztahují nebo nevztahují účinky právní moci.
84. Analýza, kterou navrhuji, se mi navíc jeví jako nejvhodnější z hlediska zásady účinné soudní ochrany.
3. Zásada účinné soudní ochrany
85. Zásada účinné soudní ochrany je obecnou zásadou unijního práva, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a byla zakotvena v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950(42).
86. Tato zásada byla znovu potvrzena článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, která má podle čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce SFEU od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost „stejnou právní sílu jako Smlouvy“.
87. Vyplývá z ní zejména, že každý má právo, aby byla jeho věc spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem.
88. Odpírat závazný účinek rozhodnutí soudu státu původu, jenž se před zkoumáním své příslušnosti zabýval otázkou platnosti a rozsahu doložky zakládající soudní příslušnost, by bylo v rozporu s uvedenou zásadou a vedlo by ke vzniku vážného rizika negativního kompetenčního konfliktu, a v důsledku toho k úplné absenci soudní ochrany. Například v případě, kdy se soud prohlásí za nepříslušný vzhledem k existenci doložky o určení příslušnosti jiného soudu, pokud by tento shledal doložku za neplatnou, mohl by se také prohlásit za nepříslušný. Teze hájená společností Krones AG a Gothaer a další, podle níž má první rozhodnutí za následek pouze zákaz soudu, jemuž byla věc předložena jako druhému, popřít svou mezinárodní příslušnost „z důvodu příslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena jako prvnímu“, se mi navíc jeví jako vnitřně rozporná v tom smyslu, že je na základě ní nezbytné zohlednit důvody, pro něž se soud prohlásil za nepříslušný, přičemž zároveň těmto důvodům odpírá jakýkoli závazný účinek.
89. Stručně řečeno mám za to, že cíle nařízení č. 44/2001 a obecná systematika procesních ustanovení tohoto nařízení, jakož i právo na účinnou soudní ochranu předpokládají, že hodnocení platnosti a rozsahu doložky zakládající soudní příslušnost bude soustředěno u jediného soudu Evropské unie a soud dožádaného členského státu si podrží právo se touto otázkou zabývat pouze v taxativně vyjmenovaných případech, ve kterých je dovoleno zkoumat příslušnost soudu členského státu původu. Z toho vyplývá, že soud dožádaného členského státu musí být vázán zjištěním soudu členského státu původu, i kdyby bylo obsaženo v odůvodnění rozhodnutí bez ohledu na to, zda se na něj podle vnitrostátních právních řádů vztahují účinky právní moci.
90. Mnou navrhované řešení nepovažuji za odporující judikatuře Soudního dvora, jenž se doposud k otázce rozhodnutí o příslušnosti nevyjadřoval.
91. V odpověď na předběžnou otázku týkající se účinků v nizozemském právním řádu rozsudku na placení výživného vydaného německým soudem a opatřeného doložkou vykonatelnosti v Nizozemsku rozhodl Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Hoffmann, že „uznané cizí rozhodnutí musí mít v dožádaném státě v zásadě stejné účinky, jako má ve státě původu“(43) s tím, že toto zásadní pravilo upřesnil konstatováním, že „cizí rozhodnutí, na němž byla vyznačena doložka vykonatelnosti ve smluvním státě a které může být nadále vykonáno ve státě původu, by v dožádaném státě nemělo být nadále vykonáváno, pokud podle právní úpravy posledně zmíněného státu nemůže výkon rozhodnutí proběhnout z důvodů, které nespadají do působnosti Bruselské úmluvy“(44).
92. Nedávno měl Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Apostolides za to, že „má-li být účinkem uznání v zásadě to, že je rozhodnutím přiznána váha a účinnost, kterých požívají v členském státě, ve kterém byla vydána […], neexistuje žádný důvod k tomu, aby byla rozsudku při jeho výkonu přiznána práva, která mu v členském státě původu nepřísluší […], anebo účinky, které rozsudek téhož druhu vydaný přímo v členském státě, v němž se o uznání žádá, nevyvolává“(45).
93. Mám nicméně za to, že tato judikatura týkající se výkonu meritorních rozhodnutí, jež musí být převedena do každého vnitrostátního právního řádu, pro nějž je uznání žádáno, nemůže být uplatněna na rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti. Ačkoliv různorodost vnitrostátních právních řádů odůvodňuje zohlednění účinků, jež má rozhodnutí v členském státě původu, vyjma úprav řešení v případě, kdy má rozhodnutí účinky, které jsou dožádanému členskému státu neznámé, zohledněním účinků, jež by mělo obdobné rozhodnutí vydané v tomto státě, jsou rozhodnutí soudů o mezinárodní příslušnosti podle nařízení č. 44/2001 a Luganské úmluvy homogenní, a musejí tedy podléhat vlastnímu režimu. Vzhledem k důvodům, které jsem vyložil již dříve, předpokládají tyto nástroje zavádějící pravidla pro určení příslušnosti platná pro soudy všech členských států, jejichž cílem je, aby pro tentýž spor bylo vydáno jediné rozhodnutí s mezinárodním rozsahem, že rozhodnutím o příslušnosti bude propůjčen stejný a jednotný závazný účinek nezávisle na právní moci, jež je těmto rozhodnutím v členských státech přikládána.
94. Připomínky společnosti Krones AG a Gothaer a další proti tomuto závaznému účinku mě nepřesvědčily.
95. První připomínka spočívá v tom, že článek 26 odst. 1 nařízení č. 44/2001 a článek 20 odst. 1 Luganské úmluvy ukládají každému rozhodujícímu soudu povinnost ověřit z moci úřední svou vlastní mezinárodní příslušnost. Přiznání závazného účinku zjištění soudu členského státu původu ohledně platnosti a rozsahu doložky zakládající soudní příslušnost by tedy soudu dožádaného členského státu zabránilo toto ověření provést.
96. Ačkoli toto zjištění považuji za přesné, nevyvozuji z něj stejné závěry jako společnosti Krones AG a Gothaer a další. Článek 26 odst. 1 nařízení č. 44/2001 je považován za ustanovení chránící žalovaného, který má bydliště v Evropské unii a který má právo na pravidla pro určení příslušnosti vycházející z unijního práva. Zahájení řízení před prvním soudem pověřeným aplikací předmětných pravidel nicméně zajišťuje respektování jeho práva, a zahájení dalšího řízení před jiným soudem Evropské unie se tím stává nadbytečným. Navíc je třeba poznamenat, že kdyby bylo zjištění soudu členského státu původu ohledně platnosti a rozsahu doložky zakládající soudní příslušnost převzato do výroku jeho rozhodnutí, byl by jím soud, na němž je uznání požadováno, vázán.
97. Druhá připomínka spočívající v tom, že zamítnutí uznání na základě článků 34 a 35 nařízení č. 44/2001 nemá pro rozhodnutí o nepříslušnosti smysl, mě také příliš nepřesvědčila. Zdá se totiž, že jakmile účinek přiznávaný rozhodnutím o nepříslušnosti není ryze negativní, zamítnutí uznání není bez právních účinků. Pokud by se tak například belgický soud, jemuž byla předložena žaloba na zaplacení nájmu nájemníkem nemovitosti nacházející se v Německu, prohlásil za nepříslušný poté, co uznal za platné ustanovení nájemní smlouvy zakládající příslušnost islandských soudů, německý soud povolaný, aby incidenčně rozhodl o uznání belgického rozhodnutí, by měl odmítnout takovéto rozhodnutí uznat na základě článku 35 odst. 3 ve spojení s článkem 22 bod 1 nařízení č. 44/2001.
98. Takové jsou důvody, na základě nichž navrhuji odpovědět na třetí otázku, že články 32 a 33 nařízení č. 44/2001 musí být vykládány tak, že pokud se soud členského státu původu prohlásil za nepříslušný poté, co předtím v odůvodnění svého rozhodnutí posoudil otázku platnosti a rozsahu doložky zakládající soudní příslušnost, je soud dožádaného členského státu tímto zjištěním vázán bez ohledu na právní moc, kterou mu přisuzuje právo členského státu původu nebo právo dožádaného členského státu s výjimkou případů, kdy článek 35 odst. 3 tohoto nařízení dovoluje tomuto soudu přistoupit ke kontrole příslušnosti soudu členského státu původu.
V – Závěry
99. Vzhledem k předcházejícím skutečnostem navrhuji odpovědět na otázky položené Landgericht Bremen takto:
„Články 32 a 33 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že:
– rozhodnutí, jímž soud členského státu rozhoduje o své mezinárodní příslušnosti, ať už se prohlásí za příslušný nebo nepříslušný, bez ohledu na to, zda je toto rozhodnutí podle práva dožádaného členského státu považováno za ‚rozsudek o přípustnosti‘, spadá pod pojem ‚rozhodnutí‘ ve smyslu nařízení č. 44/2001;
– pokud se soud členského státu původu prohlásil za nepříslušný poté, co předtím v odůvodnění svého rozhodnutí posoudil otázku platnosti a rozsahu doložky zakládající soudní příslušnost, je soud dožádaného členského státu tímto zjištěním vázán bez ohledu na právní moc, kterou mu přisuzuje právo členského státu původu nebo právo dožádaného členského státu s výjimkou případů, kdy článek 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001 dovoluje tomuto soudu přistoupit ke kontrole příslušnosti soudu členského státu původu.“