Věc C‑897/19 PPU
Trestní řízení
v.
I. N.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Vrhovnim sudem (Nejvyšší soud, Chorvatsko)]
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. dubna 2020
„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Dohoda o EHP – Zákaz diskriminace – Článek 36 – Volný pohyb služeb – Oblast působnosti – Dohoda mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským královstvím o přidružení těchto dvou států k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis – Dohoda o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem – Vydání islandského státního příslušníka do třetí země – Ochrana státních příslušníků členského státu před vydáním – Neexistence rovnocenné ochrany státních příslušníků jiného státu – Islandský státní příslušník, kterému byl udělen azyl podle vnitrostátního práva předtím, než nabyl islandské státní občanství – Omezení volného pohybu – Odůvodnění založené na zabránění beztrestnosti – Přiměřenost – Ověřování záruk stanovených v čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie“
1. Právo Evropské unie – Zásady – Rovné zacházení – Diskriminace na základě státní příslušnosti – Zákaz – Oblast působnosti – Rozdílné zacházení se státními příslušníky členských států a státními příslušníky třetího státu, který je členem Evropského sdružení volného obchodu – Vyloučení
(Článek 18 SFEU)
(viz body 39, 40)
2. Občanství Unie – Ustanovení Smlouvy – Osobní působnost – Státní příslušník třetího státu, který je členem Evropského sdružení volného obchodu – Vyloučení
(Články 20 a 21 SFEU)
(viz body 39, 41)
3. Mezinárodní dohody – Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – Oblast působnosti – Volný pohyb služeb – Právní dosah totožný s právním dosahem unijních ustanovení – Státní příslušník státu Evropského sdružení volného obchodu, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, který se vydal do členského státu za účelem využití služeb – Zahrnutí – Důsledek – Situace uvedeného státního příslušníka spadající do působnosti unijního práva
(Článek 56 SFEU; Dohoda o EHP, článek 36)
(viz body 49, 50, 52–54)
4. Mezinárodní dohody – Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – Volný pohyb služeb – Žádost třetího státu zaslaná členskému státu o vydání státního příslušníka státu Evropského sdružení volného obchodu, který je smluvní stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru, který se přemístil do uvedeného členského státu za účelem výkonu svého práva na volný pohyb služeb – Členský stát zakazující vydání vlastních státních příslušníků – Povinnost tohoto členského státu informovat stát ESVO a případně mu na jeho žádost předat jeho státního příslušníka v souladu s ustanoveními dohody o postupu předávání uzavřené mezi Unií a uvedeným státem ESVO – Podmínka
(Dohoda o EHP, článek 36; Dohoda mezi Unií a Islandem a Norskem o postupu předávání)
(viz body 56, 57, 59, 60, 62, 69, 70, 71, 75–77 a výrok)
5. Mezinárodní dohody – Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – Volný pohyb služeb – Žádost třetího státu zaslaná členskému státu o vydání státního příslušníka státu Evropského sdružení volného obchodu, který je smluvní stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru, který se přemístil do uvedeného členského státu za účelem výkonu svého práva na volný pohyb služeb – Povinnost ověřit záruky stanovené v článku 19 Listiny základních práv Evropské unie – Posuzované skutečnosti – Přiznání postavení uprchlíka uvedenému státnímu příslušníkovi před nabytím státní příslušnosti státu ESVO – Zvláště závažná povaha této okolnosti
(Listina základních práv Evropské unie, čl. 19 odst. 2; dohoda o EHP, článek 36)
(viz body 63–68, 77 a výrok)
Shrnutí
Pokud musí členský stát rozhodnout o žádosti o vydání od třetího státu týkající státního příslušníka státu Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), který je smluvní stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP), je na něm, aby ověřil, že tento státní příslušník nebude vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu
Členský stát musí předtím, než zváží, zda vyhoví žádosti o vydání, informovat stát ESVO, aby mu umožnil požádat o předání svého státního příslušníka
V rozsudku Ruská federace (C‑897/19 PPU) vydaném dne 2. dubna 2020 v rámci naléhavého řízení o předběžné otázce, se velký senát Soudního dvora vyjádřil k povinnostem členského státu, který má rozhodnout o žádosti o vydání zaslané třetím státem, která se týkala příslušníka státu, který není členem Evropské unie, ale je členem Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) a smluvní stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP)(1). Soudní dvůr rozhodl, že dožádaný členský stát musí v souladu s čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) nejprve ověřit, že v případě vydání neexistuje nebezpečí, že dotyčný bude vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. V rámci tohoto ověření je přitom zvláště závažnou okolností skutečnost, že dotyčnému byl předtím, než nabyl státní příslušnost dotyčného státu ESVO, udělen tímto státem ESVO azyl právě z důvodu stíhání, na jehož základě byla podána žádost o vydání. Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že předtím, než uvedený členský stát zváží, zda této žádosti vyhoví, musí o ní informovat stát ESVO, aby mu umožnil požádat o předání svého státního příslušníka, pokud je uvedený stát ESVO příslušný podle svého vnitrostátního práva ke stíhání tohoto státního příslušníka za činy spáchané mimo jeho území.
V projednávané věci vydala dne 20. května 2015 kancelář Interpolu v Moskvě oznámení o vyhlášení mezinárodního pátrání po ruském státním příslušníkovi. Dne 30. června 2019 byl tento státní příslušník, který mezitím nabyl islandské státní občanství, zadržen v Chorvatsku na základě uvedeného oznámení o vyhlášení mezinárodního pátrání. Dne 6. srpna 2019 chorvatské orgány obdržely žádost Ruska o vydání. Chorvatský soud pověřený rozhodnutím o vydání měl za to, že zákonné podmínky jsou splněny a vydání povolil.
Dotyčný se tedy domáhal zrušení tohoto rozhodnutí u Vrhovniho sudu (Nejvyšší soud, Chorvatsko). V tomto rámci se dovolával existence nebezpečí mučení a nelidského a ponižujícího zacházení v případě vydání do Ruska a skutečnosti, že před tím, než nabyl islandskou státní příslušnost, mu Island přiznal postavení uprchlíka právě z důvodu stíhání, která vůči němu byla vedena v Rusku. Dotyčný rovněž tvrdil, že byl porušen rozsudek Petruhhin(2), v němž Soudní dvůr rozhodl, že členský stát, který obdrží žádost o vydání občana Unie, státního příslušníka jiného členského státu, který se nachází na jeho území, je povinen informovat posledně uvedený členský stát a na jeho žádost mu předat uvedeného občana v souladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584(3), pokud je členský stát, jehož je tento občan státním příslušníkem, příslušný ke stíhání této osoby za činy spáchané mimo jeho území.
V projednávané věci se Vrhovni sud (Nejvyšší soud) dotázal Soudního dvora, zda je třeba se řídit výkladem podaným v rozsudku Petruhhin v situaci, která se týká nikoli občana Unie, ale islandského státního příslušníka, přičemž Island je státem ESVO a smluvní stranou dohody o EHP.
Na prvním místě Soudní dvůr zkoumal použitelnost unijního práva na tuto situaci. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že vzhledem k tomu, že se nejedná o občana Unie, který se přemístil do jiného členského státu, než je stát jeho státní příslušnosti, nýbrž o státního příslušníka třetího státu, články 18 (zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti) a 21 (svoboda pohybu a pobytu občanů Unie) SFEU vyložené v rozsudku Petruhhin se v projednávané věci neuplatní. Dotčená situace však spadá do působnosti unijního práva a konkrétně do působnosti dohody o EHP, která je nedílnou součástí unijního práva jakožto mezinárodní dohoda uzavřená Unií. Než k tomuto závěru Soudní dvůr dospěl, zdůraznil nejprve zvláštní vztahy Islandu s Unií, neboť tento třetí stát se kromě toho, že je členem schengenského prostoru a smluvní stranou dohody o EHP, účastní společného evropského azylového systému a uzavřel s Unií dohodu o postupu předávání(4). Soudní dvůr dále uvedl, že článek 36 dohody o EHP zaručuje volný pohyb služeb, a to v podstatě stejným způsobem jako článek 56 SFEU. V neposlední řadě Soudní dvůr rozhodl, že volný pohyb služeb jak ve smyslu článku 56 SFEU, tak ve smyslu dohody o EHP zahrnuje svobodu pohybu do jiného státu za účelem využití služeb, jak tomu bylo v projednávané věci, jelikož dotyčný islandský státní příslušník zamýšlel strávit svoji dovolenou v Chorvatsku, a tudíž tam využívat služeb cestovního ruchu.
Na druhém místě Soudní dvůr poté, co uvedl, že ustanovení Listiny se použijí, jelikož se dotčená situace řídí unijním právem, upřesnil rozsah ochrany poskytované čl. 19 odst. 2 Listiny, podle kterého nesmí být nikdo vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Soudní dvůr tak rozhodl, že členský stát, který obdržel žádost o vydání, musí před jejím případným výkonem ověřit, že vydání nebude mít nepříznivý dopad na práva uvedená v tomto článku. Za tímto účelem Soudní dvůr zdůraznil, že v projednávané věci představuje skutečnost, že byl dotyčnému udělen azyl na Islandu, zvláště závažnou okolnost pro účely tohoto ověření. To platí tím spíše, pokud mělo udělení azylu oporu právě v trestním stíhání, které vedlo k žádosti o vydání. Při neexistenci zvláštních okolností, jako je významný vývoj situace v Rusku nebo důkazů, které prokazují, že dotyčný v okamžiku uznání žádosti o azyl zastřel uvedená trestní stíhání, tudíž musí rozhodnutí islandských orgánů o vyhovění této žádosti vést Chorvatsko k odmítnutí vydání.
Na třetím místě zejména v případě, že by měl členský stát, který obdržel žádost o vydání, za to, že Listina nebrání tomu, aby bylo žádosti vyhověno, Soudní dvůr připomněl, že vnitrostátní pravidla zakazující vydávání vlastních státních příslušníků, jako je tomu v Chorvatsku, zavádějí rozdílné zacházení, jelikož vedou k tomu, že státním příslušníkům ostatních států ESVO, které jsou smluvními stranami dohody o EHP, není přiznána stejná ochrana proti vydání. Tato pravidla tak mohou ovlivnit zejména volný pohyb služeb ve smyslu článku 36 dohody o EHP. Soudní dvůr dále uvedl, že takové omezení může být odůvodněno pouze tehdy, když se zakládá na objektivních hlediscích a je přiměřené cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem. V projednávané věci má cíl zabránit nebezpečí beztrestnosti osob, které se nacházejí na území jiného státu než státu, na jehož území vytýkaný trestný čin údajně spáchaly, legitimní charakter. Mimoto jsou pravidla umožňující vydávání těchto osob do třetího státu podle všeho vhodná k dosažení uvedeného cíle. Pokud však jde o přiměřenost takového omezení, Soudní dvůr měl za to, že je třeba upřednostnit výměnu informací se státem ESVO, jehož je dotyčná osoba státním příslušníkem, aby mu bylo umožněno podat žádost o předání svého státního příslušníka pro účely stíhání. Pokud jde o Island, vzhledem k tomu, že se rámcové rozhodnutí 2002/584 nepoužije, takové předání by bylo možné na základě dohody o předávání, jejíž ustanovení jsou velmi podobná ustanovením rámcového rozhodnutí.
V neposlední řadě Soudní dvůr rozhodl, že řešení přijaté v rozsudku Petruhhin tak musí být použito obdobně na islandského státního příslušníka, který se ve vztahu ke třetímu státu žádajícímu o jeho vydání nachází v situaci objektivně srovnatelné se situací občana Unie, kterému Unie podle čl. 3 odst. 2 SEU poskytuje prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob.