ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(plénum)
5. května 2010
Věc F‑53/08
Vincent Bouillez a další
v.
Rada Evropské unie
„Veřejná služba – Úředníci – Povýšení – Povyšování v roce 2007 – Legitimní zájem na podání žaloby – Rozhodnutí o povýšení – Seznam povýšených úředníků – Zvažování srovnatelných zásluh – Kritérium míry služební odpovědnosti – Návrh na zrušení rozhodnutí o povýšení – Vyvážení zájmů“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se V. Bouillez, K. Van Neyghem a I. Wagner-Leclerq domáhají zrušení rozhodnutí, kterými orgán oprávněný ke jmenování odmítl jejich povýšení do platové třídy AST 7 v rámci povyšování v roce 2007, a dále v případě potřeby rozhodnutí, jimiž byli do této platové třídy v rámci tohoto povyšování povýšeni úředníci, již vykonávali úlohy s nižší mírou služební odpovědnosti než žalobci a jejichž jména jsou uvedena na seznamu povýšených úředníků zveřejněném ve sdělení zaměstnancům č. 136/07 dne 16. července 2007.
Rozhodnutí: Rozhodnutí, kterými Rada odmítla povýšit žalobce do platové třídy AST 7 v rámci povyšování v roce 2007, se zrušují. Ve zbývající části se návrhová žádání žaloby zamítají. Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení. Eliza Niniou, Maria-Béatrice Postiglione Branco, Maria De Jesus Cabrita a Marie France Liegard, úřednice Rady a vedlejší účastnice řízení vystupující na podporu návrhových žádání Rady ponesou vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Povýšení – Zvažování srovnatelných zásluh
(Služební řád, čl. 45 odst. 1)
2. Úředníci – Žaloba – Legitimní zájem na podání žaloby – Žaloba směřující proti rozhodnutí o povýšení jiného úředníka – Přípustnost
(Služební řád, článek 91)
3. Úředníci – Žaloba – Zrušující rozsudek – Účinky – Zrušení rozhodnutí o nepovýšení
(Služební řád, článek 91)
1. Orgán oprávněný ke jmenování je nadán širokou posuzovací pravomocí v oblasti povyšování a výslovné uvedení v čl. 45 odst. 1 služebního řádu kritérií, k nimž lze přihlížet při zvažování srovnatelných zásluh uchazečů o povýšení, vyjadřuje zvláštní význam, který přiznal zákonodárce jejich zohlednění. Krom toho, pokud správa provádí zvažování těchto srovnatelných zásluh podle uvedeného ustanovení, má povinnost pečlivě a nestranně přezkoumat všechny skutečnosti relevantní pro posouzení těchto zásluh.
Míra služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení představuje jednu ze tří relevantních skutečností, k nimž musí správa přihlédnout. Příslušnost ke stejné funkční skupině a ke stejné platové třídě bezpochyby předpokládá výkon rovnocenných služebních povinností. Použití výrazu „případně“ v čl. 45 odst. 1 služebního řádu potvrzuje, že ve většině případů s ohledem na tuto domněnku rovnocennosti míry služební odpovědnosti úředníků stejné platové třídy, nepředstavuje kritérium míry služební odpovědnosti skutečnost umožňující odstupňovat zásluhy uchazečů o povýšení. Tato domněnka však není nevyvratitelná, zvláště od té doby, co byly bývalé kategorie B a C sloučeny do jednotné funkční skupiny asistentů. Automatickým důsledkem tohoto sloučení bylo totiž rozšíření škály odpovědností, které může mít úředník náležející k funkční skupině AST, jak je ostatně patrné z tabulky začleněné do části A přílohy I služebního řádu. Pokud jde o míru služební odpovědnosti, mohou tedy existovat významné rozdíly mezi jednotlivými služebními povinnostmi vykonávanými úředníky téže funkční skupiny. Služební řád krom toho nestanoví, že určité služební povinnosti odpovídají určité platové třídě. Naopak umožňuje oddělení platové třídy od služební povinnosti. Toto odtržení platové třídy od míry vykonávaných služebních povinností ostatně odpovídá přání zákonodárce a volbě orgánů usnadnit své řízení zaměstnanců.
Z takové domněnky rovnocennosti služební odpovědnosti úředníků stejné platové třídy nemůže být tedy vyvozeno, že správa není povinna provést přezkum kritéria týkajícího se míry služební odpovědnosti tím, že konkrétně ověřit, zda toto kritérium může odhalit rozdíly mezi zásluhami dotčených úředníků. Výraz „případně“ tudíž nemůže být vykládán v tom smyslu, že správu opravňuje k tomu, aby při zvažování srovnatelných zásluh a priori vyloučila přihlédnutí ke kritériu míry služební odpovědnosti. Naopak zákonodárce měl v úmyslu uvést, že míra služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení je skutečností, jež může být při takovém zvažování relevantní.
(viz body 49 a 51 až 56)
Odkazy:
Tribunál: 8. července 2008, Komise v. Economidis, T‑56/07 P, Sb. VS s. I‑B‑1‑31 a II‑B‑1‑213, body 58 až 60; 2. dubna 2009, Komise v. Berrisford, T‑473/07 P, Sb. VS s. I‑B‑1‑17 a II‑B‑1‑85, bod 42
Soud pro veřejnou službu: 10. října 2007, Berrisford v. Komise, F‑107/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑285 a II‑A‑1‑1603, bod 71; 31. ledna 2008, Buendía Sierra v. Komise, F‑97/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑15 a II‑A‑1‑49, bod 62
2. I když úředník nemá vymahatelné právo na povýšení, má nicméně zájem na zpochybnění rozhodnutí o povýšení jiného úředníka do platové třídy, kterou si může nárokovat, proti němuž podal stížnost, kterou správa zamítla.
(viz bod 80)
Odkazy:
Tribunál: 21. ledna 2004, Robinson v. Parlament, T‑328/01, Recueil FP, s. I‑A‑5 a II‑23, body 32 a 33
3. Pokud z aktu, který musí být zrušen, má prospěch třetí osoba, což je případ zapsání na seznam uchazečů vhodných k přijetí, rozhodnutí o povýšení nebo rozhodnutí o jmenování na pracovní místo, které má být obsazeno, je na soudu Společenství, aby předtím ověřil, zda by zrušení nepředstavovalo nepřiměřenou sankci za protiprávnost, k níž došlo.
V tomto ohledu je třeba poznamenat, že důsledky, které soud Společenství vyvodí z protiprávnosti v oblasti výběrového řízení a v oblasti povyšování nejsou stejné. Zrušení všech výsledků výběrového řízení totiž v zásadě představuje nepřiměřenou sankci za protiprávnost, k níž došlo, a to bez ohledu na povahu pochybení a rozsah důsledků tohoto pochybení pro výsledky výběrového řízení.
Naproti tomu v oblasti povyšování soud Společenství provádí přezkum každého jednotlivého případu. Zaprvé zohledňuje povahu protiprávnosti, k níž došlo. Pokud je zjištěná protiprávnost pouze vadou řízení ovlivňující pouze situaci úředníka, má a priori za to, že taková protiprávnost neodůvodňuje zrušení rozhodnutí o povýšení, jelikož by takové zrušení představovalo nepřiměřenou sankci. Naproti tomu v případě podstatné vady, jako je nesprávné právní posouzení, kterým je v celém rozsahu stiženo zvažování srovnatelných zásluh, soud v zásadě zrušuje rozhodnutí o povýšení.
Zadruhé soud Společenství provádí vážení zájmů, při němž zohledňuje předně zájem, který mají dotčení úředníci na tom, aby byla legálně a úplně obnovena jejich práva prostřednictvím nového skutečného zvážení srovnatelných zásluh, přičemž náležitě přihlédne k legálně použitelným kritériím, aby v budoucnosti nekonkurovali úředníkům, kteří byli protiprávně povýšeni, a aby znovu nedošlo k protiprávnosti zjištěné soudem. Dále soud Společenství zohlední zájmy protiprávně povýšených úředníků. Tito úředníci sice nemají žádné nabyté právo na zachování jejich povýšení, neboť rozhodnutí o povýšení jsou protiprávní a byla napadena ve lhůtách pro podání žaloby. Soud nicméně zohlední, že tito úředníci mohli být v dobré víře, že rozhodnutí, jimiž byli povýšeni, jsou legální, zvláště tehdy, když dotčené osoby byly příznivě hodnoceny nadřízenými a toto hodnocení mohlo objektivně odůvodnit povýšení. Zájmy těchto úředníků zohlední o to důkladněji, když představují velkou skupinu. Soud Společenství konečně přezkoumá zájem útvaru, to znamená zejména dodržení legality, rozpočtové důsledky v případě, že by nedošlo ke zrušení protiprávních rozhodnutí, případné obtíže při výkonu pravomocného rozsudku, případné zásahy do kontinuity služby a nebezpečí zhoršení sociálních vztahů v orgánu.
Poté, co zohlední jednotlivé zájmy, soud Společenství případ od případu rozhodne, zda zruší rozhodnutí o povýšení, či nikoliv. Pokud dospěje k závěru, že zrušení rozhodnutí o povýšení představuje nepřiměřenou sankci za zjištěnou protiprávnost, může případně, aby zajistil v zájmu žalobce užitečný účinek rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o nepovýšení, využít pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, která je mu přiznána ve sporech peněžitého charakteru, a uložit orgánu i bez návrhu, aby nahradil škodu.
(viz body 82 až 90)
Odkazy:
Soudní dvůr: 5. června 1980, Oberthür v. Komise, 24/79, Recueil, s. 1743, body 11, 13 a 14; Soudní dvůr, 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil, s. 23
Tribunál: 22. června 1990, Marcopoulos v. Soudní dvůr, T‑32/89 a T‑39/89, Recueil, s. II‑281; 10. července 1992, Barbi v. Komise, T‑68/91, Recueil, s. II‑2127, bod 36; 17. března 1994, Smets v. Komise, T‑44/91, Recueil FP, s. I‑A‑97 a II‑319 ; 21. listopadu 1996, Michaël v. Komise, T‑144/95, Recueil FP, s. I‑A‑529 a II‑1429; 5. října 2000, Rappe v. Komise, T‑202/99, Recueil FP, s. I‑A‑201 a II‑911; výše uvedený rozsudek Robinson v. Parlament; 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, Sb. VS s. I‑A‑203 a II‑903; 19. října 2006, Buendía Sierra v. Komise, T‑311/04, Sb. rozh. s. II‑4137, bod 349