ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(prvního senátu)

11. května 2010 (*)

„Veřejná služba – Úředníci – Pravomoc Soudu pro veřejnou službu – Přípustnost – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Mimosmluvní odpovědnost – Úniky informací do tisku – Zásada presumpce neviny – Nemajetková újma – Rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení – Zjevně nesprávné posouzení – Povinnost poskytnout pomoc – Článek 24 služebního řádu“

Ve věci F‑30/08,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,

Fotios Nanopoulos, bývalý úředník Evropské komise, s bydlištěm v Itzig (Lucembursko), zastoupený původně V. Christianosem, advokátem, poté V. Christianosem, D. Gouloussisem a V. Vlassim, advokáty,

žalobce,

proti

Evropské komisi, zastoupené původně J. Currallem a K. Herrmann, jako zmocněnci, poté J. Currallem a K. Herrmann, jako zmocněnci, ve spolupráci s E. Bourtzalasem a I. Antypasem, advokáty,

žalované,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát),

ve složení S. Gervasoni (zpravodaj), předseda, H. Kreppel a I. Rofes i Pujol, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. listopadu 2009,

vydává tento

Rozsudek

1        Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 28. února 2008 se F. Nanopoulos domáhá, aby byla Komisi Evropských společenství z důvodu pochybení, kterých se dopustila při řešení jeho situace a jeho služebního postupu, uložena povinnost zaplatit mu částku 850 000 eur z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu podle něj vznikla.

 Právní rámec

2        Článek 24 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) zní:

„Společenství pomáhají všem úředníkům zejména při postupu proti jakékoli osobě, která se dopustila vyhrožování, urážky nebo pomluvy nebo jiného útoku vůči osobě nebo majetku, kterému je tato osoba nebo člen její rodiny vystavena z důvodů svého postavení nebo služebních povinností.

Společně a nerozdílně nahradí úředníkovi škody utrpěné v takových případech, pokud úředník nezpůsobil škodu úmyslně nebo hrubou nedbalostí a nemůže-li získat náhradu způsobené škody od jejího původce.“

3        Článek 87 služebního řádu, platný v okamžiku zahájení disciplinárního řízení proti žalobci, stanovil:

„Orgán oprávněný ke jmenování má právo udělit písemnou výstrahu nebo důtku bez projednání s disciplinární komisí na návrh úředníkova bezprostředního nadřízeného nebo ze svého vlastního podnětu. Dotyčný úředník musí být předběžně vyslechnut.

Jiná opatření orgán oprávněný ke jmenování nařídí po skončení disciplinárního řízení podle přílohy IX. Řízení zahájí orgán oprávněný ke jmenování po vyslechnutí dotyčného úředníka.“

4        Článek 1 přílohy IX služebního řádu, která se týká disciplinárního řízení, ve znění použitelném na skutkové okolnosti projednávaného sporu stanovil:

„Orgán oprávněný ke jmenování předkládá disciplinární komisi zprávu obsahující jasně vytýkané skutečnosti a případně okolnosti, za kterých k nim došlo.

Zpráva se předloží předsedovi disciplinární komise, který ji dá na vědomí členům komise a obviněnému úředníkovi.“

5        Podle čl. 4 prvního pododstavce přílohy IX služebního řádu, ve znění použitelném na skutkové okolnosti projednávaného sporu:

„Obviněný úředník má na přípravu své obhajoby nejméně patnáct dnů ode dne obdržení zprávy o zahájení disciplinárního řízení.“

6        Dne 19. února 2002 přijala Komise rozhodnutí o vedení administrativních šetření a disciplinárních řízení (Úřední sdělení č. 33‑2002 ze dne 25. dubna 2002, dále jen „rozhodnutí ze dne 19. února 2002“).

7        Body odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. února 2002 stanoví:

„1)      Je třeba zvýšit účinnost a rychlost administrativních šetření a disciplinárních řízení s přihlédnutím ke složitosti a požadavkům, pokud jde o vylíčení skutkového stavu u jednotlivých věcí.

2)      K tomu, aby byla administrativní šetření vedena nestranně, soudržně a profesionálně, a za účelem přípravy disciplinárních řízení pro orgán oprávněný ke jmenování je třeba zřídit Vyšetřovací a disciplinární úřad Komise.

3)      Je třeba zavést procesní pravidla týkající se zahájení a vedení administrativních šetření.

[…]

5)      Je nutné zajistit rovnováhu mezi výkonností administrativy a právy obhajoby dotčeného úředníka.

(6)      Je nutné posílit prevenci a průhlednost v disciplinární oblasti.“ (neoficiální překlad)

8        Článek 1 rozhodnutí ze dne 19. února 2002 zřizuje Vyšetřovací a disciplinární úřad (IDOC).

9        Článek 2 téhož rozhodnutí zejména stanoví, že IDOC provádí administrativní šetření na žádost generálního ředitele personálu a administrativy po dohodě s generálním tajemníkem a že připravuje disciplinární řízení pro orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“).

10      Článek 5 rozhodnutí ze dne 19. února 2002 se týká zahájení a provádění šetření. Ve svém odstavci 1 stanoví, že generální ředitelé a vedoucí útvaru mohou požádat generálního ředitele personálu a administrativy, aby po dohodě s generálním tajemníkem zahájil administrativní šetření. Na základě odstavce 5 tohoto článku je úředník, který může být administrativním šetřením dotčen, neprodleně informován o zahájení tohoto šetření a má právo vyjádřit na závěr šetření a před dokončením zprávy své připomínky k závěrům, pokud tyto závěry uvádějí skutečnosti, které se jej týkají.

11      Podle článku 6 rozhodnutí ze dne 19. února 2002 může být v případech, které vyžadují absolutní tajemství pro účely šetření, dodržení povinnosti vyzvat úředníka k předložení jeho stanoviska odloženo generálním tajemníkem se souhlasem generálního ředitele personálu a administrativy.

12      Článek 7 uvedeného rozhodnutí, nazvaný „Práva úředníka“, stanoví:

„1. OOJ informuje prostřednictvím zprávy dotyčného úředníka o úvodních tvrzeních, které vůči němu uplatňuje, na základě článku 87 služebního řádu a ve vztahu ke zprávě jej vyslechne.

2. Cílem vyslechnutí ve smyslu článku 87 služebního řádu je umožnit OOJ, aby na základě vysvětlení, které dotyčný úředník při této příležitosti poskytne, zhodnotil závažnost skutečností, ze kterých je dotyčný úředník obviněn, a rozhodl, zda je třeba vůči němu přijmout disciplinární opatření a zda je nezbytné se obrátit na disciplinární komisi před přijetím takových opatření.

[…]“ (neoficiální překlad)

13      Dne 18. prosince 2000 Evropský parlament a Rada Evropské unie přijaly nařízení (ES) č. 45/2001 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102). Podle bodu 7 odůvodnění tohoto nařízení se ochrana týká osob, jejichž osobní údaje zpracovávají orgány a instituce Společenství v jakékoli souvislosti, například proto, že jde o zaměstnance těchto orgánů a institucí.

14      Článek 2 nařízení č. 45/2001, nazvaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se:

a)      ‚osobními údaji‘ rozumějí veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné osobě (dále jen ‚subjekt údajů‘); identifikovatelnou osobou se rozumí osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména s odkazem na identifikační číslo nebo na jeden či více zvláštních prvků její fyzické, fyziologické, psychické, hospodářské, kulturní nebo sociální identity;

b)      ‚zpracováním osobních údajů‘ (dále jen ‚zpracování‘) rozumí jakýkoli úkon nebo soubor úkonů s osobními údaji, které jsou prováděny pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromažďování, zaznamenávání, uspořádávání, uchovávání, přizpůsobování nebo pozměňování, vyhledávání, konzultace, použití, sdělení prostřednictvím přenosu, šíření nebo jakékoli jiné zpřístupnění, srovnání či kombinování, jakož i blokování, výmaz nebo zničení;

[…]“

15      Podle článku 4, nazvaného „Kvalita údajů“, nařízení č. 45/2001:

„1. Osobní údaje musejí být:

a)      zpracovány korektně a zákonným způsobem;

[…]

2. Dodržování odstavce 1 zajistí správce.“

16      Článek 5 nařízení č. 45/2001, nazvaný „Zákonnost zpracování“, stanoví:

„Osobní údaje lze zpracovávat, pouze pokud:

a)      je zpracování nezbytné pro vykonání úkolu ve veřejném zájmu na základě Smluv o založení Evropských společenství nebo jiných právních aktů přijatých na základě těchto smluv, nebo úkolu vyplývajícího z legitimního výkonu veřejné moci, kterým je pověřen orgán nebo instituce Společenství nebo třetí osoba, které jsou údaje sdělovány, nebo

[…]

d)      subjekt údajů jednoznačně udělil souhlas, nebo

e)      je zpracování nezbytné pro zachování životně důležitých zájmů subjektu údajů.“

 Skutkový základ sporu

17      Žalobce byl jmenován úředníkem Komise dne 1. ledna 1983. Od listopadu 1983 do ledna 2003 byl ředitelem v Eurostatu. Od ledna 2003 vykonával své služební povinnosti hlavního poradce na Generálním ředitelství (GŘ) „Personál a administrativa“, a to až do svého odchodu do důchodu dne 1. března 2006.

18      Dne 25. října 2002 p. Tillack, novinář německého časopisu Stern, zaslal p. B., úředníkovi Eurostatu, e-mail v německém jazyce, který ve svém předmětu obsahoval otázku „Greek connection?“. V tomto e-mailu p. Tillack uvedl, že úředníci Eurostatu, kteří si přejí zůstat v anonymitě, obviňují žalobce, že při výkonu svých služebních povinností, zejména při zadávání zakázek, zvýhodňuje zájmy řeckých podniků. V tomto e-mailu byl Eurostat vyzván, aby se vyjádřil k 18 otázkám ve vztahu k těmto obviněním. Pan Tillack zejména požadoval, aby mu Eurostat sdělil, jakým způsobem bude na tato obvinění reagovat a z jakých důvodů existovala při zadávání zakázek v programu Supcom v letech 1995, 1996, 1997 a 1998 převaha řeckých společností.

19      Téhož dne p. B. předal tento e-mail generálnímu řediteli Eurostatu, žalobci, jakož i jinému řediteli Eurostatu s překladem těchto 18 otázek do anglického jazyka.

20      V důvěrném sdělení ze dne 30. října 2002 určeném generálnímu řediteli Eurostatu žalobce prohlásil, že odmítá veškerá tvrzení obsažená v tomto dotazníku, zdůraznil přitom jejich pomlouvačný charakter a požádal Komisi, aby ozřejmila položené otázky a odhalila jména „anonymních obviňovatelů“. K tomuto sdělení byly připojeny odpovědi žalobce na oněch 18 položených otázek.

21      Ve dnech 28. a 29. října 2002 se v Eurostatu konaly interní schůzky za účelem přípravy odpovědi Komise na otázky p. Tillacka. Podle Komise generální ředitel Eurostatu při jedné z těchto schůzek požádal, aby byl proveden interní audit k zadávání zakázek na ředitelství A, vedeném žalobcem, v rámci programu Supcom 1995–1998. Z dokumentu ze dne 31. října 2002 přiloženého k žalobní odpovědi vyplývá, že útvar interního auditu Eurostatu byl k tomuto datu pověřen vypracováním „mini zprávy“.

22      Ve čtvrtek 7. listopadu 2002 p. Tillack zaslal p. B. nový e-mail. V tomto e-mailu uvedl, že pokud Eurostat neodpoví na jeho otázky do pondělí 11. listopadu, bude nucen ocitovat ve svém článku, který měl napsat k posledně uvedenému datu, pouze dopis obsahující popření daných tvrzení, který mu zaslal žalobce, a napsat, že Eurostat neodmítl žádné z tvrzení uvedených v jeho předchozím e-mailu. V tomto e-mailu ze dne 7. listopadu 2002 p. Tillack položil Eurostatu další čtyři otázky, které zdůrazňovaly podezření ze zvýhodňování podniku založeného kmotřencem žalobce, p. Av., ze strany žalobce.

23      Téhož dne 7. listopadu 2002 informovala Komise žalobce, že v rámci své politiky mobility zvažuje jeho přemístění na pracovní místo hlavního poradce generálního ředitele Eurostatu.

24      Důvěrným sdělením ze dne 11. listopadu 2002 žalobce sdělil generálnímu řediteli Eurostatu, že p. Av. je skutečně jeho kmotřenec, ale že podniku posledně uvedeného, ke kterému nemá žalobce žádnou finanční vazbu, nebyla ze strany ředitelství žalobce ani obecně ze strany Eurostatu zadána žádná zakázka. V tomto sdělení bylo uvedeno, že p. Av. pracoval jako univerzitní odborník na výzkumném projektu nazvaném „STAT-Object“, ale že žalobce nevykonával žádný vliv ve prospěch p. Av. v rámci řízení spojených s tímto výzkumným projektem. Na konci tohoto sdělení žalobce žádal Komisi, aby mu neprodleně poskytla pomoc na základě článku 24 služebního řádu.

25      Dalším důvěrným sdělením ze dne 11. listopadu 2002, ke kterému byly připojeny „dotazníky“ p. Tillacka z 25. října a 7. listopadu 2002, žalobce požádal generálního ředitele GŘ „Personál a administrativa“ o pomoc Komise na základě článku 24 služebního řádu. V tomto sdělení zdůraznil riziko vzniku újmy na svém profesním a sociálním životě, které přinášelo zveřejnění článku, který převzal tvrzení směřující proti jeho osobě.

26      Dne 11. listopadu 2002 Komise předala p. Tillackovi odpovědi na otázky, které jmenovaný položil.

27      Podle Komise byl v období od 31. října do 11. prosince 2002 pod vedením pí D., vedoucí odboru „Interní audit“ Eurostatu, proveden interní audit uvedený v bodě 21 tohoto rozsudku. Z písemností ve spise vyplývá, že interní audit byl proveden po datu, kdy Komise odpověděla na otázky p. Tillacka.

28      Dne 13. listopadu 2002 byl na internetové stránce časopisu Stern zveřejněn článek p. Tillacka v německém jazyce, nazvaný „Řek shání Řeky?“. V tomto článku bylo zejména uvedeno:

„Na Evropském statistickém úřadu, Eurostatu, není stále klid. Po řadě skandálů – počínaje nejprve chybnými statistikami, poté výtkami podvodu a konečně podezřeními z korupce úředníka – musí Eurostat opět čelit nepříjemným otázkám. Jedná se o možné hromadění zakázek ve prospěch řeckých společností, a to pod vedením [Fotiose] Nanopoulose, řeckého ředitele v Eurostatu.

Tlak na vedení Eurostatu v čele s jeho generálním ředitelem Yvesem Franchetem neoslabuje. Jak uvedl Franz-Hermann Brüner, vedoucí Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), OLAF již vyšetřuje v Eurostatu celou ‚řadu afér‘. Evropské sdružení ‚Action & Defence‘ pokládá prostřednictvím letáku hrozivou otázku: je Eurostat řízen ‚korupční sítí‘?

[...]

‚Pomluva‘

Ve skutečnosti se některým zemím daří při zadávání zakázek obzvláště dobře, například řecké společnosti si vedou často lépe než jejich němečtí konkurenti. [...]“

29      Dne 14. listopadu 2002 zveřejnily lucemburské noviny Le Quotidien článek nazvaný „Nouveau remue-ménage à Eurostat“ (Nový nepořádek v Eurostatu). V tomto článku bylo uvedeno, že žalobce byl „zbaven svých služebních povinností“ a byl jmenován hlavním poradcem generálního ředitele Eurostatu. Dále v něm bylo uvedeno:

„Podle našich zdrojů úředníci OLAFu, evropského úřadu pro boj proti podvodům, zjistili, že ředitelství A, které sleduje zejména odvětví informačního průmyslu, zadávalo mnoho zakázek řeckým společnostem a daleko méně jednalo se společnostmi z jiných zemí.

Na dotaz německého časopisu Stern [Fotios] Nanopoulos rozhodně popřel, že by Řekové byli ‚vědomě zvýhodňováni‘.“

30      Dopisem ze dne 15. listopadu 2002 Komise požádala lucemburské noviny Le Quotidien o právo na odpověď z důvodu chybných a pomlouvačných informací obsažených ve výše uvedeném novinovém článku. V tomto dopise Komise nejprve uvedla, že tvrzení, podle kterého F. Nanopoulos byl zbaven svých služebních povinností, je zcela chybné a pomlouvačné. Podle Komise se F. Nanopoulose týkalo rozhodnutí o mobilitě, které se vztahovalo na čtrnáct ředitelů zastávajících stejné pracovní místo již více než pět let, a to v souladu s rozhodnutími přijatými v této záležitosti Komisí v prosinci 2000, které již byly v rámci mobility generálních ředitelů jednou uplatněny. Fotios Nanopoulos tak byl zařazen jako hlavní poradce na GŘ „Personál a administrativa“ za objektivních a průhledných podmínek. Komise dále uvedla, že tvrzení novin, podle kterých OLAF učinil zjištění týkající se existence zvýhodňování ve prospěch řeckých společností při zadávání zakázek, nejsou podložena důkazy a neodůvodněně zpochybňují čest F. Nanopoulouse. Komise konečně připomněla, že poskytla několik odpovědí p. Tillackovi, novináři časopisu Stern, pokud jde o tvrzení o národním zvýhodňování. Tyto odpovědi přitom neumožňují dospět k závěru, že řecké společnosti byly při zadávání zakázek ředitelstvím A Eurostatu v rámci projektů Supcom zvýhodňovány.

31      Dne 20. listopadu 2002 zveřejnil L’Investigateur článek nazvaný „Les magouilles et indélicatesses continuent de plus belle au sein de l’UE[, l]a poule aux œufs d’or de Nanopoulos“ (Na úrovni EU přetrvávají pletichy a nečestnosti, Nanopoulova slepice se zlatými vejci).

32      V tomto článku bylo uvedeno:

„Již tři roky věnuje ‚L’Investigateur‘ pozornost zpronevěře, pletichám a nepotismu patrným v rámci evropského statistického ředitelství, [Eurostat], se sídlem na Kirchbergu. Po vyšetřování [OLAF] byl konečně jeden z citlivých spisů týkajících se nepotismu předán spravedlnosti, v daném případě místně příslušnému, lucemburskému soudu, který ještě ani zdaleka nerozhodl ve věci ohromných zpronevěr, která mu byla předložena v roce 1999 v rámci aféry Perry a Perrylux, která nakonec vedla k pádu Santerovy Komise, což je špatným znamením pro transparentnost a pravdu.

Nová soudní věc se týká jednání řeckého ředitele vyhozeného z Eurostatu za to, že mimořádně zvýhodňoval společnosti, které patřily jeho krajanům. Byl již vyloučen z výběrových komisí za to, že manželce řeckého úředníka sdělil posuzované otázky. Toto vše pod dohledem a před zraky všech a [dvou bývalých vedoucích Eurostatu], kteří byli oba výbornými přáteli Roberta Goebbelse, současného evropského poslance a bývalého socialistického ministra vlády […] Santera. [Fotios] Nanopoulos všechna tato obvinění, která se jej týkají, samozřejmě zpochybňuje a pleticháři z Eurostatu, kteří se drží taktiky Cressonové, poukazují na novinářskou manipulaci a na temné protievropské intriky. Při konfrontaci s takovou osobou ředitele existuje skutečně riziko, že se staneme protievropskými, a to tím spíše, že Prodiho Komise, zastávající zásady svého předchůdce, řeší tuto věc evropským způsobem, který je těžko stravitelný.

Nanopoulos byl urychleně jmenován ‚hlavním poradcem‘ na jiném ředitelství […]. Jedná se o obvyklý postup, jak zbavit vysokého úředníka jeho služby a umožnit vyšetřování při zachování práv obhajoby. […]

Komise skandál zastírá, když tvrdí, že o této rotaci ředitelů bylo rozhodnuto již dávno, což je pravda v teoretické a obecné rovině, ale nikoliv v tomto konkrétním případě. […]

Je tedy možné, že Nanopoulos odešel do předčasného důchodu z úřední povinnosti a vyhýbá se tak stíhání […]“

33      Při schůzce konané dne 11. prosince 2002 byl návrh zprávy o auditu předložen generálnímu řediteli Eurostatu, který měl za to, že je třeba ještě zvážit použitelná opatření (pokračování v auditu spojené se zahájením kontradiktorního řízení, případný podnět OLAF), aniž bylo v této fázi přijato stanovisko k následným krokům reagujícím na uvedený návrh.

34      Dopisem ze dne 20. prosince 2002 Komise informovala žalobce o učiněných úkonech v návaznosti na jeho žádost o pomoc ze dne 11. listopadu 2002. Uvedla jednak, že poskytla novináři p. Tillackovi podrobnou odpověď na výše uvedené dotazníky, která zbavuje žalobce viny, a jednak, že ze své vlastní iniciativy žádala a dne 18. listopadu 2002 získala právo na odpověď od lucemburských novin Le Quotidien v návaznosti na zveřejnění článku, který zpochybňoval dobrou pověst žalobce, když přebíral tvrzení podobná tvrzením p. Tillacka.

35      Téhož dne 20. prosince 2002 Komise nově přidělila žalobce ke GŘ „Personál a administrativa“ jako hlavního poradce a toto rozhodnutí nabylo účinnosti dne 16. ledna 2003. Žalobce byl pověřen zvláštními úkoly v oblasti správní reformy, zejména pokud jde o „benchmarching“ a statistické analýzy ve vztahu k „monitoringu“ procesu reformy s přihlédnutím k důsledkům rozšíření.

36      Dne 21. května 2003 se ujal svých služebních povinností nový generální ředitel Eurostatu. Téhož dne pí. D. předala žalobci kopii návrhu zprávy o interním auditu.

37      Dopisem ze dne 12. června 2003 pí. D. formálně vyzvala žalobce, aby jí sdělil svá případná vyjádření k tomuto návrhu zprávy.

38      Žalobce sdělil administrativě svá vyjádření e-mailem ze dne 24. června 2003.

39      Dne 27. června 2003 ráno byla pí. D. a útvarem interního auditu, který zpracoval návrh zprávy, projednána při pracovní schůzce relevance vyjádření žalobce a při této příležitosti byl zvažován návrh odpovědi na tato vyjádření. Nicméně pí. D. nevyčkala na návrh odpovědi připravený jejím týmem a ve 12:01 hodin informovala e-mailem generálního ředitele o nepřiměřené povaze vyjádření žalobce k návrhu interního auditu. Ve 14:23 hodin předal útvar interního auditu e‑mailem pí. D. návrh odpovědi na vyjádření žalobce. Tento návrh však nebyl dopracován ani předán generálnímu řediteli Eurostatu. Krom toho žalobce nebyl adresátem tohoto návrhu odpovědi, o kterém se dozvěděl až na základě předání žalobní odpovědi Komise v této věci.

40      Dopisem pí. D. ze dne 8. července 2003 byla novému generálnímu řediteli Eurostatu předána zpráva o auditu, ke které byla přiložena vyjádření žalobce. V tomto dopise pí. D. uvedla, že návrh zprávy o auditu, který byl předán žalobci dne 21. května 2003, byl nově nazván „Analyse de certains aspects relatifs au programme Supcom (1995–1998) suite aux questions posées à Eurostat par un journaliste en novembre 2002“ [Analýza některých aspektů týkajících se programu Supcom (1995–1998) v návaznosti na otázky položené Eurostatu novinářem v listopadu 2002], a že tato analýza byla předána za stavu informací, které měla k dispozici při skutkové analýze a že s ohledem na své předchozí i současné pracovní vytížení nemohla tuto zprávu prohloubit. Tato zpráva jako obecný závěr uváděla:

„Tato analýza byla provedena ve velmi specifickém kontextu otázek zdůrazněných novinářem [p. Tillackem] a vycházela výlučně z rozpočtových údajů, jakož i z údajů poskytnutých dotčeným ředitelstvím.

Obecně je třeba konstatovat, že závěry, které vyplývají z našich prací, neumožňují podpořit obranu F. Nanopoulose a Eurostatu vůči těmto vnějším útokům.“

41      Dopisem ze dne 8. července 2003 došlým GŘ „Personál a administrativa“ dne 9. července 2003, jak osvědčuje registrační razítko na tomto dokumentu, generální ředitel Eurostatu předal zprávu o auditu p. Reichenbachovi, generálnímu řediteli výše uvedeného GŘ, aby p. Reichenbach mohl vůči žalobci přijmout opatření, která považuje za nutná.

42      Téhož dne 9. července 2003 místopředseda Komise rozhodl zahájit disciplinární řízení proti žalobci z důvodů jednak, že žalobce toleroval či souhlasil při zadávání zakázek s tím, že vyhodnocovací postupy nebyly průhledné, vyhodnocovací metody uvedené ve zprávách poradní komise pro nákup a zakázky neodpovídaly těm, které byly skutečně používány ve skutečnosti, a jednak, že toleroval nebo souhlasil v případě smlouvy uzavřené s podnikem Planistat s tím, aby se odborník blízký jeho osobě, který nebyl uchazečem původně navržen, účastnil projektu na vypracování studie bez vztahu k zakázce, což vedlo k „souhlasu s proplacením faktury“ dokonce ještě předtím, než byla dokončena mezitímní zpráva ke studii. Za účelem přijetí tohoto rozhodnutí Komise vycházela jednak z mezitímní zprávy útvaru interního auditu Komise ze dne 7. července 2003 a jednak ze zprávy útvaru interního auditu Eurostatu ze dne 8. července 2003.

43      Noviny The Financial Times zveřejnily dne 10. července 2003 článek v anglickém jazyce nazvaný „Prodi se zabývá skandálem v Eurostatu“, který informuje o objevení velmi významného finančního skandálu v Eurostatu a uvádí jednotlivá opatření přijatá Komisí za účelem vysvětlení tohoto skandálu. Článek obsahoval jméno žalobce a bylo v něm uvedeno, že stejně jako v případě generálního ředitele a zástupce generálního ředitele Eurostatu je proti žalobci vedeno disciplinární řízení.

44      Dne 11. července 2003 zveřejnily noviny Le Monde článek, jehož obsah byl podobný obsahu výše uvedeného článku Financial Times.

45      V průběhu července 2003 poukázal na obvinění žalobce rovněž řecký tisk.

46      Dopisem ze dne 15. července 2003 žalobce požádal generálního ředitele GŘ „Personál a administrativa“, aby mu Komise poskytla na základě článku 24 služebního řádu pomoc. Tvrdil, že článek Financial Times neoprávněně poškozuje jeho dobrou pověst. Konkrétně žalobce zdůraznil, že tento článek nesprávně stanovil vztah mezi „finančním skandálem Eurostatu“, který se týkal jiných dvou vysoce postavených vedoucích tohoto úřadu, a řízením, které se týká jeho osoby. Podle žalobce obsah článku mimoto prokazoval existenci úniku informací z útvarů Komise, třebaže Komise je povinna zajistit důvěrnost probíhajícího disciplinárního řízení. Zvláště žádal, aby Komise zveřejnila tiskovou zprávu s uvedením, že není nijak zapleten ve „finančním skandálu Eurostatu“.

47      Dopisem ze dne 21. července 2003 podal žalobce opětovně žádost o pomoc, která měla v podstatě stejný rozsah jako žádost ze dne 15. července 2003 a která se tentokrát týkala nejen článku ve Financial Times, ale rovněž článku v Le Monde.

48      Dne 22. července 2003 předala Komise zprávu o interním auditu OLAF, který dne 23. července 2003 rozhodl o zahájení interního vyšetřování proti žalobci z důvodu podezření ze zvýhodňování v rámci zadávání zakázek, které mělo jím vedené ředitelství na starosti.

49      Dne 9. září 2003 žalobce zaslal předsedovi Komise dopis, ve kterém konkrétně kritizoval podmínky vypracování zprávy o interním auditu, která sloužila jako základ pro rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení proti němu.

50      V odpověď na otázku položenou při jednání Soudem žalobce tvrdil, aniž mu Komise odporovala, že na výše uvedený dopis ze dne 9. září 2003 neobdržel odpověď.

51      Dne 22. září 2003 Komise přerušila disciplinární řízení do výsledků interního vyšetřování OLAF.

52      Dopisem ze dne 1. října 2003 určeným žalobci Komise rozhodla jednak nevyhovět novým žádostem o pomoc podaným žalobcem dne 15. a 21. července 2003 a jednak vyčkat výsledků vyšetřování probíhajících v Eurostatu předtím, než případně zasáhne a v konečném důsledku rozhodne o žádostech o pomoc.

53      Dopisem ze dne 5. října 2004 OLAF informoval žalobce o rozhodnutí ukončit interní vyšetřování zahájené proti žalobci a o předání závěrečné vyšetřovací zprávy generálnímu tajemníkovi Komise. V této závěrečné zprávě bylo uvedeno, že se OLAF rozhodl ukončit řízení vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna žádná nesrovnalost, která by byla přičitatelná žalobci.

54      Dopisem ze dne 26. října 2004 určeným žalobci místopředseda Komise poté, co se seznámil s výsledky interního vyšetřování OLAF, rozhodl, že je třeba disciplinární řízení zastavit, a informoval žalobce, že toto rozhodnutí může být na jeho žádost založeno do jeho osobního spisu.

55      Dne 27. října 2004 Komise zveřejnila tiskovou zprávu v anglickém jazyce na internetové stránce Midday Express svého GŘ „Komunikace“, ve které bylo uvedeno:

„Komise se rozhodla ukončit disciplinární řízení zahájené vůči [žalobci], bývalému řediteli Eurostatu. Důkladné vyšetřování provedené OLAF, úřadem pro boj proti podvodům Evropské unie, neprokázalo žádnou skutečnost, která by odůvodňovala pokračování disciplinárního řízení zahájeného původně dne 9. července 2003. Komise zdůrazňuje, že ukončení věci zbavuje [žalobce], zkušeného úředníka Komise, který má dlouhodobě dobrou pověst, podezření z tvrzených nesprávností, které byly přezkoumány v rámci vyšetřování.“

56      Dopisem ze dne 12. října 2005 předseda Komise informoval žalobce, že vůči němu hodlá vydat rozhodnutí o propuštění ze služebních důvodů za podmínek stanovených v článku 50 služebního řádu.

57      Z důvodu neexistence vhodného pracovního místa dostupného pro žalobce ve službách Komise OOJ rozhodnutím ze dne 17. ledna 2006 žalobce propustil ze služebních důvodů počínaje dnem 1. března 2006 s poskytnutím příspěvku stanoveného v ustanoveních článku 50 služebního řádu.

58      Dne 1. února 2007 žalobce podal žádost na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu, ve které se domáhal náhrady škody ve výši 1 milion eur.

59      Dopisem ze dne 7. června 2007 Komise tuto žádost zamítla.

60      Žalobce krom toho požádal o předání závěrečné vyšetřovací zprávy OLAF. Komise této žádosti dne 13. června 2007 vyhověla a kopie uvedené zprávy byla žalobci osobně předána.

61      Dne 28. srpna 2007 žalobce podal stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

62      Rozhodnutím ze dne 19. prosince 2007 Komise tuto stížnost zamítla.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

63      Žalobce navrhuje, aby Soud:

–        uložil Komisi povinnost zaplatit mu částku ve výši 850 000 eur z titulu nemajetkové újmy, která mu vznikla, včetně újmy na jeho zdraví;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení;

–        vyslechl jako svědky p. Koopmana, p. Portala a pí. D.;

–        vyzval Komisi, aby předložila jednak úplnou zprávu OLAF a jednak veškeré dokumenty, které mohou prokázat, že útvar interního auditu Eurostatu provedl kontroly v období od listopadu 2002 do května 2003.

64      Komise navrhuje, aby Soud:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

65      Ve své replice žalobce uvedl, že bere zpět svůj návrh na náhradu újmy způsobené na jeho zdraví.

66      Organizačním procesním opatřením Soud Komisi vyzval, aby předložila tiskovou zprávu, kterou zveřejnila dne 9. července 2003 (dále jen „tisková zpráva ze dne 9. července 2003“). V této zprávě bylo uvedeno zejména to, že Komise se domnívá s přihlédnutím ke zprávám, které již má k dispozici, že došlo k závažným porušením finančních právních předpisů, že proti třem úředníkům Eurostatu byla zahájena disciplinární řízení a že plnění smluv uzavřených s podnikem Planistat je po dobu probíhajících šetření pozastaveno.

67      Při jednání v odpověď na otázku Soudu Komise potvrdila, že žalobce byl jedním z třech úředníků, kterých se týkala tisková zpráva ze dne 9. července 2003 a vůči nimž bylo zahájeno disciplinární řízení.

 K povaze sporu a příslušnosti Soudu

1.     Argumenty účastníků řízení

68      Žalobce uvádí, že se domáhá toho, aby Komisi byla uložena povinnost náhrady škody na základě ustanovení čl. 288 druhého pododstavce ES (nyní po změně čl. 340 druhého pododstavce SFEU) z toho důvodu, že Komise porušila řadu pravidel, které mu jsou přiznány jakožto občanovi a jakožto úředníkovi Komise v Eurostatu.

69      Komise tvrdí, že se jedná o žalobu založenou na mimosmluvní odpovědnosti, která nemůže být podána na základě ustanovení článku 288 ES (nyní po změně čl. 340 druhého pododstavce SFEU), ale výlučně na základě ustanovení článku 236 ES (nyní po změně článku 270 SFEU) a článků 90 a 91 služebního řádu, jelikož ke sporu dochází mezi zaměstnancem a orgánem, který jej zaměstnává.

2.     Závěry Soudu

70      Z ustanovení článků 225 ES (nyní po změně článku 256 SFEU), 235 ES (nyní po změně článku 268 SFEU) a čl. 288 druhého pododstavce ES (nyní po změně čl. 340 druhého pododstavce SFEU) vyplývá, že Tribunál Evropské unie (dříve Soud prvního stupně) je příslušný rozhodovat v prvním stupni o žalobách založených na mimosmluvní odpovědnosti Unie za škody způsobené jejími orgány či zaměstnanci při výkonu jejich funkce.

71      Naopak na základě článku 236 ES (nyní po změně článku 270 SFEU) a článku 1 přílohy I statutu Soudního dvora má Soud pravomoc rozhodovat v prvním stupni spory mezi zaměstnanci a Unií. Z tohoto titulu Soud rozhoduje spory mezi úředníkem a orgánem, na kterém závisí nebo závisel, a které směřují k náhradě škody, byla-li způsobena v pracovním poměru, který existuje mezi dotčeným úředníkem a orgánem [viz zejména obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 1975, Meyer-Burckhardt v. Komise, 9/75, Recueil, s. 1171, bod 7; rozsudek Soudu prvního stupně (nyní Tribunál) ze dne 12. června 2002, Mellone v. Komise, T‑187/01, Recueil FP, s. I‑A‑81 a II‑389, body 74 a 75; usnesení Soudu prvního stupně ze dne 15. července 2003, Barbé v. Parlament, T‑371/02, Recueil FP, s. I‑A‑183 a II‑919, body 36 a 38, jakož i rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise, T‑45/01, Sb. rozh. s. II‑3315, body 54 a 57).

72      V projednávané věci se žalobce dovolává svého postavení jednotlivce i svého postavení úředníka a poukazuje na odpovědnost Komise na základě ustanovení článku 288 ES (nyní po změně článku 340 SFEU) za chybné jednání, kterého se vůči němu dopustila v průběhu období od října 2002 do ledna 2006.

73      Nicméně z písemností ve spise a ze souhlasného stanoviska účastníků řízení vyjádřeného při jednání zjevně vyplývá, že projednávaný spor spadá pod ustanovení článku 236 ES (nyní po změně článku 270 SFEU) a článků 90 a 91 služebního řádu, a to vzhledem k tomu, že údajná škoda měla být způsobena výlučně v pracovním poměru, který existoval mezi žalobcem a Komisí. Žalobce mimoto na jednání upřesnil, že odkaz v žalobě na článek 288 ES (nyní po změně článek 340 SFEU) měl za účel pouze připomenout hmotněprávní podmínky, kterým podle něj podléhá založení mimosmluvní odpovědnosti administrativy.

74      Je tudíž třeba i bez návrhu žalobu považovat za žalobu podanou ve skutečnosti v rámci článku 236 ES (nyní po změně článku 270 SFEU) a článků 90 a 91 služebního řádu (výše uvedené rozsudky Mellone v. Komise, body 74 a 75, a Sanders v. Komise, bod 42).

 K přípustnosti

1.     Argumenty účastníků řízení

75      Komise zaprvé tvrdí, že žaloba je nepřípustná, jelikož žalobce nezpochybnil ve lhůtách stanovených v čl. 90 odst. 2 služebního řádu rozhodnutí, kterými byly zamítnuty jeho žádosti o pomoc podané na základě článku 24 služebního řádu.

76      Komise zadruhé tvrdí, že žaloba na náhradu škody je rovněž nepřípustná, protože nebyla podána v přiměřené lhůtě. Připomíná, že soudy Společenství rozhodly, že i když služební řád nestanoví žádnou promlčecí dobu v oblasti mimosmluvní odpovědnosti orgánů vůči svým zaměstnancům, žaloba na náhradu škody musí být přesto podána v přiměřené lhůtě. Za účelem určení této přiměřené lhůty se použije obdobně článek 46 statutu Soudního dvora, který stanoví promlčecí dobu pěti let. Jelikož v projednávané věci přitom došlo ke skutečnostem, kterých se žalobce dovolává k odůvodnění svého návrhu na náhradu škody, již více než před pěti lety, je podle ní žaloba nepřípustná.

77      Komise zatřetí tvrdí, že žalobce není aktivně legitimován ke zpochybnění legality rozhodnutí ze dne 9. července 2003, kterým rozhodla o zahájení disciplinárního řízení, jelikož se jedná o přípravný akt, který nelze napadnout žalobou. Mimoto nemá právní zájem na podání žaloby na zpochybnění legality tohoto aktu, jelikož řízení bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 26. října 2004.

78      Komise se začtvrté domnívá, že žalobce není aktivně legitimován k tomu, aby se na podporu svých návrhových žádání na náhradu škody dovolával vadné povahy rozhodnutí o novém přidělení ze dne 20. prosince 2002 a rozhodnutí o propuštění ze dne 17. ledna 2006, jelikož nepodal žalobu na neplatnost proti těmto rozhodnutím ve lhůtách pro podání žaloby ve sporných věcech.

79      Žalobce tvrdí, že jeho žaloba je zcela přípustná. Není totiž podána proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí pomoci, ale jedná se o návrh směřující k náhradě škody vzniklé v důsledku jednání Komise.

80      Žalobce na jednání uvedl, že i za předpokladu, že by svou žalobou napadal akty Komise, které mají charakter rozhodnutí, představují tyto akty a jednání, která nemají charakter rozhodnutí, které administrativě vytýká, nedělitelný celek a kontinuum. V takovém případě podle jeho názoru nemůže být přípustnost žaloby na uplatnění odpovědnosti podmíněna předložením stížnosti a žaloby proti každému z aktů samostatně.

81      Žalobce mimoto tvrdí, že promlčecí doba použitelná v oblasti žalob na náhradu škody podaných úředníkem proti jeho orgánu musí být promlčecí doba pěti let stanovená článkem 46 statutu Soudního dvora. V projednávané věci tato lhůta neuplynula, jelikož začala plynout až 27. října 2004, tj. datem zveřejnění tiskové zprávy Komise v Midday Express. V každém případě podle jeho názoru lhůta neuplynula, i když přihlédneme k prvním protiprávnostem, kterých se Komise dopustila v říjnu 2002, jelikož žádost o náhradu škody byla podána dne 1. února 2007.

82      Žalobce se domnívá, že pojem „přiměřená lhůta“ a stanovení promlčecí doby soudem; a nikoliv zákonodárcem jsou v rozporu se zásadou právní jistoty. V každém případě v projednávané věci žalobce trvá na tom, že dodržel přiměřenou lhůtu stanovenou judikaturou, jelikož žádost o náhradu škody byla podána ve lhůtě 27 měsíců od poslední události, která vedla ke vzniku škody, kterou utrpěl.

2.     Závěry Soudu

 K námitce nepřípustnosti vycházející z nedodržení postupu před zahájením soudního řízení stanoveného články 90 a 91 služebního řádu

83      Podle ustálené judikatury je v rámci systému opravných prostředků zavedených články 90 a 91 služebního řádu žaloba na náhradu škody, která představuje samostatný právní prostředek ve vztahu k žalobě na neplatnost, přípustná pouze tehdy, pokud jí předcházel postup před zahájením soudního řízení v souladu s ustanoveními služebního řádu. Tento postup se liší podle toho, zda škoda, jejíž náhrada je požadována, vyplývá z aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu nebo z jednání administrativního orgánu, které nemá charakter rozhodnutí. V prvním případě dotčené osobě přísluší podat ve stanovené lhůtě stížnost proti dotyčnému aktu k OOJ. Naproti tomu v druhém případě musí být administrativní řízení zahájeno podáním žádosti ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu směřující k získání náhrady škody. Teprve explicitní či implicitní zamítnutí této žádosti představuje rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení, proti kterému lze podat stížnost, a teprve po explicitním či implicitním zamítnutí této stížnosti může být podána žaloba na náhradu škody k Soudu (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 25. září 1991, Marcato v. Komise, T‑5/90, Recueil, s. II‑731, body 49 a 50, a ze dne 28. června 1996, Y v. Soudní dvůr, T‑500/93, Recueil FP, s. I‑A‑335 a II‑977, bod 64).

84      Žalobce navrhl Soudu, aby za účelem posouzení přípustnosti žaloby zvážil rozlišení, které činí judikatura, mezi rozhodnutím a jednáním, které nemá charakter rozhodnutí, a to z důvodu relevance tohoto rozlišení pro projednávaný spor. Žalobce je toho názoru, že jednotlivé akty a jednání, za které žádá náhradu škody, představují nedělitelný celek a že je na podporu svých návrhových žádání na náhradu škody oprávněn zpochybnit veškeré akty a jednání, které tento celek tvoří, a to v přiměřené lhůtě od okamžiku přijetí posledního z nich, aniž by vůči němu mohla být namítána lhůta tří měsíců stanovená článkem 90 služebního řádu od oznámení rozhodnutí, na které poukazuje.

85      Takovou argumentaci však nelze přijmout.

86      Judikatura sice v některých případech připustila, že žalobce není povinen v rámci složitého řízení, které se skládá z několika navzájem závislých aktů, podat tolik stížností, kolik je v řízení aktů nepříznivě zasahujících do jeho právního postavení. Naopak s ohledem na soudržnost jednotlivých aktů, které tvoří toto složité řízení, bylo připuštěno, že se žalobce na podporu žaloby podané proti poslednímu z nich, může dovolávat nesprávnosti aktů předchozích (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1965, Ley v. Komise, 12/64 a 29/64, Recueil, s. 143, a ze dne 11. srpna 1995, Komise v. Noonan, C‑448/93 P, Recueil, s. I‑2321, bod 17; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 24. září 1996, Marx Esser a Del Almo Martinez v. Parlament, T‑182/94, Recueil FP s. I‑A‑411 a II‑1197, bod 37).

87      Nicméně tato judikatura se týká pouze aktů nepříznivě zasahujících do právního postavení, které jsou navzájem úzce spojeny. Mimoto se jedná o výjimku ze zásady, podle které lze akt zpochybnit pouze ve lhůtě pro podání žaloby ve sporných věcech a která musí být stejně jako veškeré výjimky vykládána restriktivně.

88      V projednávané věci přitom jednání a akty, kterých se žalobce dovolává, nelze s ohledem na jejich značnou různorodost a význam (akty týkající se povinnosti poskytnout pomoc, zahájení disciplinárního řízení, úniku osobních údajů, nepřidělování úkolů odpovídajících platové třídě, atd.) považovat za součást rámce složitého řízení. Mimoto by bylo v rozporu s požadavkem právní jistoty, pokud by bylo připuštěno, že tyto akty lze zpochybnit po uplynutí běžné lhůty pro podání žaloby ve sporných věcech. Jelikož každý dovolávaný akt tedy měl být předmětem samostatné žaloby ve sporné věci, vyplývá z toho, že je třeba pro každý z nich použít zásady připomenuté v bodě 83 za účelem posouzení přípustnosti žaloby na náhradu škody podané žalobcem.

89      V projednávané věci žalobce před podáním projednávané žaloby u Soudu podal dne 1. února 2007 žádost o náhradu škody na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu, poté podal dne 28. srpna 2007 stížnost na základě čl. 90 odst. 2 prvního pododstavce služebního řádu proti rozhodnutí ze dne 7. června 2007, kterým byla zamítnuta jeho žádost o náhradu škody. Žalobce tak před svou žalobou k Soudu využil postupu před zahájením soudního řízení použitelného na žádost o náhradu škody, která byla způsobena jednáním administrativy, které nemá charakter rozhodnutí.

90      Za účelem stanovení, zda byl postup žalobce před zahájením soudního řízení řádný, je tedy třeba přezkoumat, zda škoda, které se týká požadovaná náhrada, vyplývá z jednání administrativy, které nemá charakter rozhodnutí. Za tímto účelem se žalobce dovolává čtyř kategorií nesprávností: různých pochybení Komise ve vztahu k její povinnosti poskytnout pomoc, protiprávnosti, kterou je stiženo rozhodnutí o novém přidělení, protiprávnosti, kterou je stiženo rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení, a různých dalších jednání Komise.

91      Naopak je třeba konstatovat, že žalobce nepředložil návrhová žádání na náhradu škody založená na protiprávnosti rozhodnutí o propuštění ze dne 17. ledna 2006. Námitka nepřípustnosti vznesená Komisí proti takovým návrhovým žádáním, která vychází z porušení postupu před zahájením soudního řízení stanoveného články 90 a 91 služebního řádu, je proto neúčinná.

 K návrhu na náhradu škody založenému na pochybeních Komise ve vztahu k její povinnosti poskytnout pomoc

92      Žalobce se domáhá náhrady škody, která byla způsobena pochybeními Komise ve vztahu k její povinnosti poskytnout pomoc, tak jak vyplývá z článku 24 služebního řádu. Na podporu svých návrhových žádání se žalobce dovolává nejprve protiprávnosti výslovných rozhodnutí přijatých Komisí v návaznosti na jeho žádosti o pomoc, dále chybných prodlení Komise před přijetím stanoviska v dané věci a konečně, protiprávnosti neposkytnutí pomoci ze strany Komise z její vlastní iniciativy v návaznosti na zveřejnění tiskových článků, které jej obviňovaly.

93      Pokud jde o rozhodnutí o poskytnutí pomoci, soudy Unie ustáleným způsobem rozhodují, že tato rozhodnutí představují akty nepříznivě zasahující do právního postavení (viz zejména výslovná rozhodnutí o zamítnutí žádostí o pomoc, rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑249/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑181 a II‑A‑2‑1219, bod 32; pokud jde o implicitní rozhodnutí o zamítnutí pomoci, rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 1997, Ronchi v. Komise, T‑223/95, Recueil FP, s. I‑A‑321 a II‑879, body 25 až 31; rozhodnutí o poskytnutí pomoci, která byla posouzena jako nedostatečná, rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 26. října 1993, Caronna v. Komise, T‑59/92, Recueil, s. II‑1129, bod 100).

94      V projednávané věci Komise přijala v průběhu sporného období různá výslovná rozhodnutí týkající se její povinnosti poskytnout žalobci pomoc.

95      Dopisem ze dne 20. prosince 2002 Komise informovala žalobce o tom, jak reagovala na žádost o pomoc, kterou podal dne 11. prosince 2002 poté, co p. Tillack, novinář německého týdeníku, zaslal Komisi dva dotazníky, které zpochybňovaly jeho čest a jeho dobrou profesionální pověst. Uvedla jednak, že tomuto novináři poskytla podrobnou odpověď na výše uvedené dotazníky a přitom vyloučila žalobcovu vinu, a jednak ze své vlastní iniciativy požádala a dne 18. listopadu 2002 získala právo na odpověď od lucemburských novin Le Quotidien v návaznosti na zveřejnění článku, který zpochybňoval dobrou pověst žalobce tím, že přebíral tvrzení podobná tvrzením p. Tillacka.

96      Dopisem ze dne 1. října 2003 Komise jednak rozhodla nevyhovět novým žádostem o pomoc předloženým žalobcem dne 15. a 21. července 2003 v návaznosti na zveřejnění novinových článků v různých evropských novinách, které uváděly jméno žalobce a jeho zapletení do finančního skandálu v Eurostatu, a jednak vyčkat výsledků vyšetřování probíhajících v Eurostatu předtím, než případně zasáhne.

97      Tiskovou zprávou zveřejněnou dne 27. října 2004 v Midday Express Komise rozhodla v rámci své povinnosti poskytnout pomoc o zveřejnění svého rozhodnutí zastavit disciplinárního řízení zahájené proti žalobci, a to poté, co obdržela výsledky vyšetřování OLAF týkajícího se nesrovnalostí vytýkaných žalobci (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 7. října 1987, d.M. v. Rada a HSV, 108/86, Recueil, s. 3933, bod 6; výše uvedený rozsudek Caronna v. Komise, body 93 až 96).

98      Je nesporné, že žalobce ve lhůtách stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu nepodal žalobu na neplatnost proti těmto jednotlivým rozhodnutím bez ohledu na to, zda se jedná o implicitní či výslovné rozhodnutí o zamítnutí pomoci nebo rozhodnutí o pomoci, která považoval za nedostatečná. Pokud jde o akty nepříznivě zasahující do právního postavení, jak bylo výše připomenuto, žalobce tedy není aktivně legitimován k předložení návrhových žádání na náhradu škody způsobené těmito akty (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1989, Bossi v. Komise, 346/87, Recueil, s. 303, bod 32; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 13. července 1993, Moat v. Komise, T‑20/92, Recueil, s. II‑799, bod 46).

99      Pokud jde naopak o údajná prodlení Komise ve vztahu k rozhodnutí o její povinnosti poskytnout pomoc a oznámit své rozhodnutí, je třeba připomenout, že soud Společenství má za to, že prodlení nepředstavuje v zásadě akt nepříznivě zasahující do právního postavení (viz zejména v oblasti prodlení ve vypracovávání hodnotícího posudku, rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 1. prosince 1994, Ditterich v. Komise, T‑79/92, Recueil FP, s. I‑A‑289 a II‑907, bod 66, a ze dne 13. července 2006, Andrieu v. Komise, T‑285/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑161 a II‑A‑2‑775, bod 135). Z toho vyplývá, že žalobce je aktivně legitimován dovolávat se uvedených prodlení na podporu svých návrhových žádání na náhradu škody, jelikož v projednávané věci byl v tomto ohledu dodržen dvouetapový postup před zahájením soudního řízení stanovený čl. 90 odst. 1 a 2 služebního řádu.

100    Mimoto vzhledem k tomu, že uvedená návrhová žádání na náhradu škody založená na údajném porušení povinnosti Komise jednat ve velmi krátké lhůtě nemají přímou souvislosti s obsahem výslovných rozhodnutí přijatých Komisí na základě článku 24 služebního řádu, nemůže okolnost, že žalobce nezpochybnil tato rozhodnutí ve stanovených lhůtách, činit tato návrhová žádání nepřípustnými (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1972, Heinemann v. Komise, 79/71, Recueil, s. 579, body 6 a 7; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 24. ledna 1991, Latham v. Komise, T‑27/90, Recueil, s. II‑35, body 36 až 38, a ze dne 6. února 2007, Wunenburger v. Komise, T‑246/04 a T‑71/05, Sb. VS s. I‑A‑2‑21 a II‑A‑2‑131, body 46 až 50).

101    Pokud jde konečně o neposkytnutí pomoci Komisí z její vlastní iniciativy, je třeba připomenout, že soudy Společenství rozhodly, že je v zásadě na úředníkovi, který se domnívá, že může uplatnit článek 24 služebního řádu, aby podal žádost o pomoc orgánu, k němuž přísluší. Pouze za určitých výjimečných okolností může mít orgán Společenství povinnost bez předchozí žádosti úředníka a z vlastního podnětu poskytnout určitou pomoc. V případě neexistence takových okolností nepředstavuje neposkytnutí pomoci orgánem z jeho vlastní iniciativy jeho úředníkům a zaměstnancům akt nepříznivě zasahující do jejich právního postavení (rozsudek Soudního dvora ze 12. června 1986, Sommerlatte v. Komise, 229/84, Recueil, s. 1805, bod 20; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2008, Belgie a Komise v. Genette, T‑90/07 P a T‑99/07 P, Sb. rozh., s. II‑3859, body 100 až 102; usnesení Soudu ze dne 31. května 2006, Frankin a další v. Komise, F‑91/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑25 a II‑A‑1‑83, bod 24).

102    V projednávané věci se žalobce či žalovaná nedovolávají žádné výjimečné okolnosti, která by odůvodňovala zásah Komise z její vlastní iniciativy v návaznosti na obvinění žalobce v různých novinových článcích. V důsledku toho je neposkytnutí pomoci Komisí z její vlastní iniciativy v návaznosti na zveřejnění novinových článků jednáním, které nemá charakter rozhodnutí a které je žalobce aktivně legitimován zpochybnit v rámci projednávané žaloby na náhradu škody.

 K návrhu na náhradu škody založenému na protiprávní povaze rozhodnutí o novém přidělení

103    Žalobce předkládá návrhová žádání na náhradu škody, jimiž se domáhá náhrady za poškození jeho dobré profesionální pověsti, které utrpěl v návaznosti na rozhodnutí o jeho novém přidělení.

104    Z ustálené judikatury vyplývá, že i když se rozhodnutí o novém přidělení nedotýká majetkových zájmů nebo postavení úředníka, může zasahovat vzhledem k povaze dané funkce a okolností žalobcovy morální zájmy a jeho vyhlídky do budoucna, neboť některé funkce mohou při stejném zařazení vést lépe než jiné k povýšení z důvodu povahy vykonávaných úkolů. Dotýká se nutně situace dotčeného úředníka v rámci administrativy, jelikož mění místo a podmínky výkonu jeho služebních povinností, jakož i jejich povahu. Za těchto podmínek se nelze a priori domnívat, že takové opatření nemůže zasahovat do práv osoby, které je určeno (viz v tomto smyslu zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 27. června 1973, Kley v. Komise, 35/72, Recueil, s. 679, bod 4; ze dne 28. května 1980, Kuhner v. Komise, 33/79 a 75/79, Recueil, s. 1677, bod 13; ze dne 21. května 1981, Kindermann v. Komise, 60/80, Recueil, s. 1329, bod 8; ze dne 12. listopadu 1996, Ojha v. Komise, C‑294/95 P, Recueil, s. I‑5863, bod 58; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 6. července 1995, Ojha v. Komise, T‑36/93, Recueil FP, s. I‑A‑161 a II‑497, bod 42, a ze dne 19. června 1997, Forcat Icardo v. Komise, T‑73/96, Recueil FP, s. I‑A‑159 a II‑485, bod 16).

105    Rozhodnutím ze dne 20. prosince 2002 předseda Komise žalobce nově přidělil. Do té doby ředitel na ředitelství A Eurostatu byl přidělen ke GŘ „Personál a administrativa“ jako hlavní poradce pověřený zvláštními úkoly v oblasti správní reformy, zejména pokud jde o „benchmarching“ a statistické analýzy ve vztahu k „monitoringu“ procesu reformy s přihlédnutím k důsledkům rozšíření.

106    Toto rozhodnutí o novém přidělení se s ohledem na změnu podmínek výkonu a povahy služebních povinností, které s sebou nese, dotklo právního postavení žalobce, a představuje tak akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení.

107    Jelikož žalobce toto rozhodnutí nezpochybnil ve lhůtách pro podání žaloby stanovených články 90 a 91 služebního řádu, není v důsledku toho aktivně legitimován k podání žaloby směřující k náhradě škody způsobené tímto aktem, jak vyplývá z ustálené judikatury soudu Společenství (viz zejména výše uvedený rozsudek Moat v. Komise, bod 46, a rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 28. května 1998, W v. Komise, T‑78/96 a T‑170/96, Recueil FP, s. I‑A‑239 a II‑745, bod 158).

 K návrhu na náhradu škody založenému na protiprávnosti rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení

108    Z ustálené judikatury vyplývá, že rozhodnutí OOJ o zahájení disciplinárního řízení je pouhou přípravnou etapou řízení. Nepředjímá konečné stanovisko administrativy, a nelze jej tedy považovat za akt, který nepříznivě zasahuje do právního postavení ve smyslu článku 91 služebního řádu. Může tedy být napadeno pouze incidenčně v rámci žaloby směřující proti konečnému disciplinárnímu rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do úředníkova právního postavení (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 13. března 2003, Pessoa e Costa v. Komise, T‑166/02, Recueil FP, s. I‑A‑89 a II‑471, bod 37, a ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, Sb. rozh. s. II‑1585, bod 340).

109    Úředník, který nepodal ve lhůtách stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu žalobu na neplatnost proti aktu nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení, nemůže prostřednictvím návrhu na náhradu škody způsobené tímto aktem napravit toto opomenutí a získat tak nové lhůty pro podání žaloby. Tato skutečnost platí i v případě, že se opomenutí týká nikoliv aktu nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení jako takového, ale přípravného aktu pro tento akt, který mohl být užitečně napaden incidenčně v rámci žaloby proti uvedenému aktu (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 29. února 1996, Lopes v. Soudní dvůr, T‑547/93, Recueil FP, s. I‑A‑63 a II‑185, body 174 a 175).

110    Krom toho bylo rozhodnuto, že rozhodnutí, kterým OOJ zastavuje disciplinární řízení, nepředstavuje ve smyslu článků 90 a 91 služebního řádu akt nepříznivě zasahující do právního postavení úředníka, proti kterému bylo řízení zahájeno, jelikož výrok takového rozhodnutí nemůže změnit jeho právní situaci (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 1992, Di Rocco v. HSV, T‑8/92, Recueil, s. II‑2653, zveřejnění výňatků, bod 27).

111    Z judikatury připomenuté ve třech předchozích bodech vyplývá, že postup před zahájením soudního řízení použitelný k získání náhrady škody způsobené rozhodnutím o zahájení disciplinárního řízení závisí na povaze konečného rozhodnutí přijatého administrativou.

112    Je-li zahájené disciplinární řízení ukončeno rozhodnutím, které nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, může se úředník dovolávat protiprávnosti rozhodnutí o zahájení uvedeného řízení pouze na podporu návrhu přímo podaného ve lhůtách pro podání stížnosti a žaloby stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu proti rozhodnutí nepříznivě zasahujícímu do právního postavení úředníka přijatého na závěr daného řízení.

113    Naopak, pokud administrativa přijme rozhodnutí o zastavení disciplinárního řízení, jelikož toto rozhodnutí nepříznivě nezasahuje do právního postavení, musí žalobce za účelem získání náhrady škody způsobené rozhodnutím o zahájení disciplinárního řízení předem dodržet dvouetapový postup před zahájením soudního řízení stanovený v článcích 90 a 91 služebního řádu.

114    V projednávané věci z písemností ve spise vyplývá, že Komise disciplinární řízení zahájené vůči žalobci rozhodnutím ze dne 26. října 2004 zastavila. Je přitom nesporné, že toto rozhodnutí nepředstavuje akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení, který by mohl být předmětem přímého návrhu. Mimoto žalobce dodržel dvouetapový postup před zahájením soudního řízení, jak bylo připomenuto v bodě 89. Proto je žalobce aktivně legitimován v rámci projednávané žaloby domáhat se náhrady škody, která mu údajně vznikla v důsledku protiprávnosti rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení.

 K jiným nesrovnalostem dovolávaným na podporu návrhu na náhradu škody

115    Žalobce se domáhá náhrady škody způsobené jednak nesrovnalostmi, kterých se dopustila Komise při interním auditu provedeném v Eurostatu v návaznosti na zaslání výše uvedených dotazníků p. Tillackem, dále úniky důvěrných informací týkajících se žalobce službami Komise a nakonec nepřidělením přesných úkolů odpovídajících jeho kvalifikaci v návaznosti na jeho nové přidělení. Vzhledem k tomu, že tato jednání nemají charakter rozhodnutí, žalobce je aktivně legitimován dovolávat se jich v rámci žaloby na náhradu škody, přitom postup před zahájením soudního řízení, který byl uplatněn ve vztahu k těmto jednáním, byl řádný.

 K námitce nepřípustnosti vycházející z nepodání návrhu na náhradu škody v přiměřené lhůtě

116    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury úředníci nebo zaměstnanci, kteří se domáhají po Unii náhrady škody, která je Unii přičitatelná, musí podat žádost v tomto smyslu v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy se dozvěděli o situaci, na kterou si stěžují, i když čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníků nestanoví žádnou lhůtu pro její podání (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, Sb. rozh. s. II‑3381, body 65 a 66; usnesení Soudu ze dne 4. listopadu 2008, Marcuccio v. Komise, F‑87/07, Sb. VS s. I‑A‑1‑351 a II‑A‑1‑1915, bod 27, proti kterému byl podán kasační opravný prostředek, který je projednáván před Tribunálem Evropské unie, věc T‑16/09 P).

117    Dodržení přiměřené lhůty je totiž vyžadováno ve všech případech, kdy v případě mlčení právních předpisů zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání brání tomu, aby orgány Unie a fyzické nebo právnické osoby jednaly bez jakéhokoliv časového omezení, čímž by byla ohrožena zejména stabilita nabytých právních situací. V případě žalob směřujících k uplatnění odpovědnosti, které mohou vést k uložení finanční sankce Unii, je dodržení přiměřené lhůty pro předložení návrhu na náhradu škody vedeno rovněž snahou o ochranu veřejných financí, která je konkrétně vyjádřena pro žaloby v oblasti mimosmluvní odpovědnosti v promlčecí době pěti let stanovené článkem 46 statutu Soudního dvora (výše uvedený rozsudek Sanders a další v. Komise, bod 59). Přiměřený charakter lhůty musí být posuzován v závislosti na okolnostech vlastních každé věci a zejména významu sporu pro dotčenou osobu, složitost věci a jednání dotčených účastníků (výše uvedený rozsudek Eagle a další v. Komise, bod 66).

118    Pokud jde o stanovení této lhůty, soud Společenství se domnívá, že je na úředníkovi, aby se obrátil na orgán s žádostí o náhradu škody v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy se dozvěděl o situaci, na kterou si stěžuje (výše uvedený rozsudek Eagle a další v. Komise, body 65 a 66; rozsudek Soudu ze dne 1. února 2007, Tsarnavas v. Komise, F‑125/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑43 a II‑A‑1‑231, bod 69).

119    Jak bylo uvedeno v bodě 89, žalobce podal žádost na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu dne 1. února 2007 a stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu dne 28. srpna 2007. K nejstaršímu jednání Komise, které nemá charakter rozhodnutí, na které žalobce ve své žalobě poukazuje, došlo v listopadu 2002 a žalobce se o něm dozvěděl v prosinci 2002. O ostatních jednáních, která nemají charakter rozhodnutí, na která si žalobce stěžuje, se žalobce dozvěděl v průběhu let 2003 a 2004. Za okolností projednávané věci tak vzhledem k významu sporu a složitosti věci, která se vyvíjela po několik let, musí být žádost o náhradu škody podaná ve lhůtě kratší než pět let považována jako celek za žádost podanou v přiměřené lhůtě.

120    Z toho vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená Komisí nemůže být přijata.

 K ostatním námitkám nepřípustnosti vzneseným proti rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení

121    Komise tvrdí, že žalobce není aktivně legitimován ke zpochybnění legality rozhodnutí ze dne 9. července 2003, kterým rozhodla o zahájení disciplinárního řízení, jelikož se jedná o přípravný akt, který nelze napadnout žalobou. Mimoto nemá právní zájem na podání žaloby na zpochybnění legality tohoto aktu, jelikož řízení bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 26. října 2004.

122    První vznesená námitka nepřípustnosti je neúčinná, jelikož žalobce nepodal žalobu na neplatnost proti rozhodnutí ze dne 9. července 2003, ale žalobu směřující zejména k náhradě škody způsobené tímto aktem. V projednávané věci ostatně, jak bylo uvedeno v bodech 107 až 113, je žalobce aktivně legitimován dovolávat se protiprávnosti takového přípravného aktu v rámci žaloby na náhradu škody.

123    Ani druhá vznesená námitka nepřípustnosti proti rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení nemůže být přijata. Zastavení disciplinárního řízení v říjnu 2004 totiž nemělo za následek odčinění se zpětnou účinností zásahu do dobré pověsti, který žalobce utrpěl zejména během celého období, v jehož průběhu řízení probíhalo. Žalobce tak má právní zájem na tom, aby se dovolával v rámci projednávané žaloby protiprávnosti rozhodnutí ze dne 9. července 2003 o zahájení disciplinárního řízení.

 K založení mimosmluvní odpovědnosti Komise

1.     K podmínkám založení mimosmluvní odpovědnosti Komise

 Argumenty účastníků řízení

124    Žalobce tvrdí, že ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Komise je třeba prokázat protiprávnost jednání vytýkaného orgánu, skutečnou škodu a příčinnou souvislost mezi jednáním a uplatňovanou škodou.

125    Co se týče první podmínky, žalobce připomíná, že judikatura vyžaduje, aby bylo prokázáno dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům. Co se týče požadavku, podle kterého musí být porušení dostatečně závažné, je rozhodujícím kritériem, na základě něhož lze mít za to, že je tento požadavek splněn, skutečnost, že dotčený orgán Společenství zjevným a závažným způsobem překročil meze kladené jeho posuzovací pravomoci. Pokud tento orgán disponuje pouze značně omezeným nebo dokonce žádným prostorem pro uvážení, může k prokázání existence dostatečně závažného porušení postačovat prosté porušení práva Společenství.

126    Komise rovněž tvrdí, že k tomu, aby byla založena její mimosmluvní odpovědnosti, musí žalobce prokázat protiprávnost jednání vytýkaného orgánu, skutečnou škodu a příčinnou souvislost mezi jednáním a uplatňovanou škodou.

127    Pokud jde o první z těchto tří podmínek, které umožňují posoudit opodstatněnost žaloby na náhradu škody, upřesňuje, že judikatura požaduje, aby bylo prokázáno dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům. Co se týče požadavku, podle kterého musí být porušení dostatečně závažné, rozhodujícím kritériem pro jeho splnění, zejména pokud má dotčený orgán širokou posuzovací pravomoc, je otázka, zda tento orgán zjevným a závažným způsobem nedodržel meze své posuzovací pravomoci. Pokud tento orgán disponuje pouze velice malým či dokonce žádným prostorem pro uvážení, může k prokázání existence dostatečně závažného porušení postačovat prosté porušení práva Společenství (rozsudky Soudního dvora ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, Recueil, s. I‑5291, body 43 a 44, ze dne 10. prosince 2002, Komise v. Camar a Tico, C‑312/00, Recueil, s. I‑11355, bod 54; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 12. července 2001, Comafrica a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, T‑198/95, T‑171/96, T‑230/97, T‑174/98 a T‑225/99, Recueil, s. II‑1975, body 134 až 136).

 Závěry Soudu

128    Podle ustálené judikatury je opodstatněnost žaloby na náhradu škody podané na základě článku 236 ES (nyní po změně článku 270 SFEU) vázána na splnění souboru podmínek, a sice protiprávnost jednání vytýkaného orgánům, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudky Soudního dvora ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C‑136/92 P, Recueil, s. I‑1981, bod 42, a ze dne 21. února 2008, Komise v. Girardot, C‑348/06 P, Sb. rozh. s. I‑833, bod 52). Tyto tři podmínky jsou kumulativní. Nesplnění jedné z nich stačí k zamítnutí žaloby na náhradu škody.

129    Komise tvrdí, že pokud jde o první z těchto třech podmínek, judikatura požaduje, aby bylo prokázáno dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům.

130    Je však třeba uvést, že Soudní dvůr uvažoval tímto způsobem výlučně ve sporech, ve kterých byla mimosmluvní odpovědnost orgánů uplatňována na základě článku 288 ES (nyní po změně článku 340 SFEU), a nikoliv na základě článku 236 ES (nyní po změně článku 270 SFEU).

131    Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že mimosmluvní odpovědnost orgánů, je-li uplatněna na základě článku 236 ES (nyní po změně článku 270 SFEU), může být založena z důvodu samotné protiprávnosti aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení (nebo jednání, které nemá charakter rozhodnutí), a to, aniž by bylo potřeba zjistit, zda se jedná o dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům (viz zejména výše uvedený rozsudek Komise v. Girardot, body 52 a 53).

132    Tato judikatura nevylučuje, aby soud posoudil rozsah posuzovací pravomoci administrativy v dané oblasti; naopak toto kritérium je základním parametrem při přezkumu legality rozhodnutí nebo daného jednání, jelikož přezkum legality vykonávaný soudem a jeho rozsah závisí na rozsahu volného prostoru pro uvážení, který má administrativa v závislosti na použitelném právu a požadavcích na řádné fungování, které jsou administrativě uloženy.

133    V důsledku toho se judikatura připomenutá v bodě 127, na kterou ve svých písemnostech odkazuje Komise, nepoužije na spory, které jsou založeny na článku 236 ES (nyní po změně článku 270 SFEU). Z toho vyplývá, že v projednávané věci přísluší Soudu za účelem přezkumu, zda je splněna první podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti administrativy, posoudit pouze, zda jednání vytýkaná Komisi jsou s přihlédnutím k prostoru pro volné uvážení, který má administrativa při sporu, který je předložen Soudu, zakládají pochybení administrativního orgánu (viz zejména v tomto smyslu rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 7. února 2007, Clotuche v. Komise, T‑339/03, Sb. VS s. I‑A‑2‑29 a II‑A‑2‑179, body 219 a 220, a ze dne 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑250/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑191 a II‑A‑2‑1251, bod 86).

134    V každém případě, i kdyby bylo uvažování Komise uvedené v bodě 127 třeba přijmout, je třeba uvést, že každá z protiprávností dovolávaných žalobcem, je-li opodstatněná, představuje dostatečně závažné porušení jedné z následujících právních norem, jejichž předmětem je přiznání práv úředníkovi:

–        článku 24 služebního řádu;

–        rozhodnutí ze dne 19. února 2002;

–        nařízení č. 45/2001;

–        zásady presumpce neviny;

–        zásady řádné správy, konkrétně práva na nestranné zacházení.

2.     K protiprávnosti jednání Komise

 K nedostatku jednání z vlastní iniciativy Komise a jí zaviněným prodlením ve vztahu k její povinnosti poskytnout pomoc

 Argumenty účastníků řízení

135    Žalobce tvrdí, že Komise má v souladu s článkem 24 služebního řádu povinnost poskytnout pomoc úředníkům, na něž jsou zaměřeny útoky ze strany tisku. Tato povinnost ukládá administrativě povinnost jednat v krátké lhůtě, aby bylo zabráněno tomu, že se škoda způsobená úředníkovi stane nenahraditelnou. V projednávané věci přitom Komise jednala s prodlením, čímž se dopustila pochybení, které může vést k založení její odpovědnosti. Zaprvé Komise měla jednat ze své vlastní iniciativy od okamžiku zveřejnění novinových článků zpochybňujících čest a dobrou profesionální pověst svého úředníka a nevyčkávat, až se na ni tento úředník obrátí. Zadruhé měla Komise jednat obzvláště rychle, jelikož žádosti o pomoc, které jí byly podány, byly odůvodněny zveřejněním pomlouvačných novinových článků. Komise přitom zasáhla nedostatečně a s prodlením při první žádosti o pomoc. Mimoto odpověď na tuto žádost o pomoc byla žalobci doručena až několik let poté, co byla podána. Pokud jde o další dvě podané žádosti o pomoc, Komise je zamítla více než tři měsíce poté, co jí byly podány. Zatřetí tisková zpráva zveřejněná dne 27. října 2004, která stručně uváděla, že disciplinární řízení zahájené proti žalobci bylo ukončeno, byla vydána pozdě a nebyla dostatečná k tomu, aby nahradila zásah do cti a dobré profesionální pověsti žalobce.

136    Komise tvrdí, že odpověděla včas a vhodným způsobem na žádosti o pomoc podané žalobcem na základě článku 24 služebního řádu. Zaprvé z vlastní iniciativy a rychle odpověděla na dotazníky p. Tillacka, které obviňovaly žalobce ze zvýhodňování při zadávání zakázek v Eurostatu. Zadruhé reagovala okamžitě v návaznosti na zveřejnění novinových článků na internetové stránce časopisu Stern a v novinách Le Quotidien, které přebíraly tvrzení o zvýhodňování a „disciplinárním přeřazení“ žalobce. Mimoto získala právo na odpověď v posledně uvedených novinách a mohla tak veřejně popřít uvedená tvrzení. Mimoto připomíná, že na základě judikatury není povinna jednat v návaznosti na zveřejnění jakéhokoliv novinového článku, který obsahuje pomlouvačná tvrzení ve vztahu k jednomu z jejích úředníků nebo zaměstnanců, ale je povinna mu pouze poskytnout náležitou pomoc. V projednávané věci přitom svolení udělené žalobci, aby v případě podobných útoků používal stanovisko, které Komise vyjádřila v právu na odpověď zveřejněném v novinách Le Quotidien, představuje dostatečnou pomoc. Zatřetí se Komise domnívá, že na žádosti o pomoc podané žalobcem v červenci 2003 odpověděla náležitým způsobem, když je zamítla. Tisková zpráva, která by odlišovala osud žalobce od osudu dvou jiných ředitelů Eurostatu, kteří byli předmětem vyšetřování ze strany OLAF, by totiž ještě více pranýřovala oba dotčené úředníky a poškozovala obraz Komise. Začtvrté Komise ze své vlastní iniciativy zveřejnila tiskovou zprávu v Midday Express dne 27. října 2004, ve které zveřejnila informaci o zastavení disciplinárního řízení zahájeného proti žalobci.

137    Při jednání Komise mimoto upřesnila, že nelze mít za to, že zasáhla s prodlením, jelikož odpověděla na žádosti o pomoc ve lhůtě čtyř měsíců stanovené čl. 90 odst. 1 služebního řádu.

 Závěry Soudu

138    Jak již bylo uvedeno výše v bodě 98 tohoto rozsudku, žalobce není aktivně legitimován kritizovat obsah rozhodnutí přijatých Komisí v odpověď na jeho žádosti o pomoc. Budou proto přezkoumána pouze tvrzení žalobce, která se týkají jednání administrativy, které nemá charakter rozhodnutí, konkrétně prodlení, se kterým o těchto žádostech rozhodla.

139    Z ustálené judikatury vyplývá, že administrativa má širokou posuzovací pravomoc při volbě opatření a prostředků podle článku 24 služebního řádu. V případě závažných a nepodložených obvinění ohledně profesionální cti úředníka je nicméně povinna tato obvinění odmítnout a přijmout veškerá opatření k napravení poškozené dobré pověsti dotčeného úředníka (viz zejména výše uvedený rozsudek Caronna v. Komise, body 64, 65 a 92, a uvedená judikatura). Administrativa musí zejména jednat s veškerou nezbytnou energií a odpovědět rychle a náležitě, tak jak to vyžadují okolnosti věci (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 21. dubna 1993, Tallarico v. Parlament, T‑5/92, Recueil, s. II‑477, bod 31; ze dne 28. února 1996, Dimitriadis v. Účetní dvůr, T‑294/94, Recueil FP, s. I‑A‑51 a II‑151, body 39 a 45, a ze dne 17. března 1998, Carraro v. Komise, T‑183/95, Recueil FP, s. I‑A‑123 a II‑329, bod 33).

140    Žádosti o pomoc podané úředníkem z důvodu pomluvy nebo snížení cti a dobré profesionální pověsti prostřednictvím tisku v zásadě vyžadují obzvláště rychlou odpověď ze strany administrativy, aby měla užitečný účinek a umožnila úředníkovi zabránit případně rizikům prekluze spojeným s existencí krátkých lhůt pro podání žaloby v oblasti tiskových trestných činů před některými vnitrostátními soudy.

141    Mimoto soud Společenství rozhodl, že prodlení v jednání ze strany administrativy představuje při neexistenci zvláštních okolností pochybení administrativy, které může zakládat její odpovědnost (v oblasti prodlení při vypracování hodnotícího posudku, viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 6. února 1986, Castille v. Komise, 173/82, 157/83 a 186/84, Recueil, s. 497; výše uvedený rozsudek Latham v. Komise, body 49 a 50; pokud jde o prodlení při opravě chybných údajů, viz zejména výše uvedený rozsudek Heinemann v. Komise, bod 12).

142    Právě ve světle těchto úvah je třeba posuzovat jednání Komise.

143    Při jednání Komise obecně tvrdila, že nejednala s prodlením, jelikož o jednotlivých žádostech o pomoc žalobce rozhodla a oznámila svá rozhodnutí ve lhůtě čtyř měsíců stanovené čl. 90 odst. 1 služebního řádu.

144    V tomto ohledu má Soud za to, že výlučným cílem ustanovení čl. 90 odst. 1 je v případě, že administrativa neodpoví na žádost, založit při uplynutí lhůty čtyř měsíců implicitní zamítavé rozhodnutí, které je možné zpochybnit před soudem za dodržení postupu před zahájením soudního řízení stanoveného čl. 90 odst. 2 služebního řádu (viz zejména výše uvedený rozsudek Ronchi v. Komise, bod 31). Naopak, pokud jde o založení mimosmluvní odpovědnosti administrativy z důvodu prodlení, tato ustanovení nelze vykládat tak, že znamenají, že administrativa má obecně lhůtu čtyř měsíců pro přijetí rozhodnutí, a to bez ohledu na okolnosti věci. Takový výklad by byl v rozporu s judikaturou, podle které je administrativa povinna při neexistenci kogentní lhůty stanovené právním předpisem rozhodnout v přiměřené lhůtě, kterou je třeba posuzovat případ od případu v závislosti na zvláštních okolnostech věci (viz zejména obdobně rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 10. června 2004, François v. Komise, T‑307/01, Sb. rozh. s. II‑1669, body 48 a 49; rozsudek Soudu ze dne 14. února 2007, Fernández Ortiz v. Komise, F‑1/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑53 a II‑A‑1‑293, body 41, 42 a 44).

145    Okolnost, že Komise odpověděla na žádosti o pomoc ve lhůtě čtyř měsíců, tak nemůže sama o sobě prokazovat, že jednala s vyžadovanou rychlostí a řádnou péčí. Je tedy třeba v každém tvrzeném případě ověřit, zda administrativa jednala v přiměřené lhůtě.

–       K neposkytnutí pomoci Komisí z její vlastní iniciativy

146    Jak bylo připomenuto v bodě 101 tohoto rozsudku, administrativa není s výjimkou výjimečných okolností v zásadě povinna ze své vlastní iniciativy určitým způsobem zakročit, aby pomohla některému ze svých úředníků (výše uvedený rozsudek Sommerlatte v. Komise, body 21 a 22; výše uvedený rozsudek Belgie a Komise v. Genette, body 101 a 102; výše uvedené usnesení Frankin a další v. Komise, bod 24). Jelikož v projednávané věci přitom nebyly takové okolnosti prokázány a dokonce ani tvrzeny, nedopustila se Komise pochybení, když nejednala z vlastní iniciativy v reakci na obvinění žalobce různými evropskými novinami.

147    Ostatně je třeba poznamenat, že v rozporu s tím, co tvrdí žalobce, Komise v návaznosti na zaslání otázek p. Tillacka, které zpochybňovaly jeho dobrou profesionální pověst, jednala z vlastní iniciativy a rychle, a to dokonce před první žádostí o pomoc žalobce podanou dne 11. listopadu 2002, aby tak popřela tvrzení o zvýhodňování. Eurostat totiž zorganizoval ve dnech 28. a 29. října 2002 schůzky za účelem přípravy odpovědí Komise na otázky p. Tillacka, které byly předány dne 11. listopadu 2002.

–       K reakci Komise v návaznosti na žádost o pomoc ze dne 11. listopadu 2002

148    Žalobce podal žádost o pomoc poté, co p. Tillack zaslal Komisi dne 25. října a 7. listopadu 2002 dotazníky, ze kterých vyplývalo zejména to, že žalobce měl zvýhodňovat při zadávání zakázek Eurostatem řecké společnosti. Dne 13. listopadu 2002 p. Tillack zveřejnil novinový článek na internetové stránce časopisu Stern, ve kterém převzal většinu výše uvedených tvrzení o zvýhodňování a přímo zpochybnil čest a dobrou profesionální pověst žalobce. Dne 14. a 20. listopadu 2002 byly v Le Quotidien a L’Investigateur zveřejněny novinové články, které obsahovaly tvrzení stejné povahy a mimoto uváděly, že žalobce byl „zbaven svých služebních povinností“.

149    Komise odpověděla na otázky p. Tillacka dne 11. listopadu 2002. Mimoto dopisem ze dne 15. listopadu 2002 požádala o právo na odpověď v novinách Le Quotidien, které této žádosti vyhověly dne 18. listopadu 2002. S ohledem na lhůtu několika dnů, ve které Komise jednala, se Soud domnívá, že administrativa jednala v projednávané věci s vyžadovanou rychlostí.

150    Zdá se sice politováníhodné, že Komise nepřijala veškerá opatření, která si situace vyžadovala, když nereagovala zejména na články zveřejněné na internetové stránce časopisu Stern a v novinách L’Investigateur, nicméně tato absence reakce, kterou je třeba považovat za implicitní rozhodnutí o zamítnutí pomoci (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Ronchi v. Komise, body 25 až 31), již nelze, jak bylo připomenuto v bodě [83], zpochybnit v rámci projednávané žaloby na náhradu škodu, jelikož nebyla předmětem žaloby na neplatnost ve lhůtách stanovených články 90 a 91 služebního řádu.

151    Naproti tomu, jestliže administrativa informovala žalobce o tom, jak se rozhodla reagovat na jeho žádost o pomoc, až dopisem ze dne 20. prosince 2002, nejednala s nezbytnou řádnou péčí. Za okolností projednávané věci totiž Komise tím, že odpověděla více než měsíc po podání žádosti o pomoc, s prodlením uvědomila žalobce o tom, že nehodlá přijmout jiná opatření než ta, která již přijala, třebaže toto stanovisko představovalo významnou skutečnost umožňující žalobci případně jednat s plnou znalostí věci proti výše uvedeným periodikům.

152    Toto zaviněné prodlení může založit odpovědnost administrativy.

–       K reakci Komise v návaznosti na žádosti o pomoc ze dne 15. a 21. července 2003

153    Žalobce podal žádosti o pomoc dne 15. a 21. července 2003 v návaznosti na zveřejnění novinových článků ve Financial Times a Le Monde dne 10. a 11. července 2003, které poukazovaly na existenci závažného finančního skandálu v Eurostatu, a na zahájení disciplinárního řízení v této souvislosti proti jeho osobě, jakož i proti dalšímu řediteli a generálnímu řediteli Eurostatu.

154    Komise přitom zaujala stanovisko k těmto žádostem o pomoc až 1. října 2003. S ohledem na povahu podaných žádostí o pomoc týkajících se rizika pomluvy a snížení cti a dobré profesionální pověsti úředníka má Soud za to, že když administrativa o těchto žádostech rozhodla až po více než dvou měsících, nejednala s řádnou péčí vyžadovanou v dané oblasti (viz bod 140 tohoto rozsudku) a dopustila se pochybení, které může založit její odpovědnost.

–       K tiskové zprávě ze dne 27. října 2004

155    Je nesporné, že Komise zveřejnila tiskovou zprávu informující o ukončení disciplinárního řízení zahájeného proti žalobci následující den po přijetí tohoto rozhodnutí. Za okolností projednávané věci bylo toto informační opatření směřující k nápravě cti žalobce přijato neprodleně. I když je politováníhodné, že se Komise rozhodla nepřijmout rozsáhlejší informační opatření, toto nedostatečné rozhodnutí o poskytnutí pomoci nemůže být v rámci projednávané žaloby zpochybněno, jak bylo uvedeno v bodech 93 a 98 projednávané žaloby.

156    Z výše uvedeného vyplývá, že tím, že Komise informovala žalobce opožděně o krocích, kterými reagovala na jeho první žádosti o pomoc, a neodpověděla včas na žádosti o pomoc podané v červenci 2003, dopustila se pochybení, které mohou zakládat její odpovědnost (viz obdobně výše uvedené rozsudky Caronna v. Komise, bod 99, a Ronchi v. Komise, bod 52).

 K únikům důvěrných informací

 Argumenty účastníků řízení

157    Žalobce tvrdí, že k únikům důvěrných informací, které se jej týkají, došlo dvakrát. K prvnímu úniku, který se týkal návrhu rozhodnutí o novém přidělení k řediteli Eurostatu, o kterém se v souvislosti s ním uvažovalo, došlo v listopadu 2002. V novinových článcích tak bylo uvedeno, že byl přidělen jako hlavní poradce ke generálnímu řediteli Eurostatu, i když byl ve skutečnosti jmenován hlavním poradcem na GŘ „Personál a administrativa“. K druhému úniku ohledně rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení došlo v červenci 2003. Z článků v mezinárodním tisku nesprávně vyplývalo, že žalobce byl zapleten do finančního skandálu podniku Planistat. Tyto úniky informací mohly mít původ pouze v útvarech Komise. Tyto úniky jsou navíc s ohledem na povahu zveřejněných osobních údajů v rozporu s čl. 2 písm. b) nařízení č. 45/2001.

158    Komise zaprvé tvrdí, že žalobce neprokázal, že informace obsažené v novinových článcích, které předkládá, vycházely z úniků ze služeb Komise. Uvedené články totiž nikde neuvádějí své zdroje. Zadruhé se domnívá, že v každém případě údajné úniky nepředstavují závažné porušení práva Společenství, které by mohlo založit odpovědnost administrativy. Zatřetí, pokud jde o první údajný únik informací, Komise má za to, že zveřejněné informace nepoškodily žalobcovu dobrou pověst.

 Závěry Soudu

159    Žalobce se ve svých písemnostech a na jednání dovolával pouze protiprávních úniků osobních údajů z útvarů Komise, ke kterým mělo dojít dvakrát, a to v listopadu 2002 a v červenci 2003. Naopak žalobce se na podporu svých návrhových žádání na náhradu škody nedovolává zveřejnění osobních údajů, které se jej týkají a ke kterým mohlo dojít při zveřejnění tiskových zpráv Komisí.

160    Úvodem je třeba připomenout, že bylo rozhodnuto, že protiprávní únik osobních údajů představuje nakládání s osobními údaji v rozporu s ustanoveními nařízení č. 45/2001 (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise, T‑259/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 208).

161    Soud mimoto připomíná, že je na žalobci, aby v rámci žaloby na náhradu škody prokázal, že jsou splněny podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti dotčeného orgánu. V projednávané věci tak žalobce musí v zásadě prokázat, že údaje, které se jej týkají a které byly zveřejněny v tisku, vyplývají z úniků přičitatelných administrativě (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Nikolaou v. Komise, bod 141, a Franchet a Byk v. Komise, bod 182). Toto pravidlo je však zmírněno, mohla-li škodná událost vzniknout z několika různých příčin a orgán Společenství nepředložil žádný důkaz, z něhož by bylo možné zjistit, která z nich způsobila škodnou událost, ačkoliv to byl právě orgán Společenství, kdo mohl nejlépe potřebné důkazy opatřit, takže přetrvávající nejistota musí být přičtena k tíži orgánu Společenství (výše uvedený rozsudek Franchet a Byk v. Komise, bod 183).

162    S přihlédnutím k těmto zásadám je třeba přezkoumat existenci úniků tvrzených žalobcem.

163    Zaprvé žalobce tvrdí, že došlo k úniku osobních údajů, a sice nepovolenému zveřejnění návrhu rozhodnutí, který byl v mezidobí opuštěn, nově jej přidělit jako hlavního poradce k řediteli Eurostatu, jelikož novinový článek v lucemburských novinách Le Quotidien tuto informaci zveřejnil dne 14. listopadu 2002.

164    Je však třeba poznamenat, že dne 13. listopadu 2002 Komise zveřejnila tiskovou zprávu, ve které bylo uvedeno, že došlo k novému přidělení několika ředitelů Eurostatu. V této tiskové zprávě bylo přitom oficiálně uvedeno, i když chybně, že žalobce byl nově zařazen v rámci útvarů Eurostatu. Za těchto podmínek se s ohledem na obsah této oficiální tiskové zprávy nezdá, že informace zveřejněné dne 14. listopadu 2002 v lucemburských novinách Le Quotidien vycházely z úniků osobních údajů uvnitř útvarů Komise.

165    V každém případě, i kdyby k takovému úniku došlo, žalobce neprokazuje příčinnou souvislost mezi tímto únikem a škodou, které se dovolává. Tvrzený zásah do dobré pověsti totiž vyplývá nikoliv ze samotného úniku, ale ze současného přijetí rozhodnutí o novém přidělení, oficiálního oznámení této skutečnosti a zveřejnění novinového článku p. Tillacka, který obviňoval zejména žalobce.

166    Zadruhé žalobce tvrdí, že útvary Komise byly původcem nových protiprávních úniků osobních údajů v červenci 2003, kdy bylo v různých novinových článcích, zejména v článku zveřejněném dne 10. července 2003 v novinách The Financial Times, uvedeno, že Komise zahájila disciplinární řízení proti žalobci a že žalobce je zapleten do finančního skandálu souvisejícího s podnikem Planistat.

167    Komise zveřejnila dne 9. července 2003 tiskovou zprávu, ve které uvádí zejména to, že zahájila disciplinární řízení proti třem úředníkům, pozastavila po dobu probíhajících vyšetřování smlouvy uzavřené mezi Eurostatem a podnikem Planistat, poradenskou společností v oblasti ekonomie a statistiky, a že dvě zprávy provedené jejími útvary již umožnily zjistit v rámci Eurostatu závažná porušení finanční právních předpisů.

168    Nicméně ze znění této tiskové zprávy vyplývá, že v ní není uvedeno jméno žalobce ani žádná jiná skutečnost, která by jej umožňovala identifikovat jako jednoho z úředníků, proti kterým bylo zahájeno disciplinární řízení. Za těchto podmínek může skutečnost, že jméno žalobce bylo uvedeno v článku Financial Times, vyplývat pouze z nepovoleného úniku údajů. Mimoto zdrojem tohoto úniku mohou být pouze útvary Komise, jelikož žádné jiné administrativě nebyla tato věc předložena a žalobce neměl zájem na zpřístupnění tohoto druhu informací tisku.

169    Komise sice tvrdí, že žalobce formálně neprokazuje, že její útvary byly původcem chybného zveřejnění jména žalobce. Nicméně na základě zásad připomenutých v judikatuře citované v bodě 161 tohoto rozsudku nese v tomto druhu situace, kdy existuje nejistota, důkazní břemeno nikoliv žalobce, ale žalovaný orgán.

170    Nakonec, jestliže Komise tvrdí, že novináři v návaznosti na tiskovou zprávu ze dne 9. července 2003 mohli sami dovodit jméno žalobce jednoduchým vyhledáním na internetu, tato nepřesná tvrzení neumožňují učinit závěr, že Komise nebyla původcem chybného zveřejnění jména žalobce. Je totiž třeba poznamenat, že článek Financial Times byl zveřejněn neprodleně po tiskové zprávě ze dne 9. července 2003 a jeví se tak, že významným způsobem potvrzuje informace o zahájení disciplinárního řízení proti žalobci. Z písemností ve spise mimoto nevyplývá, že by Financial Times patřily mezi tiskové instituce, které přibližně rok předtím informovaly o podezření ze zvýhodňování řeckých podniků ze strany žalobce.

171    Komise tak tím, že chybně zveřejnila jméno žalobce jako jednoho z úředníků, vůči kterým bylo zahájeno disciplinární řízení, porušila ustanovení nařízení č. 45/2001. Toto pochybení může založit její odpovědnost.

 Ke zprávě útvaru interního auditu Eurostatu

 Argumenty účastníků řízení

172    Žalobce tvrdí, že se útvar interního auditu Eurostatu dopustil při přípravě své zprávy několika pochybení. Zaprvé tato zpráva byla vyhotovena v rozporu s pravidly o auditu. Ředitel Eurostatu zejména nezmocnil útvar interního auditu k provedení zprávy v návaznosti na otázky položené p. Tillackem.

173    Zadruhé tvrdí, že zpráva je postižena vadou spočívající v zaujatosti a porušuje zásadu presumpce neviny. Pí. D., autorka této zprávy, podle něj měla předsudky proti žalobci a od zahájení interního auditu si přála vypracovat zprávu v jeho neprospěch. Tento nedostatek nestrannosti je rovněž charakterizován reakcí pí. D. na vyjádření žalobce k návrhu zprávy o auditu.

174    Zatřetí Komise podle žalobcova názoru porušila zásadu legitimního očekávání a výkonu řádné správy tím, že neposkytla žalobci před sepsáním závěrečné zprávy možnost schůzky a nezohlednila písemná vyjádření, která žalobce sdělil e-mailem ze dne 24. června 2003.

175    Komise úvodem připomíná, že sporná zpráva útvaru interního auditu Eurostatu představuje zprávu o auditu, a nikoliv zprávu navazující na administrativní šetření. V důsledku toho nebyla administrativa povinna respektovat právní úpravu v oblasti administrativních šetření, tak jak je obsažena v rozhodnutí Komise ze dne 19. února 2002 o vedení administrativních šetření a disciplinárních řízení.

176    Komise dále tvrdí, že zpráva útvaru interního auditu Eurostatu byla provedena v souladu s platnými právními předpisy.

177    Zaprvé interní audit byl výslovně objednán generálním ředitelem Eurostatu, jak ostatně prokazuje dokument nazvaný „Harmonogram jednání/událostí auditu o zadávání zakázek v rámci programu Supcom 1995–1998“, který uvádí, že „P. Franchet žádá interní audit o zodpovězení několika otázek“.

178    Zadruhé práva obhajoby byla podle ní dodržena, protože žalobce získal kopii návrhu zprávy o interním auditu v souladu s ustanoveními auditorské charty útvaru interního auditu Eurostatu ze dne 17. června 2002 (dále jen „charta auditu“) a dokonce mu bylo umožněno podat vyjádření vůči tomuto návrhu. Nakonec útvar interního auditu zanalyzoval připomínky předložené žalobcem. Okolnost, že žalobce nebyl vyslechnut před vypracováním závěrečné zprávy o interním auditu, nemůže prokazovat, že Komise porušila práva obhajoby, jelikož takovou povinnost neukládá žádné právní či správní ustanovení práva, ani žádná základní zásada práva Společenství.

179    Zatřetí zpráva o interním auditu není podle Komise zaujatá a neporušuje zásadu presumpce neviny. Z textu této zprávy je totiž patrné, že byla vypracována zcela nestranně a že jejím cílem nebylo zjistit, zda se žalobce dopustil protiprávního jednání, ale pouze obecně zhodnotit rizika, která představují obvinění vznesená proti Eurostatu a jednomu z jeho úředníků.

 Závěry Soudu

180    Zaprvé, se Soud domnívá, že s ohledem na výslovné znění návrhu zprávy a zprávy útvaru interního auditu a na následující postup administrativa provedla, tak jak tvrdí, interní audit, a nikoliv administrativní šetření. IDOC se ostatně na vypracování tohoto auditu nijak nepodílel. Z toho vyplývá, že se žalobce nemůže užitečně dovolávat porušení ustanovení rozhodnutí ze dne 19. února 2002 za účelem založení odpovědnosti Komise.

181    Zadruhé, žalobce tvrdí, že zpráva útvaru interního auditu Eurostatu je chybná, jelikož generální ředitel Eurostatu nepožádal písemně o vypracování tohoto auditu útvar interního auditu.

182    Nicméně žádné ustanovení práva Unie, ani auditorská charta neukládají generálnímu řediteli Eurostatu, aby písemně požádal útvar interního auditu o vypracování auditu. Mimoto z písemností ve spise, zejména z dokumentu „Harmonogram jednání/událostí auditu o zadávání zakázek v rámci programu Supcom 1995–1998“, vyplývá, že generální ředitel Eurostatu byl skutečně původcem původního zadání sporného auditu. Ve svém písemném svědectví přiloženém v příloze k replice p. Franchet, bývalý generální ředitel Eurostatu, ostatně tvrdí, že si vzpomíná, že „požádal pí. D., aby zjistila, zda otázky položené p. Tillackem mají seriózní základ“. Komise sice nemohla při jednání vysvětlit, na základě kterého rozhodnutí byl audit, který nebyl zohledněn během několika měsíců, oživen tím, že dne 21. května 2003 byl žalobci předán návrh zprávy o auditu. Nicméně prioritním úkolem nového generálního ředitele, jmenovaného právě 21. května 2003, bylo vysvětlit chybné fungování v rámci Eurostatu. Za okolností projednávané věci se nezdá, že k zahájení auditu došlo chybně na základě výlučného podnětu pí. D. Výtka musí být proto odmítnuta.

183    Zatřetí, žalobce tvrdí, že při vypracování zprávy útvaru interního auditu Eurostatu byla porušena zásada presumpce neviny.

184    Je třeba připomenout, že zásada presumpce neviny, tak jak vyplývá zejména z čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“), je součástí základních práv, které jsou podle judikatury Soudního dvora a čl. 6 odst. 2 EU uznávány v právním řádu Unie (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Hüls v. Komise, C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, body 149 a 150; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 4. října 2006, Tillack v. Komise, T‑193/04, Sb. rozh. s. II‑3995, bod 121, a výše uvedený Franchet a Byk v. Komise, bod 209).

185    Podle judikatury Evropského soudního dvora pro lidská práva se čl. 6 odst. 2 EÚLP vztahuje na celé trestní řízení nezávisle na výsledku stíhání, a nikoli pouze na zkoumání opodstatněnosti obvinění. Toto ustanovení zaručuje každému, že nebude označen za viníka trestného činu ani s ním nebude jako s viníkem zacházeno, dokud jeho vina nebude soudně prokázána. Vyžaduje zejména, aby členové soudu při výkonu své funkce nepřistupovali k obviněnému s přesvědčením, že spáchal stíhaný skutek. Presumpce neviny je porušena prohlášeními či rozhodnutími, která odrážejí dojem, že osoba je vinna, která vedou veřejnost k přesvědčení o její vině nebo která předjímají posouzení skutkového stavu příslušným soudem (viz zejména ESLP, rozsudek Allenet de Ribemont v. Francie, ze dne 10. února 1995, řada A č. 308, § 38 až 41; Daktaras v. Litva, ze dne 10. října 2000, Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 2000‑X, § 44, a Pandy v. Belgie, ze dne 21. září 2006, č. 13583/02, § 41–42).

186    Nicméně v projednávané věci je nesporné, že proti žalobci nebylo žádné trestní řízení zahájeno.

187    Soudy Unie mimoto ustáleným způsobem rozhodují, že porušení článku 6 EÚLP se nelze užitečně dovolávat v rámci administrativního nebo disciplinárního řízení, jelikož orgán, který takové řízení zahájil, nelze považovat za „soud“ ve smyslu uvedeného článku 6 (viz zejména usnesení Soudního dvora ze dne 16. července 1998, N v. Komise, C‑252/97 P, Recueil, s. I‑4871, bod 52; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 17. října 1991, de Compte v. Parlament, T‑26/89, Recueil, s. II‑781, bod 94, a ze dne 15. května 1997, N v. Komise, T‑273/94, Recueil FP, s. I‑A‑97 a II‑289, bod 95; rozsudek Soudu ze dne 8. listopadu 2007, Andreasen v. Komise, F‑40/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑337 a II‑A‑1‑1859, body 125 až 127, proti kterému byl podán kasační opravný prostředek, který je projednáván před Tribunálem Evropské unie, věc T‑17/08 P).

188    Za těchto podmínek je žalobní důvod vycházející z porušení zásady presumpce neviny, tak jak vyplývá zejména z čl. 6 odst. 2 EÚLP, při interním auditu neúčinný, jelikož útvar interního auditu Eurostatu nepředstavuje „soud“ ve smyslu uvedeného článku 6.

189    Nic to nemění na tom, že zásada nestrannosti ukládá orgánu administrativy, aby při provádění auditu neměl předsudky ve vztahu k tomu, co kontroluje. Tento orgán se může od tohoto postoje odchýlit až poté, co prokázal pochybení, které zjistil (viz obdobně, pokud jde o zahájení disciplinárního řízení, výše uvedený rozsudek Pessoa e Costa v. Komise, bod 56).

190    V projednávané věci žalobce tvrdí, že pí. D. měla od zahájení auditu předsudky ohledně obsahu závěrů zprávy útvaru interního auditu Eurostatu.

191    Zaprvé, Soud se domnívá, že okolnost, že pro účely vymezení rozsahu interního auditu byly použity pouze otázky německého novináře p. Tillacka nebo že zpráva o auditu částečně zpochybnila odpovědi podané Komisí na otázky p. Tillacka, není dostačující k prokázání nedostatku nestrannosti útvaru interního auditu Eurostatu ve vztahu k žalobci. Jak bylo uvedeno v bodě 182 tohoto rozsudku, audit byl vymezen otázkami p. Tillacka na žádost generálního ředitele, a nikoliv z podnětu pí. D. Krom toho, jelikož odpovědi poskytnuté Komisí na otázky položené p. Tillackem byly zpracovány k určitému datu, informace obsažené v těchto odpovědích mohly být změněny nebo upraveny později v návaznosti na doplňující šetření provedená útvarem interního auditu.

192    Zadruhé, je sice skutečností, že pí. D. informovala nového generálního ředitele, že se domnívá, že připomínky žalobce k návrhu zprávy o auditu nejsou vhodné, a zarazila návrh odpovědi na připomínky žalobce připravený týmem auditu. Nicméně, i kdyby z těchto jednání vyplýval subjektivní úsudek, nejsou důkazem zaujatosti pí. D., která nevybočila z mezí své posuzovací pravomoci jakožto vedoucí útvaru interního auditu. V důsledku toho musí být tato výtka rovněž odmítnuta.

193    Pokud jde o výtku vycházející z porušení zásady dodržování legitimního očekávání, je třeba připomenout, že tato zásada patří mezi základní zásady Unie (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. května 1981, Dürbeck, 112/80, Recueil, s. 1095, bod 48). Právo dovolávat se ochrany legitimního očekávání předpokládá splnění tří podmínek. Zaprvé zúčastněné osobě musela být administrativou Unie poskytnuta přesná, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 21. července 1998, Mellett v. Soudní dvůr, T‑66/96 a T‑221/97, Recueil FP, s. I‑A‑449 a II‑1305, body 106 a 107). Zadruhé tato ujištění musí být takové povahy, že z nich u toho, komu jsou určena, vznikne legitimní očekávání (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 9. února 1994, Latham v. Komise, T‑3/92, Recueil FP, s. I‑A‑23 a II‑83, bod 58; ze dne 27. února 1996, Galtieri v. Parlament, T‑235/94, Recueil FP, s. I‑A‑43 a II‑129, body 63 a 64, a ze dne 17. února 1998, Maccaferri v. Komise, T‑56/96, Recueil FP, s. I‑A‑57 a II‑133, bod 54). Zatřetí musí být poskytnutá ujištění v souladu s platnými normami (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. února 1986, Vlachou v. Účetní dvůr, 162/84, Recueil, s. 481, bod 6; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. března 1990, Chomel v. Komise, T‑123/89, Recueil, s. II‑131, bod 28).

194    Povinnost řádné správy znamená, že pokud OOJ rozhoduje o situaci úředníka, vezme v úvahu veškeré skutečnosti, které by mohly ovlivnit jeho rozhodnutí, a že přitom zohlední nejen zájem služby, ale rovněž zájem dotčeného úředníka (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 16. března 2004, Afari v. ECB, T‑11/03, Recueil FP, s. I‑A‑65 a II‑267, bod 42; rozsudek Soudu ze dne 13. prosince 2007, Sequeira Wandschneider v. Komise, F‑28/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑431 a II‑A‑1‑2443, bod 150).

195    V projednávané věci žádná norma ani zásada práva Unie administrativě neukládá provést výslech úředníka před dokončením zprávy o interním auditu, která se jej týká. Bod 4.2.4 charty auditu pouze stanoví povinnost útvaru interního auditu umožnit osobě, jejíž činnost je předmětem auditu, předložit svá vyjádření k návrhu zprávy. Z dopisu pí. D. ze dne 12. června 2003 a z vyjádření žalobce ze dne 24. června 2003 přitom vyplývá, že tato povinnost byla splněna. Žalobce mimoto neprokazuje, že by mu administrativa poskytla přesná, nepodmíněná a shodující se ujištění týkající se jeho výslechu před dokončením zprávy o interním auditu. Jelikož tedy není splněna jedna z podmínek stanovených pro možnost dovolávat se zásady legitimního očekávání, žalobní důvod vycházející z porušení této zásady nemůže být v žádném případě přijat.

196    Konečně, okolnost, že žalobce neměl formální schůzky před dokončením zprávy útvarem interního auditu, nemůže prokazovat porušení zásady řádné správy. Administrativa totiž mohla vzít v úvahu zájem žalobce, jelikož je nesporné, že žalobci bylo dokonce umožněno podat svá vyjádření k návrhu zprávy.

 K rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení

 Argumenty žalobce

197    Žalobce zaprvé tvrdí, že postup Komise za účelem zahájení disciplinárního řízení proti němu byl chybný. Komise totiž vycházela pro zahájení tohoto řízení nikoliv z administrativního šetření provedeného IDOC v souladu s ustanoveními rozhodnutí ze dne 19. února 2002, ale pouze ze zprávy útvaru interního auditu Eurostatu a mezitímní zprávy útvaru interního auditu Komise. Krom toho procesní záruky stanovené rozhodnutím ze dne 19. února 2002, mezi které patří právo být vyslechnut před sepsáním závěrečné zprávy, nebyly dodrženy. Administrativa mimoto porušila zásadu dodržování práv obhajoby tím, že žalobce nevyslechla před zahájením disciplinárního řízení vůči němu.

198    Zadruhé tvrdí, že se Komise dopustila vady spočívající ve zjevně nesprávném posouzení a porušila zásadu řádné správy, když rozhodla o zahájení disciplinárního řízení vůči jeho osobě. Zpráva útvaru interního auditu Eurostatu a mezitímní zprávy útvaru auditu Komise, o které se Komise opírala, jí jednak nemohly legálně umožnit takové řízení zahájit, jelikož tyto zprávy nebyly vypracovávány se vší vážností, nepřinášely důkazy o tom, co v nich bylo uvedeno, nerespektovaly práva obhajoby a obsahovaly mnoho chybných a nepřesných informací. Krom toho zjevně nesprávné posouzení vyplývá rovněž z předčasného charakteru rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení, které bylo přijato ve lhůtě dvou dnů.

199    Komise tvrdí, že rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení ze dne 9. července 2003 bylo přijato v přísném souladu s platnými právními předpisy Společenství.

200    Zaprvé se domnívá, že žádné právní či správní ustanovení práva jí neukládá provést administrativní šetření před zahájením disciplinárního řízení proti některému z jejích úředníků. Má možnost zahájit disciplinární řízení, jakmile má dostatečné důkazy ke zjištění porušení služebních povinností. V tomto ohledu připomíná, že v dané oblasti má širokou posuzovací pravomoc v závislosti na důkazech, které má k dispozici. V projednávané věci přitom s ohledem na obsah výše uvedených zpráv mohla rozhodnout o zahájení sporného disciplinárního řízení, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení.

201    Komise zadruhé tvrdí, že žádné ustanovení práva Společenství jí neukládá vyslechnout úředníka předtím, než vůči němu přijme rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení. Článek 87 služebního řádu především pouze stanoví, že úředník musí být vyslechnut buď předtím, než mu OOJ udělí písemnou výstrahu nebo důtku, nebo předtím, než se OOJ rozhodne neprojednat věc s disciplinární komisí. Dále, základní zásada práva být vyslechnut Komisi ukládá vyslechnout úředníka až tehdy, kdy může být přijato rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení. Jelikož rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení přitom není rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení, tato základní zásada se v projednávané věci neuplatní. Konečně vzhledem k tomu, že disciplinární řízení není soudním řízením, nelze se s úspěchem dovolávat ustanovení článku 6 EÚLP na podporu tvrzení, že žalobce měl být před zahájením disciplinárního řízení vyslechnut.

202    Komise zatřetí tvrdí, že se nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že zahájila sporné disciplinární řízení, jelikož na základě zprávy o interním auditu Eurostatu a mezitímní zprávy o interním auditu Komise, které neporušují zásadu presumpce neviny, bylo možné se oprávněně domnívat, že se žalobce dopustil porušení služebních povinností.

 Závěry Soudu

203    Zaprvé, žalobce tvrdí, že rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení je stiženo procesní vadou, jelikož Komise předem neprovedla administrativní šetření a nedodržela ustanovení rozhodnutí ze dne 19. února 2002 o administrativních šetřeních.

204    Článek 87 služebního řádu ani příloha IX služebního řádu však neukládají provedení administrativního šetření předtím, než se administrativa rozhodne zahájit disciplinární řízení.

205    Rozhodnutí ze dne 19. února 2002, kterým byl vytvořen IDOC, sice definuje určitá pravidla, která je třeba dodržet v případě provádění administrativního šetření, které má připravit disciplinární řízení. Žádné ustanovení tohoto rozhodnutí však výslovně neukládá administrativě, aby administrativní šetření provedla před zahájením disciplinárního řízení. Z článku 5 tohoto rozhodnutí naopak vyplývá, že zahájení administrativního šetření je pouze možností závisející na generálním řediteli personálu a administrativy, aby byl lépe obeznámen o skutečnostech, které mohou být úředníkovi vytýkány.

206    Dále vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zahájení administrativního řízení nepředstavuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení, nemůže se žalobce užitečně dovolávat zásady dodržování práv obhajoby, aby kritizoval skutečnost, že nebyl vyslechnut předtím, než OOJ rozhodl o zahájení disciplinárního řízení vůči němu (výše uvedené rozsudky Pessoa e Costa v. Komise, bod 59, jakož i Franchet a Byk v. Komise, bod 367).

207    Neprovedení administrativního šetření před zahájením disciplinárního řízení proto nepředstavuje procesní vadu nebo porušení zásady dodržování práv obhajoby, které by mohlo zakládat odpovědnost administrativy.

208    Zadruhé, pokud jde o výtku vycházející ze zjevně nesprávného posouzení, je třeba připomenout, že účelem rozhodnutí, kterým se zahajuje disciplinární řízení proti úředníkovi, je umožnit OOJ přezkoumat pravdivost a závažnost skutečností vytýkaných dotyčnému úředníkovi a v tomto ohledu jej vyslechnout v souladu s článkem 87 služebního řádu, aby si vytvořil názor na vhodnost zastavení disciplinární řízení, nebo uložení disciplinární sankce a dále případně na nutnost obrátit se před přijetím této sankce na disciplinární komisi podle postupu stanoveného v příloze IX služebního řádu (výše uvedený rozsudek Pessoa e Costa v. Komise, bod 36, a rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. října 2005, Rasmussen v. Komise, T‑203/03, Sb. VS, s. I‑A‑279 a II‑1287, bod 41).

209    Takové rozhodnutí nutně implikuje nelehké posuzování ze strany orgánu vzhledem k závažným a neodvolatelným následkům, které z něj mohou vyplývat, Orgán má v tomto ohledu širokou posuzovací pravomoc, soudní přezkum se přitom omezuje na ověření věcné správnosti skutkových zjištění zohledněných administrativou pro účely zahájení řízení, neexistence zjevně nesprávného posouzení vytýkaných skutečností a nedostatku zneužití pravomoci (viz obdobně v oblasti disciplinárních sankcí, zejména rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 17. května 2000, Tzikis v. Komise, T‑203/98, Recueil FP, s. I‑A‑91 a II‑393, bod 50, a výše uvedený rozsudek N v. Komise, bod 125; v oblasti předložení věci OLAF, rozsudek Soudu ze dne 2. května 2007, Giraudy v. Komise, F‑23/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑121 a II‑A‑1‑657, body 98 a 99).

210    Nicméně za účelem ochrany práv dotyčného úředníka je třeba, aby OOJ měl před zahájením disciplinárního řízení k dispozici dostatečně přesná a relevantní zjištění (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Franchet a Byk v. Komise, bod 352; rozsudek Soudu ze dne 13. ledna 2010, A a G v. Komise, F‑124/05 a F‑96/06, bod 366).

211    V projednávané věci z rozhodnutí ze dne 9. července 2003 vyplývá, že Komise rozhodla o zahájení disciplinárního řízení proti žalobci z důvodu, že žalobce toleroval či souhlasil při zadávání zakázek s tím, že vyhodnocovací postupy nebyly průhledné, vyhodnocovací metody uvedené ve zprávách poradní komise pro nákup a zakázky neodpovídaly těm, které byly skutečně používány ve skutečnosti, a že toleroval nebo v případě smlouvy uzavřené s podnikem Planistat souhlasil s tím, aby se odborník blízký jeho osobě, který nebyl uchazečem původně navržen, účastnil projektu na vypracování studie bez vztahu k zakázce, což vedlo k „souhlasu s proplacením faktury“ dokonce ještě předtím, než byla dokončena mezitímní zpráva ke studii. Za účelem přijetí tohoto rozhodnutí Komise vycházela z mezitímní zprávy útvaru interního auditu Komise ze dne 7. července 2003 a ze zprávy útvaru interního auditu Eurostatu ze dne 8. července 2003.

212    Zaprvé vyvstává otázka, zda zprávy o interním auditu mohou představovat samy o sobě dostatečně přesná a relevantní zjištění, která mohou být vzata administrativou v úvahu za účelem zahájení disciplinárního řízení proti úředníkovi.

213    Bod 1.3 auditorské charty totiž stanoví zejména toto:

„[…] účelem interního auditu není zjistit podvod.

I když je audit postupů pečlivě veden, nemůže zajistit zjištění veškerých podvodů.

Auditor může nicméně identifikovat některá rizika, která mohou být důkazem podvodů. Jestliže zavedené kontroly nesníží identifikovaná rizika a nebezpečí, je na auditorovi, aby pokračoval ve svých šetřeních, aby určil, zda se jedná o podvod, a případně o něm informoval OLAF, který je jediným příslušným orgánem pro provádění tohoto druhu vyšetřování.“ (neoficiální překlad)

214    Komise ve své žalobní odpovědi připomíná:

„[Zpráva o] interním auditu má za cíl pomoci generálním ředitelům a členům vyššího vedení při kontrole rizik, aby byla zajištěna bezpečnost majetku a ověřeno dodržování pravidel a správnost informací […]. V důsledku toho interní audit Eurostatu neumožňuje dojít k závěru o existenci určitých podvodných jednání, ani neumožňuje prokázat, že některá tvrzení o podvodu jsou podložená. Tato skutečnost může být pouze výsledkem administrativních šetření a disciplinárních řízení. Cíl interního auditu je tedy jasně odlišný od cíle administrativního šetření nebo disciplinárního řízení, jelikož tato řízení se týkají nebo mohou dotýkat případných povinností konkrétních osob […]“

215    V projednávané věci je nesporné, že Komise při zahájení disciplinárního řízení proti žalobci vycházela výlučně ze zpráv o interním auditu. S ohledem na jejich povahu a výše uvedené charakteristiky přitom takové zprávy o interním auditu v zásadě nemohou představovat dostatečně přesná a relevantní zjištění, aby umožňovaly zahájení disciplinárního řízení.

216    Nicméně, i když toto není účel zprávy o interním auditu, není vyloučeno, že může případně sloužit jako základ pro zahájení disciplinárního řízení. Je třeba tedy ověřit případ od případu, odkazuje-li administrativa na takovou zprávu, zda informace obsažené v tomto druhu dokumentu, jsou dostatečně přesné a relevantní k odůvodnění zahájení disciplinárního řízení.

217    Je třeba uvést, že v projednávané věci mezitímní zpráva útvaru interního auditu Komise neobsahuje žádné zjištění týkající se první výtky namířené proti žalobci. Pokud jde o druhou výtku, uvedená zpráva pouze uvádí, že útvar interního auditu Eurostatu prokázal potenciální situaci nepotismu. Tato zpráva tak neobsahuje žádnou analýzu ani zvláštní přezkum týkající se skutečností vytýkaných žalobci, ale pouze nepřímo a obezřetně přebírá zjištění, která mohla být učiněna útvarem interního auditu Eurostatu v rámci jeho návrhu zprávy, a dále připomíná spekulace ve sdělovacích prostředcích vyvolané existencí domnělého zvýhodňování řeckých podniků na jednom z ředitelství Eurostatu.

218    Tato zpráva tak s ohledem na svůj obsah nemohla představovat přesné a relevantní informace, které by Komisi umožňovaly odůvodnit rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení.

219    Pokud jde o zprávu útvaru interního auditu Eurostatu ze dne 8. července 2003, je třeba zaprvé konstatovat, že tato zpráva byla vypracována v odpověď na otázky položené novinářem týkající se podmínek zadávání zakázek ředitelstvím vedeným žalobcem a na základě analýzy omezené na skutečnosti ve vztahu k tvrzením uvedeného novináře. V úvodu zprávy je tak uvedeno, že provedená analýza „nevedla k podrobnému a speciálnímu auditu zakázek zadaných v rámci programu Supcom, ale byla omezena na aspekty sdělené [novinářem], tedy buď rozdělování rozpočtu podle státní příslušnosti, způsoby vyhodnocování nabídek nebo průhlednost při zadávání“. Kritická analýza zprávy o interním auditu předložená žalobcem, jejíž obsah není Komisí popírán (dále jen „kritická analýza“), v tomto ohledu uvádí, že „při interním auditu nebyly použity mezinárodní auditorské standardy ani normy auditorské charty“, že „závěry interního auditu nejsou zcela v souladu s četnými body uvedenými ve zprávě“, že „dopis s připomínkami [žalobce] v odpověď na návrh zasluhoval, aby přesné skutkové body týkající se věci samé […] byly ve zprávě o interním auditu zohledněny“.

220    Zadruhé, zpráva útvaru interního auditu Eurostatu dochází zejména k následujícím zjištěním:

–        postup vyhodnocování nabídek podaných podniky za účelem získání zakázek spojených s programem Supcom nebyl vždy průhledný a nerespektoval interní pravidla;

–        pokud jde o smlouvu č. 665100003 s podnikem Planistat, došlo k porušení pravidel, zejména pokud jde o zaměstnání odborníka, synovce žalobce.

221    I když zpráva útvaru interního auditu Eurostatu uvádí několik nedostatků týkajících se postupu vyhodnocování nabídek při zadávání zakázek Supcom ředitelstvím vedeného žalobcem, nijak z ní nevyplývá, že žalobce byl původcem zjištěného porušení pravidel nebo byl s tímto porušením spojen nebo že zjištěné nedostatky existovaly pouze na ředitelství žalobce, jak ostatně poznamenal útvar auditu ve svém návrhu odpovědi na vyjádření žalobce.

222    Pokud jde mimoto o skutečnost, že v rámci smlouvy mezi Eurostatem a podnikem Planistat byl zaměstnán kmotřenec žalobce, ze zprávy útvaru interního auditu nijak nevyplývá, že by žalobce v této situaci hrál jakoukoliv úlohu.

223    Je třeba mimoto zdůraznit, že žalobce předložil přesná vyjádření, aby popřel skutečnosti, které mu byly vytýkány v návrhu zprávy útvaru interního auditu Eurostatu.

224    Z písemností ve spise přitom vyplývá, že útvar interního auditu Eurostatu v konečném důsledku nijak nezohlednil vyjádření žalobce. I když útvar zprvu zamýšlel písemně odpovědět na vyjádření žalobce, tento návrh byl nakonec opuštěn, aniž by administrativa poskytla jakékoliv vysvětlení, pokud jde o tuto změnu postoje. Z dopisu ze dne 8. července 2003 pí. D. novému generálnímu řediteli Eurostatu mimoto vyplývá, že zpráva útvaru interního auditu Eurostatu ze dne 8. července 2003 představuje věrnou kopii návrhu zprávy útvaru interního auditu a že v konečném důsledku útvar interního auditu Eurostatu neprovedl žádnou důkladnou analýzu žalobcových vyjádření. Ve výše uvedeném dopise je totiž uvedeno:

„[…] dne 27. května 2003 jsem Vám předala návrh auditorské zprávy o zadávání zakázek v rámci programu Supcom 1995–1999 […]

Zasílám Vám předmětnou konečnou analýzu za stavu informací, které jsem měla k dispozici při analýze skutečností a které nemohu s ohledem na mé předchozí a současné pracovní vytížení prohloubit.“

225    Kritická analýza rovněž konstatuje, že připomínky formulované žalobcem ve vztahu k návrhu zprávy o auditu měly být s ohledem na jejich obsah a přesnost auditory přezkoumány a měly vést ke změně zprávy o interním auditu. Ze zprávy OLAF mimoto vyplývá, že uvedení auditoři sami uznali při vyšetřování OLAF, že zpráva o auditu nebyla „kontradiktorní“.

226    Za těchto podmínek zpráva útvaru interního auditu Eurostatu provedená na základě částečných a neúplných informací nepředstavovala dostatečně relevantní a přesné informace, aby umožňovala administrativě zahájení disciplinárního řízení.

227    Je třeba ostatně poznamenat, že útvar auditu sám uznal ve svém návrhu odpovědi na vyjádření žalobce, že jeho zpráva o auditu nepředstavuje s ohledem na její obsah základ pro vyvození osobní odpovědnosti žalobce. V odpověď na vyjádření žalobce, které uvádělo, že „i když některé statistiky [jsou] správné, […] [nemohou] sloužit jako důkaz jakéhokoliv porušení služebních povinností z mé strany“, totiž auditoři navrhli odpovědět: „máte pravdu, a proto není nikde zmíněno ‚porušení určitého pravidla‘“.

228    Komise ostatně při jednání připustila, že neexistoval důvod, který by odůvodňoval naléhavé zahájení disciplinárního řízení proti žalobci, naléhavost, která by mohla případně vysvětlit nedostatek podrobností ve zprávě o auditu. Není tak vyloučeno, že zahájení disciplinárního řízení proti žalobci dne 9. července 2003 bylo částečně odůvodněno souběžným zahájením disciplinárních řízení téhož dne proti jiným úředníkům Eurostatu, mezi kterými byl i jeho generální ředitel.

229    S přihlédnutím k informacím, které měla administrativa k dispozici a které vyplývaly z nedostatečně přesných a relevantních zpráv o auditu, administrativa mohla v lepším případě před zahájením disciplinárních řízení zahájit administrativní šetření, kterým je pověřen IDOC, nebo se obrátit na OLAF, což neučinila, jelikož OLAF byla věc předložena až po zahájení disciplinárního řízení.

230    Z toho vyplývá, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila zásadu řádné správy, když dne 9. července 2003 zahájila disciplinární řízení proti žalobci pouze s přihlédnutím k výše uvedeným zprávám o interním auditu. Toto jednání představuje pochybení, které může zakládat její odpovědnost.

 K nezadávání přesných úkolů odpovídajících platové třídě a kvalifikaci žalobce

 Argumenty účastníků řízení

231    Žalobce tvrdí, že když Komise rozhodla o jeho novém přidělení jako hlavního poradce ke GŘ „Personál a administrativa“, nesvěřila mu přesné úkoly odpovídající jeho kvalifikaci. Neúspěšně si na to stěžoval u předsedy Komise. Úkoly, na které Komise odkazuje v odpovědi na jeho stížnost, neměly skutečný obsah a žalobce ostatně nikdy nepotkal místopředsedu Komise, ke kterému byl přidělen. Byl přidělen do malé kanceláře bez prostředků či sekretářky. Pokud jde o okolnost, že Komise žalobci povolila vykonávat externí činnosti, tato neprokazuje, že žalobci bylo svěřeno provedení přesných úkolů.

232    Komise zaprvé tvrdí, že rozhodnutí o novém přidělení, které bylo přijato ve vztahu k žalobci, obsahovalo přesné úkoly odpovídající jeho platové třídě. Zadruhé, Komise jej pověřila od okamžiku, kdy se ujal svých služebních povinností na GŘ „Personál a administrativa“, přesnými úkoly. Zatřetí, žalobce se podílel na přípravách neformálního setkání rady na Rhodu (Řecko), získal povolení pro výkon externí činnosti a od listopadu 2003 se účastnil pracovní skupiny týkající se reformy právních úprav odchodu úředníků členských států do důchodu. Okolnost, že se žalobce nepotkal s místopředsedou Komise, nemůže prokazovat, že žalobce neměl žádné úkoly, jelikož byl hlavním poradcem u GŘ „Personál a administrativa“, a nikoliv zvláštním poradcem komisaře.

 Závěry Soudu

233    Je třeba odlišit na jedné straně rozhodnutí o novém přidělení jako takové a na druhé straně jednání Komise, která neměla charakter rozhodnutí, v jejichž důsledku či jejichž cílem bylo zbavit povinnosti přidělené žalobci rozhodnutím o novém přidělení jejich obsahu. Pouze výše uvedená jednání Komise, která nemají charakter rozhodnutí, totiž mohou zakládat odpovědnost orgánu s ohledem na to, co bylo připomenuto ve vztahu k rozhodnutí o novém přidělení v bodech 106 a 107 tohoto rozsudku.

234    V projednávané věci rozhodnutí o novém přidělení stanovilo několik úkolů přidělených žalobci. Z písemností ve spise však nevyplývá, že žalobci bylo samotnou Komisí umožněno ve skutečnosti tyto úkoly plnit ani že tyto úkoly měly skutečný obsah, který by odpovídal kvalifikaci a úrovni zkušenosti žalobce.

235    Z dopisu ze dne 9. září 2003 zaslaného předsedovi Komise totiž vyplývá, že si žalobce stěžoval na to, že od svého nového přidělení v listopadu 2002 nemá skutečné úkoly odpovídající jeho platové třídě a jeho kvalifikaci. V přípisu generálního ředitele GŘ „Personál a administrativa“ ze dne 22. září 2003 je vedoucí kabinetu místopředsedy Komise žádán, aby přidělil žalobci úkoly v souladu s tím, co bylo dohodnuto. V odpověď na tuto zásilku vedoucí kabinetu přípisem ze dne 29. září 2003 pouze požádal ředitele GŘ „Personál a administrativa“, aby mu navrhl úkoly, které lze žalobci přidělit. Tato korespondence podporuje tvrzení žalobce, alespoň pokud jde o období od ledna do října 2003. Komise, která by měla být schopna poskytnout důkaz o opaku, přitom nepředkládá důkazy, které by mohly prokazovat, že žalobci byly ve skutečnosti přiděleny úkoly, obzvláště po této korespondenci. Jestliže administrativa tvrdí, že se žalobce podílel na neformálním setkání rady na Rhodu, nijak neupřesňuje, v čem tento úkol ve skutečnosti spočíval ani povahu provedených prací. Stejně tak, jestliže Komise tvrdí, že se žalobce měl účastnit pracovní skupiny týkající se reformy právní úpravy odchodu úředníků ve veřejném sektoru do důchodu počínaje dnem 24. listopadu 2003, neprokazuje, že bylo žalobci umožněno se skutečně této skupiny účastnit, i když je toto dotyčným rozhodně popíráno. Je třeba mimoto poznamenat, že tato pracovní skupina byla povětšinou složena z úředníků, proti kterým bylo vedeno disciplinární řízení, což je skutečnost, která umožňuje pochybovat o očekávání, která Komise mohla mít o práci uvedené pracovní skupiny.

236    Krom toho okolnost, že žalobce získal v průběhu sporného období povolení vykonávat externí činnosti, nemůže prokazovat, že mu bylo umožněno skutečně vykonávat služební povinnosti odpovídající jeho platové třídě v rámci Komise.

237    S přihlédnutím k těmto různým skutečnostem se tak zdá, že Komise úmyslně či z nedbalosti neumožnila žalobci skutečně vykonávat služební povinnosti odpovídající jeho platové třídě od ledna 2003 do února 2006, kromě období šesti měsíců, během kterého žalobce vykonával služební povinnosti u řecké vlády v rámci pracovního volna z osobních důvodů. Takový přístup Komise představuje rovněž chybné jednání, které může zakládat její odpovědnost.

238    Z předcházejícího vyplývá, že se Komise dopustila několika pochybení ve vztahu k žalobci, zaprvé tím, že jej s prodlením informovala o tom, jak naloží s jeho žádostí o pomoc ze dne 11. listopadu 2002, zadruhé tím, že s prodlením odpověděla na žádosti o pomoc předložené dne 15. a 21. července 2003, zatřetí tím, že rozhodla o zahájení disciplinárního řízení při neexistenci dostatečně relevantních a přesných zjištění, začtvrté tím, že v červenci 2003 nechala zveřejnit osobní údaje týkající se žalobce, a zapáté tím, že žalobci po dobu několika let nezadávala skutečné úkoly odpovídající jeho platové třídě.

 Ke škodě a příčinné souvislosti

 Argumenty účastníků řízení

239    Žalobce tvrdí, že se Komise dopustila několika protiprávností, které jsou v přímé souvislosti se škodou, kterou tvrdí.

240    Ve svých posledních písemnostech tvrdí, že tyto protiprávnosti způsobily obzvláště vysokou nemajetkovou újmu, kterou oceňuje částkou 850 000 eur. K této újmě žalobce uvádí zejména to, že Komise svými chybnými jednáními poškodila jeho čest a jeho dobrou profesionální pověst. Ve své replice žalobce uvádí, že bere zpět svůj návrh na náhradu nemajetkové újmy související s poškozením jeho zdravotního stavu.

241    Komise tvrdí, že je na žalobci, aby prokázal, že dovolávaná protiprávní jednání jsou v přímé souvislosti s nemajetkovou újmou, které se dovolává, a že měla skutečný a určitý dopad na jeho profesionální a osobní situaci. V projednávané věci tomu tak přitom není. Komise se konkrétně domnívá, že žalobce neprokázal, že ztratil šanci být jmenován generálním ředitelem Eurostatu, jelikož neprokázal, že by bylo zveřejněno oznámení o volném pracovním místě ani že by se o toto místo ucházel. Neexistuje podle ní ani souvislost mezi jednáními vytýkanými Komisi a skutečností, že byl žalobce obviněn a urážen v tisku.

 Závěry Soudu

242    Úvodem je třeba připomenout, že žalobce ve svých posledních písemnostech omezuje své návrhy pouze na náhradu své nemajetkové újmy vyplývající ze zásahu do jeho dobré pověsti a jeho profesionální cti a ze stavu nejistoty a znepokojení, ve kterém se nacházel, s vyloučením poškození jeho psychického stavu.

243    Je třeba dále přezkoumat, zda pochybení, kterých se Komise dopustila, jsou v přímé souvislosti s nemajetkovou újmou, kterou žalobce tvrdí.

244    Zaprvé prodlení, se kterým Komise informovala svého úředníka o tom, jak hodlá reagovat na jeho žádost o pomoc ze dne 11. listopadu 2002, jelikož není odůvodněno existencí žádné zvláštní okolnosti, představuje pochybení, které způsobilo zvláštní nemajetkovou újmu s ohledem na stav nejistoty a znepokojení, ve kterém se úředník nacházel z důvodu této situace (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 14. června 1979, V. v. Komise, 18/78, Recueil, s. 2093, body 16 a 19; výše uvedený rozsudek Caronna v. Komise, bod 106). Toto zjištění platí, i pokud jde o prodlení, se kterým Komise rozhodla o žádostech o pomoc podaných žalobcem dne 15. a 21. července 2003. Tyto nemajetkové újmy budou spravedlivě posouzeny tím, že jsou ex aequo et bono stanoveny na částku 10 000 eur (viz obdobně v oblasti náhrady nemajetkové újmy v návaznosti na prodlení při vypracování hodnotícího posudku, rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2005, T‑274/04, Rounis v. Komise, Sb. VS s. I‑A‑407 a II‑1849, bod 54).

245    Zadruhé rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení, i když Komise neměla k dispozici dostatečně přesné a relevantní informace, představuje pochybení, které velmi závažně porušilo čest a dobrou profesionální pověst žalobce. Toto rozhodnutí totiž mohlo u veřejnosti, jakož i u okolí a u kolegů žalobce vyvolat dojem, že se žalobce dopustil trestuhodných skutků. Z písemností ve spise, zejména ze zprávy OLAF přitom vyplývá, že výtky uplatňované proti žalobci nebyly ničím podloženy.

246    Zatřetí únik osobních údajů přičitatelný Komisi, ke kterému došlo v červenci 2003, byl přímou příčinou významného zhoršení zásahu do dobré pověsti a profesionální cti žalobce. Zveřejnění jména žalobce v důsledku tohoto úniku ve spojení s informacemi obsaženými v tiskové zprávě Komise ze dne 9. července 2003 totiž umožnilo široké veřejnosti, jakož i mezinárodnímu a řeckému tisku označit žalobce jako jednoho z úředníků, proti kterým bylo zahájeno disciplinární řízení, a vyvolat dojem, že byl zapojen do finančního skandálu.

247    Újma popsaná v obou předchozích bodech byla jen velmi částečně nahrazena tiskovou zprávou ze dne 27. října 2004, jejíž rozšíření mělo velmi malý vliv ve srovnání s články zveřejněnými v mezinárodním a řeckém tisku (viz ve vztahu k opatřením, která nedostatečně nahradila nepodložený zásah do dobré pověsti úředníka, výše uvedený rozsudek Giraudy v. Komise, bod 206). Rozšíření této zprávy bylo jediným opatřením přijatým Komisí k nápravě cti žalobce. Orgán se žalobci nikdy neomluvil či nevyjádřil lítost, že došlo k nepodloženému veřejnému obvinění.

248    S přihlédnutím ke zvláštním výše uvedeným okolnostem projednávané věci, včetně tiskové zprávy ze dne 27. října 2004, je tak třeba posoudit ex aequo et bono výši nemajetkové újmy způsobené Komisí, jež byla způsobena zásahem do cti a dobré profesionální pověsti žalobce na částku 60 000 eur (viz ve vztahu k případům závažného zásahu do dobré pověsti, výše uvedený rozsudek Franchet a Byk v. Komise, bod 411; výše uvedený rozsudek Giraudy v. Komise, bod 207).

249    Začtvrté se Komise tím, že nepřidělovala žalobci po dobu několika let skutečné úkoly odpovídající jeho platové třídě, dopustila pochybení, které je přímou příčinou nemajetkové újmy. Za okolností projednávané věci je třeba uložit Komisi, aby z tohoto titulu zaplatila žalobci částku 20 000 eur.

250    S přihlédnutím k předcházejícímu je třeba Komisi uložit, aby žalobci zaplatila z titulu několika případů nemajetkové újmy, kterou utrpěl, částku 90 000 eur.

 K návrhům na organizační procesní opatření a důkazní opatření

1.     Argumenty účastníků řízení

251    Zaprvé žalobce navrhuje, aby Soud na jednání vyslechl jako svědky nejprve p. Portala, novináře deníku La Voix, poté pí. D., aby upřesnila podmínky vypracování zprávy útvaru interního auditu Eurostatu ze dne 8. července 2003, a nakonec, p. Koopmana, aby poskytl upřesnění týkající se přijetí rozhodnutí o novém přidělení.

252    Zadruhé žalobce navrhuje, aby Soud vyzval Komisi, aby předložila veškeré dokumenty, které mohou prokázat, že útvar interního auditu Eurostatu skutečně provedl v období od listopadu 2002 až do května 2003 kontroly ve vztahu ke skutečnostem, které jsou mu vytýkány.

253    Zatřetí žalobce navrhuje, aby Soud vyzval Komisi, aby předložila úplnou zprávu OLAF bez vymazání údajných důvěrných částí a příloh.

2.     Závěry Soudu

254    Žalobce ve své replice navrhuje, aby Soud uložil Komisi, aby předložila dokumenty, a vyslechl tři svědky.

255    Podle čl. 54 odst. 1 jednacího řádu je účelem organizačních procesních opatření a důkazních opatření zajistit za nejlepších možných podmínek přípravu věci pro rozhodování, průběh řízení a řešení sporů. Účelem důkazních opatření je podle články 57 a 58 téhož řádu umožnit prokázat skutková tvrzení učiněná účastníkem řízení na podporu jeho žalobních důvodů (viz obdobně rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. listopadu 2000, Bareyt a další v. Komise, T‑175/97, Recueil FP, s. I‑A‑229 a II‑1053, bod 89).

256    Podle čl. 55 odst. 2 písm. d) jednacího řádu je vyžádání předložení dokumentů nebo jakýchkoliv jiných písemností týkajících se dané věci od účastníků řízení organizačním procesním opatřením, zatímco výslech svědků je důkazním opatřením podle článku 57 uvedeného řádu.

257    Pokud jde o posouzení návrhů na organizační procesní opatření nebo důkazní opatření předložených účastníkem řízení v soudním sporu, je Soud jediný oprávněný posoudit, zda je případně nezbytné doplnit poznatky, které má k dispozici o věci, která je mu předložena (viz obdobně, pokud jde o návrh na výslech svědka, rozsudek Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2007, Sniace v. Komise, C‑260/05 P, Sb. rozh. s. I‑10005, body 77 a 78; viz obdobně, pokud jde o žádost o předložení dokumentů, rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Salzgitter v. Komise, C‑182/99 P, Sb. rozh. s. I‑10761, body 41 a 44).

258    V projednávaném případě pokládá Soud věc na základě písemností ve spise a diskuzi při jednání za dostatečně objasněnou, a proto není třeba provést navrhovaná organizační procesní opatření a důkazní opatření.

 K nákladům řízení

259    Článek 87 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení hlavy II kapitoly 8 uvedeného jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle odstavce 2 téhož článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

260    Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že Komise neměla v podstatné části věci úspěch. Žalobce krom toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla žalované uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, je tedy důvodné uložit Komisi náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát)

rozhodl takto:

1)      Evropské komisi se ukládá zaplatit F. Nanopoulosovi částku ve výši 90 000 eur.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Evropské komisi se ukládá náhrada veškerých nákladů řízení.

Gervasoni Kreppel Rofes i Pujol

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. května 2010.

Vedoucí soudní kanceláře        Předseda

W. Hakenberg        S. Gervasoni

Texty tohoto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudů Evropské unie citovaných v tomto rozhodnutí jsou dostupné na internetové stránce www.curia.europa.eu

* Jednací jazyk: řečtina.