STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 10. září 2019(1)
Věc C‑263/18
Nederlands Uitgeversverbond,
Groep Algemene Uitgevers
proti
Tom Kabinet Internet BV,
Tom Kabinet Holding BV,
Tom Kabinet Uitgeverij BV
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Den Haag (soud prvního stupně v Haagu, Nizozemsko)]
„Směrnice 2001/29/ES – Informační společnost – Harmonizace určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících – Elektronické knihy (‚e-books‘) – Virtuální trh ‚použitých‘ elektronických knih – Článek 2 – Rozmnožování – Úkony nezbytné k zajištění legálního užívání – Článek 3 – Sdělování veřejnosti – Zpřístupnění – Článek 4 – Rozšiřování – Zpřístupnění elektronických knih na dálku k časově neomezenému užívání prostřednictvím stažení on-line – Vyčerpání – Článek 5 – Výjimky a omezení – Rozsah“
Úvod
1. Vyčerpání práva na rozšiřování jakožto myšlenka mající původ v doktríně(2) bylo zavedeno judikaturou na začátku 20. století(3). Podle tohoto pravidla platí, že jakmile je rozmnoženina díla chráněného autorským právem legálně uvedena do oběhu, nositel autorských práv již nemůže bránit dalšímu prodeji této rozmnoženiny jeho nabyvatelem. Je zdůvodňováno tím, že autorské právo nemůže mít přednost před vlastnickým právem takového nabyvatele rozmnoženiny dotčeného díla jakožto předmětu. Dále je třeba uvést, že uvedením rozmnoženiny díla do oběhu autorem nebo s jeho souhlasem se má za to, že autor obdržel odměnu za tuto rozmnoženinu.
2. Pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování předmětů chráněných autorským právem bylo do unijního práva zavedeno rovněž prostřednictvím judikatury. Toto pravidlo sice existovalo již v právních řádech členských států, avšak Soudní dvůr ho rozšířil na celé území Unie(4). Tato judikatura byla odůvodněna především snahou zajistit účinnost volného pohybu zboží.
3. Následně bylo vyčerpání práva na rozšiřování uznáno jak na úrovni mezinárodního práva, tak i na úrovni unijního práva, jakož i na úrovni členských států(5).
4. Nicméně digitalizace obsahu, který může být chráněn autorským právem, a vznik nových prostředků umožňujících poskytovat takový obsah on-line narušily rovnováhu mezi zájmy nositelů práv a zájmy uživatelů chráněných předmětů, tedy rovnováhu, k jejímuž zachování přispěla zásada vyčerpání práva na rozšiřování.
5. Zaprvé je dnes možné se zanedbatelnými náklady vytvořit zcela přesné rozmnoženiny digitálních souborů, které obsahují chráněné předměty, a bez obtíží a dodatečných nákladů je přenášet prostřednictvím internetu. Tento vývoj ohrožuje možnost, aby nositelé autorských práv získali přiměřenou odměnu za své výtvory, a výrazně přispívá k rozmachu porušování práv.
6. Zadruhé umožňují moderní technické prostředky nositelům velmi důkladnou kontrolu toho, jak nabyvatelé jejich díla používají, a to včetně používání v jejich soukromé sféře, jakož i rozvoj obchodních modelů, které, často bez explicitního uvedení, přeměňují plné užívání rozmnoženiny díla na pouhé omezené a podmíněné užívací právo.
7. Soudní dvůr bude mít za úkol rozhodnout, zda je s ohledem na tyto úvahy pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování, které bylo zavedeno ve skutečném světě rozmnoženin jakožto předmětů, přenositelné do virtuálního světa rozmnoženin jakožto digitálních souborů.
Právní rámec
Mezinárodní právo
8. Článek 6 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o právu autorském, přijaté v Ženevě dne 20. prosince 1996(6) (dále jen „WCT“), nadepsaný „Právo na rozšiřování“, stanoví:
„1) Autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k zpřístupnění originálu nebo rozmnoženin svých děl veřejnosti prodejem nebo jiným převodem vlastnictví.
2) Žádné ustanovení této smlouvy neomezuje volnost smluvních stran, aby popřípadě stanovily podmínky, za nichž se po prvním prodeji nebo jiném převodu vlastnictví originálu nebo rozmnoženiny díla, uskutečněném se svolením autora, uplatní vyčerpání práva uvedeného v odstavci 1.“
9. Společné prohlášení připojené k WCT, které se týká jejích článků 6 a 7, stanoví:
„Výrazy ‚rozmnoženiny‘ a ‚originál a rozmnoženiny‘, použité v uvedených článcích jako předměty práva na rozšiřování a práva na pronájem podle zmíněných článků, se vztahují výlučně na trvalé rozmnoženiny, které lze uvádět do oběhu jako hmotné předměty.“
10. Článek 8 odst. 1 WCT stanoví:
„[…] autoři literárních a uměleckých děl [mají] výlučné právo udílet svolení k jakémukoli sdělování svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými prostředky, včetně zpřístupňování svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít přístup k těmto dílům na místě a v čase podle své individuální volby“.
Unijní právo
11. Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti stanoví(7):
„Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:
a) pro autory v případě jejich děl;
[…]“
12. Článek 3 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“
13. Konečně článek 4 téže směrnice stanoví:
„1. Členské státy stanoví pro autory u originálů jejich děl nebo jejich rozmnoženin výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakoukoliv formu veřejného rozšiřování prodejem nebo jiným způsobem.
2. Právo na rozšiřování se u originálu nebo rozmnoženin díla ve Společenství nevyčerpá s výjimkou případu, kdy je první prodej nebo jiný převod vlastnictví takového předmětu ve Společenství uskutečněn nositelem práv nebo s jeho souhlasem.“
Nizozemské právo
14. Článek 1 Auteurswet (zákon o autorském právu) stanoví:
„Autorské právo je s výhradou zákonných omezení výlučným právem autora literárního, vědeckého nebo uměleckého díla nebo jeho právních nástupců ke sdělování a rozmnožování tohoto díla.“
15. Článek 12 odst. 1 bod 1 tohoto zákona stanoví:
„1. Sdělením literárního, vědeckého nebo uměleckého díla veřejnosti se rozumí:
1. sdělení rozmnoženiny celého díla nebo jeho části veřejnosti;
[…]“
16. Článek 12b téhož zákona stanoví:
„Byla-li rozmnoženina literárního, vědeckého nebo uměleckého díla poprvé uvedena na trh převodem vlastnického práva v některém z členských států Evropské unie nebo ve státě, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, svým autorem nebo jeho právním nástupcem nebo s jeho svolením, nepředstavuje uvedení této rozmnoženiny na trh jiným způsobem, s výjimkou nájmu nebo půjčky, porušení autorského práva.“
Skutkový stav, řízení a předběžné otázky
17. Nederlands Uitgeversverbond (dále jen „NUV“) a Groep Algemene Uitgevers (dále jen „GAU“), žalobci v původním řízení, jsou sdružení, jejichž předmětem činnosti je ochrana zájmů nizozemských vydavatelů.
18. Tom Kabinet Internet BV (dále jen „Tom Kabinet“), žalovaná v původním řízení(8), je společností založenou podle nizozemského práva. Tom Kabinet má internetovou stránku, na které provozuje on-line trh použitých elektronických knih. Způsob fungování tohoto trhu prošel v průběhu původního řízení určitými změnami. V současné době v rámci této služby nazývané „čtenářský klub“ („leesklub“) společnost Tom Kabinet prodává jednotlivcům zaregistrovaným na její stránce elektronické knihy, které zakoupila buď u oficiálních distributorů, nebo u jiných jednotlivců. Ceny uplatňované společností Tom Kabinet jsou nižší než ceny oficiálních distributorů. Internetová stránka společnosti Tom Kabinet vyzývá jednotlivce, kteří si na této stránce koupili elektronické knihy, aby jí je po přečtení prodali zpátky, což jim dává právo na „kredity“ umožňující následné zakoupení dalších knih. Při nákupu elektronických knih od soukromých osob od nich společnost Tom Kabinet vyžaduje, aby si vlastní rozmnoženinu smazali(9), a na rozmnoženiny, které dále prodává, umísťuje digitální vodoznak („digital watermark“), aby byla zajištěna legalita rozmnoženiny.
19. Dne 1. července 2014 sdružení NUV a GAU podala u rechtbank Amsterdam (soud prvního stupně v Amsterodamu, Nizozemsko), který je příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, proti společnosti Tom Kabinet žalobu, kterou soud zamítl, jelikož existence porušení autorského práva nebyla prima facie dostatečně pravděpodobná(10). Sdružení NUV a GAU podala proti tomuto rozsudku odvolání ke gerechtshof te Amsterdam (odvolací soud v Amsterodamu), který souhlasil s rozhodnutím soudu příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních, přičemž zakázal společnosti Tom Kabinet nabízet on-line službu umožňující prodej elektronických knih, které byly staženy protiprávně. Proti rozsudku gerechtshof te Amsterdam (odvolací soud v Amsterodamu) nebyl podán kasační opravný prostředek.
20. Předkládající soud měl ve svém mezitímním rozsudku za to, že dotčené knihy musí být kvalifikovány jako „díla“ ve smyslu směrnice 2001/29 a že nabídka elektronických knih, které lze stáhnout za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, nepředstavuje sdělování těchto děl veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice. Předkládající soud nicméně uvádí, že odpověď na otázky, zda zpřístupnění elektronické knihy na dálku prostřednictvím stahování na neomezenou dobu může představovat rozšiřování ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/29, a zda právo na rozšiřování může být vyčerpáno ve smyslu čl. 4 odst. 2 této směrnice, není zřejmá. Kromě toho si klade otázku, zda se nositel autorského práva může v případě dalšího prodeje bránit proti rozmnožování, které je nezbytné pro předávání exempláře, u kterého bylo právo na rozšiřování případně vyčerpáno, mezi následnými nabyvateli.
21. Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba vykládat čl. 4 odst. 1 směrnice [2001/29] v tom smyslu, že se výrazem ‚u originálů jejich děl nebo jejich rozmnoženin […] jakoukoliv formu veřejného rozšiřování prodejem nebo jiným způsobem‘ ve smyslu tohoto ustanovení rozumí také zpřístupnění elektronických knih (tedy digitálních rozmnoženin knih chráněných autorským právem) na dálku k časově neomezenému užívání, které je uskutečňováno stažením on-line za cenu, z níž nositel autorského práva obdrží úhradu odpovídající ekonomické hodnotě rozmnoženiny díla, jež mu patří?
2) V případě, že odpověď na první otázku bude kladná, je právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženin díla v Unii ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice [2001/29] vyčerpáno tím, že první prodej nebo jiný převod – pod nímž je zde nutno chápat zpřístupnění elektronických knih (tedy digitálních rozmnoženin knih chráněných autorským právem) na dálku k časově neomezenému užívání, které je uskutečňováno stažením on-line za cenu, z níž nositel autorského práva obdrží úhradu odpovídající ekonomické hodnotě rozmnoženiny díla, jež mu patří – v Unii provede nositel práva nebo se uskuteční s jeho souhlasem?
3) Je třeba článek 2 směrnice [2001/29] vykládat v tom smyslu, že převod mezi pozdějšími nabyvateli legálně pořízeného exempláře, pro nějž je právo na rozšiřování vyčerpáno, zakládá svolení k rozmnožování uvedenému v tomto článku, je-li toto rozmnožování nezbytné pro legální užívání exempláře, a jaké podmínky pro to případně platí?
4) Je třeba článek 5 směrnice [2001/29] vykládat v tom smyslu, že nositel autorských práv již nemůže bránit rozmnožování legálně nabytého exempláře, pro nějž je právo na šíření vyčerpáno, nezbytnému pro převod mezi pozdějšími nabyvateli, a jaké podmínky pro to případně platí?“
22. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla Soudnímu dvoru dne 16. dubna 2018. Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, česká, dánská, německá, španělská, francouzská, italská a portugalská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Evropská komise. Účastníci původního řízení, belgická, česká, dánská, německá a španělská vláda, jakož i Komise byli zastoupeni na jednání konaném dne 2. dubna 2019.
Analýza
Úvodní poznámky
23. Předkládající soud pokládá Soudnímu dvoru čtyři předběžné otázky, které se týkají toho, zda se na poskytnutí elektronických knih prostřednictvím stažení on-line pro trvalé použití vztahuje právo na rozšiřování ve smyslu článku 4 směrnice 2001/29, zda je toto právo vyčerpáno v případě poskytnutí elektronické knihy se souhlasem autora a zda je přípustné rozmnožování, jež je nezbytné pro případný následný převod takto pořízené elektronické knihy. Kromě toho několik zúčastněných, kteří v projednávané věci předložili vyjádření, a to zejména NUV a GAU, německá a dánská vláda, jakož i Komise, má za to, že rozsah otázek by měl být rozšířen, aby se týkal i toho, zda se na dotčené rozmnožování vztahuje právo na sdělování veřejnosti, jak je uvedeno v článku 3 směrnice 2001/29.
24. Mám však za to, že všechny tyto otázky musí být posuzovány společně, neboť tvoří neoddělitelné části jediné komplexní otázky: je třeba mít za to, že poskytování chráněných děl prostřednictvím stažení on-line spadá pod právo na rozšiřování s tím, že vede k vyčerpání tohoto práva prvním poskytnutím díla se souhlasem autora? Zejména platí, že je-li uvedené rozmnožování kvalifikováno tak, že spadá pod právo na sdělování veřejnosti, pak je vyloučeno, aby se na něj vztahovalo právo na rozšiřování, a naopak. Kromě toho mi nepřipadá ani logické, ani vhodné rozlišovat mezi právem na rozšiřování a vyčerpáním tohoto práva, neboť oba tyto pojmy se vztahují k témuž jednání(11). A konečně vzhledem k tomu, že je rozmnožení díla nezbytné pro jakýkoli přenos elektronického souboru na dálku, je otázka práva na rozmnožování inherentní každé diskusi o případném vyčerpání práva na rozšiřování on-line.
25. V tomto stanovisku budu analyzovat legislativní, judikaturní a teleologické argumenty, kterými se musí Soudní dvůr řídit ve své odpovědi na předběžné otázky.
Právní akty
26. Je možné rozlišit dvě významné formy, v rámci nichž může mít veřejnost přístup k dílům chráněným autorským právem. První z nich spočívá v prezentování díla, jehož se může účastnit veřejnost. Jde o nejstarší formu, která zdaleka předcházela vzniku autorského práva jako takového. Jedná se o představení divadelních her nebo operní představení, výstavy sochařských děl nebo filmová představení v kině. Nositel autorského práva organizuje představení a veřejnost musí být přítomna na jím určeném místě a v jím určené době, aby k dílu měla přístup.
27. Vznik rozhlasového a televizního vysílání umožnil představení díla na dálku tím, že veřejnost zbavil nutnosti dostavit se na místo, kde se představení odehrává, ale se zachováním časového omezení. Časové omezení odpadlo až se vznikem nejprve služeb televizního vysílání na vyžádání a poté internetu. Tyto technické prostředky umožňují zhlédnout představení nejen na dálku, ale rovněž v okamžiku, který si divák přeje.
28. Společným bodem těchto způsobů přístupu k dílům je, že možnost veřejnosti mít přístup k těmto dílům je podmíněna tím, že nositel autorských práv k těmto dílům takový přístup umožní. Jinak řečeno, jsou to nositelé práv, kdo se rozhodne, zda a jakým technickým způsobem bude dílo zpřístupněno veřejnosti. Tato rozhodovací pravomoc je zásadní z hlediska možnosti nositele práv mít ze svého díla zisk. Každé představení nebo každý přístup k dílu jednotlivcem z řad veřejnosti totiž obvykle vede k tomu, že nositel práv dostane odměnu.
29. Druhá forma přístupu spočívá v tom, že jednotlivci z řad veřejnosti získají trvale či dočasně exempláře (originál nebo rozmnoženinu) děl. Jde o běžný přístup k literárním dílům, ale rovněž k hudebním a audiovizuálním dílům (ve formě zvukových nebo obrazových záznamů), jakož i k některým sochařským dílům.
30. I když v tomto případě první zpřístupnění díla veřejnosti skutečně závisí na vůli nositele autorských práv, jednotlivec z řad veřejnosti nicméně může exemplář, jakmile ho získá, využívat nezávisle na této vůli. Odměňování nositele autorských práv tak musí být organizováno odlišně. Vzhledem k tomu, že není schopen kontrolovat každý přístup k dílu jednotlivcem z řad dané veřejnosti, a tedy ho ani zpeněžit, musí se spokojit s cenou získanou za prodej každého jednotlivého exempláře díla(12).
31. Tyto dva způsoby přístupu veřejnosti k dílům podléhají dvěma výlučným právům nositelů autorských práv, která jsou v právních aktech, jichž se týká projednávaná věc, označována jako právo na sdělování veřejnosti(13) a právo na rozšiřování(14). Vyvstává tedy otázka, které z těchto práv se vztahuje na poskytování díla veřejnosti prostřednictvím on-line stahování děl chráněných autorským právem(15).
32. Odpověď není a priori jednoznačná, neboť tento způsob poskytnutí kombinuje obě formy přístupu veřejnosti k dílům. Zaprvé, dílo je zpřístupněno on-line veřejnosti a každý k němu může mít přístup. Dále uživatel namísto využití díla na dálku, jako je tomu v případě „klasického“ sdělování veřejnosti, si se svolením nositele autorských práv sám pořídí rozmnoženinu tohoto díla, kterou si uloží do vlastního počítače(16) a ke které má následně přístup, a to v zásadě nezávisle na jeho zpřístupnění uvedeným nositelem práv. Z toho plyne, že od okamžiku, kdy si uživatel tuto rozmnoženinu pořídil, je stahování srovnatelné s rozšiřováním.
33. Autoři WCT si byli vědomi toho, že stahování má smíšenou povahu. Podle příručky k výkladu WCT sepsané WIPO(17) vzhledem k „hybridní povaze“ zpřístupnění děl on-line bylo nemožné zvolit pro tento způsob přenosu ochranu „právem souvisejícím s rozmnoženinou“ nebo právem „nesouvisejícím s rozmnoženinou“. Bylo tedy připuštěno přijmout „rámcové řešení“, které sice upřednostňuje právo na sdělování veřejnosti, avšak nevylučuje uplatnění práva na rozšiřování.
34. Nicméně vzhledem k tomu, že WCT zavádí minimální úroveň ochrany, je smluvním stranám zakázáno stanovit tuto ochranu na nižší úrovni. Uplatnění práva na rozšiřování, které je omezeno pravidlem jeho vyčerpání, namísto práva na sdělování veřejnosti, které takové pravidlo nezná, by přitom vedlo ke snížení úrovně ochrany pod hranici stanovenou WCT.
35. Navíc společné prohlášení k článkům 6 a 7 WCT omezuje použití těchto ustanovení na „trvalé rozmnoženiny, které lze uvádět do oběhu jako hmotné předměty“. Toto prohlášení má samozřejmě pouze výkladový charakter a odráží to, jak těmto článkům rozuměly smluvní strany v okamžiku podpisu WCT. Bylo by tedy možné argumentovat, že tržní realita se od roku 1996, kdy došlo k podpisu WCT, výrazně změnila, což by odůvodnilo odlišný přístup.
36. Avšak vzhledem k tomu, že Evropská unie je signatářem WCT, byla WCT do jejího právního systému začleněna prostřednictvím směrnice 2001/29(18). Unijní normotvůrce přitom při přijetí této směrnice jasně zaujal stanovisko ve prospěch použití práva na sdělování veřejnosti při poskytování děl stažením on-line, jakož i omezení práva na rozšiřování, a tedy jeho vyčerpání, pouze na hmotné rozmnoženiny. Konkrétně se na stahování vztahuje právo na zpřístupňování děl veřejnosti stanovené v čl. 3 odst. 2 této směrnice.
37. To dostatečně jasně vyplývá z bodu 24 odůvodnění ve spojení s body 25, 28 a 29 odůvodnění směrnice 2001/29. V těchto bodech odůvodnění se uvádí následující:
„(24) Je třeba, aby právo na zpřístupnění předmětů ochrany uvedených v čl. 3 odst. 2 veřejnosti bylo chápáno tak, že zahrnuje veškeré úkony zpřístupňování takových předmětů ochrany veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého úkon zpřístupňování vychází, a že nezahrnuje žádné jiné úkony.
(25) […] Je třeba vysvětlit, že všichni nositelé práv uznaní [přiznaných] touto směrnicí by měli mít výlučné právo na zpřístupňování děl chráněných autorským právem nebo jakýchkoliv jiných předmětů ochrany prostřednictvím interaktivního přenosu na požádání veřejnosti. Takové interaktivní přenosy na požádání se vyznačují tím, že veřejnost má k takovým přenosům přístup z místa a v době, které si zvolí.
[…]
(28) Ochrana autorského práva podle této směrnice zahrnuje výlučné právo na kontrolu distribuce díla, které je součástí hmotného předmětu. Prvním prodejem originálu díla nebo jeho rozmnoženin nositelem autorského práva ve Společenství nebo s jeho souhlasem je vyčerpáno právo na kontrolu dalšího prodeje tohoto předmětu ve Společenství. […]
(29) Otázka vyčerpání nevyvstává v případě služeb, a zejména v případě služeb on-line. Tato skutečnost se rovněž týká hmotné rozmnoženiny díla nebo jiného předmětu ochrany vyrobeného [pořízené] uživatelem takové služby se souhlasem nositele autorského práva. […] Na rozdíl od CD-ROM nebo CD-I, kde je duševní vlastnictví součástí nosiče, jmenovitě položky zboží [který je zbožím], je ve skutečnosti každá on-line služba úkonem, který by měl podléhat schválení, pokud tak autorské právo nebo právo s ním související stanoví.“(19)
38. Je pravda, že v těchto bodech odůvodnění se objevují určité nejednoznačnosti. Zejména odkaz na služby v bodě 29 odůvodnění se může jevit jako nevhodný. Internetový obchod totiž poněkud rozmělnil rozdíl mezi zbožím a službami. Směrnice 2000/31/ES(20) tak označuje za „službu informační společnosti“ mimo jiné prodej zboží on-line(21). Doslovným výkladem by tato kvalifikace mohla vést k absurdnímu výsledku, že prodej CD nebo tištěné knihy on-line nevede k vyčerpání práva na rozšiřování.
39. Nicméně tyto body odůvodnění jasně ukazují rozdělení, které unijní normotvůrce zamýšlel stanovit mezi právem na sdělování veřejnosti (ve formě zpřístupnění veřejnosti) a právem na rozšiřování. Právo na sdělování veřejnosti se tak vztahuje na všechny formy poskytování děl on-line, a to jak na formy, které nesouvisejí s rozmnoženinou, tak formy, které se zakládají na vytvoření takové rozmnoženiny. Zejména bod 29 odůvodnění je v tomto ohledu jednoznačný. Pokud tento bod odůvodnění hovoří pouze o fyzických rozmnoženinách vytvořených uživatelem se svolením nositele práv, je tomu tak proto, že počítá s vyčerpáním práva na rozšiřování pouze v případě rozmnoženin na hmotném nosiči. Jde však samozřejmě o otázku rozmnoženin vytvořených stahováním.
40. Dále je třeba poznamenat, že uplatnění práva na sdělování veřejnosti na takové jednání, které uskutečňuje společnost Tom Kabinet, může vyvolat pochybnosti z důvodu definice sdělování veřejnosti podané Soudním dvorem v jeho judikatuře. Podle něj sdělování veřejnosti nikoli překvapivě zahrnuje jednak sdělování a jednak veřejnost, přičemž tato veřejnost je tvořena dosti vysokým počtem osob(22).
41. V případě prvotního zpřístupnění díla nositelem autorských práv prostřednictvím stahování to nepřináší problém, neboť je možné vytvořit tolik rozmnoženin, kolik je jednotlivců z řad veřejnosti, kteří si přejí rozmnoženinu získat. Jinak tomu je v případě následného poskytování rozmnoženiny uživatelem, který si ji pořídil. V modelu, který by vyplýval z použití pravidla vyčerpání práva na rozšiřování, by totiž tento uživatel mohl poskytnout pouze jednu rozmnoženinu, kterou by mohl dostat pouze jediný nabyvatel. Je tedy možné si položit otázku, zda se jedná o sdělování veřejnosti, přičemž dílo může být sděleno pouze jedné osobě.
42. Nesdílím zde stanovisko Komise, podle kterého pouhé poskytnutí rozmnoženiny, tedy nabídnutí rozmnoženiny k dalšímu prodeji, představuje sdělování. To platí v situaci, kdy uživatel získává přímý přístup k dílu zpřístupněnému veřejnosti, například na internetové stránce. Naopak, pokud přístup vyžaduje získání rozmnoženiny, ke sdělování dochází až v okamžiku jejího stažení. Pokud bychom postupovali dle postoje navrženého Komisí, jakákoliv nabídka na získání rozmnoženin díla, včetně hmotných rozmnoženin, by představovala sdělování veřejnosti a právo na rozšiřování by bylo zbaveno svého obsahu. Je tedy nejspíše nezbytné upřesnit definici „sdělování veřejnosti“, kdy je dílo poskytnuto prostřednictvím stahování. Důležitý totiž není počet osob, na které sdělení cílí, ale skutečnost, že osoba, která je původcem takového sdělení, zaslala svou nabídku osobám, které nepatří do jejího soukromého okruhu. V takovém případě může veřejnost tvořit i jediný nabyvatel.
43. Kromě vůle normotvůrce, která dostatečně jasně vyplývá z bodů odůvodnění směrnice 2001/29, rovněž znění článku 4 této směrnice brání tomu, aby byla použita na díla zpřístupněná veřejnosti prostřednictvím stahování on-line. Tento článek zavádí ve prospěch autorů právo udělit svolení nebo zakázat rozšiřování jejich děl „prodejem nebo jiným způsobem“. Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit, že pod pojmem „jiným způsobem“ je třeba rozumět výlučně převod vlastnictví(23). Rozšiřování tak zahrnuje převod vlastnictví k exempláři dotčeného díla, a to buď prodejem, nebo jiným způsobem. Přitom v kontextu digitálního souboru je obtížné mluvit o vlastnictví(24). Digitální soubor totiž postrádá hmotnou podstatu, a tudíž není věcí ve smyslu občanského práva. Soubor lze spíše přirovnat k pouhé informaci. Taková informace může být chráněna různými právy, avšak nikoli právem vlastnickým.
44. Kromě toho převod vlastnictví v každém smluvním případě vyžaduje zejména souhlas obou stran této transakce, kdy jedna z nich převádí na druhou veškerá práva k předmětu vlastnictví. Ve skutečnosti přitom v rámci zpřístupnění děl prostřednictvím stahování on-line existuje mnoho smluv, které stanoví práva a povinnosti smluvních stran. Tyto smlouvy spadají pod smluvní svobodu a nemyslím si, že by případné uznání pravidla vyčerpání práva na rozšiřování mohlo tuto svobodu omezit. Na rozdíl od situace, která se týká hmotných předmětů, tak v případě nehmotných děl poskytovaných on-line nikdy nebude snadné s určitostí konstatovat, zda došlo k převodu vlastnictví, a tedy k vyčerpání práva na rozšiřování, přičemž smluvní strany mohou vymezit různé způsoby využití rozmnoženiny díla.
45. Konečně i právo na rozmnožování, upravené článkem 2 směrnice 2001/29, podle mého názoru brání uznání pravidla vyčerpání práva na rozšiřování, pokud jde o díla poskytnutá stahováním on-line.
46. Veškeré stažení digitálního souboru totiž spočívá ve vytvoření rozmnoženiny uvedeného souboru na počítači příjemce. Vytvoření takové rozmnoženiny představuje rozmnožování podléhající výlučnému právu nositele autorských práv k dílu obsaženému v dotčeném souboru. To jasně vyplývá z velmi širokého znění článku 2 směrnice 2001/29, který se vztahuje na rozmnožování „jakýmikoli prostředky a v jakékoliv formě“(25). Tento přístup potvrzuje druhá věta společného prohlášení ohledně čl. 1 odst. 4 WCT, podle níž „uložení chráněného díla v digitální formě na elektronický prostředek představuje rozmnožování ve smyslu článku 9 Bernské úmluvy[(26)]“.
47. V případě poskytnutí děl prostřednictvím stažení on-line je vytvoření rozmnoženiny díla prvním nabyvatelem provedeno se souhlasem nositele autorských práv, přičemž jde o nezbytnou součást tohoto způsobu zpřístupnění veřejnosti. Tento souhlas se však nevztahuje na rozmnožování, které je nezbytné k následnému převodu v případě dalšího prodeje rozmnoženiny díla.
48. Na tyto rozmnoženiny však nelze nahlížet ani tak, že se na ně vztahuje pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování. Takový závěr by totiž znamenal uznání vyčerpání práva na rozmnožování. Toto právo přitom nemůže být vyčerpáno. Každé rozmnožení, které provází další prodej díla v digitální podobě, musí být buď schváleno nositelem výlučného práva na rozmnožování, nebo musí spadat pod výjimku z uvedeného výlučného práva(27).
49. Kromě toho vytvoření rozmnoženin nespadá pod žádnou z výjimek z práva na rozmnožování stanovených v článku 5 směrnice 2001/29. Zejména nespadá pod výjimku krátkodobého nebo příležitostného rozmnožování, které tvoří nedílnou součást technologického procesu, jak uvádí čl. 5 odst. 1 této směrnice. Zaprvé tyto rozmnoženiny totiž nemají dočasnou ani krátkodobou povahu, neboť mají zůstat na počítači příjemce, který si je stáhl(28). I když je původní stažená rozmnoženina následně vymazána, krátkodobým není konečné rozmnožování, ale nanejvýš násobení rozmnoženin. Zadruhé takové rozmnožování nepostrádá samostatný hospodářský význam, jak to vyžaduje toto ustanovení. Právě naopak cílem stahování je právě vytvořit rozmnoženinu digitálního souboru (obsahující dotčené dílo) na počítači příjemce. Zásadní hospodářský význam celé transakce tedy spočívá v rozmnožování.
50. Závěrem poznamenávám, že různá ustanovení směrnice 2001/29 vykládaná ve světle bodů odůvodnění této směrnice, jakož i relevantních ustanovení WCT, podle mě neumožňují výklad, podle kterého by se na poskytování děl chráněných autorským právem prostřednictvím stahování on-line vztahovalo právo na rozšiřování podle článku 4 této směrnice a pravidlo jeho vyčerpání.
51. Mám za to, že toto konstatování nelze zpochybnit poznatky vyplývajícími z judikatury Soudního dvora.
Judikatura
52. Soudní dvůr měl již příležitost vyjádřit se k případům, jejichž předmětem byly právní problémy podobné problémům v projednávané věci. Prvním případem, který hned vytane na mysli, je samozřejmě věc, ve které byl vydán rozsudek UsedSoft(29).
Počítačové programy
53. Tato věc se týkala toho, zda poskytnutím rozmnoženiny počítačového programu prostřednictvím stažení on-line spolu s uživatelskou licencí k tomuto programu na dobu neurčitou došlo k vyčerpání práva na rozšiřování této rozmnoženiny podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24/ES(30).
54. Je pravda, že některá zjištění uvedená Soudním dvorem v rozsudku UsedSoft(31) by mohla svědčit ve prospěch uznání použitelnosti pravidla vyčerpání práva na rozšiřování nejen v případě poskytnutí počítačových programů prostřednictvím stahování, ale rovněž v případě poskytnutí všech kategorií děl chráněných autorským právem.
55. Soudní dvůr rozhodl, že předání rozmnoženiny počítačového programu, ať již na hmotném nosiči nebo prostřednictvím stahování, spolu s uživatelskou licencí k takovému programu na dobu neurčitou se rovná převodu vlastnictví k této rozmnoženině, a v důsledku toho jejímu prodeji ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24(32). Podle Soudního dvora by jakýkoli jiný výklad umožnil nositelům autorských práv k počítačovým programům obcházet pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování a ohrozil by jeho užitečný účinek tím, že by pouze smlouvu označil za smlouvu „o prodeji“, a nikoli za „licenční smlouvu“(33). Kromě toho, pokud jde o právo na sdělování veřejnosti upravené článkem 3 směrnice 2001/29, Soudní dvůr rozhodl, že v důsledku převodu vlastnického práva k rozmnoženině počítačového programu se sdělení veřejnosti mění na úkon spočívající v rozšiřování ve smyslu článku 4 této směrnice, což vede k vyčerpání práva na rozšiřování podle čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice(34). Nakonec Soudní dvůr konstatoval, že z hospodářského hlediska je předání rozmnoženiny počítačového programu on-line funkčním ekvivalentem předání na hmotném nosiči(35).
56. Je však třeba konstatovat, že tyto úvahy Soudního dvora byly učiněny v souvislosti se zvláštními právními předpisy, které představují lex specialis ve vztahu ke směrnici 2001/29(36) a týkají se velmi zvláštní kategorie děl, kterými jsou počítačové programy.
57. Je pravda, že podle čl. 1 odst. 1 směrnice 2009/24, který odráží článek 4 WCT, jsou počítačové programy chráněny jako literární díla. Podle mého názoru však tato ustanovení odrážejí spíše vůli autorů WCT a následně vůli unijního normotvůrce nevytvářet zvláštní kategorii děl než skutečnou podobnost mezi počítačovými programy a literárními díly. Počítačové programy totiž představují sekvenci pokynů, které mají být provedeny strojem (počítačem). Ačkoliv počítačový program může být vyjádřen v jazyce srozumitelném pro člověka, v každém případě pro osoby, které mají určitou kvalifikaci (zdrojový kód), není to účel programu. Počítačový program slouží k tomu, aby byl přečten a proveden strojem, přičemž uživatel programu má zájem nikoli o přečtení programu, nýbrž o fungování daného stroje. Pokud jde o uživatele, přečtení kódu programu je pro něj zhruba stejně užitečné jako vypít sklenici nafty namísto toho, aby ji nalil do nádrže svého automobilu. Počítačový program je tedy spíše nástrojem než dílem ve vlastním smyslu. Z toho vyplývají některé zvláštnosti počítačového programu jako předmětu ochrany podle autorského práva, které odůvodňují zvláštní zacházení z hlediska práva.
58. Zaprvé použití počítačového programu vyžaduje, aby byl vložen do počítače, na kterém má tento program fungovat. Z tohoto důvodu je naprosto bezvýznamné, zda bude tento program distribuován na hmotném nosiči (například CD-ROM), nebo zda bude stažen on-line, neboť v každém případě musí být rozmnoženina programu instalována do počítače bez ohledu na to, zda je na hmotném nosiči, nebo nikoli; rozmnoženina programu sama o sobě není použitelná. Tak tomu není v případě jiných kategorií děl, jako jsou samozřejmě knihy, ale i díla na optických discích (CD nebo DVD), která na rozdíl od stažených děl nevyžadují instalaci do počítače.
59. Zadruhé vzhledem k tomu, že počítačový program je nástrojem, vyžaduje často další služby týkající se údržby a aktualizace, což jsou služby, které jsou obvykle součástí smlouvy o užívání označované jako „licence“. Existence takové licence je nezávislá na tom, zda byl program distribuován na hmotném nosiči, či nikoli. Právě z tohoto důvodu musel Soudní dvůr použít širokou definici pojmu „prodej“(37). Pokud by tomu tak nebylo, jakékoli poskytnutí počítačového programu, a to jak prostřednictvím stahování, tak i na hmotném nosiči, by mohlo být kvalifikováno jako licence, aniž by došlo k vyčerpání práva na rozšiřování, což by ohrozilo užitečný účinek čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24. Naopak v případě jiných kategorií děl distribuci děl na hmotném nosiči obvykle nedoprovází licence, což může být případ poskytnutí díla prostřednictvím stahování.
60. Tyto dva zvláštní aspekty počítačových programů umožnily Soudnímu dvoru konstatovat, že z hospodářského hlediska je poskytnutí díla prostřednictvím stahování funkčním ekvivalentem poskytování díla na hmotném nosiči(38). V případě ostatních kategorií děl je sice jejich hlavní účel, tj. seznámení se s dílem, stejný bez ohledu na způsob, jakým jsou tato díla poskytována uživatelům, nicméně způsob, jakým k takovému seznámení dojde, se může lišit podle toho, jak jsou zachycena (digitálně, nebo analogově) a jak jsou poskytnuta.
61. Zatřetí v případě literárních, hudebních nebo filmových děl často dojde k vyčerpání jejich užitečnosti takříkajíc po jediném přečtení, poslechu nebo zhlédnutí. Uživatel je tedy připraven zbavit se své rozmnoženiny díla, jakmile se s ním poprvé seznámí, neboť si tím splní své potřeby související s dílem. Tak tomu není v případě počítačového programu, který je běžně určen k dlouhodobému užívání. Počítačové programy se tedy mnohem méně hodí k tomu, aby byly rychle uvedeny na trh s použitým zbožím, než díla patřící do jiných kategorií.
62. Navíc počítačové programy jakožto nástroje patřící do odvětví, v němž je technický pokrok obzvláště rychlý, mají tendenci rychle zastarat, a to i přes případné aktualizace. Jestliže si uživatel přeje svou rozmnoženinu počítačového programu dále prodat, lze předpokládat, že jeho rozmnoženina již pro něj není užitečná, a to často z důvodu své (relativní) zastaralosti. Bude tedy rovněž méně užitečné nabýt již použitý program než získat nový, technicky nejaktuálnější program. Lze říci, že ztráta hodnoty, které podléhají literární, hudební nebo filmová díla na hmotném nosiči z důvodu opotřebení uvedeného nosiče, je srovnatelná se ztrátou hodnoty počítačových programů z důvodu jejich technické zastaralosti. Literární, hudební nebo filmová díla bez hmotného nosiče si naproti tomu stále zachovávají svou užitečnost bez ohledu na uplynulý čas a počet po sobě jdoucích nabyvatelů. Trh s použitými nehmotnými rozmnoženinami literárních a jiných děl tak může podstatně více zasáhnout do zájmů nositelů autorských práv než trh s použitými počítačovými programy.
63. Soudní dvůr tedy posoudil otázku vyčerpání práva na rozšiřování počítačových programů v případě jejich poskytnutí prostřednictvím stahování s ohledem na zvláštní okolnosti této kategorie děl, které se liší od okolností literárních, hudebních nebo filmových děl. K těmto faktickým rozdílům se připojují normativní rozdíly mezi směrnicí 2009/24 a směrnicí 2001/29.
64. Zaprvé směrnice 2009/24 pro autory počítačových programů nestanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat sdělování veřejnosti nebo zpřístupnění veřejnosti. Jediná práva, která jsou upravena touto směrnicí, jsou právo na rozmnožování, právo na změnu a právo provést „jakoukoliv formu šíření“ originálu nebo rozmnoženiny počítačového programu nebo k němu udělit svolení(39). Soudní dvůr tak musel kvalifikovat poskytování počítačového programu prostřednictvím stažení on-line tak, že spadá pod právo na šíření ve smyslu směrnice 2009/24; v opačném případě by bylo bývalo třeba připustit, že právní úprava specificky navržená pro počítačové programy nepřiznává výlučné právo vztahující se na technický prostředek jejich nejrozšířenějšího poskytování, kterým je v současné době stahování. Použití práva na sdělování veřejnosti, které je stanoveno směrnicí 2001/29, by zpochybnilo povahu lex specialis směrnice 2009/24(40) a jejích podrobných pravidel přizpůsobených zvláštnostem počítačových programů jako předmětu ochrany(41).
65. Zadruhé směrnice 2009/24 na rozdíl od směrnice 2001/29 neobsahuje nic, co by naznačovalo, že by pravidlo vyčerpání práva na šíření, výslovně stanovené v jeho čl. 4 odst. 2, bylo omezeno na rozmnoženiny na hmotném nosiči(42).
66. Konečně zatřetí čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/24 obsahuje výjimku z práva na rozmnožování v případě úkonů „nezbytných k tomu, aby umožnily oprávněnému nabyvateli užívat počítačový program způsobem, ke kterému je určen“. Toto ustanovení umožnilo Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že nabyvatel použitého počítačového programu může vytvořit rozmnoženinu nezbytnou k jeho stažení, aniž tím poruší výlučné právo autora uvedeného programu(43). Směrnice 2001/29 přitom žádnou obdobnou výjimku neobsahuje(44).
67. V projednávané věci společnost Tom Kabinet tvrdí, že elektronická kniha představuje počítačový program, a proto se rozsudek UsedSoft musí použít přímo. Tento argument však nemůže obstát. Elektronická kniha není počítačovým programem, tj. souborem pokynů pro počítač k provedení určité operace, ale digitálním souborem obsahujícím údaje, které musí počítač zpracovat. Neexistuje tedy žádný důvod, aby se na ni použila zvláštní právní úprava týkající se počítačových programů, jak ji vykládá Soudní dvůr. Navíc elektronická kniha je chráněna autorským právem nikoli jako pouhý digitální soubor, ale z důvodu svého obsahu, tj. chráněno je literární dílo v ní obsažené. Tato ochrana přitom spadá do působnosti směrnice 2001/29.
Půjčování elektronických knih
68. V rozsudku Vereniging Openbare Bibliotheken(45) Soudní dvůr rozhodl, že právo na půjčování stanovené v článku 3 směrnice 2006/115/ES(46), jakož i výjimka veřejného půjčování podle článku 6 této směrnice se použijí na elektronické knihy. Stejně jako článek 4 směrnice 2001/29 přitom čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/115 odkazuje na originál a rozmnoženiny díla. Bylo by tedy možné říci, že je třeba učinit analogii mezi půjčováním elektronických knih a jejich distribucí, přičemž oba dva úkony ve skutečnosti představují stažení digitální rozmnoženiny.
69. Nicméně řešení přijaté Soudním dvorem v rozsudku Vereniging Openbare Bibliotheken(47) bylo vypracováno v právním kontextu odlišném od kontextu projednávané věci. Právo na půjčování – na rozdíl od práva na pronájem, které je rovněž upraveno v článku 3 směrnice 2006/115, a rovněž na rozdíl od práva na rozšiřování, o které jde v projednávané věci – nespadá pod WCT. Soudní dvůr tento rozdíl obzvlášť zdůraznil, když dospěl k závěru, že WCT nebrání takovému výkladu směrnice 2006/115, podle kterého půjčování elektronických knih spadá do oblasti práva na půjčování(48). K témuž závěru však nelze dospět, pokud jde o právo na rozšiřování(49).
70. Navíc výjimka veřejného půjčování podle článku 6 směrnice 2006/115 je součástí cíle veřejné politiky a je vyžadována kompenzace pro autory. Tak tomu není v případě pravidla vyčerpání práva na rozšiřování, jehož zdůvodnění má zcela jinou povahu a je spojené s vlastnictvím a se směnou hmotným předmětů, které obsahují chráněná díla.
71. Společnost Tom Kabinet naproti tomu správně poznamenává, že Soudní dvůr patrně souhlasil s vyčerpáním práva na rozšiřování, pokud jde o elektronické knihy, když v odpovědi na druhou otázku ve věci Vereniging Openbare Bibliotheken rozhodl, že „článek 6 směrnice 2006/115 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát podmínil použití čl. 6 odst. 1 směrnice 2006/115 tím, že rozmnoženina knihy v digitální podobě zpřístupněná veřejnou knihovnou musí být uvedena do oběhu prvním prodejem nebo jiným převodem vlastnictví takovéto rozmnoženiny v Evropské unii nositelem práva na veřejné rozšiřování nebo s jeho souhlasem ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice [2001/29]“(50).
72. Taková podmínka by totiž neměla moc smysl, pokud by nebyla uznána použitelnost práva na rozšiřování a pravidlo jeho vyčerpání v případě rozmnoženin elektronických knih bez hmotné podstaty. To by vyžadovalo, aby byla rozmnoženina zachycena na fyzickém nosiči předtím, než je dodána do knihovny, což je operace, která by neměla žádný ekonomický smysl a byla by v rozporu s tržními zvyklostmi, neboť elektronické knihy jsou běžně dodávány formou stahování. V případě, že by Soudní dvůr v projednávané věci rozhodl, že se právo na rozšiřování nevztahuje na poskytování děl stahováním, by tato podmínka byla zbavena svého smyslu. Nicméně se nedomnívám, že tato jediná úvaha Soudního dvora ve věci Vereniging Openbare Bibliotheken může předjímat řešení v projednávané věci.
Internetové odkazy
73. Právo na sdělování veřejnosti nemůže být v zásadě vyčerpáno(51). V prostředí internetu však Soudní dvůr rozhodl, že některé úkony, které by mohly spadat pod toto právo, nepodléhají svolení nositele uvedeného práva. Jedná se o hypertextové odkazy(52), jakož i odkazy používající techniku tzv. „framingu“(53), které navedou uživatele k obsahu, který je na internetu volně dostupný se souhlasem nositele autorských práv. Podle Soudního dvora se takové formy sdělování, které používají stejný technický prostředek jako původní sdělení (internet) a které jsou zaměřeny na tutéž veřejnost (všechny uživatele internetu), nevyžadují svolení nositele autorských práv(54). V právní nauce mohla být tato judikatura dokonce vnímána jako zakotvení práva na sdělování veřejnosti(55).
74. Nemíním vstupovat do diskuse o účincích a opodstatněnosti tvrzení právní nauky, avšak poznamenávám, že tuto judikaturu každopádně nelze použít per analogiam na zpřístupňování děl veřejnosti prostřednictvím stahování.
75. Zaprvé judikatura týkající se internetových odkazů vychází z předpokladu, že nositel autorských práv při ponechání volného přístupu k obsahu na internetu zohlednil skutečnost, že potenciálně každý uživatel internetu k němu může mít přístup(56). V případě stahování tomu tak nicméně není. Nositel autorských práv požaduje, aby každé nabytí digitální rozmnoženiny díla bylo zaplaceno, čímž jako cílovou veřejnost svého sdělení zohledňuje výlučně uživatele, kteří zaplatili cenu za rozmnoženinu díla, a nikoli následující uživatele, kteří takovou cenu nezaplatili nebo ji zaplatili jiné osobě, než je uvedený nositel práv(57). Každé další poskytnutí takové rozmnoženiny tedy musí být považováno za nové sdělení veřejnosti.
76. Zadruhé, i když v případě internetových odkazů jde o sdělování, jde o sdělování odvozené v tom smyslu, že je závislé na původním sdělení. Pokud se nositel autorských práv rozhodne o odstranění svého díla z internetu, odkaz přestane fungovat. Jeho fungování závisí na vůli uvedeného nositele práv. Naproti tomu v případě stahování, vyjma zvláštních technických opatření, nositel autorských práv ztrácí faktickou kontrolu nad rozmnoženinou svého díla, jakmile je stažena uživatelem. Jeho jediným prostředkem kontroly je právní kontrola, která vyplývá z jeho výlučného práva.
Závěrečné poznámky
77. Shrneme-li výše uvedené úvahy, i když Soudní dvůr ve své judikatuře uvedl některé argumenty ve smyslu uznání vyčerpání autorských práv v digitálním prostředí, nevyplývá z toho nutnost uznat takové vyčerpání práv za okolností projednávané věci.
78. Je pravda, že tato judikatura Soudního dvora může vyvolat dojem složitosti a nesoudržnosti a že by bylo lákavé zjednodušit právní situaci tím, že by se připustilo pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování v digitálním prostředí pro všechny kategorie děl(58). Domnívám se však, že není-li toto pravidlo kompletně upraveno legislativní cestou, je různost soudních řešení odůvodněná, a dokonce i nevyhnutelná, pokud jde o rozdílné skutkové situace, které se řídí různými legislativními akty a které sledují specifické cíle. Podle mého názoru nemůže pouhá snaha o nalezení soudržnosti sloužit za základ pro judikaturní uznání pravidla vyčerpání práva.
Rovnováha dotčených zájmů
79. Jak jsem již uvedl v úvodu tohoto stanoviska, digitalizace obsahu, včetně obsahu děl chráněných autorským právem, a především rozvoj nových způsobů jejich poskytování uživatelům prostřednictvím internetu narušily rovnováhu, která existovala v analogovém prostředí mezi zájmy nositelů autorských práv a zájmy uživatelů děl. Pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování je jedním z nástrojů, které přispívají k zachování této rovnováhy. Otázkou zůstává, zda rovnováha dotčených zájmů vyžaduje použití tohoto pravidla rovněž v případě poskytování děl stahováním.
80. Řada argumentů vznesených v doktríně svědčí ve prospěch tohoto použití(59).
81. Zaprvé existence trhu použitých knih by posílila hospodářskou soutěž, snížila ceny a přispěla k lepší dostupnosti zboží, a to se zjevným přínosem pro spotřebitele. Vzhledem k tomu, že elektronické rozmnoženiny bez hmotné podstaty jsou na rozdíl od hmotných rozmnoženin dokonalými substituty nových exemplářů, byla by taková hospodářská soutěž o to silnější.
82. Zadruhé zpřístupnění rozmnoženin použitých děl za sníženou cenu by podpořilo inovace jak na straně nositelů autorských práv (s cílem konkurovat nabídce použitých děl, viz předchozí bod), tak i na straně uživatelů, jakož i třetích osob, jako jsou například platformy on-line tržišť.
83. Zatřetí nemožnost nositelů autorských práv kontrolovat používání a určení rozmnoženiny díla z důvodu vyčerpání práva na rozšiřování by posílilo ochranu soukromí uživatelů. Poskytnutí děl stažením totiž distributorům umožňuje nejen zjistit totožnost každého nabyvatele, ale rovněž shromažďovat informace o tom, jakým způsobem dílo používá. Distributoři elektronických knih mohou mít zejména povědomí o tom, zda čtenář přečetl knihu až do konce nebo zda si k ní udělal poznámky. To, že distributoři mohou kontrolovat stažené rozmnoženiny, jim umožňuje rovněž vypovědět smlouvu tím, že rozmnoženinu údajně „zakoupenou“ uživatelem učiní nepoužitelnou.
84. Konečně začtvrté, vyčerpání práva na rozšiřování umožňuje zabránit protisoutěžním praktikám, které spočívají v tom, že uživatelé jsou navázáni na konkrétního distributora tím, že se zvýší náklady na změnu distributora. Tyto praktiky jsou opět viditelné zejména na trhu s elektronickými knihami, jestliže je pořízení a používání takové knihy podmíněno například otevřením účtu u distributora a vlastnictvím čtečky dodávané týmž podnikem.
85. Některé z těchto argumentů se však dotýkají aspektů obecné hospodářské politiky (úrovně cen, hospodářská soutěž, inovace), které sice mohou být zohledněny normotvůrcem, ale podle mého se jimi nemůže řídit judikaturní rozhodování.
86. Naopak jiné argumenty se týkají nikoli jednání nositelů autorského práva, ale jednání distributorů děl. Pokud by bylo uznáno vyčerpání práva na rozšiřování v zájmu zabránění těmto jednáním, znamenalo by to omezení práva autorů z důvodů, které nesouvisí s rovnováhou mezi těmito právy a právy uživatelů. Jinak řečeno, autorské právo by sloužilo jako opravný faktor v případě údajných potíží při fungování trhu poskytování děl.
87. Pochybuji také o tom, že by pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování bylo samo o sobě s to napravit uvedené problémy. Pokud by totiž na základě tohoto pravidla bylo nabyvateli rozmnoženiny bez hmotné podstaty umožněno tuto rozmnoženinu dále prodat, nemělo by to automaticky za následek zrušení všech smluvních podmínek používání této rozmnoženiny(60). Ostatně není vůbec jisté, že by se z nich uživatelé chtěli vždy vyvázat. Distributoři totiž tato omezení a tyto zásahy do soukromí doprovázejí výhodami ve prospěch uživatelů, kteří se pak mohou rozhodnout, že omezení a zásahy strpí, aby měli prospěch z oněch výhod.
88. Navíc existují rovněž důležité argumenty proti použití pravidla vyčerpání práva na rozšiřování v případě poskytování děl stažením.
89. Zaprvé, jak jsem již uvedl, digitální rozmnoženiny bez hmotné podstaty se užíváním nezhoršují, takže použité rozmnoženiny představují dokonalé substituty nových rozmnoženin. K tomu se přidává snadnost výměny takových rozmnoženin, která nevyžaduje dodatečné úsilí ani náklady. Je zde tedy riziko, že paralelní trh s použitými předměty se může dotknout zájmů nositelů autorských práv mnohem výrazněji než trh s použitými hmotnými předměty.
90. Věc v původním řízení je toho výborným příkladem. Jak připustil zástupce společnosti Tom Kabinet při jednání, dochází k tomu, že tato společnost dále prodává elektronické knihy za cenu nižší, než je pořizovací cena. Rentabilita takového postupu spočívá v tom, že uživatelé její internetové stránky jsou podněcováni k tomu, aby od ní koupené elektronické knihy po přečtení prodali zpátky společnosti Tom Kabinet, která je následně může nabídnout dalším zákazníkům. Série několika operací dalšího prodeje a nabytí umožňuje společnosti Tom Kabinet, aby byla zajištěna rentabilita její činnosti, jejímž jediným nákladem je první nabytí elektronické knihy.
91. Z toho pro nositele autorských práv vyplývají dvě rizika. Prvním je riziko konkurence rozmnoženin téže kvality nabízených za zlomek původní tržní ceny a druhým je riziko nekontrolovaného násobení rozmnoženin v oběhu. Několikanásobné směny digitální rozmnoženiny díla v průběhu krátkého období jsou v praxi rovnocenné násobení rozmnoženin. Platí to zvláště tehdy, když jsou, jak je tomu často v případě knih, potřeby uživatelů uspokojeny po jediném přečtení(61).
92. Zadruhé riziko násobení rozmnoženin, a tentokrát skutečné, existuje v důsledku toho, že stahování spočívá v reprodukci rozmnoženiny na počítači příjemce. Ačkoli má v zásadě prodejce povinnost po stažení vymazat svou vlastní rozmnoženinu, je splnění této povinnosti obtížně ověřitelné, zejména u jednotlivců(62).
93. Je pravda, že tento problém spíše souvisí s digitalizací než se stahováním on-line. Digitální rozmnoženina na hmotném nosiči totiž může být reprodukována jejím vlastníkem (což je zcela legální úkon spadající pod výjimku pro soukromé rozmnožování), přičemž takový uživatel následně prodá hmotnou rozmnoženinu na základě pravidla vyčerpání práv. I když takové jednání není příliš poctivé, je obtížné je prohlásit za protiprávní. Kromě toho jeho zákaz by bylo obtížné vymáhat bez zásahu do soukromé sféry uživatele. To se však nevztahuje na všechny kategorie děl, zejména na knihy(63), a další prodej hmotné rozmnoženiny s sebou nese náklady (například poštovné), které v případě výměny věcí bez hmotné podstaty neexistují.
94. Zatřetí není jisté, že jakmile bude směna použitých digitálních rozmnoženin povolena, bude vždy jednoduché nebo možné odlišit legální rozmnoženiny, tedy rozmnoženiny legálně nabyté a prodané zpět při dodržování pravidel, od nelegálních rozmnoženin. Profesionální platformy mohou samozřejmě použít technické prostředky, aby to zajistily, jak to podle informací obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce činí společnost Tom Kabinet. Není však jisté, že jednotlivci vyvinou stejné úsilí. Uznání pravidla vyčerpání práva na rozšiřování nehmotných rozmnoženin by tak mohlo přispívat k rozvoji pirátství a mohlo by ztížit provádění opatření určených k jeho potírání.
95. A konečně je třeba mít na paměti, že stažení společně s právem na časově neomezené užívání jakožto způsob poskytování obsahu on-line se postupně stává reliktem minulosti. Vznikají nové způsoby přístupu, jako je „streaming“ nebo přístup na základě předplatného, které si do značné míry pochvalují nejenom nositelné autorských práv a distributoři, ale i uživatelé. Tyto nové způsoby přístupu totiž jednak prvně uvedeným zajišťují vyšší příjmy a jednak uživatelům dávají flexibilnější přístup k mnohem většímu počtu děl. Je pravda, že tyto nové způsoby přístupu se na prvním místě nedotýkají elektronických knih: je obtížné si představit streaming knihy. Nicméně řešení, kdy uživatel získá za cenu měsíčního nebo ročního předplatného přístup k celé knihovně elektronických knih, již existují. Tento přístup sice vždy vyžaduje stažení knihy, nejde však o platbu za každý stažený předmět, a je tedy obtížné v tomto případě hovořit o „prodeji“. Přitom prodej rozmnoženiny díla je podmínkou vyčerpání práva na rozšiřování.
96. Soudní dvůr tím, že by uznal pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování v prostředí internetu, by vyřešil problém, který ve skutečnosti nemusí nutně existovat a který spíše patří minulosti.
97. Tyto úvahy mě vedou k závěru, že i když silné důvody hovoří ve prospěch uznání pravidla vyčerpání práva na rozšiřování v případě stažení díla, jiné důvody, které jsou přinejmenším stejně silné, tomu brání. Rovnováha různých dotčených zájmů tak neznamená, že se váha vychýlí jiným směrem, než pro který hovoří znění platných ustanovení.
Závěry
98. Výše uvedené úvahy mě vedou k závěru, že jak právní, tak teleologické argumenty svědčí ve prospěch uznání pravidla vyčerpání práva na rozšiřování, pokud jde o díla poskytnutá stažením on-line pro trvalé užívání(64). Trvalé vlastnictví rozmnoženiny takového díla uživatelem zejména ukazuje na podobnost mezi tímto způsobem poskytnutí díla a distribucí hmotných rozmnoženin. Mám však za to, že za současného stavu unijního práva musí převládnout argumenty v opačném smyslu. Jedná se zejména o argumenty uvedené v bodech 36 až 49 tohoto stanoviska, které se týkají jasné vůle unijního normotvůrce podřadit stahování pod právo na sdělování veřejnosti, dále omezení práva na rozšiřování na úkony převodu vlastnictví rozmnoženiny a konečně práva na rozmnožování. Tyto právní argumenty jsou podepřeny teleologickými úvahami uvedenými v bodech 89 až 96 tohoto stanoviska.
99. Z tohoto důvodu navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Rechtbank Den Haag (soud prvního stupně v Haagu, Nizozemsko) takto:
„Článek 3 odst. 1 a článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládány v tom smyslu, že poskytnutí elektronických knih prostřednictvím stahování on-line pro trvalé použití nespadá pod právo na rozšiřování ve smyslu článku 4 této směrnice, ale pod právo na sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice.“