ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
12. prosince 2019(*)
„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 6 odst. 1 – Pojem ‚vystavující justiční orgán‘ – Kritéria – Evropský zatýkací rozkaz vydaný státním zastupitelstvím členského státu za účelem trestního stíhání“
Ve věci C‑625/19 PPU,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) ze dne 22. srpna 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 22. srpna 2019, v řízení týkajícím se výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného vůči
XD,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, M. Safjan, L. Bay Larsen, C. Toader (zpravodajka) a N. Jääskinen, soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. října 2019,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za XD D. Bektesevicem a T. E. Korffem, advocaten,
– za Openbaar Ministerie K. van der Schaftem a N. Bakkenes,
– za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a J. Langerem, jako zmocněnci,
– za Irsko G. Hodge a M. Browne, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s R. Kennedym, SC,
– za španělskou vládu L. Aguilera Ruizem, jako zmocněncem,
– za francouzskou vládu A. Daniel a A.-L. Desjonquères, jako zmocněnkyněmi,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s L. Fiandaca, avvocato dello Stato,
– za finskou vládu M. Pere, jako zmocněnkyní,
– za švédskou vládu A. Falk, C. Meyer-Seitz, H. Shev, J. Lundberg a H. Eklinder, jako zmocněnkyněmi,
– za Evropskou komisi S. Grünheid a R. Troostersem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. listopadu 2019,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu v Nizozemsku, který vydalo dne 27. května 2019 Åklagarmyndigheten (státní zastupitelství, Švédsko) za účelem trestního stíhání zahájeného vůči XD.
Právní rámec
Unijní právo
3 Body 5, 6, 10 a 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 znějí takto:
„(5) Z cíle stanoveného pro Evropskou unii stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva vyplývá zrušení vydávání mezi jednotlivými členskými státy a jeho nahrazení systémem předávání mezi justičními orgány. Dále zavedení zjednodušeného systému předávání odsouzených nebo podezřelých osob za účelem trestního řízení nebo výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních umožňuje odstranit složitost a možné prodlení spojené se stávajícími postupy vydávání. Tradiční vztahy spolupráce, které až dosud převládaly mezi jednotlivými členskými státy, by měly být nahrazeny systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, zahrnujícím jak rozhodnutí předcházející odsouzení, tak i pravomocná rozhodnutí, v prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
(6) Evropský zatýkací rozkaz stanovený v tomto rámcovém rozhodnutí je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada poukázala jako na ‚úhelný kámen‘ justiční spolupráce.
[…]
(10) Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysoké úrovni důvěry mezi členskými státy. Jeho provádění lze pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 [EU] některým členským státem v případě, že toto porušování Rada zjistila podle čl. 7 odst. 1 [EU] s důsledky stanovenými v čl. 7 odst. 2.
[…]
(12) Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 [EU], které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie […], zejména v kapitole [VI] uvedené listiny. […]“
4 Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [EU].“
5 Článek 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Oblast působnosti evropského zatýkacího rozkazu“, v odstavci 1 stanoví:
„Evropský zatýkací rozkaz lze vydat v případech jednání, které lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců, nebo byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně čtyř měsíců.“
6 Článek 6 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Určení příslušných justičních orgánů“, stanoví:
„1. Vystavujícím justičním orgánem je justiční orgán vystavujícího členského státu, který je příslušný pro vydání evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu.
2. Vykonávajícím justičním orgánem je justiční orgán vykonávajícího členského státu, který je příslušný k výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu.
3. Každý členský stát informuje generální sekretariát Rady o příslušném justičním orgánu podle jeho práva.“
Švédské právo
RB
7 Kapitola 24 rättegångsbalken (zákon o soudním řízení, dále jen „RB“) stanoví pravidla týkající se vazby.
8 Článek 13 této kapitoly stanoví, že jakmile státní zástupce podá návrh na vzetí do vazby, musí se u soudu konat jednání za účelem rozhodnutí o této vazbě, přičemž na toto jednání jsou předvoláni domnělý pachatel trestného činu a jeho obhájce.
9 Podle čl. 17 druhého pododstavce uvedené kapitoly může soud nařídit vzetí do vazby v případě nepřítomnosti domnělého pachatele trestného činu.
10 Z ustanovení čl. 20 prvního pododstavce bodu 2 kapitoly 24 RB vyplývá, že soud rozhodující o dané věci má povinnost okamžitě ukončit vazbu, pokud toto opatření již není odůvodněné. Článek 20 druhý pododstavec této kapitoly stanoví, že státní zástupce má po celou dobu trvání vazby povinnost přezkoumávat, zda je toto opatření přiměřené, a může ji ukončit z úřední povinnosti před sdělením obvinění.
11 V souladu s článkem 1 kapitoly 52 RB může být rozhodnutí o vzetí do vazby nařízené v prvním stupni předmětem odvolání bez časového omezení. Na základě článku 1 kapitoly 56 RB může být rozhodnutí o odvolání předmětem opravného prostředku u Högsta domstolen (Nejvyšší soud, Švédsko) bez časového omezení.
Nařízení vlády (2003:1178)
12 Förordning (2003:1178) om överlämnande till Sverige enligt en europeisk arresteringsorder [nařízení vlády (2003:1178) o předávání [osob] na základě evropského zatýkacího rozkazu do Švédska] (SFS 2003, č. 1178) provedlo do švédského právního řádu rámcové rozhodnutí 2002/584.
13 Článek 2 nařízení vlády (2003:1178) stanoví, že evropský zatýkací rozkaz vydává státní zástupce jak za účelem trestního stíhání, tak za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím svobody.
14 Podle článku 3 tohoto nařízení vlády lze evropský zatýkací rozkaz vydat za účelem trestního stíhání tehdy, bylo-li přijato opatření nařizující vzetí vyžádané osoby do vazby z důvodu, že je důvodně podezřelá ze spáchání trestného činu, za který lze uložit trest odnětí svobody v délce alespoň jednoho roku.
15 Článek 5 odst. 1 uvedeného nařízení vlády stanoví, že státní zástupce může vydat evropský zatýkací rozkaz až po posouzení otázky, zda újma, která z toho může vyplynout pro dotyčnou osobu, lhůty a náklady řízení, které v důsledku toho vzniknou, lze odůvodnit s ohledem na povahu a závažnost trestného činu, jakož i na další okolnosti.
Spor v původním řízení a předběžná otázka
16 Dne 27. května 2019 vydalo švédské státní zastupitelství evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání XD podezřelého z toho, že se v rámci zločinného spolčení účastnil porušení právních předpisů o omamných látkách na území několika států, a to i ve Švédsku.
17 Evropský zatýkací rozkaz byl vydán za účelem výkonu rozhodnutí o vzetí do vazby, které téhož dne přijal Göteborgs tingsrätt (soud prvního stupně v Göteborgu, Švédsko).
18 Následující den, a sice 28. května 2019, byl XD na základě evropského zatýkacího rozkazu zatčen v Nizozemsku.
19 Následující den, a sice 29. května 2019, Openbaar Ministerie (státní zastupitelství, Nizozemsko) na základě článku 23 Overleveringswet (zákon o předávání osob) ze dne 29. dubna 2004, ve znění použitelném ve věci v původním řízení, předložilo věc rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) za účelem přezkumu uvedeného evropského zatýkacího rozkazu.
20 Předkládající soud uvedl, že z informací poskytnutých švédskými orgány v rámci původního řízení vyplývá, že ve Švédsku se členové státního zastupitelství účastní výkonu soudnictví a jednají nezávisle, aniž jsou vystaveni riziku, že budou přímo či nepřímo podléhat individuálním příkazům nebo pokynům ze strany výkonné moci.
21 Dále tento soud uvádí, třebaže švédská právní úprava týkající se evropského zatýkacího rozkazu nestanoví možnost podat žalobu proti rozhodnutí o vydání takového rozkazu, že na základě informací sdělených švédskými orgány lze dospět k závěru, že je přiměřenost vydání evropského zatýkacího rozkazu přezkoumána v okamžiku, kdy je přijato rozhodnutí o vzetí do vazby, které předchází vydání evropského zatýkacího rozkazu.
22 V projednávané věci bylo ostatně na jednání u Göteborgs tingsrätt (soud prvního stupně v Göteborgu), které se týkalo vazby XD, projednáno rovněž vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem předání XD švédským orgánům. Tento soud tak podle předkládajícího soudu zkoumal přiměřenost vydání evropského zatýkacího rozkazu v okamžiku, kdy se rozhodoval nařídit vzetí XD do vazby.
23 S ohledem na tyto okolnosti si předkládající soud klade otázku, zda posouzení provedené soudem při přijetí vnitrostátního soudního rozhodnutí časově předcházejícího rozhodnutí státního zastupitelství o vydání evropského zatýkacího rozkazu, které se týkalo zejména přiměřenosti vydání takového rozkazu, je v podstatě v souladu s požadavky uvedenými v bodě 75 rozsudku ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Zwickau) (C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456), podle něhož musí být možno rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu napadnout soudní žalobou, která plně splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu.
24 V tomto ohledu tento soud zdůrazňuje, že v projednávané věci byly vnitrostátní a evropský zatýkací rozkaz sice vydány téhož dne, nelze však vyloučit případ, že mezi přijetím vnitrostátního soudního rozhodnutí a posouzením přiměřenosti vydání evropského zatýkacího rozkazu na straně jedné a okamžikem skutečného vydání posledně uvedeného zatýkacího rozkazu na straně druhé uplyne určitá doba, během níž nastanou nové skutečnosti, jež mají dopad na vydání uvedeného evropského zatýkacího rozkazu. V takové situaci by mohlo dojít k tomu, že by posouzení ze strany soudu před skutečným vydáním evropského zatýkacího rozkazu neposkytlo účinnou soudní ochranu před nepřiměřeností vydání takového rozkazu.
25 Za těchto podmínek se rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je možné státního zástupce, který se účastní výkonu soudnictví ve vystavujícím členském státě, který jedná nezávisle při výkonu funkcí souvisejících s vydáním evropského zatýkacího rozkazu a který vydal evropský zatýkací rozkaz, považovat za ‚vystavující justiční orgán‘ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí [2002/584], pokud soud ve vystavujícím členském státě přezkoumal podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, a zejména jeho přiměřenost před skutečným rozhodnutím tohoto státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu?“
K naléhavému řízení
26 Dne 17. září 2019 první senát Soudního dvora rozhodl na návrh soudkyně zpravodajky, po vyslechnutí generálního advokáta, že se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑625/19 PPU projedná v rámci naléhavého řízení o předběžné otázce.
27 První senát Soudního dvora poté, co uvedl, že se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584, které spadá pod hlavu V třetí části Smlouvy o FEU týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, a může být tedy projednána, jak požadoval předkládající soud, v rámci naléhavého řízení o předběžné otázce stanoveného v článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a v článku 107 jednacího řádu Soudního dvora, totiž vycházel z okolnosti, že se XD od 28. května 2019 nachází ve vydávací vazbě, než bude vydáno rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který byl vůči němu vydán, a že jeho ponechání ve vazbě závisí na vyřešení sporu v původním řízení.
K předběžné otázce
28 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedené článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 4. září 2014, eco cosmetics a Raiffeisenbank St. Georgen, C‑119/13 a C‑120/13, EU:C:2014:2144, bod 32 a citovaná judikatura).
29 V projednávané věci se jeví, že předkládající soud ve své předběžné otázce vychází z předpokladu, že kvalifikace orgánu jako vystavujícího justičního orgánu ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 podléhá zejména existenci soudního přezkumu rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu.
30 Existence soudního přezkumu rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu přijatého jiným orgánem než soudem však nepředstavuje podmínku pro to, aby tento orgán mohl být považován za vystavující justiční orgán ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. Na takový požadavek se nevztahují statutární a organizační pravidla uvedeného orgánu, ale týká se řízení o vydání takového rozkazu (rozsudek z dnešního dne, JR a YC, C‑566/19 PPU a C‑626/19 PPU, bod 48).
31 Tento výklad je potvrzen rozsudkem ze dne 27. května 2019, PF (Nejvyšší státní zástupce Litvy) (C‑509/18, EU:C:2019:457), v němž Soudní dvůr rozhodl, že nejvyšší státní zástupce členského státu, který je sice strukturálně nezávislý na soudní moci, avšak je příslušný k vedení trestního stíhání, a jeho postavení v tomto členském státě mu při vydávání evropského zatýkacího rozkazu poskytuje záruku nezávislosti na výkonné moci, musí být považován za vystavující justiční orgán ve smyslu rámcového rozhodnutí 2002/584, a ve kterém ponechal na předkládajícím soudu, aby mimo jiné ověřil, zda rozhodnutí tohoto státního zástupce lze napadnout žalobou, která v plném rozsahu splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu.
32 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda rámcové rozhodnutí 2002/584 musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě, kdy je pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání přiznána orgánu, jenž se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, jsou požadavky na účinnou soudní ochranu splněny, pokud soud přezkoumal podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, a zejména jeho přiměřenost před skutečným rozhodnutím tohoto orgánu o vydání takového rozkazu.
33 V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že jak zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy, tak zásada vzájemného uznávání, která je sama založena na vzájemné důvěře mezi členskými státy, mají v unijním právu zásadní význam, neboť umožňují vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Konkrétně zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává [rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 36 a citovaná judikatura].
34 Je třeba rovněž poznamenat, že rámcové rozhodnutí 2002/584, jak vyplývá z bodu 6 jeho odůvodnění, je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí, která je zakotvena v čl. 82 odst. 1 SFEU, jenž nahradil článek 31 EU, na jehož základě bylo toto rámcové rozhodnutí přijato. Od té doby byly v rámci justiční spolupráce v trestních věcech postupně zavedeny právní nástroje, jejichž koordinované použití je určeno k posílení důvěry členských států vůči jejich příslušným vnitrostátním právním řádům s cílem zajistit uznávání a výkon rozsudků v trestních věcech v Unii, aby se zabránilo jakékoli beztrestnosti osob, které se dopustily protiprávních jednání.
35 Zásada vzájemného uznávání, na které stojí struktura rámcového rozhodnutí 2002/584, znamená na základě čl. 1 odst. 2 tohoto rozhodnutí, že členské státy jsou v zásadě povinny evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět (rozsudek ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C‑261/09, EU:C:2010:683, bod 36 a citovaná judikatura).
36 Podle ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 totiž členské státy mohou odmítnout vykonat takový rozkaz pouze v případech povinného odmítnutí výkonu stanovených v článku 3 rámcového rozhodnutí, jakož i v případech fakultativního odmítnutí výkonu vyjmenovaných v jeho článcích 4 a 4a. Vykonávající justiční orgán kromě toho může výkon evropského zatýkacího rozkazu podřídit pouze podmínkám stanoveným v článku 5 uvedeného rámcového rozhodnutí (rozsudek ze dne 29. ledna 2013, Radu, C‑396/11, EU:C:2013:39, bod 36 a citovaná judikatura).
37 Je třeba rovněž poznamenat, že efektivita a řádné fungování zjednodušeného systému předávání odsouzených osob nebo osob podezřelých z porušení trestních předpisů, zavedeného rámcovým rozhodnutím 2002/584, spočívají na dodržení určitých požadavků stanovených tímto rámcovým rozhodnutím, jejichž rozsah byl upřesněn judikaturou Soudního dvora.
38 V tomto ohledu z této judikatury vyplývá, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu zahrnuje dvoufázovou ochranu procesních a základních práv, kterých požívá vyžádaná osoba, jelikož k soudní ochraně v první fázi při přijetí takového vnitrostátního rozhodnutí, jakým je vnitrostátní zatýkací rozkaz, se připojuje ochrana, jež musí být zajištěna ve druhé fázi při vydání evropského zatýkacího rozkazu, k němuž může případně dojít krátce po přijetí uvedeného vnitrostátního soudního rozhodnutí [rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově), C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 67 a citovaná judikatura].
39 Pokud jde o takové opatření, které jako vydání evropského zatýkacího rozkazu může ohrozit právo dotyčné osoby na svobodu, tato ochrana vyžaduje, aby rozhodnutí splňující požadavky na účinnou právní ochranu bylo přijato alespoň v jedné ze dvou fází uvedené ochrany [rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově), C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 68].
40 Druhá fáze ochrany práv dotyčné osoby konkrétně předpokládá, že vystavující justiční orgán kontroluje dodržování podmínek nezbytných k takovému vydání a posuzuje objektivně s přihlédnutím ke všem důkazům v neprospěch i prospěch, aniž je vystaven riziku, že bude podléhat externím pokynům, zejména ze strany výkonné moci, zda je uvedené vydání přiměřené [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově), C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, body 71 a 73].
41 Kromě toho, jestliže právo vystavujícího členského státu svěřuje pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu určitému orgánu, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu, a zejména přiměřenost takovéhoto rozhodnutí musí být možno napadnout v uvedeném členském státě soudní žalobou, která plně splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu [rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově), C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 75].
42 Taková žaloba proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání přijatému orgánem, který se účastní výkonu soudnictví a požívá požadované nezávislosti ve vztahu k výkonné moci, avšak není soudem, má zaručit, že soudní přezkum tohoto rozhodnutí a podmínek nezbytných pro vydání tohoto rozkazu, a zejména jeho přiměřenosti, splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu.
43 Je tedy na členských státech zajistit, aby jejich právní řády účinně zaručily úroveň soudní ochrany požadovanou rámcovým rozhodnutím 2002/584, jak je vykládáno judikaturou Soudního dvora, prostřednictvím procesních pravidel, která budou používat, a která se mohou v jednotlivých systémech lišit.
44 Konkrétně zavedení práva na samostatnou žalobu proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu přijatého jiným justičním orgánem, než je soud, představuje v tomto ohledu pouze možnost.
45 Rámcové rozhodnutí 2002/584 totiž členskému státu nebrání použít svá procesní pravidla na vydání evropského zatýkacího rozkazu, pokud není znemožněno dosažení cíle tohoto rámcového rozhodnutí a splnění požadavků z něj vyplývajících (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 2013, F, C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358, bod 53).
46 Jak v projednávané věci vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání nezbytně předchází ve švédském právním řádu rozhodnutí nařizující vzetí dotyčné osoby do vazby, které vydá soud.
47 Předkládající soud rovněž upřesňuje, že z informací, které mu byly sděleny švédskými orgány, vyplývá, že za účelem prokázání nezbytnosti nařízení vzetí do vazby přísluší příslušnému soudu posoudit rovněž přiměřenost jiných představitelných opatření, jako je vydání evropského zatýkacího rozkazu.
48 Kromě toho švédská vláda tvrdí, že tento soud musí při přezkumu nezbytnosti nařídit opatření o vzetí osoby podezřelé z porušení trestních předpisů do vazby vždy posuzovat přiměřenost takového opatření. Pokud osoba podezřelá ze spáchání trestného činu uprchne nebo nemá bydliště na území vystavujícího členského státu, jediný důvod, pro něž státní zástupce věc předloží soudu za účelem vydání zatýkacího rozkazu vůči této osobě, spočívá podle této vlády v nezbytnosti vydat evropský zatýkací rozkaz. Přezkum přiměřenosti, který tento soud bude muset provést v rámci přezkumu nezbytnosti nařídit vzetí do vazby, se tedy bude týkat rovněž vydání evropského zatýkacího rozkazu.
49 Jeví se, že tomu tak bylo ve věci v původním řízení, neboť jak vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, na jednáních u švédských soudů, která se týkala vazby XD, byla projednána rovněž nezbytnost vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem předání vyžádané osoby švédským orgánům.
50 Švédská vláda kromě toho ve svém písemném vyjádření a na jednání před Soudním dvorem uvedla, že osoba vyžádaná na základě evropského zatýkacího rozkazu má právo podat odvolání proti rozhodnutí, jímž bylo nařízeno její vzetí do vazby, bez časového omezení, a to i po vydání evropského zatýkacího rozkazu a po jejím zatčení ve vykonávajícím členském státě. Je-li napadené rozhodnutí nařizující vzetí do vazby zrušeno, je automaticky zneplatněn i evropský zatýkací rozkaz, neboť jeho vydání je založeno na existenci tohoto rozhodnutí.
51 Uvedená vláda konečně uvedla, že každý soud vyššího stupně, u něhož je podáno odvolání proti rozhodnutí nařizujícímu vzetí do vazby, provádí rovněž posouzení přiměřenosti vydání evropského zatýkacího rozkazu.
52 Na základě skutečnosti, že ve švédském právním řádu existují taková procesní pravidla, lze konstatovat, že i v případě neexistence samostatného opravného prostředku proti rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu mohou být podmínky pro jeho vydání, a zejména jeho přiměřenost, předmětem soudního přezkumu ve vystavujícím členském státě, a to před nebo současně s jeho přijetím, ale rovněž i později.
53 Takový systém proto odpovídá požadavku účinné soudní ochrany.
54 Kromě toho, jak bylo připomenuto v bodě 34 tohoto rozsudku, rámcové rozhodnutí 2002/584 je součástí globálního systému záruk účinné soudní ochrany stanovených jinými právními předpisy Unie, přijatými v oblasti soudní spolupráce v trestních věcech, které přispívají k usnadnění výkonu práv osoby vyžádané na základě evropského zatýkacího rozkazu, a to již před jejím samotným předáním do vystavujícího členského státu.
55 Konkrétně článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikace s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody (Úř. věst. 2013, L 294, s. 1) ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost informovat vyžádané osoby bez zbytečného prodlení poté, co byly zbaveny svobody, o právu jmenovat obhájce ve vydávajícím členském státě.
56 S ohledem na tyto úvahy je třeba na otázku odpovědět tak, že rámcové rozhodnutí 2002/584 musí být vykládáno v tom smyslu, že požadavky na účinnou soudní ochranu, které musí požívat osoba, vůči níž je vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, jsou splněny, pokud jsou podle právních předpisů vystavujícího členského státu podmínky pro vydání tohoto rozkazu, a zejména jeho přiměřenost, předmětem soudního přezkumu v tomto členském státě.
K nákladům řízení
57 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládáno v tom smyslu, že požadavky na účinnou soudní ochranu, které musí požívat osoba, vůči níž je vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, jsou splněny, pokud jsou podle právních předpisů vystavujícího členského státu podmínky pro vydání tohoto rozkazu, a zejména jeho přiměřenost, předmětem soudního přezkumu v tomto členském státě.
Podpisy.