STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MICHALA BOBKA
přednesené dne 16. ledna 2020(1)
Věc C‑615/18
UY
za přítomnosti:
Staatsanwaltschaft Offenburg
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Amtsgericht Kehl (okresní soud v Kehlu, Německo)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Směrnice 2012/13/EU – Právo na informace v trestním řízení – Právo být seznámen s obviněním – Odnětí řidičského oprávnění – Povinné jmenování zmocněnce pro doručování – Nedbalost obviněného“
I. Úvod
1. V červenci 2017 byl řidič s trvalým pobytem v Polsku účastníkem dopravní nehody v Německu. Na příkaz státního zástupce jmenoval zmocněnce pro doručování soudních písemností v Německu: osobu vybranou ze zaměstnanců příslušného okresního soudu. Následně byl proti řidiči vydán trestní příkaz za nedovolené vzdálení se z místa nehody, kterým mu byl uložen peněžitý trest a zákaz řízení v délce tří měsíců. Trestní příkaz byl doručen zmocněnci, který jej přeposlal dopisem řidiči do Polska. Není známo, zda řidič dopis skutečně obdržel. Proti trestnímu příkazu nebyl podán odpor. Nabyl tedy právní moci.
2. V návaznosti na další silniční kontrolu v Německu o několik měsíců později byl řidič zadržen při řízení nákladního vozidla v době, kdy byl dříve uložený zákaz řízení stále účinný. V důsledku toho bylo proti němu zahájeno trestní řízení z důvodu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění.
3. Tyto skutkové okolnosti v předmětném řízení nastolují dvě právní otázky. První se týká doručování v prvním trestním řízení: brání článek 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení(2), který zakotvuje právo na informace o obvinění, vnitrostátní právní úpravě, podle níž trestní příkaz vydaný proti osobě, která nemá bydliště v dotčeném členském státu, nabude právní moci po uplynutí dvou týdnů od jeho doručení zmocněnci pro doručování, i když obviněný nebyl s trestním příkazem seznámen? Druhá otázka se týká dopadu (ne)doručení písemností v prvním trestním řízení na v pořadí druhé trestní řízení: brání článek 6 směrnice 2012/13 vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že v případě, že byl proti osobě, která má bydliště v zahraničí, vydán trestní příkaz, s nímž nebyla seznámena, lze skutečnost, že se tato osoba dříve nepokusila u zmocněnce pro doručování zjistit výsledek řízení, považovat za nedbalost na její straně, která může případně vést k dalšímu trestnímu řízení proti ní?
II. Právní rámec
A. Unijní právo
4. Body 27 a 28 odůvodnění směrnice 2012/13 zní následovně:
„(27) Osoba obviněná ze spáchání trestného činu by měla dostat všechny informace o obvinění, jež jsou nutné k tomu, aby si mohla připravit svou obhajobu a aby byl zajištěn spravedlivý proces.
(28) Informace poskytnuté podezřelému nebo obviněnému týkající se trestného činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn, by měly být poskytnuty neprodleně a nejpozději předtím, než je podezřelý nebo obviněný poprvé úředně vyslýchán policií nebo jiným příslušným orgánem, a to tak, aniž by bylo ovlivněno probíhající vyšetřování. […]“
5. Článek 2 odst. 1 směrnice 2012/13, týkající se její oblasti působnosti, stanoví:
„1. Tato směrnice se použije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku.“
6. Článek 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2012/13, týkající se práva na informace o právech, zní:
„1. Členské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna:
[…]
c) o právu na to být seznámen s obviněním v souladu s článkem 6;
[…]“
7. Článek 6 odst. 1 směrnice 2012/13, týkající se práva na informace o obvinění, stanoví:
„Členské státy zajistí, aby byly podezřelému nebo obviněnému poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn. Tyto informace mu musí být poskytnuty neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a účinný výkon práva na obhajobu.“
B. Vnitrostátní právo
8. Ustanovení § 44 Strafgesetzbuch (německý trestní zákoník, dále jen „StGB“) stanoví:
„1) Byl-li někdo odsouzen k odnětí svobody nebo peněžitému trestu za čin, který spáchal v souvislosti s řízením motorového vozidla nebo porušením povinností řidiče motorového vozidla, může mu soud uložit zákaz řízení všech motorových vozidel, nebo určitého typu motorového vozidla na veřejných komunikacích na dobu jednoho až tří měsíců. Zákaz řízení se typicky uloží v případě odsouzení za činy dle § 315c odst. 1 č. 1 písm. a), odst. 3 nebo § 316, nebylo-li řidičské oprávnění odňato podle § 69.
2) Zákaz řízení nabývá účinnosti právní mocí rozsudku. […]“
9. Ustanovení § 44 Strafprozessordnung (německý trestní řád, dále jen „StPO“) stanoví:
„Nemohla-li osoba bez vlastního zavinění dodržet lhůtu, může jí být na návrh navrácena. Zmeškání lhůty k podání opravného prostředku se považuje za nezaviněné, pokud osoba nebyla poučena podle § 35a první a druhá věta, § 319 odst. 2 třetí věta nebo § 346 odst. 2 třetí věta.“
10. Ustanovení § 45 StPO uvádí:
„1) Návrh na navrácení lhůty se podává u soudu, vůči němuž měl být úkon učiněn, do jednoho týdne po odpadnutí překážky. Pro zachování lhůty postačí, aby byl návrh podán včas u soudu, který o něm má rozhodovat.
2) Skutečnosti odůvodňující návrh je třeba uvést v době podání návrhu nebo v průběhu řízení o návrhu. Zmeškaný úkon oprávněná osoba následně učiní ve lhůtě pro podání návrhu na navrácení lhůty. V takovém případě lze lhůtu navrátit i bez návrhu.“
11. Ustanovení § 132 odst. 1 StPO zní následovně:
„1) Pokud obviněný, který je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, nemá v oblasti místní působnosti tohoto zákona trvalé bydliště nebo trvalý pobyt, a nejsou-li dány podmínky pro vydání zatýkacího rozkazu, lze k zajištění řádného průběhu trestního řízení nařídit, aby obviněný
1. složil přiměřenou záruku pro účely úhrady očekávaného peněžitého trestu a nákladů řízení a
2. zmocnil k doručování osobu s bydlištěm v obvodu příslušného soudu.
[…]“
12. Ustanovení § 407 StPO pak stanoví:
„1) V řízení před soudcem trestního soudu a v řízení před soudem s laickými přísedícími lze v případě přečinu právní důsledky trestného činu na základě písemného návrhu státního zástupce určit písemným trestním příkazem bez konání hlavního líčení. Státní zástupce takový návrh podá, dospěje-li na základě vyšetřování k závěru, že hlavní líčení není nezbytné. V návrhu státního zástupce musí být uvedeny konkrétní právní důsledky. Prostřednictvím tohoto návrhu je podána obžaloba.
2) Trestním příkazem lze uložit pouze následující právní důsledky činu, a to buď samostatně, nebo vedle jiných právních důsledků:
1. peněžitý trest, napomenutí, zákaz řízení, propadnutí věci, zničení nebo znehodnocení věci, uveřejnění rozhodnutí a uložení pokuty právnické osobě nebo spolku,
2. odnětí řidičského oprávnění na nejvýše dva roky,
[…]
3) Předchozí výslech obviněného soudem (§ 33 odst. 3) se nevyžaduje.“
13. Ustanovení § 410 StPO zní:
„1) Obviněný může ve lhůtě dvou týdnů od doručení trestního příkazu podat u soudu, který vydal trestní příkaz, odpor v písemné formě nebo ve formě sdělení do protokolu v kanceláři soudu. […]
2) Odpor může být omezen jen na některé výhrady.
3) Pokud není proti trestnímu příkazu ve lhůtě podán odpor, je tento příkaz rovnocenný pravomocnému rozsudku.“
III. Skutkové okolnosti, řízení a předběžné otázky
14. Dne 21. srpna 2017 vydal Amtsgericht Garmisch-Partenkirchen (okresní soud v Garmisch-Partenkirchenu, Německo) trestní příkaz proti obviněnému, profesionálnímu řidiči s trvalým pobytem v Polsku, z důvodu nedovoleného vzdálení se z místa nehody. Za to mu byl uložen peněžitý trest a zákaz řízení na tři měsíce.
15. V den činu, tedy 11. července 2017, udělil obviněný na příkaz státního zástupce plnou moc pro účely doručování zaměstnanci Amtsgericht Garmisch-Partenkirchen (okresní soud v Garmisch-Partenkirchenu). Formulář o udělení plné moci pro doručování písemností byl v německém jazyce, ale příbuzný obviněného mu jej přeložil po telefonu. Formulář obsahoval jméno a úřední adresu zmocněnce pro doručování a informaci, že zákonné lhůty začínají běžet dnem doručení zmocněnci. Další informace o právních a skutkových důsledcích této plné moci pro doručování písemností, zejména o případných povinnostech obviněného dotazovat se svého zmocněnce, formulář neobsahoval.
16. Trestní příkaz s překladem do polského jazyka byl dne 30. srpna 2017 doručen zmocněnci pro doručování. Zmocněnec přeposlal trestní příkaz obyčejným dopisem na známou adresu obviněného v Polsku. Podle předkládajícího soudu není známo, zda obviněný trestní příkaz obdržel.
17. Vzhledem k tomu, že proti trestnímu příkazu nebyl podán odpor, nabyl dne 14. září 2017 právní moci. Zákaz řízení tedy nabyl účinnosti.
18. Dne 14. prosince 2017, tedy v době, kdy stále platil zákaz řízení, byl obviněný kontrolován policií při řízení nákladního vozidla na veřejné komunikaci v Kehlu, Německo.
19. Amtsgericht Kehl (okresní soud v Kehlu, Německo), předkládající soud, musí v původním řízení rozhodnout o doporučení Staatsanwaltschaft Offenburg (státní zástupce v Offenburgu, Německo), aby byl vůči obviněnému vydán další trestní příkaz z důvodu přestupku řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění z nedbalosti a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 40násobku denní sazby po 50 eurech a zákaz řízení na další tři měsíce.
20. Předkládající soud má za to, že obviněný až do policejní kontroly dne 14. prosince 2017 o trestním příkazu, a tedy ani o zákazu řízení nevěděl. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k pochybnostem, zda je vnitrostátní právní úprava použitelná na obviněného slučitelná s unijním právem, rozhodl se uvedený soud přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Má být právo Evropské unie, zejména směrnice 2012/13, jakož i články 21, 45, 49 a 56 SFEU, vykládáno v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která umožňuje nařídit v trestním řízení, pouze proto, že obviněný nemá bydliště v tomto, nýbrž v jiném členském státě, aby obviněný musel jmenovat pro doručení trestního příkazu, který je mu adresovaný, zmocněnce pro doručování písemností, s následkem, že se trestní příkaz stane pravomocným, a tím je splněna právní podmínka pro trestnost pozdějšího jednání obviněného (‚Tatbestandswirkung‘), i když obviněný o trestním příkazu ve skutečnosti nevěděl a skutečné sdělení trestního příkazu obviněnému není zajištěno obdobným způsobem, jak by tomu bylo při doručení trestního příkazu v případě, pokud by obviněný měl bydliště v členském státě?
2) Pro případ, že na první otázku je třeba odpovědět záporně: má být právo Evropské unie, zejména směrnice 2012/13, jakož i články 21, 45, 49 a 56 SFEU vykládáno v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která umožňuje nařídit v trestním řízení, pouze proto, že obviněný nemá bydliště v tomto, nýbrž v jiném členském státě, aby obviněný musel jmenovat pro doručení trestního příkazu, který je mu adresovaný, zmocněnce pro doručování písemností, s následkem, že se trestní příkaz stane pravomocným, a tím je splněna právní podmínka pro trestnost pozdějšího jednání obviněného (‚Tatbestandswirkung‘), a při stíhání tohoto trestného činu je obviněnému uložena subjektivně větší povinnosti starat se o to, aby se o trestním příkazu skutečně dověděl, než jak by tomu bylo v případě, že by obviněný měl bydliště v tomto členském státě, takže je možné trestní stíhání z důvodu nedbalostního jednání obviněného?“
21. Písemná vyjádření předložily německá vláda a Evropská komise. Uvedení zúčastnění rovněž přednesli ústní vyjádření na jednání dne 16. října 2019.
IV. Posouzení
22. Toto stanovisko je strukturováno následovně. Nejdříve posoudím dvě předběžné otázky rozhodného práva (A). Poté se budu zabývat otázkami položenými předkládajícím soudem (B) a nakonec učiním několik závěrečných poznámek k širšímu legislativnímu prostředí nad rámec projednávané věci (C).
A. Úvodní poznámky
1. Směrnice 2012/13 nebo ustanovení Smlouvy?
23. Předkládající soud se ve svých otázkách dovolává jednak směrnice 2012/13 a jednak článků 21, 45, 49 a 56 SFEU. Pokud jde o směrnici 2012/13, případné problémy týkající se slučitelnosti jsou jasně uvedeny v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, včetně relevantní judikatury(3) a diskuze o její (ne)použitelnosti na projednávanou věc. Ustanovení Smlouvy o volném pohybu jsou naproti tomu citována pouze v předběžných otázkách. V předkládacím rozhodnutí není vysvětleno ani uvedeno, jak a proč jsou tato ustanovení v projednávané věci relevantní.
24. Díky přeshraniční situaci, která je předmětem původního řízení, by mohly vzniknout otázky případné nepřímé diskriminace obviněného s ohledem na rozdílné režimy doručování soudních písemností osobám s bydlištěm v Německu a osobám s bydlištěm v zahraničí. Obdobně lze předpokládat, že zahájení trestního řízení proti zahraničnímu řidiči z důvodu řízení v rozporu se zákazem řízení, s nímž nebyl seznámen, může představovat překážku pro jeho volný pohyb(4).
25. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce však žádné otázky této povahy nezmiňuje ani nevznáší(5). Předkládající soud věc vymezil a zúčastněné strany o ní v předmětném řízení diskutovaly naopak pouze jako o pokračování nedávné judikatury Soudního dvora ve věci Covaci a ve věci Tranca(6), a tedy tak, že se týká směrnice 2012/13.
26. Na rozdíl od situace, v níž předkládající soud určí skutkové a právní problémy, ale nepodřadí je pod příslušná ustanovení unijního práva, přičemž je v pravomoci Soudního dvora, aby to napravil použitím ustanovení unijního práva, které předkládající soud nezmínil(7), opak dle mého názoru není možný. Není úkolem Soudního dvora, aby vyčaroval skutkové okolnosti a možné problémy, které předkládající soud neurčil.
27. Budu proto k projednávané věci přistupovat tak, že se týká pouze slučitelnosti dotčené vnitrostátní právní úpravy s ustanoveními směrnice 2012/13, a tedy že navazuje na nedávnou judikaturu Soudního dvora ve věci Covaci a ve věci Tranca. V závěrečné části tohoto stanoviska (C) se však vrátím k širším otázkám, které v projednávané věci vyvstaly
2. Článek 6 směrnice 2012/13 a zvláštní okolnosti projednávané věci
28. Co odlišuje projednávanou věc od věcí, které vedly k rozsudkům ve věci Covaci a ve věci Tranca, je existence dvou vzájemně propojených, ale formálně odlišných (trestních) řízení. Ve věci Covaci a ve věci Tranca byly dotčené trestní příkazy vydány v rámci jednoho trestního řízení, během něhož údajně došlo k porušení článku 6 směrnice 2012/13.
29. Naproti tomu v projednávané věci existují dvě trestní řízení: řízení vedené před Amtsgericht Garmisch-Partenkirchen (okresní soud v Garmisch-Partenkirchenu), které se týkalo nedovoleného vzdálení se z místa dopravní nehody, a řízení vedené před předkládajícím soudem, Amtsgericht Kehl (okresní soud v Kehlu), které se týká řízení motorového vozidla obviněným v rozporu se zákazem řízení uloženým mu na konci prvního řízení.
30. Za těchto okolností vznikají dva typy problémů.
31. Zaprvé ustanovení směrnice 2012/13 se jasně použijí na druhé trestní řízení: tedy to, které v současnosti probíhá u předkládajícího soudu. Lze však mít jisté pochybnosti, pokud jde o předchozí řízení, které již skončilo. Toto řízení již skutečně, alespoň v zásadě, formálně skončilo nabytím právní moci trestního příkazu v důsledku toho, že proti němu nebyl ve lhůtě dvou týdnů podán opravný prostředek.
32. To souvisí s druhým problémem. Článek 6 odst. 1 směrnice 2012/13 stanoví právo na neprodlené poskytnutí informací o obvinění za účelem zajištění spravedlivého procesu a účinného výkonu práva na obhajobu. Co přesně znamenají „informace o obvinění“ s ohledem na probíhající (druhé) řízení? V druhém trestním řízení není žádný zjevný problém s informacemi o obvinění, jelikož nikdo netvrdí, že obviněný neví, z čeho je nyní obviněn, a že v důsledku toho nemůže vykonávat právo na obhajobu. Problémem je ve skutečnosti (kvalita) doručování trestního příkazu v prvním trestním řízení. Může však být intelektuálně obtížné tento problém označit za nedostatek informací o obvinění v nyní probíhajícím (druhém) trestním řízení.
33. Není tajemství, že je poněkud přehnané považovat případné neúčinné doručení předchozího odsuzujícího rozhodnutí za významné pro informaci o obvinění v jiném následujícím a souvisejícím trestním řízení, a tím jej podřadit pod článek 6 směrnice 2012/13. Uvedený článek se zřejmě měl použít na různé druhy sdělení, avšak jistě v rámci jednoho a téhož trestního řízení. Uvedený problém lze nicméně takto pojmout při zohlednění následujících bodů.
34. Zaprvé podle článku 2 směrnice 2012/13 se uvedená směrnice použije „na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku“(8).
35. Široce koncipovaný článek 2 nelze vykládat tak, že z oblasti působnosti směrnice vylučuje situace, v nichž bylo případně pravomocně rozhodnuto, avšak řízení bylo následně podle vnitrostátního práva(9) obnoveno. Článek 2 samotný nelze vykládat tak, že ukládá povinnost obnovit řízení. Avšak umožňuje-li obnovu řízení vnitrostátní právo a dojde-li k této situaci, dostane se také do oblasti působnosti směrnice 2012/13.
36. Kromě toho s ohledem na cíle směrnice(10) a samotné znění článku 2 je třeba pojem „rozhodnutí o [jakémkoli] opravném prostředku“(11) vykládat extenzivně. Tento pojem by tak mohl zahrnovat opravné prostředky, které lze v rámci vnitrostátního právního systému klasifikovat jako mimořádné nebo zvláštní. Rovněž dodávám, že „pravomocné rozhodnutí“ není, přísně vzato, konečné, je-li zpochybněno v následujícím řízení.
37. Zadruhé, jak Soudní dvůr uvedl již ve věci Covaci(12), řízení vedoucí k vydání trestního příkazu je zvláštní, zjednodušené řízení. Jak rovněž jasně vyplývá z § 407 StPO(13), podezřelý je pravděpodobně ve skutečnosti plně seznámen s obviněním v okamžiku, kdy obdrží trestní příkaz, který okamžitě nabude účinky pravomocného odsuzujícího rozsudku, není-li proti němu podán odpor.
38. Pokud tedy vnitrostátní právo stanoví možnost znovu nastartovat trestní motor, jak tomu patrně je v původním řízení, směrnice 2012/13 se opět použije, jakmile je řízení obnoveno. A fortiori tomu tak musí být ve zvláštním případě zjednodušeného trestního řízení, ve kterém se mohou různé procesní kroky nakonec spojit do jednoho, s tím, že se formální obžaloba, proti níž se obviněný nebrání, stane v končeném důsledku pravomocným rozsudkem.
B. Právo (osob s bydlištěm v jiném členském státě) být seznámen s obviněním
39. Podle bodu 14 odůvodnění a článku 1 směrnice 2012/13 uvedená směrnice stanoví pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim. Jak je uvedeno v bodě 40 odůvodnění směrnice 2012/13, uvedená směrnice stanoví minimální standardy, a tedy umožňuje, aby členské státy poskytly podezřelým a obviněným vyšší úroveň ochrany. Naproti tomu se členské státy samozřejmě nemohou odchýlit od těchto minimálních standardů(14), které musí odpovídat alespoň úrovni ochrany zaručené Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak ji vykládá Evropský soud pro lidská práva(15).
40. Směrnice 2012/13 je nástroj orientovaný na výsledek: zavádí řadu práv podezřelých a obviněných, která musí být zaručena. Členské státy však mají širokou diskreční pravomoc, pokud jde o způsob, jakým je těmto právům přiznán účinek v jejich právních systémech. Členským státům tedy přísluší, aby v souladu se zásadou procesní autonomie přijaly podrobná pravidla upravující tuto otázku, přičemž jsou povinny dodržet zásadu rovnocennosti a efektivity.
1. Covaci a Tranca
41. Tyto obecné úvahy platí i pro zvláštní ustanovení článku 6 směrnice 2012/13, který Soudní dvůr posuzoval již ve věci Covaci a ve věci Tranca v návaznosti na čtyři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené různými německými prvostupňovými soudy. Soudní dvůr v uvedených rozsudcích poznamenal, že směrnice 2012/13 neupravuje otázku způsobů, jak mají být podezřelému nebo obviněnému sdělovány informace o obvinění(16). Je tedy na členských státech, aby tuto otázku upravily, avšak při splnění dvou podmínek. Zaprvé tyto způsoby nemohou zbavit článek 6 jeho účinků, a tím ohrozit cíle stanovené směrnicí 2012/13(17). Zadruhé tyto způsoby nesmí být diskriminační vůči podezřelým nebo obviněným, kteří mají bydliště v zahraničí(18).
42. Soudní dvůr za použití těchto zásad zaprvé připustil, že členský stát v zásadě může odlišně upravit doručování soudních písemností osobám s bydlištěm na jeho území a doručování soudních písemností osobám s bydlištěm v zahraničí. Z toho důvodu Soudní dvůr neměl námitky proti právní úpravě členského státu, jako byla právní úprava v uvedené věci, která v rámci trestního řízení ukládá obviněnému, který nemá v tomto členském státě bydliště, aby ustanovil zmocněnce pro účely doručování soudních rozhodnutí(19). Soudní dvůr rovněž uznal, že v těchto případech může lhůta pro napadnutí soudního rozhodnutí začít běžet od doručení tohoto rozhodnutí zmocněnci obviněného a ne od okamžiku, kdy se o něm obviněný skutečně dozvěděl(20).
43. Zadruhé Soudní dvůr dodal, že takové rozdílné zacházení nesmí ohrozit účinné využívání práva podezřelého nebo obviněného na obhajobu ani ho nesmí fakticky dostat do situace, kdy by nemohl využít celou lhůtu pro podání odporu proti dotčenému soudnímu rozhodnutí(21). Ve vztahu k předmětné vnitrostátní právní úpravě Soudní dvůr poznamenal, že ačkoli tato právní úprava stanoví, že lhůta pro podání odporu proti trestnímu příkazu běží od jeho doručení zmocněnci, zároveň této osobě umožňuje, aby požádala o navrácení zmeškané lhůty poté, kdy se o tomto příkazu dozvěděla. Tento mechanismus obviněnému umožňuje, aby využil celou dvoutýdenní lhůtu pro podání odporu proti trestnímu příkazu. V důsledku toho Soudní dvůr konstatoval, že přísluší předkládajícím soudům, aby vyložily vnitrostátní právo, a zejména postup při navrácení lhůty pro zmeškání a podmínky, na které je vázáno uplatnění tohoto postupu, v souladu s požadavky stanovenými v článku 6 směrnice 2012/13(22).
2. Konformní výklad a výsledek projednávané věci
44. Otázka řešená v předmětném řízení vede k otázce, zda se výše uvedené zásady použijí také na projednávanou věc. Jinými slovy otázka zní, zda v takové situaci, jako je ta v původním řízení, zaručuje předmětná vnitrostátní úprava, je-li vykládána v souladu se směrnicí 2012/13, odpovídající ochranu právu na informace o obvinění osobám, které nemají bydliště v členském státě, kde probíhá vyšetřování a trestní stíhání.
45. Německá vláda tvrdí, že by vnitrostátní úprava, která je předmětem projednávané věci, měla být stejně jako ve věci Covaci a ve věci Tranca prohlášena za slučitelnou s unijním právem, jelikož ji lze vykládat způsobem, který zajišťuje soulad s článkem 6 směrnice 2012/13. Německá vláda zdůrazňuje, že trestní příkaz, který se stane pravomocným (uplynutím lhůty pro podání odporu po doručení zmocněnci), je vykonatelný, ale nikoliv nutně konečný. Nemohla-li totiž osoba bez vlastního zavinění dodržet procesní lhůtu, může jí být na návrh nebo z moci úřední navrácena. Tato zásada se použije i na situaci, jako je ta, která je předmětem původního řízení.
46. Německá vláda uznává, že lhůta pro podání návrhu na navrácení lhůty obviněným je v zásadě pouze jeden týden. Tato vláda nicméně dodává, že se všeobecně akceptuje, že tuto lhůtu lze vykládat flexibilně, tedy že ji lze prodloužit tak, aby odpovídala (delší) lhůtě, která nemohla být dodržena. Kromě toho německá vláda zdůrazňuje, že uvedený návrh účastníka řízení často ani není třeba, jelikož soud, který se dozví o překážce, kvůli níž obviněný zmeškal lhůtu, by ji obvykle navrátil z moci úřední.
47. Kromě toho osoba, která se nachází v takové situaci jako obviněný v původním řízení, nemůže být podle německé vlády obviněna v trestním řízení na základě zákazu řízení, o němž nevěděla. Německá vláda zdůrazňuje, že lze jednání osoby v zásadě považovat za „nedbalé“, pokud jím porušila povinnost řádné péče. Tak tomu je pouze v případě, že osoba mohla skutky, které jsou jí vytýkány, předvídat a vyvarovat se jich. Avšak v případě, jako je ten, který je předmětem původního řízení, je třeba povahu a rozsah povinnosti řádné péče posuzovat s ohledem na směrnici 2012/13. Neměl-li tedy řidič povinnost tázat se zmocněnce na informace o probíhajícím řízení, nemohl se dopustit nedbalosti, a v důsledku toho ani porušení povinnosti řádné péče.
48. Německá vláda konečně uvádí, že podle § 47 odst. 2 StPO ve spojení s § 456c odst. 2 StPO může osoba, jako je řidič v původním řízení, požádat o přerušení zákazu řízení, jakmile se o něm dozví, pokud pro něj jakožto profesionálního řidiče zákaz řízení znamená totéž co zákaz výkonu povolání.
49. Pokud jde o konkrétní odpovědi na dvě otázky položené předkládajícím soudem, německá vláda tedy v podstatě tvrdí, že podle vnitrostátního práva: i) všechna procesní práva řidiče budou zcela obnovena poté, co mu bude doručen trestní příkaz vydaný v prvním řízení, a ii) je vyloučena jakákoliv trestní odpovědnost řidiče za porušení zákazu řízení, o němž nevěděl, což znamená, že nemůže být stíhán v druhém trestním řízení.
50. Řada výroků předkládajícího soudu vyvolává pochybnosti o takovém výkladu vnitrostátního práva. Předkládající soud cituje několik ustanovení vnitrostátního práva, která upravují doručování soudních rozhodnutí, která se v praxi projeví jako problematická a případně neslučitelná s unijním právem, jsou-li použita na takovou situaci, jako je ta v původním řízení.
51. Jak vysvětluje předkládající soud, existují velmi přesná a striktní pravidla upravující doručování soudních rozhodnutí osobám s bydlištěm v Německu(23). Vzhledem k přísným požadavkům této právní úpravy, jejichž splnění musí soud posuzovat z moci úřední, je prakticky jisté, že v případě, byť sebemenší, pochybnosti bude doručení považováno za neplatné. Tím spíš je tomu tak v případě trestního příkazu, který má účinky pravomocného odsuzujícího rozsudku, není-li proti němu podán odpor.
52. Naproti tomu, jak předkládající soud obdobně poznamenal, pravidla pro doručování soudních rozhodnutí osobám s bydlištěm mimo Německo prostřednictvím zmocněnce jsou relativně volná a mohou vyvolávat značnou nejistotu. Obviněný není schopen ovlivnit, zda, kdy, kam a jak je mu písemnost ve skutečnosti přeposlána. Zmocněnec není povinen přeposlat trestní příkaz způsobem, který umožňuje ověřit, zda byl příkaz skutečně doručen příjemci (například doporučeným dopisem). Za těchto okolností je mnohem pravděpodobnější, že se obviněný o soudním rozhodnutí dozví až dlouho po nabytí právní moci, nebo vůbec.
53. Německá vláda ve svém písemném a ústním vyjádření nabízí zcela odlišný výklad dotčené vnitrostátní právní úpravy. Podle názoru německé vlády lze zejména obavy, které vyjádřil předkládající soud a které se týkají slučitelnosti této právní úpravy s ustanoveními směrnice 2012/13, rozptýlit důsledným výkladem.
54. Soudnímu dvoru nepřísluší rozhodovat mezi odlišnými názory na správný výklad vnitrostátního práva. Avšak i když jsou předkládající soud a německá vláda ve sporu ohledně správného výkladu řady ustanovení vnitrostátního práva, podotýkám, že pokud jde o řádný výsledek konkrétní dotčené věci, v podstatě se shodují na tom, že: je třeba chránit práva, která pro řidiče vyplývají z článku 6 směrnice 2012/13. Z toho zaprvé vyplývá, že procesní práva řidiče v prvním trestním řízení musí být po řádném doručení trestního příkazu řidiči plně obnovena. Zadruhé řidič nemůže být v druhém řízení trestně odpovědný za řízení v rozporu s dříve uloženým zákazem řízení. Nelze totiž mít za to, že jednal nedbale z důvodu, že se nepokusil kontaktovat zmocněnce pro doručování, aby se informoval o probíhajícím trestním řízení.
55. Vzhledem k tomu, že tedy v podstatě panuje shoda o výsledku věci, který by byl rovněž do značné míry slučitelný se směrem, který Soudní dvůr nedávno vytyčil ve věci Covaci a ve věci Tranca, je možné, aby projednávaná věc skončila na tomto místě. Proto s výjimkou určitých vysvětlujících výhrad nepovažuji projednávanou věc za dobrou příležitost pro úpravu, rozvinutí nebo rozlišení základních zásad vyplývajících z judikatury odvíjející se z věci Covaci a z věci Tranca(24). To však jistě nemá znamenat, že dotčená vnitrostátní právní úprava nemůže vzbuzovat pochybnosti o slučitelnosti s unijním právem za jiných okolností, jak bude vysvětleno níže v závěrečné části (C).
3. Výhrady
56. Odpověď, kterou Soudní dvůr poskytl ve věci Covaci a ve věci Tranca, již obsahovala řadu výhrad(25). Z okolností projednávané věci vyplývá řada dalších výhrad a celá konstrukce zavedená v uvedených věcech je napnuta až ke svým hranicím.
57. Článek 6 směrnice 2012/13 nelze zbavit jeho účinků. Kromě toho způsob, jakým je tento článek proveden, nesmí zakládat diskriminaci podezřelých a obviněných s bydlištěm v jiných členských státech Unie. Právo být informován o obvinění je zřejmě jedním z nejzákladnějších práv, která musí být zaručena podezřelému nebo obviněnému z trestného činu(26). Je jasné, že osoba nemůže náležitě využít své právo na obhajobu, pokud není informována o svém obvinění. V tomto smyslu je právo na informace o obvinění z hlediska času i logiky úplně prvním právem, které by mělo být zaručeno osobě, proti níž je vedeno trestní vyšetřování nebo řízení.
58. Důležité tedy je, že je obnoveno předchozí postavení podezřelého nebo obviněného, jehož právo na informace o obvinění bylo porušeno. Jak je toho systematicky dosaženo, nemá pro unijní právo význam(27), pokud je to učiněno rychle a efektivně.
59. Na základě navrácení lhůty musí být zaprvé obviněnému (znovu) doručen trestní příkaz tak, aby se procesně nacházel ve stejném postavení, v jakém by byl, pokud by první doručení bylo učiněno správně. V projednávané věci musí mít řidič k dispozici dvoutýdenní lhůtu k napadnutí trestního příkazu před tím, než trestní příkaz nabude právní moci.
60. Zadruhé, pokud a dokud není trestní příkaz řádně doručen, je nevykonatelný a jakékoliv negativní účinky vzniklé z důvodu jednání v rozporu s trestním příkazem musí být zrušeny. To musí nutně zahrnovat možnost, aby obviněný dosáhl pozastavení platnosti opatření, která byla obviněnému v trestním příkazu uložena, pokud by řízení o navrácení lhůty nemělo odkladný účinek(28). To má zvláštní význam v projednávané věci: stíhaný je profesionálním řidičem a jakékoliv další neoprávněné odnětí jeho řidičského oprávnění před navrácením lhůty mu může způsobit závažnou újmu.
61. Dalším důsledkem zrušení účinků trestního příkazu je, že obviněný nemůže být stíhán za (úmyslné nebo nedbalé) maření opatření uložených trestním příkazem. Pokud jde o projednávanou věc, řidič nemůže odpovídat za řízení bez řidičského oprávnění z nedbalosti. Skutečnost, že se zmocněnce netázal na informace o probíhajícím řízení, je bezvýznamná. Z článku 6 směrnice 2012/13 jasně vyplývá, že povinnost informovat podezřelého nebo obviněného o obvinění spočívá na orgánech členských států. Žádné ustanovení uvedené směrnice nelze vykládat tak, že přímo nebo nepřímo klade část tohoto břemene na bedra samotného podezřelého nebo obviněného.
62. Navíc vzhledem k tomu, že jsme dospěli k závěru, že řidič nebyl povinen zjišťovat výsledek prvního řízení, je trestní odpovědnost ve druhém řízení vyloučena vzhledem k neexistenci subjektivní stránky údajného trestního činu řízení bez řidičského oprávnění. Na straně řidiče nebylo dáno zavinění (ani úmysl, ani nedbalost). Každopádně dá rozum, že pokud nebyl řidič informován o zákazu řízení, který mu byl uložen, nemůže být následně stíhán za porušení tohoto zákazu.
63. Pro objasnění uvádím, že obviněný nemůže být trestně odpovědný ve druhém řízení bez ohledu na to, zda se po navrácení lhůty rozhodne napadnout trestní příkaz vydaný v prvním řízení. Jak předkládající soud správně uvádí, odlišný závěr by vedl k paradoxnímu výsledku: i kdyby obviněný uznal obvinění, která proti němu byla vznesena v prvním trestním řízení, a právní důsledky vyplývající z trestního příkazu, stále by byl nucen podat odpor proti uvedenému trestnímu příkazu jen proto, aby zabránil druhému stíhání. To by na obviněného kladlo další administrativní břemena a dodatečné náklady, které rezident daného členského státu obvykle nemusí nést.
64. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr zodpověděl předběžné otázky následovně: článek 6 směrnice 2012/13 nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se trestní příkaz vydaný proti osobě, která nemá bydliště v dotčeném členském státě, stane pravomocným po doručení zmocněnci pro doručování, i když obviněný o trestním příkazu nevěděl, za podmínky, že: i) je obviněnému trestní příkaz řádně doručen, jakmile se o něm dozví, a je mu navrácena lhůta pro podání odporu a ii) nemůže být trestně odpovědný za nedodržení opatření uložených v trestním příkaze z toho důvodu, že se nesnažil od zmocněnce pro doručování zjistit výsledek předchozího řízení.
C. Závěrečné poznámky (k neomezenému výkladu a budoucím věcem)
65. Projednávaná věc není první případ, kdy německý soud požádal Soudní dvůr o ověření, zda je dotčená vnitrostátní právní úprava slučitelná s ustanoveními směrnice 2012/13. Za méně než pět let byly totiž již podány nejméně čtyři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se této záležitosti, které vedly k vydání rozsudků Soudního dvora ve věci Covaci a ve věci Tranca a další.
66. Zásady, které Soudní dvůr formuloval v uvedených věcech, jsou samozřejmě použitelné v následujících věcech. Vnitrostátní právo nelze považovat za neslučitelné s unijním právem, pokud jej lze vykládat v souladu s unijním právem tak, aby bylo dosaženo cíle, který unijní normotvůrce zamýšlel. Je třeba mít na paměti, že na základě čl. 4 odst. 3 SEU jsou orgány členských států (včetně soudní moci) povinny vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu příslušné směrnice, aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného, a dosáhly tak souladu s třetím pododstavcem článku 288 SFEU(29).
67. I přesto však a s veškerými výhradami ve prospěch rozumně představitelných rozdílných právních názorů na vnitrostátní úrovni musím přiznat, že rozumím pochybnostem vyjádřeným předkládajícím soudem a řadu z nich sdílím.
68. Zaprvé argumenty německé vlády zřejmě napínají zásadu konformního výkladu až do přiměřených mezí, pokud ne za ně. Předkládající soud se ve svém předkládacím rozhodnutí dovolává jasných, přesných zákonných lhůt stanovených vnitrostátním právem. Německá vláda odpověděla, že tato ustanovení lze „znovu vyložit“ tak, aby byla v souladu s unijním právem. Abych uvedl jediný příklad, může se vnitrostátní soud na základě konformního výkladu odklonit od jasného požadavku dle § 45 odst. 1 StPO, aby byl návrh na navrácení lhůty podán do jednoho týdne po odpadnutí překážky, kvůli níž došlo ke zmeškání lhůty, a místo toho změnit toto ustanovení tak, že uvádí lhůtu dvou týdnů?
69. Lze pouze připomenout, že zásada konformního výkladu nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem(30). Toto omezení bude jistě chápáno v různých právních systémech odlišně. Avšak podle mého (možná příliš pozitivistického a textualistického) názoru to, že z jednoho týdne uděláme dva týdny, lze stěží nazývat výkladem, jak je tomu v případě jakýchkoli přesných lhůt. Může konformní výklad změnit jeden na dva? Mé rozpaky k tomuto bodu dále umocňuje skutečnost, že německá vláda na otázku položenou na jednání, zda k této otázce existuje nějaký soudní precedens, odkázala na podporu tohoto argumentu na jeden akademický komentář a naznačila, že každý německý soudce tento komentář čte (a patrně s ním souhlasí).
70. Zadruhé si kladu otázku, zda skutečnost, že soulad s článkem 6 směrnice 2012/13 lze zajistit pouhým výkladem několika ustanovení vnitrostátního práva ve světle unijního práva, některých z nich skutečně poněkud neintuitivním způsobem, nepředpokládá, že vnitrostátní soudy a orgány činné v trestním řízení mají mimořádně vysokou úroveň znalostí unijního práva (a možná také právní kreativity). Pokud je tomu skutečně tak, což lze, pokud jde o náležitou znalost unijního práva a judikatury, pouze schvalovat a obdivovat, nutně vzniká další problém: problém předvídatelnosti a právní jistoty, a to nejen pro tyto subjekty, ale také a zejména pro občany EU, kterých se to týká. Abych uvedl zřejmý příklad: mají-li samy německé soudy pochybnosti ohledně řádného výkladu použitelných procesních předpisů, jak dokládá minimálně nyní projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jak lze očekávat, že polský řidič pochopí své právní postavení a bude schopen jednat (v krátké časové lhůtě) za účelem ochrany svých práv? Nezapomínejme, že dotčené vnitrostátní předpisy jsou trestněprávní povahy(31).
71. Zatřetí věci Covaci a Tranca se týkaly situací, kdy k potenciálnímu porušení článku 6 směrnice 2012/13 došlo v témže řízení, v němž byl vydán dotčený trestní příkaz. Použití závěrů Soudního dvora v uvedených věcech na situace, v nichž případné porušení článku 6 směrnice 2012/13 v dotčeném řízení ovlivňuje další, následná vnitrostátní řízení, je však méně jasné, o čemž svědčí projednávaná věc.
72. Porušení práva obviněného na informace o obvinění v trestním řízení může – jak tvrdí německá vláda – znehodnotit související trestní řízení. Kladu si však otázku, zda by tomu mohlo být jinak, pokud by se například související, následné řízení týkalo přijetí správních opatření. A co případné občanskoprávní žaloby na náhradu škody založené na právní moci (prvního) trestního příkazu? A konečně, co nepřímé vedlejší účinky v soukromé sféře(32)? Existují ve vnitrostátní právní úpravě jiné mechanismy, které by rovněž mohly odpovídajícím způsobem chránit podezřelého nebo obviněného před negativními důsledky trestního řízení provedeného v rozporu s článkem 6 směrnice 2012/13 na správní a občanskoprávní úrovni? Pokud ne, může v těchto situacích vzniknout problém s rovnocenností.
73. Tato otázka nás přivádí zpět na svůj začátek: k otázce rovnocennosti a kvality doručování písemností v trestních věcech. Tuto otázku, ve své nejhrubší podobě, lze formulovat následovně: je (stále) odůvodněné, aby bylo s občany EU, kteří nemají bydliště v Německu, standardně zacházeno jako s uprchlíky a osobami bez bydliště(33), a aby byla pro tyto osoby založena právní fikce, která v konečném důsledku znamená, že státní orgány doručují písemnosti svým vlastním zaměstnancům, kteří zjevně mají pouze „mírnou“ povinnost, pokud jde o přeposílání jakýchkoli takových písemností? Znamená to, prakticky a v poněkud zvláštním případě trestního příkazu, že zatímco osoby s bydlištěm na německém území požívají vysoké úrovně právní ochrany, jiní občané EU zřejmě nemají téměř žádnou ochranu?
74. Lze proto mít pochybnosti, jak dlouho ještě bude současný dvojí přístup k doručování soudních rozhodnutí trestněprávní povahy odůvodnitelný, a to jak na unijní, tak vnitrostátní úrovni.
75. Na unijní úrovni bylo dosaženo značného pokroku při vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva, a to konkrétně v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech. Jak stanoví čl. 82 odst. 1 SFEU, je tato politika založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a zahrnuje sbližování právních předpisů členských států v řadě relevantních oblastí. Směrnice 2012/13 je jedním z nástrojů přijatých na základě čl. 82 odst. 2 SFEU v rámci tzv. Stockholmského programu(34). Unijní normotvůrce v současné době posuzuje řadu návrhů nových právních předpisů v této oblasti s cílem dále posílit zásadu vzájemné důvěry a zvýšit úroveň správní a justiční spolupráce mezi orgány členských států.
76. Zároveň se trhy služeb (včetně poštovních služeb) stávají více a více integrovanými. V této souvislosti asi není nutné se zabývat předpisy upravujícími poskytování poštovních služeb v Evropské unii(35). Postačí uvést, že mimo jiné společnosti pověřené všeobecnými službami musí splňovat řadu povinností vyplývajících z unijního práva, jejichž cílem je zajistit minimální rozsah služeb, vnitrostátních i přeshraničních, určité kvality(36). Považuji za výmluvné, že německá vláda na žádost vznesenou na jednání, aby vysvětlila důvody odlišného (a složitého) systému doručování soudních písemností v trestních věcech do zahraničí a proč není možné zaslat doporučený dopis do jiného členského státu, jednoduše odpověděla, že tento systém byl zaveden už dávno.
77. S ohledem na výše uvedený vývoj pravděpodobně v budoucnu znovu vzniknou problémy s rovnocenností a přiměřeností. Domnívám se, že bude stále těžší tvrdit, že zaslání doporučeného dopisu do zahraničí je obecně pomalejší nebo nejistější než zaslání doporučeného dopisu do jiného místa určení v rámci téhož členského státu. Každopádně, i kdyby tomu tak stále bylo, lze si oprávněně klást otázku, zda je rozdíl mezi těmito dvěma situacemi tak významný, aby odůvodnil takový systém, jako je ten zavedený dotčenou vnitrostátní právní úpravou. Znovu uvádím, že dotčená vnitrostátní právní úprava vždy a automaticky zachází s jakýmkoli unijním občanem, který nemá bydliště v Německu, jako s uprchlíkem nebo s osobou bez známého bydliště. Přesto si lze jistě představit méně drastický (nebo spíše přiměřenější) systém vůči osobám s bydlištěm v zahraničí.
78. Kromě toho je ještě těžší odůvodnit takovou úroveň právní ochrany podle unijního práva, vezmeme-li v úvahu jiné režimy přeshraničního doručování písemností. Členské státy jsou například povinny být obzvlášť důsledné při doručování soudních písemností občanské a obchodní povahy do zahraničí podle ustanovení nařízení (ES) č. 1393/2007(37). V rámci tohoto systému, jak byl vyložen Soudním dvorem, mohou mít i menší chyby v doručování soudních písemností, včetně nedoručení formuláře uvedeného v příloze v příslušném jazyce, dalekosáhlé důsledky pro řízení(38).
79. Je jistě pravda, že zatímco doručování občanských a obchodních soudních písemností je harmonizováno, doručování trestních soudních písemností do značné míry harmonizováno není. Jakkoliv je tento argument formálně správný, zdůrazňuje systémovou zvláštnost, kdy existuje vysoká úroveň ochrany doručování občanských soudních písemností, avšak téměř žádná ochrana doručování soudních písemností trestní povahy.
80. Konečně podíváme-li se na věc z pohledu dotčeného členského státu, lze si stejně tak klást otázku, do jaké míry je řešení přijaté ve věci Covaci a ve věci Tranca a případně dále rozpracované a potvrzené touto věcí v zájmu jakéhokoliv členského státu a vykonatelnosti jeho rozhodnutí. Je z pohledu členského státu žádoucí, i) aby hrozilo, že jeho soudní rozhodnutí trestní povahy doručovaná osobám s bydlištěm v jiném členském státě EU uvízla v permanentním právním zapomnění; ii) aby nemohla být vykonatelná nebo aby mohla být kdykoliv znovu otevřena, až se o nich jejich adresáti dozvědí a napadnou je; iii) aby mohly být následné právní kroky přijaté na základě těchto rozhodnutí, ať už trestní, správní nebo občanskoprávní povahy, napadnuty, nebo dokonce prohlášeny za neplatné; iv) aby bylo nepravděpodobné, že tato rozhodnutí budou uznána a vykonána v jiných členských státech, jelikož příslušné orgány těchto vykonávajících členských států mohou trestní rozhodnutí přijatá fakticky v nepřítomnosti a bez vědomí dotčené osoby, která proto nemohla využít právo na obhajobu, zpochybnit(39)? S ohledem na uvedené strukturální problémy není snad v nejlepším zájmu všech členských států, a to i jednajících samostatně, aby přehodnotily pravý původ problému, a to spornou kvalitu doručování písemností, místo toho, aby se snažily pomocí dalších záplat vypořádat se zvláštními okolnostmi další jednotlivé věci?
81. V souhrnu lze konstatovat, že Soudní dvůr pravděpodobně snadno nereviduje (a ani by to neměl dělat) svou judikaturu, zejména judikaturu týkající se otázek, o nichž rozhodl teprve nedávno. Domnívám se však, že projednávaná věc představuje nejzazší mez, kam až může Soudní dvůr zajít při prohlášení vnitrostátní právní úpravy, která je zjevně problematická, pokud jde o právní ochranu občanů EU s bydlištěm v jiných členských státech než Německu, za slučitelnou s unijním právem. Jestliže se před Soudní dvůr budou dostávat další věci tohoto druhu, které autoritativně potvrdí již identifikované problémy a poukáží na další nedostatky celého postupu, může být Soudní dvůr povinen přehodnotit celou oblast judikatury, včetně samotného výchozího předpokladu, tedy že tyto dva režimy doručování lze navzdory značnému rozdílu mezi nimi z hlediska právní ochrany určitým způsobem považovat za „oddělené, avšak rovnocenné“(40). Právní a skutkové důkazy předložené v následujících věcech mohou prokázat, že tyto výchozí předpoklady nemusely být správné. Jedna věc je jasná: nelze dovolit, aby doručování (právní) fikcí změnilo právní ochranu práv občanů EU také ve fikci.
V. Závěry
82. Navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Amtsgericht Kehl (okresní soud v Kehlu, Německo) následovně:
– článek 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se trestní příkaz vydaný proti osobě, která nemá bydliště v dotčeném členském státu, stane pravomocným po doručení zmocněnci pro doručování, i když obviněný o trestním příkazu nevěděl, za podmínky, že: i) je obviněnému trestní příkaz řádně doručen, jakmile se o něm dozví, a je mu navrácena lhůta pro podání odporu a ii) nemůže být trestně odpovědný za nedodržení opatření uložených v trestním příkaze z toho důvodu, že se nesnažil od zmocněnce pro doručování zjistit výsledek předchozího řízení.