ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(druhý senát)

10. listopadu 2011

Věc F‑20/09

Marc Juvyns

v.

Rada Evropské unie

„Veřejná služba – Úředníci – Povýšení – Povyšovací řízení 2008 – Srovnávací přezkum zásluh – Řízení vycházející z hodnotících zpráv za roky 2005 a 2006 – Kritérium míry služební odpovědnosti“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se M. Juvyns domáhá zrušení rozhodnutí Rady nepovýšit žalobce do platové třídy AST 7 v rámci povyšovacího řízení 2008.

Rozhodnutí:      Žaloba se zamítá. Žalobce ponese vlastní náklady řízení a uhradí náklady řízení vynaložené Radou.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Předcházející správní stížnost – Shoda mezi stížností a žalobou – Totožnost předmětu a důvodu – Důvody a argumenty neobsažené ve stížnosti, ale se stížností úzce související – Přípustnost

(Služební řád, články 90 a 91)

2.      Úředníci – Povýšení – Srovnávací přezkum zásluh – Podmínky

(Služební řád, článek 45, příloha XIII, článek 10)

3.      Úředníci – Povýšení – Srovnávací přezkum zásluh – Posuzovací pravomoc správního orgánu – Skutečnosti, které mohou být vzaty v úvahu

(Služební řád, článek 43)

4.      Úředníci – Povýšení – Srovnávací přezkum zásluh – Skutečnosti, které mohou být vzaty v úvahu

(Služební řád, článek 45)

5.      Úředníci – Povýšení – Stížnost nepovýšeného uchazeče – Rozhodnutí o zamítnutí – Povinnost uvést odůvodnění – Působnost

(Služební řád, články 25 a 45)

1.      Pravidlo o shodě mezi předcházející správní stížností a žalobou se může uplatnit pouze v případě, že žaloba mění předmět sporu, který byl uveden ve stížnosti, nebo její důvod, přičemž posledně uvedený pojem „důvod“ sporu je třeba vykládat široce.

Pokud jde o návrhová žádání směřující ke zrušení správního aktu, je třeba „důvodem sporu“ rozumět zpochybnění vnitřní legality napadeného aktu nebo – alternativně – zpochybnění jeho vnější legality.

(viz bod 41)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 1. července 2010, Mandt v. Parlament, F‑45/07, bod 119

2.      Pokud jde o úředníky funkční skupiny AST, článek 10 přílohy XIII služebního řádu stanoví referenční sazby násobení pro stanovení volných pracovních míst pro každý stupeň, které se liší podle jednotlivých služebních postupů. Vzhledem k tomu, že správa je povinna dodržet tyto sazby, orgán oprávněný ke jmenování právem srovnává zásluhy úředníků ve funkční skupině AST výlučně se zásluhami jiných úředníků náležejících do téhož služebního postupu.

V tomto ohledu srovnání zásluh úředníků ve funkční skupině AST podle služebního postupu pro účely řízení o povýšení neporušuje článek 45 služebního řádu, který stanoví srovnávací přezkum v případě všech úředníků způsobilých pro povýšení, jelikož článek 10 přílohy XIII služebního řádu je zvláštním pravidlem, které se odchyluje od obecných ustanovení služebního řádu.

(viz body 42 a 43)

Odkazy:

Soudní dvůr: 22. prosince 2008, Centeno Mediavilla a další v. Komise, C‑443/07 P, bod 107, potvrzující rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. července 2007, Centeno Mediavilla a další v. Komise, T‑58/05, bod 129

3.      I když hodnotící zpráva představuje nezbytné kritérium posouzení vždy, když je posuzována kariéra úředníka za účelem přijetí rozhodnutí o jeho povýšení, článek 43 služebního řádu ukládá, aby hodnotící zprávy byly vypracovány nejméně jednou za dva roky. Vzhledem k tomu, že nestanoví, aby se povyšování uskutečňovalo se stejnou periodicitou jako vypracování hodnotící zprávy, služební řád nevylučuje, aby o povýšení bylo rozhodnuto bez toho, aby orgán oprávněný ke jmenování měl k dispozici nedávnou hodnotící zprávu.

Vzhledem k tomu, že služební řád ani interní pravidla orgánů neukládají, aby vypracování hodnotící zprávy bylo synchronizováno s řízením o povýšení a vzhledem k tomu, že správa požívá širokou posuzovací pravomoc při organizování řízení o povýšení, i když je žádoucí, aby správa usilovala o to, aby disponovala nejnovějšími dostupnými hodnotícími zprávami za účelem rozhodnutí o povýšení, nezohlednění těchto zpráv však není ve výjimečných případech protiprávní, a to zejména tehdy, pokud bylo se všemi úředníky způsobilými pro povýšení zacházeno stejně.

Tak tomu je tím spíše, pokud je tato neexistence hodnotící zprávy výsledkem obvyklého průběhu hodnotícího postupu.

(viz body 45 až 47)

Odkazy:

Soudní dvůr: 17. prosince 1992, Moritz v. Komise, C‑68/91, bod 16

Tribunál: 15. listopadu 2001, Sebastiani v. Komise, T‑194/99, body 45, 46 a 49

4.      S ohledem na omezený počet dostupných rozpočtových míst orgán může právoplatně vzít v rámci řízení o povýšení podpůrně v úvahu dobu, kterou úředník skutečně odpracoval a prioritně povýšit, jsou-l ostatní zásluhy stejné, jiné úředníky, kteří objektivně vykonávali práci soustavněji a jasně tak přispěli ke kontinuitě, a tudíž k zájmu služby v průběhu referenčního období, ve větším rozsahu než žalobce.

Pokud jde v tomto ohledu o zohlednění nepřítomnosti úředníka v rámci řízení o povýšení, správa není povinna vzít rozdílně v úvahu počet dnů dovolené v závislosti na důvodech pro tyto nepřítomnosti.

(viz body 50 a 53)

Odkazy:

Tribunál: 13. dubna 2005, Nielsen v. Rada, T‑353/03, body 76 a 77

5.      I když orgán oprávněný ke jmenování není povinen uvést ve svých rozhodnutích o nepovýšení odůvodnění těchto rozhodnutí, je naproti tomu povinen toto odůvodnění uvést, když zamítá stížnost uchazeče, který nebyl povýšen.

Rozsah povinnosti uvést odůvodnění totiž musí být posuzován v závislosti na konkrétních okolnostech, zejména na obsahu aktu, na povaze uplatňovaných důvodů a na zájmu na získání vysvětlení, který adresát aktu může mít. Pokud se tedy jedná o odůvodnění rozhodnutí přijatého v rámci takového postupu, který se dotýká velkého počtu jednotlivců, jako je řízení o povýšení, nelze po orgánu oprávněném ke jmenování požadovat, aby při zamítnutí stížnosti svoje rozhodnutí odůvodnil nad rámec vytýkaných skutečností uplatňovaných v uvedené stížnosti, zejména tím, že vysvětlí, z jakých důvodů byly zásluhy všech úředníků způsobilých k povýšení významnější než zásluhy stěžovatele.

(viz body 66 a 70)

Odkazy:

Tribunál: 26. ledna 1995, Pierrat v. Soudní dvůr, T‑60/94, body 31 a 32; 27. dubna 1999, Thinus v. Komise, T‑283/97, bod 73; 25. října 2005, Salazar Brier v. Komise, T‑83/03, bod 78; 23. listopadu 2006, Lavagnoli v. Komise, T‑422/04, bod 69

Soud pro veřejnou službu: 8. října 2008, Barbin v. Parlament, F‑81/07, bod 27