ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního rozšířeného senátu)
13. prosince 2018 (*)
[znění opravené usnesením ze dne 21. března 2019]
„Mimosmluvní odpovědnost – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků – Zařazení jména žalobkyně na seznamy osob a subjektů, na které se vztahují omezující opatření, a jeho ponechání na těchto seznamech – Nemajetková újma“
Ve věci T‑559/15,
Post Bank Iran, se sídlem v Teheránu (Írán), zastoupená D. Luffem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené B. Driessenem a M. Bishopem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Evropskou komisí, zastoupenou F. Ronkes Agerbeekem a R. Tricotem, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je návrh založený na článku 268 SFEU směřující k získání náhrady újmy, která žalobkyni údajně vznikla v důsledku přijetí rozhodnutí Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. 2010, L 281, s. 81), nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1), rozhodnutí Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2011, L 319, s. 71), prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2011, L 319, s. 11), a nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2012, L 88, s. 1), jimiž bylo jméno žalobkyně zařazeno na seznamy osob a subjektů, na které se vztahují omezující opatření, a jimiž bylo na těchto seznamech ponecháno,
TRIBUNÁL (první rozšířený senát),
ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, V. Valančius, P. Nihoul, J. Svenningsen a U. Öberg, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: N. Schall rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. března 2018,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Projednávaná věc spadá do oblasti omezujících opatření zavedených za účelem vyvinutí tlaku na Íránskou islámskou republiku, aby ukončila jaderné činnosti, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).
2 Žalobkyně, Post Bank Iran, je společností založenou podle íránského práva, která vykonává činnosti poštovní banky.
3 Dne 9. června 2010 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci 1929 (2010), jejímž účelem bylo rozšířit působnost omezujících opatření uložených dřívějšími rezolucemi 1737 (2006) ze dne 27. prosince 2006, 1747 (2007) ze dne 24. března 2007 a 1803 (2008) ze dne 3. března 2008 a zavést další omezující opatření vůči Íránské islámské republice.
4 Rozhodnutím Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. 2010, L 195, s. 39) bylo jméno žalobkyně zařazeno na seznam obsažený v příloze II uvedeného rozhodnutí.
5 Jméno žalobkyně bylo poté zapsáno do seznamu obsaženého v příloze V nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2007, L 103, s. 1).
6 Zápis jména žalobkyně na seznam uvedený v bodě 5 výše nabyl účinku k datu vyhlášení prováděcího nařízení Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 195, s. 25), v Úředním věstníku Evropské unie, tedy dne 27. července 2010. Tento zápis vedl ke zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů žalobkyně (dále jen „omezující opatření“).
7 Zápis jména žalobkyně na seznamy uvedené v bodech 4 a 5 výše byl odůvodněn následovně:
„[Žalobkyně], původně domácí banka, se dnes podílí na mezinárodním obchodu Íránu. Jedná jménem banky Sepah (uvedené v rezoluci [Rady bezpečnosti] 1747), provádí její transakce a kryje souvislost mezi bankou Sepah a uvedenými transakcemi s cílem obcházet sankce. V roce 2009 [žalobkyně] zprostředkovala jménem banky Sepah operace mezi íránským obranným průmyslem a příjemci v zahraničí. Zprostředkovala obchody s krycími společnostmi severokorejské Tranchon Commercial Bank, známé zprostředkováním obchodů mezi Íránem a KLDR ([Korejská lidově demokratická republika]) v souvislosti se šířením zbraní a materiálu.“
8 Dopisem ze dne 29. července 2010 informovala Rada Evropské Unie žalobkyni o zápisu jejího jména na seznamy uvedené v bodech 4 a 5 výše. K příloze dopisu byla připojena kopie těchto posledně uvedených aktů.
9 Dopisem ze dne 12. září 2010 požádala žalobkyně Radu o přezkoumání zařazení svého jména na dotčené seznamy s ohledem na informace, které jí sdělila.
10 Rozhodnutím 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010 o změně rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 81) Rada po přezkoumání situace žalobkyně ponechala s okamžitým účinkem její jméno na seznamu obsaženém v příloze II rozhodnutí 2010/413, a to z následujících důvodů:
„[Žalobkyně], původně domácí banka, se dnes podílí na mezinárodním obchodu Íránu. Jedná jménem banky Sepah (uvedené v rezoluci [Rady bezpečnosti] 1747), provádí její transakce a kryje souvislost mezi bankou Sepah a transakcemi s cílem obcházet sankce. V roce 2009 [žalobkyně] zprostředkovala jménem banky Sepah obchody mezi íránským obranným průmyslem a příjemci v zámoří. Zprostředkovala obchody s krycí společností severokorejské banky Tranchon Commercial Bank, známé zprostředkováním obchodů mezi Íránem a KLDR v souvislosti se šířením zbraní a materiálu.“
11 V souvislosti s přijetím nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a zrušení nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1) bylo jméno žalobkyně s účinkem k 27. říjnu 2010 zapsáno na seznam obsažený v příloze VIII uvedeného nařízení.
12 Dopisem ze dne 28. října 2010, který byl žalobkyni doručen dne 29. října 2010, ji Rada informovala, že se na ni po přezkoumání její situace s ohledem na připomínky obsažené v dopise ze dne 12. září 2010 musí i nadále vztahovat omezující opatření.
13 Dopisem ze dne 28. prosince 2010 žalobkyně popřela skutečnosti, které proti ní uvedla Rada. K využití svého práva na obranu požádala o přístup ke spisu.
14 Návrhem podaným kanceláři Tribunálu dne 7. ledna 2011 podala žalobkyně žalobu, kterou se domáhala zejména zrušení seznamů uvedených v bodech 4 a 5 výše v rozsahu, v němž se jí dotýkají. Tato žaloba byla zapsána pod číslem T‑13/11.
15 Dopisem ze dne 22. února 2011 poskytla Rada žalobkyni výňatky, které se jí týkají, pocházející z návrhů na zápis předaných členskými státy, které byly obsaženy v průvodních poznámkách označených čísly 13413/10 EXT 5, 13414/10 EXT 5 a 6723/11.
16 Dopisem ze dne 29. července 2011 žalobkyně znovu zpochybnila existenci jednání, které jí vytýkala Rada.
17 Rozhodnutím 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2011, L 319, s. 71), a prováděcím nařízením (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2011, L 319, s. 11), ponechala Rada po přezkoumání situace žalobkyně její jméno s účinkem k 1. prosinci 2011 na seznamu v příloze II rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, a s účinkem ke 2. prosinci 2011 na seznamu v příloze VIII nařízení č. 961/2010.
18 Dopisem ze dne 5. prosince 2011 informovala Rada žalobkyni, že se na ni musí i nadále vztahovat omezující opatření.
19 Dopisem ze dne 13. ledna 2012 požádala žalobkyně znovu o přístup ke spisu.
20 Rozhodnutí Rady 2012/35/SZBP ze dne 23. ledna 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2012, L 19, s. 22), vstoupilo v platnost dnem svého přijetí. Jeho čl. 1 bod 7 pozměnil od tohoto posledně uvedeného data článek 20 rozhodnutí 2010/413 a doplnil zejména nové kritérium vycházející z podpory, zejména finanční, poskytnuté íránské vládě.
21 Dopisem ze dne 21. února 2012 předala Rada žalobkyni dokumenty týkající se „rozhodnutí […] ze dne 1. prosince 2011 ponechat [vůči ní] v platnosti omezující opatření“.
22 V souvislosti s přijetím nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2012, L 88, s. 1) bylo do čl. 23 odst. 2 písm. d) uvedeného nařízení doplněno nové kritérium vycházející z podpory, zejména finanční, íránské vládě. Kromě toho bylo jméno žalobkyně s účinkem od 24. března 2012 zařazeno ze stejných důvodů, které již byly uvedeny v bodě 10 výše, na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012 (dále jen, spolu se seznamy obsaženými v příloze II rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, a v příloze VIII nařízení č. 961/2010, „sporné seznamy“).
23 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 4. června 2012 upravila žalobkyně svá návrhová žádání ve věci T‑13/11, aby se vztahovala na zrušení všech sporných seznamů, v rozsahu, v němž se jí dotýkají.
24 Rozsudkem ze dne 6. září 2013, Post Bank Iran v. Rada (T‑13/11, nezveřejněný, EU:T:2013:402) Tribunál mimo jiné zrušil sporné seznamy v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, z důvodu, že nejsou podložené důkazy. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku nebyl podán opravný prostředek, stal se konečným a nabyl právní moci.
25 Rozhodnutím 2013/661/SZBP ze dne 15. listopadu 2013, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2013, L 306, s. 18), a prováděcím nařízením (EU) č. 1154/2013 ze dne 15. listopadu 2013, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. 2013, L 306, p. 3), ponechala Rada v platnosti omezující opatření přijatá vůči žalobkyni na základě nového kritéria vycházejícího z podpory, zejména pak finanční, poskytované íránské vládě. Tyto akty vstoupily v platnost dne 16. listopadu 2013, který byl dnem jejich vyhlášení v Úředním věstníku.
26 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 29. ledna 2014 podala žalobkyně žalobu znějící na zrušení aktů ze dne 15. listopadu 2013, jimiž byla ponechána v platnosti vůči ní přijatá omezující opatření. Tato žaloba byla zapsána pod číslem T‑68/14.
27 Rozsudkem ze dne 3. května 2016, Post Bank Iran v. Rada (T‑68/14, nezveřejněný, EU:T:2016:263), Tribunál žalobu zamítl a uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
28 Dopisem ze dne 25. července 2015 předložila žalobkyně Radě předběžnou žádost o náhradu újmy, kterou údajně utrpěla z důvodu omezujících opatření přijatých vůči ní na základě prováděcího nařízení č. 668/2010 a rozhodnutí 2010/413. Rada na tento dopis neodpověděla.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
29 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 25. září 2015 podala žalobkyně projednávanou žalobu. Věc byla přidělena prvnímu senátu Tribunálu z důvodu, že věci spolu souvisejí.
30 Dne 2. února 2016 předložila Rada žalobní odpověď.
31 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 16. března 2016 podala Evropská komise návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady.
32 Rada dne 12. dubna, jakož i žalobkyně dne 4. května 2016 podaly svá vyjádření k návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení.
33 Rozhodnutím předsedkyně prvního senátu Tribunálu ze dne 18. května 2016 přijatým podle čl. 144 odst. 4 jednacího řádu Tribunálu byl Komisi povolen vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník.
34 Dne 27. května 2016 předložila žalobkyně repliku.
35 Dne 22. července 2016 předložila Rada dupliku.
36 Dne 19. července 2016 předložila Komise spis vedlejšího účastníka řízení. K tomuto spisu předložily Rada dne 7. září a žalobkyně dne 13. října 2016 vyjádření.
37 Na návrh soudkyně zpravodajky přijal Tribunál (první senát) organizační procesní opatření, které spočívalo ve vyslechnutí účastnic řízení k případnému přerušení řízení do doby, než bude vydáno rozhodnutí Soudního dvora, jímž bude ukončeno řízení ve věci C‑45/15 P, Safa Nicu Sepahan v. Rada. Účastnice původního řízení k tomu podaly svá vyjádření ve stanovené lhůtě.
38 Vzhledem k tomu, že se změnilo složení senátů Tribunálu, byla soudkyně zpravodajka přidělena podle čl. 27 odst. 5 jednacího řádu k prvnímu senátu, jemuž tudíž byla tato věc přidělena.
39 S ohledem na vyjádření hlavních účastnic řízení rozhodla předsedkyně prvního senátu Tribunálu rozhodnutím ze dne 10. října 2016 o přerušení řízení v této věci.
40 Po vyhlášení rozsudku ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), přijal Tribunál (první senát) na návrh soudkyně zpravodajky organizační procesní opatření spočívající ve vyslechnutí účastnic řízení k důsledkům, které z uvedeného rozsudku vyvozují pro účely této věci. Hlavní účastnice řízení se v tomto ohledu vyjádřily ve stanovené lhůtě. Žalobkyně ve svém vyjádření zejména uvedla, že bere zpět svá návrhová žádání na náhradu škody v rozsahu, v němž se týkají náhrady majetkové újmy.
41 Žádná z hlavních účastnic řízení nepožádala ve stanovené lhůtě o konání ústního jednání v souladu s čl. 106 odst. 1 jednacího řádu.
42 Dne 15. prosince 2017 rozhodl Tribunál na základě článku 28 jednacího řádu a na návrh prvního senátu o předání projednávané věci rozšířenému soudnímu kolegiu.
43 Na návrh soudkyně zpravodajky rozhodl Tribunál o zahájení ústní části řízení, o vyžádání si vyjádření hlavních účastnic řízení k případnému spojení projednávané věci s věcí T‑558/15, Iran Insurance v. Rada, pro účely ústní části řízení a o položení některých otázek účastnicím řízení. Účastnice řízení těmto žádostem vyhověly ve stanovených lhůtách.
44 Rozhodnutím ze dne 9. února 2018 rozhodla předsedkyně prvního senátu Tribunálu spojit pro účely ústní části řízení tuto věc a věc T‑558/15.
45 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 20. března 2018. Ve svých odpovědích žalobkyně zejména konkretizovala protiprávnost konstatovanou v rozsudku ze dne 6. září 2013, Post Bank Iran v. Rada (T‑13/11, nezveřejněný, EU:T:2013:402), jehož se dovolávala na podporu svého návrhu na náhradu újmy, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.
46 Po změně svých návrhových žádání (viz bod 40 výše) žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– uložil Radě, aby jí nahradila nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 eur, která jí měla být způsobena protiprávním zápisem jejího jména na sporné seznamy mezi červencem 2010 a listopadem 2013 na základě rozhodnutí 2010/644, nařízení č. 961/2010, rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
47 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl, a to zčásti z důvodu neexistující pravomoci k jejímu projednání, a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
48 Komise navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu.
Právní otázky
K pravomoci Tribunálu k projednání žaloby
49 [Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 21. března 2019] Rada v duplice uvádí, že v rozsahu, v němž žalobkyně založila svůj návrh na náhradu újmy na protiprávnosti zápisu svého jména na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, nemá Tribunál pravomoc o této žalobě rozhodnout, jelikož čl. 275 druhý pododstavec SFEU nepřiznává Tribunálu pravomoc rozhodnout o žalobě na náhradu škody založené na protiprávnosti aktu, který spadá do společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP).
50 V písemných odpovědích na otázky Tribunálu (bod 43 výše) žalobkyně tvrdí, že námitka Rady je nepřípustná, jelikož je podána opožděně a není v rozsahu, v němž byly akty SZBP v projednávaném případě provedeny, založena na nařízeních přijatých na základě článku 215 SFEU.
51 V této souvislosti je nutné připomenout, že námitka nepřípustnosti, která byla vznesena ve fázi dupliky, byť mohla být vznesena od stadia žalobní odpovědi, musí být považována za opožděnou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. února 2016, Jannatian v. Rada, T‑328/14, nezveřejněný, EU:T:2016:86, bod 29). Tato námitka nepřípustnosti, která mohla být vznesena Radou ve stadiu žalobní odpovědi, je opožděná a jako taková je nepřípustná.
52 Podle článku 129 jednacího řádu však Tribunál může kdykoli bez návrhu po vyslechnutí hlavních účastníků řízení rozhodnout o tom, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení, mezi nimiž podle judikatury figuruje pravomoc soudu Evropské unie projednat žalobu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. března 1980, Ferriera Valsabbia a další v. Komise, 154/78, 205/78, 206/78, 226/78 až 228/78, 263/78, 264/78, 31/79, 39/79, 83/79 a 85/79, EU:C:1980:81, bod 7, a ze dne 17. června 1998, Svenska Journalistförbundet v. Rada, T‑174/95, EU:T:1998:127, bod 80).
53 Z článku 24 odst. 1 druhého pododstavce šesté věty SEU a článku 275 prvního pododstavce SFEU přitom vyplývá, že Soudní dvůr nemá v zásadě pravomoc ve vztahu k ustanovením primárního práva o společné zahraniční a bezpečnostní politice a aktům přijatým na jejich základě. Pouze výjimečně, podle druhého pododstavce článku 275 SFEU mají unijní soudy pravomoc v oblasti SZBP. Tato pravomoc zahrnuje kontrolu dodržování článku 40 SEU a rozhodování o žalobách na neplatnost podaných jednotlivci za podmínek stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci proti omezujícím opatřením přijatým Radou v rámci SZBP. Naopak čl. 275 druhý pododstavec SFEU nepřiznává Soudnímu dvoru Evropské unie žádnou pravomoc k projednání jakékoli žaloby na náhradu škody (rozsudek ze dne 18. února 2016, Jannatian v. Rada, T‑328/14, nezveřejněný, EU:T:2016:86, bod 30).
54 Z toho vyplývá, že žaloba na náhradu újmy, která byla údajně způsobena přijetím aktu v oblasti SZBP, nespadá do pravomoci Tribunálu (rozsudek ze dne 18. února 2016, Jannatian v. Rada, T‑328/14, nezveřejněný, EU:T:2016:86, bod 31).
55 Tribunál vždy uznal svoji pravomoc k projednání žaloby na náhradu újmy údajně vzniklé osobě nebo subjektu z důvodu omezujících opatření, která byla vůči nim přijata podle článku 215 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, nezveřejněný, EU:T:2007:207, body 232 až 251, a ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, body 45 až 149).
56 V projednávaném případě byla omezující opatření přijatá vůči žalobkyni na základě rozhodnutí 2010/644 a rozhodnutí 2011/783 provedena nařízením č. 961/2010, prováděcím nařízením č. 1245/2011 a nařízením č. 267/2012, jež byla přijata podle článku 215 SFEU.
57 Z toho vyplývá, že Tribunál sice nemá pravomoc projednat žalobu podanou žalobkyní na náhradu škody v rozsahu, v němž směřuje k náhradě újmy, která jí údajně vznikla v důsledku omezujících opatření přijatých vůči ní v rozhodnutí 2010/644 a rozhodnutí 2011/783, avšak má pravomoc projednat takovou žalobu v rozsahu, v němž směřuje k náhradě újmy, která jí měla být způsobena v důsledku provedení uvedených opatření nařízením č. 961/2010, prováděcím nařízením č. 1245/2011 a nařízením č. 267/2012 (dále jen „sporné akty“).
58 Projednávanou žalobu je tedy třeba zkoumat pouze v tom rozsahu, v němž směřuje k náhradě újmy, která žalobkyni údajně vznikla v důsledku skutečnosti, že omezující opatření přijatá vůči ní v rozhodnutí 2010/644 a rozhodnutí 2011/783 byla provedena spornými akty.
K přípustnosti žaloby
59 Aniž vznáší námitku samostatným podáním, Komise tvrdí, že projednávaná žaloba byla v rozsahu, v němž směřuje k náhradě újmy, která vznikla před 25. říjnem 2010, vzhledem k datu jejího podání, a to dne 25. září 2015, podána po pětileté lhůtě stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie. V souladu s judikaturou musí být tedy projednávaná žaloba prohlášena za částečně nepřípustnou. Podle tvrzení Komise lze částečné promlčení žaloby zkoumat bez návrhu jako nepominutelnou podmínku řízení.
60 Rada má za to, že otázka promlčení v projednávaném případě podle všeho nevyvstává, jelikož žalobkyně požaduje náhradu újmy pouze za zařazení jejího jména na sporné seznamy po 25. září 2010. Rada nicméně uvádí, že kdyby k promlčení došlo, mohlo by k němu být přihlédnuto i bez návrhu jakožto k nepominutelné podmínce řízení.
61 Žalobkyně navrhuje, aby byla námitka nepřípustnosti zamítnuta jako nepřípustná, a tvrdí, že ji Tribunál nemůže zkoumat z úřední povinnosti, neboť se nejedná o nepominutelnou podmínku řízení. Tato námitka nepřípustnosti není každopádně opodstatněná. Žalobkyně dodává, že tato otázka promlčení pozbyla jakéhokoli významu v důsledku zpětvzetí návrhu na náhradu majetkové újmy.
62 Pokud jde o projednávanou námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí, je třeba uvést, že návrhová žádání Rady, jimiž se domáhá zamítnutí projednávané žaloby, nespočívají na částečném promlčení nároku, který je základem této žaloby. Podle čl. 40 čtvrtého pododstavce a čl. 53 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i čl. 142 odst. 1 jednacího řádu nemohou mít návrhová žádání obsažená v návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení jiný předmět než úplnou či částečnou podporu návrhového žádání jednoho z hlavních účastníků řízení. Kromě toho musí vedlejší účastník řízení přijmout podle čl. 142 odst. 3 jednacího řádu stav řízení, jaký je v době jeho vstupu do něj.
63 Z toho vyplývá, že vedlejší účastník řízení není v postavení, aby mohl vznést nezávisle námitku nepřípustnosti, a Tribunál tedy nemá povinnost zkoumat důvody vznesené jen jím, které nemají povahu nepominutelné podmínky řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, EU:C:1993:111, bod 22, a ze dne 3. července 2007, Au Lys de France v. Komise, T‑458/04, nezveřejněný, EU:T:2007:195, bod 32).
64 Kromě toho již bylo rozhodnuto, že v rozsahu, v němž se žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie řídí, na základě článku 340 SFEU, obecnými zásadami společnými právním řádům členských států a v němž ze srovnání právních systému členských států vyplývá, že soud obecně až na několik málo výjimek nemůže vznést bez návrhu důvod vycházející z promlčení žaloby, není namístě zkoumat z úřední povinnosti otázku případného promlčení předmětné žaloby (rozsudky ze dne 30. května 1989, Roquette frères v. Komise, 20/88, EU:C:1989:221, body 12 a 13, a ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 51).
65 V důsledku toho je namístě zamítnout námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí jako nepřípustnou.
K přípustnosti důkazů předložených v příloze ve stadiu repliky
66 V duplice navrhuje Rada podporovaná Komisí, aby byly jako opožděné, a tudíž nepřípustné, zamítnuty důkazy předložené v přílohách R.1 až R.15 repliky. Tvrdí, že tyto důkazy mohly a měly být v souladu s judikaturou předloženy ve stadiu žaloby.
67 Ve svých písemných odpovědích na otázky Tribunálu (viz bod 43 výše) Rada s Komisí uznávají, že z důvodu změny návrhových žádání žaloby (viz bod 40 výše) již není nezbytné rozhodovat o přípustnosti důkazů předložených v přílohách R.2 až R.15 repliky, které se týkají pouze majetkové újmy údajně způsobené žalobkyni.
68 Rovněž žalobkyně připouští, že z důvodu změny svých návrhových žádání (viz bod 40 výše) je námitka nepřípustnosti nadále relevantní pouze ve vztahu k příloze R.1 repliky. Navrhuje zamítnutí námitky nepřípustnosti z důvodu, že příloha R.1 repliky obsahuje dodatečné důkazy týkající se skutkového stavu, který je již dobře doložen v žalobě a jsou nezbytné k vyvrácení argumentů uvedených Radou v žalobní odpovědi. Rada mohla podle jejího názoru plně využít svých práv na obranu ve vztahu k těmto důkazům v duplice. Rovněž Komise měla podle tvrzení žalobkyně možnost uvedené důkazy ověřit a posoudit.
69 Z pozměněných návrhových žádání žalobkyně v projednávaném případě vyplývá, že předmětem projednávané žaloby je návrh na náhradu nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěla v důsledku přijetí sporných aktů Radou. Jedná se tedy o žalobu, kterou se žalobkyně snaží dosáhnout plnění z mimosmluvní odpovědnosti Unie.
70 Podle ustálené judikatury je přitom na žalující straně, aby v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti předložila unijnímu soudu důkazy za účelem prokázání, že škoda, kterou měla údajně utrpět, skutečně existuje, a v jakém rozsahu [viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, Zafeiropoulos v. Cedefop, T‑537/12, nezveřejněný, EU:T:2016:36, bod 91 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 26. dubna 2016, Strack v. Komise, T‑221/08, EU:T:2016:242, bod 308 (nezveřejněný)].
71 Je pravda, že unijní soud uznal, že v určitých případech, zejména pokud je složité vyčíslit údajnou újmu, není nezbytné upřesnit v žalobě přesný rozsah ani vyčíslit výši požadované náhrady (viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Inalca a Cremonini v. Komise, C‑460/09 P, EU:C:2013:111, bod 104 a citovaná judikatura).
72 Žaloba v této věci byla podána dne 25. září 2015. V této žalobě žalobkyně vyčíslila nemajetkovou újmu, kterou údajně utrpěla, na základě důkazů připojených v příloze k uvedené žalobě.
73 Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 76 písm. f) jednacího řádu, který vstoupil v platnost dne 1. července 2015 a použije se tedy na projednávanou žalobu, musí každá žaloba obsahovat popřípadě důkazy a důkazní návrhy.
74 Kromě toho čl. 85 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že důkazy a důkazní návrhy se předkládají v rámci první výměny spisů účastníků řízení. Druhý odstavec stejného článku doplňuje, že hlavní účastníci řízení mohou v replice a duplice předložit nebo navrhnout na podporu své argumentace další důkazy za podmínky, že je toto prodlení odůvodněné. V tomto posledně uvedeném případě podle čl. 85 odst. 4 jednacího řádu Tribunál rozhodne o přípustnosti předložených či navržených důkazů poté, co se k nim ostatní účastníci řízení měli příležitost vyjádřit.
75 Protidůkazy a rozšíření původních důkazních návrhů v důsledku protidůkazu protistrany nejsou dotčeny pravidlem prekluze stanoveným v čl. 85 odst. 1 jednacího řádu [viz rozsudek ze dne 22. června 2017, Biogena Naturprodukte v. EUIPO (ZUM wohl), T‑236/16, EU:T:2017:416, bod 17 a citovaná judikatura].
76 Z judikatury k použití pravidla prekluze upraveného v čl. 85 odst. 1 jednacího řádu vyplývá, že účastníci řízení musí prodlení s předložením svých nových důkazů nebo důkazních návrhů odůvodnit (rozsudek ze dne 18. září 2008, Angé Serrano a další v. Parlament, T‑47/05, EU:T:2008:384, bod 54) a že unijní soud má pravomoc zkoumat opodstatněnost důvodu prodlení předloženého s těmito důkazy nebo těmito důkazními návrhy a případně jejich obsah, jakož i pravomoc je vyloučit, pokud toto opožděné předložení není právně dostačujícím způsobem odůvodněné nebo opodstatněné (rozsudky ze dne 14. dubna 2005, Gaki-Kakouri v. Soudní dvůr, C‑243/04 P, nezveřejněný, EU:C:2005:238, bod 33, a ze dne 18. září 2008, Angé Serrano a další v. Parlament, T‑47/05, EU:T:2008:384, bod 56).
77 Bylo již rozhodnuto, že opožděné předložení důkazů nebo důkazních návrhů jedním z účastníků řízení může být za účelem dodržení zásady kontradiktornosti odůvodněno skutečností, že tento účastník nemohl mít tyto důkazy dříve k dispozici, nebo pokud opožděné předložení důkazů protistrany odůvodňuje, aby byl spis doplněn (rozsudky ze dne 14. dubna 2005, Gaki-Kakouri v. Soudní dvůr, C‑243/04 P, nezveřejněný, EU:C:2005:238, bod 32, a ze dne 18. září 2008, Angé Serrano a další v. Parlament, T‑47/05, EU:T:2008:384, bod 55).
78 V projednávané věci předložila žalobkyně na podporu návrhu na náhradu tvrzené nemajetkové újmy několik důkazů v příloze R.1 repliky, aniž přesně odůvodnila prodlení s jejich předložením.
79 V rozsahu, v němž žalobkyně ve svých odpovědích na otázky Tribunálu (viz bod 43 výše) tvrdila, že příloha R.1 repliky obsahuje dodatečné důkazy ohledně skutkového stavu, který již byl dobře doložen v žalobě, musí být toto odůvodnění zamítnuto jako irelevantní, jelikož pouhá okolnost, že skutečnosti již údajně byly prokázány, nemůže odůvodnit opožděné předložení nových důkazů.
80 Stran tvrzení žalobkyně v těchto stejných odpovědích, že příloha R.1 repliky obsahuje důkazy, které jsou nezbytné k vyvrácení argumentů uvedených Radou v žalobní odpovědi, je třeba uvést, že důkazy obsažené v uvedené příloze předložila žalobkyně pouze za tím účelem, aby v souladu s judikaturou citovanou v bodě 70 výše prokázala skutečnou existenci a rozsah tvrzené nemajetkové újmy, jak byla vyčíslena v žalobě, a nikoli k vyvrácení důkazů, které předložila Rada v příloze k uvedené žalobní odpovědi. Skutečnost, že v této žalobní odpovědi Rada argumentovala, že žalobkyně dostatečně právně neprokázala skutečnou existenci a rozsah údajně vzniklé újmy, nelze považovat za protidůkaz ve smyslu judikatury citované v bodě 75 výše a neumožňuje dospět k závěru, že důkazy uvedené v příloze R.1 repliky představují rozšíření důkazních návrhů v důsledku důkazu protistrany, ani mít za to, že jejich opožděné předložení je tedy odůvodněné nezbytností odpovědět na argumenty Rady a zajistit dodržení zásady kontradiktornosti.
81 Z toho vyplývá, že důkazy předložené v příloze R.1 repliky musí být odmítnuty jako nepřípustné a nebude k nim tedy ve stadiu posuzování merita žaloby přihlédnuto.
K věci samé
82 Článek 340 druhý pododstavec SFEU stanoví, že „[v] případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce“. Z ustálené judikatury plyne, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU za protiprávní jednání jejích orgánů je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou protiprávnost jednání vytýkaného orgánům, skutečná existence újmy a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a tvrzenou újmou (viz rozsudek ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, EU:C:2008:476, bod 106 a citovaná judikatura; rozsudky ze dne 11. července 2007, Schneider Electric v. Komise, T‑351/03, EU:T:2007:212, bod 113, a ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 47).
83 Žalobkyně na podporu projednávané žaloby tvrdí, že výše uvedené tři podmínky jsou v projednávaném případě splněny.
84 Rada podporovaná Komisí navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta jako neopodstatněná z důvodu, že žalobkyně nesplnila povinnost prokázat, že jsou v projednávaném případě splněny všechny podmínky pro založení mimosmluvní odpovědnosti Unie.
85 Podle ustálené judikatury jsou podmínky pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU, které již byly uvedeny výše v bodě 82, kumulativní (rozsudek ze dne 7. prosince 2010, Fahas v. Rada, T‑49/07, EU:T:2010:499, body 92 a 93, a usnesení ze dne 17. února 2012, Dagher v. Rada, T‑218/11, nezveřejněné, EU:T:2012:82, bod 34). Z toho vyplývá, že není-li jedna z těchto podmínek splněna, musí být žaloba v plném rozsahu zamítnuta (rozsudek ze dne 26. října 2011, Dufour v. ECB, T‑436/09, EU:T:2011:634, bod 193).
86 V projednávaném případě je tedy třeba ověřit, zda žalobkyně podala v souladu se svou povinností důkaz o protiprávnosti jednání, které Radě vytýká, tedy přijetí sporných aktů, skutečné existenci nemajetkové újmy, která jí údajně vznikla, a o existenci příčinné souvislosti mezi uvedeným přijetím a újmou, kterou tvrdí.
K tvrzené protiprávnosti
87 Žalobkyně tvrdí, že podmínka týkající se protiprávnosti jednání orgánu je splněna, neboť přijetí sporných aktů představuje dostatečně závažné porušení právní normy – jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům – ze strany Rady, které může podle judikatury vést ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie.
88 V této souvislosti žalobkyně uvádí, že zápis a ponechání jejího jména na sporných seznamech na základě sporných aktů jsou zjevně protiprávní, jak rozhodl Tribunál v rozsudku ze dne 6. září 2013, Post Bank Iran v. Rada (T‑13/11, nezveřejněný, EU:T:2013:402). Kromě toho tvrdí, že právní ustanovení, která byla v projednávaném případě porušena, jsou určena zejména k ochraně individuálních zájmů dotčených osob a subjektů, kterým přiznávají práva (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, body 57 a 58).
89 Podle tvrzení žalobkyně představuje dostatečně závažné porušení těchto ustanovení skutečnost, když Rada zařadí či ponechá jméno určité osoby na seznamech, přestože nemá k dispozici informace či důkazy, které by z právního hlediska dostatečně prokazovaly opodstatněnost přijatých omezujících opatření (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, body 59, 63 a 68). V projednávaném případě přijala Rada sporné akty, jejichž účinkem bylo, že mezi červencem 2010 a listopadem 2013 byla vůči ní přijata omezující opatření, aniž bylo jakkoli prokázáno jí přičítané jednání.
90 Rada podle názoru žalobkyně rovněž nemůže tvrdit, že ustanovení, která porušila, jsou vágní, dvojznačná a ne velmi jasná, neboť v době, kdy byly přijaty sporné akty, bylo jasné, že Rada bude muset na podporu omezujících opatření, která přijme, předložit důkazy.
91 Rada podporovaná Komisí nezpochybňuje protiprávnost sporných aktů, ale má za to, že tato protiprávnost nemůže vést ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, jelikož nepředstavuje dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům. Takové porušení by bylo možné konstatovat pouze tehdy, kdyby bylo v souladu s judikaturou prokázáno, že Rada závažně a zjevně porušila meze svého prostoru pro uvážení, k čemuž v projednávaném případě nedošlo.
92 V rozsudku ze dne 6. září 2013, Post Bank Iran v. Rada (T‑13/11, nezveřejněný, EU:T:2013:402), Tribunál konstatoval, že sporné akty jsou protiprávní.
93 Je však třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Tribunálu nepostačuje konstatování protiprávnosti právního aktu – i když je tato protiprávnost politováníhodná – k tomu, aby byla splněna podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie založené na protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům (rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 50; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 6. března 2003, Dole Fresh Fruit International v. Rada a Komise, T‑56/00, EU:T:2003:58, body 72 až 75, a ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2011:687, bod 31). Pokud případně dojde ke zrušení jednoho či více aktů Rady, na základě nichž měla žalobkyni vzniknout újma, a to i pokud k takovému zrušení dojde rozsudkem Tribunálu vydaným před podáním žaloby na náhradu škody, není to nevyvratitelný důkaz dostatečně závažného porušení na straně tohoto orgánu umožňujícího konstatovat ipso jure mimosmluvní odpovědnost Unie (rozsudek ze dne 13. prosince 2017, HTTS v. Rada, T‑692/15, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2017:890, bod 48).
94 Podmínka týkající se existence protiprávního jednání unijních orgánů vyžaduje dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznat jednotlivcům práva (viz rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 29 a citovaná judikatura).
95 Cílem požadavku dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům, je bez ohledu na povahu dotčeného protiprávního aktu předejít tomu, aby riziko, že bude nutné odškodnit újmu tvrzenou dotyčnými osobami, narušilo schopnost dotyčného orgánu plně vykonávat své pravomoci v obecném zájmu jak v rámci jeho normativní činnosti nebo jeho hospodářskopolitických rozhodnutí, tak v oblasti jeho správní pravomoci, aniž přitom budou jednotlivci zatíženi důsledky závažných a neomluvitelných nesplnění povinností (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2011:687, bod 34 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 51).
96 Po identifikaci právních norem, na jejichž porušení žalobkyně v projednávaném případě poukazuje, bude třeba zaprvé zkoumat, zda je předmětem těchto norem přiznání práv jednotlivcům, a zadruhé, zda se Rada dopustila jejich dostatečně závažného porušení.
– K právním normám, jejichž porušení je namítáno
97 Při jednání žalobkyně v rámci odpovědi na ústní otázky Tribunálu ohledně norem, jejichž porušení bylo konstatováno v rozsudku ze dne 6. září 2013, Post Bank Iran v. Rada (T‑13/11, nezveřejněný, EU:T:2013:402), upřesnila, že odkazuje pouze na konstatování v bodech 133 a 134 uvedeného rozsudku, podle kterého nejsou sporné akty opodstatněné v rozsahu, v němž použily kritérium „pomoci“ poskytnuté osobě nebo subjektu, jejichž jméno bylo zapsáno na seznamech, při porušování nebo obcházení omezujících opatření, neboť nebyly podloženy důkazy a porušovaly čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413, čl. 16 odst. 2 písm. b) nařízení č. 961/2010, jakož i čl. 23 odst. 2 písm. b) nařízení č. 267/2012.
– K otázce, zda je předmětem právních norem, jejichž porušení je namítáno, přiznání práv jednotlivcům
98 Z judikatury vyplývá, že základním předmětem ustanovení, která obsahují a jež taxativně uvádějí podmínky, za nichž lze přijmout omezující opatření, je ochrana individuálních zájmů osob a subjektů, které mohou být těmito opatřeními dotčeny, omezením případů, ve kterých se na ně mohou právoplatně použít (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 57; viz rovněž v tomto smyslu a obdobně rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2011:687, bod 51).
99 Taková ustanovení tak zaručují ochranu individuálních zájmů osob a subjektů, které by mohly být dotčeny omezujícími opatřeními, a proto je třeba je považovat za právní pravidla, jejichž předmětem je přiznání práv jednotlivcům. Pokud totiž nejsou dotčené hmotněprávní podmínky splněny, má dotyčná osoba nebo subjekt právo, aby nebyl omezujícím opatřením podroben. Takové právo nezbytně znamená, že se osoba nebo subjekt, jenž je podroben omezujícím opatřením za podmínek nestanovených dotčenými ustanoveními, může domáhat náhrady za škodlivé následky těchto opatření, jestliže se prokáže, že se jejich uplatnění odvíjí od dostatečně závažného porušení Radou použitých hmotněprávních norem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 58; v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2011:687, bod 52 a citovaná judikatura).
100 Z toho vyplývá, že pravidla, na jejichž porušení žalobkyně poukazuje v projednávaném případě, jsou právními normami přiznávajícími práva jednotlivcům, mezi něž patří žalobkyně, jakožto osoba, na kterou se vztahují sporné akty.
– K otázce, zda se Rada dopustila dostatečně závažného porušení právních norem, jejichž porušení je namítáno
101 Soudní dvůr již dříve upřesnil, že k dostatečně závažnému porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům, dojde, překročí-li dotyčný orgán zjevně a závažným způsobem meze, kterými je ohraničena jeho posuzovací pravomoc, přičemž skutečnosti, ke kterým je třeba v tomto ohledu přihlédnout, jsou zejména míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který toto pravidlo ponechává unijnímu orgánu (viz rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 30 a citovaná judikatura).
102 Z judikatury vyplývá, že pokud tento orgán disponuje pouze značně omezeným nebo nedisponuje vůbec žádným prostorem pro uvážení, může k prokázání existence dostatečně závažného porušení postačovat pouhé porušení unijního práva (viz rozsudek ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, nezveřejněný, EU:T:2007:207, bod 235 a citovaná judikatura).
103 Konečně z judikatury vyplývá, že v každém případě je porušení unijního práva zjevně závažné, jestliže přetrvávalo i přes vynesení rozsudku určujícího vytýkané nesplnění povinnosti, rozsudku v řízení o předběžné otázce nebo i přes ustálenou judikaturu unijního soudu v dané oblasti, z nichž vyplývá protiprávní povaha dotčeného jednání (viz rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 31 a citovaná judikatura).
104 V době, kdy Rada přijala sporné akty, tedy mezi 25. říjnem 2010 a 23. březnem 2012, již z judikatury jasně a konkrétně vyplývalo, že v případě zpochybnění musí Rada předložit informace a důkazy prokazující, že jsou podmínky použití kritéria „pomoci“ při porušování nebo obcházení omezujících opatření uvedeného v čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413, čl. 16 odst. 2 písm. b) nařízení č. 961/2010 a čl. 23 odst. 2 písm. b) nařízení č. 267/2012 splněny. Soudní dvůr již také konstatoval, a opřel se přitom o judikaturu, která předcházela přijetí sporných aktů, že povinnost Rady, aby v případě zpochybnění předložila informace nebo důkazy, kterými jsou podloženy důvody pro přijetí omezujících opatření vůči fyzické osobě nebo subjektu, vyplývá z ustálené judikatury (viz rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, body 35 až 40 a citovaná judikatura).
105 Dále vzhledem k tomu, že povinnost Rady ověřit a prokázat opodstatněnost omezujících opatření přijatých vůči určité osobě nebo subjektu před přijetím těchto opatření je diktována povinností dodržovat základní práva dotčené osoby nebo dotčeného subjektu a zejména jejich práva na účinnou soudní ochranu, nedisponuje v této souvislosti prostorem pro uvážení (rozsudek ze dne 18. února 2016, Jannatian v. Rada, T‑328/14, nezveřejněný, EU:T:2016:86, bod 52; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, body 59 až 61). V projednávaném případě tak Rada v rámci provedení uvedené povinnosti neměla žádný prostor pro uvážení.
106 Nedodržením povinnosti podložit sporné akty důkazy se tedy Rada v projednávaném případě dopustila dostatečně závažného porušení právní normy přiznávající práva jednotlivci, tj. žalobkyni.
107 Podmínka týkající se protiprávnosti jednání vytýkaného Radě, tedy přijetí sporných aktů, je proto v případě právních norem, na něž žalobkyně poukazuje a jejichž porušení je konstatováno v bodech 133 a 134 rozsudku ze dne 6. září 2013, Post Bank Iran v. Rada (T‑13/11, nezveřejněný, EU:T:2013:402), splněna.
K údajné újmě a příčinné souvislosti mezi protiprávností namítaného jednání a touto újmou
108 Žalobkyně tvrdí, že prokázala skutečnou existenci a určitost nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku přijetí sporných aktů. Poukazuje na to, že jí sporné akty, jimiž bylo zasaženo do její dobré pověsti, způsobily značnou nemajetkovou újmu, kterou odhaduje ex æquo et bono na 1 milion eur, jak již uvedla ve svém dopise Radě ze dne 25. července 2015. V této souvislosti uvádí, že unijní soud již ve srovnatelné situaci konstatoval vznik nemajetkové újmy u jedné společnosti, která představovala ohrožení její dobré pověsti, a rozhodl o uložení náhrady této újmy (rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, body 80 a 83).
109 Na rozdíl od Rady, která vycházela z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), a sice rozsudku ESLP ze dne 19. července 2011, Uj v. Maďarsko (CE:ECHR:2011:0719JUD 002395410), má žalobkyně za to, že společnosti mají morální rozměr a může jim vzniknout nemajetková újma například v důsledku zásahu do jejich dobré pověsti a jejich schopnosti vykonávat obchodní činnosti. Odkaz Rady na tento rozsudek ESLP je podle názoru žalobkyně nepatřičný, neboť zkoumá ochranu dobré pověsti pouze ve vztahu k omezením svobody projevu. Zachování dobré pověsti je na bankovním trhu, na němž působí, obzvláště důležitým faktorem, jelikož je tento trh založen na vztazích důvěry mezi subjekty. Žalobkyně uvádí, že se před přijetím sporných aktů těšila dobré pověsti na mezinárodní úrovni, jak o tom svědčí skutečnost, že na ní vykonávala bankovní činnosti. Navíc v Íránu uskutečnila značné investice do reklamy na své mezinárodní služby, aby se prezentovala jako mezinárodní finanční subjekt. Sporné akty, jimiž bylo její jméno spojeno se závažným ohrožením pro mír a mezinárodní bezpečnost a jež vedly k nedobrovolnému ukončení jejích činností v Unii, negativně zasáhly do její dobré pověsti. Obnovení vztahů s profesionálními partnery v oboru, jako je Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication (SWIFT), a s jejími bývalými klienty na mezinárodním finančním trhu je podle jejího tvrzení nákladné. Každopádně, pokud v obchodním odvětví určitý subjekt nedobrovolně ukončí své činnosti, jsou zásahy do dobré pověsti a důvěryhodnosti zřejmé a nevyhnutelné. K obnovení své dobré pověsti bude muset vést celosvětovou reklamní kampaň, jejíž náklady činí odhadem 45 milionů amerických dolarů (USD) (přibližně 38,7 milionů eur). Vzhledem k tomu, že dosud přesně nevyčíslila náklady spojené s obnovením své dobré pověsti, může Tribunál v rámci šetření určit nezávislého znalce k provedení takového vyčíslení. Nakonec žalobkyně tvrdí, že není nezbytné dokládat, že vynaložila náklady, a to zejména na reklamu, aby obnovila svou dobrou pověst. Podle jejího názoru postačí, pokud poukáže na existenci zásahu do své dobré pověsti, jejíž obnovení bude nutně vyžadovat značné výdaje.
110 Rada podporovaná Komisí tvrdí, že podmínka týkající se existence újmy není v projednávaném případě splněna. Sporné akty nepředstavovaly sankce trestní povahy uložené žalobkyni a jejich cílem nebylo způsobit jí újmu. Směřovaly pouze k odrazení od šíření jaderných zbraní. Žalobkyně tedy nebyla stigmatizována jakožto organizace představující sama o sobě hrozbu pro mír a mezinárodní bezpečnost a navíc v tomto ohledu ani nepředkládá žádný důkaz. Byla pouze identifikována jako osoba, která podporovala obchodní operace související s šířením jaderných zbraní, což postačilo k zápisu jejího jména na sporné seznamy. Žalobkyně nepředkládá žádnou skutečnost dokládající, že jí přijetím uvedených aktů vznikla nemajetková újma, jak vyžaduje judikatura. Nic neprokazuje, že se na mezinárodní úrovni těšila dobré pověsti, že utrpěla ztrátu zisku z důvodu zásahu do zmíněné dobré pověsti a že vynaložila výdaje na reklamní nebo jiné kampaně za účelem obnovení této dobré pověsti. Článek z tisku předložený v příloze žaloby o odhadovaných nákladech na celosvětovou reklamní kampaň není relevantní, jelikož se týká společnosti, která nemá žádnou vazbu na žalobkyni, působí v odlišné oblasti činnosti a na jiném kontinentu než žalobkyně a nemá vztah k omezujícím opatřením přijatým Unií. Tvrzení žalobkyně obsažené v replice podle Rady neprokazují, že došlo k zásahu do dobré pověsti, a to především mimo území Íránu, a tedy ani existenci nemajetkové újmy, která by s tímto zásahem souvisela. Kromě toho žalobkyně nepředkládá žádné vysvětlení ani důkaz na podporu svých tvrzení, podle nichž je obnovení vztahů se společností SWIFT nákladné. Jak každopádně konstatoval ESLP v bodě 22 rozsudku ze dne 19. července 2011, Uj v. Maďarsko (CE:ECHR:2011:0719JUD 002395410), existuje rozdíl mezi zásahem do obchodní pověsti společnosti a zásahem do dobré pověsti osoby z hlediska jejího sociálního postavení, přičemž prvně uvedený zásah nemá morální rozměr. Na tuto judikaturu odkázal samotný Tribunál ve věci týkající se omezujících opatření (rozsudek ze dne 12. února 2015, Akhras v. Rada, T‑579/11, nezveřejněný, EU:T:2015:97, bod 152). Podle názoru Rady se žalobkyně pokouší obejít svou povinnost prokázat existenci újmy, na kterou poukazuje, a vyčíslit její výši, když žádá Tribunál, aby v rámci šetření ustanovil znalce. Kdyby měl Tribunál za to, že došlo ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, měl by v souladu s judikaturou dospět k závěru, že zrušení sporných aktů představuje dostatečnou nápravu nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla. Částka ve výši 1 milionu eur požadovaná žalobkyní z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěla, je každopádně z hlediska judikatury nepřiměřeně vysoká a nepodložená.
111 Komise dodává, že typ nemajetkové újmy, kterou žalobkyně uplatňuje, a sice náklady na reklamní kampaň vedenou pro účely obnovení jejího image, se kryje s majetkovou újmou, u níž žalobkyně musí prokázat její existenci a určitost.
112 Pokud jde o podmínku skutečné existence újmy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. ledna 1982, De Franceschi v. Rada a Komise. 51/81, EU:C:1982:20, bod 9; ze dne 13. listopadu 1984, Birra Wührer a další v. Rada a Komise, 256/80, 257/80, 265/80, 267/80, 5/81, 51/81 a 282/82, EU:C:1984:341, bod 9, a ze dne 16. ledna 1996, Candiotte v. Rada, T‑108/94, EU:T:1996:5, bod 54), může mimosmluvní odpovědnost Unie podle judikatury vzniknout pouze tehdy, pokud žalobce opravdu utrpěl skutečnou a určitou škodu. Splnění této podmínky musí doložit žalobce (viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, Agraz a další v. Komise, C‑243/05 P, EU:C:2006:708, bod 27 a citovaná judikatura), a konkrétně předložit přesvědčivé důkazy jak o existenci tvrzené újmy, tak i jejím rozsahu (viz rozsudek ze dne 16. září 1997, Blackspur DIY a další v. Rada a Komise, C‑362/95 P, EU:C:1997:401, bod 31 a citovaná judikatura).
113 Konkrétně musí každý návrh na náhradu majetkové či nemajetkové újmy, ať již náhradu symbolickou, nebo za účelem dosažení skutečného odškodnění, upřesňovat povahu tvrzené újmy s ohledem na vytýkané jednání a alespoň přibližně celou tuto újmu vyčíslit (viz rozsudek ze dne 26. února 2015, Sabbagh v. Rada, T‑652/11, nezveřejněný, EU:T:2015:112, bod 65 a citovaná judikatura).
114 Pro účely náhrady újmy, kterou označuje jako „nemajetkovou“, žalobkyně poukazuje na zásah do dobré pověsti z důvodu spojení jejího jména s vážnou hrozbou pro mír a mezinárodní bezpečnost, jehož existence je doložena skutečností, že přijetí sporných aktů mělo vliv na jednání třetích osob vůči ní, a jehož rozsah lze změřit v závislosti na nákladech na investice do reklamy, které musí vynaložit k obnovení tohoto image.
115 Poškození, za nějž žalobkyně požaduje náhradu z titulu nemajetkové újmy, je tedy nehmotné povahy a odpovídá zásahu do jejího image nebo dobré pověsti.
116 Z ustálené judikatury vydané na základě článku 268 SFEU, ve spojení s druhým pododstavcem článku 340 SFEU vyplývá, že náhrada nemajetkové újmy může být v zásadě přiznána právnické osobě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. ledna 1999, BAI v. Komise, T‑230/95, EU:T:1999:11, bod 37, a ze dne 15. října 2008, Camar v. Komise, T‑457/04 a T‑223/05, nezveřejněný, EU:T:2008:439, bod 56 a citovaná judikatura) a že taková újma může mít formu zásahu do image nebo dobré pověsti uvedené osoby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. července 1999, New Europe Consulting a Brown v. Komise, T‑231/97, EU:T:1999:146, body 53 a 69; ze dne 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise, T‑88/09, EU:T:2011:641, body 70 až 76, a ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, body 80 až 85).
117 Pokud Rada zamýšlí odkázat na judikaturu ESLP, je třeba připomenout, že tento soud z hlediska vlastní judikatury a ve světle této praxe nevylučuje, že i u obchodní společnosti může existovat jiná než majetková újma vyžadující finanční náhradu, přičemž tato náhrada závisí na okolnostech každého případu (ESLP, 6. dubna 2000, Comingersoll S.A. v. Portugalsko, CE:ECHR:2000:0406JUD 003538297, § 32 a 35). Tato újma může u takové společnosti obsahovat více či méně „objektivní“ a „subjektivní“ prvky, mezi něž patří dobrá pověst podniku, jejíž důsledky nelze přesně vyčíslit (ESLP, 6. dubna 2000, Comingersoll S.A. v. Portugalsko, CE:ECHR:2000:0406JUD 003538297, § 35). Jak vyplývá z rozsudku ESLP ze dne 2. února 2016, Magyar Tartalomszolgáltatók Egyesülete a index.hu Zrt v. Maďarsko (CE:ECHR:2016:0202JUD 002294713, § 84), nebyla tato judikatura ESLP zpochybněna rozsudkem ESLP ze dne 19. července 2011, Uj v. Maďarsko (CE:ECHR:2011:0719JUD 002395410), citovaným Radou, který pouze upřesnil, že nemajetková újma vzniklá dané společnosti byla spíše obchodní než nemajetkové povahy.
118 Z tohoto důvodu je třeba odmítnout jak argumenty Komise, podle nichž je nemajetková újma, která údajně vznikla žalobkyni, újmou majetkovou, tak i argumenty Rady, že žalobkyni, jakožto obchodní korporaci, nemůže být přiznána náhrada nemajetkové újmy odpovídající zásahu do její dobré pověsti.
119 Stran skutečné existence údajně vzniklé nemajetkové újmy je třeba připomenout, že ačkoli předložení důkazů či důkazních návrhů není konkrétně v případě takové újmy nezbytně považováno za podmínku uznání takové újmy, musí žalobkyně přinejmenším prokázat, že jí jednání vytýkané dotčenému orgánu mohlo takovou újmu způsobit (viz rozsudek ze dne 16. října 2014, Evropaïki Dynamiki v. Komise, T‑297/12, nezveřejněný, EU:T:2014:888, bod 31 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 28. ledna 1999, BAI v. Komise, T‑230/95, EU:T:1999:11, bod 39).
120 Ačkoli v rozsudku ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331), Soudní dvůr rozhodl, že zrušení protiprávních omezujících opatření může představovat formu nápravy utrpěné nemajetkové újmy, nevyplývá z něj nicméně, že tato forma nápravy nutně za všech okolností stačí k zajištění úplné nápravy této újmy, přičemž každé rozhodnutí přijaté v této souvislosti musí být přijato na základě posouzení okolností projednávaného případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 49).
121 Jediné přípustné důkazy, které žalobkyně v projednávaném případě předložila, však neumožňují konstatovat, že uznání protiprávnosti jednání vytýkaného Radě a zrušení sporných aktů nepostačovaly samy o sobě k nápravě nemajetkové újmy, která údajně vznikla z důvodu zásahu do její dobré pověsti spornými akty.
122 Aniž je nutné zkoumat podmínku týkající se existence příčinné souvislosti, je tedy třeba návrh žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy zamítnout, a v důsledku toho zamítnout žalobu v plném rozsahu.
K nákladům řízení
123 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.
124 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Post Bank Iran ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení Rady Evropské unie.
3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.
Pelikánová | Valančius | Nihoul |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. prosince 2018.
Podpisy.