STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
HENRIKA SAUGMANDSGAARDA ØE
přednesené dne 27. dubna 2017(1)
Spojené věci C-168/16 a C-169/16
Sandra Nogueira,
Victor Perez-Ortega,
Virginie Mauguit,
Maria Sanchez-Odogherty,
José Sanchez-Navarro
proti
Crewlink Ltd (C-168/16)
a
Miguel José Moreno Osacar
proti
Ryanair, dříve Ryanair Ltd (C-169/16)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour du travail de Mons (pracovní soud v Mons, Belgie)]
„Řízení o předběžné otázce – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Soudní spolupráce v občanských věcech – Soudní příslušnost – Článek 19 – Příslušnost ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv – Soud obvyklého místa plnění pracovní smlouvy – Odvětví letecké přepravy – Palubní průvodčí – Nařízení (EHS) č. 3922/91 – Pojem ‚mateřské letiště‘ “
I. Úvod
1. Cour du travail de Mons (Pracovní soud v Mons, Belgie) se obrací na Soudní dvůr se dvěma předběžnými otázkami, jejichž znění je téměř totožné a jež se týkají výkladu článku 19 bodu 2 nařízení (ES) č. 44/2001(2).
2. Tyto otázky vyvstaly v rámci dvou sporů, v nichž proti sobě stojí Sandra Nogueira, Victor Perez-Ortega, Virginie Mauguit, Maria Sanchez-Odogherty, José Sanchez-Navarro (věc C-168/16) a Miguel José Moreno Osacar (věc C-169/16) (dále společně jen „navrhovatelé“) na straně jedné a společnost Crewlink Ltd (věc C-168/16) a společnost Ryanair, dříve Ryanair Ltd (věc C-169/16), které jsou bývalými zaměstnavateli navrhovatelů, na straně druhé, a to ohledně podmínek zaměstnávání a propouštění, jež tyto společnosti uplatnily vůči uvedeným navrhovatelům.
3. V této fázi původních řízení se účastníci řízení přou o určení členského státu, jehož soudy jsou podle nařízení č. 44/2001 mezinárodně příslušné k projednání těchto sporů.
4. Vzhledem ke specifické situaci v oblasti mezinárodní letecké přepravy osob, v níž mohou být zaměstnanci povoláni k plnění pracovních povinností na území několika členských států, se předkládající soud táže Soudního dvora na výklad pojmu „místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“, který je uveden v čl. 19 bodě 2 písm. a) nařízení č. 44/2001.
5. Z důvodů, jež budou uvedeny níže, navrhuji Soudnímu dvoru, aby uplatnil svou ustálenou judikaturu týkající se pracovních smluv plněných na území několika členských států, kterou rozvinul v rámci Bruselské úmluvy(3) a Římské úmluvy(4), a tedy aby rozhodl, že se toto místo nachází v místě, na kterém nebo ze kterého zaměstnanec plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli.
II. Právní rámec
A. Nařízení č. 44/2001
6. Na úvod je třeba podotknout, že níže citovaná relevantní ustanovení nařízení č. 44/2001 nebyla mezi dobou přijetí tohoto nařízení a dobou rozhodnou z hlediska skutkových okolností sporů v původních řízeních pozměněna.
7. V bodě 13 odůvodnění nařízení č. 44/2001 se uvádí:
„Pokud se týče pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla.“
8. Oddíl 5 kapitoly II tohoto nařízení, který je nadepsán „Příslušnost pro individuální pracovní smlouvy“, obsahuje články 18 až 21 téhož nařízení.
9. Článek 18 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví, že ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5 tohoto nařízení.
10. Článek 19 zmíněného nařízení stanoví:
„Zaměstnavatel, který má bydliště na území některého členského státu, může být žalován
1) u soudů členského státu, v němž má bydliště nebo
2) v jiném členském státě:
a) u soudu místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo
b) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání.“
11. Článek 21 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze
1) dohodou o určení příslušnosti uzavřenou po vzniku sporu, nebo
2) dohodou o určení příslušnosti umožňující zaměstnanci podat návrh na zahájení řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle.“
B. Nařízení (EHS) č. 3922/91
12. Podle čl. 1 odst. 1 nařízení (EHS) č. 3922/91(5) se toto nařízení „týká harmonizace technických požadavků a správních postupů v oblasti bezpečnosti civilního letectví“ týkajících se „provozu a údržby letadel“ a „osob a organizací zapojených do těchto úkolů“.
13. Příloha III nařízení č. 3922/91, nadepsaná „Společné technické požadavky a správní postupy použitelné na obchodní leteckou dopravu“, byla vložena nařízením (ES) č. 1899/2006(6).
14. Tato příloha III obsahuje hlavu Q nadepsanou „Omezení doby letové služby a služby a požadavky na dobu odpočinku“. V rámci této hlavy Q vymezuje pravidlo OPS 1.1095, bod 1.7 pojem „mateřské letiště“ takto:
„Místo, které provozovatel určí členu posádky, v němž člen posádky obvykle začíná a končí dobu služby nebo sérii dob služby a v němž provozovatel za normálních okolností není odpovědný za ubytování dotyčného člena posádky.“
15. Pravidlo OPS 1.1090, bod 3.1 kromě toho upřesňuje, že provozovatel je povinen pro každého člena posádky určit mateřské letiště.
16. Tato příloha III byla dvakrát nahrazena, nejprve nařízením (ES) č. 8/2008(7) a dále nařízením (ES) č. 859/2008(8), aniž však bylo dotčeno znění výše citovaných ustanovení.
C. Nařízení (ES) č. 883/2004
17. Článek 11 odst. 1, nařízení (ES) č. 883/2004(9), které je součástí hlavy II nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, stanoví:
„Osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou.“
18. Článek 11 odst. 5 nařízení č. 883/2004, jenž byl vložen nařízením (EU) č. 465/2012(10), uvádí:
„Činnost, kterou člen letové posádky nebo posádky palubních průvodčích vykonává v oblasti osobní nebo nákladní letecké dopravy, se považuje za činnost vykonávanou v členském státě, ve kterém se nachází jeho mateřské letiště ve smyslu přílohy III nařízení [č. 3922/91].“
19. Dodávám, že tato změna není ratione temporis použitelná za okolností sporů v původních řízeních.
III. Spory v původních řízeních a předběžné otázky
20. Ryanair je společností založenou podle irského práva se sídlem v Irsku a působící v odvětví mezinárodní letecké přepravy osob.
21. Crewlink (věc C-168/16) je společností založenou podle irského práva se sídlem v Irsku a působící v oblasti náboru a školení členů palubních posádek pro letecké společnosti.
22. Ve všech pracovních smlouvách uzavřených mezi společností Crewlink a navrhovateli ve věci C-168/16 bylo stanoveno, že zaměstnanci budou přidělováni společnosti Ryanair k výkonu práce palubních průvodčích.
23. Sandra Nogueira (věc C-168/16) je portugalskou státní příslušnicí. Dne 8. října 2009 byla na základě smlouvy uzavřené na dobu určitou v délce tří let přijata společností Crewlink do pracovního poměru jako stevardka. Dne 4. dubna 2011 dala výpověď.
24. Victor Perez-Ortega (věc C-168/16) je španělským státním příslušníkem. Jeho pracovní poměr u společnosti Crewlink se týkal výkonu funkce stevarda v rámci smlouvy na dobu určitou v délce tří let uzavřené v Portu (Portugalsko). Dne 15. června 2011 dal výpověď.
25. Virginie Mauguit (věc C-168/16) je belgickou státní příslušnicí. Na základě smlouvy na dobu určitou v délce tří let uzavřené v Dublinu (Irsko) byla přijata společností Crewlink do pracovního poměru jako stevardka. Dne 24. června 2011 byla propuštěna.
26. Maria Sanchez-Odogherty (věc C-168/16) je španělskou státní příslušnicí. Dne 1. dubna 2010 byla na základě smlouvy uzavřené na dobu určitou v délce tří let přijata společností Crewlink do pracovního poměru jako stevardka. Dne 20. června 2011 dala výpověď.
27. José Sanchez-Navarro (věc C-168/16) je španělským státním příslušníkem. Dne 8. října 2009 byl na základě smlouvy na dobu určitou v délce tří let uzavřené v Dublinu přijat společností Crewlink do pracovního poměru jako stevard. Dne 10. listopadu 2011 byl propuštěn.
28. Miguel José Moreno Osacar (věc C-169/16) je španělským státním příslušníkem. Dne 21. dubna 2008 uzavřel pracovní smlouvu se společností Ryanair k výkonu činnosti jako „cabin services agent“ (poskytovatel palubních služeb). Jeho činnost započala dne 1. května 2008. Dne 16. června 2011 dal výpověď.
29. Všechny pracovní smlouvy uzavřené mezi navrhovateli na jedné straně a společnostmi Crewlink a Ryanair na straně druhé (dále společně jen „sporné pracovní smlouvy“) byly sepsané v anglickém jazyce.
30. Podle těchto smluv zahrnovala činnost navrhovatelů zejména bezpečnost cestujících, péči a asistenci cestujícím, kontrolu cestujících, asistenci při nástupu na palubu, prodej na palubě letadla a čištění vnitřku letadla.
31. Ve sporných pracovních smlouvách bylo uvedeno, že se řídí irským právem.
32. Tyto smlouvy kromě toho obsahovaly ustanovení o volbě příslušného soudu, v němž byla stanovena příslušnost irských soudů. Podle předkládajícího soudu však toto ustanovení nelze podle článku 21 nařízení č. 44/2001 namítat vůči navrhovatelům.
33. V uvedených smlouvách bylo dále ujednáno, že činnost navrhovatelů se vzhledem ke skutečnosti, že tito navrhovatelé plní své pracovní úkoly na palubě letadel zapsaných v rejstříku v Irsku, považuje za činnost vykonávanou v Irsku.
34. Předkládající soud nicméně v tomto ohledu zdůrazňuje, že letadla, na jejichž palubě navrhovatelé vykonávali pracovní činnost, měla základnu v Charleroi (Belgie) a že v tomto ohledu není důležitá okolnost, že tato letadla jsou zapsána v rejstříku v Irsku.
35. Ve sporných pracovních smlouvách bylo letiště v Charleroi označeno jako mateřské letiště („home base“) navrhovatelů, přičemž zaměstnavatelé byli oprávněni přeložit je na jiné letiště. Není však zpochybňováno, že letiště v Charleroi bylo v rámci těchto smluv jediným mateřským letištěm navrhovatelů.
36. Navrhovatelé se smluvně zavázali, že budou mít bydliště v časové dostupnosti do jedné hodiny od své mateřské základny, takže během plnění uvedených smluv měli bydliště v Belgii.
37. Všichni navrhovatelé začínali a končili svůj pracovní den na letišti v Charleroi. Ze zjištění učiněných předkládajícím soudem konkrétně vyplývá, že:
– navrhovatelé přijímali pokyny na letišti v Charleroi prostřednictvím vnitřní počítačové sítě svých zaměstnavatelů;
– navrhovatelé odlétali vždy z letiště v Charleroi do konkrétní destinace;
– z tohoto letiště v místě určení se vždy vraceli do Charleroi, a
– pokud bylo na tentýž den plánováno více zpátečních letů, probíhal cyklus letů evropským vzdušným prostorem vždy s odletem ze Charleroi na začátku a s návratem do Charleroi na konci dne.
38. Společnost Ryanair (věc C-169/16) odmítala, že by v Belgii měla pobočku, avšak připustila, že zde má kancelář („crewroom“).
39. Společnost Crewlink (věc C-168/16) před předkládajícím soudem tvrdila, že v Belgii nemá pobočku ani kancelář, z níž by byla organizována práce, a že pracovní pokyny byly navrhovatelům předávány z kanceláří v Irsku. Tento soud však dodává, že společnost Crewlink na jednání připustila, že má v Belgii společnou kancelář se společností Ryanair, která je nazývána „crewroom“.
40. V případě pracovní neschopnosti se navrhovatelé museli dostavit na letiště v Charleroi a vyplnit zde formulář, který byl následně předán do „head office“ jejich zaměstnavatele v Dublinu.
41. V případě disciplinárního problému byl zaměstnanec nejprve předvolán k setkání s vedoucím pracovníkem do místnosti určené pro posádku na letišti v Charleroi. Následující fáze disciplinárního řízení byly vedeny z Dublinu.
42. Navrhovatelé mají za to, že ustanovení irského práva, jež společnosti Crewlink a Ryanair uplatňovaly na jejich pracovní poměr, jsou méně výhodná než ustanovení belgického práva. Mezi navrhovateli a Irskem přitom podle navrhovatelů neexistovaly žádné vazby, neboť v Irsku nikdy neměli bydliště ani tam nepracovali a někteří z nich se do Irska vypravili pouze jednou za účelem uzavření smlouvy a otevření bankovního účtu.
43. Vzhledem k tomu, že společnosti Crewlink a Ryanair byly povinny dodržovat a uplatňovat ustanovení belgického práva a že k projednání jejich návrhu jsou příslušné belgické soudy, podali navrhovatelé dne 8. prosince 2011 žaloby k Tribunal du travail de Charleroi (pracovněprávní soud v Charleroi, Belgie), jimiž se domáhali, aby bylo na základě ustanovení belgického pracovního práva oběma zaměstnavatelům uložena povinnost zaplatit částku vyčíslenou prozatímně na 20 000 eur pro každého navrhovatele, což představuje nedoplatky mzdy, příplatky za práci v noci, platby za práci přesčas, náhradu nákladů na dopravu, nákladů spojených s pořízením, používáním a čištěním uniformy a nákladů na vzdělávání, náhradu škody – včetně úroků – odpovídající protihodnotě stravenek, náhradu částek odpovídajících rozdílu mezi zaručenou mzdou a mzdou skutečně vyplacenou a náhradu za nevyčerpanou dovolenou.
44. Virginie Mauguit a José Sanchez-Navarro, kteří byli společností Crewlink propuštěni (věc C-168/16), kromě toho požadují zaplacení odstupného ve výši odpovídající mzdě za tři měsíce.
45. Společnosti Crewlink a Ryanair mají naproti tomu za to, že k projednání těchto sporů jsou příslušné irské soudy.
46. Tribunal du travail de Charleroi (pracovněprávní soud v Charleroi) ve dvou rozsudcích vydaných dne 4. listopadu 2013 shledal, že belgické soudy nejsou k projednání těchto návrhů příslušné.
47. Dne 28. listopadu 2013 podali navrhovatelé proti těmto rozsudkům odvolání, přičemž zejména tvrdili, že belgické soudy jsou k projednání sporů v původních řízeních příslušné na základě článků 18 až 21 nařízení č. 44/2001 a že se pracovněprávní vztahy, jež jsou předmětem věcí v původních řízeních, řídí na základě článku 6 Římské úmluvy belgickým právem.
48. Předkládající soud má pochybnost ohledně výkladu ustanovení čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001, a zejména pojmu „místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“, a to s ohledem na zvláštnosti odvětví letového provozu.
49. Právě v tomto kontextu se Cour du travail de Mons (pracovní soud v Mons) rozhodl přerušit řízení v projednávaných věcech a položit Soudnímu dvoru jednu předběžnou otázku ve věci C-168/16 a jednu předběžnou otázku ve věci C-169/16, které mají téměř totožné znění, a sice toto(11):
„Lze, s ohledem na:
– požadavky předvídatelnosti řešení a právní jistoty, které vedly k přijetí pravidel v oblasti soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jak je stanoví [Bruselská úmluva], jakož i nařízení […] č. 44/2001 […],
– zvláštnosti související s odvětvím evropského letového provozu, v jehož rámci posádky leteckých společností [jež jsou k této letecké společnosti přiděleny nebo jsou u této letecké společnosti zaměstnány] jinou společností se sídlem [na území členského státu], každodenně přelétávají nad územím Evropské unie z mateřského letiště, které může být stejně jako v projednávaném případě umístěno [na území jiného členského státu],
– vlastní specifika [sporů v původních řízeních],
– hraniční určovatel dovozený z pojmu ‚mateřské letiště‘ [tak jak jej definuje příloha III nařízení č. 3922/91, ve znění nařízení č. 1899/2006], který užívá nařízení č. 883/2004 k určení příslušného práva systému sociálního zabezpečení pro členy letové posádky a posádky palubních průvodčích od [28. června 2012],
– výklad odvozený z judikatury Soudního dvora […],
pojem ‚obvyklé místo plnění pracovní smlouvy‘ stanovený v čl. 19 bodu 2 nařízení [č. 44/2001], vykládat jako srovnatelný s pojmem ‚mateřské letiště‘, jež je [definován] v příloze III nařízení č. 3922/91 [ve znění nařízení č. 1899/2006] […],
a to za účelem určení [členského státu], na jehož území zaměstnanci obvykle vykonávají svou práci, jedná-li se o zaměstnance, kteří [jsou jakožto členové posádky přiděleni] společnosti podléhající právu [členského státu], jež provozuje mezinárodní leteckou přepravu osob na celém území [Unie], nebo jsou touto společností zaměstnáni,
pokud tento hraniční určovatel, odvozený z ‚mateřského letiště‘, které je chápáno jako ‚skutečné středisko pracovněprávního vztahu‘ v tom smyslu, že všichni zaměstnanci systematicky na takovém místě začínají a končí svůj pracovní den a organizují si zde každodenně svou práci, a v jehož blízkosti se v průběhu trvání smluvního vztahu […] skutečně usadili, má současně nejužší vazbu s určitým [členským] státem a zajišťuje nejpřiměřenější ochranu slabší straně smluvního vztahu?“
IV. Řízení před Soudním dvorem
50. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byly zapsány do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 25. března 2016.
51. Písemná vyjádření předložili navrhovatelé, společnost Ryanair, belgická, francouzská, nizozemská a švédská vláda a Evropská komise.
52. Na jednání konané dne 2. února 2017 se za účelem přednesení svých vyjádření dostavili navrhovatelé, společnosti Crewlink a Raynair, belgická, irská, francouzská a švédská vláda a Komise.
V. Analýza
53. Předkládající soud se svou otázkou Soudního dvora táže, zda musí být čl. 19 bod 2 nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že v případě zaměstnance, který působí v odvětví mezinárodní letecké přepravy jako palubní průvodčí, lze pojem „místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“, vykládat jako srovnatelný s pojmem „mateřské letiště“, definovaným v příloze III nařízení č. 3922/91, ve znění nařízení č. 1899/2006.
54. Pokud je mi známo, neměl dosud Soudní dvůr příležitost podat výklad ustanovení čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001 v takové situaci, jaká nastala ve věcech v původních řízeních, tedy v situaci zaměstnanců působících v odvětví mezinárodní letecké přepravy, kteří plní svou pracovní smlouvu na území několika států.
55. Různé prvky odpovědi lze však nalézt v judikatuře Soudního dvora týkající se plnění pracovní smlouvy na území několika států, a to jak v rámci Bruselské úmluvy (hlava A), tak obdobně v rámci Římské úmluvy (hlava B), a tyto prvky bude možno účelně přenést do rámce nařízení č. 44/2001 (hlava C).
56. Ještě než přistoupím k popisu těchto prvků odpovědi, připomínám, že podle ustálené judikatury musí být výklad ustanovení týkajících se pracovních smluv jak v rámci nařízení č. 44/2001, tak v rámci obou výše uvedených úmluv podán s přihlédnutím ke snaze zajistit náležitou ochranu smluvní strany, která je ze sociálního hlediska slabší, jíž je v tomto případě zaměstnanec(12).
57. Kromě toho je třeba zdůraznit, že ustanovení o příslušnosti irských soudů, která byla vložena do sporných pracovních smluv, nelze podle článku 21 nařízení č. 44/2001 vůči navrhovatelům namítat, což zdůraznili předkládající soud, navrhovatelé, francouzská a švédská vláda i Komise.
58. Na tato ustanovení se totiž nevztahuje ani jeden ze dvou případů uvedených v tomto ustanovení, tedy nejedná se o dohodu o určení příslušnosti uzavřenou po vzniku sporu ani o dohodu o určení příslušnosti umožňující zaměstnanci podat návrh na zahájení řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v oddíle 5 kapitoly II tohoto nařízení.
A. Plnění pracovní smlouvy na území několika států v rámci Bruselské úmluvy
59. Ještě před přezkumem judikatury Soudního dvora týkající se Bruselské úmluvy připomínám, že jelikož nařízení č. 44/2001 nahrazuje tuto úmluvu, platí výklad ustanovení této Úmluvy podaný Soudním dvorem rovněž pro ustanovení tohoto nařízení, pokud lze ustanovení těchto nástrojů Společenství kvalifikovat jako rovnocenná(13).
60. V tomto ohledu zdůrazňuji, že ustanovení čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001 je formulováno téměř totožně s ustanovením čl. 5 bodu 1 druhé a třetí věty Bruselské úmluvy ve znění vyplývajícím z Úmluvy ze San Sebastiánu(14).
61. S ohledem na takto konstatovanou rovnocennost je nutno zajistit v souladu s devatenáctým bodem odůvodnění nařízení č. 44/2001 návaznost výkladu obou těchto nástrojů, jak to zdůraznili navrhovatelé a francouzská vláda(15).
62. Připomínám, že Bruselská úmluva ve svém původním znění neobsahovala zvláštní ustanovení pro oblast pracovních smluv(16). Soudní dvůr nicméně konstatoval, že spory z pracovních smluv spadají do oblasti působnosti této úmluvy(17) a že se na ně vztahuje zejména čl. 5 bod 1 této úmluvy, podle něhož může být žalovaný, pokud předmět sporu tvoří smlouva, žalován u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn(18).
63. Soudní dvůr následně upřesnil, že za kritérium stanovené v čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy je nutno v kontextu sporů z pracovní smlouvy považovat soud místa, kde má být splněn závazek k výkonu práce(19).
64. V rozsudku Mulox IBC(20) byl Soudní dvůr vyzván k upřesnění tohoto kritéria, pokud jde o plnění pracovní smlouvy na území několika členských států.
65. Soudní dvůr konstatoval, že pokud výkon práce svěřené zaměstnanci zahrnuje území více smluvních států, je nutno toto ustanovení vykládat v tom smyslu, že se vztahuje k „místu, na kterém nebo ze kterého zaměstnanec plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli“ (bod 24 tohoto rozsudku).
66. V bodě 25 uvedeného rozsudku Soudní dvůr uvedl několik indicií, jež by vnitrostátní soud mohl vzít v úvahu při určování tohoto místa, zejména okolnost, že plnění úkolů svěřených zaměstnanci bylo zajišťováno z kanceláře, která se nachází ve smluvním státě, v němž má tento zaměstnanec bydliště, z níž vykonával své činnosti a kam se vracel po každém přesunu uskutečněném v rámci pracovní činnosti.
67. Tato judikatura byla částečně kodifikována uzavřením Úmluvy ze San Sebastiánu, zmíněné v bodě 60 tohoto stanoviska. Při této příležitosti bylo totiž ustanovení čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy doplněno zvláštním pravidlem týkajícím se pracovních smluv a odrážejícím výše uvedenou judikaturu Soudního dvora(21). Podle tohoto nového pravidla může být zaměstnavatel žalován u soudu místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání.
68. Soudní dvůr měl podat výklad tohoto nového pravidla v souvislosti s pracovními smlouvami plněnými na území více smluvních států.
69. Soudní dvůr tak v rozsudku Rutten(22) konstatoval, že „místem, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“, je ve smyslu čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy místo, které je skutečným střediskem pracovní činnosti zaměstnance nebo ze kterého zaměstnanec skutečně plní podstatnou část povinností vůči svému zaměstnavateli (bod 23 tohoto rozsudku).
70. V bodě 25 tohoto rozsudku Soudní dvůr uvedl indicie, jež vnitrostátní soud může vzít v úvahu při určování tohoto místa, zejména okolnost, že zaměstnanec má v daném státě kancelář, z níž organizoval svou práci na účet svého zaměstnavatele a kam se vracel po každém přesunu do zahraničí uskutečněném v rámci pracovní činnosti.
71. Rozsudek ve věci Weber(23) vycházel z odlišného předpokladu, než byl ten, na němž byly založeny rozsudky ve věcech Mulox IBC a Rutten, a sice z toho, že zaměstnanec neměl k dispozici kancelář umístěnou v jednom ze smluvních států, jež by mohla představovat skutečné středisko jeho pracovní činnosti a z níž by tento zaměstnanec plnil podstatnou část povinností vůči svému zaměstnavateli (bod 48 tohoto rozsudku).
72. Soudní dvůr nicméně konstatoval, že i za tohoto předpokladu je judikatura plynoucí z rozsudků Mulox IBC a Rutten nadále relevantní, neboť z ní vyplývá, že pokud jde o pracovní smlouvu plněnou na území několika smluvních států, je nutno čl. 5 bod 1 Bruselské úmluvy – pokud jde jednak o nutnost určit místo, s nímž má spor nejvýznamnější vazbu za účelem stanovení soudu, který má nejlepší předpoklady pro rozhodnutí sporu, a jednak o zajištění náležité ochrany zaměstnance jakožto slabší smluvní strany a zabránění existence více příslušných soudů – vykládat v tom smyslu, že se vztahuje k místu, na kterém nebo ze kterého zaměstnanec skutečně plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli (bod 49 uvedeného rozsudku)(24).
B. Plnění pracovní smlouvy na území několika států v rámci Římské úmluvy
73. Před přezkoumáním judikatury, již Soudní dvůr vyvinul v rámci Římské úmluvy, je nezbytné vysvětlit důvody toho, proč může tato judikatura představovat relevantní autoritu pro výklad Bruselské úmluvy či nařízení č. 44/2001, jak tvrdili navrhovatelé, společnost Ryanair, francouzská vláda a Komise.
74. Cíle těchto předpisů se zajisté liší. Účelem Římské úmluvy a nařízení (ES) č. 593/2008(25) je totiž určit stát, jehož právo se uplatní na smluvní závazkové vztahy, zatímco účelem Bruselské úmluvy a nařízení č. 44/2001 je určit stát, jehož soudy jsou příslušné k projednání sporu v občanských a obchodních věcech.
75. I přes rozdílné cíle těchto předpisů však existuje několik důvodů k tomu, aby výklad Římské úmluvy a nařízení Řím I Soudním dvorem mohl být považován za relevantní pro výklad Bruselské úmluvy a nařízení č. 44/2001.
76. Zaprvé bod 7 odůvodnění nařízení Řím I stanoví, že věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením č. 44/2001. Již preambule Římské úmluvy v tomto ohledu uváděla, že cílem této úmluvy je pokračovat v práci na sjednocení práva v oblasti mezinárodního práva soukromého, která již byla v Unii, zejména v oblasti soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí, vykonána.
77. Zadruhé Soudní dvůr již opakovaně podal paralelní výklad těchto předpisů, a to zejména pokud jde o ustanovení Římské úmluvy a Bruselské úmluvy, jež se týkají pracovních smluv(26).
78. Zatřetí ustanovení týkající se pracovních smluv, jež jsou obsažena v těchto předpisech, sledují tentýž cíl, a sice zajištění náležité ochrany zaměstnance jakožto slabší smluvní strany(27).
79. Začtvrté podotýkám, že ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) Římské úmluvy jsou formulována téměř totožně s ustanovením čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001(28).
80. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, se domnívám, že pro účely výkladu čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001 je nutno vzít v úvahu judikaturu Soudního dvora týkající se výkladu čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) Římské úmluvy.
81. Soudní dvůr podal výklad čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) Římské úmluvy zejména v rozsudcích Koelzsch a Voogsgeerd(29). Tyto rozsudky, jež se týkaly zaměstnanců působících v odvětví silniční a námořní dopravy, jsou zvláště relevantní v projednávaných věcech, které se týkají zaměstnanců působících v odvětví letecké dopravy.
82. Soudní dvůr, který se zabýval situací, kdy byla pracovní smlouva plněna na území několika členských států, konstatoval, že čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy vytvořil hierarchii mezi kritérii, která musí být zohledněna pro účely určení rozhodného práva pro pracovní smlouvu(30). S ohledem na cíl ochrany zaměstnance je totiž nutno kritérium země, v níž zaměstnanec „obvykle vykonává svoji práci“, upravené v odst. 2 písm. a) článku 6 této úmluvy, vykládat široce, zatímco kritérium sídla „provozovny, u které je zaměstnanec zaměstnán“, upravené v odst. 2 písm. b) téhož článku, se může použít pouze v případě, že soud, který má ve věci rozhodnout, není schopen určit zemi obvyklého výkonu práce(31).
83. Článek 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy se má tudíž použít rovněž v takovém případě, ve kterém zaměstnanec vykonává svou činnost ve více než jednom smluvním státě, pokud je soud, který má ve věci rozhodnout, schopen určit stát, se kterým má práce podstatnou vazbu(32).
84. V takovém případě musí být kritérium země obvyklého výkonu práce chápáno tak, že odkazuje na místo, na kterém nebo ze kterého zaměstnanec skutečně vykonává pracovní činnost, a v případě neexistence střediska činnosti na místo, kde zaměstnanec vykonává podstatnou část své činnosti(33).
85. Vzhledem ke zvláštní povaze práce v odvětví silniční a námořní dopravy uvedl dále Soudní dvůr několik indicií, jež může vzít vnitrostátní soud v úvahu při uplatňování výše uvedených kritérií. Musí zejména určit, ve kterém státě se nachází místo, ze kterého zaměstnanec uskutečňuje své služební jízdy, dostává pokyny ke svým služebním jízdám a organizuje svoji práci, jakož i místo, kde se nacházejí pracovní nástroje(34). Musí případně rovněž ověřit, do jakých míst je přeprava převážně uskutečňována, na jakých místech se provádí překládka zboží, jakož i do jakého místa se zaměstnanec po uskutečnění svých služebních jízd vrací(35).
C. Určení „místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“ za okolností sporů v původních řízeních
86. Předkládající soud se táže Soudního dvora na výklad čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001, jehož použitelnost za okolností sporů v původních řízeních nebyla účastníky řízení, kteří předložili vyjádření Soudnímu dvoru, zpochybněna.
87. Již jsem vylíčil důvody, proč je judikatura týkající se odpovídajících ustanovení Bruselské úmluvy a Římské úmluvy relevantní pro účely výkladu tohoto ustanovení(36).
88. Nyní zbývá na základě této judikatury určit kritéria, jež umožní stanovit „místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“ ve smyslu čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 za okolností sporů v původních řízeních.
1. Místo, „na kterém nebo ze kterého“ zaměstnanec plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli
89. Z výše citovaných rozsudků vyplývá, že pokud výkon práce zahrnuje území více členských států, je nutno kritérium stanovené v čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že se vztahuje k „místu, na kterém nebo ze kterého“ zaměstnance plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli(37).
90. Soudní dvůr tak stanovil dvojí kritérium („místo na kterém“ nebo „místo ze kterého“) pro uplatnění tohoto ustanovení, pokud jde o zaměstnance vykonávající své úkoly v několika členských státech. Vzhledem k povinnosti vykládat toto ustanovení široce(38) a k souřadicí spojce „nebo“ použité Soudním dvorem se domnívám, že je věcí vnitrostátního soudu, aby toto dvojí kritérium alternativním způsobem uplatnil. Jinými slovy – a jak správně zdůraznily společnost Ryanair a Komise – se vnitrostátní soud musí pokusit o to stanovit ve světle všech relevantních okolností:
– buď „místo, na kterém“ zaměstnanec plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli, nebo
– „místo, ze kterého“ zaměstnanec plní podstatnou část těchto povinností.
91. Připomínám, že spory v původních řízeních se týkají pracovníků, kteří byli zaměstnáni jako palubní průvodčí (stevardka či stevard) na palubě letadel využívaných společností Ryanair. Tito zaměstnanci vykonávali práci v několika členských státech, a sice v Belgii, kde se nachází letiště, kde byly cesty zahajovány (Charleroi), v členském státě letiště určení a v dalších členských státech, přes jejichž území případně probíhal přelet.
92. Mám za to, že za takovýchto okolností nelze určit „místo, na kterém“ tito zaměstnanci plnili podstatnou část svých povinností vůči svým zaměstnavatelům. Považuji totiž za obtížné přiznat převažující význam úkolům vykonávaným těmito zaměstnanci na letišti, kde byly cesty zahajovány, na palubě letadla, či na letišti určení.
93. Naproti tomu považuji za možné určit na základě skutkových zjištění, jež předkládající soud uvedl v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, „místo, ze kterého“ tito zaměstnanci plnili podstatnou část svých povinností vůči svým zaměstnavatelům.
94. Potvrzení tohoto výkladu shledávám v přípravných pracích na nařízení Řím I. Z těchto prací totiž – jak také zdůraznily francouzská vláda a Komise – vyplývá, že vložením slov „země, z níž“ do čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení bylo zaměřeno zejména (nikoli však výlučně) na pracovníky na palubě letadel(39).
95. Ačkoli je samozřejmě věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil veškeré skutkové okolnosti relevantní pro určení tohoto místa, má nicméně Soudní dvůr pravomoc stanovit vodítko pro toto posouzení tím, že určí indicie, jež mohou být v tomto ohledu vzaty v úvahu(40).
2. Indicie relevantní pro určení místa, „ze kterého“ zaměstnanec plní podstatnou část svých povinností, za okolností sporů v původních řízeních
96. Mám za to, že několik okolností, jež uvedl předkládající soud a jež jsou shrnuty v bodech 34 až 42 tohoto stanoviska, představuje relevantní indicie k tomu, aby mohlo být za okolností sporů v původních řízeních určeno „místo, ze kterého“ navrhovatelé plnili podstatnou část svých povinností vůči svým zaměstnavatelům, přičemž však netvrdím, že se jedná o vyčerpávající výčet.
97. Zaprvé navrhovatelé zahajovali a končili svůj pracovní den na letišti v Charleroi. Tato okolnost je podle mého názoru nejdůležitější, což potvrzuje ustálená judikatura Soudního dvora(41).
98. Zadruhé navrhovatelé dostávali pokyny ke svým cestám a organizovali svoji práci na letišti v Charleroi prostřednictvím vnitřní počítačové sítě svých zaměstnavatelů. Relevantnost tohoto kritéria Soudní dvůr rovněž opakovaně zdůraznil(42).
99. Společnost Ryanair tvrdila, že tato indicie má být vykládána v tom smyslu, že odkazuje na místo, na kterém se nachází zaměstnavatel v okamžiku, kdy vydává pokyny a organizuje práci svých zaměstnanců. Tuto obrácenou perspektivu je nutno odmítnout, a to z následujících důvodů.
100. Na prvním místě je v rozporu s formulacemi, které Soudní dvůr používá ve výše citovaných rozsudcích a jež odkazují výslovně na místo, kde zaměstnanec dostává pokyny a organizuje svou práci, a nikoli na místo, z něhož zaměstnavatel pokyny vydává a organizuje práci svých zaměstnanců.
101. Na druhém místě by toto obrácené chápání bylo – jak správně uvedla francouzská vláda – v rozporu s cílem ochrany zaměstnanců. Vystavilo by totiž zaměstnance riziku uplatňování praxe zvané „forum shopping“ ze strany zaměstnavatele, spočívající v tom, že by si zaměstnavatel vybíral místo, z něhož bude vydávat pokyny svým zaměstnancům a organizovat jejich práci, a to za tím účelem, aby kritérium stanovené v čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 odkazovalo na soudy tohoto místa.
102. Zatřetí měla letadla využívaná společností Ryanair, na jejichž palubě navrhovatelé pracovali jako palubní průvodčí, základnu v Charleroi. V tomto ohledu měl již Soudní dvůr příležitost upřesnit, že v odvětví mezinárodní dopravy představuje místo, kde se nacházejí pracovní nástroje, relevantní indicii pro určení místa, ze kterého zaměstnanec plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli(43).
103. Začtvrté se navrhovatelé smluvně zavázali, že budou mít bydliště v časové dostupnosti do jedné hodiny od letiště v Charleroi. V rozsudku Mulox IBC(44) Soudní dvůr uvedl, že zaměstnanec umístil své bydliště do státu, ve kterém se nachází kancelář, z níž vykonává své činnosti nebo kam se vrací po každém přesunu uskutečněném v rámci pracovní činnosti. Dodávám, že vzhledem k formulaci předběžných otázek neodkazuje tato indicie na místo skutečného bydliště zaměstnance, ale spíše na místo výkonu práce, v jehož blízkosti má tento zaměstnanec bydliště, tedy ve sporech v původních řízeních na letiště v Charleroi(45). Podle mého názoru je kromě toho relevantnost této indicie značně posílena existencí smluvního ustanovení zavazujícího zaměstnance k umístění bydliště v blízkosti tohoto místa výkonu práce.
104. Zapáté předkládající soud konstatoval, že na letišti v Charleroi existuje společná kancelář („crewroom“) společností Crewlink a Ryanair. Existence kanceláře poskytnuté zaměstnavatelem je další indicií, jejíž relevantnost byla zdůrazněna v judikatuře Soudního dvora(46).
105. Zašesté předkládající soud upřesnil, že navrhovatelé měli povinnost se na letiště v Charleroi dostavit v případě pracovní neschopnosti a disciplinárního problému. Ačkoli Soudního dvůr dosud neměl příležitost rozhodnout o relevantnosti této okolnosti, mám za to, že by mohla účinně přispět k určení místa, ze kterého navrhovatelé plnili podstatnou část svých povinností.
106. Mám za to, že těchto šest indicií je relevantních pro určení místa, ze kterého navrhovatelé za okolností sporů v původních řízeních plnili podstatnou část svých povinností, na základě čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001.
107. Stanovení těchto indicií sice náleží Soudnímu dvoru, je však věcí předkládajícího soudu uplatnit tyto indicie konkrétně ve sporech v původních řízeních. Orientačně jsem názoru, že na základě skutkových zjištění, která předkládající soud uvedl ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, poukazuje těchto šest indicií jednoznačně na soudy místa, na kterém se nachází letiště v Charleroi, což ostatně zdůraznila Komise.
108. K tomu dodávám, že okolnost, zda je pracovník přímo zaměstnán společností Ryanair (věc C-169/16) nebo společnosti Ryanair přidělen společností Crewlink (věc C-168/16), není pro účely určení místa obvyklého výkonu práce ve smyslu čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 relevantní, což tvrdili navrhovatelé, společnost Ryanair a francouzská vláda. Toto místo totiž musí být pro obě tyto kategorie zaměstnanců totožné, pokud jsou povinnosti, které mají tito zaměstnanci na základě svých pracovních smluv, podobné, což za okolností sporů v původních řízeních nebylo zpochybněno. Jinými slovy, je uvedené místo nezávislé na právním vztahu mezi zaměstnancem a osobou, která má z výkonu práce prospěch.
3. Mateřské letiště jako nepřímo relevantní indicie
109. Vzhledem k tomu, že otázky, které pokládá předkládající soud, výslovně odkazují na mateřské letiště jako na kritérium umožňující určit obvyklé místo plnění pracovní smlouvy ve smyslu čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001, je třeba nyní posoudit jeho relevantnost.
110. Pojem „mateřské letiště“ je definován pravidlem OPS 1.1095, bod 1.7, které se nachází v příloze III nařízení č. 3922/91, ve znění nařízení č. 1899/2006, jako místo, které provozovatel určí členu posádky, v němž člen posádky obvykle začíná a končí dobu služby nebo sérii dob služby a v němž provozovatel za normálních okolností není odpovědný za ubytování dotyčného člena posádky.
111. Podle vysvětlení podaných společností Ryanair a Komisí je mateřské letiště využíváno zejména jako referenční bod pro výpočet dob odpočinku pracovníků na palubě letadel. Kromě toho předkládající soud konstatoval, že letiště v Charleroi bylo jediným mateřským letištěm navrhovatelů během celé doby trvání jejich pracovní smlouvy.
112. Na úvod je třeba uvést, že nepovažuji za možné – jak správně uvedla i irská vláda – aby při neexistenci výslovného odkazu v tomto smyslu závisel dosah pojmu „místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“, který je použit v čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001, na dosahu pojmu obsaženého v aktu unijního práva, který spadá do zcela jiné oblasti, a sice do oblasti harmonizace pravidel v oblasti civilního letectví.
113. V tomto ohledu je dosah čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001 výrazně odlišný od dosahu čl. 11 odst. 5 nařízení č. 883/2004, který je zmíněn v předběžných otázkách, neboť toto posledně jmenované ustanovení obsahuje výslovný odkaz na „mateřské letiště ve smyslu přílohy III nařízení č. 3922/91“.
114. Vzhledem k výše uvedenému a v zájmu podání výslovně odpovědi na otázky položené předkládajícím soudem se mi nejeví jako možné vykládat slovní spojení „místo, kde zaměstnanec obvykle plní pracovní smlouvu“, uvedený v čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001, jako srovnatelný s pojmem „mateřské letiště“, definovaným v příloze III nařízení č. 3922/91, ve znění nařízení č. 1899/2006.
115. Pojem „mateřského letiště“ není však irelevantní pro účely výkladu čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001. Tento pojem se totiž vzhledem ke svému vymezení prolíná – přinejmenším zčásti – s první indicií, kterou jsem uvedl v předchozím oddílu, tedy s indicií místa, v němž zaměstnanci začínají a končí pracovní den, na což poukazovaly nizozemská vláda a Komise. Pojem „mateřské letiště“ podle mého názoru rovněž může – jak tvrdila Komise – odpovídat místu, ve kterém se nachází bydliště zaměstnance, neboť zaměstnavatel není v zásadě na tomto místě odpovědný za jeho ubytování.
116. Zdůrazňuji, že pojem „mateřské letiště“ je pro účely určení obvyklého místa plnění pracovní smlouvy relevantní pouze nepřímo. Je totiž namístě jej vzít v úvahu jen tehdy, pokud potvrzuje výše uvedené indicie jako relevantní pro určení tohoto místa.
117. Dodávám, že v praxi nelze vyloučit, že se mateřské letiště ve smyslu přílohy III nařízení č. 3922/91, ve znění nařízení č. 1899/2006, bude nacházet ve většině případů na místě, ve kterém zaměstnanec obvykle vykonává svou práci ve smyslu čl. 19 bodu 2 nařízení č. 44/2001, určeném podle těchto indicií.
4. Irelevantnost státní příslušnosti letadel
118. Společnosti Crewlink a Ryanair tvrdí, že je namístě zohlednit státní příslušnost letadel, na jejichž palubě navrhovatelé pracovali, s cílem určit místo, na kterém tito navrhovatelé obvykle vykonávali svou práci ve smyslu čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001.
119. Za okolností sporů v původních řízeních je nesporné, že letadla využívaná společností Ryanair, na jejichž palubě navrhovatelé pracovali, byla zapsána v rejstříku v Irsku, a měla tedy na základě článku 17 Chicagské úmluvy(47) irskou státní příslušnost.
120. Podle argumentace sestavené společnostmi Crewlink a Raynair by pracovní doba navrhovatelů strávená na palubě těchto letadel měla být vzhledem k irské státní příslušnosti těchto letadel považována s ohledem na čl. 19 bod 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 za práci vykonanou na irském území.
121. Před tím, než vyložím důvody, proč je tato argumentace zcela neopodstatněná, objasním její strategický význam. Je totiž možné, aby část pracovní doby strávená na palubě letadla byla často delší než část pracovní doby strávená na domácím letišti a část pracovní doby strávená na letišti určení. Považovat z tohoto důvodu část práce vykonané během části pracovní doby strávené na palubě irského letadla za práci, která byla pro účely uplatnění čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 vykonána na irském území, by mohlo vést v řadě případů k úvaze, že palubní průvodčí vykonávají obvykle svou práci na irském území, přičemž o takové konstatování usilují ve sporech v původních řízení společnosti Crewlink a Ryanair.
122. Předkládající soud, francouzská a irská vláda a Komise mají za to, že tato argumentace je neopodstatněná, přičemž tento postoj sdílím i já, a to z níže uvedených důvodů.
123. Zaprvé žádné ustanovení nařízení č. 44/2001 neobsahuje jakýkoli odkaz na Chicagskou úmluvu či státní příslušnost letadel, na jejichž palubě zaměstnanci vykonávají svou práci.
124. Zadruhé v žádném ustanovení Chicagské úmluvy se neuvádí, že by práce vykonávaná na palubě letadla musela být považována za práci vykonávanou na území státu, jehož má letadlo státní příslušnost.
125. Zatřetí cílem ani účinkem pojmu státní příslušnosti letadla uvedeného v článku 17 Chicagské úmluvy není postavit prostor uvnitř letadla na roveň území státu, jehož státní příslušnost toto letadlo má. Tento pojem státní příslušnosti letadla je totiž použit jednak za účelem vymezení oblasti působnosti několika ustanovení této úmluvy, jež se nevztahují na letadla se státní příslušností jednoho ze smluvních členských států(48), a jednak za účelem zákazu určitého rozlišování na základě této státní příslušnosti(49).
126. Vzhledem k tomu, že žádné ustanovení Chicagské úmluvy nevede k postavení prostoru uvnitř letadla na roveň území státu, jehož má toto letadlo státní příslušnost, nevidím pádný důvod, proč by práce vykonávaná na palubě irského letadla měla být z hlediska uplatnění čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 považována za práci vykonávanou na irském území.
127. Z výše uvedeného dovozuji, že státní příslušnost letadla ve smyslu článku 17 Chicagské úmluvy není relevantní a vnitrostátní soud ji nemůže vzít v úvahu za účelem určení místa, na kterém palubní průvodčí obvykle vykonávají svou práci, ve smyslu čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001.
5. Cíl ochrany zaměstnanců
128. Ještě se stručně vyjádřím k argumentu, který uvedly společnosti Crewlink a Ryanair a jež vychází z cíle ochrany zaměstnanců.
129. Podle těchto účastníků řízení by uvedený cíl vyžadoval výklad ustanovení čl. 19 bodu 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 v tom smyslu, že poukazuje na místo usazení zaměstnavatele, tedy ve sporech v původních řízeních na Irsko, neboť tito zaměstnanci vždy neovládají jazyk řízení soudu místa obvyklého plnění jejich pracovní smlouvy, kterým je v projednávané věci u předkládajícího soudu francouzština.
130. Kromě toho, že tento argument je v rozporu s výslovným zněním tohoto ustanovení, je také neopodstatněný z důvodu, že zaměstnanci mají vždy, pokud si to přejí, možnost předložit věc na základě čl. 19 bodu 1 nařízení č. 44/2001 soudu členského státu, v němž má zaměstnavatel bydliště. Nerozumím proto, v čem by potlačení práva obrátit se na soud místa obvyklého plnění pracovní smlouvy přispělo k ochraně zaměstnanců.
131. Na okraj dodávám, že podle ustálené judikatury je cíl ochrany zaměstnanců lépe zajištěn, pokud spory týkající se pracovní smlouvy spadají do působnosti soudů místa, ve kterém zaměstnanec plní své povinnosti vůči svému zaměstnavateli, může-li se na tomto místě zaměstnanec při vynaložení přiměřených nákladů obrátit na soud nebo hájit(50).
VI. Závěry
132. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na předběžné otázky předložené Cour du travail de Mons (pracovní soud v Mons, Belgie) takto:
„Článek 19 bod 2 písm. a) nařízení (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je nutno vykládat v tom smyslu, že v případě zaměstnance, který působí v odvětví mezinárodní letecké přepravy jako palubní průvodčí, nelze slovní spojení ‚místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci‘, stavět na roveň pojmu ‚mateřské letiště‘, tak jak je definován v příloze III nařízení Rady (EHS) č. 3922/91 ze dne 16. prosince 1991 o harmonizaci technických požadavků a správních postupů v oblasti civilního letectví, ve znění nařízení č. 1899/2006, ale toto místo se vztahuje k místu, na kterém nebo ze kterého zaměstnanec plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli.
Toto místo musí určit vnitrostátní soud s ohledem na veškeré relevantní okolnosti, zejména na:
– místo, na kterém zaměstnanec začíná a končí své pracovní dny;
– místo, na kterém mají obvykle základnu letadla, na jejichž palubě zaměstnanec vykonává svou práci;
– místo, na kterém zaměstnanec přijímá pokyny od svého zaměstnavatele a kde si organizuje svůj pracovní den;
– místo, na kterém je podle pracovní smlouvy povinen mít bydliště;
– místo, na kterém se nachází kancelář poskytnutá zaměstnavatelem, a
– místo, na něž se zaměstnanec musí dostavit v případě pracovní neschopnosti a disciplinárního problému.“