ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(plénum)
1. července 2010
Věc F‑45/07
Wolfgang Mandt
v.
Evropský parlament
„Veřejná služba – Úředníci – Pozůstalostní důchod – Článek 79 služebního řádu – Článek 18 přílohy VIII služebního řádu – Pozůstalý manžel – Uznání dvou osob jako pozůstalých manželů – Snížení o 50 % – Legitimní očekávání – Pravidlo shody“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se W. Mandt v zásadě domáhá zrušení rozhodnutí orgánu Parlamentu oprávněného ke jmenování ze dne 8. února 2007, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí ze dne 8. září 2006, jímž Parlament rozhodl, že se jeho pozůstalostní důchod, který pobíral jako pozůstalý manžel pí Mandt, rozené Neumann, bývalé úřednice Parlamentu, snižuje s účinností od 1. dubna 2006 o 50 % z důvodu, že k žádosti K.‑W. Braun-Neumanna, který se domáhal přiznání nároku na pozůstalostní důchod také jako pozůstalý manžel pí Neumann, Parlament rozhodnutím ze dne 8. září 2006 rozhodl, že mu bude s účinností od 1. dubna 2006 vyplácet takový důchod ve výši 50 %.
Rozhodnutí: O návrhových žádáních znějících na to, aby Parlament žalobci vyplácel pozůstalostní důchod v plné výši, není třeba rozhodovat v rozsahu, v němž se týkají období po 31. říjnu 2009. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Každý účastník řízení, včetně vedlejšího účastníka K.‑W. Braun-Neumanna, který do řízení vstoupil na podporu návrhových žádání Parlamentu, ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Důchody – Pozůstalostní důchod – Postavení pozůstalého manžela – Posouzení z hlediska vnitrostátního práva
(Služební řád úředníků, čl. 79; příloha VIII, čl. 18)
2. Úředníci – Důchody – Pozůstalostní důchod – Pravidla přiznávání v případě více pozůstalých manželů
(Služební řád úředníků, čl. 79; příloha VIII, čl. 18 a 28)
3. Úředníci – Žaloba – Předchozí administrativní stížnost – Shoda mezi stížností a žalobou
(Služební řád úředníků, čl. 90 a 91)
1. Z požadavků na jednotné používání práva Unie a ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení práva Unie, které neobsahuje žádný výslovný odkaz na právo členských států za účelem určení jeho smyslu a působnosti, musí být obvykle v celé Unii vykládáno autonomně, přičemž se musí přihlédnout ke kontextu ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou. Nicméně se také připouští, že i v případě, že neexistuje výslovný odkaz, může použití práva Unie zahrnovat případně odkaz na právo členských států, zvláště jestliže soud Unie nemůže najít v právu Unie nebo v obecných zásadách práva Unie skutečnosti, které mu umožní upřesnit obsah a dosah tohoto ustanovení na základě autonomního výkladu. Tak tomu je zejména tehdy, jedná-li se o pojmy týkající se osobního stavu a rodinného práva, neboť v dané oblasti neexistují v právním řádu Unie psané právní normy.
S ohledem na to, že v právu Unie chybí ucelený soubor norem mezinárodního práva soukromého, a dále s ohledem na rozdíly, které panují ve vnitrostátních systémech mezinárodního práva soukromého, se zjišťování, který vnitrostátní právní řád by jako jediný byl „příslušný“ pro určení osobního stavu dané osoby pro účely použití takového ustanovení sekundárního práva, jako je článek 79 služebního řádu nebo článek 18 jeho přílohy VIII, ukazuje být pro administrativní orgán Unie zvlášť složitý a z právního hlediska velmi nejistý úkol. Takového postupu, který se mimo jiné rovná soudní normotvorbě, by se měl zdržet i soud Unie.
Soudu ani orgánům Unie tedy při uplatňování služebního řádu nepřísluší přezkoumávat opodstatněnost rozhodnutí vydaných vnitrostátními soudy.
Jestliže orgán Unie uzná pro účely poskytnutí peněžité výhody dvěma osobám postavení pozůstalého manžela jedné a téže zemřelé bývalé úřednice, neznamená to, že by na úrovni Unie bylo, byť třeba jen implicitně, schvalováno vícenásobné manželství, což by mohlo nastolovat otázku slučitelnosti s právními zásadami a normami vyšší právní síly, zejména kdyby každá z dotčených osob pobírala celou peněžitou výhodu upravenou pro „jednoho určitého“ pozůstalého manžela. V každém případě dotčený orgán pouze vyvozuje důsledky z uplatnění vnitrostátních právních předpisů rodinného práva.
(viz body 62, 63, 68, 84 a 87)
Odkazy:
Soudní dvůr: 5. února 1981, P. v. Komise, 40/79, Recueil, s. 361, stanovisko generálního advokáta Warnera, s. 382 a 383; 18. ledna 1984, Ekro, 327/82, Recueil, s. 107, bod 11; 17. dubna 1986, Reed, 59/85, Recueil, s. 1283, bod 15; 31. května 2001, D a Švédsko v. Rada, C‑122/99 P a C‑125/99 P, Recueil, s. I‑4319, body 34 až 38
Tribunál: 18. prosince 1992, Díaz García v. Parlament, T‑43/90, Recueil, s. II‑2619, bod 36; 22. února 2006, Adam v. Komise, T‑342/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑23 a II‑A‑2‑107, bod 32
2. Vzhledem k tomu, že ve služebním řádu chybí pravidlo, kterým by se řídilo přiznání pozůstalostního důchodu v případě více pozůstalých manželů, je na orgánu, aby určil metodu jeho přiznání.
Metoda rozdělení, kterou zvolil orgán, a sice rozdělení pozůstalostního důchodu mezi pozůstalé manžely rovným dílem, není v rozporu s literou, systematikou ani účelem ustanovení článku 79 služebního řádu a článku 18 jeho přílohy VIII, a dokonce ani s ustanoveními celé kapitoly týkající se pozůstalostního důchodu obsažené v této příloze, zvláště když kritérium délky trvání manželství, tak jak je stanoveno v článku 28 přílohy VIII služebního řádu, by bylo stěží použitelné na případ více pozůstalých manželů a bylo by v rozporu s účelem článku 79 služebního řádu.
(viz body 97 a 104)
3. Pravidlo shody mezi předchozí administrativní stížností a žalobou požaduje shodu mezi předmětem a důvodem žaloby a předmětem a důvodem stížnosti. Toto pravidlo je odůvodněné samotným účelem postupu před zahájením soudního řízení, tj. umožnit úřadu, aby své rozhodnutí prověřil, a aby tak dosáhl mimosoudního řešení sporů, které je kvalifikováno jako „smírné řešení“.
Vzhledem k tomu, že postup před zahájením soudního řízení má neformální charakter a dotyčné osoby mohou v této fázi jednat bez pomoci právního zástupce, nesmí úřad stížnosti vykládat restriktivně, nýbrž vstřícně. Návrhová žádání předložená soudu Unie musí mít stejný předmět jako návrhová žádání obsažená ve stížnosti a mohou obsahovat jen „vytýkané skutečnosti“ spočívající na stejném důvodu jako vytýkané skutečnosti uplatněné ve stížnosti s tím, že tyto vytýkané skutečnosti mohou být před soudem Unie dále rozvedeny předložením žalobních důvodů a argumentů, které nejsou nutně uvedeny ve stížnosti, ale úzce s ní souvisejí.
Pravidlo shody se může uplatnit pouze v případě, kdy žaloba v soudním řízení mění předmět stížnosti nebo její důvod, přičemž pojem „důvod“ musí být vykládán široce. S výhradou námitek protiprávnosti a samozřejmě nepominutelných důvodů proto půjde o změnu důvodu sporu, a tedy o nepřípustnost pro nedodržení pravidla shody obvykle pouze tehdy, když žalobce, který ve své stížnosti napadal pouze formální platnost aktu nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení, včetně jeho procesních aspektů, uvede v žalobě hmotněprávní žalobní důvody, nebo naopak když žalobce poté, co ve své stížnosti napadal legalitu aktu nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení pouze po hmotněprávní stránce, podá žalobu obsahující žalobní důvody týkající se formální platnosti tohoto aktu, včetně jeho procesních aspektů.
Dále kvůli tomu, že námitka protiprávnosti má již ze své podstaty právní charakter, a kvůli úvahám, jež dotyčného vedou k tomu, aby takovou protiprávnost zjišťoval a uplatňoval, nelze po úředníkovi nebo zaměstnanci, který podá stížnost a který nutně nemá odpovídající právní kvalifikaci, požadovat, aby pod hrozbou pozdější nepřípustnosti takovou námitku uplatnil ve stádiu před zahájením soudního řízení.
(viz body 109 až 111 a 119 až 121)
Odkazy:
Soudní dvůr: 1. července 1976, Sergy v. Komise, 58/75, Recueil, s. 1139, body 31 až 33; 20. března 1984, Razzouk a Beydoun v. Komise, 75/82 a 117/82, Recueil, s. 1509, bod 9; 7. května 1986, Rihoux a další v. Komise, 52/85, Recueil, s. 1555, body 12 a 14; 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, Recueil, s. 99, bod 10; 14. března 1989, Del Amo Martinez v. Parlament, 133/88, Recueil, s. 689, body 10 a 11; 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s Francie, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 67; 19. listopadu 1998, Parlament v. Gaspari, C‑316/97 P, Recueil, s. I‑7597, body 17 a 18
Tribunál: 8. června 1995, Allo v. Komise, T‑496/93, Recueil FP, s. I‑A‑127 a II‑405, bod 26; 13. dubna 2005, Nielsen v. Rada, T‑353/03, Sb. VS s. I‑A‑95 a II‑443, bod 23; 31. května 2005, Dionyssopoulou v. Rada, T‑284/02, Sb. VS s. I‑A‑131 a II‑597, bod 62
Soud pro veřejnou službu: 21. února 2008, Putterie-De-Beukelaer v. Komise, F‑31/07, Sb. VS s. I‑A‑1‑53 a II‑A‑1‑261, bod 57 a následující, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek k Tribunálu Evropské unie, věc T‑160/08 P; 11. září 2008, Smadja v. Komise, F‑135/07, Sb. VS s. I‑A‑1‑299 a II‑A‑1‑1585, bod 40, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek k Tribunálu Evropské unie, věc T‑513/08 P; 18. května 2009, Meister v. OHIM, F‑138/06 a F‑37/08, Sb. VS s. I‑A‑1‑131 a II‑A‑1‑727, bod 145