ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)
17. dubna 2007
Spojené věci F-44/06 a F-94/06
C
a
F
v.
Komise Evropských společenství
„Úředníci – Článek 78 služebního řádu – Invalidní důchod – Výkon rozsudku Soudu prvního stupně – Žaloba na neplatnost a žaloba na náhradu škody“
Předmět: Žaloby, podané na základě článků 236 ES a 152 AE, kterými žalobce navrhuje: ve věci F-44/06 jednak zrušení rozhodnutí Komise ze dne 13. června 2005, kterým se zamítá přijetí jakýchkoliv opatření, které vyplývají z rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 23. listopadu 2004, O v. Komise (T-376/02, Sb. VS s. I-A-349 a II-1595, žaloba podaná stejným žalobcem, v níž je původ obou projednávaných věcí) a zrušení rozhodnutí Komise ze dne 23. února 2006 o odchodu žalobce do důchodu a o přiznání invalidního důchodu stanoveného v souladu s ustanoveními čl. 78 druhého pododstavce služebního řádu, ve znění platném před 1. květnem 2004, se zpětným účinkem k 1. únoru 2002, a jednak uložení Komisi, aby mu zaplatila částku 15 000 eur z důvodu porušení zásady dodržení přiměřené lhůty; ve věci F‑94/06, zrušení výše uvedeného rozhodnutí ze dne 23. února 2006 a uložení Komisi, aby mu zaplatila náhradu škody ve výši 15 000 eur.
Rozhodnutí: Komisi se ukládá zaplatit žalobci částku 2 000 eur jako náhradu za utrpěnou nemajetkovou újmu. Ve zbývající části se návrhová žádání žalob zamítají. Komise ponese vlastní náklady řízení a uhradí dvě třetiny nákladů řízení žalobce ve věcech F-44/06, C v. Komise, a F-94/06, F v. Komise.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout opatření k výkonu rozsudku
(Čl. 233 ES; služební řád úředníků, čl. 53; příloha VIII, čl. 14)
2. Úředníci – Žaloba – Návrh na náhradu škody spojený s návrhem na zrušení
(Čl. 233 ES; služební řád úředníků, čl. 90 a 91)
3. Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Nesplnění povinnosti vykonat zrušující rozsudek
(Čl. 233 ES)
1. Orgán oprávněný ke jmenování musí k výkonu rozsudku, kterým se ruší rozhodnutí o odchodu žalobce do důchodu a o přiznání invalidního důchodu pouze z důvodu, že došlo k pochybení při výběru právního základu rozhodnutí, aniž by však byly zpochybněny všechny fáze jeho přijetí, přijmout nové rozhodnutí opravující pochybení při výběru právního základu, ale není povinen umístit dotčenou osobu se zpětnou účinností do výkonu služby a není rovněž povinen přijmout rozhodnutí s účinkem pouze do budoucna, což by s sebou neslo popření samotné existence nemoci a invalidity žalobce, přestože byla ve zrušeném rozhodnutí řádně konstatována. Orgán oprávněný ke jmenování proto může, aniž by porušil překážku věci rozsouzené nebo nedodržel článek 233 ES, stanovit se zpětným účinkem, že nové rozhodnutí o odchodu žalobce do důchodu je účinné k poslednímu dni měsíce, v němž přijal napadené rozhodnutí, a přiznání invalidního důchodu je účinné k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce, v souladu s článkem 53 služebního řádu a článkem 14 přílohy VIII tohoto služebního řádu.
Konečně v rozsahu, v němž orgán oprávněný ke jmenování musí nahradit rozhodnutí, které soud považoval za chybné, rozhodnutím v souladu s právem, musí použít, pokud jde o volbu právního základu, ustanovení služebního řádu platná ke dni zrušeného rozhodnutí, a nikoliv ustanovení služebního řádu ve znění platném ke dni přijetí nového rozhodnutí.
(viz body 42 a 46 až 49)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 19. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94, T‑306/94, T‑307/94, T‑313/04 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 189 a citovaná judikatura; 23. listopadu 2004, O v. Komise, T‑376/02, Sb. VS s. I‑A‑349 a II‑1595
2. Návrhová žádání směřující k náhradě škody utrpěné žalobcem z důvodu nepřiměřené doby výkonu nebo naprosté neexistence jakéhokoliv opatření k výkonu zrušujícího rozsudku vydaného v jeho prospěch přímo souvisí s návrhovými žádáními na zrušení směřujícími proti rozhodnutí, kterým správa zamýšlí vykonat uvedený rozsudek, a jsou proto přípustná, i když nebyla předmětem předchozí žádosti na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu a byla formulována poprvé v rámci stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí. I když totiž osud těchto návrhových žádání směřujících k náhradě škody nepodléhá nezbytně osudu návrhových žádání směřujících ke zrušení v takovém kontextu, ve kterém se úředník domnívá, že správa dosud nepřijala opatření vyžadovaná soudem Společenství, nemůže být návrh na náhradu škody posuzován nezávisle na otázce, zda přijatými akty uvedená správa již vyhověla či nevyhověla rozsudku, protože pokud tyto akty nejsou v souladu s požadavky rozsudku vydaného ve prospěch úředníka, mohou být nároky na náhradu škody pro nedodržení přiměřené lhůty pouze posíleny. Není tedy možné pohlížet na žalobce tak, že opřel svůj návrh na náhradu škody pouze o opožděné přijetí opatření k výkonu rozsudku, bez jakékoliv kritiky obsahu těchto opatření.
Krom toho má správa při zrušujícím rozsudku povinnost jednat a musí sama přijmout opatření k výkonu rozsouzené věci, aniž by úředník musel za tímto účelem podat jakýkoliv návrh. V tomto ohledu může být nečinnost správy analyzována jako zdržení se přijetí opatření uloženého článkem 233 ES odpovídajícímu opatření uloženému služebním řádem ve smyslu čl. 90 odst. 2 tohoto řádu a představuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti kterému může úředník bez dalšího podat stížnost v rámci tříměsíční lhůty. Jestliže je požadována náprava z důvodu nepřiměřené doby výkonu rozsudku nebo neexistence jakéhokoliv opatření k výkonu rozsudku, nemůže tedy řádnost postupu před zahájením soudního řízení podléhat podání žádosti na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníkem.
Krom toho požadovat, aby úředník, který se domáhá výkonu zrušujícího rozsudku vydaného v jeho prospěch, jednak podal stížnost proti rozhodnutí správy, které představuje nesprávný výkon rozsudku, a jednak podal oddělený návrh na náhradu škody na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu, návrh, jenž by v případě zamítnutí správou musel následně rovněž vést k podání stížnosti, by byl v rozporu s požadavky hospodárnosti řízení uloženými zásadou dodržení přiměřené lhůty.
(viz body 55 až 58)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 12. února 1992, Pfloeschner v. Komise, T‑6/91, Recueil, s. II‑141, bod 22; 12. ledna 1994, White v. Komise, T‑65/91, Recueil FP, s. I‑A‑9 a II‑23, body 91 a 92; 26. října 1994, Marcato v. Komise, T‑18/93, Recueil FP, s. I‑A‑215 a II‑681, bod 59; 6. listopadu 1997, Liao v. Rada, T‑15/96, Recueil FP, s. I‑A‑329 a II‑897, bod 61; 31. května 2006, Frankin a další v. Komise, F‑91/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑25 a II‑A‑1‑83, bod 22
3. Správa se dopouští nesprávného úředního postupu, který může zakládat její odpovědnost, jestliže aniž by narazila na zvláštní výkladové obtíže nebo praktické obtíže, které mohou být překážkou výkonu zrušujícího rozsudku, nepřijme v přiměřené lhůtě opatření určená k zajištění výkonu rozsudku. Skutečnost, že dotčená osoba žádá přijetí jiných opatření než opatření uložených rozsudkem nemůže odůvodnit odmítnutí správy přijmout všechna konkrétní opatření k výkonu.
Takové odmítnutí, které představuje porušení očekávání, které musí mít všichni jednotlivci v právním systému Společenství, založeném zejména na dodržování rozhodnutí vydaných soudy Společenství, sebou samo o sobě nese, nezávisle na jakékoliv majetkové škodě, která z něho může vyplývat, nemajetkovou újmu pro účastníka řízení, který obdržel příznivý rozsudek.
(viz body 63, 64, 66, 67 a 69)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 12. prosince 2000, Hautem v. EIB, T‑11/00, Recueil, s. II‑4019, bod 51