ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
20. ledna 2009
Věc F-32/08
Marie-Claude Klein
v.
Komise Evropských společenství
„Veřejná služba – Úředníci – Důchody – Invalidní důchod – Úmrtí – Pojem ‚vyživované dítě‘ – Článek 2 přílohy VII služebního řádu – Příspěvek v případě úmrtí – Částka splatná v případě úmrtí – Sirotčí důchod“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, jíž se M.‑C. Klein v podstatě domáhá zrušení rozhodnutí Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků Komise ze dne 4. května 2007, kterou byly zamítnuty její žádosti o přiznání určitých peněžitých nároků, které uplatňovala vzhledem k úmrtí svého otce, bývalého úředníka Komise, a v případě potřeby i zrušení rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 15. listopadu 2007, kterým byla zamítnuta stížnost podaná dne 3. srpna 2007 proti výše zmíněnému rozhodnutí.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobkyně ponese veškeré náklady řízení.
Shrnutí
1. Řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální náležitosti – Stručný popis dovolávaných žalobních důvodů
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 35 odst. 1)
2. Právo Společenství – Výklad – Zásady – Autonomní výklad
(Služební řád, články 70 a 80)
3. Úředníci – Důchody – Právní nástupci oprávněné osoby – Vyživované dítě
(Služební řád, články 70 a 80; příloha VII, článek 2)
4. Úředníci – Sociální zabezpečení – Pojištění pro případ úrazů a nemocí z povolání – Částka splatná v případě úmrtí
(Služební řád, čl. 73 odst. 1 a 2)
5. Úředníci – Důchody – Právní nástupci oprávněné osoby – Lhůty pro podání žádosti o vypořádání nároku na důchod
(Služební řád, příloha VIII, článek 42)
1. Podle čl. 35 odst. 1 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu musí žaloba uvádět zejména předmět sporu a obsahovat dovolávané žalobní důvody a právní a skutkové argumenty. Pro to, aby byla žaloba přípustná, je za účelem zajištění právní jistoty nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby. Třebaže pouhý odkaz na přílohu k prokázání skutečností, které musí být obsaženy v samotné žalobě, není zpravidla přijatelný, však v rozsahu, v němž měl žalovaný a soud Společenství možnost porozumět vylíčení skutečností rozvinutých ve stížnosti, není nutno prohlásit žalobu za nepřípustnou, nýbrž je třeba přezkoumat ji po meritorní stránce. Každopádně je soud Společenství oprávněn posoudit podle okolností každého případu, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby z meritorního hlediska, aniž předtím rozhodne o námitce nepřípustnosti vznesené žalovaným.
(viz body 19 a 20)
Odkazy:
Soudní dvůr: 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, Recueil, s. I‑1873, body 51 a 52; 23. března 2004, Francie v. Komise, C‑233/02, Recueil, s. I‑2759, bod 26
Soud prvního stupně: 28. dubna 1993, De Hoe v. Komise, T‑85/92, Recueil, s. II‑523, bod 20; 22. června 1994, Rijnoudt a Hocken v. Komise, T‑97/92 a T‑111/92, Recueil FP, s. I‑A‑159 a II‑511, bod 71; 21. května 1999, Asia Motor France a další v. Komise, T‑154/98, Recueil, s. II‑1703, bod 49; 15. června 1999, Ismeri Europa v. Účetní dvůr, T‑277/97, Recueil, s. II‑1825, bod 29; 15. června 2005, Regione autonoma della Sardegna v. Komise, T‑171/02, Sb. rozh. s. II‑2123, bod 155
Soud pro veřejnou službu: 17. října 2007, Mascheroni v. Komise, F‑63/06, dosud nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 52; 8. dubna 2008, Bordini v. Komise, F‑134/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 56
2. Z požadavků jak jednotného použití práva Společenství, tak zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení práva Společenství, které za účelem vymezení svého smyslu a dosahu výslovně neodkazuje na právo členských států, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celém Společenství, přičemž je tento výklad třeba podat s přihlédnutím ke kontextu ustanovení a cíli sledovanému dotčenou právní úpravou. Třebaže je pravda, že i při neexistenci výslovného odkazu může uplatnění práva Společenství případně vyžadovat odkaz na právo členských států, je to pouze v případě, kdy soud Společenství nemůže z práva Společenství nebo z obecných právních zásad Společenství vyvodit skutečnosti, které mu autonomním výkladem umožní upřesnit jejich obsah a rozsah.
Co se týče výkladu pojmu „vyživované dítě“ uvedeného v článcích 70 a 80 služebního řádu úředníků, poskytuje právo Společenství, zejména ve služebním řádu, dostatek údajů, které umožní autonomně upřesnit obsah a rozsah zmíněného pojmu. Je třeba zejména odmítnout jakýkoli odkaz na vnitrostátní právo. Navíc autonomní výklad pojmu „vyživované dítě“ zajišťuje jednotné uplatnění tohoto pojmu, jakož i rovné zacházení s právními nástupci úředníků, kteří byli příjemci starobního důchodu nebo příspěvku v invaliditě.
(viz body 35 a 36)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 22. února 2006, Adam v. Komise, T‑342/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑23 a II‑A‑2‑107, bod 32
3. Aby bylo možno provést výklad pojmu „vyživované dítě“ ve smyslu článků 70 a 80 služebního řádu, je třeba odkázat na definici podanou v článku 2 přílohy VII služebního řádu týkajícím se příspěvku na vyživované dítě, to znamená, že se podle odst. 2 tohoto ustanovení musí jednat o dítě, „o které úředník skutečně pečuje“, přičemž skutečná péče zahrnuje hrazení všech nebo části základních potřeb dítěte, zejména co se týče bydlení, výživy, oblékání a výchovy, jakož i zdravotní péče a nákladů na ni.
S ohledem na ustanovení článku 2 přílohy VII služebního řádu soud Společenství nemůže nezohlednit věkové hranice, jimž podléhá příspěvek na vyživované dítě podle odstavce 3 zmíněného článku, tzn. že toto dítě musí být mladší 18 let nebo, za určitých podmínek, mladší 26 let. Věkové hranice stanovené v čl. 2 odst. 3 přílohy VII služebního řádu jsou tudíž odůvodněné nejenom co se týče poskytnutí příspěvku na vyživované dítě, ale i co se týče poskytnutí příspěvku v případě úmrtí nebo sirotčího důchodu. Když totiž zákonodárce v rámci své posuzovací pravomoci vycházel z předpokladu, že si děti od určitého věku musí samy zaopatřovat své potřeby a nesmí zatěžovat rozpočet Společenství co se týče poskytování příspěvku na vyživované dítě, neexistuje důvod, proč by totéž nemělo platit i pro peněžní dávky stanovené v článcích 70 a 80 služebního řádu.
Nutnost definovat pojem „vyživované dítě“ s ohledem na čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 3 přílohy VII služebního řádu je potvrzena ustanoveními odstavců 6 a 7 téhož článku. Z naposled uvedených ustanovení totiž jasně vyplývá, že pojem „vyživované dítě“ nesmí být chápán pouze ve smyslu odstavce 2 uvedeného článku, ale v širším smyslu; odst. 6 čl. 2 přílohy VII služebního řádu tak výslovně odkazuje na „vyživované dítě ve smyslu tohoto článku“, a odstavec 7 téhož článku výslovně odkazuje na „vyživované dítě ve smyslu odstavců 2 a 3“.
Z článku 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu výslovně vyplývá, že má-li být určitá osoba považována za vyživované dítě, musí existovat „zvláštní odůvodněné rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování“. Možnost, aby správní orgán považoval jakoukoli osobu za vyživované dítě ve smyslu čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu, vychází z kumulativního důkazu jednak existence „zákonné povinnosti vyživovat“, kterou má úředník, a jednak „značných výdajů“, které musí úředník vynaložit na výživu tohoto dítěte.
(viz body 37, 40, 41, 44 a 45)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 10. října 2006, Arranz Benitez v. Parlament, T‑87/04, Sb. VS, s. I‑A‑2‑201 a II‑A‑2‑1031, bod 42 a citovaná judikatura
4. Odkaz článku 73 služebního řádu na podmínky stanovené společnými pravidly pojištění úředníků Evropských společenství pro případ úrazu nebo nemoci z povolání se týká pouze oblasti věcné působnosti zmíněného článku, a to „případu nemoci z povolání nebo úrazu“, nikoli však jeho působnosti osobní. V tomto smyslu, tj. ve vztahu k věcné působnosti společných pravidel, musí být rovněž chápáno i ustanovení čl. 73 odst. 1 druhého pododstavce služebního řádu, podle něhož „[t]ato pravidla stanoví případy, na které se pojištění nevztahuje“. Krom toho se s ohledem na osobní působnost zmíněných společných pravidel tato pravidla použijí podle jejich článku 1 pouze na kategorie „úředník“, „dočasný zaměstnanec“ a „smluvní zaměstnanec“, přičemž tedy nekryjí rizika událostí, k nimž dojde poté, co tento úředník nebo zaměstnanec definitivně přestal vykonávat své funkce. Třebaže ohledně nemoci z povolání společná pravidla ve svém článku 16 stanoví, že „bývalý pojištěnec“ (tzn. pojištěnec, který definitivně přestal vykonávat své funkce) nebo jeho právní nástupce (jestliže pojištěnec zemřel) mohou pobírat dávky stanovené v čl. 73 odst. 2 služebního řádu, jsou tyto dávky nicméně poskytnuty výlučně jen v tom případě, kdy smrt „bývalého pojištěnce“ nastala následkem nemoci, která se sice projevila teprve po definitivním ukončení výkonu jeho funkcí, avšak její příčina vyplývala z těchto funkcí.
Skutečnost, že článek 73 služebního řádu stanoví, že částka splatná v případě úmrtí může být kumulována s dávkami stanovenými v kapitole 3 hlavy V služebního řádu, nepředstavuje důkaz, že částka splatná v případě úmrtí může být vyplacena též právním nástupcům úředníka, který již ukončil činnou službu. Třebaže se totiž určité články dotčené kapitoly 3 týkají osob pobírajících starobní důchod nebo příspěvek v invaliditě, jiné články, například články 79 a 80 služebního řádu, stanoví vyplácení peněžitých dávek nejen výše zmíněným právním nástupcům oprávněných osob, nýbrž i právním nástupcům úředníka v činné službě v případě jeho úmrtí.
(viz body 54 a 55)
5. Ustanovení článku 42 přílohy VIII služebního řádu, podle nichž právní nástupci zemřelého úředníka, kteří nezažádali o své důchody do jednoho roku od úmrtí úředníka, ztrácejí nárok na tyto důchody s výjimkou řádně doložených případů vyšší moci, mají kogentní povahu a účastnící řízení ani soud s nimi nemohou disponovat, jelikož byla stanovena za účelem zajištění jasnosti a jistoty právních situací. Skutečnost, že se právní nástupce seznámil se služebním řádem teprve po uplynutí této lhůty, nepředstavuje argument umožňující odůvodnit její nedodržení a tudíž nemůže sloužit k doložení případu vyšší moci, jelikož zmíněná roční lhůta se již jeví jako dostatečně dlouhá lhůta k tomu, aby poskytla dědicům a právním nástupcům úředníka nebo osobám pobírajícím důchod Společenství čas kontaktovat správu orgánu. Navíc se má za to, že každý, kdo podléhá pravidlům služebního řádu nebo může uplatňovat nárok přiznávaný těmito pravidly, služební řád zná a nemůže se dovolávat své nevědomosti, aby se jakkoli vyhnul promlčecím lhůtám stanoveným v tomto řádu.
(viz body 59 a 60)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 29. září 1999, Neumann a Neumann-Schölles v. Komise, T‑68/97, Recueil FP, s. I‑A‑193 a II‑1005, body 45 a 48