ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(třetí senát)
26. června 2013
Věc F‑106/11
BM
v.
Evropská centrální banka (ECB)
„Veřejná služba – Zaměstnanci ECB – Disciplinární řízení – Disciplinární sankce – Písemná důtka“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 36.2 Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o FEU, kterou se BM, zaměstnanec Evropské centrální banky (ECB), domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí zástupce generálního ředitele generálního ředitelství (GŘ) pro lidské zdroje, rozpočet a organizaci (dále jen „GŘ ‚Lidské zdroje‘ “) ze dne 15. dubna 2011, jímž byla žalobci uložena písemná důtka, a zadruhé zaplacení částky ve výši 10 000 eur jakožto náhrady utrpěné nemajetkové újmy.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. BM ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou centrální bankou.
Shrnutí
1. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Disciplinární režim – Povinnost provést vyšetřování před zahájením disciplinárního řízení – Neexistence
(Pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 45; pravidla pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 8.3.2; administrativní oběžník ředitele Evropské centrální banky č. 1/2006)
2. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Vydání bezdůvodného obohacení – Namítání dobré víry zaměstnancem, který opomenul oznámit přídavky téže povahy jako unijní rodinné přídavky – Nepřípustnost
(Pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 21; pravidla pro zaměstnance Evropské centrální banky, články 0.4.3 a 3.3.2)
3. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Disciplinární režim – Sankce – Zásada proporcionality – Pojem – Posuzovací pravomoc příslušného orgánu – Soudní přezkum – Meze
(Pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 45)
1. Žádné z použitelných ustanovení, a to ani v pracovním řádu pro zaměstnance Evropské centrální banky nebo v pravidlech pro uvedené zaměstnance, ani v administrativním oběžníku ředitele Banky týkajícím se vnitřního správního vyšetřování, nestanoví, že zahájení disciplinárního řízení musí předcházet správní vyšetřování ve smyslu uvedeného oběžníku.
(viz bod 31)
2. Zaměstnanec Evropské centrální banky, který porušil své služební povinnosti tím, že opomenul oznámit tomuto orgánu pobírání přídavků téže povahy jako rodinné přídavky vyplácené bankou, se nemůže dovolávat dobré víry, aby se vyhnul jakékoli disciplinární sankci. U běžně obezřetného zaměstnance se každopádně předpokládá, že zná podmínky, jimiž se řídí jeho odměna.
(viz body 45 a 63)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 1. února 1996, Chabert v. Komise, T‑122/95, bod 32; 1. dubna 2004, Gussetti v. Komise, T‑312/02, bod 106
3. Pokud jde o zaměstnance Evropské centrální banky, má použití zásady proporcionality v disciplinární oblasti dvě stránky. Zaprvé je výběr přiměřené sankce na příslušném orgánu, pokud je prokázán skutkový stav v neprospěch zaměstnance, a unijní soud nemůže tuto volbu zneplatnit, ledaže by uložená sankce byla nepřiměřená vzhledem ke skutečnostem zjištěným k tíži zaměstnance. Zadruhé vychází výběr sankce z celkového posouzení všech konkrétních činů a okolností vlastních jednotlivému případu, které provádí tento orgán, přičemž pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, pokud jde o její zaměstnance, neváže disciplinární sankce, které stanoví, fixně na různé typy porušení služebních povinností zaměstnanců a neupřesňuje, do jaké míry mají na výběr sankce vliv přitěžující a polehčující okolnosti. Unijní soud má tudíž pravomoc zabývat se všemi právními a skutkovými otázkami relevantními pro spor, který je mu předložen, což v případě disciplinární sankce znamená, že musí mít zejména pravomoc posoudit úměrnost sankce v poměru k porušení povinností. Na základě těchto zásad se tedy přezkum prováděný unijním soudem omezuje na posouzení, zda uložená sankce není nepřiměřená vzhledem ke skutečnostem zjištěným k tíži zaměstnance a zda Banka přiměřeně zvážila přitěžující a polehčující okolnosti.
(viz body 51 a 52)
Odkazy:
Tribunál Evropské unie: 15. května 2012, Nijs v. Účetní dvůr, T‑184/11 P, bod 85