ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(třetí senát)
5. prosince 2012
Věc F‑110/11
Giorgio Lebedef a další
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Odměna – Článek 64 služebního řádu – Článek 3 odst. 5 první pododstavec přílohy XI služebního řádu – Opravný koeficient – Akt nepříznivě zasahující právní postavení – Rovné zacházení“
Předmět: Žaloba podaná podle článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, jíž se G. Lebedef, T. Jones, J. Gonzales Gonzales a M. Lebedef-Caponi domáhají zrušení svých výplatních pásek za měsíc prosinec 2010 a za následující měsíce.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobci ponesou vlastní náklady řízení a ukládá se jim náhrada nákladů vynaložených Evropskou komisí. Rada, vedlejší účastnice řízení, ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Žaloby úředníků – Žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu – Pojem – Žádost o stanovení zvláštního opravného koeficientu pro Lucembursko – Vynětí
(Služební řád, čl. 90 odst. 1; příloha XI, čl. 3 odst. 5 první pododstavec)
2. Žaloby úředníků – Žalobní důvody – Žalobní důvod vycházející z toho, že zákonodárce ponechal v platnosti akt, který ztratil jakékoli opodstatnění – Přípustnost
(Nařízení Rady č. 1239/2010; služební řád, příloha XI, čl. 3 odst. 5 první pododstavec)
3. Úředníci – Odměny – Opravné koeficienty – Stanovení – Pravomoci Rady – Prostor pro uvážení – Meze – Dodržení zásady rovného zacházení – Soudní přezkum – Meze
(Služební řád, články 64 a 65)
4. Úředníci – Odměny – Opravné koeficienty – Neexistence opravného koeficientu pro Belgii a Lucemburk – Porušení zásady rovného zacházení – Důkazní břemeno – Rozsah
(Služební řád, příloha XI, čl. 3 odst. 5 první pododstavec)
5. Úředníci – Služební řád – Hierarchie pravidel služebního řádu a příloh – Neexistence – Hierarchie norem služebního řádu – Rozsah
(Služební řád)
1. Není nepřípustné, aby úředník Komise podal orgánu oprávněnému ke jmenování žádost podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu směřující zejména k tomu, aby tento orgán provedl studii ohledně případného nepoměru mezi kupní silou v Bruselu a v Lucemburku, případně podal návrh na přijetí opravného koeficientu pro Lucembursko. Zmíněný čl. 90 odst. 1 totiž úředníkům umožňuje pouze požádat správní orgán, který vykonává funkci orgánu oprávněného ke jmenování, aby ohledně nich přijal rozhodnutí. I když je v tomto ohledu pravda, že Komise má v těchto záležitostech právo iniciativy, může jej uplatnit pouze jakožto orgán podílející se na legislativním procesu Unie, avšak nikoli jakožto zaměstnavatel.
Krom toho si možnost, že by z výplatní pásky vyplynulo, že orgán neprovedl studii nebo nepodal návrh stanovící opravný koeficient pro Lucembursko, nelze v žádném případě představit v případě úředníka zaměstnaného v Lucembursku, ale v jiném orgánu než v Komisi. Bylo by přitom v rozporu se zásadou rovného zacházení, kdyby úředníci, na něž se vzhledem ke skutečnosti, že mají stejné místo zaměstnání, vztahuje stejný opravný koeficient, byli nebo nebyli oprávnění podat žalobu, v závislosti na tom, zda se jejich zaměstnavatel podílí či nepodílí na procesu přijímání služebních předpisů.
(viz body 28 až 30)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 30. září 2010, Lebedef a Jones v. Komise, F‑29/09, bod 40
2. Každý normativní orgán musí jednak ověřovat – ne-li trvale, tedy alespoň periodicky –, zda pravidla, která stanovil, dosud odpovídají potřebám, pro něž byla vytvořena, a jednak měnit, popřípadě i rušit pravidla, jež pozbyla jakéhokoli opodstatnění, a nadále neodpovídají novému kontextu, v němž mají vyvolávat své účinky. Takovéto ověření je nezbytné zejména při aktualizaci opravných koeficientů.
Úředník může proto vznést námitku protiprávnosti ohledně čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu, který stanoví, že pro Belgii a Lucembursko se nepoužije žádný opravný koeficient, a uvést, že vzhledem ke změně ekonomických okolností, k níž došlo od přijetí tohoto ustanovení v roce 2004, měl zákonodárce před přijetím nařízení č. 1239/2010, kterým se s účinností od 1. července 2010 upravují odměny a důchody úředníků a ostatních zaměstnanců Unie, toto ustanovení přehodnotit nebo zrušit, s cílem zajistit rovné zacházení s úředníky, a nikoli zmíněné ustanovení po přijetí uvedeného nařízení i nadále automaticky uplatňovat.
(viz body 39 až 41)
Odkazy:
Soudní dvůr: 17. července 1997, SAM Schiffahrt a Stapf, C‑248/95 a C‑249/95, bod 38; 22. října 2002, National Farmers’ Union, C‑241/01, bod 51
3. Účelem opravných koeficientů, které ovlivňují odměny úředníků a které jsou upraveny v článcích 64 a 65 služebního řádu, je zaručit zachování rovnocenné kupní síly pro všechny úředníky bez ohledu na místo jejich zaměstnání v souladu se zásadou rovného zacházení. V souladu s čl. 65 odst. 2 služebního řádu je na Radě, aby v případě, že zjistí podstatnou změnu životních nákladů, z toho vyvodila důsledky přijetím opravných koeficientů. Co se týče podstatné změny životních nákladů mezi jiným místem zaměstnání, než je hlavní město dotyčného členského státu, a tímto hlavním městem, nemá Rada žádný prostor pro uvážení, co se týče nezbytnosti zavést zvláštní opravný koeficient pro určité místo zaměstnání. Zásada rovného zacházení, která má být zaručena stanovením těchto opravných koeficientů, totiž platí i pro zákonodárce.
V tomto ohledu z čl. 65 odst. 2 služebního řádu vyplývá, že přijetí opatření úpravy k zajištění rovnocenné kupní síly mezi úředníky zaměstnanými v Lucembursku a jejich kolegy, kteří pracují v Bruselu, by mohlo odůvodnit pouze podstatné zvýšení životních nákladů v Lucembursku v porovnání s Bruselem. Zásada rovného zacházení totiž nemůže požadovat naprosto totožnou kupní sílu úředníků bez ohledu na místo jejich zaměstnání, nýbrž to, že se životní náklady v posuzovaných místech zaměstnání budou v podstatné míře shodovat. Vzhledem ke složitosti dané oblasti má zákonodárce v tomto ohledu široký prostor pro uvážení a unijní soud se musí omezit na to, aby přezkoumal, zda orgány nepřekročily rozumné meze ve vztahu k úvahám, z nichž vycházely, a neužily své pravomoci zjevně nesprávným způsobem.
(viz body 55, 56 a 60)
Odkazy:
Soudní dvůr: 23. ledna 1992, Komise v. Rada, C‑301/90, bod 25
Soud prvního stupně: 7. prosince 1995, Abello a další v. Komise, T‑544/93 a T‑566/93, bod 76
Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek Lebedef a Jones v. Komise, body 62 a 67
4. V rámci žaloby podané úředníky zaměstnanými v Lucembursku, kteří poukazují na údajně diskriminační zacházení s nimi z toho důvodu, že na základě čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu chybí zvláštní opravný koeficient pro tento členský stát, od uvedených úředníků nelze požadovat, aby před unijním soudem právně dostačujícím způsobem prokázali existenci významného a trvalého růstu životních nákladů v Lucemburku oproti Bruselu, na základě čehož by pak bylo možné dokázat existenci nerovného zacházení s úředníky podle místa jejich zaměstnání. Nacházejí se totiž ve zvláště obtížné situaci, co se týče podání důkazu, kvůli technickým obtížím spojeným se shromažďováním a vypracováním dostatečně spolehlivých statistických údajů.
V tomto ohledu jim pouze přísluší předložit dostatečně významný soubor nepřímých důkazů, z něhož vyplyne možný rozdíl v kupní síle, díky čemuž bude možné přenést důkazní břemeno na Komisi a případně odůvodnit zahájení správního šetření ze strany Eurostatu.
(viz body 57 a 59)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek Lebedef a Jones v. Komise, body 64 a 66
5. Mezi základními pravidly služebního řádu a jeho přílohami sice neexistuje formální hierarchie v pravém slova smyslu, neboť obě kategorie norem byly přijaty Radou, nicméně by mezi nimi mohla případně existovat věcná hierarchie s tím, že přílohy musejí být vykládány s ohledem na základy a systém veřejné služby Unie stanovené samotným služebním řádem.
(viz bod 69)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek Lebedef a Jones v. Komise, bod 83