ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
25. ledna 2018(*)
„Řízení o předběžné otázce – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané v některém z členských států státním příslušníkem třetí země – Podmínky a lhůty stanové pro předložení žádosti o přijetí zpět – Nelegální návrat státního příslušníka třetí země do členského státu, který provedl přemístění – Článek 24 – Řízení o přijetí zpět – Článek 27 – Opravné prostředky – Rozsah soudního přezkumu – Okolnosti následující po přemístění“
Ve věci C‑360/16,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) ze dne 27. dubna 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 29. června 2016, v řízení
Bundesrepublik Deutschland
proti
Azizu Hasanovi,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení L. Bay Larsen (zpravodaj), předseda senátu, J. Malenovský, M. Safjan, D. Šváby a M. Vilaras, soudci,
generální advokát: Y. Bot,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za A. Hasana W. Karczewskim, Rechtsanwalt,
– za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,
– za švýcarskou vládu U. Bucherem, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi G. Wilsem a M. Condou-Durande, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 7. září 2017,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 18, 23 a 24 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Bundesrepublik Deutschland (Spolková republika Německo) a Azizem Hasanem, syrským státním příslušníkem, ve věci rozhodnutí Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo) (dále jen „úřad“), kterým byla zamítnuta žádost o azyl podaná A. Hasanem a bylo nařízeno jeho přemístění do Itálie.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2013/32/EU
3 Článek 6 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60), stanoví:
„1. Učiní-li určitá osoba žádost o mezinárodní ochranu u orgánu, který je podle vnitrostátního práva příslušný k registraci této žádosti, provede se tato registrace do třech pracovních dnů od učinění žádosti.
Pokud je žádost o mezinárodní ochranu učiněna u jiných orgánů, u nichž je pravděpodobné, že budou takové žádosti dostávat, ale nejsou podle vnitrostátního práva příslušné k jejich registraci, členské státy zajistí, aby byla registrace provedena do šesti pracovních dnů od učinění žádosti.
[…]
2. Členské státy zajistí, aby osoba, která učinila žádost o mezinárodní ochranu, měla příležitost podat žádost co možná nejdříve. […]“
Nařízení Dublin III
4 V bodech 4, 5 a 19 odůvodnění nařízení Dublin III se uvádí:
„(4) Podle závěrů [zvláštního zasedání Evropské rady v] Tampere [ve dnech 15. a 16. října 1999] by měl […] společný evropský azylový systém v krátké době rovněž zahrnovat jasnou a proveditelnou metodu určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl.
(5) Tato metoda by měla být založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro dotčené osoby. Mělo by být zejména možné urychleně určit příslušný členský stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu.
[…]
(19) Měly by být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný prostředek, pokud jde o rozhodnutí o přemístění dotyčné osoby do příslušného členského státu, aby byla zaručena účinná ochrana jejích práv v souladu zejména s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie. Pro zajištění souladu s mezinárodní právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován.“
5 Článek 3 odst. 1 a 2 tohoto nařízení stanoví:
„1. Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.
2. Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.
Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
[…]“
6 Článek 18 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:
„Členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen:
[…]
b) přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 žadatele, jehož žádost se posuzuje a který učinil žádost v jiném členském státě nebo který se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu;
c) přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost se posuzuje a která vzala svou žádost zpět a učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu;
d) přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost zamítl a která učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu.“
7 Článek 19 odst. 2 téhož nařízení zní takto:
„Povinnosti uvedené v čl. 18 odst. 1 zanikají, pokud členský stát příslušný k posouzení žádosti zjistí poté, co je požádán o převzetí nebo přijetí zpět žadatele […], že dotyčná osoba opustila území členských států na dobu nejméně tří měsíců, a pokud dotyčná osoba není držitelem platného povolení k pobytu vydaného příslušným členským státem.
Žádost podaná po období nepřítomnosti uvedené v prvním pododstavci se považuje za novou žádost, na základě které je zahájeno nové řízení k určení příslušného členského státu.“
8 Článek 23 odst. 1 až 3 nařízení Dublin III stanoví:
„1. Pokud se členský stát, v němž osoba podle čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) podala novou žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že je příslušný jiný členský stát v souladu s čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d), může daný jiný členský stát požádat o přijetí této osoby zpět.
2. Žádost o přijetí dotyčné osoby zpět se předkládá co nejdříve a v každém případě do dvou měsíců od nalezení shody v rámci systému Eurodac […]
Pokud žádost o přijetí zpět dotčené osoby vychází z jiných důkazů než z údajů získaných ze systému Eurodac, zasílá se dožádanému členskému státu do tří měsíců ode dne, kdy byla podána žádost o mezinárodní ochranu podle čl. 20 odst. 2.
3. Pokud není žádost o přijetí zpět dotčené osoby předložena ve lhůtách stanovených v odstavci 2, je pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, v němž byla podána nová žádost o mezinárodní ochranu.“
9 Článek 24 odst. 1 až 3 tohoto nařízení stanoví:
„1. Pokud se členský stát, na jehož území se osoba podle čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) zdržuje bez povolení k pobytu a v němž nebyla podána žádná nová žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že je příslušný jiný členský stát v souladu s čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d), může tento jiný členský stát požádat o přijetí této osoby zpět.
2. Pokud členský stát, na jehož území se osoba zdržuje bez povolení k pobytu, odchylně od čl. 6 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí [(Úř. věst. 2008, L 348, s. 98)] rozhodne o vyhledávání v systému Eurodac podle článku 17 nařízení (EU) č. 603/2013, předkládá se žádost o přijetí zpět v případě osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. b) nebo c) tohoto nařízení, nebo osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. d) tohoto nařízení, jejíž žádost o mezinárodní ochranu nebyla zamítnuta konečným rozhodnutím, co nejdříve a v každém případě do dvou měsíců od nalezení shody v rámci systému Eurodac […]
Pokud žádost o přijetí zpět vychází z jiných důkazů než z údajů získaných ze systému Eurodac, zasílá se dožádanému členskému státu do tří měsíců ode dne, kdy se dožadující členský stát dozví, že může být pro dotyčnou osobu příslušný jiný členský stát.
3. Pokud není žádost o přijetí zpět předložena ve lhůtách stanovených v odstavci 2, členský stát, na jehož území se dotčená osoba zdržuje bez povolení k pobytu, umožní této osobě podat novou žádost o mezinárodní ochranu.“
10 Článek 25 uvedeného nařízení stanoví pravidla týkající se odpovědi na žádost o přijetí zpět.
11 Článek 26 odst. 1 téhož nařízení stanoví:
„Pokud dožádaný členský stát vyhoví žádosti o převzetí nebo přijetí žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) zpět, oznámí dožadující členský stát dotyčné osobě rozhodnutí přemístit ji do příslušného členského státu a případně i rozhodnutí neposuzovat její žádost o mezinárodní ochranu. […]“
12 Článek 27 odst. 1 a 3 nařízení Dublin III stanoví:
„1. Žadatel nebo jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.
[…]
3. Pro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví:
a) že na základě podání odvolání nebo žádosti o přezkum získává dotčená osoba právo zůstat v daném členském státě, dokud nebude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu; nebo
b) automatický odklad přemístění na určitou a přiměřenou dobu, během níž soud po důkladném a pečlivém posouzení rozhodne, zda má být s odvoláním nebo přezkumem spojen i nadále odkladný účinek; nebo
c) že dotčená osoba může v přiměřené lhůtě požádat soud o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o jejím odvolání nebo o přezkumu. Členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek v podobě odkladu přemístění byl v platnosti až do přijetí rozhodnutí o první žádosti o odklad. Jakékoli rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění musí být přijato v přiměřené lhůtě, která zároveň umožní důkladné a pečlivé posouzení žádosti. Rozhodnutí neodložit výkon rozhodnutí o přemístění musí obsahovat důvody, na nichž je založeno.“
13 Článek 29 odst. 1 až 3 téhož nařízení zní takto:
„1. Přemístění žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.
[…]
2. Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému [státu] zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění dotyčné osoby, nebo až na 18 měsíců, pokud je dotyčná osoba na útěku.
3. Pokud je osoba přemístěna chybně, nebo pokud je rozhodnutí o přemístění v rámci odvolacího nebo přezkumného řízení zrušeno poté, co bylo přemístění provedeno, přijme členský stát, který přemístění provedl, tuto osobu bezodkladně zpět.“
Německé právo
14 Ustanovení § 77 Asylgesetz (zákon o azylu), ve znění vyhlášeném dne 2. září 2008 (BGBl. 2008 I, s. 1798), stanoví:
„Ve věcech podle tohoto zákona vyjde soud ze skutkového a právního stavu, který existuje v době posledního jednání; pokud je rozhodnutí vydáno bez jednání, je rozhodujícím okamžikem vynesení rozhodnutí […]“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
15 Dne 29. října 2014 podal A. Hasan žádost o azyl v Německu.
16 Z vyhledávání v systému Eurodac vyplynulo, že dne 4. září 2014 již dotyčný požádal o mezinárodní ochranu v Itálii, takže úřad dne 11. listopadu 2014 požádal italské orgány, aby na základě nařízení Dublin III přijaly A. Hasana zpět.
17 Italské orgány ponechaly tuto žádost o přijetí zpět bez odpovědi.
18 Rozhodnutím ze dne 30. ledna 2015 odmítl úřad žádost o azyl podanou A. Hasanem jako nepřípustnou, přičemž se opřel o skutečnost, že Italská republika je členským státem příslušným k posouzení této žádosti, a nařídil jeho přemístění do Itálie.
19 Aziz Hasan podal proti tomuto rozhodnutí úřadu žalobu k Verwaltungsgericht Trier (správní soud v Trevíru, Německo) společně s návrhem na přiznání odkladného účinku této žalobě. Tento soud zamítl tento návrh na přiznání odkladného účinku žalobě dne 12. března 2015 a poté samotnou žalobu dne 30. června 2015.
20 Dne 3. srpna 2015 byl A. Hasan přemístěn do Itálie. V průběhu téhož měsíce se však nelegálně vrátil do Německa.
21 Aziz Hasan podal proti rozhodnutí Verwaltungsgericht Trier (správní soud v Trevíru) odvolání. Rozhodnutím Oberverwaltungsgericht Rheinland-Pfalz (vrchní správní soud pro Porýní-Falc, Německo) ze dne 3. listopadu 2015 bylo tomuto odvolání vyhověno. Tento soud měl zejména za to, že přemístění A. Hasana do Itálie bylo vykonáno po uplynutí lhůty šesti měsíců stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, a že Spolková republika Německo se tudíž stala napříště příslušnou k posouzení žádosti o azyl podané dotyčnou osobou.
22 Spolková republika Německo podala proti rozhodnutí Oberverwaltungsgericht Rheinland-Pfalz opravný prostředek „Revision“ k Oberverwaltungsgericht Rheinland-Pfalz (vrchní správní soud pro Porýní-Falc).
23 Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) má za to, že analýza odvolacího soudu je chybná, neboť správný výpočet lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III by vedl ke zjištění, že přemístění A. Hasana do Itálie bylo vykonáno před uplynutím této lhůty.
24 Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) má nicméně za to, že původní příslušnost Italské republiky k posouzení žádosti o azyl podané A. Hasanem nemůže být určena s konečnou platností, neboť nelze vyloučit, že tato příslušnost musí být odmítnuta podle čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení z důvodu případných systematických nedostatků ve smyslu tohoto ustanovení, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v tomto členském státě.
25 Vzhledem k výše uvedenému tento soud zdůrazňuje, že by nebylo nutné se zabývat touto otázkou, pokud by v důsledku nelegálního návratu A. Hasana do Německa již k datu rozhodnutí odvolacího soudu přešla příslušnost k posuzování jeho žádosti o azyl na Spolkovou republiku Německo, nebo pokud by k tomuto datu mohlo být ještě vedeno řízení o přijetí zpět.
26 Za těchto podmínek se Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) V případě, že byl státní příslušník třetí země po podání druhé žádosti o azyl v jiném členském státě (v tomto případě v Německu) na základě soudního rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu na odklad výkonu rozhodnutí o přemístění ve smyslu nařízení [Dublin III] přemístěn do členského státu, v němž byla podána první žádost o azyl (v tomto případě Itálie), a ihned poté se nelegálně vrátil do druhého členského státu (v tomto případě Německa):
a) musí podle zásad nařízení [Dublin III] spočívat soudní přezkum rozhodnutí o přemístění na skutkovém stavu v okamžiku přemístění, protože provedením přemístění ve stanovené lhůtě je s konečnou platností určena příslušnost, a ustanovení relevantní pro účely příslušnosti a uvedená v nařízení [Dublin III] se tak již nepoužijí, nebo musí být zohledněn následný vývoj okolností obecně relevantních pro příslušnost – například uplynutí lhůt pro přijetí zpět nebo pro (opětovné) přemístění?
b) Jsou po určení příslušnosti na základě rozhodnutí o přemístění možná další přemístění do původně příslušného členského státu a je tento členský stát povinen tohoto státního příslušníka třetí země přijmout?
2) Pokud není příslušnost s konečnou platností určena rozhodnutím o přemístění, které z níže vyjmenovaných ustanovení se v takovém případě použije na osobu, na kterou se vztahuje čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) nařízení [Dublin III], z důvodu stále probíhajícího řízení o opravném prostředku proti již vykonanému rozhodnutí o přemístění:
a) článek 23 nařízení [Dublin III] (analogicky) s tím následkem, že v případě podání žádosti o přijetí zpět po uplynutí lhůty může dojít k přechodu příslušnosti podle čl. 23 odst. 2 a 3, nebo
b) článek 24 nařízení Dublin III (analogicky), nebo
c) žádné z ustanovení vyjmenovaných pod písmeny a) a b)?
3) V případě, že na takovou osobu není použitelný článek 23 ani článek 24 nařízení [Dublin III] [otázka 2 písm. c)], jsou na základě napadeného rozhodnutí o přemístění do ukončení řízení o opravném prostředku možná další přemístění do původně příslušného členského státu (v tomto případě Itálie) a je tento členský stát povinen přijmout státního příslušníka třetí země – a to nehledě na podání dalších žádostí o přijetí zpět bez ohledu na lhůty stanovené v čl. 23 odst. 3 nebo v čl. 24 odst. 2 nařízení [Dublin III] a nehledě na lhůty pro přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 a 2 nařízení [Dublin III]?
4) V případě, že se na takovou osobu (analogicky) použije článek 23 nařízení [Dublin III] [otázka 2 písm. a)], je nová žádost o přijetí zpět (analogicky) vázána na novou lhůtu podle čl. 23 odst. 2 nařízení [Dublin III]? Pokud ano, počíná tato nová lhůta běžet od okamžiku, kdy se příslušný orgán dozví o návratu, nebo od jiného okamžiku?
5) V případě, že se na takovou osobu (analogicky) použije článek 24 nařízení [Dublin III] [otázka 2 písm. b)]:
a) Je nová žádost o přijetí zpět (analogicky) vázána na novou lhůtu podle čl. 24 odst. 2 nařízení [Dublin III]? Pokud ano, počíná tato lhůta běžet od okamžiku, kdy se příslušný orgán dozví o návratu, nebo od jiného okamžiku?
b) Když druhý členský stát (v tomto případě Německo) nechá lhůtu, kterou je (analogicky) třeba dodržet podle čl. 24 odst. 2 nařízení [Dublin III], uplynout, zakládá podání nové žádosti o azyl podle čl. 24 odst. 3 nařízení [Dublin III] automaticky příslušnost druhého členského státu (v tomto případě Německa), nebo může tento členský stát i přes novou žádost o azyl opětovně požádat bez ohledu na lhůtu původně příslušný členský stát (v tomto případě Itálii) o přijetí zpět, anebo může cizince bez žádosti o přijetí zpět do tohoto členského státu přemístit?
c) Když druhý členský stát (v tomto případě Německo) nechá lhůtu, kterou je (analogicky) třeba dodržet podle čl. 24 odst. 2 nařízení [Dublin III], uplynout, musí být skutečnost, že je vyřizována žádost o azyl podaná v druhém členském státě (v tomto případě Německu) před přemístěním, považována za podání nové žádosti o azyl podle čl. 24 odst. 3 nařízení [Dublin III]?
d) Když druhý členský stát (v tomto případě Německo) nechá lhůtu, kterou je (analogicky) třeba dodržet podle čl. 24 odst. 2 nařízení [Dublin III], uplynout a cizinec nepodá novou žádost o azyl ani není možné považovat skutečnost, že je vyřizována žádost o azyl podaná v druhém členském státě (v tomto případě Německu) před přemístěním, za podání nové žádosti o azyl podle čl. 24 odst. 3 nařízení [Dublin III], může druhý členský stát (v tomto případě Německo) i přes novou žádost o azyl opětovně požádat bez ohledu na lhůtu původně příslušný členský stát (v tomto případě Itálii) o přijetí zpět, anebo může cizince bez žádosti o přijetí zpět do tohoto členského státu přemístit?“
K předběžným otázkám
K první otázce pod písmenem a)
27 Úvodem je třeba připomenout, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle platných vnitrostátních procesních pravidel v oblasti azylu musí soud, kterému je podán opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění, v zásadě rozhodnout podle skutkového stavu v době konání posledního jednání před tímto soudem nebo v případě, že se toto jednání nekoná, v době, kdy uvedený soud rozhoduje o tomto opravném prostředku.
28 Za těchto okolností je třeba mít za to, že podstatou první otázky pod písmenem a) předkládajícího soudu je, zda čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou předpisy, o které se jedná ve věci původním řízení a které stanoví, že soudní přezkum rozhodnutí o přemístění musí spočívat na skutkovém stavu v době konání posledního jednání před soudem, jemuž byl podán opravný prostředek nebo v případě, že se toto jednání nekoná, v době, kdy uvedený soud rozhoduje o opravném prostředku.
29 Článek 27 odst. 1 nařízení Dublin III stanoví, že žadatel o mezinárodní ochranu má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.
30 Rozsah opravného prostředku, který může podat žadatel o mezinárodní ochranu proti rozhodnutí o jeho přemístění, je upřesněn v bodě 19 odůvodnění tohoto nařízení, v němž se uvádí, že pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum uplatňování toto nařízení, tak přezkum situace po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován (rozsudky ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 43 a ze dne 25. října 2017, Shiri, C‑201/16, EU:C:2017:805, bod 37).
31 Z judikatury Soudního dvora týkající se článku 29 nařízení Dublin III kromě toho vyplývá, že vzhledem k cíli zaručit účinnou ochranu práv dotyčných osob v souladu s článkem 47 Listiny základních práv uvedenému v bodě 19 odůvodnění tohoto nařízení a k cíli zajistit, aby byl urychleně určen členský stát příslušný k vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu, jenž je uvedený v bodě 5 odůvodnění uvedeného nařízení, musí mít žadatel k dispozici účinný a rychlý opravný prostředek, na jehož základě se může dovolat okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění přijatého ve vztahu k němu, pokud je jejich zohlednění rozhodující pro správné použití tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Shiri, C‑201/16, EU:C:2017:805, bod 44).
32 Takové právní předpisy, jako jsou předpisy, o které se jedná ve věci v původním řízení, které umožňují žadateli o mezinárodní ochranu, aby se dovolával okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění v opravném prostředku podaném proti tomuto rozhodnutí, splňují tuto podmínku stanovení účinného a rychlého opravného prostředku (obdobně viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Shiri, C‑201/16, EU:C:2017:805, bod 45).
33 V tomto kontextu nemůže být čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III vykládán v tom smyslu, že brání takovým právním předpisům jen z toho důvodu, že mohou vést k tomu, že soud, kterému je podán opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění zohlední v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, okolnosti, které nastaly nejen po přijetí tohoto rozhodnutí, nýbrž rovněž po přemístění dotyčné osoby provedeném v souladu s uvedeným rozhodnutím.
34 Takové okolnosti nemohou být zajisté relevantní pro účely použití pravidel obsažených v tomto nařízení, která podobně jako pravidla uvedená v čl. 29 odst. 1 a 2 tohoto nařízení upravují vedení řízení o přijetí zpět před přemístěním.
35 Provedení přemístění, které je pouhým konkrétním vykonáním rozhodnutí o přemístění, nemůže však jako takové s konečnou platností určit příslušnost členského státu, do kterého byla dotčená osoba přemístěna.
36 Je třeba totiž zaprvé konstatovat, že žádné ustanovení nařízení Dublin III nepřiznává provedení přemístění takový účinek, ani nestanoví, že toto provedení je relevantní pro určení příslušného členského státu.
37 Zadruhé z čl. 29 odst. 3 tohoto nařízení naopak vyplývá, že dotyčnou osobu musí zpět přijmout členský stát, který přemístění provedl, v případě chybného přemístění nebo zrušení rozhodnutí o přemístění po jeho provedení, což s sebou nutně nese, že příslušnost členského státu, do kterého bylo přemístění provedeno, může být za určitých okolností zpochybněna po provedení přemístění.
38 Zatřetí by opačné řešení ostatně mohlo zbavit odvolání nebo přezkum upravené v čl. 27 odst. 1 uvedeného nařízení užitečného účinku a ohrozit soudní ochranu zaručenou dotyčným osobám, jelikož z čl. 27 odst. 3 téhož nařízení vyplývá, že podání odvolání nebo žádosti o přezkum s sebou nutně nenese odklad výkonu rozhodnutí o přemístění, a není tedy automaticky překážkou provedení přemístění před tím, než může být legalita tohoto rozhodnutí posouzena soudem.
39 Konečně začtvrté je třeba zdůraznit, že důsledkem některých ustanovení nařízení Dublin III může být zpochybnění příslušnosti členského státu z důvodu okolností, které nastaly po provedení přemístění do tohoto členského státu. Je tomu tak zvláště v případě čl. 19 odst. 2 tohoto nařízení, pokud dotyčná osoba po tomto přemístění a před podáním nové žádosti o mezinárodní ochranu v jiném členském státě opustila území členských států na dobu nejméně tří měsíců (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Karim, C‑155/15, EU:C:2016:410, bod 17).
40 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku pod písmenem a) odpovědět tak, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III musí být ve světle bodu 19 odůvodnění tohoto nařízení a článku 47 Listiny základních práv vykládán v tom smyslu, že nebrání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou předpisy, o které se jedná ve věci v původním řízení, které stanoví, že soudní přezkum rozhodnutí o přemístění musí spočívat na skutkovém stavu v době konání posledního jednání před soudem, jemuž byl podán opravný prostředek nebo v případě, že se toto jednání nekoná, v době, kdy uvedený soud rozhoduje o opravném prostředku.
K první otázce pod písmenem b), jakož i k druhé a třetí otázce
41 Podstatou první otázky pod písmenem b), jakož i druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda články 23 a 24 nařízení Dublin III musí být vykládány v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, v níž byl státní příslušník třetí země po podání žádosti o mezinárodní ochranu v prvním členském státě přemístěn do tohoto členského státu v důsledku zamítnutí nové žádosti podané v druhém členském státě a poté se bez povolení k pobytu vrátil na území tohoto druhého členského státu, může být tento státní příslušník předmětem řízení o přijetí zpět nebo lze tuto osobu znovu přemístit do prvního z těchto členských států bez takového řízení.
42 Rozsah použití řízení pro přijetí zpět je vymezen v článcích 23 a 24 nařízení Dublin III (usnesení ze dne 5. dubna 2017, Ahmed, C‑36/17, EU:C:2017:273, bod 26).
43 Z článku 23 odst. 1 a čl. 24 odst. 1 tohoto nařízení vyplývá, že toto řízení se použije na osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. b) až d) uvedeného nařízení.
44 Posledně uvedená ustanovení se vztahují na osobu, která učinila žádost o mezinárodní ochranu, jež se posuzuje, a vzala zpět takovou žádost nebo jejíž žádost byla zamítnuta, a také podala žádost v jiném členském státě nebo se bez povolení k pobytu zdržuje na území jiného členského státu.
45 Takový státní příslušník třetí země, jako je státní příslušník, o kterého se jedná ve věci v původním řízení, který se bez povolení k pobytu zdržuje na území členského státu poté, co podal žádost o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, které zatím posledně uvedený členský stát nevyhověl, musí být tudíž považován za státního příslušníka, který spadá do rozsahu použití řízení o přijetí zpět upraveného v nařízení Dublin III.
46 Pokud jde o pravidla, která musí být dodržena k řádnému vedení tohoto řízení, je třeba připomenout, že zatímco článek 23 tohoto nařízení upravuje situace, v nichž byla podána nová žádost o mezinárodní ochranu v dožadujícím členském státě, týká se článek 24 uvedeného nařízení případů, kdy nebyla podána žádná nová žádost v tomto členském státě (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 5. dubna 2017, Ahmed, C‑36/17, EU:C:2017:273, bod 26).
47 Z toho vyplývá, že se na takovou osobu, jako je osoba, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která se poté, co podala žádost o mezinárodní ochranu v členském státě, nelegálně vrátí na území jiného členského státu, aniž tam podá novou žádost o mezinárodní ochranu, může uplatnit řízení upravené v článku 24 nařízení Dublin III.
48 Okolnost, že taková osoba již během prvního pobytu na území druhého z těchto členských států podala žádost o mezinárodní ochranu, která byla zamítnuta v rámci stanoveném v čl. 26 odst. 1 tohoto nařízení, nemůže tuto analýzu změnit.
49 Vzhledem k tomu, že posuzování této žádosti již v tomto členském státě neprobíhá, totiž tato okolnost s sebou nemůže nést, že tato osoba bude považována za osobu, která podala novou žádost o mezinárodní ochranu, jež by buď musela být v souladu s tímto čl. 26 odst. 1 zamítnuta předtím, než bude moci být provedeno přemístění, nebo by musela být posouzena uvedeným členským státem v souladu s čl. 23 odst. 3 uvedeného nařízení v případě zpoždění při zahájení řízení o přijetí zpět.
50 Platí rovněž, že skutečnost, že proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu podaná během prvního pobytu na území dotyčného členského státu, byl podán opravný prostředek, o němž stále rozhoduje příslušný soud, nemůže vyloučit použití článku 24 nařízení Dublin III v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, jelikož vzhledem k tomu, že podání tohoto opravného prostředku není přiznán odkladný účinek, se musí mít za to, že toto rozhodnutí má účinky, které vyplývají z nařízení Dublin III, a tedy s sebou nese ukončení správního řízení zahájeného v návaznosti na podání žádosti o mezinárodní ochranu.
51 Dále vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce upravil v článku 24 tohoto nařízení zvláštní řízení uplatnitelné na takového státního příslušníka třetí země, jako je státní příslušník, o kterého se jedná ve věci v původním řízení, které vyžaduje zejména dožádání dožádaného členského státu v rámci závazných lhůt, jejichž uplynutí může ovlivnit situaci tohoto státního příslušníka, nemůže být tento státní příslušník třetí země přemístěn bez dokončení tohoto řízení do jiného členského státu na základě rozhodnutí o přemístění, které bylo předtím vůči němu přijato a bylo již v minulosti vykonáno.
52 Opačné řešení by bylo neslučitelné se zněním článků 18 a 24 nařízení Dublin III, které nijak nerozlišují mezi prvním a druhým pobytem v jiném členském státě než ve státě, v němž byla podána první žádost o mezinárodní ochranu.
53 Navíc vzhledem k tomu, že z úvah uvedených v bodech 35 až 39 tohoto rozsudku vyplývá, že provedení přemístění nemůže jako takové s konečnou platností určit příslušnost členského státu, do něhož byla dotyčná osoba přemístěna, nelze zamýšlet nové přemístění, aniž je znovu posouzena situace této osoby za účelem ověření, že po přemístění uvedené osoby nepřešla příslušnost na jiný členský stát.
54 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že takové nové posouzení situace dotyčné osoby může být provedeno, aniž je zpochybněno dosažení cíle rychlého vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu, neboť toto nové posouzení znamená jen zohlednění změn, k nimž došlo po přijetí prvního rozhodnutí o přemístění.
55 Na první otázku pod písmenem b), jakož i na druhou a třetí otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že článek 24 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, v níž byl státní příslušník třetí země po podání žádosti o mezinárodní ochranu v prvním členském státě přemístěn do tohoto členského státu v důsledku zamítnutí nové žádosti podané v druhém členském státě a poté se bez povolení k pobytu vrátil na území tohoto druhého členského státu, může být tento státní příslušník předmětem řízení o přijetí zpět a tuto osobu nelze bez takového řízení znovu přemístit do prvního z těchto členských států.
Ke čtvrté otázce
56 Vzhledem k odpovědi na první otázku pod písmenem b), jakož i na druhou a třetí otázku není třeba odpovídat na čtvrtou otázku.
K páté otázce pod písmenem a)
57 Podstatou páté otázky pod písmenem a) předkládajícího soudu je, zda čl. 24 odst. 2 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, v níž se státní příslušník třetí země bez povolení k pobytu vrátil na území členského státu, který v minulosti provedl jeho přemístění do jiného členského státu, musí být žádost o přijetí zpět zaslána ve lhůtách stanovených v tomto ustanovení, a pokud tomu tak je, že tyto lhůty nemohou začít běžet před tím, než se dožadující členský stát dozví, že se dotyčná osoba vrátila na jeho území.
58 Článek 24 odst. 2 první pododstavec nařízení Dublin III stanoví, že pokud členský stát, na jehož území se osoba zdržuje bez povolení k pobytu, rozhodne o vyhledávání v systému Eurodac, předkládá se žádost o přijetí zpět co nejdříve a v každém případě do dvou měsíců od nalezení shody v rámci systému Eurodac.
59 Článek 24 odst. 2 druhý pododstavec tohoto nařízení stanoví, že pokud žádost o přijetí zpět vychází z jiných důkazů než z údajů získaných ze systému Eurodac, zasílá se dožádanému členskému státu do tří měsíců ode dne, kdy se dožadující členský stát dozví, že může být pro dotyčnou osobu příslušný jiný členský stát.
60 V tomto ohledu je třeba připomenout, že řízení o přijetí zpět musí být nutně vedena v souladu s pravidly obsaženými zejména v kapitole VI nařízení Dublin III a musí zvláště probíhat v souladu s řadou závazných lhůt (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, body 49 a 50).
61 Vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce v článku 24 tohoto nařízení nerozlišil situace, v nichž je řízení o přijetí zpět zahájeno poprvé, a situace, v nichž musí být vedeno toto řízení znovu v důsledku návratu dotyčné osoby bez povolení k pobytu do dožadujícího členského státu po jejím přemístění, musí být tudíž lhůty uvedené v tomto článku dodrženy také v posledně uvedeném případě.
62 Pokud jde o počítání těchto lhůt, je třeba uvést, že jejich cílem je vymezit řízení o převzetí a zásadním způsobem přispívají k naplnění cíle urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu tím, že zaručují, že řízení o přijetí zpět bude zahájeno bez zbytečného prodlení (obdobně viz rozsudky ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, body 53 a 54, jakož i ze dne 25. října 2017, Shiri, C‑201/16, EU:C:2017:805, bod 31).
63 Za tímto účelem uvedené lhůty zaručují, že dožadující členský stát zahájí řízení o přijetí zpět v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy má k dispozici informace, které mu umožňují předložit jinému členskému státu žádost o přijetí zpět, přičemž lhůta uplatnitelná v tomto rámci se liší podle povahy těchto informací.
64 Z toho vyplývá, že tytéž lhůty nemohou logicky počínat běžet v den, kdy dožadující členský stát neměl k dispozici informace, které by mu umožňovaly zahájit řízení o přijetí zpět.
65 V takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, je tomu tak nejen tehdy, když tento členský stát není obeznámen s informacemi prokazujícími příslušnost jiného členského státu, ale v kontextu, kdy vnitrostátní hranice mohou být v zásadě překročeny, aniž jsou osoby ověřovány na hranicích, také tehdy, když uvedený členský stát neví o přítomnosti dotyčné osoby na svém území.
66 Déle je třeba uvést, že mít za to, že tyto lhůty počínají běžet od okamžiku, kdy měl členský stát během prvního řízení o převzetí nebo o přijetí zpět informace týkající se příslušnosti jiného členského státu, by mohlo výrazně omezit účinnost řízení upravených nařízením Dublin III, a mohlo by podněcovat dotyčné osoby k nelegálnímu návratu na území dožadujícího členského státu po jejich prvním přemístění, čímž by bylo zmařeno uplatňování zásad a pravidel obsažených v tomto nařízení (obdobně viz rozsudky ze dne 17. března 2016, Mirza, C‑695/15 PPU, EU:C:2016:188, bod 52, a ze dne 13. září 2017, Khir Amayry, C‑60/16, EU:C:2017:675, bod 37).
67 V situaci, v níž se dotyčná osoba vrátila bez povolení k pobytu na území dožadujícího členského státu po jejím prvním přemístění, by tento výklad výrazně zkrátil lhůtu, kterou má k dispozici tento členský stát k zaslání žádosti o přijetí zpět, nebo by dokonce vyloučil jakoukoli možnost zaslat takovou žádost před tím, než by bylo dotyčné osobě umožněno podat novou žádost o mezinárodní ochranu, pokud by k návratu této osoby na toto území došlo více než dva nebo tři měsíce po datu, kdy členský stát během prvního řízení o převzetí nebo přijetí zpět disponoval informacemi týkajícími se příslušnosti jiného členského státu.
68 Za těchto podmínek je lhůta uvedená v čl. 24 odst. 2 prvním pododstavci nařízení Dublin III – která je použitelná jen tehdy, jestliže členský stát, na jehož území se osoba zdržuje bez povolení k pobytu, rozhodne o vyhledávání v systému Eurodac – relevantní, pokud se dožadující členský stát rozhodl tak postupovat v řízení o převzetí zpět zahájeném v důsledku návratu dotyčné osoby na jeho území po jejím přemístění, což nutně předpokládá, že byl informován o její přítomnosti na svém území.
69 Pokud dotčený členský stát nerozhodne o vyhledávání v systému Eurodac, je uplatnitelný čl. 24 odst. 2 druhý pododstavec tohoto nařízení. V tomto případě počíná běžet lhůta uvedená v tomto ustanovení až ode dne, kdy se dožadující členský stát dozví o přítomnosti dotyčné osoby na svém území a o skutečnostech prokazujících příslušnost jiného členského státu.
70 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na pátou otázku pod písmenem a) odpovědět, že čl. 24 odst. 2 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, v níž se státní příslušník třetí země bez povolení k pobytu vrátil na území členského státu, který v minulosti provedl jeho přemístění do jiného členského státu, musí být žádost o přijetí zpět zaslána ve lhůtách stanovených v tomto ustanovení a tyto lhůty nemohou začít běžet před tím, než se dožadující členský stát dozví, že se dotyčná osoba vrátila na jeho území.
K páté otázce pod písmenem b)
71 Podstatou páté otázky pod písmenem b) předkládajícího soudu je, zda čl. 24 odst. 3 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že pokud není žádost o přijetí zpět předložena ve lhůtách stanovených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení, je členský stát, na jehož území se bez povolení k pobytu zdržuje dotyčná osoba, příslušný k posouzení nové žádosti o mezinárodní ochranu, kterou musí být tato osoba oprávněna podat.
72 Článek 24 odst. 3 nařízení Dublin III stanoví, že pokud není žádost o přijetí zpět předložena ve lhůtách stanovených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení, členský stát, na jehož území se dotčená osoba zdržuje bez povolení k pobytu, umožní této osobě podat novou žádost o mezinárodní ochranu.
73 Je třeba uvést, že samotné znění tohoto ustanovení neumožňuje určit, který členský stát by měl být běžně příslušný k posouzení takové žádosti.
74 Z ustálené judikatury Soudního dvora ovšem vyplývá, že pokud lze ustanovení unijního práva vykládat několika způsoby, je třeba upřednostnit takový výklad, který zajistí jeho užitečný účinek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 2011, Komise v. Polsko, C‑311/10, nezveřejněný, EU:C:2011:702, bod 20, a citovaná judikatura).
75 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že pokud by čl. 24 odst. 3 nařízení Dublin III měl být vykládán tak, že znamená pouze to, že dotyčná osoba musí mít právo podat žádost o mezinárodní ochranu, a že tedy nemá žádný účinek na určení členského státu příslušného k posouzení této žádosti, toto ustanovení by bylo zbaveno jakéhokoli užitečného účinku.
76 Z článku 6 odst. 1 a 2 směrnice 2013/32 tedy vyplývá, že členské státy jsou obecně povinny zaregistrovat každou žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země vnitrostátním orgánům, na které se vztahuje tato směrnice, a musí dále zajistit, aby dotyčné osoby měly příležitost podat žádost co možná nejdříve.
77 Za účelem zajištění užitečného účinku čl. 24 odst. 3 nařízení Dublin III je tudíž třeba vykládat toto ustanovení v tom smyslu, že pokud uplynuly lhůty stanovené v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení a dotyčná osoba se rozhodne využít možnosti podat novou žádost o mezinárodní ochranu, kterou jí musí poskytnout členský stát, na jehož území se zdržuje, je k posouzení této nové žádosti příslušný tento členský stát.
78 Tento výklad je ostatně potvrzen cílem sledovaným v čl. 24 odst. 2 a 3 nařízení Dublin III, který je připomenut v bodě 62 tohoto rozsudku.
79 Pokud by totiž podání nové žádosti o mezinárodní ochranu za podmínek stanovených v těchto ustanoveních s sebou neslo jen to, že členský stát, na jehož území se dotyčná osoba zdržuje, by mohl napříště zahájit řízení o převzetí zpět za podmínek stanovených v článku 23 tohoto nařízení, nemohla by pravidla uvedená v čl. 24 odst. 2 a 3 uvedeného nařízení přispívat k dosažení cíle urychleného vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu, neboť uplynutí těchto lhůt by nebránilo zahájení řízení o převzetí zpět, což by znovu zpozdilo posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podanou dotyčnou osobou.
80 Z toho vyplývá, že na pátou otázku pod písmenem b) je třeba odpovědět tak, že čl. 24 odst. 3 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že pokud není žádost o přijetí zpět předložena ve lhůtách stanovených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení, je členský stát, na jehož území se bez povolení k pobytu zdržuje dotyčná osoba, příslušný k posouzení nové žádosti o mezinárodní ochranu, kterou musí být tato osoba oprávněna podat.
K páté otázce pod písmenem c)
81 Podstatou páté otázky pod písmenem c) předkládajícího soudu je, zda čl. 24 odst. 3 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že stále probíhá řízení o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta první žádost o mezinárodní ochranu podaná v členském státě, musí být považována za rovnocennou podání nové žádosti o mezinárodní ochranu v tomto členském státě ve smyslu tohoto ustanovení.
82 V tomto ohledu je třeba zaprvé zdůraznit, že čl. 24 odst. 3 nařízení Dublin III výslovně zmiňuje povinnost dotčeného členského státu umožnit dotyčné osobě podat novou žádost o mezinárodní ochranu.
83 Z toho vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel přiznat uplynutí lhůt stanovených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení účinky nikoli na výsledek již zahájených postupů vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu, nýbrž na zahájení nového řízení o mezinárodní ochraně.
84 Zadruhé je třeba připomenout, jak vyplývá z bodů 48 až 50 tohoto rozsudku, že vzhledem k tomu, že není přiznán odkladný účinek podání opravného prostředku proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta první žádost o mezinárodní ochranu, musí být toto rozhodnutí považováno za rozhodnutí, které má plný účinek, a tedy za rozhodnutí, kterým se ukončuje správní řízení zahájené v návaznosti na podání žádosti o mezinárodní ochranu.
85 Je tudíž třeba na pátou otázku pod písmenem c) odpovědět tak, čl. 24 odst. 3 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že stále probíhá řízení o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta první žádost o mezinárodní ochranu podaná v členském státě, nesmí být považována za rovnocennou podání nové žádosti o mezinárodní ochranu v tomto členském státě ve smyslu tohoto ustanovení.
K páté otázce pod písmenem d)
86 Podstatou páté otázky pod písmenem d) předkládajícího soudu je, zda čl. 24 odst. 3 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že pokud žádost o přijetí zpět nebyla předložena ve lhůtách stanovených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení a dotyčná osoba nevyužila možnosti podat novou žádost o mezinárodní ochranu, kterou musí mít k dispozici, může členský stát, na jehož území se bez povolení k pobytu zdržuje tato osoba, ještě předložit žádost o přijetí zpět nebo přemístit uvedenou osobu do jiného členského státu, aniž předloží takovou žádost.
87 Článek 24 odst. 3 nařízení Dublin III se liší od jiných ustanovení týkajících se uplynutí lhůt uvedených v tomto nařízení, jelikož nestanoví, že uplynutí lhůt, jež upravuje, jako takové vede k přechodu příslušnosti.
88 Jak vyplývá z odpovědi dané na pátou otázku pod písmenem b), pokud je uplatnitelný článek 24 uvedeného nařízení, je takový přechod příslušnosti podřízen skutečnosti, že dotyčná osoba využije možnosti podat novou žádost o mezinárodní ochranu v členském státě, na jehož území se zdržuje, kterou musí mít k dispozici.
89 Vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce nepřiznal uplynutí lhůt uvedených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení žádný jiný účinek, je třeba mít za to, že v případě, že dotyčná osoba nevyužije této možnosti, z toho může členský stát, na jehož území se tato osoba zdržuje, vyvodit důsledky a zahájit případně řízení o přijetí zpět, jehož cílem je zajistit, aby se tato osoba vrátila na území členského státu, v němž podala žádost o mezinárodní ochranu.
90 Naproti tomu platí, že vzhledem k tomu, že příslušný členský stát je podle čl. 18 odst. 1 písm. b) až d) nařízení Dublin III povinen přijmout dotyčnou osobu zpět za podmínek stanovených v článcích 23 až 25 a 29 toho nařízení a že žádný z těchto článků nestanoví přemístění této osoby bez výslovného nebo implicitního souhlasu dožádaného členského státu uděleného za tímto účelem, nemůže být čl. 24 odst. 3 uvedeného nařízení vykládán tak, že opravňuje členský stát k přemístění uvedené osoby do jiného členského státu, aniž je předložena žádost o přijetí zpět.
91 Je tudíž třeba na pátou otázku pod písmenem d) odpovědět, že čl. 24 odst. 3 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že pokud není žádost o přijetí zpět předložena ve lhůtách stanovených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení a dotyčná osoba nevyužila možnosti podat novou žádost o mezinárodní ochranu, kterou musí mít k dispozici:
– členský stát, na jehož území se bez povolení k pobytu zdržuje tato osoba, může ještě předložit žádost o přijetí zpět a
– toto ustanovení neopravňuje k přemístění uvedené osoby do jiného členského státu, aniž je předložena taková žádost.
K nákladům řízení
92 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Článek 27 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, musí být ve světle bodu 19 odůvodnění tohoto nařízení a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie vykládán v tom smyslu, že nebrání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou předpisy, o které se jedná ve věci v původním řízení, které stanoví, že soudní přezkum rozhodnutí o přemístění musí spočívat na skutkovém stavu v době konání posledního jednání před soudem, jemuž byl podán opravný prostředek nebo v případě, že se toto jednání nekoná, v době, kdy uvedený soud rozhoduje o opravném prostředku.
2) Článek 24 nařízení č. 604/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, v níž byl státní příslušník třetí země po podání žádosti o mezinárodní ochranu v prvním členském státě přemístěn do tohoto členského státu v důsledku zamítnutí nové žádosti podané v druhém členském státě a poté se bez povolení k pobytu vrátil na území tohoto druhého členského státu, může být tento státní příslušník předmětem řízení o přijetí zpět a tuto osobu nelze bez takového řízení znovu přemístit do prvního z těchto členských států.
3) Článek 24 odst. 2 nařízení č. 604/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, v níž se státní příslušník třetí země bez povolení k pobytu vrátil na území členského státu, který v minulosti provedl jeho přemístění do jiného členského státu, musí být žádost o přijetí zpět zaslána ve lhůtách stanovených v tomto ustanovení a tyto lhůty nemohou začít běžet před tím, než se dožadující členský stát dozví, že se dotyčná osoba vrátila na jeho území.
4) Článek 24 odst. 3 nařízení č. 604/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud není žádost o přijetí zpět předložena ve lhůtách stanovených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení, je členský stát, na jehož území se bez povolení k pobytu zdržuje dotyčná osoba, příslušný k posouzení nové žádosti o mezinárodní ochranu, kterou musí být tato osoba oprávněna podat.
5) Článek 24 odst. 3 nařízení 604/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že stále probíhá řízení o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta první žádost o mezinárodní ochranu podaná v členském státě, nesmí být považována za rovnocennou podání nové žádosti o mezinárodní ochranu v tomto členském státě ve smyslu tohoto ustanovení.
6) Článek 24 odst. 3 nařízení 604/2013 být vykládán v tom smyslu, že pokud není žádost o přijetí zpět předložena ve lhůtách stanovených v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení a dotyčná osoba nevyužila možnosti podat novou žádost o mezinárodní ochranu, kterou musí mít k dispozici:
– členský stát, na jehož území se bez povolení k pobytu zdržuje tato osoba, může ještě předložit žádost o přijetí zpět a
– toto ustanovení neopravňuje k přemístění uvedené osoby do jiného členského státu, aniž je předložena taková žádost.
Podpisy.