ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (pléna)
11. července 2007
Věc F-105/05
Dieter Wils
v.
Evropský parlament
„Veřejná služba – Úředníci – Důchody – Zvýšení příspěvků do důchodového systému na základě ustanovení služebního řádu ve znění platném od 1. května 2004“
Předmět: Žaloba, podaná na základě článků 236 ES a 152 EA, kterou se D. Wils domáhá, aby byla zrušena jeho výplatní páska z měsíce ledna 2005 vzhledem k tomu, že na základě služebního řádu úředníků ve znění platném od 1. května 2004 tato výplatní páska obsahuje zvýšení sazby příspěvků do důchodového systému na 9,75 % se zpětnou účinností od 1. července 2004.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Evropský parlament ponese vlastní náklady řízení a polovinu nákladů řízení žalobce. Žalobce ponese polovinu vlastních nákladů řízení. Rada Evropské unie a Komise Evropských společenství, vedlejší účastnice podporující Parlament, ponesou vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Námitka protiprávnosti – Právní zájem na podání žaloby
(Článek 241 ES; služební řád úředníků, příloha XII)
2. Úředníci – Služební řád – Nařízení, kterým se mění služební řád – Postup vypracování
3. Úředníci – Důchody – Financování důchodového systému – Pravidla udržení pojistně matematické rovnováhy důchodového systému Společenství
(Služební řád úředníků, příloha XII)
4. Úředníci – Důchody – Financování důchodového systému – Pravidla udržení pojistně matematické rovnováhy důchodového systému Společenství
(Služební řád úředníků, příloha XII)
5. Úředníci – Důchody – Financování důchodového systému – Pravidla udržení pojistně matematické rovnováhy důchodového systému Společenství
(Služební řád úředníků, příloha XII)
6. Úředníci – Zásady – Ochrana legitimního očekávání – Podmínky
1. Na základě článku 241 ES má žalobce možnost ze svého postavení úředníka uplatnit prostřednictvím námitky protiprávnost aktů Společenství s obecnou působností, které se ho osobně nedotýkají, zvláště pak služebního řádu. Požadavek bezprostřední a osobní vazby mezi žalobcem a napadeným aktem s obecnou působností nelze namítat vůči incidenční žalobě podané na základě článku 241 ES. Přípustnost incidenčního napadení aktu Společenství s obecnou působností je vázána na splnění pouze dvou podmínek a to, aby byl napadený individuální akt přijat za přímého použití aktu s obecnou působností a aby měl žalobce zájem na napadení individuálního rozhodnutí, které je předmětem hlavní žaloby. Jelikož o zvýšení sazby příspěvku na důchody uvedené na výplatní pásce žalobce bylo rozhodnuto přímo na základě přílohy XII služebního řádu, stanovící pravidla udržení pojistně matematické rovnováhy důchodového systému, a jelikož má žalobce zájem na zrušení tohoto zvýšení, je námitka protiprávnosti směřující proti této příloze přípustná.
V tomto ohledu okolnost, že se námitky žalobce opírají o institucionální, politické a odborové argumenty a netýkají se pouze jeho osobní situace, nemůže být důkazem toho, že jsou nepřípustné.
(viz body 35 až 38, 40 a 41)
Odkazy:
Soudní dvůr: 30. června 1983, Schloh v. Rada, 85/82, Recueil, s. 2105, bod 14; 5. října 2000, Rada v. Chvatal a další, C‑432/98 P a C‑433/98 P, Recueil, s. I‑8535, bod 33; 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C‑50/00 P, Recueil, s. I‑6677, bod 40
Soud prvního stupně: 29. listopadu 2006, Agne-Dapper a další v. Komise a další, T‑35/05, T‑61/05, T‑107/05, T‑108/05 a T‑139/05, Sb. VS s. I-A-2-291 a II-A-2-1497, body 42 a 43
2. Dohodovací postup lze použít pouze na návrhy předložené Komisí Radě, které se týkají změny služebního řádu, nebo pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství nebo které se týkají uplatňování ustanovení uvedeného služebního řádu, nebo uvedeného pracovního řádu týkajících se platů či důchodů. To však nezakazuje dohodovacímu výboru rozšířit dohodování i na jiné otázky, než které obsahuje návrh Komise, a zohlednit všechny relevantní informace poskytnuté odborovými nebo profesními organizacemi, členskými státy nebo orgány, aby tak plnil své poslání tripartitní spolupráce. V důsledku toho tedy může dohodovací výbor rovněž posoudit změny, které Rada zamýšlí Komisi navrhnout k zapracování do jejího prvního návrhu.
Krom toho se dohodovacího postupu na návrhy Komise použije pouze tehdy, pokud o to člen dohodovacího výboru požádá. Toto pravidlo má zabránit tomu, aby se dohodovací postup používal, pokud se ani těm, kteří odpovídají za jeho průběh, nejeví jako účelný. To zejména umožňuje dohodovacímu výboru upustit od posuzování pozměňovacích návrhů Komise v okamžiku, kdy byl již první návrh předmětem shody považované za dostatečnou.
Konečně, vada spočívající v použití nesprávného postupu může způsobit vadnost určitého aktu pouze tehdy, jestliže je prokázáno, že v případě neexistence této vady mohl mít uvedený akt jiný obsah. Pokud tedy není prokázáno, že kdyby se dohodovací postup použil na pozměňovací návrh Komise, mohl mít dotyčný akt jiný obsah, nemůže být každopádně taková nesrovnalost příčinou vadnosti uvedeného aktu.
(viz body 51 až 56)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 5. března 2003, Staelen v. Parlament, T‑24/01, Recueil FP, s. I‑A‑79 a II‑423, bod 53
3. Jelikož pojistně matematická rovnováha důchodového systému Společenství, která je podrobně upravena v příloze XII služebního řádu, předpokládá dlouhodobé zohlednění ekonomického vývoje a finančních proměnných a vyžaduje provedení komplexních statistických výpočtů, má zákonodárce Společenství širokou posuzovací pravomoc při přijímání podrobné úpravy pojistně matematické rovnováhy uvedeného důchodového systému. Soud Společenství tedy u ustanovení přílohy XII služebního řádu zkoumá pouze to, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení.
Krom toho je podle zásady proporcionality legalita právní úpravy Společenství rovněž vázaná podmínkou, aby opatření, která zavádí, umožňovala naplnit legitimní cíle sledované dotčenou právní úpravou a nepřekračovala meze toho, co je nezbytné pro jejich dosažení, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je v zásadě třeba zvolit nejméně omezující opatření. Nicméně, co se týče oblasti, kde má zákonodárce Společenství širokou posuzovací pravomoc, která odpovídá politické odpovědnosti, kterou mu svěřuje Smlouva, kontrola proporcionality se omezí jen na přezkum zjevné nevhodnosti dotyčného opatření ve vztahu k cíli, jehož naplňováním je příslušný orgán pověřen.
Třebaže má soudní přezkum omezený dosah, vyžaduje, aby orgány Společenství mohly před soudem Společenství prokázat, že akt byl přijat prostřednictvím skutečného výkonu jejich posuzovací pravomoci, který vyžaduje zohlednění všech relevantních informací a okolností situace, kterou má tento akt upravit. Z toho vyplývá, že zákonodárce Společenství musí být přinejmenším schopen předložit a jasně a jednoznačně vysvětlit základní údaje, ke kterým muselo být přihlédnuto při odůvodňování napadených opatření a na nichž závisel výkon posuzovací pravomoci.
V tomto ohledu skutečnost, že žalobce na podporu žalobních důvodů vycházejících ze zjevného nesprávného posouzení a porušení zásady proporcionality předložil dostatečně přesné objektivní a shodující se nepřímé důkazy, odůvodňuje, aby se soud Společenství přímo účastnil vyhledávání důkazů za účelem ověření, zda orgán Společenství neužil svou širokou posuzovací pravomoc zjevně nesprávně nebo nevhodně.
(viz body 70 až 73 a 75 až 77)
Odkazy:
Soudní dvůr: 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, Recueil, s. I‑1611, bod 113; 25. října 2001, Itálie v. Rada, C‑120/99, Recueil, s. I‑7997, body 44 a 45; 7. září 2006, Španělsko v. Rada, C‑310/04, Sb. rozh. s. I‑7285, body 122 a 123
Soud prvního stupně: 5. června 1996, NMB Francie a další v. Komise, T‑162/94, Recueil, s. II‑427, bod 69 a citovaná judikatura, a bod 70; 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise, T‑135/05, Sb. VS s. I-A-2-297 a II-A-2-1527, bod 143
4. Ze společných ustanovení čl. 83a odst. 1 služebního řádu a čl. 4 odst. 1 jeho přílohy XII vyplývá, že cílem početní metody vyložené v této příloze je zajistit pojistně matematickou rovnováhu důchodového systému Společenství. Na základě čl. 83 odst. 2 služebního řádu a podle čl. 1 odst.1 a článku 5 přílohy XII služebního řádu musí být sazba příspěvků úředníků stanovena ve výši, která postačuje k financování jedné třetiny nákladů na důchodový systém vypočítaných na pojistně matematickém základě.
Příloha XII služebního řádu totiž používá tzv. metodu „akumulovaných nároků“ [též uváděná jako metoda „předpokládané uvěrové jednotky“ nebo „projektivní jednotková metoda“, pozn. překl.], podle které je výše pojistně matematických hodnot nároků na důchod vzniklých všem osobám v činné službě v průběhu jednoho roku, nazývaná „náklad služebního období“, vztažená k ročnímu úhrnu jejich základních platů. Sazba příspěvků úředníků se rovná třetině tohoto úhrnu s ohledem na distribuční klíč financování důchodového systému Společenství vyplývající z čl. 83 odst. 2 služebního řádu. Výpočet nákladů služebního období vyžaduje pojistně matematické předpoklady, tzn. odhad budoucí hodnoty několika parametrů (úroková sazba, úmrtnost, růst mezd atd.). Pokud jde o úrokovou sazbu, čl. 10 odst. 2 přílohy XII služebního řádu stanoví úrokovou míru, ke které se má přihlédnout při pojistně matematických výpočtech, jako průměr průměrné reálné úrokové míry za dvanáct let předcházejících běžnému roku.
Volba dvanáctiletého namísto dvacetiletého období nemá vliv na platnost pojistně matematické metody. Zaprvé budoucí hodnota průměrné úrokové míry vypočítaná na základě uplynulého období je v každém případě přibližná bez ohledu na délku tohoto období. Zadruhé délka referenčního období nemůže mít vliv na pojistně matematickou rovnováhu za předpokladu, že parametr nebude po dlouhé období měněn. Objektivita metody výpočtu by mohla být zpochybněna a cíl spočívající v zajištění pojistně matematické rovnováhy na transparentních a nesporných základech by mohl být narušen pouze tehdy, pokud by v budoucnu byla délka tohoto období s ohledem na vývoj úrokových měr prodloužena nebo zkrácena za účelem zachování nízké úrovně průměrné reálné úrokové sazby používané pro pojistně matematický výpočet, a v důsledku toho vysoké sazby příspěvků úředníků. V důsledku toho dvanáctileté období, stanovené v čl. 10 odst. 2 a čl. 4 odst. 6 přílohy XII služebního řádu, není ani zjevně nesprávné, ani zjevně nevhodné.
(viz body 84, 86, 88, 97 a 98)
5. Při výkonu široké posuzovací pravomoci zákonodárce s cílem zajistit pojistně matematickou rovnováhu důchodového systému Společenství není zohlednění rozpočtových hledisek nelegitimní. Toto zohlednění je dokonce nezbytné, jelikož při neexistenci penzijního fondu Společenství jsou podle čl. 83 odst. 1 služebního řádu vyplácené důchody výdajem rozpočtu Společenství, tak jako příspěvky úředníků představují jeho příjem.
(viz bod 126)
6. Úředníci se nemohou dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání, aby tak zpochybnili legalitu nové právní normy, zejména v oblasti, ve které dochází k neustálým úpravám v závislosti na proměnách ekonomické situace.
Nicméně, i když má zákonodárce možnost kdykoli provést ve služebních předpisech úpravy, které pokládá za vyhovující obecnému zájmu, a přijmout služební předpisy, které jsou pro dotyčné úředníky méně výhodné, s výhradou, že případně stanoví dostatečně dlouhé přechodné období, děje se tak za podmínky, že rozhoduje do budoucna, to znamená za podmínky, že se nová právní úprava použije pouze na nové situace a na budoucí účinky situací vzniklých za účinnosti dřívějšího právního předpisu.
Nelze proto upřít žalobci právo namítat porušení zásady ochrany legitimního očekávání při změně služebních předpisů, která má změnit ve vztahu k minulosti klíč pro rozdělení příspěvků do důchodového systému Společenství mezi orgány a úředníky.
(viz body 149, 150 a 153)
Odkazy:
Soudní dvůr: 16. května 1979, Tomadini, 84/78, Recueil, s. 1801, bod 21; 5. května 1981, Dürbeck, 112/80, Recueil, s. 1095, bod 48; 11. července 1991, Crispoltoni, C‑368/89, Recueil, s. I‑3695, bod 21
Soud prvního stupně: 26. října 1993, Reinarz v. Komise, T‑6/92 a T‑52/92, Recueil, s. II‑1047, bod 85; 22. června 1994, Di Marzio a Lebedef v. Komise, T‑98/92 a T‑99/92, Recueil FP, s. I‑A‑167 a II‑541, bod 68; 11. prosince 1996, Barraux a další v. Komise, T‑177/95, Recueil FP, s. I‑A‑541 a II‑1451, bod 47; výše uvedený rozsudek Campoli v. Komise, bod 85